Osm dní s Renatou Štulcovou - den druhý

24. července 2013 v 22:05 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Již druhý den si povídáme se spisovatelkou a inspirující ženou Renatou Štulcovou. Včera jsme si povídali o některých knihách z těch třinácti, co již napsala. Den první s R. Š. zde. Dnes to bude o Marině z Rafaelky a mytologii kolem Renaty a jejích hrdinů. Její první tři díly Rafaelovy školy zná mnoho čtenářů a blogerů díky tomu, že je psala on-line na stejnojmenném blogu. Ostatních pět dílů autorka slibuje, že dopíše. Tento rozhovor je on-line, ptáte se pod článkem v komentářích i vy, další otázky jsem Renatě dávala v průběhu několika měsíců já sama.


Nejprve akčně jedna otázka na Renatu jako učitelku, která mě napadla hned z rána:

To se to píše, když má někdo dva měsíce prázdnin:-) Tak mě napadá, neměla by každá učitelka/profesorka napsat za prázdniny jednu knihu třeba jako autoterapii? Vypsat se tak ze školního roku? Já když jdu na základku na synovu besídku, tak jsem šílená jen z toho hluku a to je učitelky krotí...

Možná je to dobrý nápad. Naučila jsem se nechávat školní problémy a celý ten ruch tam ve škole, domů s sebou školu netahám. Přesně řečeno - škola pro mě končí na schodech hlavního východu budovy. Během školního roku je to denně tak kolem 16:30, to aby si někdo nemyslel, že učitel pracuje do půl dvanácté (dopoledne), jak se mezi lidmi stále traduje. Hluk je ve škole abnormální, když se to srovná s jinými zaměstnáními, teď samozřejmě nemyslím továrny apod.
Každé prázdniny píšu nebo promýšlím knihy a zajímavé je, že často naprosto zapomenu, že poslední týden v srpnu musím nastoupit do práce. Prostě si během dovolené žiju, jako kdybych byla spisovatelka profesionálka. :-) Musím přiznat, že se mi pak často těžko zvyká na první dny školy. :-)

Dvě otázky od Lúmennky:
Kniha Rafaelova škola se také odehrává ve škole a vy jste učitelka. Zužitkovala jste v příbězích něco ze své praxe?

Jo jo, z praxe využívám některé scény mezi postavami ve vyučování, protože často se ve škole stávají situace, které by člověk u počítače nevymyslel. A také jsem ze svých školních let použila postavy některých profesorů, které jsem potkala na litoměřickém gymnáziu a později na univerzitě.

Kniha se odehrává ve světě elementárních bytostí - věříte na víly, skřítky? Zajímáte se aktivně o duchovno?

Na skřítky, víly a další elementární síly věřím, ale je mi jasné, že nemají podobu těch pohádkových postaviček. O duchovno se zajímám, vlastně ono to duchovno mě dohnalo samo, aniž bych ho vyhledávala. Podotýkám, že nepatřím žádné církvi.

Zbylé otázky Lúmennky, Matthiase, Polgary a Temnářky zodpoví Renata zítra.

Další otázky od Edith Holé:
Na základě čtení kapitoly z prvního dílu Rafaelovy školy, kdy Marinu napadnou orli, mi došlo, že když se člověk vydá něco hledat, mění se, ale na té cestě se začnou objevovat temná místa. Proti vývoji, růstu nebo jak tomu říci, se něco postaví.

Tuhle zkušenost jsem získala z vlastního života. Ať už člověk něco hledá nebo tvoří, potichoučku kdesi v ústraní krystalizují překážky. Ve chvíli, kdy má člověk pocit, že je cíl na dosah, překážka se vztyčí v celé své síle a vyzkouší sílu a vytrvalost jedince. Někoho taková nečekaná překážka odradí, zlomí. Jiný se nedá zviklat, překážku zdolá a posílený pokračuje dál do cíle. A o to jde.

Co symbolizují orli v mytologii? Je to vždy zlo?

Orli vůbec neznamenají v mytologii zlo. Naopak už v Babylóně představovali ducha tím, jak se vznesou z hmotné země do vzduchu. V Egyptě orel zastupoval slunečního boha Hora. U druidů představoval obnovu. Lidé věřili, že orel dokáže dopravit modlitby ke Stvořiteli. Také byl považován za posla Hromovládce. Z Persie známe okřídlený sluneční disk, který opět symbolizuje duši. Lidé orlům připisovali statečnost, čestnost, a další kladné vlastnosti.
V Rafaelově škole napadnou Marinu orli, kterým kdosi vymaže jejich vlastní myšlení a nasadí jedinou útočnou myšlenku. Takže ti orli za ten útok vlastně nemohou. Se skutečnými hrdými a čestnými orly se Marina a čtenáři setkají v šestém ročníku Rafaelovy školy.

Marina začne díky vstupu na Rafaelovu školu, kde se dozví, že je víla, hledat maminku. Ta jí zmizela, když jí byl rok. Jak Vás takové hledání napadlo?

Když jsem si v prvních okamžicích Marinu představila, připadala mi taková ztracená. Ptala jsem se na důvod. Věděla jsem určitě, že se nechystám psát knihu o dívce, která by měla bojovat za záchranu světa proti někomu, kdo chce uchvátit moc. Cítila jsem, že budu psát o lásce, přátelství, o těch nejdůležitějších věcech, které jako lidi máme. Kdybych měla nějak popsat proces vzniku myšlenky, že Marina v prvním díle hledá maminku, řekla bych, že ze všech stran se ke mně slétaly puzzle. Na každém dílku bylo něco: matka víla, osudová láska, kletba, kamarádi, babička s dědou, tatínek, příroda, samotná Gaia, Marina vzorná školačka, dávná keltská mytologie… A v mé hlavě se všechny ty puzzle složily a já viděla, jak musím příběh postavit. Jak docílit napínavé zápletky.
A ještě jedna důležitá věc mě ovlivnila. Zatím ve všech knihách dodržuji to, na co jsem přišla od dětství. Člověk, jak dospívá a pak jde životem, stále objevuje nové věci nejen o okolním světě, ale i o sobě. A tou zkušeností se řídím i při vytváření hrdinů. Žádný moudrý kouzelník jim neřekne předem, s kým a kdy budou bojovat, jaké zkoušky je v životě čekají. Ano, v mnoha knihách to na začátku tak je, ale to je psychologická hloupost. Spisovatelé ví, že to funguje na čtenáře, avšak kdyby ve skutečnosti moudrý vychovatel řekl malému hrdinovi, že za tolik let ho čeká to a to, tak se během růstu stane z hrdiny uzlík nervů. Hrdinové v příbězích, které vyprávím, si musejí vše objevit. Jen sem tam jim někdo maličko pomůže. Vždyť člověk je při hledání nakonec vždycky sám.

To jste mi nahrála na otázku. Mně připadá, že naopak má Marina velké štěstí. Vlastně všichni okolo jí pomáhají. Dokonce rodina. Mám dojem, že dospívajícím lidem naopak málokdy někdo pomáhá. Nebo se mýlím? Jako učitelka můžete přeci jen více vidět dnešní realitu. Mají dnešní mladí lidé více kolem sebe průvodců dospívání, zráním, …

Zrovna nedávno jsem o tomhle přemýšlela. Všimla jsem si totiž, že sice rodiče nemají na děti často čas ani náladu (v tom horším případě), ale mnoho prarodičů a učitelů a dalších se dětem snaží pomáhat. Jenže. Mladí často takovou pomoc odmítají, protože in je mládí, krása, peníze, úspěšnost. A ne nějaká šedesátnice babička radilka. Nebo dokonce učitel či učitelka. Bohužel, když takové poradce děti odmítnou, pak už nemají nikoho, na koho by se mohly obrátit, a tak se plácají po městě nebo u počítačů. Dříve děti utíkaly často do knih. Dnes utíkají do vnitřních světů počítačových her.
Potom jsem si také uvědomila, že hodně dětí po pomoci prahne, ale neodváží se o svých problémech s někým pohovořit. No, tohle je vlastně i problém dospělých, také v sobě často pohřbí své starosti tak, že nikdo netuší, jak by potřebovali pomoci.
Situaci Mariny popisuju podle dvou skutečných osudů, které znám z okolí. V obou rodinách zemřela maminka a prarodiče ji moc dobře zastoupili, zatímco otec vydělával peníze.
Marina je v primě na svou babičku fixovaná jako na maminku, a je ještě ve věku (11-12 let), kdy si její slova bere k srdci. Vím, že literární recenzenti nemají rádi, když v knihách narazí na fungující rodinu. Jenže já chtěla těm mladším čtenářům ukázat, že může existovat i šťastná rodina.
Častokrát nejen já, ale i moje kolegyně češtinářky při diskuzích se žáky narážejí na to, že aspoň v knihách chtějí děti zažít to, co nemají ve skutečnosti. Že když se jejich život doma hroutí, chtějí si číst o někom, kdo má větší štěstí, prožít s ním to štěstí aspoň v představách. Chtějí si udržet tu naději, že není celý svět špatný.
Nyní už vyšel třetí díl, kde je Marině 14 let a je v situaci, z níž se jí kdosi snažil pomoci. Ale ona ve svém pubertálním období tuto pomoc hodila za hlavu, protože jí nevěří, a tak se plácá v problémech.

Marina se ke konci prvního dílu dozví, že její maminkou je profesorka, kterou zná. Je v šoku. Boří se její sen, který má každé dítě o matce, která ho opustila. Navíc ztrácí důvěru, protože byla po jejím boku a přitom jí všichni lhali, že o mamince nic nevědí. Tohle je téměř moje osobní zkušenost. V této chvíli jsem Vaši hlavní hrdinku naprosto chápala a cítila její šok z psychické bolesti i následné chování...

Na fyzickou bolest postupně zapomeneme, ale na psychickou se zapomenout nedá. Když už máme pocit, že je taková bolest z ublížení vyhojená, vrátí se s ještě větším úderem. Marina utrpěla šok, bolest z maminčiny zrady se jí zaryla do srdce jako střep. A ten střep tak bolí, že jí nedovolí přemýšlet nad důvodem, proč maminka odešla. Profesor Fontán, který se zabývá léčením, na to říká, že tenhle šok se dá vyléčit jen dalším šokem. Teprve ve chvíli, kdy Marinina maminka mále zemře, Marině ten střep ze srdce vypadne.

Za svá učitelská léta jste ve třídách měla asi i děti z pěstounských rodin. Mnohé v reálu zažívají to co knižní Marina. Pokud znají svou biologickou matku, tak ji třeba vídají jen občas. Stejně tak děti z dětských domovů. A to Marina má ještě štěstí, že její matka je hodná žena a musela opuštění udělat z lásky, aby na Marinu nepřešla kletba. Takováto občasná setkávání s matkou jsou trvalou bolestí.

Každý člověk potřebuje znát svůj rod, své kořeny. A tak je přirozené, když každý začne po matce či otci pátrat. Myslím, že to tak má být, ačkoli pocit štěstí takové hledání přinese málokdy. Spíše stále se vracející bolest. Přemýšlení nad tím co by bylo kdyby… A proč se to stalo? Žádné terapie tu bolest skutečně nevymažou, jen na čas zakryjí, aby se pak jednou vrátila ještě silnější. My - lidé - stále chceme vědět proč, proč se to stalo? Proč zrovna my žijeme takhle? V Rafaelově škole používám termín Zásvětí, kde je všechno jasné, ale my tam odsud nevidíme. Svatý Pavel namísto keltského Zásvětí použil termín: zrcadlo, za které se můžeme podívat a vše pochopit až po smrti.

I já jsem se už včera Renaty ptala, zda opravdu dopíše slíbených osm dílů Rafaelovy školy.
Aktuálně v knihkupectvích třetí díl. I Lúmennka položila podobnou otázku:
Na jak dlouho vidíte psaní knihy?:) Dočkáme se brzy, nebo po vzoru G.R.R.Martina budete čtenáře napínat roky?:)

Teď právě píšu beletrii pro dospělé, historický thriller v kterém míchám keltskou historii a naši současnost. Nazvala jsem ho Kaziin příběh a prostě ho musím dokončit. Pak se zase vrátím ke čtvrtému dílu Rafaelovy školy. Kdyby teoreticky platilo, že co rok, to kniha, tak by mohlo být hotovo roku 2018. Ale... Nikdy nevím, co do toho skočí, co osud připravil. Kdyby tady v ČR panovala normální situace jako na Západě, s tolika knihami už bych si dávno mohla dovolit být na volné noze, a psala bych jako divá. :-)

Milí čtenáři, co zajímá vás o Marině, Pukovi, Arthosovi, Aine...? Otázky můžete Renatě pokládat zde pod článkem.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 24. července 2013 v 23:27 | Reagovat

Četla jsem otázky i odpovědi minule i dnes, zatím nemám doplňující otázku, jsou obsažné a zajímavé.

2 ladyparanoid ladyparanoid | Web | 25. července 2013 v 11:13 | Reagovat

segra to četla :)

3 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 26. července 2013 v 9:21 | Reagovat

Já souhlasím s Ruženkou, to je poklad, tenhle osmidenní rozhovor! Ale otázku mám... Možná trošku kuriózní.
Vždycky jsem se chtěla zeptat nějakého spisovatele, ale až teď mám příležitost:
"Koupil by si někdy spisovatel (velice chudý, samozřejmě) sardinkovou konzervu?"

4 Dragilia Dragilia | Web | 26. července 2013 v 9:40 | Reagovat

Tak doufám, že položit dotaz můžu i pod tímto článkem. :-)

Když při odpovědi zmiňujete možnost být spisovatel na volné noze - využila byste ji, kdyby přišla? Nechyběly by vám pak děti z vašich tříd?

5 katty katty | Web | 26. července 2013 v 21:11 | Reagovat

zajímá mě, proc Aine všechny muže před Marininým otcem opustila ? O_O  Opustí i otce Mariny nebo se k nim zase vrátí a budou žít jako šťastná rodinka ? :-)  ( napadá mě jedinné - dozvíme se to v osmé knize :-D  :-( )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama