Nové reakce na CKMM

3. února 2013 v 19:11 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Nevím, proč, ale myslela jsem si, že hlavní vlna přečtení nějaké knihy je po jejím vydání, křtu a "reklamě na ni". Ale kniha si hledá cestu ke čtenáři sama.


Myslím, že moje kniha je právě ta, kterou si lidé přečtou, když nastal čas. Během 14 dní mi přišel jeden osobní dopis po přečtení CKMM, tento týden připutovaly dva komentáře do rubriky o CKMM, jeden email dokonce od pana psychologa dorazil do Natamy a Cirrat napsala recenzi.

Reakce bývají velmi osobní a často mi čtenářky napíší i svůj příběh. Každému z nich odpovídám.

Recenzi Cirrat najdete zde.

Od ženy jménem Verinka: (najdete ho pod mým článkem Dva sny - CKMM)
Dobrý den,
nevím, pod který čánek mám napsat svůj komentář, tak zkusím třeba tady. Dnes jsem si koupila Vaši knihu CKMM. Nečetla jsem na ni ani jednu recenzi, ale zkusila jsem to. Četla jsem ji asi tři hodiny v kuse, nevím, protože jsem se dostala úplně mimo čas a prostor. Je úžasná. Tolik toho ke mně z ní promlouvalo.. děkuju. nevím, co napsat, aby to vystihlo pocit, jaký jsem z ní měla.

Tento komentář dorazil dnes a téměř mi zastavil dech:
Dobrý den.
po strašně dlouhé době jsem opět navštívila knihovnu- hledala jsem nějakou odbornou literaturu k oboru, který jsem se rozholdla dálkově dělat...beletrii jsem naposledy četla snad nějak po dvacátém roce...prostě už ani nepamatuji...( letos mi bude asi 36, nebo 37- budu si to muset spočítat)...protože jsem se hledala,začala číst jedině literaturu naučnou..různá psychotémata :-) ...no ale vrátím se ke čtvrtku k té knihovně...jak jsem šla od počítače, padl mě zrak na knihu, která byla v poličce vedle řádku knih ve stojánku...a po letmém nahlédnutí jsem ji s nadšením šoupla do koše...dnes mi zbývá dočíst jen pár stránek....nechávám si mezi čtením pauzy, abych to mohla správě spracovat...kamarádka má vlastní matku co je farářkou, a má s ní v 35 nedořešené vztahy - je jiná než by si matka se sestrou přály...dokonce ani na prázdniny k ní na faru nemůže jet-že by to tam nevydžela - jediný kontakt přijatelný je pro ní setkání někde na půl cesty...v současné době bydlí každá na opačném konci republiky...taky je jejím snem nechat si udělat afro...
(Další část nejdete také jako 22. komentář pod článkem Dva sny - CKMM)

A tady jsou slova z emailu, který poslal psycholog z Ostravy do Natamy:
Ahoj xx,
...právě jsem dočetl Cestu k mým matkám - je to knížka, která mě naprosto uchvátila, je skvělá a oceňuju autorčinu odvahu vše takto popsat. Dalo mi to hodně jak do profesního, tak do osobního života. Pokud jsem si tipnul správně, že Petra je ona sousedka, která pomohla "Editě" nalézt vlastní mámu, tak - pokud to není moc nevhodné - ji prosím, ať vyřídí autorce mé obrovské osobní poděkování za to, že tuto knihu napsala.
Díky a příjemný den. D.

Osobní dopis mi přišel od třicetilé čtenářky R., publikuji jen úryvky:
Dobrý večer, paní Holá,
teď sem dočetla Vaši knihu. Musím říct, že sem ji přečetla na jeden zátah cestou vlakem domů.
... oficiálně pocházím z 10 děti. Biologická matka měla 6 děti v 1. vztahu a ve 2. vztahu 4. Otcové nefungovali...
Já jsem z toho druhého a nejstarší a mě vzala sociálka a policajti, nevyhovující podmínky pro výchovu atd.. Jediný co si osobně pamatuji, jak sem křičela když mě od ní brali.
Pak sem byla v dětským domově a nebyl zájem jak z otcovy tak z matčiny strany.Jak říkají naši, že mě mohli mít už dávno, ale že ta paní to protahovala. Když se blížil konec lhůty, abych byla dána k adopci, tak se na chvíli objevila v DD a nemohli mě zase dát, protože" projevila zájem". Naši mě dostali když mi byli 3,5 roku. Máma pak se mnou byla ještě rok doma a učila mě základní věci a dovednosti.
...
Když sem dříve pátrala v DD tak mi řekli, že mám být rada za rodiče, který mám. Moc sem to nechápala...
Bohužel před 4. roky můj bratr onkologicky onemocněl( i on je adoptovaný, jen s tím, že je u našich od miminka, 2,5 měsíční) tak jsem začala pátrat po příbuzných. Jen mě zajímali zdr. potíže .Podle jména jsem našla "bratrance" a ten mi řekl, že mám ještě 3 vlastní sestry a že biologická matka ještě žije. Když jsem mu oznámila, že ona pro mne není matka, že to co mi dělala mám v papírech a ještě nějaký pozůstatky. Dušoval se, že to nemůže být pravda atd a dal moje číslo "ségře". Psali jsme si, volali. Dokonce jsme se párkrát sešli a můžu říct, že jsem byla ráda, vědět odkud pocházím atd... I oni mi tvrdili, že nic co mám v papírech není pravda a pod...
Řekli mi, že je b. matka nemocná, já jim zase řekla, že se s nimi setkám, ale ne s ní... Nesetkala sem se s ní a za 6 měsíců, co jsem tam k nim jezdila zemřela...
... Občas, když se s našima pohádám nebo jsou výčitky, tak máma mi to vsejpáva..."že mám být po kom, že nejsem vděčná, že mě zachránili, že mě měli nechat tam a pod." Když sem byla mladší tak jsem si přála, aby mě zřezala než tyto řeči. Stále dokola je u nás kolotoč, jsi nevděčná za to, že jsme si tě vzali atd.. Kdyby máma věděla, že jsem vyhledala své biologické příbuzné, tak by byl ještě větší "saigon" než je teď.

Poslední příběh ženy R. je tedy smutný. Biologická rodina se spíše opravdu nepodařila. Sourozenci z ní jenom peníze, takže se přestali stýkat. Bohužel ani ta adoptivní, jak z emailu vyplývá, není rodinou. O tom, jestli opravdu ji sociálka musela vzít kvůli týrání a nevyhovujícícm podmínkám, se zřejmě už nedozví, jestli je to pravda nebo ne.
Je na něm však vidět, jak nejsem ojedinělý příběh. Adoptivní rodiče, co si nás berou z lásky a přitom při každé příležitosti vyčítají hnusné geny, připomínají, jak nás zachránili, vypiplali, co se jim na nás nelíbí, za to mohou ti, co ná zplodili atd. A rozhodně zkousnout to, že chceme poznat své kořeny je v mnohých opravdu zradou na jejich oběti.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 3. února 2013 v 20:51 | Reagovat

Edith, Tvoje knížka je opravdu silná... pořád jsem Ti nenapsala, co říkala ta paní, co jsem ji potkala ve vlaku. Měla Tvou knihu a já si musela přisednout a zeptat se. Mám ten rozhovor živě v paměti...
"Z knihovny si ji půjčila kamarádka, když to dočetla, půjčila ji ještě mě. Ten příběh je opravdu hrozný. Nikdy bych neřekla, co všechno se může stát. Je dobře, že svou maminku našla. Já bych to asi neustála."
Já: "Paní Edith je ale hrozně fajn, nikdy jsem snad nepotkala člověka, ze kterého by zářilo tolik energie a radosti."
"Tak jestli ji někdy uvidíte, tak jí řekněte, že ji obdivuji, jak to dokázala napsat. Je to silná kniha. Musím si ji koupit, abych ji pak mohla půjčit i dceři."

A pak jsem CKMM půjčila babičce... Říkala, že jí z toho běhal mráz po zádech a opět: "Já tu Edith hrozně obdivuju."

2 Radka Radka | E-mail | Web | 3. února 2013 v 20:58 | Reagovat

Také věřím, že kniha si v pravý čas najde ty správné čtenáře. Už jsem k ní komentář psala na blogu CKMM a musím říct, že na Tvou knihu myslím často. Strávila jsem v děcáku dva a půl roku, měla však nakonec štěstí a vrátila se k matce.
Co je na tom vše nejsmutnější? Fakt, že se vždycky najde někdo, kdo mi připomene, jaký jsem chudák, že jsem prošla děcákem. Osobně ten pocit nemám, ale lidé trpí představou, že kdo projde tímto zařízením, musí být poznamenaný na celý život. :-(

3 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 3. února 2013 v 21:03 | Reagovat

[1]: Je to zvláštní číst, jak to na lidi působí. Když jsem to četla od Vás blogerů tak to bylo jiné, protože už jsem Vás znala. Číst jak má kniha (můj příběh) oslovuje silně neznámé lidi je jako závazek. Byla bych ráda, kdyby to hlavně čtenářům dalo sílu nahlédnout i do sebe, na svá schovaná témata a dalo jim energii měnit, čistit, odpuštět, ale i se smířit s tím, že všechno uvnitř změnit nejde. Mňouklo, díky!!!!

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 3. února 2013 v 21:08 | Reagovat

[2]: To jsem vůbec netušila... Píšeš o tom někdy na svém blogu?

5 Radka Radka | E-mail | Web | 3. února 2013 v 21:55 | Reagovat

[4]: Zatím jsem k tomu "nedozrála". Nestydím se za to, ale i v nějakém komentáři jsem narazila na někoho s touto minulostí a rekce druhého byla: jejda, to je mi líto...
Mám kolem sebe hodně lidí, kteří žili v "normální" rodině a poznamenaní jsou mnohem hůř.
Zatím se učím psát, sloh mi nikdy nešel a tak blog beru jako přípravu.
Tvou knihu mi půjčila kamarádka s tím, že máme hodně společného. Minimálně tu cestu alternativami vem ze začarovaného kruhu...

6 Labanda © Labanda © | Web | 4. února 2013 v 1:25 | Reagovat

zlato já dlouho nečetla nic kromě malého prince a tvé knihy já jí hltala, jsem ráda, že jsem tu knihu otevřela a četla dala jsi do ní kus sebe líbí se mi každá kapitola, Anička je z ní též nadšená a ukápla jí slza stejně, jako mě :) se nediv, že má a stále bude mít ohlasy :) to je dobře zasoužíš si to! A zlatíčko i když je to na téma, tak je i pro kulíšky, každý kulíšek by měl mít plyšáčka ;-) http://labandasjana.blog.cz/1302/pokud-mas-praveho-pritele-tak-je-jako-plysovy-medvidek

7 Labanda © Labanda © | Web | 4. února 2013 v 1:25 | Reagovat

*mně

8 Gabriel The Catalyst Decay Gabriel The Catalyst Decay | E-mail | Web | 4. února 2013 v 21:30 | Reagovat

Je to drsný číst takhle recenze lidí, po takové době, co kniha vyšla. Jde vidět, že kniha je opravdu v kurzu, protože poslední dny ji v knihovně moc nevídám :D

9 alma-nacida alma-nacida | Web | 5. února 2013 v 11:28 | Reagovat

Než jsem si přinesla CKMM z knihovny, nevěděla jsem vůbec nic o Tobě, ani o té knize. Prostě jsem ji uviděla a NĚCO mě přimělo ji vzít. Doma jsem kolem ní chodila ještě asi 3 dny, než jsem začala číst. Jako když máte jít po zlomenině na rehabilitaci a dobře víte, že to potřebujete, ale že to bude sakra bolet. A to ostatní jsem Ti psala mailem :-). Je to pro mě naprosto zásadní kniha.

10 signoraa signoraa | Web | 5. února 2013 v 12:35 | Reagovat

Edith, vůbec mě nepřekvapuje, že ti na knihu chodí, i po půl roce od vydání, ohlasy. Tvůj příběh je silný a odhaluje to, co zůstávalo skryté pod rouškou adoptivních rodin. Knihu jsem půjčila kamarádce, která mi jí vracela a řekla, že i když si se svými rodiči nerozuměla a od svatby se s nimi vůbec nestýkala, po jejím přečtení se za nimi rozjela. Prý jí ta kniha pomohla znovu navázat zpřetrhané vztahy.

