Třetí román - další kapitola - Aspergerův syndrom

5. srpna 2016 v 20:37 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Po půl roce jsem se vrátila k tomu, že dopíšu svůj třetí román. Kniha je o slibu, který člověk někdy dal, také o tom, že je těžké se jako matka smířit s autismem svého dítěte...
Tak mi napište, zda si chcete takovou knihu jednou přečíst. Bude to silná motivace román dopsat. Pokud najdete chyby, omlouvám se. Pracuji s textem a opravuji ho až po dopsání... Aktuálně má román 183 knižních stran.
U této kapitoly jsem se při psaní vrátila k písním z filmu Once, například k If you want me


"Silvie!" uslyšela volání a hned vytušila, že je to Marie.
"Vypadáš hrozně," řekla jí Marie na uvítanou, když ji doběhla před obchodem.
"Špatně spím," odpověděla komisně.
"Jenom?"
"Jo," zahučela.
"Jdeš na koupit?"
"Jo," cítila najednou jak jí je do breku.
"Jdu taky. Potřebuju jen pár rohlíků a mlíko." Marie neslyšela ani empatické hmm, přesto vzala mlčení jako souhlas.
"Co budeš vařit?" zeptala se Silvie nad regálem masa, aby ji nějak rozmluvila.
"Nevím. Nemám na nic chuť, tak se blbě nakupuje."
"Tohle od tebe slyším dost často. Víš, že jídlo je spojené se smyslem života?"
"Hmm, tak asi žádný nemám," zasyčela.
"Něco se stalo?"
"Včera měl záchvat Vojta a večer i manžel. Odnes to Vašík. Dvakrát byl fyzicky napaden. Já už nemůžu. Chápeš? Nechci o tom ani mluvit." Silvie rychle hodila do košíku balík kuřecího. "Marie, nech mě. Chci být úplně sama."
"To už seš," zašeptala Marie.
Silvie ji zmizela za rohem a dohnala ji až u kasy.
Mlčky zaplatily.
"Počkej!" vzala Marie Silvii za ruku. "Co budeš dělat?"
"Lepší otázku nemáš?"
"Můžu ti nějak pomoc?"
"Jak asi," odpověděla ironicky a otočila se k odchodu. "Pak se zastavila. "Měla jsem šílené sny. Nějaký kluk spadl na zem a nemohl se zvednout. Jiný namísto, aby mu pomohl, tak mu zpřelámal nohy. Viděla jsem detaily a nevěřila jsem tomu, že mu nejde pomoci. Vzbudila jsem se hrůzou a když jsem konečně usnula, tak se mi zdálo, že v ulicích Prahy chytají radikální muslimové lidi a mučí je. Byli všude. Odváděli ženy, děti a mučili je. Chápeš to? Jak ve středověku. Utíkali jsme, pak začali střílet a můj manžel stál a sledoval něco na mobilu. Možná hrál Pokémony," ušklíbla se. "Musela jsem mu říci, aby si lehl, když se střílí. Všechno jsem viděla v barevných detailech pořád dokola. Pak si vzpomínám, že jsem s nějakými lidmi povstala, zpívali jsme nějakou píseň o tom, že už se nebojíme a šli jsme vstříc záhubě… Asi. Nevím. Zdálo se mi to pořád dokola to samé. I když jsem si vzala ibalgin, protože mi naskočila migréna jako prase. Tak co? Co tomu řekneš, ty, která umíš vykládat sny a vidíš minulost?
"Co udělali Vašíkovi?"
Silvie se nadechla. "Nejdřív ho Vojta škrtil, protože nemohl vydejchat, že Vašek měl větší štěstí a nachytal za pár minut asi sedm pokémonů. Snažila jsem," Silvii se vyřinuly slzy. "Opravdu, strašně moc. Až z Letňan na Ládví jsem pořád držela ten jeho vztek, aby nepřepadl do záchvatu. Vaškovi jsem šeptala, že už musí pochopit, že když je aspík před záchvatem, musíme vyklidit všichni pole, ani jedno slovo navíc, že to budu šéfovat, aby se nic nestalo a Vojtovi jsem pořád něco říkala, slibovala, motivovala ho, že půjdem večer nachytat další. Pak už jsme skoro byli doma a Vašík řekl, že chce klíče a poběží si domů dát mobil na nabíječku. Vojta na něj skočil a sevřel mu krk. Já… Já vím. Měla jsem ještě vidět, že má oči divoké, že ještě to není v pořádku. Měla jsem skočit dřív. Pak si nic nepamatuju. Nějak jsme se dotahali za ruce k domu. Snažila jsem se odemknout, abychom už byli uvnitř, aby nikdo neslyšel, co Vojta vříská a neviděl, jak se pereme. Jenže on nás tam nechtěl pustit. Vaška shodil. Já už ho neudržím v pevném objetí jako dřív," utřela si slzy do rukávu. "Nakonec jsme se dostali domů. Vůbec jsem nemohla mluvit. Ještě když přišel domů Josef, tak jsem koktala a nedala dohromady větu. A v deset večer znovu. Byla jsem tak vyšťavená, že jsem si šla lehnout, ale začala jsem u knížky pospávat. Tak jsem řekla Josefovi, že jdu spát, ať kluky pošle do postelí. Pak jsem jenom slyšela, jak strašně řve na Vašíka a neuvěřitelný Vaškův ryk o pomoc. Běžela jsem za ním. Byl zatlačený za záchod a Josef na něj pořád řval. Vojtu jsem pak našla schovaného pod křeslem. Vzala jsem je oba a vyběhli jsme do pokojíčku a pořád jsem jim jen říkala: tiše, ať už nerozčilujete tátu. Vašík strašně plakal. Měl ruce otce vybarvené na ramínkách a pažích a stěžoval si na bolest nohou. On ho zvedl za paže a jako by s ním bouchl zpět na zem. Co chceš slyšet víc? Chtěla bych zemřít," Silvie si utřela slzy rukávem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 24. srpna 2016 v 17:57 | Reagovat

Mám doma oba Vaše romány a nemůžu se dočkat dalšího. Román Cesta k mým matkám se týká i nás, máme v PP 4děti, po dvou sourozencích a někdy je to fakt fuška:-). Píšete úžasně, oba romány jsem zhltla za 2dny. Hodně inspirace do dalšího psaní, jste fakt skvělá!

2 Michal Pilný Michal Pilný | E-mail | 19. září 2016 v 21:01 | Reagovat

"Dvakrát byl fyzicky napaden."
Tohle vážně nějaká matka řekne o svojí rodině? Myslel bych, že je to slovník z policejní svodky nebo z černé kroniky ...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama