Červen 2014

Zpověď čtenářky k mé druhé knize

13. června 2014 v 11:38 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Dovoluji si Vám překopírovat osobní reakci čtenářky Vandy na mou druhou knihu "O ženách a o lásce", kterou mi poslala emailem. Mám to od ní dovolené a mohu sem dát i její křestní jméno.

Děkuji za silné a upřímné věty, za to, že má kniha ve Vás, Vando, vzbudila vnitřní proces. To je pro mne velkou satisfakcí. Vždy se snažím psát tak, aby ve čtenáři nebyla zasažena jen rozumová složka, nebo jen emotivní. Ale obě. Držím Vám palce v očištění Vašeho příběhu a vůbec na Vaší cestě. Jste silná žena!!!

Dobrý den Edith,

právě jsem dočetla Vaši druhou knihu a musím Vám napsat. Stejně jako ta první je to čtení k zamyšlení nad tématy z různých úhlů a já jsem toho plná...

Když jsem přišla domů byla jsem tak unavená, že jsem nechala hrajícího si synka u nás v pokoji a odešla k holkám do pokoje s Vaší knihou. Chvíli jsem jen tak ležela se zavřenýma očima a když mne nikdo nevolal, otevřela jsem knihu na straně 61, pokračovala jsem druhým odstavcem. Tam, kde jsem ji včera musela zavřít, když jsem vystupovala z autobusu. Dočetla jsem dnes první část. Prožívala vše s Veronikou, ale i miminkem, kluky i Davidem. Nemohla jsem přestat číst, i když se mi chtělo křičet, plakat a ani dopraná pračka a příchod holek ze škol mě tentokrát nevyrušil, to se mi u knihy už dlouho nestalo.
Bylo mi líto Veroniky, za to co prožívá a že je na to sama, kluků, že budou stále postrádat sourozence z mámina břícha, v Davidovi přesně vidím svého muže, až na tu víru. A vžila jsem se i do miminka - tedy stala jsem se jím (viděla jsem Veroniku jako moji mámu, když se mne musela vzdát a po porodu mě ani neviděla), když se to miminko nechtělo narodit, aby bylo o chvilku déle v bezpečí "mánina " lůna. Úplně jsem znovu prožívala vlastně svůj porod a rozloučení s mámou. Asi před půl rokem jsem byla na podobném ženském semináři, který popisujete u Sáry. Sebezkušenostní seminář byl na téma vlastní početí, porod a znovuzrození. Prožila jsme na něm svůj porod znovu a cítila to, co já jako miminko, ale i to, co cítila máma (tehdy jí bylo 15). Nechtěla jsem se narodit stejně jako malá Sára ve Vaší knize, obě jsme věděly, že už spolu nebudeme, že se musíme odloučit a bylo to moc bolavé, smutné a silné, občas se mi to ve snu vrací, někdy i ve dne. Máma se vztahu moc bojí, občas mi pošle SMS, ale to je vše. A já jí nemohu říct, že mi chybí. Její rodiče jí řekli, že jsem v adoptivní rodině umřela, takže je pro ní zřejmě těžké po tolika letech, kdy jsem ji vyhledala (sama už jako matka), naučit se žít s tím, že žiju.
A když zůstala Veronika sama po porodu a i pak vlastně doma, myslela jsem na svou mámu, bylo mi jí líto a zase mi do toho probleskovalo, co asi zažívala máma po porodu bez miminka. A radost, když Norbert pomohl otevřít duši a oči Davidovi. Jen jsem si říkala, co asi prožívali kluci, když jsem četla kapitolu po 24 letech později.
Je to silný příběh a musím přiznat zase mi dává zabrat emotivně i myšlenkově. Otevírá má vnitřní témata zase z jiných pohledů a vrací mne tam, kde to není a zřejmě ještě hodně dlouho nebude rozuzleno a utišeno.
Děkuji Vám, to už je podruhé, co jste mi vstoupila do života a pomáháte mi najít mou cestu a naději.

Bylo toho hodně, co jsem Vám teď napsala. Muselo to ven. Doufám, že Vás tím moc nezatížím. Já sama si teď musím dát chvilku pauzu a věnovat se realitě. Díky. Vanda