11 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 6. února 2013 v 8:37 | Reagovat

[10]: Tak to je bomba. Jsem ráda, že to i takto pomáhá a usmířili se...

12 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 6. února 2013 v 8:38 | Reagovat

[9]: Almo-nacido, zvláštní jak jsi své pocity z ní popsala, až mě to dojalo.

13 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. února 2013 v 22:26 | Reagovat

[5]: Radko, u mne to bylo jinak. Maminka byla skoro stále nemocná, tatínek musel pracovat, tak se o mne soustavně starat nemohl. Bratra si vzali od jeho l,5 roku rodiče otce a já jsem byla v dětstkém domově už kolem 4. roku, pak v 5. letech v dětstké léčebně 3/4 roku kvůli ložiskové TBC klidové formě. Nakonec od 6 do 8,5 roku v Dětstkém domově bez jediné návstěvy příbuzných. Otec zemřel za půl roku od mého příchodu do dětského domova, maminka byla v samatorkách a nakonec zemřela za dva roky po něm v nemocnici v Brně. Teprve pak mne vzali k sobě rodiče a sestra tatínka, kde už dávno žil můj bratr. Milovaný, rozmazlovaný chlapeček, který jim nahrazuoval syna, mě si vzali k sobě, protože jsem už nebyl tak malá, učila jsem se náhodou dobře, potíže jsem nedělala a byla jejich jména- to mi bylo jednou řečeno. Proto mne z domova vzali, aby neměli u lidí ostudu, že dítě jejich syna je v domově. Celou dobu se to se mnou táhlo, nebyla jsem přítulná, nikdo se se mnou nemazlil, ale asi tak- mé pocity nesměly nikoho cozího moc zajímat, nikdy jsem si ani mezi kamarádkami nepostěžovala. Nikdo mne nebil, materiálně jsem nestrádala, ale cit, lásku jsem cítila snad jen od bratra, s kterým jsme si docela dobře rozuměli. Knihu Edithy mám, četla jsem ji, některé pasáže mne oslovily, dojaly, ale  jednoznačně nemohu říci, že bych to tak jako ona prožívala. Možná proto, že mám co dělat se svou minulostí a pocity smutku dodnes. Maminka byla moc hodná, tatínek také, ale osud k nim ani k nám, dětem nebyl laskavý.

14 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. února 2013 v 22:29 | Reagovat

Za překlepy či písmena navíc se omlouvám, měla jsem to po sobě spíš přečíst, než jsem to odeslala.

15 Radka Radka | E-mail | Web | 6. února 2013 v 22:46 | Reagovat

[13]: Omlouvám se, pokud jsem to napsala nevhodně.
Na dětství vzpomínám moc ráda, maminka se snažila, dávala nám lásku a dodnes z toho těžím. Ale otec, který si také nějaký rok pobyl v domově (zemřeli mu rodiče a než si ho a bratra vzali příbuzní, byl tam asi rok), nechal matku se třemi dcerami a chodil ji jenom mlátit. Tahanice o děti, soudy. Tak se odstěhovala jen se mnou, sestry zůstaly u otce. Rodina nesouhlasila, nahlásila na sociálku a ti mě odvezli. Až pak se ptali, jestli byl důvod.
Strávila jsem tam dva a půl roku, po návratu k matce, která se kvůli mě přestěhovala, jsme měly vztah narušený. Podařilo se mi to napravit až před pár lety, kdy jsem do ní pořád hučela, že jí nic nevyčítám. Nebyla jsem na jejím místě, nemám právo soudit. Ten děcák brala jako svou prohru. Všechno jsme si vyříkaly, myslím, že z tohoto světa odešla vyrovnaná. V tomto jsme měly štěstí.
Vadí mi, když lidé soudí druhé. Osobně nevidím rozdíl mezi těmi, co prošli děcákem a ostatními.
Poslední, co jsem těžko rozdýchávala, byl sraz základní školy. Nebyla jsem dlouho, loni jsem zašla. Reakce? Raduško, jak jsi to zvládla v tom životě? Jak tě ten děcák poznamenal? A soucitné pohledy ze všech stran. Když jsem odcházela, polovina to komentovala radostně: Ona to zvládla. Druhá si (podle naštvaného výrazu ve tváři): sakra, ona to fakt zvládla!
Tož tak. To jsou ty věci, které těžko snáčím, protože se necítím o nic horší než ostatní.
Když jsem knihu CKMM četla, říkala jsem si, jaké jsem měla štěstí, že jsem byla jen v děcáku...

16 Radka Radka | E-mail | Web | 6. února 2013 v 22:52 | Reagovat

[14]:Nápodobně ;-)
Myslím, že v tomto případě jde o myšlenku a ta je srozumitelná :-)

17 Radka Radka | E-mail | Web | 6. února 2013 v 23:00 | Reagovat

Ještě si dovolím k té knize: zasáhly mě dvě věci. První byly ručně psané dopisy matce. Připomnělo mi to rodinné situace, kdy má matka psala dopisy a bylo jich dost, ale většinu jich ani neodeslala. A stále se ospravedlňovala a já nechápala, proč.
Druhá věc: otec. Pořád se mi v intervalech vrací na mysl "hledání kořenů". Matka měla v rodném listě "otec neznámý" a její matka se rozhodla cestovat, tak dala svou dceru na vychování k sestrám. Smutný příběh a tu mezeru jsem i já dlouho cítila, i když šlo jen o dědu....

18 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. února 2013 v 23:04 | Reagovat

[15]:Radko, tak v tom jsem neměla problém. Naopak spolužačky mě braly normálně. Chodily k nám do třídy děti ze sousedního Dětského domova, jen takový malý byl, měly se tam dobře, výborné tety , ředitel jeho žena, kolikrát jsem jim záviděla, když šli všichni do divadla odpoledne, s tetami se mazlily a vracely se rádi i když už byli pryč. Jedna z nich spolužačka Věra, pracovala jako rehabilitační sestra v lázních, byla vdaná, má děti, jezdí na srazy a je moc fajn. Taková citlivá, vzpomíná  na naše město, že tady prožila dobré roky. Záleží na lidech. Nemají nás co litovat, že? Snad jen máme větší zkušenosti z dětství a třeba já jsem vždycky lpěla na svým dětech a snažila se jim věnovat. Štastná jsem byla, že mám rodinu, od které nemusím nikam...

19 Radka Radka | E-mail | Web | 6. února 2013 v 23:12 | Reagovat

[18]: V domově jsem vnímala to materiální zabezpečení, ale citově chladné. Těšila jsem se domů, ale jak jsem už psala, vztah s matkou byl jinde, nešlo navázat.
Lítost je k ničemu, já nic neprovedla a vše, co se mi stalo, beru jako možnost posunout se. Snad mě to lépe připravilo na život.
Za dceru jsem moc vděčná a i ji beru jako obrovský dar. Jen se mi povedlo zopakovat vzorec chování rodičů a dceři jsem vybrala otce stejného, jaký byl ten můj. Jen fyzické násilí bylo nahrazeno psychickým...

20 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. února 2013 v 23:31 | Reagovat

[19]:Navštívila jsem  tvůj blog a ráda si přečtu tvé články, zatím jen ten poslední, ale... Máš pravdu jsme možná otrkanější a citlivější, ale musíme být  i k druhým, nejen k sobě, nebabrat se jen ve svých pocitech, že? :-)

21 Radka Radka | E-mail | Web | 6. února 2013 v 23:35 | Reagovat

[20]:Ano, je to tak. Snažím se ze všeho poučit a přiznávám, že jsem doufala, že moje zkušenosti pomohou dceři. Jenže jsem mírně vedle a tak se učím znovu, jiné věci. Je mnohem citlivější než já kdysi a má mnohem větší problémy.
Tvůj zájem mě těší :-)

22 alma-nacida alma-nacida | Web | 7. února 2013 v 11:21 | Reagovat

[12]: To nebylo úmyslem ;-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama