Povídání s Renatou Štulcovou - den šestý

28. července 2013 v 22:34 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Již šestý den si povídáme se spisovatelkou a blogerkou Renatou Štulcovou. Pár otázek k Rafaelově škole na začátku ještě navazuje na včerejší povídání o nemocech, osudu... Pod mými otázkami jsou ještě historické od Temnářky a Matthiase. A otázky nejen o bylinkách od Polgary. Hezké počtení.



Pokud se duše elementála zrodí v lidském těle a není dál rozvíjena, tak zůstane uvězněna. Několikrát se v knize objeví odstrašující, že tyto lidé mají doživotní bolesti. Migrény, bolest páteře, gumové nohy, … Má takový člověk i v pozdějším věku šanci, když se nemetamorfoval (to je slovo:-) v dětství v to, co je?

O metamorfóze elementála v pozdním věku se chystám psát v jednom z posledních dílů Rafaelovy školy. A zase to bude jakási alegorie. Vždyť kolik lidí žije schoulených v sobě a bojí se projevit svoje skutečné já. Čím déle to odkládají, tím více psychických a někdy i zdravotních fyzických problémů mají. Někdy až později v dospělosti dovolí sami sobě rozvinout svou duši, dělat to, co si vždy přáli, chovat se, jak si přáli. Ale jsou i lidé, kteří se neodváží nechat své já projevit, udusí ho v sobě a žijí podle průměrných šedých norem navždy.

Jedno z poselství knihy je tedy: Pokud člověk neporozumí tomu, kdo je, nepozná svůj příběh, je většinou nemocný. Chápu to správně?

Aspoň zatím jsem se setkala s tím, že lidé touží poznat nejen minulost svého rodu, svého národa, ale v určitém věku (a to hodně dětském) si každý pokládá otázku: Kdo jsem? Proč zrovna já jsem já? S věkem se pak někteří "stydí", že tohle "řešili". Jiní se tou otázkou zabývají dál, protože přijít na takovou odpověď je záležitost dlouhých let. Naše podvědomí dřímá setsakra hluboko zakopané. :-) Kdo pozná svůj příběh, získá z něj sílu. Ti, kdo se tomu brání, sami sebe oslabují.

Čemu bys přirovnala právě hadí metamorfózu, kterou Marina podstupuje na konci prvního dílu a v Tanci nág sekundáni v hadím těle žijí?

Hadí metamorfóza v Rafaelově škole naplní všechny studenty ohnivým živlem, proběhne v sekundě čili v sedmé třídě. V té době člověk z bezstarostnosti a napůl dětského skotačení přechází do věku, kdy si začne více uvědomovat problémy kolem sebe. Zjišťuje, že ten svět dospělých není procházka rájem, hořce reaguje, plácá se mezi dětstvím a dospělostí.

Vím, že čteš spoustu odborných knih (nejenom) o naší historii. Jaké knihy bys doporučila člověku, který by se chtěl dozvědět relevantní informace? (Já osobně mám ráda knihy Dušana Třeštíka.)

U nás je často těžké se dostat rychle k určitým pramenům. Podle tématu, na kterém pracuješ, bych nejdřív doporučila číst to, co je dostupné, ale pomalu. Mně se osvědčilo, že si co nejvíc zapamatuju, nacházím pak často nelogičnosti, poté hledám další detaily, které mi tu nelogičnost objasní nebo taky ne a tím mě nasměrují, kde mám pátrat. Protože nemám na studium příliš času, během studia knih si hlavně vypisuju hesla, která se mi nezdají, která si musím ověřit, a tak se postupně dostávám k jádru problému. Ale závisí to vše na logice a taková piplačka trvá roky. Sháním informace nejen v češtině, nýbrž také v angličtině, no a dokonce jsem četla i tu staroslověnštinu. Proto píšu knihy tak strašně pomalu. Někdy v celé knize, kterou studuju, najdu třeba jen jednu jedinou informaci, ale přímo pozlacenou. :-)
A víš, že Třeštíka také moc ráda čtu. Dokonce jsem si jeho knihy i koupila. Občas s ním nesouhlasím, ale to nevadí. Často jsem našla v jeho textech informace mezi řádky, informace naprosto opačné, než přímo psal. :-) Tím mě nasměroval a já pak našla důležitá fakta pro mé psaní. Mrzí mě, že už se asi nikdy nedozvíme, na co přišel před svou smrtí. On totiž říkal v nějakém rozhovoru před smrtí, že něco ohledně našich dějin ví, ale nemá už sílu to vypustit a hádat se se svými odpůrci. Potom jsem teprve našla články, v kterých ho jiní historikové nepěkně napadají, jako by šlo o život. ;-)

Často píšeš o historii... Snažíš se být spíše přesná a psát "jak to fakticky bylo", nebo si to různě přikrášluješ?

Snažím se být přesná. Gól často je, že přicházím na fakta, která ukazují, jak stále máme oficiální historii pokřivenou a zkreslenou. Samozřejmě pak na faktech konstruuju fiktivní příběhy. A záleží jen na čtenáři, jak je vezme. Jsou čtenáři, kteří si myslí, že pravda je úplně celý příběh. Jiní čtenáři zase nevěří ničemu, ani tomu, co je historicky doložené. S takovými je občas potíž. Vysvětlete například někomu na besedě, že ve Fuldských letopisech jsou taková a taková fakta, když s sebou ty letopisy nemůžete tahat, a dotyčný ani netuší, co takové Fuldské letopisy jsou a myslí si, že si prostě vymýšlíte...

S tím souvisí i má další otázka. Někdy se některé historické události ve školách velice idealizují a z nějakého krále se třeba udělá málem polobůh a pak se objeví alternativní názor, že ten král byl ve skutečnosti líný, krutý et cetera... Myslíš, že je lepší ta idealizace nebo "alternativní pohled za každou cenu" ? Jak celou problematiku vidíš?

Například Karel Veliký. Ten je stále některými oslavován, protože pozabíjel miliony Evropanů, když nechtěli přijmout nadvládu církve, byl to ve skutečnosti masový vrah. Ale pořád se nám dodnes snaží někteří historici vnucovat, jak byl skvělý. Já to vidím tak, že se musí říkat pravda, ale tvůrci učebnic a historických knih to tak většinou nevidí. Až na výjimky opisují a kompilují, co napsali jiní, a nejdou po původních pramenech. Je to pro ně bezpečný způsob, s nikým si to nerozhází, nikoho si neznepřátelí, nemusí obhajovat svůj odlišný názor.

Jaké máš další psací rituály kromě zeleného čaje, o kterém ses zmínila (pozn. v článku Třetí den s...)? Potřebuješ mít klid a vlastní pracovnu, nebo zvládáš psát za běžného provozu?

Protože předem promýšlím veškerý obsah kapitol se všemi rozhovory, rekvizitami, kulisami, nosím si každou scénu s sebou několik dní, pak už není tak důležité, kde to vše zapíšu. Potřebuju aspoň papír a tužku a chvilku, aby na mě nikdo nemluvil, neboť mu nezvládnu odpovědět.. Žádné jiné nároky nemám. Ideální je samozřejmě ticho a jídelní stůl s notebookem a pohledem do okna, za kterým šumí ořešák, javory a lípy.

Přiznám se, že jsem si na začátku myslela, že Rafaelova škola bude mít jen tři díly, za což se dodatečně omlouvám. Moc se mi líbí ilustrace v tvých knížkách, které hodně vystihují to, co se v dané části řeší. Třebas u Rafaelky máš bylinky, kterážto tvoje znalost se projevuje i v příběhu. Jak dlouho sis tyto vědomosti musela získávat a co tě k tomu vedlo?

Ani se ti nedivím s těmi díly. Většinou bývá trilogie, já původně vymýšlela tetralogii, ale brzy mi bylo jasné, že tak tlusté díly by byly nečítatelné. S bylinami žiju od dětství. Vyrůstala jsem na konci města, stále venku v přírodě. Vnímala jsem každý strom, každou bylinku. Trhala jsem je, nosila domů. Potom jsem přešla do vyššího stadia a ty drobné plané květinky a bylinky jsem přesazovala do květináčků a doma se snažila pěstovat.
Od babičky jsem dostala objemný atlas rostlin a na prvním stupni jsme dělali v přírodovědě herbáře. Mně to zůstalo, herbářovala jsem dál a díky tomu se naučila i názvy všech bylin, co tady rostou. Navíc jsme tehdy i sbírali léčivé byliny. Ono to není jen tak nasbírat sáček květů podbělu nebo hluchavky, když seschne, skoro nic nemáte. To není výdělečné jako sběr železa. :-)
O byliny a jejich účinky se zajímám stále a stále, sháním odbornou literaturu, mnoho jsem vyzkoušela na sobě, takže mám v praxi ozkoušeno, jak byliny prospívají, i jaké mají vedlejší účinky. Postupem času, když jsem se naučila vařit, jsem "objevila Ameriku" - totiž že i mnohá koření se dají využít jako léčivé byliny, z čehož pak zase vyplývá, že určitá koření je nutno používat s opatrností právě vzhledem k jejich vedlejším účinkům. Samozřejmě později jsem se začala věnovat bylinkovým čajům a to vše se zobrazilo v Rafaelově škole.

Vzhledem k tomu, že kromě psaní i učíš, tak se nabízí otázka, zda-li jsi některé zážitky použila v knížce anebo ses inspirovala skutečnými osobami?

Mnoho konkrétních zážitků v knihách je ze školní reality. Když tak vzpomínám, třeba v prvním díle situace, kdy si Vilda napsal taháky na ruce a profesorka ho pošle se umýt. Jemu to trvá a kamarád Buližník profesorce praví, že si ty taháky asi přepisuje na nohy...
I skutečné osoby jsou v Rafaelově škole. Profesory jsem popsala podle těch, kdo mě učili na gymnáziu a na univerzitě. Ale žáci jsou z naší školy. Jen jsem jim vyměnila jména. Ponechala jsem jim vzhled a chování. Legrační je, že oni se nepoznávají a ani spolužáci je nepoznali. Matou je ta jména. Zato moji kolegové je bezpečně poznali a dost se tím pobavili.

Máš nějaký sen, který se týká tvé dráhy spisovatelky?

Moc ráda bych dopsala ten thriller Kaziin příběh, Rafaelovu školu, a pak mám zatím nápad na další dva thrillery pro dospělé. Sen je moci vyprávět lidem příběhy s poselstvím. Kdybych se takovými knihami, jaké píšu, mohla uživit, bylo by to vynikající jak pro mě tak pro čtenáře, protože bych získala více času na psaní a čtenáři by mohli ode mě číst více nových knih.

Aktuálně v knihkupectvích třetí díl Rafaelovy školy - Rohy faunů (blog Renaty Štulcové zde)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Žanet Žanet | Web | 28. července 2013 v 22:53 | Reagovat

Zajímavý rozhovor :).

2 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 30. července 2013 v 0:24 | Reagovat

Na "velké" postavy historie mám podobný názor. Velikost Karla Velikého je především důkazem rozpínavosti germánských kmenů, které od ranného středověku až po novověk celou Evropu poznamenávaly spíš negativně, než pozitivně.
S podobným přístupem se naši vzdálení potomci za stovky let možná budou učit o kladném přínosu Adolfa Velikého pro dějinný vývoj Evropy.

3 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 30. července 2013 v 14:12 | Reagovat

[2]: Úplně s tebou souhlasím, když vidím, jak se gumují události ohledně Němců a jejich rozkládání našeho státu od 1918. Ach jo. :-(

4 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 30. července 2013 v 14:42 | Reagovat

[3]: Paradoxem je, že to co se nepovedlo Hitlerovi zbraněmi, to se dnešním Němcům povedlo pod hlavičkou Evropské unie. Ovládnout Evropu.
Ani ta Evropská unie však není nic nového v historii Evropy. Už tady přece existoval státům nadřazený útvar s názvem "Svatá říše římská národa německého". ;-)

5 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 30. července 2013 v 14:56 | Reagovat

[4]: Právě, naštěstí to Čechům už došlo, jenže když tohle slyší exaltovaní umělci a novináři z Prahy a mnozí politici, tak vyskakují, že už nám to všem docvaklo, že nás nemohou bulíkovat. Pro ně je území na západ od nás Božstvo, zatímco pro nás zbytek republiky prostě další země. :-(

6 Malkiel Malkiel | E-mail | Web | 30. července 2013 v 15:13 | Reagovat

[5]: V našich politických kruzích bohužel stále ještě převládá "eurohujerství".
Při všech svých výhradách k Václavu Klausovi musím poznamenat, že ten má z našich politiků k Evropské unii nejrealističtější přístup.

7 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 30. července 2013 v 20:51 | Reagovat

[6]: Souhlas, taky to tak vidím. Přestože jinak k němu mám neskonalé výhrady.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama