Tisíc věcí, co mě neserou

31. ledna 2015 v 19:08 | Edith Holá |  Něco a nic
Na kurzu tvůrčího psaní u Jany Šrámkové jsem poznala kolegyni, která si na blog píše Tisíc věcí, které mě serou. Snad jí vyšla i kniha se stejným názvem. Zatím jsem se po tom nepídila, i když české autory se snažím podporovat a knihy si nepůjčovat, ale kupovat. Dost mě ten její nápad pobavil a říkala jsem si, že bych chtěla mít také dobré nápady. Jenže, co mě sere, už píše ona. Dnes mě ale napadlo - asi i díky jednomu hezkému zážitku se starším synem - že by bylo dobré psát jednou za týden shrnutí, co mě nenasralo.

Tak třeba právě zážitek se synem, když jsme šli spolu ze školy. Vůbec jsem nelitovala toho, že jsem zapomněla, že je člověk, který nesnáší změny a když se mi podařilo odejít o hodinu dřív z práce, tak jsem se rozhodla že ho vyzvednu, i když už chodí ze školy sám. Až teprve u školy mi došlo, že to možná nebude pro něj vlastně potěšení, protože to je změna. Mobil sebou nenosí, takže mu nešlo dopředu napsat, že pro něj přijdu. Už jsem se chtěla otočit na podpatku, že za hysterák mi to nestojí, ale nakonec jsem si řekla, že to risknu. Vždycky se dá flexibilně zareagovat nebo se poučím, a opravdu žádná překvápka už mu dělat nebudu. Prostě je jiný a co by mě nebo mladšího syna potěšilo, jemu způsobí kolaps. O to víc mě potěšilo, když mi přes skleněné dveře zamával, v klidu se oblékl a v klidu přišel.

Cestou ze školy mi to připomnělo naše dřívější společné jízdy na hipoterapii. Vždy jsem filosofovali nebo vymýšleli příběhy nebo pohádky. A mě to vlastně hrozně chybí.

Mami, dneska mě poprvé bavila jóga.
A čím to, Kubíčku?
Nevím.
Tak změnila něco paní učitelka, měli jste nové cviky nebo se změnilo něco v tobě? ...
Změnilo se něco ve mně.

Doma mi Kuba připomněl, že jsem pro něj neměla chodit, že to nemá rád. Zase pozitivní věc. Už není hysterák, ale jasná formulace, co nemá rád. Já ale nelituji, že jsem pravidlo porušila, protože už vím, že jeho enrvovoá soustava už zvládá emoce zpracovat verbálně:-) A k tomu mě můj milovaný prvorozený syn inspiroval, že si během týdne nebudu všímat toho, co mě sere, ale pokusím se zaznamenávat a zveličovat, co mě potěšilo. Třeba časem změním úhel pohledu i na to, co mě netěší a dostává do varu. Mysl je jenom cvičená opička, stačí ji správně zaměstnat.

Asi toho moc napoprvé nebude, ale vůbec ně nenaštvalo, že nesněží, i když předpovědi hlásily zasypání republiky. Takže pro mě každé ráno začíná hezky, když oknem vidím, že je sucho a ne bílo. A pokud nějaký ten centimetr přes noc na Prahu u nás na kopci dopadl, tak pořád je to pozitivní, protože to není zasypání a v centru je už zase sucho.

Taky mě nenaštval odlet překrásných, ale strašidelných havranů. Dvě rána, co jsem vedla syna do školy, tak jsem slyšela jejich křik a viděla stovky na obloze. Syna to moc nebavilo, ale mě to zaujalo, protože jsem hned myslela na Hitchcocka. Z přírodopisu jsem zapomněla, že odlítají na sever, když už je u nás moc teplo. Nejlepší komentář na facu pod fotkou jejich odletu tento týden pro mne jako milovníka tepla byl, že tím pádem bude brzy jaro, když letí pryč. Paráda, hned druhý den jsem si pod bundu nevzala mikinu a málem jsem zmrzla.

Od té doby, co zase existuje v mém životě základní škola díky prvnímu synovi, jsem čím dál radši, když jsou mé děti nemocné. Nemusí se ráno vstávat před sedmou. Narodila jsem se ráno v osm a syn ještě o dvě hodiny později, takže pro nás oba vstávání před osmou ranní je zaručený propad. V osm pět už mi to nevadí:-) V pátek jsem měla na Mary Kay klientku - paní učitelku prvního stupně. Tak jsem jí vyprávěla, jak se syn ve druhé třídě nudí a že je to škoda. Žena mi odpověděla, že druhá třída je nejlepší a opravdu v té chvíli se jí rozzářil celý obličej. Aha, odpověděla jsem, protože jsem netušila, co na to říci. "Pro nás učitele. Je to jen rozšířená první třída, takže děsná pohoda. Zato třetí je šílená." Paráda, takže chytřejší děti protrpí druhou třídu a zakódují si, že škola je nuda. Řešit to nemá cenu, protože už asi nikdy nezapomenu ten rozzářený výraz a jsem ráda, že aspoň jeden rok mají učitelky ve škole volněji a rozhodně se nebudou prát za to, aby něco ze třetí třídy už přešlo do druhé, aby třetí třída nebyla oboustranně infarktová. Takže mě vůbec nesere, že Kuba je v druhé třídě pořád nemocný, aspoň se nenudí. U nás vůbec nemoci mají často pozitivní dopad. Děti začnou tvořit. Matýsek se minulý týden, když byl nemocný on, rozhodl, že je malíř. A náš malý Picasso jede jako drak, ze stojánku na fotky si udělal malířský stojan, dnes jsme dokoupili čtvrtky a další temperové barvy. Má už okolo 40 obrazů. Tak ještě necháme ušít k svátku malířský baret. Kuba se občas přidá z donucení, aby mohl pak na počítač. Jeho duhová kráva je prima.
Dnešní prasátko se zlatý úsměvem
a Kubova duhová kravka

No, a nějaký pozitivní zážitek z mého spisovatelského života? Tak byla jsem například na křtu Evy Vychodilové, která jako jedna z prvních vlaštovek riskla svůj debut jen jako e-book a ne tištěnou a později k tomu e-knihu. Když jeden muž na jejím křtu mluvil o tom, že je rád, že je tak odvážná, že v cizině je to už běžné a že on už papírovou knihu má jen 3x do roka jako meditativní rituál se svíčkou, tak jsem si uvědomila, že já si tu Evinu Noru koupím, protože ji chci jako autora podpořit, ale vytisknu si ji. A nejradši bych byla, kdybych ji sumu mohla dát cash a ona by mi to poslala, aniž by ji kdokoliv vzal procenta za distribuci a spravování prodeje e-booků. Takže mě vůbec nesere, že doba spěje k e-bookům, že Bradbury se svými vizemi neměl pravdu, žádní hasiči knihy nespalují a nebude zánik čtiva, ale my jsme si knihy zrušili sami. Jenže já jsem staromil, takže si je tisknu, nooo:-)

Tak a vůbec mě nesere, že už dokážu knihu nedočíst. Okolo mě pořád někdo mluvil o knize Hartla Malý pražský erotikon a myslím, že je i na předních příčkách prodejnosti. Když jsem na ni nenašla žádnou recenzi, ale jen větší zmínku v jakémsi deníku Super, tak jsem zastříhala ušima a řekla jsem si, že tentokrát si ji raději od kamarádky půjčím. Nemusím podporovat všechny české autory za každou cenu, že? Ano, je čtivá. Ale ve mně vzbuzuje blivajz. Občas něco, co mě konečně chytne, ale je to jen půl strany. Další jsou jen a jen o tom, jak si někdo chtěl nebo už nechtěl zasouložit. Buď byl moc mladý a ještě to nešlo, nebo už vyhořelý, tak to nešlo. Samozřejmě realita, ale stejně jako u Viewegha mám pocit, že můj život není složen jen z toho, takže tam postrádám nějakou přidanou hodnotu. Tudíž jsem román zaklapla s tím, že do vlaku na jeden zátah dobrý. A vrhla jsem se na zvláštní román Žízeň Esther Gerritsen, kterou jsem neznala, ale rozhovor s ní mi autorka Sidonie Kermack nasdílela na face, zde. O vztahu dcery a matky. Matka je zřejmě autistkou nebo má Aspergerův syndrom. Nejdřív jsem se toho bála, ale strhlo mě to. Gerritsen píše také čtivě, ale ani jednu větu bych z románu nevyhodila. U Hartla jsem se občas zarazila, že tam editor takový odstavec vůbec nechal. Gerritsen většinu textu má v dialozích. Zvláštní. Zvláštní je i vnímání ženy s AS. Vysoká inteligence, ale zároveň oploštělá emoční inteligence a empatie. Přitom když to čtu, tak chápu, jak to myslí, je to u ní jasné jako v compu. Co je jinak, do softwaru nezapadne, nebo si žena přizpůsobí své naprogramované mysli, která je tak jiná a přitom v něčem zase stejná jako u ostatních lidí. Je to zvláštní, nepopsatelné a přesto se to Gerritsen daří vystihnout právě psaním. Jsem v půlce, takže vůbec netuším, jak se to bude vyvíjet dál. Ani v případě dalšího článku za týden: Tisíc věcí, které mě neserou:-)

Vlastně ještě něco, píšu pro psychologický magazín článek o terapeutických pohádkách a to mě nesmírně baví. O tom třeba příště, protože jsem načerpala od jednoho psychologa k tomu moc zajímavé věci a našla skvělé léčivé knihy od českých autorů. Taky mi vyšel v LN článek Hlas krve, což v případě všech těch hororových článků, jak stát odebírá bio rodičům děti, je vlastně pozitivní. Je naopak o tom, jak kořeny a identita jsou důležité i pro odložence nebo odebrance.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Otavínka Otavínka | Web | 31. ledna 2015 v 22:53 | Reagovat

To je príma, že ses ozvala. Zrovna jsem včera mluvila o Tvých knihách a lákala na ně dvě studentky, které zaujaly. Článek, který si napsala je super. Každého něco sere, ale proč právě nevyzdvihnout něco hezkého, bezvadného, co nás naladí, dodá nám energii atd. Pěknou neděli a pozdravuj kluky. Kdy mají prázdniny? :-)

2 Čerf Čerf | E-mail | Web | 2. února 2015 v 9:18 | Reagovat

Kdyby nás občas něco nevytáčelo, neuměli bychom si tolik vážit toho, co nás těší. Přiznám se, že bych si knížku s názvem "Tisíc věcí, které mě serou" nikdy nekoupil. Jednak mám dost svých věcí toho typu a nepotřebuju se zaobírat ještě cizími a jednak bych tu knížku trochu podezíral z podbízení se potenciálním kupcům. Název mě v tomto konkrétním případě spíš vede k tomu, abych se knížce vyhnul, i kdyby se nakrásně ukázalo, že její obsah je zlatý. Mnohem radši mám věci, které lidi těší (tzn. nejenže je neserou, ale ani jim nejsou fuk), jenže ty bývají (jak ukazuje i tvůj pěkný článek) poněkud subtilnější a v "páce" s těžkými vahami toho, co nás dokáže rozdurdit, vítězí (aspoň v literatuře) jen málokdy :-).

3 Jane Jane | 9. února 2015 v 8:50 | Reagovat

Tyvole , ty poznáš Achjo Bitch ? No dobré , som netušila že ona na také kurzy chodí :-D

4 Pižlík Pižlík | E-mail | Web | 15. února 2015 v 1:23 | Reagovat

I kdyby se jednalo o sebekvalitnější dílo, z principu bych se nikdy do knihy  s takovýmto rádoby oslnivým názvem nepodívala, natož ji koupila. Bože, jak hluboko klesla naše společnost.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama