Za projevy bych někdy řezala

13. května 2012 v 11:22 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Stačí nahlédnout do pár článku k TT "originalita" a začínají slovy, že každý z nás je originál. Já k tomu dodávám, že ale někomu je talent být originální ještě přidán do vínku. Takový člověk vždy překvapí. Napadá mě, že tento dár dostáváme všichni, ale výchova v nás ho zadusí. Všichni jako rodiče se snažíme dostat své děti do společností tolerovaných hranic. Někteří to přeženou a z dětí se stanou uzlíčky nervů, co se ptají pořád druhých, jestli mohou to nebo ono a nikdy nevybočí z řady. Na kolik dítěti nechat svobodu pohybu, vyjadřování se je denním balancováním nad propastí. Nikdy nevíte, jestli se vám to vymstí a stane se z něho spratek nebo je to opravdu to ono, co ho dovede k originalitě a svobodnému vyjadřování se i v dospělosti. Přiznám se, že to neumím. Vyrůstala jsem v úzkých mantinelech a bylo mi vždy vštěpováno, co je špatné, co dobré, co se smí, co se nesmí a hlavně: aby lidi neřekli. Posuzování druhými a tím rodičů je v česku dost zásadní kapitola. Posuzujeme pořád i dobré lidi. Hodnotíme dobré a špatné... samozřejmě přes svou optiku.


Někdy mám pocit, že své děti na ulici seřežu jako koně, protože se celá ulice dívá a jindy si zase říkám a co! Ve Španělsku se děti projevují celý den hlasitě a běháním, protože jsou to děti, tak si všichni trhněte nohou. Taková ambivalence není dobrá. Jenže jinak to neumím. Mé děti vyrůstají svobodně, neznají postýlku ani žádné ohrádky. Metodu vyřvání jsem nikdy nepraktikovala. Když si čtu, jak španělské děti a vůbec děti jiných mentalit usínají, až když prostě únavou padnou, tak si říkám, že my to prostě přeháníme. Neznám ze španělských přátel nikoho, kdo by byl spratek. Naše výchovné metody jsou od malička prostě o řádu a přesném režimu. Dítě jde spát, i když vůbec nechce. Obhajujeme to často slovy, se mnou se taky nikdo nemazlil, tak ať si zvyká. Svět se s ním taky nebude mazlit. A ještě dnes slýchám ten nesmysl, že vyřváním si dítě zlepšuje plíce. To jo, po deseti minutách pláče o samotě dostává signál, že svět není dobrý. Jeho základní software byl právě naprogramován.

Vychovávám tak, jak si přeji, ale občas se díky vzorcům z dětství bojím. Kdo vyrůstal v rodině úzkých hranic a ještě za totáče, to určitě zná. Chybí mi zkušenost, že svoboda není nic nebezpečného a nevychová z nás neřády. Bát se díky tomu svobody a originality. Nést důsledky vybočení, byť je jen pouhým krůčkem a nikomu to nic neudělá, ale lidé se už dívají pohoršeně. Co všechno se však skrývá za pohoršeným výrazem? Také totalitní vzorce z dětství? Nebo "závist", že tyto děti to mohou a já jsem to nesměl? Nebo jen zapomenutí, že jsem byl v dětství stejný? Nebo mě bolí hlava z práce a ty haranty bych nejradši uškrtil? Desítky pocitů... Mnoho agrese, nechuti, strachů...

Mým dětem je úplně jedno, že je nějaký cizí člověk sprdne. Když to přeženou, tak se umí i omluvit. Sami od sebe. Ani je k tomu nemusím vybízet. Řeším to já jako matka. Nejradši bych je v té chvíli seřezala, protože se cítím obviněna okolím jako matka. Chvíli své děti nemám ráda a říkám si, že je srovnám do úzkých hranic, které znám.

O stanici dál už se uklidním a podívám se na svá zlatíčka a říkám si, že jim nebudu brát žádný projev, pokud nebude ubližovat druhému nebo nebude životu nebezpečný jim samotným. Vlastně je obdivuji, když se klidně dají do řeči s dospělým člověkem a vybavím si, jak jsem se v dětství nikdy s nikým nebavila a když jsem musela, tak jsem strachy koktala. Takže zase začnu balancovat každou minutou a dělat taneční krůčky s hraničními patníky: tu o kousek dál a zase o kousek blíž... A z této permanentní zkoušky budu mít diplom až na druhém břehu. Denně se modlím, aby v mých dětech nepřerostl spratek, který je v každém z nás a aby jako lidé zůstali originály s originálními nápady i v dospělosti.

Má originální zlatíčka u Havlova srdce

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Taychi Taychi | Web | 13. května 2012 v 11:37 | Reagovat

Hele spratek z nich dle mého je, pokud dítěti nedáváš lásku. Některé maminky to dávají méně a vypadá to, že se o děti ani nezajímají a svatější je jim práce. Z takových dětí nemůže vyrůst nic dobrého. Navíc, ještě je to o okolí. Může mít tak blbé spolužáky, že začne chlastat a kouřit. Nebo tak dobré, že spolu budou pomáhat lidem v domovech důchodců.

Pokud se však něco přehání, například ty úzké mantinely, tak děti se snaží udělat pravý opak. Zakázané ovoce chutná líp a proto by se z těch nejvychovanějších rázem mohl stát spratek. Je to můj názor, jakožto holky, která děti zatím nemá a asi dlouho mít nebude. :-)

2 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 13. května 2012 v 11:48 | Reagovat

Skvělý článek! Mám občas podobné myšlenky, bojím se, že si nebudu umět v  budoucnu rady s výchovou mých dětí. je toho tilok, co si nepřeju, aby jim bylo vštěpování do hlavy nebo jen říkáno, protože jsou to věci, které nesnáším a proto se jich chci vyvarovat.

"Aby lidi neřekli," jestli se někdo celý život řídí tímhle mottem, ničí tím sám sebe a stane se někým jiným. Loutkou, kterou nevědomky ovládá okolí. Přizpůsobovat se za každou cenu okolí, snaha zalíbit se, ukázat se v tom nejlepším, ale umělém světle je pitomost.

3 Eruvië Eruvië | Web | 13. května 2012 v 11:50 | Reagovat

Já posledních pět let srovnávám výchovu mladšího bratra a mě a mého o dva roky mladšího bratra. Oba jsme ve věku, kdy bychom už mrňousovi mohli dělat rodiče a musím říct, že naše dřívější výchova s mantinely měla něco do sebe. Například bychom si nedovolili nenechat rodiče ráno vyspat nebo kopat do babičky a říkat jí vole :-( ale říkám si, že je to mámino dítě, tak ať si ho vychová podle svého. Nicméně mě může opravdu dožrat, když v obchodě něco vybírám a honí se tam děti bez matek a dělají vyrvál (totéž platí o restauracích a dalších podnicích, kde není dětský koutek) a matky se vybavují a dítěte si nevšímají.  Poslední zážitek jsem měla z toalet v obchodním domě, kdy jsem si šla umýt ruce a malá holčička mě doslova odstrčila od umyvadla a pocákala vodou. A matka? Cítila se dotčená, že jsem se ozvala (mimochodem byly tam cca 4 umyvadla a děvčátko prostě muselo k tomu, kde jsem si myla ruce) :-? Takže pokud nebude dítě přímo obtěžovat mě, tak je to záležitost rodičů... a ke spratkovství? To je v každém osobně, pokud nebude mít svoje vlastní "JÁ" a bude mít neustále potřebu se přizpůsobovat okolí, může se snadno stát, že dojde k nějakým nehezkým projevům... 8-) Pěkný článek :-)

4 Týnn Týnn | Web | 13. května 2012 v 12:20 | Reagovat

Skvělý článek.

5 Janinka Janinka | Web | 13. května 2012 v 12:31 | Reagovat

Myslím, že každá máma nebo táta dokáže odhadnout, kam až může dítě zajít. Svým dětem dávám dostatek volnosti, na druhou stranu se snažím, aby měly určitý řád a nechovaly se bezohledně. Sem určitě patří ono celodenní řvaní, běhání a chození do hajan, až padnou. Ve Španělsku to možná nevadí, pokud tam mají všichni stejný názor na výchovu. U nás v Čechách, pokud bydlíš ve vlastním domě, to nejspíš nevadí, pokud máš ale sousedy, je jasné, že tohle moc tolerováno nebude a větu "Vždyť to jsou jen děti" ti nejspíš omlátí o hlavu...
Ono jak se říká - "vocamcaď pocamcaď" :-D.

6 Vendy Vendy | Web | 13. května 2012 v 12:38 | Reagovat

Taky bych nevěděla, jak vychovávat děti. Tedy tak, aby obstály v dnešním a budoucím světě. Učit je být rovnými a spravedlivými a férovými, aby nelhaly?
Nebo je učit, aby se naučily bránit? (to asi ano)
Učit je, že mají být soucitné k druhým a slabším lidem? Ano... ale zároveň je učit, aby taky nenalítli podrazákům, kteří se umějí tvářit jako největší chudáci a umí dobře manipulovat s lidmi. To už je těžší, protože jak takového vyčůránka normální člověk pozná?
Nemáš to lehký a nemají to lehký mámy dnešních dnů.
Spratkovství se mi příčí a takové řvoucí děcko na ulici nebo v obchodě bych nejraději vypohlavkovala (to je automatická reakce, samozřejmě že bych to dítě netloukla). Nevadí mi děti živější, ale vadí mi děti odrzlé a sprosté. Takové, které obtěžují okolí...
Nevím jak je to ve Španělsku, ale když mají děcka ráno vstávat do školy, asi není dobré, aby byly vzhůru do jedenácti hodin, například...
Nelehké téma a nelehké rozhodování. :-?  :-(

7 Lady Diabolus Lady Diabolus | Web | 13. května 2012 v 12:46 | Reagovat

Upřímně souhlasím. Moji rodiče také vyrůstali v komunismu (moc se v tom neorientuji, takže kdybych se spletla, tak se omlouvám). A já jako dítě... No, nemyslím, že by mě přímo vychovávali, ale vštěpovali mi hlavně respekt k ostatním. Takže jsem teď strašně plachá, co se cizích lidí týče, a vždycky když někoho nějak vyvedu z rovnováhy (nebo mám ten pocit), tak se omlouvám. A že je to často. Na druhou stranu můžu jít spát, kdy chci. Hlavně abych byla v posteli. Klidně si můžu i číst. Ale zase jsou hrozní ohledně toho, co bych chtěla dělat. Ale to už je jiná kapitola.
Kdyby moje dítě někde řvalo, asi bych mu "lískla" takovou, až by se mu hlavička otočila. Když mi vadí řev cizího dítěte, tak rozhodně nenechám řvát své vlastní jen proto, že je moje. Tohle přesně pozoruji u jedněch příbuzných. "Strejda" cizí děti nesnáší a má chuť je zabít, jen se na ně podívá. Ale jak začne jeho někde v restauraci řvát, tak je to v pořádku. Myslím, že ve výchově dítěte je ta tolerance důležitá. Ale zase ne vypěstovat sociofobii jako u mě. To jsou problémy do konce života.

8 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 13. května 2012 v 14:06 | Reagovat

Já nejsem demokrat a tudíž ani ve výchově dětí neuznávám tu bezmeznou svobodu. Když volám kamarádovi v jedenáct večer a jeho tří a pětileté děti tam vesele řvou, mám vztek. On už taky přiznává, že na sebe s manželkou nemají čas a že byla chyba nenaučit ty děti nějakému řádu. Rozčilujou mě drzí spratci v McDonaldech, občas s takovými jedu i vlakem z Prahy do Olomouce a trpím. Ale jak už tu někdo psal, je to hodně o tom, jestli dítě cítí lásku svých rodičů a jejich zájem. Čím větší je láska rodičů, tím větší svobodu mohou dopřát svému dítěti a to bez rizika, že ji ono nějak zneužije. U nás dopřáváme dětem svobodu jen proto, že je to pro nás samotné pohodlnější.

9 jezinka jezinka | Web | 13. května 2012 v 16:03 | Reagovat

Zase krásná úvaha.Byla jsem vychovaná velmi přísně a hlavně- co by tomu lidi řekli.Dodnes to cítím jako křivdu- ale nedokázala jsem ten způsob opustit i u svých dětí.Jenže- teprve, když jsou dospělí, to vidím a je mi to dost líto, že jsem nedokázala být jiná. :-)

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:06 | Reagovat

Mohu posoudit z vlastní zkušenosti jaká je nutná výchova dětí- mám je už všechny tři dospělé a jsou to nejen podle našeho názoru, ale všeobecně, co vím - dobří , pracovití, slušní lidé. Vychovávali jsme je sice dost přísně, ty mantinely musí být a určitý denní řád. Nebála jsem se je napomenout, když se snažili chovat nevhodně. Neznám situaci, kdy by kromě jednoho pokusu začali nějak řvát- já jsem je dovedla prostě zabavit, když jsme někde byli. Vštěpovala jsem jim hlavně , aby byli sví, měli svoje názory, nenechali se ovlivňovat rádoby svobodnými názory kamarádů. Hlavně jsem je podporovala v jejich zálibách a byla tu pro ně, kdykoliv potřebovali. Jsou samostatní, museli po sobě uklízet, umí vařit- pomáhali mi v kuchyni a pod. Umí zacházet s dětmi- měli jsme vlastně dvě generace- velké rozdíly mezi prvními 2 a tím 3. Myslím, že je také důležitý vzor rodičů- jak se chovají, jaké mají životní priority. U nás to nebyl majetek, ale vzdělání, v co největší šíři, podle zájmů.

11 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:20 | Reagovat

[1]: Taychi, určitě zákazy vedou k opaku, zvláště v období náct. Když něco nedovolím, horem dolem vysvětluji, proč je to třeba nebezpečné, co chtějí udělat. Když přesto neposlechnou, zařvu.
Snad máš pravdu, že děti, které jsou vychovávána v lásce a s láskou, tak není až tak důležité, jak blízko mají hraniční patníky.

[2]: Monico, taky sjem se bála dlouho mít děti, abych je neničila. proot je mým až tka pozdě,. nelituji. V něčem jsem moudřejší. Mezi 20 až 30 lety kdy jsem hledala spíše sama sebe bych výchovu zvládala velmi negativně.
Strašně moc lidí vychovává s tím, aby lidi neřekli. Strašně moc lidí se tak i chová, aby sousedi a známí neřekli:-(
[3]: Eruvie, s tímhle jsem se setkávala hdoně v kavárnách pro matky nebo an hřištích. Většina matek své děti vůbec neřešila, nemonitorovala. Krafali. Já pak zastupovala jejich roli a třeba zoufale bránila Kubu, kterého často mastili jen tak. Bezehlednost u svých dětí bych nenechala ladem. Vždy se musí omluvit. Některé matky si svobodnou výchovu představují jako bezhraniční. Jen ať je průbojnej a ten blbeček - to je jeho problém, že se neubrání. Od druhého dítěte jsem ztvrdla a seřvu klidně i jejich dítě. Často se mi také stávalo, že se ke mně přimotaly i cizí děti, protože byli rády, že někdo z dospělých je s nimi. Dnes už také ale dávám přednost být s nimi i trochu vedle.

12 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:25 | Reagovat

[5]: Janinko, bojím se výroků, že každá máma a každý táta:-) Některá máma také dokáže své děti zabít, týrat nebo naopak odměňovat penězma a neřešit:-(

13 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:29 | Reagovat

[6]: Vendy, Kubu učím bránit se a Matěje zase ohleduplnosti a tomu, aby rána nebyla tak velká:-) Kubu učím průbojnosti a naopka mírním jeho vyčůránkovství. Matěje zase srovnávám, aby nebyl tak okamžitě bojovný a vzteklý.
Aby to bylo všechno ještě těžší, tak každé dítě je jiné.
Takže hranice mají být pružné a s věkem těch patníků má ubývat a ke všemu u každého je to jiné. S každým se tancuje jinak.

14 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:35 | Reagovat

[7]: Cizí děti se vychovávají jinak než vlastní. To jednou poznáš. Vzteklý pláč a otravný mně u cizího vadí víc než u vlastního, protože nemohu zasáhnout a vyřešit ho. Naopak smutný pláč u dítěte cizího mně vadí stejně jako u mých. Když máma nechává někde v obchodu nebo v MHD plakat dítě, tak je mi z toho špatně. Nejradši bych ho vzala a pochovala, i kdybych ho měla nosit půl hodiny v klubíčku a táhnout k tomu kočár. některé mámy nereagují. Pobrekává, tak co, ať si zvykne, že nebudu skákat. Nezabaví ho, ve vedru při nakupování ho nechá zabaleného v kočáru, neřeší... tak z toho je mi často smutno až špatně,

15 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:44 | Reagovat

[8]: O té pohodlnosti to někdy je. Jenže ona se vymstí. Zvláště když jsou na to ještě dva a jeden povolí tady a druhý zase tamhle, protože už jsou unavení. Znám, znám... Nevím, jak manžel ale já se snažím vysvětlit, proč tentokrát hranice uvolňuji... Říkám si, že i tomu by se děti mohly naučit, že není všechno striktní a když je člověku blbě, tak hold nemá sílu a ten druhý toho ale nesmí zneužívat.
Taky jsme měli dlouhé období, kdy Kuba usínal v 11 večer. Když děti usínaly po obědě, tak to tak bylo. Rostla pak naše krize. Mám děti super vitální. Takže jsem moc ráda, že mé děti přes den nespí a mají to většinou tak, že 11 hodin spí a 12 až 13 bdí. Děti prý mají spát, tak to nejen školky nařizují! Jenže z toho jsou pak u vitálních dětí ty manželské krize. Kdybych v tomto případě fungovala tak, že je prostě nechám vyřvat, protože děti musí po obědě spát, bylo by to k ničemu. Pár pokusů jsem tak učinila a po spánku jim bylo zle, byly rozmrzelé až do večera a usnuly o půlnoci. Tak na takový řád a rady se mohu vy... A je hodně lidí, co to kritizují, že jsou děti, které po obědě nespí. Půjčila bych jim je na týden a viděli by, co se stane s jejich životem, když budou kluci po obědě spinkat.
Lítání dětí mi už nevadí, pokud neobtěžují:-)

16 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 19:48 | Reagovat

[9]: To je moc smutné. Víte to aspoň dnes, tak si o tom můžete s už velkými dětmi povídat. Vždycky se dá všechno pochopit a třeba pracovat i na změně... A nebo to třeba se změnit aspoň u sebe, přinese Vám to nový vítr do plachet:-) Lidi okolo nás soudí všechno, tak proč se na ně nevyprdnout:-)

[10]: Taky doufám, že jednou budu psát, že kluci jsou v dospělosti sví, dobří a umí se o sebe i o druhého postarat.

17 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 13. května 2012 v 20:03 | Reagovat

[16]:Nebyli to taky občas andílci, ale ona hodně ovlivní i genetika. Jsem spokojená s tím, jací jsou a pokud mají nějaké neřesti (určitě) řeší si je už v rámci svých rodin. Podle chování vnoučat, ale soudím, že jsou to normální dobré rodiny.Jo a na to : co by řekli lidé není tak třeba dbát, oni si vždycky něco vymyslí. Slušně se chovající dítě se jim zdá jako ušlápnuté...
Měla jsem jednu metodu, kterou jsem používala, když jsem šla s kluky třeba do obchodu a byli rozjívení:
Víš co, zahraj slušného chlapečka.,,Co to je?" Hezky pozdrav, sleduj, co prodavačka dělá, řekni si co chceš koupit a když ti to dá, pěkně poděkuj." Stačilo pak už jen v dalším obchodě zase říci: slušného chlapečka, jo? Hráli jsme takové divadýlko a venku se kluci chechtali. Tak nevím, jestli sobě nebo někomu jinému. :-)

18 Janinka Janinka | Web | 13. května 2012 v 21:32 | Reagovat

[12]: Omlouvám se, vypadlo mi tam slovíčko rozumná a tak to může znít divně :).

19 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. května 2012 v 21:52 | Reagovat

[18]: Aha:-)

20 Karin Karin | 14. května 2012 v 3:05 | Reagovat

Edithko,
přidávám svůj názor:
Má dcera byla od malička velmi všímavé a vnímavé dítě.
Na straně jedné - milá, bystrá, velice chytrá a upovídaná holčička.
Na straně druhé - vzteklá a vychytralá ,,malá manipulátorka", u které by nedostatek pravidel jistě neznamenal nic dobrého...
Když jsem porodila, bylo mi 20let...
Žádnou vědu jsem s její výchovou nedělala.
Opřela jsem se tehdy jen o pravidla, která byla dána v dětství mně.
Trvala jsem pouze na základních věcech: ,,Dobrý den, prosím, děkuji..."
Umýt si ruce...zaklepat...cvaknout si lístek v tramvaji...umět se omluvit a nikdy nelhat...
Život je taková ,,výměna" - co dáš jiným, vrátí se Ti jednou zpátky...
Nikdy jsem nelpěla na nesmyslech.
Nemusela jíst jídlo, když neměla hlad, ale poděkovat za něj ano.
Nemusela jít spát ,,po večerníčku", když nebyla unavená, ale musela respektovat spánek ostatních.
Neměla povinnost mlčet, když mluví dospělí, ale věděla, že je špatné jim skákat do řeči...

Je to hodně těžké s tou výchovou a jsem ráda, že mne již žádná další nečeká :o))

21 King Rucola King Rucola | Web | 14. května 2012 v 3:35 | Reagovat

Vychoval som doteraz sedem a pol deti a tie (najstarsie decko ma prave dnes 44, najmladsie ma necele tri roky)najmensie este stale prevychovavam. (Kazim ;-)) Cize mam tie problemy za sebou. Mna preto zaujala jedna z Tvojich uvodnych viet, citujem: " Napadá mě, že tento dár dostáváme všichni, ale výchova v nás ho zadusí." Koniec citatu. Ten dar je "talent".

Je tragicke, ako pravdu tu definujes!
Vsetci moji chovanci vynikali talentom na kreslenie, malovanie. Tak, ako ho mame od zaciatku vsetci, viac menej bez rozdielu v sebe dany. Lenze tym, ze som sa im v tomto smere venoval (a na beznu vychovu skor kaslal a nechal som im slobodu), rozvinul sa tento talent u nich trochu viac, nez u ich rovesnikov. Ich kresby ziarili z dialky na stenach ich triedy. Az to ziarenie vdaka "vychove" bledlo a postupne takmer uplne zaniklo. Vychova naskutku vsetky dane talenty zabija, lebo ich strka do tych mantinelov.

Ta dnes 44 rocna namalovala v predskolskom veku prekrasne Ukrizovanie. Tahala nas do Kunsthaus-u takmer denne, stala tam hodiny pred podobnymi obrazmi starych majstrov. Po par mesiacoch skolskej dochadzky k mojmu zdeseniu obliekla Krista na krizi do siat, "lebo tak sa to patri" :-!

Skoda. To velke premalovane platno dodnes visi u nej v jej dome ako nema vycitka, co dokaze "spravna vychova". :-(

PS Cestu do Prahy si mi usetrila, "kulnicka na drivi" sa nekona, dnes ten objekt prisiel postou v neporusenom stave. Dakujem a dobry start do noveho tyzdna.

22 edithhola edithhola | E-mail | Web | 14. května 2012 v 8:28 | Reagovat

[20]: Karin, napsala jsi to přesně. Ty to vždy umíš prakticky uchopit. Už se těším, až také budu vědět, jaké výsledky mám :-) Máme. Aspoň trochu.

23 edithhola edithhola | E-mail | Web | 14. května 2012 v 8:36 | Reagovat

[21]: Kingu, jsem ráda, žes tu větu vypíchnul. Ona trochu zapadla v debatě o svobodě dítětě a hranicích od rodičů. Obávám se, že se to opravdu někdy stane, že se talent (originalita) u někoho vytratí zcela. Je to škoda. Nevím, jestli Tvá dcera tím trpí nebo to neřeší.
Já jsem měla asi více darů, ale nebyl rozvíjen ani jeden (kromě čtení knih). Měla jsem co dělat, abych vůbec přežívala. Nějak se k nim vracím a tak si říkám, že u mě třeba ta dlouhodobá přestávka (to zdecimování) mělo nějaký smysl, protože z něj čerpám. V případě, že se člověk ke svému daru nevrátí, tak nevím, jak to je.  
Poslední dobou si víc a víc říkám, že opravdu musím respektovat volbu u druhého, i když kašle na své dary. Cítím lítost, často vidím i vnitřní depresi u takových lidí, ale nechtějí tak nechtějí... Bude o jednoho malíře méně.

Doufám, že se Ti Esprity LN líbí a aspoň trochu sis početl:-)

24 King Rucola King Rucola | Web | 14. května 2012 v 10:09 | Reagovat

[23]: Libi, ale este nepocetl. Fofry kvuli oslave narozenin. (Ta zenska, tedy dcera, si leci komplexy tim, ze spiva na opernich scenach Europy - to vis, pysny fotr. :D )

25 Kerria Kerria | Web | 14. května 2012 v 22:01 | Reagovat

Edith, tohle je velmi zajímavé téma k zamyšlení. Výchova dětí je věc složitá, protože neexistuje žádný univerzální recept. A bohužel, máme vždy jen jeden pokus. Někdy nechceme opakovat chyby svých rodičů, ale stejně děláme své vlastní. A teprve čas všechno ukáže.

26 Hanako Hanako | 15. května 2012 v 14:51 | Reagovat

Vychovávali jsme syna a dceru podobně jako Ruža, pod její články se klidně podepíšu. Myslím, že je důležitý příklad rodičů, jak se v určitých situacích zachovají. Nějaké mantinely musí být, děti jsou pak jistější.   Také jsme odpovídali na jakékoliv dětské otázky, když jsme nevěděli, přiznali neznalost a spolu hledali, kde najít správnou odpověď. Venku jsme si stále povídali, děti nijak neodbývali a přečkali s humorem i různá nekonečná čekání.  Tuze mně rozčiluje, když dospělý odpoví dítěti, že tomu nemůže rozumět, že je ještě malé a hloupé, to je veliká chyba. :-)

27 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. května 2012 v 20:50 | Reagovat

[26]:Doplním- nesnáším, když se dítěti, které se na něco ptá řekne: dej pokoj, nevidíš, že nemám čas? A přitom se baví s kamarádkou a dítě se jí drží za koleno(sukni už má málokterá) ;-)

28 Hanako Hanako | 17. května 2012 v 14:18 | Reagovat

[27]: :-D  :-D  :-D

29 Verča Verča | E-mail | 25. května 2012 v 17:35 | Reagovat

Ahoj,
hezký článek. Mohla by se ti líbit beseda s Naomy Ardolt:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10000000034-divadlo-kampa/212251000300027-duse-k-jaroslav-dusek-hosti-naomi-aldort/

Vtipné a pro mě zajímavé a poučné.

30 fake rolex watches fake rolex watches | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:45 | Reagovat

I think am just having some problems with subscribing to RSS feed here.
http://www.theirwatches.com/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama