Jak na postavy při psaní

19. března 2013 v 19:53 | Edith Holá |  Kurz tvůrčího psaní
Rozhodli jste se napsat knihu a okamžitě vás napadne: Nojo, ale o čem?

Někdo začíná příběhem a postavy do něj postupně zasunuje, jiný má jasno o kom bude psát a epiku k postavě teprve časem dolepí.


U příběhu je jasné, že musí být něčím zajímavý, tzv. nosný. Určitě knižního čtenáře nebude zajímat , že jste jeli na kole za babičkou, po cestě se nic nestalo, snědli jste u ní bábovku a zase dojeli na tom samém kole domů. Stejné je to u postav. Samozřejmě si nevyberu hrdinu tzv. obyčejného člověka. Dali byste snad tři stovky za knihu o Petrovi, co ráno vstane, vyčůrá se, v lepším případě to druhé, stihne se nasnídat, odjede do práce, celý den pracuje, pak odjede domů, zapne si telku a o půlnoci jde spát? Ale už byste možná peníze dali, pokud by se každé ráno díval na východ slunce a rozhodl by se, že změní životní styl a třeba i opustí práci a začne znovu a jinak. Prově to, jak by ho měnil a co by to přinášelo jemu a okolí by vás zajímalo.

Kniha (ale i povídka) musí mít pro čtenáře nějakou přidanou hodnotu. Něco nového se musí dozvědět nebo si přečíst, jak druhý se vypořádá s nějakou mezní situací.
V teorii se tomu říká, že si pro knihu vybíráme postavu něčím výjimečnou, atypickou. Skoro by se dalo říci, ne obyčejnou, ne zdravou, ne běžnou. Kniha je proces, který čtenář s hrdiny podstoupí. I když takový příběh zná ze svého okolí, nebo ho zažil, nebo ho ixkrát viděl v televizi, on si stejně přečte knihu, protože ho zajímá ne ten příběh, ale to, kdy se to rozuzlí, kdy to takzvaně praskne a co to způsobí a jak se s tím postavy knihy vyrovnají.

Pokud jste právě přišli na to, o kom budete psát román, tak teorie psaní doporučuje postavy ještě extremně vykreslovat. Ne vždy, ale v rozhodujících okamžicích. Vždy však mít na paměti, že vše musí být věrohodné!!! Vztah se čtenářem je křehká záležitost. Pokud něčemu neuvěří, knihu odloží a většinou už si nikdy nic od vás nepřečte. Tedy i překvapivá reakce hrdiny musí být zdůvodnitelná. Právě celým tím procesem v knize, nebo nějakou vzpomínkou z dětství atd.

Jak jsem už psala v minulém článku, autor své postavy důvěrně zná. Má o nich jasné, kde žijí, odkud pocházejí, kdy-kde a jak se narodili. Jaké bylo jejich dětství, jací jsou rodiče (ještě žijí, nebo nežijí?), co si postavy přejí, kam směřují, co je štve, jak fungují v napětí, jak fungují, když se cítí ohrožení, zda někdy lžou a případně jak, nebo mluví za každou cenu pravdu, co by je případně zničilo, pod čím se hroutí, zda je to člověk, který se dělá lepším atd. atd.
Některé rysy postavy zrají s tím, jak ji píšeme. Zrajeme s ní. Někdy nás postava vede. Ale stále to vyvěrá z toho, co bylo na počátku o postavě dáno. Vesničan, který se přistěhuje třeba do Prahy, nemůže už po týdnu říkat pražské "ej", čtenář by mu to nevěřil a naopak Pražák, co se ožení na vesnici, nemůže být během týdne zdatný traktorista a štamgast místních pivnic.

Svět v knize musí být vnímán očima postavy. Pokud máme více hlavních hrdinů, o to je to těžší. Musíme při psaní přeskakovat a vžívat se každou chvíli do jiného hrdiny. Jinak se chová člověk, který od dětství žije ve velkoměstě a jiná bude postava, která odmala nejradši nosí gumáky a pobíhá okolo kravína a město je pro něj něco jako jezdící schody pro krokodýla Dundeeho. Jiná mluva bude u starého člověka a jinak mluví skejťák. To všechno musí být přesné, jinak to nebude věrohodné.

Nelze psát z prostředí, které neznáte. Bude velmi nevěrohodné, když budete psát z lékařského prostředí a zatím jste chodili jen na očkování. Nemůžete psát pro věkovou skupinu 11+, když už dávno nevíte, jak mluví. Pak jedině šupky dupky mezi ně a naučit se jejich jazyk. Nebo radši psát pro věkovou kategorii, která je vám nejblíže.

Často si začínající psavci myslí, že když vypálí román o feťákovi z Londýna, nakladatel zajásá, okamžitě vezme rukopis a bude to hit. Bohužel. Říká se tomu v literární teorii lokační paradox. Pro čtenáře je důležité, aby to bylo opravdu pravdivé, věrohodné, i když je to fabulace. Takže nakonec uspěje okresní psavec, protože píše o feťákovi ze svého městečka, místním lidem rozumí a prostředí důvěrně zná.

Příště třeba zase něco o tom, jak tvoříme postavu?

( na základě teorie v kurzu tvůrčího psaní)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Terýsek Terýsek | Web | 19. března 2013 v 20:15 | Reagovat

Moc zajímavý článek. Já se vždycky v psaní úplně ztratím a z mojí tiché postavy je rázem nejhlasitější člověk na světě, aniž bych si to uvědomila.

2 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 19. března 2013 v 20:47 | Reagovat

mám rád automatický text a magický realismus, stavba zdí "postav" mi přijde umělá možná ne?

3 Bára Bára | E-mail | Web | 19. března 2013 v 20:51 | Reagovat

To je příjemné a inspirativní čtení :-) Právě finišuju s bakalářkou a trpím, protože se nemůžu pustit do psaní příběhu, který mi už dlouhé týdny zraje v hlavě. O to raději však občas od bakalářky odskočím alespoň ke čtení o psaní... A k tobě pak obzvlášť ráda :-) Děkuju.
A s článkem naprosto souhlasím a souzním. Zejména s tím, že nejlépe člověk píše o tom, co zná nebo o tom skutečně hodně ví.

4 adaluter adaluter | E-mail | Web | 19. března 2013 v 20:53 | Reagovat

Tak si sem tak chodím přičichnout k psavému řemeslu, ale jelikož jsem v tomto ohledu bez ambic, jen tak tiše přihlížím a nevměšuju se do hovoru. :-)

5 Teeda Teeda | Web | 19. března 2013 v 21:10 | Reagovat

Já se trochu musím ohradit vůči nepoužívání obyčejných postav. Hodně slavných autorů to totiž právě na tom zakládá. Sebeobyčejnější postavě se může stát něco neobyčejného na co ona pak musí reagovat. Tím se vytváří konflikt. Nemusí to být postava výjimečná nebo neobyčejná. Jde o dobrou zápletku. :-)

6 Radka Radka | E-mail | Web | 19. března 2013 v 21:22 | Reagovat

Zajímavé a poučné. Těším se na pokračování

7 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 19. března 2013 v 22:14 | Reagovat

[2]: Magický realismus zrovna prozkoumávám, jak ho píší. Není o tom žádná teorie.

8 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 19. března 2013 v 22:16 | Reagovat

[3]: Báro, zrovna jsem dnes četla rozhovor se spisovatelem Bajajou. A on říkal, že zrání v hlavě je předstupeň. Pak přijde iniciační věta a jede to:-)

9 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 19. března 2013 v 22:20 | Reagovat

[5]: To je právě ono. Té postavě se stane ta zajímavá událost. Kdyby nebyla vystavena této události, nebylo by o čem psát. Mám pocit, že v tomto případě je to ten typ autora, co začíná příběhem. Má ho v hlavě, na té zápletce to má vystavěný a do toho zasadí postavu. Ale možná se mýlím. Já jsem ten typ, co zatím vše co napsal, staví okamžitě na postavě v nějaké důležité životní fázi. Děj se mi pak teprve dotváří. Takže já si vybírám postavu, která už je výjimečná právě tou mezní situací, ve které se ocitla.

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 19. března 2013 v 22:22 | Reagovat

[1]: Tak pokud je to záměr, pak je to správně:-). I to je zajímavé, že se z tiché postavy stane uječená. Pak určitě čtenáře bude zajíamt, co s ejí stlao, že jí to tak změnilo a kam to povede:-)

11 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 19. března 2013 v 22:23 | Reagovat

[4]: Nojo, musím si to psát na blog, abych tu teorii více zažila, nezapomněla a předala v nějaké čtivé formě dál. Jinak je to opravdu někdy dost velká nuda. Vybírám to šťavnaté :-D

12 Arvari Arvari | E-mail | Web | 19. března 2013 v 22:54 | Reagovat

Myslím, že asi patřím k těm, co staví hlavně na zápletce. Tedy, někdy vidím zároveň příběh a postavu, ale jindy se prostě jen konkrétní postava dotvoří tak, jak vyžaduje příběh...

13 Teeda Teeda | Web | 19. března 2013 v 23:17 | Reagovat

[12]: přesně .) mám to stejně...

14 Čerf Čerf | E-mail | Web | 19. března 2013 v 23:17 | Reagovat

Hodně se tu mluví o tom, co znamenají nebo mají znamenat postavy pro čtenáře, co na nich chce nebo nechce vidět a na co všechno má autor kvůli čtenářskému přijetí dbát, ale já myslím, že zásadní je to, co postavy znamenají pro autora. Dokonce si myslím, že chce-li autor napsat opravdu dobrý a pravdivý text, NESMÍ se vědomě přizpůsobovat chuti čtenáře, ale musí tu chuť - právě skrze své vlastní přesvědčení - teprve vytvořit :-). A jako bonus přidávám citát Milana Kundery, který je věnován právě tématu románových postav:

"Postavy mého románu jsou moje vlastní možnosti, které se neuskutečnily. Proto je mám všechny stejně rád a všechny mne stejně děsí: Každá z nich překročila nějakou hranici, kterou jsem já sám jen obcházel. Právě ta překročená hranice, hranice, za kterou končí moje já, mne přitahuje. Teprve za ní začíná tajemství, na které se ptá román."

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 20. března 2013 v 0:08 | Reagovat

Popisuji prostě život lidí. Ne zcela obyčejné situace, hledám v lidech nejen zlo, ale i dobré stránky. Tak, jak jsem mnohé příběhy poznala a jen dotvořila, možná některé ,spletla" dohromady. A snažím se psát tak ,aby tomu lidé věřili, že se to stalo nebo mohlo stát.
Zrovna jsem dopsala jeden příběh děvčátka, možná se bude zdát někomu limonádový, ale ten konec etapy jejich řivota  opravdu takový byl, takovou rodinu jsem znala. Jen další jejich život byl poněkud zase jiný, možná to dopíši jako samostatnou povídku.

16 alma-nacida alma-nacida | Web | 20. března 2013 v 11:36 | Reagovat

Mě by hodně zajímalo, co by o svých postavách řekli renomovaní autoři (14.-dík za Kunderu). Teď jsem dočetla knihu ANGLIČTÍ PASAŽÉŘI od Matthew Kneala a tam je na konci doslov autora o tom, jak literárně zpracoval skutečné postavy a historické události. To bylo pro mě hodně zajímavé.

17 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 20. března 2013 v 19:29 | Reagovat

[14]: Kundera má to štěstí, že se jeho knihy prodávají v množství, o kterém se smrtelníkovi nezdá. Je to můj vzor, takže jeho slova o postavách bych mohla podepsat. Jenže na rozdíl od Kundery bloguji, komunikuji a píšu sem tam i on-line. Až budu mít deset knih a ještě hojně čtených, také budu moci psát o tom, že v každé své postavě uskutečňuji, co v životě nemohu nebo nezvládnu. Viz má rozepsaná novela o surogátním mateřství. Každopádně díky za připomenutí jeho slov. Je to osobnost, která si to může dovolit:-).

18 pavel pavel | Web | 20. března 2013 v 22:42 | Reagovat

No vidíš, já mám na blogu minromán o malé feťačce... a nakonec ani nefetovala. :D

19 Vera Vera | Web | 4. září 2013 v 22:13 | Reagovat

Tenhle článek mi v jistém smyslu dost pomohl, protože i když píšu už poměrně dost dlouhou dobu, mám pocit, že s psatvami si nebudu pořádně vědět rady nikdy. Netvrdím, že by nebyly věrohodné, nebo naopak ano - netroufám si to tvrdit, spíš mám pocit jakoby se všechny chovaly stejně, spíš že je dělím čistě na kladné a záporné, že se nepodobají ani tak charakteru reálného člověka nebo já nevím jak to vyjádřit...
každopádně moc děkuji za to, že jsi napsala tenhle článek, pomohl mi :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama