proč mně?

28. dubna 2013 v 0:01 | Edith Holá |  Téma týdne
Včera se mě Kuba zeptal, proč zrovna jemu musí umřít dědové. Jeden mu umřel krátce poté, co sám bojoval o život v pátém měsíci na zástavu střev. Třetí týden po operaci nám volal manželův tatínek, že ho z nemocnice převáží do LDN. S nádorem na mozku mu moc dní nezbývalo. Lekářka nám dovolila s Kubou vyjet. Svého vnuka ještě neviděl. Po třech hodinách cesty jsme dojeli k LDN a tam nám řekli, že ráno umřel. Před týdnem umřel chůvy manžel, kterému kluci říkali "dědo". Kuba byl u toho, když mě textovka zaskočila a rozplakala jsem se.
"Ani ta ledvina, co mu babička dala, ho nezachránila? Můj děda umřel?"
"Ano. Bohužel nezachránila."
"Mám ještě jednoho dědu. Na horách."
"Můžeš tam jet s tátou, když budeš chtít."
"Ne, chtěl bych za tím, co tě porodil."
"Ten utek. Ještě dřív než jsem se narodila. Nic o něm nevím... A pořád nevím, jestli nějak pátrat. Stálo by to mnoho času. Nevím, jestli je tady, jestli žije, nebo je zpátky v Albánii."
"Proč zrovna já nemám dědu?"

Dneska jsem si vybrala v Království DVD jedno jediné. "Smutek paní Šnajderové". Vůbec jsem netušila, že nějaký takový film existuje. Aňa Geislerové se zamiluje do mladého Albánce. Film je ze 60. let. Na konci je věta, že film byl věnován všem, kterým chybí svoboda. Panebože, mám dojem, že ten smutek toho filmu přešel na mě.

Před usnutím jsem Kubovi četla celou knihu Malá duše a Slunce. Rozhovor Malé duše s Bohem. Krásná kniha. Miluju ji. Otázku "proč zrovna já" si "nemůžeme" klást. Patří sice k mládí, ale čím je člověk starší, tak tím víc ví, proč přišel.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 AnnieMyasun AnnieMyasun | E-mail | Web | 28. dubna 2013 v 8:41 | Reagovat

Edith, moc ti za tenhle článek děkuji. Stokráte děkuji.
V těchto chvílích...bojuje muj dědeček o život.
A děkuji za nepřímý tip na knihu, určitě jí co nejdříve seženu.

2 Radka Radka | E-mail | Web | 28. dubna 2013 v 9:13 | Reagovat

Naprosto rozumím. Máma měla v rodném listu - otec neznámý, kdo ví, co se v tehdy za války stalo. Stále nevzdávám naději, že jednou vše vypátrám. Špatně se mi s tou "dírou v minulosti" žije.
Můj otec osiřel ve čtrnácti. Jediný děda, kterého jsem poznala, byl vlastně strýc, co mámu vychovával, ale ten zemřel, když mi bylo sedm. Prarodiče mi vždy moc chyběli, proto se stále obklopuji seniory.
Přeji Ti, aby smutek co nejdříve nahradila naděje.
Moc hezky napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama