Filip Topol na kole

20. června 2013 v 11:19 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Rozervané srdce potřebuje ticho. Bolest se nedá přehlušit ničím. Kdo zná, ví, o čem píši. Nechce se mi už ani napsat znova jméno básníka života, který včera zemřel. Mám pocit, že bych mu tím už narušila to ticho, které konečně našel. Jeho odchod mě zabolel, i když jsem ho osobně znala jen z jednoho setkání. Jenže jeho duše se mě dotýkaka srkze jeho texty, zpěv, hudbu...

Včera dopoledne ke mně doputovala informace, že vyšla kniha jeho tří dosud nepublikovaných povídek. Večer na stejné sociální síti mě doběhla zpráva, že jejich autor odešel.

Kdysi jsem ho poznala na Letní filmové škole. Doprovázel na piano němý film Upír z Nosferatu. Odpoledne jsme se náhodně potkali před druhým kinem. Popíjeli jsme a povídali si. Byl jemný, kultivovaný. Já jsem pak odešla na další film a zanechala ho s mou sestrou. Líbila se mu. Tehdy vypadala jako dívka z filmu Jireše Valerie a sedm divů. Havranní vlasy až po pás, jasné modré oči, jejichž modř by nedokázaly lépe ani barevné čočky a sluníčkem jí vyskákalo mnoho pih. Skončil film a oni dva si pořád ještě povídali.

Poté se Filip rozjel na kole a předváděl účastníkům LFŠ sedícím v teple na trávě, jak umí holubčiku. Žasla jsem, stejně jako u jeho večenrího koncertu, kdy hrál na piano i nohama. Na tom kole jsme ho nafotily. Bohužel analog nám potom dodal zcela mázlou fotku, přes kterou ještě ve fotolabu udělali čáru. My jsme stejně obě vždy hrdě ukazovaly, že je to Filip Topol na kole.

Tady je ukázka z knihy Jako pes, kterou měl dnes pokřtít. Je stažena z Ihned.cz

Měl jsem pocit, že se začínám vznášet. Opřel jsem Depresi, která začínala usínat, o zeď a po špičkách, velmi pomalu, jsem stoupal po schodech a pak, dávaje pozor, abych nevrazil do jedné z temnot, jsem vstoupil dovnitř. Zalila mne ta úžasná melodie, objala mne, něžně mne hladila, vzala mne za ruku a vedla mne doprostřed chrámu, kde mne zastavila a otočila tváří k varhanám.
Zůstal jsem tam stát, s hlavou zvrácenou na kůr, zalit chabým měsíčním světlem, které se mísilo s Mozartovými slzami tónů a obestíralo celý prostor kostela jemnou pavučinou neskutečné nádhery. Cítil jsem se odpoután od celého Světa, přestal jsem vnímat svoji existenci a poddal jsem se tomu úžasnému snu, té hudbě, která mne prostoupila a stala se mnou nebo já jí.

S Tichem už se prolnul....
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Otavínka Otavínka | Web | 20. června 2013 v 20:07 | Reagovat

Taky jsem si rozsvítila svíčičku. Jeho rockové šansony byly jedinečné.Bylo to pro něj osvobození. Ty bolesti jsou příliš kruté.

2 pavel pavel | Web | 21. června 2013 v 1:02 | Reagovat

K jeho knihám jsem se nikdy nedostal, ale je škoda každého nadaného člověka.

3 Luca Luca | E-mail | 10. září 2014 v 18:37 | Reagovat

*Valerie a týden divů se ten film jmenuje

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama