Druhá regrese

31. května 2012 v 20:44 | Edith Holá |  Po stopách otce
Tak jsem byla u Evičky na druhé regresi. Řeším si otce a kvůli nim vztahování se k mužům. V mém životě se většina mužů zachovala prostě útěkem nebo pasivitou. Buď utekli fyzicky nebo mě nechali opuštěnou v určitém období a nechali mě řešit život za ně. Už dlouho jsme v procesu vztah k matkám a myslím, že už není ani aktuální. Za ním se skrýval vztah k mužům. Kdo kdysi četl kapitoly Cesty k mým matkám a občasně texty k tomu, jak to v mém životě chodilo a chodí, tak hodně tuší. Dnes mám za sebou druhou regresi (one brain, první trochu zde). Hlava mě třeští jako škopek, slzy mě snad tekly i z uší, cestou mhd po regresi mě bodalo u srdce... Můj adoptivní táta je moje srdeční záležitost. Hodný drobný krásný chlap. Avšak opomíjený. I na první regresi na něj nezbyl čas. Bylo jen otázkou kdy bdu muset pracovat na vztahu k němu. že mě je smutno, protože ho nevídám, to vím. Moc smutné. Ale že jsem s ním svázaná od nějakých devíti let, to jsem netušila. že na svých ramenou, tak často bolavých a způsobujících mi migrény, nesu jeho bezmoc a smutek, jeho životní program, to mě nenapadlo ani ve snu. Na dnešní regresi jsem prožila mnoho těžkých chvil, které mě snad osvobodí. Věřím tomu, že ano. Jednu dokážu popsat.

Jsem s tátou na dně propasti.
"Editko, musíte odejít. Máte tam žebřík."
"Tati, musím tě opustit, i když mě to trhá srdce. Tati, mám z této propasti bezmoci odejít. Už je tu žebřík. Můžeme jít oba. Tati, prosím tě pojď. Nezůstávej tu. Prosím, nestůj tu bezmocně dál. Bolí mě to. Moc. tati vždyť už jsi po bypasu, pojď se mnou nahoru, tam kde svítí slunce. Tati, já nechci mát nemocné srdce jako ty."
Vím, že nepůjde. Cítím zoufalství, celé tělo se mi třese. Zůstaneš tu sám. Nesu to s tebou téměř třicet let. Nemohu to už nést dál. Tati, já musím jít. Tati, tati, prosím..."
"Editko, už běžte na ten žebřík. Strach o druhého znamená, že ho držíte v moci. Respektujte jeho volbu. On dělá, co může, na co má sílu."
Zalykám se pláčem. "Ano". Ruce se chytají žebříku. první příčka, druhá příčky, třetí, ... Všechno mám zamlžené. Jsme nahoře. Přelezu z žebříku na zem. Dívám se do propasti. Mám na sobě oblečení z té doby, kdy jsem byla naposledy doma.
"Evičko, já to nedokážu. nemohu ho tam nechat. Budu tady čekat a doufat."
"Respektujte jeho volbu, Opusťte ho. Bezmoc je jeho volba. Už to s ním nepotřebujete nést. Už nejste dítě. Máte vše proto, abyste to zvládla.
Táta rozhazuje rukama.
"Vidíte, on vám říká, že víc nemůže dělat. Neví. Zůstává tam, kde je. "
Bulím, bulím a bulím.
"Evičko, já nemůžu. Propojuje se mi to se současností. On za mnou nepřijede. Nemá mě rád. Už ho neuvidím. Jednou se dozvím, že je mrtvý..."
"To, že si váš tatínek rozhodl žít, jak žije, neznamená, že vás nemá rád. Opusťte jeho volbu, jeho příběh, smutek a bezmoc. Není to vaše. Nemusíte už mu pomáhat to nést."
Další promočený kapesník. Stojím zoufale dál u propasti.
"Můžete mu zavolat?"
"Ne, telefony bere jen máma. Nedá mi ho k telefonu."
"Můžete mu poslat dopis do vlastních rukou? Potřebujete fakticky vylézt z té bezmoci, něco udělat i v současnosti."
"To by asi pomohlo."
"Napište mu, že může kdykoliv přijít a co k němu cítíte. Dáte volbu do jeho rukou."
"Máte pravdu, zkusím to. Vím, že ho musím pustit. Tátu mám v srdci, když budu dál svázaná s ním, nebudu se umět radovat a cítit lásku. Já vím, já vím..." utírám si oči do rukávů.
"Tati, pošlu ti dopis. Můžeš kdykoliv přijít. Odpouštím ti. Vím, že děláš jen to, co můžeš. Mám tě ráda." Odcházím od propasti. Přede mnou se objevuje veliká průhledná bublina. Pohrávám si s ní.

Prošla jsem na závěr odpuštěním a pročištěním vztahu k mužům. Stála jsem u ohně a znovu jsem hovořila se svým adoptivním tátou. Tentokrát jako ta devítiletá holčička. A on mi odpovídal. K ohni přišly nakonec všichni mí dědové a další muži mého života. Všichni byli účastni. Přivařili se. Jejich duše se přišli účastnit smíření a zahojení. Jediný kdo ještě potřeboval promluvit byl táta táty. Jeden z mých dědů. Zemřel, když mi bylo asi 14 let. Řekl mi: "Promiň, že jsem svého syna v pěti letech opustil. Kvůli tomu on nemůže dělat víc." A pak se obrátil ke svému synovi a řekl: "Odpusť mi, že jsem tě opustil, když umřela tvoje maminka."

Po mnoha měsících si mohu zpívat to, co se dotýká mého srdce. Celý večer si zpívám Nada te turbe
Kéž se všechna opouštění na světě zahojí.

P.S. Svému procesu věřím. Podstupuji ho hlavně proto, abych už ani já ani mí blízcí nemuseli nést to, co není zahojené. A teď jdu spát s Matýskem, neb mám pocit, že už nevydržím ani chvíli v bdělém stavu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 31. května 2012 v 21:36 | Reagovat

Možná ten název přitáhne čtenáře k zajímavé sondě do duše, jen by to chtělo opravit to i. Kým čím? Chlapy- pány.Nic ve zlém, taky se občas spletu a v tom rozrušení, které provázelo váš článek by nebylo divu.  Neměla jste opravdu lehké dětství, je třeba se s tím vyrovnat.

2 KatyRZ KatyRZ | Web | 31. května 2012 v 22:10 | Reagovat

Vím jaké to je milovat někoho, kdo má problémy, ale není sám schopen a ochoten je řešit. Taky jsem to roky nesla, a pak jsem jednou dostala vztek a uvědomila jsem si, že když nechce ta osoba, já s tím nic neudělám. Horší bylo, a to jsem si uvědomila až poté, že ta osoba na mě ty problémy přenášela, aby si ulehčila. V menší míře se o to snaží dodnes, pokud jí dám příležitost. Jde o to, že asi neexistuje horší pocit bezmoci než to, když na tebe někdo hází problém, ale jediný, kdo s tím může něco udělat je on sám - ale on to nikdy neudělá. Ty můžeš jen trpět s ním...

3 Vendy Vendy | Web | 31. května 2012 v 23:32 | Reagovat

Chlapy, Edit. Taky mě zaujalo i na konci... tak jsem si myslela, jestli to není nějaká ironie, schválnost.
Ten proces byl zvláštní. Ale zdá se, že pro tebe je to dobrá cesta, hojivá.
Závěrečná písnička na konci to potvrzuje...

4 David Bachmann David Bachmann | E-mail | Web | 31. května 2012 v 23:35 | Reagovat

Podle mého názoru věnuješ příliš času a energie ve svém životě řešení minulosti. Vůbec nevěřím tomu, že ti to pomůže. Ale jsi dospělá, zvolila sis cestu a já tě můžu jen litovat.

5 Vendy Vendy | Web | 31. května 2012 v 23:36 | Reagovat

P.S.regrese bych se asi bála. I když vidím tady u tebe, že pomáhá, že je to dobrá věc...
Je hrozné, dívat se na někoho, koho máš ráda a vidět, jak se ničí, a nemoct mu pomoci, protože nechce si dát pomoci. A přitom v koutku duše cítíš,že tak trochu by pomoci chtěl, ale to nestačí, musí i on sám chtít, ne jen se pořád spoléhat na jiné...
Lidi jsou strašně pohodlný stvoření.
Ty jsi vykročila ze svého světa a děláš něco se sebou, překonala jsi svou pohodlnost a teď se ti to vrací, jako když stromek rozkvete a pak nese ovoce.
Tak držím palce v dalších pokračováních!

6 punerank punerank | E-mail | Web | 1. června 2012 v 0:36 | Reagovat

Nevím, jestli ti tenhle proces pomůže, avšak moc bych ti konečně přála najít klid a východisko!
Můžu tě uklidnit, že mně chlapi nebo chlapy odečítač obrazovky přečte úplně stejně, takže chyba mě ke čtení nepřiměla!
čtu si u tebe často a náhled to byl zajímavý!

7 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. června 2012 v 8:23 | Reagovat

Ráno má první myšlenka po probuzení byla, že pohrdám chlapy je tvrdé y. Bohužel včera jsem řešila jejich měkkost, pasivitu, útěky... Freud by v tom viděl jasný včerejší nevědomý záměr. Za hrubku se samozřejmě omlouvám.

8 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. června 2012 v 8:32 | Reagovat

[1]: Růženko, děkuji za pochopení. Málem jsem článek pustila i s dalšími chybami a překlepy, co v něm byly. Název byl o nevědovém a hlavně totální vyčerpání. které už mírněji pociťuji i dnes. Dva dny to tak trvá, než se člověk zase dostane do stability.

9 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. června 2012 v 8:34 | Reagovat

[2]: Katy, tento proces by mi měl pomoci už s ním netrpět. Ale respektovat jeho volbu a mít ho ráda takový, jaký je i pochopit, proč jsme to od +- devíti let nesla na svých ramenou, na šíji, v hlavě...

10 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. června 2012 v 8:35 | Reagovat

[3]: Děkuji. Nada te turbe mě vytanulo spontánně na mysli. Chápala jsem to jako hojivé i díky této písničce.

11 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. června 2012 v 8:36 | Reagovat

[4]: Davide, nepotřebuji Tvou lítost. Možná někdo jiný ano. Taky jsi opustil. Nada te turbe je i pro Tebe.

12 edithhola edithhola | E-mail | Web | 1. června 2012 v 8:37 | Reagovat

[6]: Punerank, děkuji za přání. Vážím si toho. Ale pro tento proces hojení jsem se rozhodla a budu v něm pokračovat.

13 Malkiel Malkiel | Web | 1. června 2012 v 10:11 | Reagovat

No konečně ti změkčilí chlapi v nadpisu článku ztvrdli. :-D

14 Malkiel Malkiel | Web | 1. června 2012 v 11:56 | Reagovat

Jinak já bych osobně neřešil svoji minulost, ale minulost svých předků, protože tam je ten zakopaný pes. ;-) Pokud mohu napovědět, tak se v tomto případě jedná zejména o Balkán.

15 Kerria Kerria | Web | 1. června 2012 v 18:38 | Reagovat

Nikdy jsem příliš nechápala smysl tvého hrabání se v minulosti. Ale po dnešku se domnívám, že pro tebe to nejspíš má nějaký přínos. Zdá se, že se potřebuješ naučit respektovat druhé, a to nejen svého otce, ale i adoptivní mámu, sourozence, manžela... Není důvod tě litovat, ale spíš ti přát štěstí v tvém úsilí vyřešit si své problémy.

16 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 1. června 2012 v 18:50 | Reagovat

Edith, nevím jak to budete cítit dále, ale já už jsem se dávno rozhodla být sice citlivá k problémům lidí, ale nenechat na sebe navalit problémy druhých. Žijte pro sebe a své děti, rodinu, potřebuje vás. Já jsem si zvykla říkat: nic už mé zemřelé nebolí, netrápí a živí ať žijí po svém, řeší problémy sami. On to totiž nikdo neocení a nakonec stejně bude dělat vše po svém. Možná to zní prostě, ale když jsem si vše moc zabírala, byla jsem nakonec já ta nejnešťastnější a druhým to bylo jedno. Trochu sobectví neuškodí, lidem neubližovat, pomoci na co stačím, být slušný, nezávidět. Toho se držím. Doporučuji.

17 edithhola edithhola | E-mail | Web | 2. června 2012 v 12:19 | Reagovat

[14]: No, dík. Představa, že se hrabu v minulosti Balkánu, o němž nic nevím, kde nemám ani jeden jediný obraz, vjem, nic ... to se snad radši vrátím k nadpisu s měkkým i:-), protože stejně nevím, co s tím:-)

18 edithhola edithhola | E-mail | Web | 2. června 2012 v 12:24 | Reagovat

[16]: Růženko, máte pravdu. Jen v mém životě je to zařarované. Vždy když je mi dlouhodobě dobře, tak přijde nějaká "rána" a já na ni nezareaguji jako dospělá, ale jako zraněné dítě s pocitem hluboké viny a opuštěnosti. Proto hledám, kde to začalo, kde to v mém těle je, aby už se to nestávalo. Rány od druhých či od života přicházejí, ale reakce na ně mají být adekvátní...

19 edithhola edithhola | E-mail | Web | 2. června 2012 v 12:27 | Reagovat

[15]: Ano, respekt závisí na míře lásce k sobě. Jinak je to respekt jen naučený, rozumový, nejde od srdce... Svým procesem se chci naučit mít ráda sama sebe, respektovat se a tím to samé dávat druhým.

20 Malkiel Malkiel | 2. června 2012 v 16:50 | Reagovat

[17]: No nic, jen jsem chtěl přispět skromnou radou v problematice, o které něco vím.
Každý si stejně musí najít tu svoji cestu. Buď půjde rovně dopředu a nebo se bude motat pořád dokola. I to vše patří k životu.

21 edithhola edithhola | E-mail | Web | 3. června 2012 v 16:37 | Reagovat

[20]: Malkieli, jestli něco tušíš, na čem mám pracovat, tak mi to, prosím, napiš emailem a nenechávej mě točit se dokola:-)

22 digital watches digital watches | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:32 | Reagovat
23 a line flower girl dress a line flower girl dress | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 7:39 | Reagovat

Exclusive delirium, in my opinion.

24 womens watches womens watches | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 4:48 | Reagovat

Thank You For This Blog, was added to my bookmarks.
http://www.shoesfloor.com/site/ghd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama