Cesta ke kořenům - Články

Knihy a odpoutání od těla

Sun, 20 May 2012 19:22:11 +0200

Každoroční pražský veletrh knih je pro mě událostí, na níž se těším celý rok. Každý svátek člověk prožívá s euforií. Není dobré den před ním podstoupit ani alkoholovou party, ani práci s vnitřním dítětem. To první je v mém věku už téměř pasé. To druhé? To jsem celá já. Tamara mi dobře radila, že dva dny mám být v klidu, hodně pít pouze čistou vodu, chodit pomalu až téměř těhotensky s uzemňováním chodidel.

Měla pravdu. Nic z toho jsem na veletrhu knih nedodržela. Mentální klid žádný, voda v tom vedru a těžkém vzduchu by se musela pít na hektolitry a uzemňovat se, když je mysl pohlcena tolika knihami?

Když jsem pak ještě s redaktorkou své knihy vzala rychlejší chůzí cestu do nejbližší restaurace, na schodech jsem to nevybalancovala. Kdy naposledy jsem měla sedřené koleno si opravdu nepamatuji. Předpokládám, že někdy, když jsem se učila chodit. Roztržené kalhoty si nepamatuji. Práce s vnitřním dítětem měla úspěch. Po dva dny jsem tedy fyzicky prožívala časy někdy mezi jedním až druhým rokem. Musela jsem opravdu chodit zeširoka, abych chůzi vybalancovala. Doporučuji poslouchat při hlubokém návratu své tělo a smířit se s tím, že se odpoutalo od mentálního opravdového věku:-)

Na velethu jsem byla každý den alespoň na chvíli. Ve čtvrtek jsem ulovila ve stánku Polského institutu knihu Tokarczukové, která je jinak vyprodaná. Druhá, která už čeká na dotisk v Hostu a je tedy nesehnatelná, snad ke mně připutuje díky odkazu Janinky, který mi poslala na facu. Olga Tokarczuková je momentálně mou literární múzou. Nakupuji všechny její knihy, pokud je někde seženu. Její Běguni mi během týdne dorazí z Aukra.

V pátek jsem se obohatila DVD o Polsku, které jsem samozřejmě po pádu na koleno někde cestou k lékárně zapomněla. V sobotu jsem šla na veletrh na kurz tvůrčího psaní s Danielou Fischerovou. Kluci si koupili knihy o šmoulech a já ještě u Joty knihu o Albánii s dvd. A v něděli jsem při šťastné hodicne, kdy je vyhlášena u mnoha stánků 50% sleva, zakoupila zbytek. Momentálně je moje mysl odpoutána od těla eforií z tolika úžasných nových knih, které mám doma. Také jsem tam nasbírala pár kalendáříků. Sbírám je totiž od dětství.

A závěrem krásný pratelný obal na knihy, když je vláčíte s sebou všude jako já.

Prošková: Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství

Thu, 17 May 2012 09:00:42 +0200

Vzhledem k těžké a negativní zkušenosti z adoptivně-pěstounské velkorodiny bude má reportáž a poznámky ke knize "Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství" poněkud jiná než běžné recenze.

Psychoterapeut Bert Hellinger je proti adopcím a pěstounství. To už ode mě víte, kdo jste četl před víc jak rokem první blogové kapitoly "Cesty k mým matkám". Zdůvodňuje to tím, že je přetržen příběh duše dítěte, se kterým přišlo na tento svět. Systém má především vyhledat příbuzné a ne děcáky a pěstouny, aby dítě dál vyrůstalo v kontextu biologické rodiny. V jeho knihách jsem zatím našla, že pouze za jeho praxi v rodinných konstelacích našel jeden pár, kterým by děti svěřil. Tento pár si nebral děti pro vlastní potřeby, nešel za hranice dětí a měl úctu k biologickým rodičům.

Zřejmě jsem našla také jeden pár, kterým bych děti svěřila.

Na fotce uprostřed Denisa Prošková, zády Vlasta Kršňáková, polévá Martina z Penty, kteří knihu finančně podpořili, vydalo NLN, fotí Jan Voběrek (další pěstoun)

Pěstouny Kršňákovi jsem si tedy otázkami "proklepla".

1. Biologické rodiče nikdy neodsuzují. Nikdo nezná podmínky, které je dovedli ke zřeknutí se či odložení dítěte. Selhání to je. Jejich děti někdo jiný udělal a chápou tedy, že jim pouze ukazují cestu, ale že je nepředělají, nepřevychovají, … Svým dětem umožňují vídat se s biologickými. Dokonce k jedněm prarodičům dvou dětí nakonec na prázdniny jezdily všechny svěřené děti Kršňákovic. Tak to mě pobavilo.

2. Partnerský vztah Vlasty i Pepy zdá se funguje. Jejich řeč těla je naladěna na druhého, mluví spolu a o dětech nemluví jen žena - pěstounka. Pan Pepa si pamatoval detaily o všech dětech. Na pěstounství se dohodli společně. Nebylo to pouze z jedné strany. Pnaí Vlasta dokonce řekla, že jediné zlatíčko, které doma má, je její manžel, když se jí ptali na rodinu. Tak to je naprostý ideál. Většina matek - co si budeme povídat - má radši svá zlatíčka:-)

3. Na pěstounství se dohodli i se svými čtyřmi biologickými dětmi. V té době mezi 10 až 15 lety. Kdyby jen jedno dítě řeklo, že nechce, nešli by do toho.

4. Oba měli jasné hranice v tom, jaké děti zvládnou.

5. Dalším pozitivním bodem je, že paní měla své vlastní děti. Tudíž neměla žádné trauma z neplodnosti nebo mnoha potratů.

Žádný z těchto základních bodů nebyl naplněn v naší velkorodině, i přestože oba rodiče procházeli psychologickými testy dobře. Ty desítky testů, kterými potenciální pěstouni prochází jsou k ničemu.

Paní Vlasta mě pobavila, když jsem se jí ptal, jak předchází vyhoření a depresím. V jejich rodině je po čtyřech biologických dětech už 16. svěřené dítě. Se svou jakousi moravskou bodrostí s trochou nevinnosti řekla: "No, já pořád čtu, že pěstouni jsou vyhořelí nebo v depresi. Ale co to je? Ptám s e pokaždé Pepíka Hele, jsem v depresi. Řekni mi to. Kdyby jo okamžitě s tím budu něco dělat."

Všichni "intelektuálové" u stolu jsme jí to hlasitě záviděli. Ona opravdu nevypadala, že depresi zná. Je tvořivá.

Kdo by se nesmál po devatenácti dětech :-) Manželé Kršňákovi vlevo.

Denisa Prošková, která již napsala několik knih a je redaktorkou několika časopisů, viděla osobně osm pěstounských rodin. Některým by podle svých slov nesvěřila ani plyšového medvěda. Nakonec jsme se dopracovali u stolu k číslu, že opravdu je to tak padesát procent, co to zvládne a padesát týrá nebo to prostě nefunguje a pěstouni se zhroutí. Stejné číslo mám i v knize Cesta k mým matkám. Všichni jsme se shodli na to, že stále sociální pracovnice nefungují dobře.

Kniha Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství je tedy autorstvím obou žen. Je na základě vyprávění ale i emailů paní Kršňákové.

Jsem ráda, že jsem na křtu byla a poznala pěstouny i další dva a také Denisu Proškovou. Ta je velmi krásná, jemná a kultivovaná dáma. Těším se na její knihy, které si pořídím.

P.S. Přesto souhlasím pouze se systémem, který praktikuje Natama, že do rodin má přijít pouze dvě až tři děti. S velkorodiny nesouhlasím. Absolutně nesouhlasím s Fondem ohrožených dětí, kde obcházejí i vyjádření psychologů a děti valí do rodin jako na běžícím pásu. Je mi jasné, že zrovna rodina Kršňákových by řekla, že u nich je 16 dětem dobře...

Všichni jsme se shodli na tom, že život má dvě strany mince. V květnu vyšla "pozitivní", v srpnu vyjde "negativní", pokud se vůbec dá takhle škatulkovat a hodnotit. Vzhledem k blížícímu se zrušení kojeneckých a dětských ústavů je důležité, aby se téma pěstounství odtabuizovalo, přešlo k profesionálním nárokům na pěstouny, sociální i terénní pracovníky, ... a přestalo se páchat dobro.

Křest doprovodila Marta Balážová s kytaristou. Zpívala výborně. S manželem jsme jim slíbili, že vyrazíme na jejich koncert.

Rath Fiction: historky rathatata

Wed, 16 May 2012 18:19:10 +0200

Tak nám zavřeli Ratha, paní Šťastná.

Tak, tak, to se muší, střední rybu chytili, paní Nováková.

Myslíte, že to byla střední?

Bodejť. Teď půjde o to, jestli to byly dvě mafie a jdou proti sobě a nebo nějaká velká ryba obětovala střední, paní Nováková

Teda vy máte informace, paní Šťastná.

Nojo, ale kdo by byl ta velká ryba?
No, to bude, paní Šťastná, jako v tom seriálu Chobotnice za našich mladých let. Někdo moc hezkej, nóbl, nějakej blazeovanej, co jen kývne... Takový pan Sobotka. On má teď i nějaký zapečetěný dopis.

Pan Viewegh bude mít co psát. On už pracuje na druhém dílu Mafie z Prahy, zálibně si mlaskla paní Šťastná.

To je událost, to je událost. To je stejně velké jako bylo 11. září. Teda po Česku. Všichni teď chtějí nafotit, jak Rath spí v cele, běhají a shánějí informace. To víte, že měl samopal. Doma přichystaný s těma 30 mega. Pod podlahou. Lidové noviny to vyfotily. To jsou dobré skrýše. Moje sestra tam také dává peníze. Kapesné.

Paní Nováková, on pan Rath je takový chudák. Vždyť to bylo taky takové kapesné v poměru k těm miliardovým dotacím z EU, které šly na jeho oblíbenou nemocnici.

Třeba to na něj fakt ušili. Vždyť on si naběhl, jak sám v parlamentu bojoval proti těm, co nosí miliony v krabicích od bot.

To máte pravdu. Prý si myslel, že tam má víno sedmičku. Je to chudák. Takový pěkný chlap. Jako Mussolini. Ten mužný výraz. Jemu ten samopal by slušel.

"Rathatata, budou dělat děti."

"Ale co ty jeho, táta dvanáct let ve vězení."

"Ani mi nepovídejte, těch broučků je mi tak líto..."

"Tak, tak" utírá si opravdové slzy paní Nováková.

Za projevy bych někdy řezala

Sun, 13 May 2012 11:22:15 +0200

Stačí nahlédnout do pár článku k TT "originalita" a začínají slovy, že každý z nás je originál. Já k tomu dodávám, že ale někomu je talent být originální ještě přidán do vínku. Takový člověk vždy překvapí. Napadá mě, že tento dár dostáváme všichni, ale výchova v nás ho zadusí. Všichni jako rodiče se snažíme dostat své děti do společností tolerovaných hranic. Někteří to přeženou a z dětí se stanou uzlíčky nervů, co se ptají pořád druhých, jestli mohou to nebo ono a nikdy nevybočí z řady. Na kolik dítěti nechat svobodu pohybu, vyjadřování se je denním balancováním nad propastí. Nikdy nevíte, jestli se vám to vymstí a stane se z něho spratek nebo je to opravdu to ono, co ho dovede k originalitě a svobodnému vyjadřování se i v dospělosti. Přiznám se, že to neumím. Vyrůstala jsem v úzkých mantinelech a bylo mi vždy vštěpováno, co je špatné, co dobré, co se smí, co se nesmí a hlavně: aby lidi neřekli. Posuzování druhými a tím rodičů je v česku dost zásadní kapitola. Posuzujeme pořád i dobré lidi. Hodnotíme dobré a špatné... samozřejmě přes svou optiku.

Někdy mám pocit, že své děti na ulici seřežu jako koně, protože se celá ulice dívá a jindy si zase říkám a co! Ve Španělsku se děti projevují celý den hlasitě a běháním, protože jsou to děti, tak si všichni trhněte nohou. Taková ambivalence není dobrá. Jenže jinak to neumím. Mé děti vyrůstají svobodně, neznají postýlku ani žádné ohrádky. Metodu vyřvání jsem nikdy nepraktikovala. Když si čtu, jak španělské děti a vůbec děti jiných mentalit usínají, až když prostě únavou padnou, tak si říkám, že my to prostě přeháníme. Neznám ze španělských přátel nikoho, kdo by byl spratek. Naše výchovné metody jsou od malička prostě o řádu a přesném režimu. Dítě jde spát, i když vůbec nechce. Obhajujeme to často slovy, se mnou se taky nikdo nemazlil, tak ať si zvyká. Svět se s ním taky nebude mazlit. A ještě dnes slýchám ten nesmysl, že vyřváním si dítě zlepšuje plíce. To jo, po deseti minutách pláče o samotě dostává signál, že svět není dobrý. Jeho základní software byl právě naprogramován.

Vychovávám tak, jak si přeji, ale občas se díky vzorcům z dětství bojím. Kdo vyrůstal v rodině úzkých hranic a ještě za totáče, to určitě zná. Chybí mi zkušenost, že svoboda není nic nebezpečného a nevychová z nás neřády. Bát se díky tomu svobody a originality. Nést důsledky vybočení, byť je jen pouhým krůčkem a nikomu to nic neudělá, ale lidé se už dívají pohoršeně. Co všechno se však skrývá za pohoršeným výrazem? Také totalitní vzorce z dětství? Nebo "závist", že tyto děti to mohou a já jsem to nesměl? Nebo jen zapomenutí, že jsem byl v dětství stejný? Nebo mě bolí hlava z práce a ty haranty bych nejradši uškrtil? Desítky pocitů... Mnoho agrese, nechuti, strachů...

Mým dětem je úplně jedno, že je nějaký cizí člověk sprdne. Když to přeženou, tak se umí i omluvit. Sami od sebe. Ani je k tomu nemusím vybízet. Řeším to já jako matka. Nejradši bych je v té chvíli seřezala, protože se cítím obviněna okolím jako matka. Chvíli své děti nemám ráda a říkám si, že je srovnám do úzkých hranic, které znám.

O stanici dál už se uklidním a podívám se na svá zlatíčka a říkám si, že jim nebudu brát žádný projev, pokud nebude ubližovat druhému nebo nebude životu nebezpečný jim samotným. Vlastně je obdivuji, když se klidně dají do řeči s dospělým člověkem a vybavím si, jak jsem se v dětství nikdy s nikým nebavila a když jsem musela, tak jsem strachy koktala. Takže zase začnu balancovat každou minutou a dělat taneční krůčky s hraničními patníky: tu o kousek dál a zase o kousek blíž... A z této permanentní zkoušky budu mít diplom až na druhém břehu. Denně se modlím, aby v mých dětech nepřerostl spratek, který je v každém z nás a aby jako lidé zůstali originály s originálními nápady i v dospělosti.

Má originální zlatíčka u Havlova srdce

Sladký je polibek

Sun, 06 May 2012 23:25:00 +0200

Co tak napsat na téma "sladkosti"? Tak mohla bych vám vyprávět, jak jsem musela podstoupit detoxikaci těla, abych vůbec otěhotněla. S manželem jsme dostali zákaz bílého cukru a bílé mouky. Pozor! V čemkoliv. To jest v běžném obchodu jsme si mohli koupit tak 5% jídla. Jídla pro diabetiky nepřipadala v úvahu, neb umělá sladidla při detoxikaci jsou zakázaná taky. Zakysané jogurty, kefír, tmavé pečivo, pokud ho měli. Bílý cukr a bílá mouka velké jedy, o nichž víme/nevíme.

Po kurzu makrobiotiky jsem měla pocit, že neumřeme hlady. Manžel samozřejmě takhle pšísnou dietu dodržovat nechtěl. Jednou jsme šli do restaurace na večeři a on si nechal donést colu.

Říkám mu: "To nesmíš! V tom je cukr!"

A on: "Neboj, já si to ředím vodou. A nalil do sklenice půlku mé vody!"

Myslela jsem, že vyskočím z kůže a zároveň mi to bylo líto. Oba jsem chtěli dítě, já držela dietu na 110% a on na padesát. Měl dovolený cukr pouze do ranní kávy, aby neměl trauma už od rána. Ráno cukr ve skříni nenašel. V noci jsem ho tajně zahrabala pod oblečení. Nic neříkal. A já se neptala, jak je to s jeho dietou dál.

Za půl roku nám dovolili pokus o dítě. Za měsíc jsem byla těhotná. Takže zřejmě jsme dietu nakonec dodržovali oba dostatečně.

Po narození obou synů jsem se vrátila k mlsání a musím přiznat, že bez dobrůtek mi bylo ouvej. Ale vím, že sladkosti nepřinášejí moc dobrého. Nabudí člověka na dvacet minut a o to víc ho pak srazí energií dolů. Tělo si vyžádá další drogu. Jenže zbavte se návyku na bílém cukru a bílé mouce. To je o pevné vůli a velké motivaci.

Každopádně, jak se říká, že nejsladší je polibek, tak má bloger Pavel pravdu. Ale já mám na mysli sladký od svých synů.

Cháchá, zasmál se nesladce Hurvínek.

P.S. Protože jsem po oba dva předešlé dny napsala těžké články o nechtěných dětech zde a zde, tak tento měl být takovým odlehčením:-)

Sebeláska a nechtěné děti

Sun, 06 May 2012 19:26:59 +0200

Taky vám pojem "sebeláska" je trnem v oku? Možná jste na tom stejně jako já. Třeba i hůř:-) Sebeláska. To se přeci nesmí. Miluj bližního svého... Kde je dovětek? Nojo, ten tam je. Jasně že se ráda mám, ale ti druzí jsou potřebnější, musím uklidit, jít s ním (nimi) na procházku, uvařit teplou večeři, vyslechnout kamarádku, ... vždyť se mi to vrátí, když budu milá na ostatní, pomáhat, naslouchat, pečovat o druhé a tím pečuji přeci o sebe.

Sebeláska je pro mě posledních 14 dní čím dál větší téma. Nejdříve na regresi jsem pochopila, že jsem ji dostala za úkol v tomto žviotě, abych se jí naučila. Trochu paradoxně! Navzdory tomu, ža mi ji nikdo neukázal. Jak mám najít a naučit se něco, co vůbec netuším, jak vypadá. Kde jsou hranice sebelásky a sobectví? Co to vlastně je "mít se ráda" a jak se to projevuje v každém dni, při běžném životě? Kdo se má rád asi vůbec nechápe, co to tady píšu. Mohu si přečíst nebo vyslechnout tisíce návodů. Ale jsou to pořád jen návody. Stejně nakonec zjistím, že jsem zase několik dní neudělala pro sebe nic pěkného a tím pádem jsem zase zapomněla, že jsem.

Právě jsem si přečetla pod svou včerejší recenzí o knize Světlo mé samoty, v níž je hlavní hrdinkou nechtěné dítě - nešťastná žena, zajímavý komentář. Paní Růženka mi tam připsala komentář, že řeší jiné trauma. Na něm mi právě došlo, že každý z nás má trauma, sem tam zažije nespravedlnost, těžkou nemoc, úmrtí blízkých, ztrátu, ... ale jak to přežije, zaleží na tom, zda se má rád nebo ne. Paní Růženka píše, že ona byla chtěné dítě. Dovolila jsem si k tomu napsat pár myšlenek, že to je možná to, co právě pomůže přestát těžká životní období a ztráty. Dítě, které je nechtěné už v prenatálu nebo v ranném období se v tom plácá bez jakékoliv kotvy. V srdci prostě nemá nic, co by ho mohlo ochránit při dalších životních starostech či dokonce ztrátách. Někteří z nich mají aspoň to štěstí, že dojdou k poznání, že to je kámen úrazu a začnou se učit tomu "mít se rád".

Jenže co to je?

P.S. "Světlo mé samoty" můžete sehnat i za pouhých 70 kč v PDF.

Recenze - Světlo mé samoty

Sat, 05 May 2012 22:14:34 +0200

Škoda že tak málo blogerů se zapojuje do společného čtení na blogu Gaia. Alena Vorlíčková (autorka pohádek pro děti s dys) vybírá skvělé knihy. Normálně bych se k nim vůbec nedostala. V dubnu byla vybrána kniha od Lubomíra Müllera Světlo mé samoty (je ke knize na blogu Gaia i rozhovor s L. Müllerem). Pochybuji, že tohoto spisovatele někdo z vás zná. Media o něm neinformují. Začínám si myslet, že blogy jsou podzemní kulturou jako kdysi byla kultura státní a podzemní, tak dnes je mainstreamová pro průměrného čtenáře (u TV diváka) a blogová. Když jsem si prošla web L. Müllera nestačila jsem se divit. Nejen že vydal vlastním nákladem více knih, ale také měl nelehký osobní příběh. A ten sdílí při besedách ve školách s mládeží. Ve zpětných reakcích od teanagerů je od nich přijat.

Kritika díla by měla být věcná a založená na faktech, učí prý na školách budoucí kritiky - novináře. Aby nezraňovala autora, pro kterého to jistě byla nelehká práce, ve které nechal srdce a spoustu času.

Na kritiku literárního stylu si netroufám, neb nejsem kritik. Mohu tedy psát jen své dojmy o halvní hrdince Sáře Wittensbergové. A mohu také napsat, co mi sem tam vadilo při čtení a odvádělo pozornost nebo jsem knihu občas i odložila.

Kniha mě chytla od druhé půlky. Do té doby mě příběh zajímal, ale občas jsem si řekla, že kapitoly o období některého hrdiny z minulosti tam vůbec nemusely být. Zaškobrtla jsem a teprve druhý den se pustila do čtení dál. Od momentu, kdy kvůli psychosomatickým potížím vyhledá maséra a zamiluje se do něj, se kniha pro mě stala strhujícím výletem do vnitřku Sáry. A to je přesně to, co mě na druhých zajímá. Moment, od kterého si člověk konečně přestane lhát, že všechno zvládne a vyhledá pomoc.

U knihy L. Müllera jsem přemýšlela nad dvěma věcmi. Nad tím, jak jsou popsány emoce ženy, když je popisuje muž. Nemohla jsem se k Sáře nejprve přiblížit. Byly mi cizí. Na druhou stranu jsem si říkala, že ale všechny ženy nejsou stejné jako já a opravdu takové Sáry znám. Co žijí venku. Ony s největší pravděpodobností řeknou, že L. Müller přesně vystihl jejich myšlení a útěky od sebe sama. Druhou věcí bylo, že mi konečně docvaklo, čím jsem právě jiná a mé přítelkyně rovněž. Na rozdíl od Sáry změny nedělám ven ale dovnitř. Kdybych byla jako Sára, byla bych už také úspěšnou a dobrou ředitelkou. Oblečená v drahém oblečení a k moři bych zásadně jezdila jen s kreditkou svého manžela a ne s ním. Poslední půlka věty je narážka na pár myšlenek v knize ne přímo na Sáru. Taky mi do půlky knihy tak nějak rozhovory Sáry s matkou připadaly, jako že si nemá na co stěžovat. Matka s ní podle mě hovořila ještě dost v pohodě, na to, že byla nechtěné, nemilované a nemazlené dítě.

Knihu jsem si nejprve vůbec nechtěla objednat a přečíst. Nešťastné příběhy a horory mám na indexu. Jenže rubriku společné čtení jsem si vymyslela, tak jsem si řekla, že to společně s ostatními zvládnu. Sára je od prvopočátku nechtěné dítě. Mnoho jejich obran a postupů jak přežít důvěrně znám z dřívějška a ještě dnes mě někdy napadnou. Symptomy těla znám rovněž. Úzkosti, deprese, migrény, bolesti, které nemají tělesnou a ani orgánovou příčinu. Jsme však obě rozdílné v tom základu. Ona utíkala do čtyřicítky stále dokazováním si i druhým, že je dokonalá (3 vysoké školy, ředitelka, milující matka, manželka, co všechno chápe, zvládne a neřeší), a proto si zaslouží lásku. Potkává však maséra, který ji ukazuje její vnitřní krásu, schovanou lásku k životu, náruživost, ... Sára se začíná měnit. Zkouší zdravější životní styl, pozitivní afirmace, ... ale ne kvůli sobě, ale kvůli vztahu s tímto mužem. Co se stane, když pochopí, že tento muž ji sice bude podporovat, milovat, ale nikdy s ní nebude žít a nikdy neopustí svou manželku? Bez něj to přeci nezvládne a ona už se tolik změnila. Mě kdysi závislost na muži dovedla na dlouhodobou terapii. Díky ní jsem se přestala měnit směrem ven. Jenže Sára je jiný typ.

Knihou se prolínají kapitoly Sářinýho pokusu o sebevraždu. A my ale nevíme, zda je to pokus nebo se jí to povede. Tyhle kapitoly jsou velmi zvláštní. Jsou poetické, obrazotvorné, navozují pocit motýlí...

V Sáře jsou kapitoly, které bych já osobně zkrátila či vynechala. Ale kvůli jiným kapitolám ji ráda doporučuji všem. Jsou v nich silné momenty, při nichž si čtenář uvědomí, co sám dělá blbě nebo dělával. V některých chvílích, kdy Sára konečně si něco přiznává, jsem to opravdu s ní prožívala.

Prozradila jsem vám z příběhu málo, protože si myslím, že tuto knihu je dobré a důležité si přečíst. Není to mainstream, který jenom využívá příběhu nechtěného dítěte, ze kterého vyrůstá nešťastná žena.

Na té knize jsem si uvědomila, jak jsem čím dál víc hrdá, že jsem podstoupila terapii. Uvízla bych stejně jako Sára v pocitu nemilovanosti. Odrodila bych stejně těžce, měla bych stejné bolesti zdánlivě bez příčiny atd. atd.

Po přečtení vím, že jsem se nebála knihy, ale svých emocí nad textem o nechtěném dítěti. I to, že mě z nich nic nerozbolelo je známkou mého vnitřního procesu k uzdravení:-)

V květnu čteme společně jednu z těchto knih zde

Foto z blogu Gaia, zřejmě Aleny Vorlíčkové

Dvě hádanky za Esprit LN

Tue, 01 May 2012 13:19:58 +0200

Taky se divíte, že už je zase nový Esprit? Vždyť je to měsíčník! Sama se už ani nedivím. K měsíčníkům přibyly speciály a my už máme snad každý týden nějakou uzávěrku. Zítra, tj. 2. května první středu v měsíci, vychází Esprit LN věnovaný architektuře.

Tentokrát jsem pro vás vymyslela hádanku z Čech.

Módní story bylo foceno v jednom pražském hotelu.

outfity čekající na modelku

Komunisti ho postavili jako takový protipól Hradu. Jaká to pýcha! Dokonce se obě budovy dívají na sebe. Veřejnosti byl tento architektonický skvost zpřístupněn až po revoluci. Do té doby v něm přespávali pouze státní návštěvy. Kolovali o něm lechtivé historky.

Interiér je z nejkvalitnějších materiálů. V salónku, kde jsme připravovali modelku k focení, jsem pro vás nafotila funkcionalistické detaily.

Nádherné polokruhové schodiště je na obálce Espritu od fotografa Radka Brousila.

Druhá hádanka je pro milovníky architektury. Není lehká. V Espritu jsou hlavním tématem příběhy pěti slavných vil. Nejen lidé mají často těžké osudy, ale i domy. Přečtěte si, že se nekašle na stavby jen u nás. Tyto vily byly ponechány ladem. Nebýt nadšenců už by spadly. Zajímavé osudy měli i ti lidé, kteří je navrhovali a v nich bydleli. Extravagantní designérka, jejíž jméno neprozradím, si nechala vilu postavit ve stráni u moře v roce 1926. Projekt tvořila se svým tehdejším milencem, rumunským architektem Jeanem Badovici. Svou lásku zašifrovali do názvu vily. Do letního sídla se sjížděli umělci a intelektuálové. Mezi nimi i přítel Badoviciho architekt Le Corbusier. Ten byl vilou tak nadšen, že na její fasádu namaloval obrazy. Kdo ho zná, ví asi jakého tématu byly. Přátelství vzalo za své. Jak to bylo dál si můžete přečíst v Espritu LN zítra.

Už jste si vygůglili název této slavné vily a jméno irské designérky?

Ještě vám pomohu, že je to jedna z vil, které nakreslila milovnice architektury Evelyn a dala na svůj blog.

Pokud uhádnete alespoň jednu hádanku a bude chtít Esprit poslat, napište mi emailem svou poštovní adresu. Zašlu tak prvním dvěma:-)

Přílohu najdete na webu lidovek na ukázku i v PDF

Tři dny před mým porodem

Sun, 29 Apr 2012 20:01:00 +0200

Ani jsem vám nenapsala, že jsem ve čtvrtek podstoupila jeden návrat do minulosti. Nevím, jak tu metodu nazvat. Myslím, že se tomu říká regrese. Evička mi byla doporučena ženami z Nedoklubka. Nikdy bych nešla k někomu, komu nevěřím, o kom nic nevím a nedoporučil by mi ho někdo, komu věřím. Paní Eva dělá reiki ale ještě k tomu metodu odblokování. Dokáže projít s vámi trauma i v době ještě prenatální a odblokovat ho tak, aby už emočně nepáchalo škody.

Věděla jsem z vyprávění žen, které u ní byly a odžívaly si traumata z předčasného porodu svých dětí ale i jiná, že to není lehké. Sama jsem tam jela s mnoha tématy na zpracování. Třeba i s tím, že Kuba v pátém měsíci málem zemřel na zástavu střev a do určitého věku jde tohle trauma vyléčit přes maminku. Nakonec jsme po mém vyprávění ze života začaly otázkami okolo početí a porodu.

Paní Eva se ptala mého těla, kde započal můj smutek, můj pocit nebýt, nedostatek sebelásky. Nebylo to početí. Jako malý plod jsem ještě byla milována. Moje tělo signalizovalo velkou lásku obou biologických rodičů. Třetí trimestr už nebyl v pořádku. Tři dny před porodem se něco stalo. Pochybuji, že si biologická mamka vzpomene přesně, co cítila tři dny před porodem. Zřejmě jí došla hrůza z opuštění partnerem a bezvýchodná situace s děckem v cizí zemi bez možnosti vrátit se k rodičům. Propadla se do pocitu, že to bez něj nezvládne. Tehdy jsem se rozhodla, že se nenarodím.

Paní Evička všechno viděla se mnou. Nepustila jsem anděly ke své duši. Musely jsme se vrátit a musela jsem začít říkat, co cítí ta malá holčička v břiše. Bylo to hrozné. Moje duše se zlobila na otce a neuvěřitelně prosila mamku, aby to nevzdávala... Paní Eva mě nutila říkat ty věty a pojmenovávat emoce za holčičku v břiše. Takovou bolest už jsem dlouho necítila. Naposledy před těmi třemi dny před svým narozením a v malých nuancích vlastně po celý život. Teď jsem měla šanci všechno přeprogramovat. Kdžy jsem dokázala najít vnitřní zdroj lásky holčičky pustila jsem k ní dva anděly. Třetí dál seděl na břiše mamky, byl černý a ťukal, že chce dovnitř. "Co vám říká?, ptala se Eva. "No tak Edith, vy to víte. Slyšíte to stejně jako já."

Holčička ležela v křídlech anděla a druhý seděl vedle ní. Dělala, že je jí už dobře, nic nepotřebuje. "Řekněte to! Musí to jít ven! Nenechte holčičku v té zdánlivé pohodě, která je lhostejností a obranou."

"Vzdals to. Nechal si nás. A máma to kvůli tobě vzdá. Nechá mě. Opustí mě. Kvůli tobě nebudu věřit žádnému muži. Jsi slaboch."

Třetí andělík byl u mě.

"Jak se cítí holčička teď. Už je tam třetí."

"Ano, už ho pustila. Cítí se šťastná a milovaná."

"Editko, třetí anděl byl láska."

"Ano", říkám přiškrceně a beru si už nejméně desátý kapesník.

"Můžeme jít znovu do porodních cest, znovu se narodit, když je teď holčičce dobře, už se nebojí, už našla svůj zdroj lásky i anděly?"

"Zkusíme to."
"Až projedete porodními cestami, tak hluboce vydechněte."
"Ano" a připravuji se...

"Editko, co se děje? Proč nejdete do porodních cest?"

Moji milí blogeři, bylo to šílené. Bolestivé. Vyplakala jsem snad potoky slz. Nebudu vám prozrazovat všechno, co se dělo dál, co jsme ještě musely s Evou udělat, abych se znovu narodila navzdory tomu, že jsem věděla, že mamka mě dá pryč. Evička věří, že tímto silným prožitkem na tělesné úrovni se přeprogramoval ten skutečný bolestivý příchod na svět. Odpouštěla jsem po porodu otci, mamce i adoptivní mámě. Uvidíme, co to všechno udělá. Žádný proces není ze dne na den.

Když jsem od ní odcházela bylo mi až do večera zima navzdory vedru venku. Večer jsem šla spát rovnou s dětmi. Ráno jsem se probudila s bolestí v celém srdečním bloku. Večer jsem padla hned jakmile děti usnuly. Zdál se mi poprvé sen, kdy jsem své adoptivní mámě byla schopna říci to, co jsem si v danou chvíli myslela. Poprvé v životě bez strachu. Ráno mě opustila bolest kolem srdce.

Ramínko pro Táňu Pauhofovou

Sat, 28 Apr 2012 20:43:27 +0200

Už je to dávno, co jsem si na šicím stroji dokázala spíchnout i kalhoty. Dneska když mám přišít knoflík, tak si na to týdny hledám čas.

Jsou však na světě lidé pro něž člověk udělá téměř cokoliv a hned. Kdo by nemiloval krásnou Táňu Pauhofovou? "Všichni ji tajně milujeme", prohlásil kolega Honza Dědek, když se dozvěděl, že ji budeme fotit o víkendu pro Esprit. Šaty ze showroomu Diora až z Paříže dorazily včas. Pro zbytek jsem doběhla ve večerních hodinách do Diora v naší Pařížšké ulici a další šaty vybírala v jiných módních salónech stylistka. Doma jsem ty nádherné fialovo bordó z Paříže vytáhla a s nimi ve stejné barvě i botky jako pro princeznu. Takovou nadýchanou nádheru za desítky tisíc jsem si netroufla ani zkusit. Jemně jsem je chtěla pověsit na ramínko a ouha! Utržené ramínko. Únavou jsem už téměř neviděla po celodenní práci, dětech a domácnosti, ale pro Táňu jsem ramínko přišila okamžitě.

Táňu jsme dnes nafotili.
Nemohu vám přinést fotky dřív než budou v Espritu a momentálně nemohu prozradit ani ve kterém bude a kdy vyjde. Včas dám vědět. Táňa je neuvěřitelně přátelská a milá a přitom vypadala na každé fotce jako antická bohyně.

Když jsem ji prvně viděla ve filmu, její tvář jsem nezapomněla. Pan Bůh u ní nešetřil krásou fyzickou i duševní.

Náš malý Matýsek se s Táňou vyfotil. Také budu moci ukázat až mnohem později.

Na fotkách božské nohy Táni. Nafoceno při focení do Espritu LN.

Jak kluci potkali princeznu

Mon, 23 Apr 2012 21:23:31 +0200

Je to dvacet let, co jsem byla na kapele Zuby nehty. Vůbec jsem netušila, že jednou potkám Marku Míkovou z této kapely se svými syny v malém prostředí Kaštanu na festivalu Osamělých písničkářů. Vzali jsme tam kluky, protože festival začínal už od půl páté. Matýsek chtěl jít na svou Terezku (Terezii Palkovou, kterou si pamatoval z happeningu pro Nedoklubko). Začínala však až v osm večer, tak jsem ani nevěřila, že to kluci vydrží. Zvláště malý Matěj. Kluci byli jedinými dětmi v publiku.

Sem tam jsme šli na colu k baru. Kuba si sem tam sjížděl hry na iPadu, jindy fotil zpěváky nebo balil slečnu vedle sebe. Pochopila jsem pozdě, že jsem velmi trapná, když říkám "teta".

Když jsme seděli zase na cole, tak ke Kubovi přišel písničkář Caine a říkal: "Víš, že tamhle je opravdová princezna?" A Kuba na něj k mému údivu: "Kecáš!"
"Nekecám. Podívej. To je ta Růženka z pohádky "Jak se budí princezny". Běž se jí zeptat." Kuba se samozřejmě sebral a šel k baru k Marce Míkové. "Ty jsi princezna?" Paní Míková se usmála přesně jako v té pohádce a řekla: "No, tak trochu."

Dalším dialogem mě Kuba překvapil, když jsme v půl deváté odcházeli. "Jak se jmenuješ?" ptal se slečny, se kterou si povídal, když vedle ní seděl při koncertech písničkářů a právě byla u baru. "Vanda." "Já jsem Kuba. Budeš tady zítra?" "Ano, přijdu", smála se asi dvacetipětiletá slečna. "Mami, zítra půjdeme bez Matěje, abych tady mohl být tak dlouho jako Vanda. A kde budeš pozítří?" obrátil se zase k Vandě.

Takže my jsme vlastně na festivalu písničkářů byli kvůli láskám mých synků. Terezce a Vandě.

Klasickou reportáž jsem dnes v denících nenašla. Mylsím, že tam novinářu bylo pomálu. Nojo, nebyli tam plastikové celebrity. A nebylo to pro průměrného posluchače - čtenáře, tak co by o tom psali. Mně i manžela zaujal Caine. Dneska jsem při prohlížení jeho webovek zjistila, že je ze Znouzectnosti, kterou jsme kdysi poslouchali. Takže není divu, že se nám osamělý písničkář líbil. Petra Nikla jsem poprvé viděla naživo. Na jeho improvizační výstavy chodíme. Jeho výstup musím ještě nějak v sobě zpracovat. Byl to velmi nevšední a nečekaný zážitek. Samozřejmě Terezie Palková byla výborná. Už není pražská písničkářka, ale s rodinou se odstěhovala na Broumovsko a jak jsme si povídali, s roční dcerkou opravdu na tvorbu čas nemá. Utěšovala jsem jí, že od roka a půl se to už zlepšuje. Petra Linharta, o němž jsem psala už tolikrát uslyším jindy, až bude moci chůva hlídat. Začínal až v půl desáté.

Posviťme si na média i na sebe

Sun, 22 Apr 2012 08:41:25 +0200

Inspiroval mě jeden článek od Malkiela z minulého týdne. Po třech měsících návratu do novin bych tak ráda zařvala: "Běžte do prdele s těmi články, co píšete". Jenže nemohu. Nejen z toho důvodu, že jsem slušná a kolegům nechci nadávat. Také z toho důvodu, že by mi řekli, že já jsem mimo. Když se to prodává, tak to prostě někdo čte.

Kdybyste věděli, jak v novinách denně poslouchám, co je prodejné a co se čte. Nesmí to být prvoplánované, i když je to prodejné. Prodejné a neprvoplánované dvě zaklínadla. Rozumíte tomu? Podle mě se to vylučuje. Když je něco neprvoplánovaného, mělo by to být dobré a kvalitní. Když je něco dobrého a kvalitního ke čtení tak to nemůže být prodejné. To jsem prostě ještě neviděla. Nebo vy ano?

Jenže mohu já nadávat novinářům. Když oni zřejmě opravdu píší podle poptávky? Všechny noviny a časopisy, když měly chytré články, tak prostě ztrácely čtenáře, takže nakonec se všechny proměnily podle čtenářů, aby se vůbec zachovaly. Nebo se mýlím? Kdo z vás si kupuje něco, co je ke čtení a není to jen k prohlížení či odreagování ve vlaku?

Vždycky jsem si myslela, že média jsou od toho, aby nás informovala, co se děje nového. Co je pod povrchem. Investigativní novinařinou se nechci zabývat, neb tomu nerozumím a také nevěřím. Myslím, že každý novinář u nás sáhne po informaci, která prostě je bomba a zítra prodá noviny. A už se nepídí po tom, proč právě tuto informaci dostal dnes, jestli náhodou ten a ten nechce zahladit cestu k daleko většímu průseru nebo někoho zničit. Jak říká moje kolegyně: noviny jsou vlastně dojmologie. Žádná fakta.

Většinou mě v novinách zajímají kulturní a sociální témata. Tedy zajímala. Vzhledem k tomu, že mám díky práci v novinách přístup k fulltextové databázi všech tištěných médií, tak si mohu občas ověřit, jestli o něčem informovali. Za krátkou dobu po mateřské dovolené jsem zjistila, že úpadek je obrovský. Ani kultura v novinách nás neinformuje o kvalitním. Pouze o tom, co je provařené, prověřené, ... "Psal někdo o tom?", to je první otázka, když nabídnete něco nového do novin. A druhá: "Zná ho někdo?" Nezná a jak by mohl, když o něm neinformujete.

Běžte opravdu do prdele s články o Titaniku, provařených celebritách, nafouknutých krizích, dojmy kolem odposlechů atd.

Možná stejně jako klesla vzdělanost národa, tak možná i novinářů. Možná by prostě nezvládli napsat článek o knize, která je těžké čtení. Nebo žijí v ambivalenci? Při psaní se předbíhají v tom, co bude pro hloupější a doma čtou těžké a odborné věci a píšou o nich do šuplíků či na blogy?

K čemu pak taková média? Nečtu je. (Pouze částečně Respekt.)

Posviťme si však i na sebe. Co čteme a komentujeme na blozích? Těžké články, odborné články nebo jen zábavné a zážitkové. Nechce se nám myslet? Pak ale média odpovídají na Gaussovku správně a nemůžeme si stěžovat. A těch pár jedinců jako já si hledají články ke čtení na netu nebo si o nich nechávají zdát.

P.S. Naposledy v pátek jsem se pokoušela najít v novinách a časopisech jeden jediný článek o spisovatelce Agotě Kristofové. Za dvacet let v žádných celostátních novinách o ní nebyla ani zmínka. V okresních pouze to, že zemřela. Je to prostě těžká četba.

O světle z jiného úhlu jsem psala včera Mimo čas...

Mimo čas ve světle

Sat, 21 Apr 2012 21:55:41 +0200

Také se vám to daří dostat se mimo čas? Mně občas ano. Když si pustím Majerovky rázem jsem mimo čas. Uvěznění v čase je temnota. Mimo čas je světlo. To je bezpečím a zdravím. Světlo je Bůh. Jsme však stále v čase, tudíž tak málo víme, kdo je Bůh. Většinou řešíme, čím je Bůh. Protože to řešíme v čase.

Jsou SVĚTLÉ chvíle (možná bych mohla napsat poeticky chvíle světlem oděné), kdy k nám přijde vůně starého času a my nevíme, který to je. Rozpomínáme se... Cítíme vůni duše, když byla mimo čas.

Někdy se říká, že ten člověk voněl po Bohu. Znala jsem takového. Jedna stará paní takhle voněla. Vždy když jsem k ní přišla byla jsem s ní mimo čas. Manka voněla a svítila. Když mi přicházela naproti jakoby šlo s ní i světlo. Z pórů, vlasů, obličeje, kolem ní...

"Mimo čas" si lidé pomáhají drogami. Jde to však i modlitbou nebo meditací. Tancem nebo poslechem hudby. Když jsem ve světle píšu. Jsem tak mimo čas.

Mostecko a Jablonecko

Sat, 21 Apr 2012 20:36:36 +0200

Včera měl vyjít po celých severních Čechách v denících toho kterého kraje inzerát, že hledám pamětníky jugoslávského dělníka Ibrahima Hussaina, který pracoval v letech 1970 - 1973 na stavbách v Jablonci nad Nisou nebo Mostě. Mělo by to vyjít ještě dvakrát a pokaždé v pátek, který je nejčtenější. Budu ráda, když mi někdo napíšete, že to tam opravdu vyšlo. Nemám to jak zkontrolovat.

Děkuji.

Můžete mě vidět vzlykat...

Thu, 19 Apr 2012 21:27:49 +0200

Jedna ze čtyř dnešních kapitol (obrazů) k Reně a jejím tygrům...

Filipův syn

Matyáš, Filipův syn věřil na lásku jako jeho táta. Když ji ztratil, dal se na drogy. Filip věřil, že Matyáše z toho vyléčí zase jen láska. Přes den pracoval a po nocích hledal svého vytrácejícího se syna. Čekal na něj u doupat, čekal na něj u klubů. Vodil ho domů, když se syn nevzpouzel. Nebo se vracel bez něj, ale věděl, kde syn spí. Uměl si představit tu místnost. Kde zůstal se svým hérákem sám nebo s dalšími feťáky. Ti se občas Matyáše ptali, proč tam ten starej pořád čeká, a Matyáš ho bránil. "Protože mě miluje." Filip čekal dál. Jako anděl strážný u všech feťáckých doupat, kde zrovna syn si píchal. Deset let pořád věřil v sílu lásky. Řeklo by se, že pokaždé platí, že když někdo jede po šikmé ploše a chce, tak se mu nemá pomáhat. Filip pomáhal. Syn nasliboval, tak ho zase vzali domů. Filip po nocích syna stopoval, do kterého bazaru odnáší jejich věci, aby si za pár šlupek za ně koupil fet. Přešel na šňupání, aby to rodiče nepoznali hned, protože mu kontrolovali ruce.

Pak se konečně Matyáš rozhodl, že pro lásku otcovu se půjde léčit do komunity. Od té doby už téměř dva roky abstinuje. Filip bezpodmínečnou láskou k synovi zestárnul a únavou z desetiletého nevyspání se vytrácel. Zmenšoval se a zhnědnul. Začal za ním chodit černý pes. Skončil s těžkou depresí v Bohnicích. "Nejhorší je, když vám v Bohnicích odeberou občanku, v tu chvíli nejste člověkem." Vzpomínal na své zhroucení po třech týdnech v naší skupině. Konečně přestával být hnědý. Jeho obličej se usmíval a vypadal jako rozpustilé dítě. Zahodil i svůj hnědý kufírek na dokumenty. Vrátil se ke své oblíbené černé tašce přes rameno, přinesl kytaru a zpíval nám na po terapii Tears in heaven. Od té doby vím, že Clapton to zpívá hůř.

Taky Mišík mu slušel. "Sladké je žít" zpíval svým temně sametovým hlasem. "Jel jsem šestnáct pater a koukal Bohu do oken, myslel jsem na své děvče a dlouho váhal se skokem. Stál jsem tam a začal vzlykat..."

Filip to zpíval bodře a rošťácky se usmíval, přesto u toho mrazilo. Obě písničky jsme mu věřili jako kdyby je psal on sám.

Zůstávali jsme po terapii ve stacionáři dýl a dýl a hráli. Začali jsme tvořit. Dělali jsme první krůčky k uzdravení a nepřemýšleli o nich.

Kapitola po kapitole nebo i jinak?

Wed, 18 Apr 2012 22:40:45 +0200

Musím se zeptat někoho ze spisovatelů na blogu, zda se jim stává, že najednou píší různé obrazy a teprve posléze je pospojují. Doteď jsem psala "Renu a její tygry" tak, jak to přesně v mém deníku bylo v záznamech. Najednou se mi rozjely obrazy a já mám tu z prostředka terapie, tu jdnu kapitolu z konce. Jak to proboha dám v celek! Stává se to někomu? Nebo se má psát kapitola po kapitole a obrazy si psát jen někam v bodech. Za poslední dva dny jsem napsala pět kapitol. Pět obrazů.

Jeden obraz je zde. Nevím, kolikátá kapitola by to mohla být. Je to z období téměř půlky terapie za námi.

Vyřítila se z domu. Musí chodit. Po stopách zpět, i kdyby měla dojít až do Polska. Vychodit všechny ty příběhy ze skupiny. Cizí příběhy. Stačí jí ten její. Ten by stačil na ix životů. Poutníci, kudy chodíte? Murakami běhá. Plíce by jí ani nedoběhly. Musí jít. V domech se rozsvěcují okna. Za nimi teplo domova. Nezáviď jim, třeba se zrovna hádají nebo nesnáší. Světla televizorů v obývacích pokojích, intimní světla ložnic, barvy domovů, ...Půjde a najde domov.

Za paneláky malé domky, koleje, poslední přechod přes silnici a cesta. Kdo sejde ze silnice u Kundery, umře. Půjde, dokud uvidí na cestu. Pak si lehne a bude spát. Za stromem vidí nějakou siluetu. Rozhlíží se. Nikde nikdo. Ztratila se. Má o sebe strach. Utíkat zpátky? Ne, vždyť jde po stopách zpět. Strachy se nemůže pohnout. Teď mě tu někdo zabije. Silueta se odloupne od stromu. Přichází blíž. Jsou to však známé pohyby. Její pohyby. Zbytky světla ze vzdálené silniční lampy vidí stejné oblečení. Ryfle, červená fleeska, nahrbená ramena, dlouhé vlasy. Prohlíží si sama sebe, ale nemůže to být ona. Je stejná jako já, ale zároveň je něčím cizí, zmateně si pomyslí Rena. Ta stejná postava jí podává obě ruce. Nesměla dává své ruce do stejných rukou. Dotek je její i cizí.

"Hvězdy ti nedávají poznat za tento život domov. Máš ho jen v sobě. Kdykoliv se vzdálíš sama sobě, nebudeš mít domov. Vždyť to víš, jseš já."

"Hledám sebe, ale ztrácím se víc a víc. Utíkám před sebou."

"Hlídáš naši malou holčičku?"

"Co?

"Cože? Tedy koho? Já nemám dítě."

"Tys ji opustila?"

"Neznám..."

Postava ji opatrně pouští ruce a pozadu odchází. Rena se dívá do svých očí ve tváři té druhé.

JFK a vyhrnuté rukávy

Tue, 17 Apr 2012 23:59:00 +0200

Tak takhle to vypadalo, když JFK neměl odvahu nebo zrovna náladu narušovat bonton.

JFK přinesl na fotky úsměvy. Happy smile byl na světě a reklamní průmysl z něj žije dodnes. Také byl prvním, kdo si troufnul vyhrnout u košile rukávy a sundat sako alespoň při neformálních příležitostech. odkaz na net zde a zde

Jeho bratr Robert už pak šel pouze o krůček dál s vyhrnutými rukávy až na ulici mezi lid.

Kdo jste včera tipoval správně a chcete poslat poštou Esprit LN, který vychází dnes 18. dubna, tak mi napište emailem nebo do zprávy na blogu adresu. Poslední dvě fotky jsou náhledy z Gettyimages. Velmi brzy je vymažu.

Hádanka za Esprit LN

Tue, 17 Apr 2012 08:59:26 +0200

OUž se zase ozvývám s hádankou, za kteoru ej méžné vyhrát přílohu Esprit LN. Ne, měsíc od té minulé hádanky ještě neuběhl. Připravujeme totiž dva speciály, abychom se se šéfkou nenudily. Jdeme s uzávěrky k uzávěrce. Tuto středu vyjde speciál o byznusu a gentlemanech. Prostě Esprit pro muže.

Tentokrát mě napadla typovací hádanka. Kdo z politiků poprvé sundal sako a ohrnul si rukávy košile? Správná odpověď bude samozřejmě v Espritu LN

a) J. F. Kennedy

b) Churchill

c) Reagan

Také nezapomeňte, že v dubnu na blogu Gaia čteme společně knihu od Lubomíra Müllera. Můžete si jí se slevou právě pro nás v dubnu zakoupit zde. Já už jsem si jeho knihu i jeho další objednala a od včera už Sáru čtu. Je to zajímavé.

Tato obálka je z loňského roku. Zítřejší můžete vidět zde

Ediční plán Joty a má kniha

Sat, 14 Apr 2012 21:56:47 +0200

Tak pro všechny mé přívržence i odpůrce :-) Nakladatelství Jota má konečně na webu katalog jaro - léto 2012. Na straně 46 se můžete mrknout na obálku i anotaci "Cesty k mým matkám". Jak se vám zamlouvá obálka? Praštila by vás v množství knih na pultech do očí? Nahlédli byste do knihy?

Ediční katalog nakladatelství Jota jaro - léto 2012 _ Cesta k mým matkám, str. 46

P.S. Kniha vyjde s největší pravděpodobností třetí týden v srpnu.

Po stopách otce2

Sat, 14 Apr 2012 09:28:06 +0200

Pamatujete si někdo, jak se za totáče jmenovaly podniky, které se zabývaly výstavbou měst a potřebovali na to mnoho zahraničních gastarbeitrů? Stavěli většinou dálnice, celá sídliště, celý Most... Údajně byly čtyři stavařské firmy. Něco jako Státní stavební podnik?

článek níže

Pořád připlouval. Mrak. Už to nebyla mračná deka, ale jeden jediný mrak. Stačil však pokaždé i na den dva všechno zašedivět. Vždycky jsem si vzpomněla na obrovské sídliště Mšeno ze svého dětství. Bohem opuštěné místo a přesto tam žijí lidé. A to se stavělo v době, kdy jsem se narodila. Tak tam stavěl asi i můj táta. V Ústí n. L. prý měli jugoslávští dělníci hotely, kam je vždy v pátek svezli ze všech socialistických staveb sídlišt a dálnic. V pondělí časně zrána je zase rozvezli na určená místa, kde přespávali v buňkách na stavbě.

A tenhle stavební komuninistický duch mě sem tam sednul za krk nebo visel nad mou halvou. Jako nad Tygrem z medvídka Pú. Na Tygra z stíhajícícho mraku pršelo. Suď Bůh, jesli je lepší být stále mokrá nebo šedivá. Tygr mu nakonec odpustil a mrak zmizel a ještě před rozloučením ho nechal na sebe vyskočit a jako v peřinách ho pohoupal. Sedět tak na klíně a nechat se zabalit dekou a cítit teplo těla jako v klokaní kapse!

Mrak připlul a já rychle něco udělala, aby zmizel. Loni jsem poprosila Janinku, aby se pozeptala na nějakého pamětníka. Starému pánovi jsem pak zavolala, ale vůbec nebyl vstřícný. Kronikář Jablonce a poslal mě do archivů. On tam prý musí chodit také. Vtipné. Taky jsem volala matrikářce, která 40 let byla vedoucí na matrice, kde určitě takových příběhů jako je ten můj nebyly desítky, ale jeden dva. Nic si nepamatovala a hadovitě vyklouzla. Celý rozhovor je v "Cestě k mým matkám" (vyjde u Joty 22. 8. 2012).

Tak jsem zase na pár měsíců s ptaním se skončila. Táta není důležitej. Táta může zůstat neznámej. A co! Kolik lidí na světě nezná tátu. Mraky. Tátové jsou vždy nejistí. Jaké mají asi svědomí?

Pak jsem se dozvěděla, že soused je Jugoslávec. Bylo absurdní se ho ptát, jestli zná Ibrahima Hussaina ze Skopje. Jako kdyby byla bývalá Jugoslávie malá víska, kde se všichni znaj. Oba jsem se tomu zasmáli.

Alma mi poskytla dobrodružnou jízdu se svou připravovanou knihou Balkánský kohout. Tak jsem ji poprosila, jestli by se nepozeptala známýchv Makedonii a Albánii, kde žije i pár měsíců v roce v koupeném domku, zda tátu neznaj. Kolik asi archivů po tamější válce zbylo? Zbývají jen ty naše české. Informace musí někde být.

Biska, cizinecká policie. Bez známostí ani náhodou.

To tedy fakt nevím, co si moje duše přála poznat díky muži. Podle buddhistů si dítě v lůně vybírá, jakého pohlaví bude, podle toho ke komu víc tíhne. Holčičky k tátovi. To jsem si vybrala. Chlapa, který mě opustil čtrnáct dní před narozením. Údajně kvůli nějaké blondýně v Mostu.

Cítím zradu jako máma. Dokonce na tělesné úrovni, když to píšu. Není to jen myšlenka.