Po(od)suzování jinakosti

10. června 2012 v 23:45 | Edith Holá |  Téma týdne
Gaussova křivka má pro normálnost značně velké rozpětí. Přesto kdo z nás nezažil odsouzení za nějakou nenormálnost? Dětký kolektiv, který vyřádí kamaráda i za brýle, za horší vývoj řeči, za to že se neumí bránit, ... Snad po celou školu jsou vyřazeni šprti a ti, co čtou, brýlovci, tlusťoši, ... Mladí lidé vyřadí za nenormálnost ty, co nehulí. Jiná skupina zase ty, co nejsou in. A co je pro kterou skupinu in, je různé. Křesťané zase vyřadí jiné nesprávně věřící křesťany a o jiném náboženství už mluví s rukou na srdci, že jednou dotyční dojdou poznání. A dospělí? Ti to dělají mezi sebou rafinovaněji. Zdánlivě si radí. Za vším je permanentní hodnocení, co je normální a co je nenormální. Každý hodnotí subjektivně a na základě svých zkušeností a rodinných vzorců. Co vypustí rodiče doma z pusy to je jasný šíp do mysli dítěte. Jakmile pak potká takového kamaráda, tak i kdyby byl milionový, tak ho nepřijme.

Raději používám slovo jinakost. Člověk s jinakostí. Člověk s brýlemi, dívka v gotickém oblečení, dáma s postižením a proto na vozíku, člověk s xenofobním vnímáním světa, člověk s rasistickými názory... Snažím se o to, aby tam zůstal ten člověk. Respekt k člověku. I rasista může být člověk v rámci své rodiny a blízkého okolí s dobrým vztahem k nim. Vyhnula jsem se ohodnocení hodný.

Ne vždy se mi daří si uhlídat nehodnocení a neposuzování. Vzorce naší české kultury a mé rodiny mám zažrané jako všichni pod kůží a možná až v srdci. Srovnávání, kritika, hodnocení ... říká se, že je to velká specialita českého národa. Takový expert na to nejsem, říkají to odborníci. Mými cíly je kultivovat sebe sama po celý život a respektovat druhého.
(Neznamená to však nepojmenovávat zlo a zlé činy).

Čím vším se může jedinec odlišovat? A co celá rodina?
Kniha Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství novinářky Denisy Proškové je velmi zajímavá právě k tomuto tématu. První čtvrtina knihy je právě o tom, jak se každá jinakost stává trnem v oku druhých, možností k posměchu, šikaně,... Denisa Prošková postavila knihu na myšlence, že jakékoliv odsuzování (posuzovní, hodnocení) jinakosti ubližuje. Novinářka nejrpve přibližuje svůj osud. Vyrůstala na maloměstě, kde většina lidí to její svobodné mamince natřela. Prostě fakt, že nemá muže a krom toho její holčička je snědá, stačil k tomu, aby jim ztrpčovali dnes a denně život na ulicích. Naštěstí v domácím prostředí vyrůstala v lásce a pár přátel je drželo. Její otázka, jak by unesla život, kdyby k tomu všemu ještě byla nemilovaným dítětem, nás pomalu přenáší k zodpovědnosti za naši kritiku a hodnocení druhých: dětí, matek, otců, rodin... Víme jestli naše hodnocení (v hávu třeba rady) unese dotyčný? Víme, jestli je to člověk, který byl milovaný či nikoliv? Víme, jaký příběh má dítě před námi za sebou? Jinakostí v druhé části knihy je i pěstounství. Uvědomila jsem si, že i tu naše adoptivně-pěstounská velkorodina zaživala i já sama jakožto její člen.

Další část knihy je psána společně s pěstounkou Vlastou Kršňákovou. O křtu této knihy, kde byli Kršňákovi přítomni, jsem psala zde. Zatímco část o novinářce jsem zhltla na jeden zátah, tak druhou část nahlížím jedním okem vzhledem k tomu, že právě můj příběh byl opakem toho, co poskytují Kršnákovi svým čtyřem biologickým dcerám a postupně 16 nabraným dětem z dětských domovů. Jak manžel trefně poznamenal: "Ani se ti nedivím, že to čteš jedním okem, když nevíš, kde něco na tebe vybafne." Píšu vám o této knize již podruhé. Vím, z pátečního setkání blogerů na křtu knihy Gjorkové, že mnoho z vás už šetří na mou knihu "Cesta k mým matkám". Našetřete si, prosím, i na tuto Denisy Proškové a Vlasty Kršňákové. Její cena se pohybuje kolem 120 až 150 korun. Kupte si ji radši už na prázdniny. Je to opravdu protipól mé připravované knihy v nakl. Jota. Je vždy dobré najít si střed ze dvou opačných zkušeností. Vzít si poučení od těch, co to umí dobře a musím napsat, že Kršňákovi každou větou v knize mě přesvědčují, že ano a zároveň se poučit z toho, co se nesmí vytratit, když chcete pomáhat, abyste se nemuseli divit, že výsledkem vašeho pomáhání je bohužel žal, utrpení až týraní na všech frontách.

Podtitul knihy "Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství" je velmi výstižný. Příběhy ze života o objevování toho, co je a není důležité. Stále více se kloním k tomu, že tím důležitým v životě je laskavost: vlastnost, která je důkazem toho, že dotyčný člověk ví, co je mít rád (sebe, život a druhé). Laskavost je podle mě prosta hodnocení, kritiky, pomlouvání a rad... Laskavost by se neměla člověku vytrácet...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Dubious cat Dubious cat | Web | 11. června 2012 v 11:06 | Reagovat

Když to tak vezmeš, lidi jsou příšerná rasa, ale ono to tak funguje i u zvířat. Jedna moje kočka je postižená  a druhá kočka ji za to šikanuje, může se z její přítomnosti zbláznit.A tak se chovají i lidé.
Někdo to "logicky" vysvětluje tak, že lidé, kteří se narodili s postižením, ať už jakýmkoliv, by podle zákonu přírody neměli přežít a proto nám vadí, protože nám berou vzduch a potravu.. Tohle vysvětlení mě ale hrozně štve. Možná je to logické, ale je ti nespravedlivé. Spousta těch "jiných" lidí je tisíckrát lepší než ti "normální".  Mně vždycky říkali, že jsme "svá".. Doteď nevím, co to znamená.

2 Lady Diabolus Lady Diabolus | Web | 11. června 2012 v 16:21 | Reagovat

Souhlasím s článkem, tohle respektování je důležité. Já sama jsem, alespoň myslím, v těchto věcech tolerantní a to i přesto, že vyrůstám v rodině, kde je velmi... rozšířený rasismus a předsudky. Vzhledem k tomu, že většinu času trávím sama a s rodiči trávím jen několik hodin, možná i minut, denně, tyhle věci se mě tolik netýkají a za tu dobu "samoty" jsem si udělala vlastní názory. Za což jsem moc vděčná, protože normálnost je pro mě jen pojem, nic víc.

3 Dragilia Dragilia | Web | 11. června 2012 v 20:52 | Reagovat

Mám to štěstí, že mě obklopují hlavně tolerantní lidi. A díky nim jsem zjistila, že právě ta tolik odsuzovaná "jinakost" často zachrání celou situaci.

4 Dragilia Dragilia | Web | 11. června 2012 v 20:53 | Reagovat

[3]: Tak proč odsuzovat?

5 signoraa signoraa | Web | 11. června 2012 v 22:06 | Reagovat

Báječný článek. Dětský kolektiv dokáže být hodně zlý a někdy i krutý a toho, který se sebeméně liší, postaví na okraj. Přitom tady vůbec není žádná zlá vůle, ale jen ta tebou zmiňovaná odlišnost.
Já ve škole byla to, čemu se říká šprt. Dost jsem si kvůli tomu vytrpěla, i když paradoxně jsem se doma učit vůbec nemusela. Tak nějak to šlo samo. Třída mě přijala mezi sebe až tehdy, kdy jsem se v 6. třídě nepřevlékla na tělocvik a drze jsem nastoupila do tělocvičny v pruhatých kalhotách a lakovaných botách, tvrdíce, že je to můj cvičební úbor. Šplh mi nikdy nešel a já místo pohybu po laně vzhůru, houpala jsem se na koncovém uzlu lana a učitelce, které se mě snažila zachytit, jsem srazila její vysoko vyčesaný drdol. Odměnou mi byla trojka z tělocviku a konečné přijetí do třídního kolektivu - a bylo po šprtovi.
Vnučka nosí na oku okluzor a liší se tím pádem od načinčaných holčiček ve školce. Dostala se také na okraj tohoto společenství malých človíčků a mezi sebe jí přijali jen kluci, kterým nevadí, jak vypadá.
Jo děti - dokáží být kruté k těm, kteří se liší.
P.S. Už se těším na srpen, na tvou knihu. :-)

6 Vendy Vendy | Web | 11. června 2012 v 22:13 | Reagovat

Těžko vysvětlit dětem, že se nemají jinakému spolužákovi nebo kamarádovi (ale to vlastně není kamarád) posmívat, když i dospělí mají spoustu nectností a velkorysost nebo laskavost k jejim ctnostem nepatří.
Musím říct, že jsem taky byla terčem posměchu, ale přesto jsem i já se smála jednomu spolužákovi, že byl - ne přímo tlustý, ale trochu oplácaný, pomalý a nemotorný. Jo. Dnes se na své chování dívám s despektem, tím spíš, že jsem sama schytala občasný výsměch. Ale asi to byla ta snaha zapadnout do kolektivu, výt s vlky.
Dobrá věc je, pokud takové dítko má dostatečnou podporu v rodině. Pokud i v rodině se mu dostává věčných výtek (a jsou takové maminky, které to nemyslí zle, chtějí, aby se jejich ratolesti zburcovaly a vyvarovaly chyb, ale netuší, že těmi výtkami akorát srážejí sebevědomí, někteří lidé jsou totiž ve svém nejbližším světě jako zaslepení).
Jak je to ale naučit? Vždyť jsou dospělí, přece nebudou přijímat cizí rady, notabene ještě k tomu rady, jak se chovat ke svým dětem.
A tak tu máme začarovaný kruh, který nemá konce ani úniku.

7 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. června 2012 v 22:48 | Reagovat

Co k tomu říci, z vlastní zkušenosti vím, že děti umí být nemilosrdné a záleží jen na tom jedinci, jeho povaze, zda si to nechá líbit, nebo se umí bránit- třeba po svém.
Nebyla jsem milované dítě po smrti rodičů, spíš jen trpěné, protože nekonfliktní, ale věnovala jsem se tomu, co mi šlo- zpívala jsem. Ve sboru, v duu, triu a pak případné poznámky šly mimo mne. Naučila jsem se ale také respektovat jakékoliv vady (já jsem byla od 12 let skoro nejmenší ve třídě a jsem mezi lidmi i teď malá- sotva vojenská míra.) Získala jsem snad nejdůležitější vlastnost - tolerantnost, laskavý přístup k lidem, ale k tomu přímost v jednání a schopnost se bránit. No a teď, jen nemám ráda jakékoliv ubližování komukoliv, to dovedu být ostrá. Možná vzhledem k věku trochu pozdě... ;-)

8 King Rucola King Rucola | Web | 12. června 2012 v 1:21 | Reagovat

A moj vnuk?!? Ked ma videl na plazi nedaleko Rostock-u, ked som si tri km vzadu zabudol v aute plavky a uz som sa pre ne nevracal, - nudisticka plaz - a videl ma nahateho? Sklonil sa k svojmu otcovi a sepkal mu nahlas: "Tati, on ta ma take cipolatko". (Cipollato je po svajciarsky taky maly Wurst, biely, maly, akoby umrlci...) ;-)
Len dalsi dokaz, ze deti nemaju mieru, oder?!? :D

9 Jezurka Jezurka | Web | 12. června 2012 v 12:54 | Reagovat

Moc zajímavý článek! Děti dokáží být kruté, ale kde vzaly ten vzor, že? A laskavost by měla být vlastní nám všem. To je pravda. A tu knížku bych také asi přečetla jedním dechem, protože tohle čtení mne opravdu "bere". Díky. :-)

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. června 2012 v 20:00 | Reagovat

Mimo téma:http://www.uloz.to/xbQi54a/kanaly-by-herman65-avi- možno stáhnout film :-)

11 mother of the bride dresses tea length mother of the bride dresses tea length | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:12 | Reagovat

Q. What do you get when you put a fish and an elephant together?
http://www.untildress.net/evening-dresses.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama