Čtvrtý den s Renatou Štulcovou

26. července 2013 v 22:02 | Edith Holá a další |  LITERATURA, recenze, křty
Den třetí se spisovatelkou Renatou Štulcovou byl včera ne jejím blogu, protože já jako Edith jsem včera edithovala :-) s další editorkou připravovanou knihu Pohádky pro kulíšky 2. Kolegyně u nás přespávala, protože jsme s prací končily ve dvě noci. Končíly? Konec v nedohlednu. Řadíme pohádky do sborníku a občas váháme. Patří to do zvířátek nebo do kulíškovských pohádek? Tenhle písničkář poslal báseň pro děti nebo spíše pro rodiče...? Texty, které jsou k větší úpravě, posílám zpět autorům a doufám, že jejich autorské ego to přežije:-) a oni to opraví.
Ale zpět k červencové literání královně. Třetí díl Rafaelky od Renaty Štulcové vyšel právě na začátku července. Já už ho mám přečtený a co vy? Už víte, kdo je hledaným Lvem, životní láskou Mariny? Přečetli jste to ve hvězdách jako Arthos?


První den s Renatou - otázky Edith Holé
Druhý den s Renatou - na začátku a na konci otázky Lúmennky a uprostřed Edith Holé
Třetí den s Renatou - otázky od blogerů Temnářky, Matthiase a také spisovatelky Aleny Vorlíčkové

Uzávěrka soutěže o třetí díl Rafaelky se určitě posune, nebojte se:-) Otázky budou na základě znalostí z rozhovoru:-)

Čtvrtý den zahájuje blogerka Mňoukla
Souhlasím v komentářích s Ruženkou, to je poklad, tenhle osmidenní rozhovor! Ale otázku mám... Možná trošku kuriózní.
Vždycky jsem se chtěla zeptat nějakého spisovatele, ale až teď mám příležitost:
"Koupil by si někdy spisovatel (velice chudý, samozřejmě) sardinkovou konzervu?"

Tedy pokud to nemá být nějaký dvojsmysl, ale máš na mysli opravdu konzervu s těmi malými rybičkami, tak aspoň já jsem je kdysi kupovala. A proč je v současnosti nekupuju? Chutnají mi, jenže mi vadí ty miliony šupinek. Když je z rybiček stírám, mám dojem, že "dříve sardinky tolik šupin neměly." Otázka je, jestli ty rybářské společnosti do konzerv ty šupiny nepřidávají navíc, aby nahonily váhu v konzervě. Takže sardinky v konzervě už nekupuju, ale jen kvůli těm šupinám.

Blogerka Dragilla
Když při odpovědi zmiňujete možnost být spisovatel na volné noze - využila byste ji, kdyby přišla? Nechyběly by vám pak děti z vašich tříd?

Kdybych měla možnost být na volné noze, tu možnost bych s radostí využila. Totiž nepatřím k těm učitelům, kteří si od dětství hráli na učitele a učili své hračky. Nikdy mě nenapadlo, že budu učitelka. Plánovala jsem, že budu astronautka, spisovatelka, archeoložka, lékařka, chtěla jsem zakládat okrasné zahrady, vyrábět sklo, jediné, co mě ani nenapadlo, bylo učitelské povolání. Osud mě ale nakonec do školství zavál, a asi díky tomu, že jsem do školy nevstupovala s žádnými naivními ideály, žáky si neidealizuju, tak ve zdraví přežívám. :-) Na té práci je úžasné, že děláte s lidmi. S malými, velkými dětmi i dospělými. Tolik lidí, tolik osudů, škola není jen to vyučování. Je pravda, že moji současnou třídu učím už šest let. Ve druhé třídě jsem je dostala na angličtinu a nyní na druhém stupni jsem i jejich třídní a učím je ještě matematiku. Znám každý jejich výraz, přesně vím, jak kdo zareaguje, co vyvede, kdo bude plašit, kdo bude v pohodě... Je jich jen dvacet, což je paráda. Hm, oni mě vlastně taky dobře znají... :-)
*Vlastně nejraději bych byla, kdyby se finančně dal spojit poloviční úvazek a psaní knih. Byla bych mezi lidmi v pracovním procesu a zároveň lépe stíhala psaní i besedy.
*Jo, ještě jsem si vzpomněla, že minulý rok za mnou přišly dvě dívky z té mé třídy, tvářily se, že jdou jako delegace, myslela jsem, že budeme něco řešit a ony zrovna velké čtenářky Rafaelovy školy mě překvapily otázkou: "Paní učitelko, že až dopíšete celou Rafaelovu školu, že budete psát o tom, jak do té školy přijdou děti Mariny..."
*To byl na světě zatím jen první díl a ony takto plánovaly. Já na to: "Holky, to asi ne, vždyť mě čeká ještě sedm dílů přímo o Marině a natahovat to - to není dobré." Asi jsem je tehdy trochu zklamala.

Jedna otázka od Lúmennky
Četla jsem část knihy, když ještě vycházela na blogu, chytila mě, ale na můj vkus byla trochu jednodušší, infantilnější. Tomu odpovídá i obal - nedostáváte za to kritiku? Na jednu stranu je kniha krásně jemná, vílí, ale na stranu druhou může některým lidem připadat opravdu jen pro děti

Rafaelova škola je míněna jako cesta hrdinky, jako objevování našeho světa a světa, který mnozí nevnímají. Hrdinka se vyvíjí od 12leté školačky v dospělou maturantku. Jak stárne, objevuje vážnější a hlubší části světa. Kniha není samozřejmě pro každého, žádná kniha není pro všechny čtenáře. Já to beru tak, že buď se čtenář v knize najde nebo ne.
Když jsem dopsala Mojmíra - Cestu pravého krále, byla jsem z vážného tématu tak vyždímaná, že jsem se s radostí vrhla do odpočinkové Rafaelovy školy.
A jak je to s obaly? O obalech rozhoduje nakladatelství, snažili se, aby se nepodobal jiným knihám, aby nesplynul s dalšími fantasy knihami, kterých se produkují mraky. Musím přiznat, že jsem měla svou představu, ale ta by opravdu zapadla, protože to, co jsem si já naivně představovala, je v posledním roce úplné obálkové klišé fantasy knih. Jinak obal je tématický podle ročníku, v kterém Marina studuje, a vnitřní ilustrace jsou dělané tuší. V domácnostech to, jak vím z mailů čtenářů, funguje často tak, že knihu dostane dcerka, pak ji čte maminka a nakonec i babičky. To už pak dětská obálka vůbec nevadí. :-)

Od Polgary (od této blogerky si můžete přečíst recenzi prvního dílu Rafaelky - Vílí křídla zde)
Přiznám se, že jsem si na začátku myslela, že Rafaelova škola bude mít jen tři díly, za což se dodatečně omlouvám. Moc se mi líbí ilustrace v tvých knížkách, které hodně vystihují to, co se v dané části řeší. Třebas u Rafaelky máš bylinky, kterážto tvoje znalost se projevuje i v příběhu. Jak dlouho sis tyto vědomosti musela získávat a co tě k tomu vedlo?

Ani se ti nedivím s těmi díly. Většinou bývá trilogie, já původně vymýšlela tetralogii, ale brzy mi bylo jasné, že tak tlusté díly by byly nečítatelné. S bylinami žiju od dětství. Vyrůstala jsem na konci města, stále venku v přírodě. Vnímala jsem každý strom, každou bylinku. Od babičky jsem dostala objemný atlas rostlin a na prvním stupni jsme dělali v přírodovědě herbáře. Mně to zůstalo, herbářovala jsem dál a díky tomu se naučila i názvy všech bylin, co tady rostou. Navíc jsme tehdy i sbírali léčivé byliny. Ono to není jen tak nasbírat sáček květů podbělu, když seschne, skoro nic nemáte. To není výdělečné jako sběr železa. :-)
Samozřejmě později jsem se začala věnovat bylinkovým čajům a to vše se zobrazilo v Rafaelově škole.

Co ty a e-booky? Razíš názor "že není nad pravou papírovou knihu", nebo vidíš v e-boocích a e-book readerech výhodu? Plánuješ, že v budoucnu budeš kromě fyzických knih také vydávat e-booky?

Mám radši papír, protože neničí oči. Ale myslím, že čtečky jsou dobré třeba pro vysokoškolské učebnice, kdy se jich nemůže fyzicky vydat tolik a jejich cena je pak pro studenta závratná. Původně jsem si říkala, že by e-booky mohly pomoci českým autorům se osamostatnit od vydřidušských distribučních firem. Jenže už jsem si všimla, že zase někdo skupuje firmy, které nabízejí e-booky. A ceny e-knih jsou nesmyslně vyšroubované. Takže se do e-knih nepohrnu.

Další otázky od Edith Holé
Hlavní hrdince Marině z Tvé osmidílné ságy "Rafaelova škola" je dvanáct let. Pořád víc a víc vnímám, že 11. až 12. rok je u dívek zlomový. Je to rok citlivý. Pokud zažijí něco, co je otřese, tak je to poznamená. Někdy to nemusí být ani traumatický zážitek. Stačí opravdu být na hormonální změny sama. Marina prožívá metamorfózu ve vílu. Nejdříve vůbec neví, co se s ní děje. Má bolesti páteře, hlavy, špatně se jí chodí, …
Nevím, proč, ale tak nějak její věk a tato proměnu ve vílu ve mně evokovala příměr, kdy dívka v tomto věku zažívá přerození v ženu, tím že dostane menzes. Když je na tento přerod sama, nemá žádnou inspirující ženu v okolí, může být doživotně v hloubce svého ženství poznamenána.

Když jsem příběh skládala dohromady a tvořila osnovu, uvědomovala jsem si, že je jakousi alegorií, že za jednotlivé proměny se dá dosadit reálné dospívání. V Rafaelově škole mají ale všechny metamorfózy ošetřené tak, aby zmateným elementálům pomohli. Marina se ke své smůle metamorfovala příliš brzy, ještě před nástupem do primy, proto se u ní nejdříve dostavilo zděšení. Opravdu asi tak, jako když dívka nic netuší o menstruaci a ona se poprvé dostaví. Při druhé metamorfóze v sekundě, kde u ní opět její maminka nebude moci být, jí budou pomáhat právě takové dvě inspirující bytosti, ke kterým přilne.

Co říkáš tomu, že vymizely iniciace? Jsou jaksi unisex. Občanka a maturita.
O problému neexistence iniciací přemýšlím už několik let. Ze života našich předků a tím pádem i z našeho byly skutečné iniciace, které učily vážit si svého těla a chápat jeho cykly, násilně vymazány příchodem křesťanství. Dneska se děti těší na občanku, dostanou tak další číslo po tom rodném, to je vše. Když jsem se jich ptala, co mají z toho, že mají občanku, říkali, že vlastně "velké nic", a přitom se na ni tak těšili, v něco převratného doufali.

Pamatuješ si na své období 11. až 12. let?
Aby ne. ;-) Co jsme si neprozradily navzájem s kamarádkami, to jsme nevěděly. Navíc ta socialistická totalita. Menstruace byla tabu. Občas jsem si tenkrát říkala, že snad by na základce dívky neměly menstruovat, když jsem řešila, že na školní toaletě nejdou ani dovřít dveře. Natož zamknout.
Jinak já jsem byla možná podobná Marině tou její aktivitou. Přihlásila jsem se, kam se dalo, ctižádostivě jsem sbírala jedničky, a zároveň lítala venku v přírodě. A neustále jsem se divila, proč je takový rozdíl mezi tím, co prožívám, a tím, co bych měla oficiálně prožívat.

Snad Ti nebude vadit, když se zeptám na to, jestli Tvůj přerod v ženu okolí nějak s Tebou oslavilo?
Nic se neslavilo. A nepamatuji se, že by to u některé z mých kamarádek bylo jinak. Taková byla doba. Vyvolávala v dívkách pocit, že menstruovat je špatné, tudíž se o tom nemá mluvit. Mě naštěstí tyhle divné vlivy nepoznamenaly, ale znám mnohé, kterým se tehdejší přístup vryl tak hluboko do psychiky, že je to pronásleduje dodnes. Dodnes některé ženy cítí provinění, že mají zase TU menstruaci. Raději by se těch několik dní neviděly. Já jsem měla štěstí, že jsem během let objevila určitá moudra a mohla pochopit sama na sobě rytmy těla a Luny. Vždyť těch několik dní menstruace je tak důležitých, tolik se při nich dá objevit.

Jak v tyto dny o sebe pečuješ? Máš nějaký rituál, který Ti pomáhá? Četla jsem Červený stan od Anity Diamant, kde právě židovské ženy vždy, když menstruovaly byly v červeném stanu. Pečovaly o sebe, vyprávěly si příběhy, … V tyto dny nemusely dělat to co v běžných dnech. Takový symbol toho, že tyto dny jsou u ženy jiné. Potřebuje být spíše se ženami a pečovat o sebe. Být v klidu. Nemyslíte? Dokonce komunita měla takovou sílu, že i matka příroda navštěvovala ženy ve stejné dny. Možná proto dnes trpí každá druhá premenstruačním syndromem a bolestmi. Jsme dál výkonné ...

Takové červené stany bychom potřebovali zavést po celé Zemi. Doba menstruace není jen doba, kdy se v těle dějí převratné změny. Ona je to také doba, kdy se žena noří do hloubky své duše, je citlivější na okolní podněty. Vnímá věci, kterých si v měsíci jinak nevšimne. Prostě v těch dnech je opravdu třeba zpomalit, nehrát si na "chlapa", který takové převratné změny nezná a jede pořád dál. V dnešní době je samozřejmě těžké vysadit. Přesto se vždy snažím uzpůsobit si menstruační dny aspoň trochu podle svého. Já se vždy za menstruaci pochválím a dávám si sama sobě v ty dny dárek. Naposledy jsem si koupila na lodžii nádherný cypřiš.
Premenstruační syndrom a bolesti jsou většinou, pokud se nezjistí gynekologická příčina, způsobeny špatnou psychikou (čekáním na bolest) a také nedostatkem hořčíku, tedy magnézia. Od doby, kdy jsem se toto dozvěděla a začala hořčík doplňovat, protože jsem věděla od lékařky, že ho mám katastrofálně málo, neznám PMS a bolesti.

Sedm ročníků Rafaelovy školy. Teprve v osmém mohou být tím, kým jsou. Proč číslo sedm?

Číslo sedm je magické, jenže tady v Rafaelově škole číslo sedm vzniklo pouze z praktické příčiny - osmileté gymnázium je na osm let. :-) Metamorfózy Mariny a jejích spolužáků začínají dospíváním a skončí po sedmi letech v dospělosti.

Číslo sedm je duchovní (malá karma, devítka je velká karma). Tvá kniha ale směřuje k osmičce. Numerologie mluví o roku osm jako o čísle, kdy člověk, pokud se do té doby Po těch sedm let vyvíjel tak, jak měl, rostl a šel svou správnou cestou, tak v osmiččce se mu bude dařit a vše zužitkuje. Třeba takový Emil Zátopek právě vyhrával v osmém roce. Co nás čeká vlastně v osmičce Rafaelky?

Tedy to s osmičkou jsem netušila. A je to i těžká otázka. Tak to zkusím takhle: V osmém díle Rafaelovy školy se všichni vrátí do svých vlastních těl. Stanou se konečně tím, kým mají být, a nastane velké učení o pradávné podstatě Evropy. Přitom bude hlavní hrdinka rozplétat tajemství rodinné kletby a se svou láskou k sobě hledat cestu. Nerada bych něco vyzradila, ale vše, co jsem v předchozí větě napsala, spolu souvisí. Závěr celé oktalogie je dobrý, přesto asi nečekaný, a čtenáři si odnesou látku k zamyšlení, a možná jim zůstane v myšlenkách pak nějaká ta slza, zachvění a doufám, že i je ten příběh trošinku pozmění, maličko metamorfuje... :-)

V podstatě intuitivně jdeš správně:-) Marina bude mít po sedm let hluboký vnitřní proces (i tělesný) a všichni její spolužáci rovněž, takže v osmém roce budou už jen meditovat a zužitkovávat, co se naučili:-) Ale je tolik proměn - metamorfóz v životě lidském, než se člověk stane tím, kým je?

Jednak se nám v těle cyklicky obměňují buňky, takže po určitých letech to stále jsme a přitom nejsme my, kdybychom mohli porovnat naše tělo s tím před mnoha lety. Duševních proměn v životě člověka je mnohem více než těch tělesných. Některých si ani nevšimneme, jiné jsou tak zřetelné, že je zaznamená rodina, okolí. Mám pocit, že člověk se mění každým dnem, každým okamžikem, protože se stále něco učíme, dostáváme osudové lekce, s kterými se musíme vypořádat, a když jsme konečně v naprostém klidu, v tiché pasivitě, naše duše zpracovává všechno minulé a zároveň se napojujeme na to neviditelné kolem nás. Tohle si hodně lidí neuvědomuje, že hledání duchovna je tak snadné, že se nám nabízí, že o nás to duchovno kolem vlastně pečuje a proměňuje nás. Shakespearovými termíny bychom mohli říci, že jsme ze stejné látky, z níž se spřádají sny, a náš život je jen ostrůvek, který je ze všech stran obklopený spánkem, čili neviditelným Zásvětím, z něhož naše duše přišla na svět. Ze Zásvětí k nám neustále plynou podněty a my se tak stále vyvíjíme a měníme.


Milí čtenáři, Rafaelka opravdu není jen pohádka pro děti a mládež:-) Zítra pátý den s inspirující ženou Renatou Štulcovou. Pod článkem můžete klást otázky i Vy. Renata je ráda zodpoví.

P.S. použitá kresba Mariny je od Jarmily Marešové (je to výřez z původní obálky, která se ale nakladatelství nelíbila)





 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama