Třetí rozepsaný román - jedna z kapitol

31. července 2016 v 19:34 | Edith Holá |  Jak píšu třetí román
Po půl roce jsem se vrátila k tomu, že dopíšu svůj třetí román. Vyčlením si na to srpen a máknu na tom. Přestávky psaní nedělají dobře... I když zase někdy přijde určitý nadhled. Dneska jsem v kavárně spoustu kapitol poopravila, dopilovala a dopsala tuto novou. Ta ale moc o nadhledu není. Jenže je do první části, kdy ještě hrdinka není smířená s osudem...


Tak mi napište, zda si chcete takovou knihu jednou přečíst. Bude to silná motivace román dopsat. Čtenáři vždy potěší! Pokud najdete chyby, omlouvám se. Pracuji s textem a opravuji ho až po dopsání...


7c****

Silvie se probrala s trhnutím. Lapala po dechu, než nahmátla vypínač ledkové lampičky a její téměř vybité světlo osvítilo jen kolečko na polštáři. Srdce jí tlouklo až v krku, když se natáhla po mobilu, který ležel na zemi vedle postele. Vytrhla z něj nabíječku, aby ho mohla lépe a rychleji ovládat. Kontakty, jména. Adam. Není. Zběsile listovala a hledala, ale co. Ještě před rozsvícením viděla jeho příjmení, přezdívku nebo co to bylo. Jasně a čitelně zářilo na jejím displeji. Mluvila s ním přeci. Uložila si ho. Konečně po tolika letech.
Stáhnul se jí bolestivě krk a na displej ukápla slza. Jen sen. Silvinko, byl to jen sen. Lehla si zpět na polštář. Lampičku nechala doskomírat. Zítra ji musí dát na okno nabít, třeba budou sluneční paprsky jako v tom snu. V té zemi s červenou půdou... Propadla se znovu do spánku. S mobilem, který svírala dál pro případ, že jí znovu zavolal. Tentokrát si už musí pohlídat, aby číslo uložila pod správným jménem, přezdívkou nebo co to bylo za zvláštní tvar... Bože, probuď mě příště dřív než ho zase zapomenu.
Jenže už neusnula, tak si asi po hodině zapnula počítač a přemýšlela, co bude dělat. Nazdařbůh sjela pár statusů na facu, ale vůbec nevnímala, co tam lidé mají. Pak si zadala Aspergerův syndrom. Možná už to zvládne přečíst.
"Zatím neexistuje žádný model, který by příčiny vzniku poruch autistického spektra zcela osvětlil, přestože výzkum je velmi rozmanitý. Nepochybně hraje roli genetika. Již Hans Asperger (Asperger, 1944) zjistil, že téměř všechny děti, které vyšetřoval v souvislosti s "autistickou psychopatií", měly nejméně jednoho z rodičů s podobnými osobnostními rysy. V jiných stoletích byli tito lidé mylně považováni za schizofreniky, protože jejich záchvaty připomínaly rozdvojení osobnosti."
Silvii se zamlží oči a udělá se jí knedlík v krku, tak rychle přeskočí na fotografii u článku. Vypíná okamžitě mozek. Možná by pomohl prst do krku a všechno vyzvracet. Tu hrůzu, to zoufalství. Přistihuje se, že šeptá dokola stejnou větu: Proboha, kdo mi pomůže? Kdo mi pomůže?
Na snímku se snaží zaostřit na chlapečka, který si stohuje na sebe plechovky z lednice. Je mu rok a tuto činnost dělá několikrát denně, jak je v popisku a také je tam další věta: Lidé s Aspergerovým syndromem mají často omezené a neobvyklé zájmy. Ulpívají na jednom tématu.
Vybaví se jí dřevěné mašinky, které Vojta pořád skládal za sebe. Měl jich desítky. Každý den doma i venku z nich stavěl dlouhý vlak. Smáli se tomu, že je to pendolíno, které je tak dlouhé, protože jede z Prahy až do Brna. Naučil se na nich barvy, čísla, sčítat i odčítat. Byly mu dva roky. Mašinky měli pořád s sebou. Mašinkový kufřík převáželi sem a tam. Půjčoval je i jiným dětem. To není autista, to by je nepůjčoval, pomyslí si vítězně Silvie. A když mu je někdo škrábnul, Vojta to hned poznal a kluka pokousal. Ale dobře mu tak, neměl mu s mašinkou hodit a škrábnout jí tak lak. Silvie chápala svého syna. Jenže ho nemohla nijak uklidňovat před ostatníma matkama, které se na ni vrhly jako supy, že to je nehoráznost, že pokousal dítě. Je to neadekvátní! Má vzít mašinku nebo lopatičku a bouchnout a ne kousat. Je to hrozné, šeptaly si, tak příště jeli na jiné hřiště. A pak zase na jiné kvůli těm nezvedeným dětem, které mu braly hračky a on je tak bezstarostně půjčoval. Jenže ti smradi mu je zase zničili, tak přestali jezdit na hřiště, aby Vojtovi neničily děti hračky, protože on je chtěl půjčovat a nenechal si to vymluvit. A nenechal se ani odnaučit kousání. Tak byli čím dál víc sami. Silvie se vzpomínkou rozplakala, jako by to bylo dnes, tak moc ji to znovu zabolelo. A to tehdy nevěděla, že jednou Vojta konečně začne při záchvatu používat ruce a ona bude vzpomínat na kousání jako na bezpečnější formu obrany. Když pak za pár měsíců zase zkusili hřiště nebo nějaký dětský koutek, pokaždé někdo Vojtovi ublížil. Vojta radostně vběhl mezi děti a dostal lopatkou. Nebo hračkou. Silvie si nemohla dát kafe jako jiné matky, sotva ho zaplatila, měl Vojta bouli nebo škrábance v obličeji. Ty úžasné děti úžasných maminek, které si v klidu pily kávu a nic neřešily, napadaly její dítě a Vojta tam stál a brečel. Jednou ho popadla, odtáhla a křičela na něj: Tak se už konečně braň, bouchni je. To neumíš? Popadla jeho ruku a bouchala s ní do své nohy. Takhle, vidíš! Bouchni je, to se toleruje, nebo nikam nebudeme moci zase chodit. Tak nechodili. Její syn uměl jen kousat, když bylo něco na něj moc a to podle něho nebylo to, když mu někdo ubližoval. To se nikdy nebránil. A Silvii děsilo, že bude jednou ve škole šikanovaný. Ještě nyní cítila stud za tuto reakci, jak na něj vřískala, ať se brání a konečně je také mlátí jako správné dítě. Když ony mohly, tak proč ně on. Bylo to společensky přijatelné, tak proč pořád musí dělat něco, co lidi nepřijímají? Tenkrát se jen díval, pak odběhl ke dveřím a začal je otevírat a zavírat. Možná si mohla dát to kafe, které matkám záviděla, protože u této činnosti její syn zůstával nejméně deset minut a žádné jiné dítě nebylo v dohledu. Jenže ona už nechtěla, když přestal mávat dveřmi, tak ho posadila do golfek a odjeli domů. Nasadila si černé brýle a brečela celou cestu. Jako teď. Utřela si oči, vysmrkala se a odnesla do koše hromadu mokrých papírových kapesníků. Lehla si znovu do postele vedle Josefa. Bože, ať má Vojta jen rysy a není autista. Moc tě o to, prosím. Tak dlouho opakovala Otčenáš, dokud neusnula.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bára Bára | E-mail | Web | 31. července 2016 v 22:47 | Reagovat

Jen piš, piš!
Rozhodně si chci přečíst celý příběh!
Kapitola je zneklidňující a vtáhne do děje.
Líbí se mi to, ačkoli téma rozhodně není lehké...
Ale to zřejmě žádné z těch, která se rozhodneš literárně uchopit :-)
Přeju hodně času a chuti do psaní! :-)

2 Strašilka Strašilka | E-mail | Web | 1. srpna 2016 v 18:00 | Reagovat

Líbí se mi to, rozhodně pokračuj :)

3 Dagmar Tomášková Dagmar Tomášková | E-mail | Web | 30. října 2016 v 18:19 | Reagovat

Souhlasím, rozhodně pokračuj!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama