Duben 2013

Ztrácím se...

28. dubna 2013 v 19:16 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Mám opravdu divné období, divné pocity. Myslím, že jsem nešťastná, ale nevím, jestli kdybych něco změnila, byla bych šťastná. Možná je to čas, který musím prožít tak, jak je. Možná naopak prohraju sebe, když do dvou dnů neudělám, to co jsem chtěla udělat. Prohraji svůj sen, touhy, přání, svou seberealizaci. Někdo říká, že vždycky se může znovu najít situace a udělat to příště. Jiní říkají, že přijde zase za mnoho let. Duchovní lidé před momentem prohry, kterou cítí jako prohru sebe sama, varují.

proč mně?

28. dubna 2013 v 0:01 | Edith Holá |  Téma týdne
Včera se mě Kuba zeptal, proč zrovna jemu musí umřít dědové. Jeden mu umřel krátce poté, co sám bojoval o život v pátém měsíci na zástavu střev. Třetí týden po operaci nám volal manželův tatínek, že ho z nemocnice převáží do LDN. S nádorem na mozku mu moc dní nezbývalo. Lekářka nám dovolila s Kubou vyjet. Svého vnuka ještě neviděl. Po třech hodinách cesty jsme dojeli k LDN a tam nám řekli, že ráno umřel. Před týdnem umřel chůvy manžel, kterému kluci říkali "dědo". Kuba byl u toho, když mě textovka zaskočila a rozplakala jsem se.
"Ani ta ledvina, co mu babička dala, ho nezachránila? Můj děda umřel?"
"Ano. Bohužel nezachránila."
"Mám ještě jednoho dědu. Na horách."
"Můžeš tam jet s tátou, když budeš chtít."
"Ne, chtěl bych za tím, co tě porodil."
"Ten utek. Ještě dřív než jsem se narodila. Nic o něm nevím... A pořád nevím, jestli nějak pátrat. Stálo by to mnoho času. Nevím, jestli je tady, jestli žije, nebo je zpátky v Albánii."
"Proč zrovna já nemám dědu?"

Dneska jsem si vybrala v Království DVD jedno jediné. "Smutek paní Šnajderové". Vůbec jsem netušila, že nějaký takový film existuje. Aňa Geislerové se zamiluje do mladého Albánce. Film je ze 60. let. Na konci je věta, že film byl věnován všem, kterým chybí svoboda. Panebože, mám dojem, že ten smutek toho filmu přešel na mě.

Před usnutím jsem Kubovi četla celou knihu Malá duše a Slunce. Rozhovor Malé duše s Bohem. Krásná kniha. Miluju ji. Otázku "proč zrovna já" si "nemůžeme" klást. Patří sice k mládí, ale čím je člověk starší, tak tím víc ví, proč přišel.

Květýnek lásky

19. dubna 2013 v 20:32 | Edith Holá |  Texty duchovnějšího rázu
Jedním z mých snů, přání nebo krásných představ dovedených do detailu je, že bych chtěla mít místnost, v níž by bylo takové malé centrum pro lidi, kteří se chtějí detoxikovat. Některé hodiny by zase byly určené klientkám ženám pro bioenergetické cviky na odblokování starých jizev z trápení a třeba párkrát týdně bych od čtvrté odpolední cvičila jogu s dětmi. Nemám představu jogy pro ženy, pro muže, unisex... Mám představu jogového cvičení s dětmi. To je jediná jóga, která mě baví a dává mi radost. Dětem skrze ní můžete jemně, ale hlubinně předělávat software. Naučit je to, co je ve školách a bohužel ani doma většinou nenaučí.

Žiji nyní, v tomto okamžiku

9. dubna 2013 v 18:52 | Edith Holá |  Téma týdne
Téma týdne je nedočkavost. To je něco pro člověka jako jsem já. Trpělivost mi není vůbec vlastní. Když se pro něco nadchnu, vyplivnu klidně duši, abych to dokázala udělat rychle a efektivně. Samozřejmě se tak nedá jet pořád, jen úkolově.

Blogující muži nestárnou - Článek na Srdci blogu

8. dubna 2013 v 23:05 | Edith Holá |  Svět blogu
Můj blog je tichý. Ztichla jsem, protože je toho ve mně tolik, co bych potřebovala změnit, vyřešit. Každý den si tahám z karet nějakou pozitivní afirmaci a většinou si vylovím: Můžeš žít takový život, jaký si přeješ. Nebo nějak podobně znějící variaci. Usínám s mantrou, že žena má od narození právo vzkétat. Důvěřuji tomu všemu a tiše plánuji. Můj blog je už příliš veřejný, tak nemohu psát, co se děje a co řeším.

Stihla jsem aspoň dopsat třetí díl na Srdce blogu. Jmenuje se "Blogující muži nestárnou". Ještě v něm chybí fotky Dědy Tik Tak a Old Boye. Bohužel jsem je obdržela, až když článek Standa publikoval. Buď ji přidá, nebo budu muset napsat pokračování. Krom toho jsem díky Standovi dostala seznam dalších blogujících mužů nad 60 let, takže to vidím na dvojku:-), až je všechny pročtu.

Něco za něco - Markéta Dočekalová

1. dubna 2013 v 14:08 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Medicína nás staví před neuvěřitelné etické otázky. Umíte si představit, že by vaše malé dítě umírající na vzácný druh rakoviny mohla zachránit pupečníková krev sourozence? Je vůbec dostatečný důvod pro narození dítěte to, že se narodí pro záchranu sourozence? A co když je to ještě těžší a otec je mrtvý a zbylo po něm zmražené sperma? Pokud se Martina nechá oplodnit, stihne dítě donosit? Nikdo neví, kolik měsíců jejímu synovi zbývá. Krom toho u nás není dědictví zmraženého spermatu právně řešeno.
Hlavní hrdinka románu "Něco za něco" spisovatelky Markéty Dočekalové neřeší jen vztah s milenkou svého manžela po jeho smrti, ale i to, že se dozvídá o smrtelné nemoci tříletého syna. Potřebuje psychickou pomoc i finanční. S tchyní se do té doby pouze tolerovaly. Teď se mezi nimi začíná rodit vztah. Sedmdesátiletá žena se musí vyrovnat se smrtí syna a také s tím, že její jediné dítě nebylo tak dokonalé a charakterní, k čemuž ona ho výchovou směřovala. V knize "Něco za něco", se to co kdysi vypadalo jako hřích, stává mileneckým vztahem dvou starých lidí. Jak vypadá taková křehká láska na konci života? Jak se postará dávná letní láska o své umírající vnouče, když se teprve nedávno dozvěděl, že syn staré paní byl jeho a on už ho nikdy neuvidí? Kniha přináší mnoho zvratů, neobvyklých řešení a bourání zajetých kolejí, jak se to řešit má. Román i přes hutná témata není smutný. Život je přeci něco za něco.