Sebeláska a nechtěné děti

6. května 2012 v 19:26 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Taky vám pojem "sebeláska" je trnem v oku? Možná jste na tom stejně jako já. Třeba i hůř:-) Sebeláska. To se přeci nesmí. Miluj bližního svého... Kde je dovětek? Nojo, ten tam je. Jasně že se ráda mám, ale ti druzí jsou potřebnější, musím uklidit, jít s ním (nimi) na procházku, uvařit teplou večeři, vyslechnout kamarádku, ... vždyť se mi to vrátí, když budu milá na ostatní, pomáhat, naslouchat, pečovat o druhé a tím pečuji přeci o sebe.


Sebeláska je pro mě posledních 14 dní čím dál větší téma. Nejdříve na regresi jsem pochopila, že jsem ji dostala za úkol v tomto žviotě, abych se jí naučila. Trochu paradoxně! Navzdory tomu, ža mi ji nikdo neukázal. Jak mám najít a naučit se něco, co vůbec netuším, jak vypadá. Kde jsou hranice sebelásky a sobectví? Co to vlastně je "mít se ráda" a jak se to projevuje v každém dni, při běžném životě? Kdo se má rád asi vůbec nechápe, co to tady píšu. Mohu si přečíst nebo vyslechnout tisíce návodů. Ale jsou to pořád jen návody. Stejně nakonec zjistím, že jsem zase několik dní neudělala pro sebe nic pěkného a tím pádem jsem zase zapomněla, že jsem.

Právě jsem si přečetla pod svou včerejší recenzí o knize Světlo mé samoty, v níž je hlavní hrdinkou nechtěné dítě - nešťastná žena, zajímavý komentář. Paní Růženka mi tam připsala komentář, že řeší jiné trauma. Na něm mi právě došlo, že každý z nás má trauma, sem tam zažije nespravedlnost, těžkou nemoc, úmrtí blízkých, ztrátu, ... ale jak to přežije, zaleží na tom, zda se má rád nebo ne. Paní Růženka píše, že ona byla chtěné dítě. Dovolila jsem si k tomu napsat pár myšlenek, že to je možná to, co právě pomůže přestát těžká životní období a ztráty. Dítě, které je nechtěné už v prenatálu nebo v ranném období se v tom plácá bez jakékoliv kotvy. V srdci prostě nemá nic, co by ho mohlo ochránit při dalších životních starostech či dokonce ztrátách. Někteří z nich mají aspoň to štěstí, že dojdou k poznání, že to je kámen úrazu a začnou se učit tomu "mít se rád".

Jenže co to je?

P.S. "Světlo mé samoty" můžete sehnat i za pouhých 70 kč v PDF.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 6. května 2012 v 19:47 | Reagovat

Klidně to přiznám. Mám se čím dál víc rád a užívám si to. Dřív jsem myslel jen na ty ostatní a byl to jen promarněný čas. ;-)

2 Daniel Hloušek Daniel Hloušek | E-mail | Web | 6. května 2012 v 19:53 | Reagovat

[1]: No, snad dospěji stejného poznání.. :-D

3 Robka Robka | Web | 6. května 2012 v 19:56 | Reagovat

Nevím, jestli jsem byla chtěné dítě, ale co moje paměť sahá, připadala jsem si matkou odstrčená. Ona byla vždycky ta lepší a já jen hloupá - tak to zůstalo dodneška. Nedokážu jí vzdorovat, protože jakýkoliv můj pokus o jiný názor, než má ona, je okamžitě strhán a zavržen.
Můj bratr byl nechtěné dítě - to vím, protože mi bylo skoro osm, když se narodil. Sice ho pak matka přijala a měla ho ráda, ale asi se to podepsalo na jeho psychice natolik, že před rokem spáchal sebevraždu. Věřím tomu, že jeho duše byla tak labilní a křehká taky proto, že nedostal tu jistotu. Už jako dítě byl hodně zvláštní - maloval tmavýma barvama a postavičky cpal do rohu, jenže tehdy se to neřešilo. Prostě byl divný a tečka.
Dneska mám už svoje děti a neumím si s matkou na rovinu promluvit, radši jí všechno odkývu a nechám si třeba i nadávat, jen abych měla klid.

4 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 6. května 2012 v 20:11 | Reagovat

Tohle je těžký téma! Já jsem sice chtěný dítě, ale shodou životních okolností jsem od šesti let vyrůstal na internátech a domů jezdil jen jednou za měsíc a na prázdniny. Sám nevím, jestli se mám dost rád. Někdy možná až moc, někdy zase skoro vůbec. A kde je hranice mezi sebeláskou a sobectvím, to opravdu nedovedu definovat. Snažím se uvědomovat si, že přijímá-li mě Bůh takového, jaký jsem, měl bych se tak příjmout i já.

5 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 20:12 | Reagovat

[3]: Robko, to je tedy síla, co jsi napsala. Hlavní hrdinka se taky pokusila o sebevraždu a ani na konci nevíš, jestli se jí povedl. V té knize jsem hodně pochopila křehké nervy nechtěného dítěte. Opravdu není čeho se držet, když je hůř nebo dokonce trvale špatně. Sára rovněž stále jezdila na návštěvy k mamince. Dokonce jí říkala maminka. Já jsme své adoptivní mámě nikdy v myšlenkách neřekla maminka. Nechtěné děti stále také jedou v sebetrýzni, ale nevědí, že je to sebetrýzeň. Často si myslí, že je to právě láska k druhým, že si nemohou dovolit nic říci atd. Sára když se konečně ke konci knihy začala vnitřně odhalovat, tak mě nejvíce zaujala její sebereflexe, že se bojí vlastně mluvit doma, co opravdu si myslí a co cítí. Přesně tohle jsem měla já. A kdybych tam mohla jezdit, měla bych to dál. Je to paradoxní. Nechtěný člověk se bojí, že bude odmítnut za to, co si myslí, a co cítí, tak mlčí a přitom už odmítnutý byl dávno. To je všechno, o čem teď po knížce pana Mullera znovu a možná nově přemýšlím...

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 20:15 | Reagovat

[1]: Je fajn, když se člověk má rád a ví už co chce, že potká stejně naladěné lidi, co jim nevadí, co chceš:-) Chtěla bych dospět do stejného pocitu. někdy vím, co bych chtěla a co by mě učinilo spokojenou (ať už je to maličkost nebo věc či aktivita za více peněz), ale ... Nakonec si uvědomím, že stále žiji podle pravidel a potřeb jiných. Ale nevím, kde je hranice. Motám se v tom jako nudle v bandě.

7 pavel pavel | Web | 6. května 2012 v 20:15 | Reagovat

Jinak chtěné a trochu rozmazlené dítě jsem. :-D

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 20:17 | Reagovat

[4]: Mám to také ambivalentní. Mám se vždy ráda až moc, když už dlouho jedu podle potřeb jiných. Pak to ale není sebeláska, ale už zoufalství a volání o přežití.

9 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 20:18 | Reagovat

[7]: No, právě. Tak ty máš na čem stavět a víš, jak to vypadá mít se rád. Dávej návody:-)

10 Zuzu Zuzu | Web | 6. května 2012 v 20:27 | Reagovat

já jsem byla "chtěné! dítě, ale ve chvíli, kdy přišla nevlastní matka, se ze mě stala jenom přítěž, něco navíc. A přesto se mám ráda.

11 Zuzu Zuzu | Web | 6. května 2012 v 20:27 | Reagovat

* "chtěné"

12 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. května 2012 v 21:12 | Reagovat

Vývojem života se člověk naučí hájit své zájmy. Nikdo nemůže říci, že bych byla k někomu neochotná, snažím se pochopit každého člověka, ale jsou určité hranice, které bych nikdy nepřekročila. Mám svou hrdost a pokud mně nebo někomu v mé přítomnosti někdo ubližuje dovedu se bránit. Jsem přímá, možná někdy nepříjemně. Nevyplatilo se mi to párkrát, byla jsem cílem pomsty, ale to se dá vydržet. Myslím, že někdy mají lidé s flegmatickou povahou šťastnější život. Odedávna naši předkové říkávali: nerýpej do h... dokud nesmrdí. Drastické, ale občas pravdivé. Taky ve svých pocitech a křivdách je lépe se moc  nevrtat, vyjde pak na povrch i něco, na co by měl člověk zapomenout. Na každý žal je nejlepší činnost - jakákoliv, ale odvádějící myšlenky, zájmy od bolesti a vzpomínek. Někdy není dobré album prohlížeti...

13 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 21:18 | Reagovat

[12]: Sáře se činnost nevyplatila. Traumata se jí projevovala bolestmi, na které byly stejně jen utišující léky a nic neřešily. Člověk má vědět, odkud se berou jeho emoce, jaké je má... Rýpání se a vědomí o své minulosti jsou dvě věci.

14 Robka Robka | Web | 6. května 2012 v 21:22 | Reagovat

[5]: To je přesné - nechtěný člověk si myslí, že bude odmítnut za to, co si myslí a co cítí. Mám pocit, že v tomto jsem byla odmítnuta už dávno, a tak se snažím nedávat své potřeby najevo. Dnes mi otec řekl, že jsem chladná ve vztahu vůči matce. Je to tak, je v tom strach z odmítnutí. Nebyla jsem nikdy zvyklá přijímat její lásku, tak nějak samozřejmě, ne jen za odměnu, když jsem byla hodná.Teď mám problém dát jí pusu k narozeninám.

15 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. května 2012 v 21:31 | Reagovat

[13]:Vědomí je něco, co neovlivníme. To prostě je a kdykoliv si člověk může vybavit určité minulé vjemy. Vytěsnit negativní je důležité. To by vám řekl každý psychiatr,psycholog ,že je dobré si uvědomit, co vám ve skutečnosti vadí na minulosti a pak to posoudit z hlediska ,,cizího" člověka, jestli to má právo ovlivňovat váš další život. Jste prostě osobnost, která má své potřeby a pokud opravdu něco udělat nemůžete a někdo na to nebere ohled, omluvte se a trvejte na tom, že prostě to teď nejde. Nebo vás lidé budou doslova vyssávat. Činností je i určitý odpočinek, který vám udělá dobře na duši i na těle, nemyslím tím jen práci.

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 6. května 2012 v 21:42 | Reagovat

[14]:Tak tohle přesně  cítím v celém životě. Jsem ochotná dát city najevo, ale jakmile cítím chlad či nedostatek citových projevů, nevnucuji se. Pak to vypadá, jako bych byla chladná- k dětem ne, tam jsem jim vždy lásku dovedla dát najevo, ale k mužovi, dospělým to je tak.

17 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 21:43 | Reagovat

[15]: Ruženko, neřekl by sloveso vytěsnit. Vytěsněné se vrátí jako bumerang. Přiznat si, odpusit, smířit se, ...

18 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 21:49 | Reagovat

[14]: Robko, víš, co je na tom nejhorší, že to, co děláš i já jsem vůči adoptivním rodičům (a nejen jim) dělala ze strachu a z toho, abych je neobtěžovala, nezraňovala, tím více oni mi stejně říkali, jaká jsem. Ono to stejně do člověka promítnou, naprogramují. To mě úplně vyšokovalo, když se hlavní hrdinka zeptala mámy (odvážila se zeptat), jestli a proč byla nechtěná, tak máma začala hudlat, co to pořád mele, čím se to zabývá, že to není pravda... Ti lidé to ani nepřiznají. Proč? Protože by se zřejmě museli zastydět a omluvit. Přitom jí ta máma odmala říkala, ty nechtěnej parchante. Lhaní to je velké téma. Za lhaním je vždy patologie a zlo. Dnes si troufám říci, že časem vědomé.
O tom, o čem píšeš v komentáři, bude má CKMM v srpnu:-(

19 Robka Robka | Web | 6. května 2012 v 21:54 | Reagovat

[16]: Asi je to přirozená ochrana před zklamáním - jako když chceme někomu projevit účast a on o to nestojí. Pak si člověk připadá hrozně.

20 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 22:03 | Reagovat

[16]: Chladnost je mi také vyčítána. Ve vzthau k dětem ne. Ve vztahu k dopělým neventikuji, nepojmenovávám, mlčím, tutlám... není to správně. Vyvolává to dojem chládná. Je to vlastně pasivní agrese. Bohužel jinak to stále neumím, když se cítím zraňována, zanedbávána, ... Ale už o tom alespoň vím, že to tak dělám:-)

21 Robka Robka | Web | 6. května 2012 v 22:08 | Reagovat

[18]: Je hrozné, když si uvědomím, jak tohle všechno člověka poznamená a vleče se to s ním třeba celý život. Je třeba se s tím nějak vyrovnat a řešit to - ale jak to udělat, když druhá strana nechce, protože má pocit, že všechno dělá správně? Někdy bych chtěla křičet, ale radši řvu jen v duchu. Ty jsi vlastně tyhle své pocity mohla promítnout do své knihy, což může být hodně bolestné, ale zároveň i osvobozující.

22 edithhola edithhola | E-mail | Web | 6. května 2012 v 22:27 | Reagovat

[21]: Makám na sobě pořád dál:-) Třeba tou regresí minulý týden. Kniha mi hdoně pomohla. Jako dkybych uzavřela nějakou kapiotlui, na kterou se mohu už jen dívat, ale právě mě emočně přestává bolet. Dnes mohu napsat, že mě osvobodilo to, že adoptivní máma přetrhla pouta. Tehdy jsem to prožívala jako kulku. Dnes to chápu jako osvobození. Já bych to nedokázala, jezdila bych tam dál a dál žila ve vnitřní depresi. To, co tě neporazí, to tě posílí:-)
Každý z nás by mohl napsat knihu. Třeba ty i za bratra:-(
Matky - to je těžká kapitola. Jak mohou nemilovat své děti?

23 Robka Robka | Web | 6. května 2012 v 22:44 | Reagovat

[22]: Třeba proto, že samy nedostávaly lásku. Někdo právě proto svoje děti miluje, aby jim vynahradil, o co přišel a někdo to neumí. Já svoje děti miluju, myslím, že jsem jim to vždycky dávala najevo a nemusely o mou lásku bojovat. Ale tahle láska může mít svá úskalí, protože člověk se pak na děti upne jako na jediný smysl života. Snažím se, aby v mém životě byli i další důležití lidé a aby ten odchod dětí (který mě za krátký čas u druhého dítěte čeká, první už je z domu) nebyl tak moc těžký.
Každý člověk v sobě nosí svůj příběh a je jen na něm, jestli se s ním svěří, nebo si ho nechá pro sebe.

24 Kerria Kerria | Web | 7. května 2012 v 18:18 | Reagovat

Edith, přikláním se k názoru Růženky. Věci se už staly. Ať se v tom budeš rýpat sebevíc, nezměníš to. Je to tedy úplně zbytečné, pokud to nepotřebuješ k něčemu jinému (což třebas může být zrovna tvůj případ - to si netroufám posoudit).

Nevím, jestli jsem chtěné nebo nechtěné dítě. Mít se ráda jsem se také musela naučit. Můžu ti říct, že to jde, ale nebude to hned. Možná mám také štěstí na lidi, kteří mi v tom, často nevědomky, pomáhají.

25 Lubomír Lubomír | E-mail | 8. května 2012 v 12:28 | Reagovat

Milá Edith, milé čtenářky, jako autor knihy Světlo mé samoty Příběh Sáry Wittensbergové, která je zde výše zmiňována, jsem potěšen názory, postřehy a dojmy, které jsem si zde přečetl. Moc děkuji i za možnost pohlédnout do osudů dalších duší, které se zrodily často z bolestných situací dospívání. Je to pro mne velké dobrodružství, když čtu tyto drobné střípky vašeho hledání štěstí a pravdy ve vlastních životech. Prošel jsem si něčím podobným, a dnes už vím, že jsem od začátku podvědomě hledal nějakou jistotu, o kterou bych se mohl ve svém životě opřít a na níž bych mohl vystavět pevný a nerozviklatelný "dům se střechou". Dlouho jsem jej hledal mimo sebe. A když už jsem myslel, že jsem tu jistotu našel a na ní dům vystavěl, tak se při prvním "zemětřesení", které přinesla nějaká nečekaná životní událost, jež mne vrátila do minulosti, sesul. To se opakovalo dokud jsem nezjistil, že hledat tu jistotu musím nikoliv v jiných lidech a v událostech kolem mne, ale uvnitř sebe. Pochopil jsem, že si při tom hledání musím svítit jediným světlem, a tím je poznání, že smyslem života je být šťastný a že minulé události mého života nade mnou nemají moc, ale moc nade mnou mají pouze moje myšlenky na tyto události. Změnil jsem tedy trýznivé a stojaté myšlenky na myšlenky otevřeně proudící a neulpívající na bolestínském pocitu, změnil jsem myšlenky ustavičně se pídících po odpovědích a odsuzujících činy druhých za myšlenky odpuštění, nesnažící se stále něco nebo někoho vysvětlit. Změnil jsem vztah ke svému tělu, přestal mu škodit (ani si neuvědomujeme, kolik akcí proti tělu denně provedeme, naučili jsme se to v mládí, získali návyky, které se změnily v zlozvyky - bylo by to na dlouhé povídání), začal se usmívat a přestal jsem se skrývat před bolestivými názory, příběhy, osudy, zatlačovat je, násilně ignorovat ve své mysli. Když člověk bytostně ví, že jediný opravdový smysl je být šťastný bez ohledu na okolnosti a naučí se tak žít, pak všechno špatné, co přichází, dokáže sice procítit, ale nikoliv emocionálně na tom ulpět. Vnitřní štěstí je chemický proces v našem těle, vyrovnaná hladina hormonů, které za určité emoce odpovídají, a volné proudění energie, čchi, nebo prány, jak chcete. Tvorbu "hormonů štěstí" i proudění prány můžeme ovlivnit. Škola nás to nenaučí, rodiče také ne. Přitom to je to nejdůležitější, co pro život potřebujeme. Většinou se to musíme naučit sami. Podněty k těm, kteří chtějí, přijdou samy. Přeji vám všem, abyste své štěstí životního údělu našli bez ohledu na vše, co jste v minulosti prožili. Není to nic těžkého, jak se zdá. Stačí jen do důsledku pochopit, že za vaše štěstí odpovídají vaše myšlenky, které vás vedou k vašim činům. Tohle všechno lze každý den ráno začít úsměvem na vlastní obraz v zrcadle, poděkováním že jste a otevřením srdce proudu lásky, která vám napoví, co je pro vás nejdůležitější. ♥ S láskou Lubomír Müller

26 edithhola edithhola | E-mail | Web | 8. května 2012 v 22:27 | Reagovat

25] Děkuji. Krásně jste to napsal. Neulpívat, ráno se na sebe usmát, děkovat... Sand dojdu jako Vy k jistotě v sobě a nebudu cestovat za ní po celém světě, když už to vím...

27 Janinka Janinka | Web | 9. května 2012 v 14:54 | Reagovat

Nevím, jestli jsem chtěné, nebo nechtěné dítě, jedno vím ale jistě - naši synkové jsou chtění a my se jim snažíme dát tolik lásky, kolik jen můžeme. A kolik oni unesou :-D.

28 mother of the bride plus size mother of the bride plus size | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 8:26 | Reagovat

Q. Why did the teacher write the lesson on the windows?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama