Povídání s Renatou Štulcovou - den pátý

27. července 2013 v 21:04 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Dnešní den horkem sálá. Já to mám ráda, takže srším dobrou náladou. Mohla bych nespat, jen zářit a psát, číst, bavit se a popíjet. Nevím, proč zrovna na tento den vyšlo s Renatou povídání o těžkých tématech a od rána si o nich chatujeme. Možná právě proto, že spisovatelka Renata Štulcová žije sladký život navzdory tomu, co ji osud nadělil.



Často si lidé myslí, že když někdo je úspěšný (má jedenáct knih jako Ty), tak je mu třeba závidět. "Tomu se to mluví, když se mu daří", "ten musí být v pohodě, když umí to a to" atd. Mě život už naučil, že vůbec netuším, co za příběh se u každého člověka skrývá, tak radši neposuzuji. Mnohdy člověk vypadá, jako že má na růžích ustláno a on se přitom pere se svým životem... a právě díky tomu vyzrál a netrápí se zbytečnostmi. Vím, že jsi vážně nemocná, chceš čtenářům prozradit, jaké nemoci Ti osud přinesl?

Je to tak, lidé člověka znají jako relativně "úspěšného", ví, že můžu rozdávat energií a dobrou náladu, dokonce se mě jednou ptal jeden deváťák, jestli jsem někdy unavená... Protože ve 13 hodin jsem byla asi jediná z celé učebny, kdo neumíral únavou. Protože dobrá polovina lidstva trpí všelijakými předsudky, nikdy neříkám lidem na potkání, s čím žiju, co musím brát v úvahu, když se do něčeho pouštím.
Když se pak lidé třeba i po letech dozví, že mám diabetes mellitus I. typu, tedy od svých tří let a že mám navíc neustále rozhozený krevní obraz a anémii, nevěří tomu, protože jsou od dětství naučeni právě předsudkům a očekávají, že člověk s diabetem nebo anémií je vlastně invalida. :-)
A já tedy žádný invalida nejsem, právě naopak, často jsem nejzdravější mezi zdravými, kteří nade mnou a nad sebou jen kroutí hlavou.

Osud jako šance, nebo prohra. Podle toho jak se k tomu postavím. Věřím tomu, že nemoc člověka vždy k něčemu vede. Třeba jen k tomu, že si potřebuje odpočinout (chřipka). Vážnější bolesti nebo nemoci říkají něco více. Anselm Grün doporučuje s nemocí rozmlouvat. Bolesti nohou třeba mohou dotyčnému říci, že zrovna moc nestojí na svých nohou, nebo jen něco právě neustál... Ty máš cukrovku. To je nemoc spojená s cukrem. Sladkým, sladkostí... Diabetes podle Louise Hay znamená, že dotyčný člověk špatně přijímá radosti a sladkosti života. Ty ji máš ale od dětství. Jak na svou cukrovku pohlížíš Ty? Čím si život oslazuješ? Co je pro Tebe v životě sladké? Máš astrologicky danou vnitřní radost nebo ne? Já třeba ne:-( proto přijímání života jako sladkého je pro mě něco, na čem musím hodně pracovat.

Nevím proč, ale na rozdíl od jiných si nepokládám nikdy otázku: Proč právě já? Odpověď leží tam v Zásvětí za zrcadlem. Mohla bych zkusit si ji vymeditovávat, ale čas člověku vyměřený je drahý a je potřeba dělat jiné pořádné věci. :-)
Diabetes u dospělých vzniká opravdu, jak Louise Hay píše, stresem, problémy v životě, jejich nezvládnutím, špatnou životosprávou, obezitou, což jde všechno společně ruku v ruce. Ale diabetes I. typu (ten od dětství) je dodnes pro vědce záhadou, protože je rozšířený i v zemích, kde lidé žijí zdravě, jako třeba ve Finsku nebo ve Francii. Jedna z teorií hovoří o tom, že je to pozůstatek našich genů z doby ledové. Vyšší glykémie (cukr v krvi) umožnil našim dávným předkům přežít náhlá ochlazení. Delfíni dokonce dodnes umějí zapínat a vypínat ve svém těle cukrovku, podle toho jak to ve vodě potřebují, a jak to potřebují pro svůj mozek. Mozek totiž funguje na glukózu.
Já bych řekla, že tato teorie naprosto objasňuje i to, proč při krásném teplém slunném počasí jako je teď, cukr v krvi diabetikům šíleně klesá.
Zajímavé je, že mám v sobě od narození obrovskou vnitřní radost. Takovou nakažlivou. Když jsou lidé ochotni radost přijmout, ráda jim ji předávám, Moje radost jsou vlastně lidé kolem, chci jim vždycky pomoci, zvednout jim náladu. Nemusím se k tomu nutit, učit se to. Mám to celé dané astrologicky. Slunce při mém narození stálo přesně na hranici mezi Váhami a Štírem a nad obzor právě vyšel Vodnář. Navíc Venuše právě byla na nebi v "mých" Váhách.
Možná taky proto jsem v roce 2005 při psaní Nemetonburku rozhodla, že hrdince knihy Áně dám do života diabetes. Nějakou nemoc jsem pro ni potřebovala, tak bylo rozhodnuto. A měla jsem radost, když mi psaly maminky některých malých diabetiků nebo dokonce sourozenci či sami ti čtenáři, jak jsem jim zvedla sebevědomí tím, že taková hrdinka s velkým H má jejich nemoc a že to zvládá. Ono se to totiž v současnosti se všemi těmi vymoženostmi, jako jsou například glukometry, dá snadno zvládat.
Co by k Tvé nemoci s krví řekla Louise Hay. Co přináší krev v těle?

Krev je obrazem naší duše. Jsem hyperaktivní typ, pořád něco dělám, neúnavně. Jako dítě se mi ani nechtělo v noci spát. Nečinnost mě ničila a ničí. Jenže člověk musí odpočívat. A taková aktivní krev, jakou mám, potřebuje své.
Nejdřív jsem nastavovala noci, když jsem studovala, pak jsem dlouhá léta do noci četla a psala. A zároveň jsem se snažila jíst extra zdravě, tedy bez červeného masa. A výsledek se dostavil: pomohla jsem si vypěstovat anémii. Zadýchávat se na rovině, usínat během dne i vestoje, mít popraskané neustále rty, bolesti dásní, nemoci se ráno probudit... protože chybí kyslík, je hrozné. Takže jsem šla do sebe, razantně se vrátila k jídelníčku s červeným masem i dvakrát denně, naši předkové se živili mamuty a divočáky, tak proč bych já vlastně měla jíst mořské řasy (neříkám, že nejsou zdravé) :-) Dostala jsem samozřejmě léky a dodržuju spánek. Zvládám samozřejmě mnohem méně aktivit, píšu méně... Donutilo mě to prostě zastavit. Byla jsem jak rozjeté Pendolino, teď mám tempo jako koloběžka, ale je mi dobře. Tedy nesmím se nechat ukolébat, že je vše OK, a znovu se rozjet jako express, protože moje krev je divoká, jen vybouchnout a letět.

To abych se tedy raději zastavila, protože se obávám, že žiju nejméně dva roky v tempu, který znáš před anémií. Takže jdu odpočívat a jen si třeba číst. Zítra si dám hovězí...
A co Vy?

Beseda na Světu knihy květen 2013, zleva Renata Štulcová, Matthias, já (foto nakl. Jota)

První den s Renatou - otázky Edith Holé
Druhý den s Renatou - na začátku a na konci otázky Lúmennky a uprostřed Edith Holé
Třetí den s Renatou - otázky od blogerů Temnářky, Matthiase a také spisovatelkyAleny Vorlíčkové
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Polgara Polgara | Web | 27. července 2013 v 21:32 | Reagovat

Hodně věcí jsem o Renat nevěděla. To s tou nemocí mě překvapilo, vždycky působí totiž tak živě a energicky. Když to tak člověk poslouchá musí jen před spisovatelkou smeknout klobouk a držet palce, ať se všechno jen zlepšuje. Gratuluji k 11 vydaným knížkám, to už je pořádné číslo. :-)

2 Otavínka Otavínka | Web | 27. července 2013 v 22:13 | Reagovat

Ačkoliv čtu všechna povídání s Renatou, píši až nyní. Zatím jsem nečetla žádnou knihu uvedené autorky a přiznávám, že je to ostuda. Ale uvažuji, že bych číselnou řadu titulu Nemetonburk koupila vnučce pod stromeček. Přeji příjemnou neděli. :-)

3 Edith Holá Edith Holá | Web | 27. července 2013 v 22:27 | Reagovat

[1]: Taky jsem netušila...

4 Edith Holá Edith Holá | Web | 27. července 2013 v 22:29 | Reagovat

[2]: Otavínko, Nemetonburk mám na seznamu toho, co si chci koupit a přečíst. Ostatní jsem od Renaty četla. Vřele doporučuji pro vnučku vše od Renaty. Já kupuji postupně každou od ní zase neteři. Sama ještě neznám Slovo paměti.

5 Otavínka Otavínka | Web | 27. července 2013 v 22:55 | Reagovat

Milá Edith, když jsem četla jednotlivá povídání, tak jsem si vzpomněla na jedno Indiánské přísloví, které možná znáš, ale je uvedeno vlevo v menu v tomto blogu
http://holublog.blog.cz/ :-)

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 28. července 2013 v 9:05 | Reagovat

[5]: Než někoho odsoudíš, obuj si jeho boty... Moc krásné věty. Indiáni jsou moudří. Já bych dala ještě sloveso posoudíš... Někdy děláme to, že ani neodsuzujeme, jen hodnotíme druhého a posuzujme a přitom jsme v jeho botech nechodili a jeho zakopnutí neprožili...

7 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 28. července 2013 v 9:38 | Reagovat

[1]: Díky.

[2]: Jo jo, Otavínko, s tím příslovím máte svatou pravdu. Nevím, jestli ale Nemetonburk seženete. V prodeji jsou už z těch knih jen Mojmír a Rafaelova škola. A sem tam někde poslední kusy Růže a krokvice. :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama