Spisovatelé jsou jenom muži aneb čekání na velký román
Nedávno byl benjamínek se školkou na návštěvě knihovny. Cestou domů mi vyprávěl, jak to bylo prima, že jim paní knihovnice četla z knížky od pana spisovatele. Vzpomněla jsem si na téměř válečnou debatu mezi blogery, kdo je a kdo není spisovatel a jen tak jsem se zeptala, jestli maminka, když píše pohádky, je spisovatelka. "Ne, mami, spisovatelé jsou jenom muži," obrátil oči v sloup můj předškolák.
Kritici čekají na velký román, napsal Kamil Bouška jako odpověď na "manifest o 12 bodech o próze v dnešní době" tří spisovatelů, který otiskl Respekt v prosinci. Zatímco jeho autoři (Jana Šrámková, Jan Němec, Ivana Myšková) se chtějí osvobodit z tohoto tlaku, že dobrý autor rovná se velký román, jinak jsou to jen roztříštěná dílka a naše literatura je bez velkého spisovatele. Tak trochu jsem si při slovech Kamila Boušky vzpomněla na českou adoraci velikánů a čekání na Godota.
Co to vlastně je ten velký román, na který se čeká? A kdo určí, že právě to je on? V dnešní době, kdy od pouhých pěti tisíc prodaných kusů je kniha považována za bestseller? K víc jak deseti tisícům prodaných výtisků se pojí jména Viewegh, Monyová,... Zbytky čtenářů to určí? A kteří?
Odhalí velký román Magnesia Litera? Spousta mých přátel, když vidí na knize pásek oceněná kniha v ML, tak radši jdou dál, protože jsou to knihy, které je vždy zklamaly.
Literární kritici kápnou na velký český román? Když se rozhlédnu po kritické obci v tištěných médiích, tak jsou to převážně muži (Peňás, Chuchma, Horák, ...). Pokaždé, když kritik muž recenzuje knihu spisovatelky nebo zpovídá autorku, padnou otázky pomalu typu, jak jste to dokázala napsat, když jste žena? Nakonec se rozhovor zvrhne v obhajobu autorky, že píše sice jinak než by to napsal muž, ale rozhodně nespadá do červené literatury. Jeden z nejznámějších kritiků dokonce si na podzim povzdech, že vlastně kdyby to nebyla jeho práce, tak už by se ženské literatuře vyhnul, neboť autorky jsou bludničky, které ho pokaždé zavedou na blata, kde se naprosto ztratí. Paráda, nasmála jsem se u toho článku jako blázen. Vůbec mě neurazil. Naopak pomohl mi pochopit, že možná od určitého věku, kterým začíná druhá půlka života, je zřejmě úplně normální, že člověk začne číst víc literaturu, kterou píše nejen jeho krevní skupina, ale i stejné pohlaví. Když jsem si narychlo zmapovala, které spisovatele za poslední roky jsem s chutí přečetla, tak to kromě Coelha a Murakamiho byly jenom spisovatelky (uhranula mě třeba Olga Tokarczuková a už mám doma všechny její knihy a čtu je stále dokola, kdykoliv a kdekoliv).
Je tedy velkým románem něco, co uhrane muže i ženu? Pochybuji, že se dá nalézt, když muži autorky nečtou, pokud to není jejich práce. Takže velký román, pokud nějaký přijde, tak jen od spisovatele.
V české kultuře neabsentuje jenom velký román, ale i velký film. Nejlepší český film musela přijet režírovat polská režisérka. A zase žena.
Pro mě velký román bude ten, který bude o něčem, co reflektuje dnešní dobu, nějaké téma, které přinesla a v jiných dobách nebylo. Bude tam příběh a zároveň i pasáže, které budou literárním koncertem. Velký román bude vyprávět, ale bude i odkrývat Stín postav, velký román musí u mě zasáhnout nejen rozum, intelektuálnost, ale i emoce. Pokud nezasáhne emoce, tak to pro mě nebude velký román, což nevím, zda čeští autoři muži umí. Zatím z českých jsem takového nečetla. Takže nevím, zda velký román bude z mužské dílny. Kritici v tištěných médiích, které stejně jako knihy bojují čím dál víc o přežití, se budou muset smířit s tím, že celosvětově je autorek, které jsou dobré a mají společnosti co říci a dokážou si všímat témat, které muži nevidí a neutíkají k tématům z minulosti, více a více... a proto možná přijde z bažin a močálů a čtenář se bude cítit poněkud omámen..., lidé odpradávna však měli k bludničkám respekt.
Možná ho objevíme my blogeři. Stejně si čím dál více lidí hledá doporučení na knihu, kterou číst, na netu u laiků, navazují sami kontakt se spisovateli, neřeší, kdo je začínající a kdo je médii uznávaný jako tzv. dobrý...
Jaký by měl být román dnes, aby byl považován za velký?
Na fotu Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Edith Holá | 6. února 2014 v 8:56 | 
Popravde sa mi zdá čudné, že by dobré autorky museli obhajovať pred profesionálnymi kritikmi svoje pohlavie (povedané v nadnesenj rovine). Na Slovensku nič také nevidím. Dokonca jeden z mojich profesorov uverejnil veľmi zaujímavú tému: "Poézia mužov - či možná/mužná je?" Je tu teda vidieť práve obrat vo vnímaní a tiež je zaujímavá vaša poznámka o tom, že kritici sú prevažne muži. Opäť u nás nič také v literárnych časopisoch nevidím, muži, ženy, od každého by som vedela povedať pár mien. A veľký román? Osobne zastávam názor, že ak je niečo kvalitné môže to mať pokojne aj polstrany. Vždy som si myslela, že literatúra pochopila, že román neznamená kvalitu, v českom prostredí do predsa krásne dokazujú napríklad Hrabalove poviedky. Ten, kto sa do literatúry trochu stará si musí uvedomiť základnú vec, už neexistuje jedno jediné sito, ktoré ukazovalo kvalitu diela - čas, pretože všetko ide rýchlo a všetkého je mnoho, ale nezúfam, je dosť vecí minulých, ktoré som si ešťe neprečítala. :)