Květen 2012

Druhá regrese

31. května 2012 v 20:44 | Edith Holá |  Po stopách otce
Tak jsem byla u Evičky na druhé regresi. Řeším si otce a kvůli nim vztahování se k mužům. V mém životě se většina mužů zachovala prostě útěkem nebo pasivitou. Buď utekli fyzicky nebo mě nechali opuštěnou v určitém období a nechali mě řešit život za ně. Už dlouho jsme v procesu vztah k matkám a myslím, že už není ani aktuální. Za ním se skrýval vztah k mužům. Kdo kdysi četl kapitoly Cesty k mým matkám a občasně texty k tomu, jak to v mém životě chodilo a chodí, tak hodně tuší. Dnes mám za sebou druhou regresi (one brain, první trochu zde). Hlava mě třeští jako škopek, slzy mě snad tekly i z uší, cestou mhd po regresi mě bodalo u srdce... Můj adoptivní táta je moje srdeční záležitost. Hodný drobný krásný chlap. Avšak opomíjený. I na první regresi na něj nezbyl čas. Bylo jen otázkou kdy bdu muset pracovat na vztahu k němu. že mě je smutno, protože ho nevídám, to vím. Moc smutné. Ale že jsem s ním svázaná od nějakých devíti let, to jsem netušila. že na svých ramenou, tak často bolavých a způsobujících mi migrény, nesu jeho bezmoc a smutek, jeho životní program, to mě nenapadlo ani ve snu. Na dnešní regresi jsem prožila mnoho těžkých chvil, které mě snad osvobodí. Věřím tomu, že ano. Jednu dokážu popsat.

Jsem s tátou na dně propasti.
"Editko, musíte odejít. Máte tam žebřík."
"Tati, musím tě opustit, i když mě to trhá srdce. Tati, mám z této propasti bezmoci odejít. Už je tu žebřík. Můžeme jít oba. Tati, prosím tě pojď. Nezůstávej tu. Prosím, nestůj tu bezmocně dál. Bolí mě to. Moc. tati vždyť už jsi po bypasu, pojď se mnou nahoru, tam kde svítí slunce. Tati, já nechci mát nemocné srdce jako ty."
Vím, že nepůjde. Cítím zoufalství, celé tělo se mi třese. Zůstaneš tu sám. Nesu to s tebou téměř třicet let. Nemohu to už nést dál. Tati, já musím jít. Tati, tati, prosím..."
"Editko, už běžte na ten žebřík. Strach o druhého znamená, že ho držíte v moci. Respektujte jeho volbu. On dělá, co může, na co má sílu."
Zalykám se pláčem. "Ano". Ruce se chytají žebříku. první příčka, druhá příčky, třetí, ... Všechno mám zamlžené. Jsme nahoře. Přelezu z žebříku na zem. Dívám se do propasti. Mám na sobě oblečení z té doby, kdy jsem byla naposledy doma.
"Evičko, já to nedokážu. nemohu ho tam nechat. Budu tady čekat a doufat."
"Respektujte jeho volbu, Opusťte ho. Bezmoc je jeho volba. Už to s ním nepotřebujete nést. Už nejste dítě. Máte vše proto, abyste to zvládla.
Táta rozhazuje rukama.
"Vidíte, on vám říká, že víc nemůže dělat. Neví. Zůstává tam, kde je. "
Bulím, bulím a bulím.
"Evičko, já nemůžu. Propojuje se mi to se současností. On za mnou nepřijede. Nemá mě rád. Už ho neuvidím. Jednou se dozvím, že je mrtvý..."
"To, že si váš tatínek rozhodl žít, jak žije, neznamená, že vás nemá rád. Opusťte jeho volbu, jeho příběh, smutek a bezmoc. Není to vaše. Nemusíte už mu pomáhat to nést."
Další promočený kapesník. Stojím zoufale dál u propasti.
"Můžete mu zavolat?"
"Ne, telefony bere jen máma. Nedá mi ho k telefonu."
"Můžete mu poslat dopis do vlastních rukou? Potřebujete fakticky vylézt z té bezmoci, něco udělat i v současnosti."
"To by asi pomohlo."
"Napište mu, že může kdykoliv přijít a co k němu cítíte. Dáte volbu do jeho rukou."
"Máte pravdu, zkusím to. Vím, že ho musím pustit. Tátu mám v srdci, když budu dál svázaná s ním, nebudu se umět radovat a cítit lásku. Já vím, já vím..." utírám si oči do rukávů.
"Tati, pošlu ti dopis. Můžeš kdykoliv přijít. Odpouštím ti. Vím, že děláš jen to, co můžeš. Mám tě ráda." Odcházím od propasti. Přede mnou se objevuje veliká průhledná bublina. Pohrávám si s ní.

Prošla jsem na závěr odpuštěním a pročištěním vztahu k mužům. Stála jsem u ohně a znovu jsem hovořila se svým adoptivním tátou. Tentokrát jako ta devítiletá holčička. A on mi odpovídal. K ohni přišly nakonec všichni mí dědové a další muži mého života. Všichni byli účastni. Přivařili se. Jejich duše se přišli účastnit smíření a zahojení. Jediný kdo ještě potřeboval promluvit byl táta táty. Jeden z mých dědů. Zemřel, když mi bylo asi 14 let. Řekl mi: "Promiň, že jsem svého syna v pěti letech opustil. Kvůli tomu on nemůže dělat víc." A pak se obrátil ke svému synovi a řekl: "Odpusť mi, že jsem tě opustil, když umřela tvoje maminka."

Po mnoha měsících si mohu zpívat to, co se dotýká mého srdce. Celý večer si zpívám Nada te turbe
Kéž se všechna opouštění na světě zahojí.

P.S. Svému procesu věřím. Podstupuji ho hlavně proto, abych už ani já ani mí blízcí nemuseli nést to, co není zahojené. A teď jdu spát s Matýskem, neb mám pocit, že už nevydržím ani chvíli v bdělém stavu.

Let s raketkou.cz

30. května 2012 v 7:54 | Edith Holá a Kuba |  Svět blogu
Můj starší syn Kuba (6 let) miluje počítačové hry, to už víte. Tak od čtyř let. Ale že umí číst celé věty, když chce, to jsem vám ještě nenapsala. Taky jsem to netušila. Sem tam přečetl někde slovo, ale učit se cíleně číst nechtěl. Předevčírem si brouzdal po hrách a najednou čte: " Květnová soutěž. Máš webové stránky nebo blog? Tak napiš článek o raketce. Máš facebook skupinu, kde je víc jak 5000 fanoušků? Tak umísti odkaz na raketku." Mami, napiš článek na náš blog a na svůj taky, ať vyhrajeme. Byla jsem z toho úplně paf, že to přečetl i s tak těžkými slovy. Takže článek se opravdu nedal odmítnout.

Které hry hraje Kuba rád na webu raketka.cz jsem napsala na závoďáckém blogu v článku o Raketce.cz - super hry nejen pro kluky. Jednu s ním dokonce sem tam hraji Forest Temple.
Docela se mi líbí rozdělení her do jasných rubrik. Tak třeba vzhledem k tomu, že jsou v současné době populární farmářské trhy, za odměnu, že dítě zvládlo v klidu nákup u farmářů, si může zahrát na raketce.cz něco z farmářských her.
Nemám dceru, tak jsem vždy překvapená, že existují speciální Barbie hry.
Děti milují na počítači omalovánky, tak ty na raketce.cz najdete také. Pro prťata najdete baby hry a naopak pro starší třeba filmové hry. Mě zaujal Harry Potter.

Přeji příjemný let s raketkou.cz.

Internetové knihkupectví Eruditus

27. května 2012 v 18:37 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Třeba se Vám zalíbí nakupování v tomto internetovém knihkupectví. Mají příjemné ceny.

Internetové knihkupectví Eruditus nabízí knihy pro každého.

Můžete si u nich na webu i likenout a přidat si je tak na svůj facebookový profil.

V jakém internetovém knihkupectví nakupujete vy? Kromě aukra, kde se dají sehnat nesehnatelné knihy, které byly vydány kdysi nebo jsou beznadějně vyprodané.

Tento týden už asi nebudu mít čas něco dalšího psát. Budu ráda, když budete komentovat rozhovor s kulíškem Labandou o jejim životě, mé dva předešlé články Žít svůj sen a Hádka s kolotočářkou a připojíte se v komentářích nebo svými články k tématu Literární toulky na blogu Gaia, kdo slavný tvořil ve vašem okolí nabo na místě, kam jedete na výlet/dovolenou ...

Pokouším se zvládnout práci, kdy jedeme jeden veliký Esprit LN k těm běžným. Nemohu více prozradit kvůli konkurenčním časopisům podobného typu. A když mi to jde, tak se snažím pracovat na "Reně a jejích tygrech". Opravdu bych si moc přála napsat druhou knihu. Dobrou jako knihy Olgy Tokarczukové. Nedala jsem si lehký cíl.

Příběh Labandy

26. května 2012 v 22:08 | Edith Holá |  Svět blogu
S velkým zpožděním uveřejňuji další rozhovor s kulíškem Labandou. Je tolik příběhů, o kterých bych chtěla psát, ale opravdu není čas. Na chleba musím vydělávat.
Jsem ráda, že jsem alespoň dotáhla do konce rozhovor s Labandou. Její život by vydal na mnoho knih.

Příběh kulíška Labandy najdete na blogu kulíšci v rozhovorech.

Nebudu slibovat, že rozhovor s dalším kulíškem bude za čtrnáct dní, jako jsem to slibovala kdysi. Budu doufat, že se tomu i nadále stihnu věnovat a časem si přečtete další příběh.

Hádka se světskou od kolotoče

25. května 2012 v 18:58 | Edith Holá |  Něco a nic
Nějak se ve mně objevilo rozhodnutí, že budu žít, jak chci já. Každý si žije, jak chce a já pořád jen závidím, lituji, toužím, vzdychám, jsem hodná holčička, ... pro záchranu všeho bych vymazala i sama sebe ze světa. Konec.

Dnes jsme byla odhodlaná se i porvat. Byla jsem s klukama na pouti. Na poslední atrakci nám chybělo 15 korun. Kuba u kasy slečince říkal, jestli ho pustí... Slečna dělala, že neslyší. Tak bulel. Vzala jsem ho za ruku, že se zkusíme domluvit s panem u kolotoče, zda tedy když je atrakce na deset minut, mohu vytáhnout po pěti minutách Matěje a strčit tam na pět minut Kubu. Pán souhlssil. Popadl Kubu a na atrakci ho strčil. Než jsem se rozkoukala, kde je Matěj, abych na něj zavolala, že musí ven, tak za mými zády stála ženská. Začala řvát, co ci to dovoluji neplatit. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem se domluvila s pánem od atrakce, že druhého vytáhnu. Řvala jako pominutá, že ona je vedoucí. Pořád jsem se snažila nějak vysvětlovat, že jsme nevěděla, komu pouť patří. Paní přitvrdila, co jsem to za matku, která děti učí dávat zadarmo na kolotoče a tím ji okrádat. Že bych měla staršího seřezat, když řve ... No, to už jsem vyjekla, co si to dovoluje mluvit mi do výchovy a že na její pouti už neutratím ani korunu. Matěje jsem popadla a odpochodovali jsme. Už cestou jsem se propadla pláči.

Ztratila jsem energii a nechtělo se mi být. lehla jsem si do postele ... Za posledních pár dnů bylo toho proti mě už nějak moc. Po deseti minutách jsem si řekla, že to teda ne. Silou vůle jsem dala dohromady v drobných 40 korun a s pláčem oznámila rodině, kdo jde se mnou to po ní hodit. Rázovali jsme tři. Já, manžel a Matěj. Pěkně zostra. Bohužel obraz nebyl zcela dokonán. Paní kolotočářka už neseděla vedle kasy čtouc si noviny, ale seděla v ní. Tudíž má představa, jak ji před nohama padají z mé ruky drobásky, vzala za své. Aspoň jsem jí to hodila do okénka se slovy, že mi dluží dvacku za to, že jsem Matěje musela vytáhnout o pět minut dřív. Manžel šel se mnou a hádal se s ní, že tedy její zaměstnanec mě měl upozornit, kdo je vedoucí a že do výchovy se nám tedy plést nebude.

Paní vystupovala samozřejme z pozice "jsem kolotočář a kdo je víc". Naprosto splachovací. A ještě byla odhodlaná nás vyvést. To by si mohla zkusit, aby na mě někdo z těch světskej sáhnul! Opravdu bych se porvala.

Ani mi není líto, že pouť téměř za barákem hold budeme míjet obloukem. My ušetříme. Každopádně se mi vrátila energie. Za pár týdnů mi bude 39 let. Někdo bilancuje ve čtyřiceti. Někdo v padesáti. Já jsem se rozhdola, že budu žít své opravdové emoce, i kdybych se měla stát hádavou ženskou. S hodnou holčičkou jsem došla jen k pláči a neurolům.

Modlím se, abych se zítra ráno pobudila jako hádavá a splachovací ženská. Aspoň budu vědět, co chci a budu to žít. Já mám na tomto světě také svá práva a ne pouze dýchat pracovat.

Žít svůj sen

25. května 2012 v 15:11 | Edith Hola |  Něco a nic
Žít svůj sen. Vždycky když si vezmu neurol, vím co si přeji. Je to divné. Jako kdyby dny bez něho byly o nějaké oběti. Strachu být sám sebou. Žít svůj sen. Nejdřív člověk nemůže, protože mu není osmnáct. Pak studuje vejšku nebo pracuje a šetří. Hledá patnera, to také stojí mnoho energie. Připomínám si to díky blogům mladších blogových kolegyň. Pak se žije s tím, který je ten onen. Šetří se na byt. Vyrácí se drobná přání, protože to jediné sociálně, biologicky a kulturně dané velké přání byla naplněno. Člověk si oddychne, má bezpečí domova, časem děti... a ty doprovází na jejich cestě. Občas sezobne nějaký ten ibalgin, šetří na větší byt, na dovolené, občas nějaká ta rehabilitace, sem tam neurol, … Chce žít svůj sen, ale bojí se, že by za něj zaplatil tím vydobitým štěstím, bezpečím, rodinou, … Tak žije dál s ibalginy namísto toho, co by k těm dětem, k té rodině, k tomu partnerství ještě chtěl přidat. Mně odmala učili, že vždy je vše o kompromisu a hlavně oběti. Člověk nemůže mít všechno. Když má děti a manžela je to dar. Mám ale dojem, že za dar se neplatí. Nebo ano? Vždycky když si vezmu neurol, rozpomenu se, co je mým přáním, které jsem někam zatlačila. 1.Ráda bych odcestovala na Balkán a podívala se, jak tam lidé žijí, poznala tak své kořeny, svou druhou půlku (má romantická představa byla i s partnerem) 2.odcestovala bych na dovolenou k moři i s dětmi, ale aby nebyla taková dovolená psychem jako byly tři předešlé (má romantická představa byla i s partnerem, ale třikrát stačilo) 3.ráda bych s dětmi občas odjela na výlet i s přespáním někam po Čechách (má romantická představa byla i s partnerem) 4. na dovolenou bych jela ráda i pod stan. Hlásí se snad někdo, kdo by to se mnou a se dvěmi dětmi zvládl:-) Žít svůj sen možná znamená něco obětovat...

Sen o dveřích

24. května 2012 v 19:20 | Edith Holá |  Něco a nic
Zdál se mi sen, který souvisel s včerejší básní.

Náhle jsem zjistila, že nemáme domovní dveře. Děti už spaly a já se bála, že na noc přeci nemůžeme být bez dveří. Manžel ve snu nevystupoval nebo to neřešil. Nevím. Tak jsem to zadělala něčím provizorním. Pak jsem brzy zjistila, že dveře tam jsou, ale že jsou příčně rozříznuté. Někdo si odnesl jejich venkovní půlku a nám zůstala vnitřní. Jako rohlík, když rozkrojíte podélně. Zavřít to stejně nešlo. Bědovala jsem, komu je tak asi k užitku uříznutá polovina.

Pak najednou někdo stál za dveřmi. Jakýsi mladík a za ním jedna z mých nevlastních sester. Intrikánka, kterou jsem kdysi odebrala jako první z přátel na facu. Vůbec nechápu, co má s dveřmi do našeho (mého) domova společného. Pochopila jsem, že jsou to takoví bezdomáči, co jim i podélně rozříznuté dveře pořád připadají jako dobré. Slíbili, že nám druhou půlku vrátí, ale chtěli půjčit deset tisíc. Nevím, jestli jsem jim to slíbila. Spíše jsem měla reálný pocit, že peníze opravdu nepůjčuji. Špatná zkušenost. Přátelé a příbuzní nejhůře vracejí. Mladíkovi jsem říkala, ať dá na ségru pozor.

Střih. Nadešel den, kdy měli vracet dveře. A já se bála, že nám něco udělají, když pro ně nemám deset tisíc. Víc ze snu nevím.

Bylo to divné. O strachu bez dveří. Ani po dvou dnech nevím, co znamenal.

Jaké to je?

22. května 2012 v 18:53 | Edith Holá |  Pokusy o básně a žalmy
Kam jít, když místo pro mě nikde není?
Kde hledat domov,
když v srdci je úzkost?
Jaké to je u moře, když je tam člověk šťastný?
Kam složit děti,
když do srdce se neposkládají a domov v něm není?
Jak se spí pod mostem,
když by tam máma uměla udělat pelíšek?
Jaká je svoboda bez domovních stěn?
Jaké to je, když se člověk osvobodí?
Přestane se trápit?
Jaké to je nemít nic
a jít někam daleko?
Co se pak jí, z čeho se žije,
čím se nakrmí děti?
Jaké to je ...?
Jen vím, jaké to je,
když se nechce jít domů.
Snad déšť, pod nímž stojím, smyje ten žal.

Knihy a odpoutání od těla

20. května 2012 v 19:22 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Každoroční pražský veletrh knih je pro mě událostí, na níž se těším celý rok. Každý svátek člověk prožívá s euforií. Není dobré den před ním podstoupit ani alkoholovou party, ani práci s vnitřním dítětem. To první je v mém věku už téměř pasé. To druhé? To jsem celá já. Tamara mi dobře radila, že dva dny mám být v klidu, hodně pít pouze čistou vodu, chodit pomalu až téměř těhotensky s uzemňováním chodidel.

Měla pravdu. Nic z toho jsem na veletrhu knih nedodržela. Mentální klid žádný, voda v tom vedru a těžkém vzduchu by se musela pít na hektolitry a uzemňovat se, když je mysl pohlcena tolika knihami?

Když jsem pak ještě s redaktorkou své knihy vzala rychlejší chůzí cestu do nejbližší restaurace, na schodech jsem to nevybalancovala. Kdy naposledy jsem měla sedřené koleno si opravdu nepamatuji. Předpokládám, že někdy, když jsem se učila chodit. Roztržené kalhoty si nepamatuji. Práce s vnitřním dítětem měla úspěch. Po dva dny jsem tedy fyzicky prožívala časy někdy mezi jedním až druhým rokem. Musela jsem opravdu chodit zeširoka, abych chůzi vybalancovala. Doporučuji poslouchat při hlubokém návratu své tělo a smířit se s tím, že se odpoutalo od mentálního opravdového věku:-)


Na velethu jsem byla každý den alespoň na chvíli. Ve čtvrtek jsem ulovila ve stánku Polského institutu knihu Tokarczukové, která je jinak vyprodaná. Druhá, která už čeká na dotisk v Hostu a je tedy nesehnatelná, snad ke mně připutuje díky odkazu Janinky, který mi poslala na facu. Olga Tokarczuková je momentálně mou literární múzou. Nakupuji všechny její knihy, pokud je někde seženu. Její Běguni mi během týdne dorazí z Aukra.

V pátek jsem se obohatila DVD o Polsku, které jsem samozřejmě po pádu na koleno někde cestou k lékárně zapomněla. V sobotu jsem šla na veletrh na kurz tvůrčího psaní s Danielou Fischerovou. Kluci si koupili knihy o šmoulech a já ještě u Joty knihu o Albánii s dvd. A v něděli jsem při šťastné hodicne, kdy je vyhlášena u mnoha stánků 50% sleva, zakoupila zbytek. Momentálně je moje mysl odpoutána od těla eforií z tolika úžasných nových knih, které mám doma. Také jsem tam nasbírala pár kalendáříků. Sbírám je totiž od dětství.
A závěrem krásný pratelný obal na knihy, když je vláčíte s sebou všude jako já.

Prošková: Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství

17. května 2012 v 9:00 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Vzhledem k těžké a negativní zkušenosti z adoptivně-pěstounské velkorodiny bude má reportáž a poznámky ke knize "Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství" poněkud jiná než běžné recenze.

Psychoterapeut Bert Hellinger je proti adopcím a pěstounství. To už ode mě víte, kdo jste četl před víc jak rokem první blogové kapitoly "Cesty k mým matkám". Zdůvodňuje to tím, že je přetržen příběh duše dítěte, se kterým přišlo na tento svět. Systém má především vyhledat příbuzné a ne děcáky a pěstouny, aby dítě dál vyrůstalo v kontextu biologické rodiny. V jeho knihách jsem zatím našla, že pouze za jeho praxi v rodinných konstelacích našel jeden pár, kterým by děti svěřil. Tento pár si nebral děti pro vlastní potřeby, nešel za hranice dětí a měl úctu k biologickým rodičům.
Zřejmě jsem našla také jeden pár, kterým bych děti svěřila.
Na fotce uprostřed Denisa Prošková, zády Vlasta Kršňáková, polévá Martina z Penty, kteří knihu finančně podpořili, vydalo NLN, fotí Jan Voběrek (další pěstoun)

Pěstouny Kršňákovi jsem si tedy otázkami "proklepla".

1. Biologické rodiče nikdy neodsuzují. Nikdo nezná podmínky, které je dovedli ke zřeknutí se či odložení dítěte. Selhání to je. Jejich děti někdo jiný udělal a chápou tedy, že jim pouze ukazují cestu, ale že je nepředělají, nepřevychovají, … Svým dětem umožňují vídat se s biologickými. Dokonce k jedněm prarodičům dvou dětí nakonec na prázdniny jezdily všechny svěřené děti Kršňákovic. Tak to mě pobavilo.

2. Partnerský vztah Vlasty i Pepy zdá se funguje. Jejich řeč těla je naladěna na druhého, mluví spolu a o dětech nemluví jen žena - pěstounka. Pan Pepa si pamatoval detaily o všech dětech. Na pěstounství se dohodli společně. Nebylo to pouze z jedné strany. Pnaí Vlasta dokonce řekla, že jediné zlatíčko, které doma má, je její manžel, když se jí ptali na rodinu. Tak to je naprostý ideál. Většina matek - co si budeme povídat - má radši svá zlatíčka:-)

3. Na pěstounství se dohodli i se svými čtyřmi biologickými dětmi. V té době mezi 10 až 15 lety. Kdyby jen jedno dítě řeklo, že nechce, nešli by do toho.

4. Oba měli jasné hranice v tom, jaké děti zvládnou.

5. Dalším pozitivním bodem je, že paní měla své vlastní děti. Tudíž neměla žádné trauma z neplodnosti nebo mnoha potratů.

Žádný z těchto základních bodů nebyl naplněn v naší velkorodině, i přestože oba rodiče procházeli psychologickými testy dobře. Ty desítky testů, kterými potenciální pěstouni prochází jsou k ničemu.

Paní Vlasta mě pobavila, když jsem se jí ptal, jak předchází vyhoření a depresím. V jejich rodině je po čtyřech biologických dětech už 16. svěřené dítě. Se svou jakousi moravskou bodrostí s trochou nevinnosti řekla: "No, já pořád čtu, že pěstouni jsou vyhořelí nebo v depresi. Ale co to je? Ptám s e pokaždé Pepíka Hele, jsem v depresi. Řekni mi to. Kdyby jo okamžitě s tím budu něco dělat."

Všichni "intelektuálové" u stolu jsme jí to hlasitě záviděli. Ona opravdu nevypadala, že depresi zná. Je tvořivá.
Kdo by se nesmál po devatenácti dětech :-) Manželé Kršňákovi vlevo.

Denisa Prošková, která již napsala několik knih a je redaktorkou několika časopisů, viděla osobně osm pěstounských rodin. Některým by podle svých slov nesvěřila ani plyšového medvěda. Nakonec jsme se dopracovali u stolu k číslu, že opravdu je to tak padesát procent, co to zvládne a padesát týrá nebo to prostě nefunguje a pěstouni se zhroutí. Stejné číslo mám i v knize Cesta k mým matkám. Všichni jsme se shodli na to, že stále sociální pracovnice nefungují dobře.

Kniha Štěstí, neštěstí, láska, pěstounství je tedy autorstvím obou žen. Je na základě vyprávění ale i emailů paní Kršňákové.

Jsem ráda, že jsem na křtu byla a poznala pěstouny i další dva a také Denisu Proškovou. Ta je velmi krásná, jemná a kultivovaná dáma. Těším se na její knihy, které si pořídím.


P.S. Přesto souhlasím pouze se systémem, který praktikuje Natama, že do rodin má přijít pouze dvě až tři děti. S velkorodiny nesouhlasím. Absolutně nesouhlasím s Fondem ohrožených dětí, kde obcházejí i vyjádření psychologů a děti valí do rodin jako na běžícím pásu. Je mi jasné, že zrovna rodina Kršňákových by řekla, že u nich je 16 dětem dobře...
Všichni jsme se shodli na tom, že život má dvě strany mince. V květnu vyšla "pozitivní", v srpnu vyjde "negativní", pokud se vůbec dá takhle škatulkovat a hodnotit. Vzhledem k blížícímu se zrušení kojeneckých a dětských ústavů je důležité, aby se téma pěstounství odtabuizovalo, přešlo k profesionálním nárokům na pěstouny, sociální i terénní pracovníky, ... a přestalo se páchat dobro.

Křest doprovodila Marta Balážová s kytaristou. Zpívala výborně. S manželem jsme jim slíbili, že vyrazíme na jejich koncert.

Rath Fiction: historky rathatata

16. května 2012 v 18:19 | Edith Holá |  Něco a nic
Tak nám zavřeli Ratha, paní Šťastná.
Tak, tak, to se muší, střední rybu chytili, paní Nováková.
Myslíte, že to byla střední?
Bodejť. Teď půjde o to, jestli to byly dvě mafie a jdou proti sobě a nebo nějaká velká ryba obětovala střední, paní Nováková
Teda vy máte informace, paní Šťastná.
Nojo, ale kdo by byl ta velká ryba?
No, to bude, paní Šťastná, jako v tom seriálu Chobotnice za našich mladých let. Někdo moc hezkej, nóbl, nějakej blazeovanej, co jen kývne... Takový pan Sobotka. On má teď i nějaký zapečetěný dopis.
Pan Viewegh bude mít co psát. On už pracuje na druhém dílu Mafie z Prahy, zálibně si mlaskla paní Šťastná.
To je událost, to je událost. To je stejně velké jako bylo 11. září. Teda po Česku. Všichni teď chtějí nafotit, jak Rath spí v cele, běhají a shánějí informace. To víte, že měl samopal. Doma přichystaný s těma 30 mega. Pod podlahou. Lidové noviny to vyfotily. To jsou dobré skrýše. Moje sestra tam také dává peníze. Kapesné.
Paní Nováková, on pan Rath je takový chudák. Vždyť to bylo taky takové kapesné v poměru k těm miliardovým dotacím z EU, které šly na jeho oblíbenou nemocnici.
Třeba to na něj fakt ušili. Vždyť on si naběhl, jak sám v parlamentu bojoval proti těm, co nosí miliony v krabicích od bot.
To máte pravdu. Prý si myslel, že tam má víno sedmičku. Je to chudák. Takový pěkný chlap. Jako Mussolini. Ten mužný výraz. Jemu ten samopal by slušel.
"Rathatata, budou dělat děti."
"Ale co ty jeho, táta dvanáct let ve vězení."
"Ani mi nepovídejte, těch broučků je mi tak líto..."
"Tak, tak" utírá si opravdové slzy paní Nováková.

Za projevy bych někdy řezala

13. května 2012 v 11:22 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Stačí nahlédnout do pár článku k TT "originalita" a začínají slovy, že každý z nás je originál. Já k tomu dodávám, že ale někomu je talent být originální ještě přidán do vínku. Takový člověk vždy překvapí. Napadá mě, že tento dár dostáváme všichni, ale výchova v nás ho zadusí. Všichni jako rodiče se snažíme dostat své děti do společností tolerovaných hranic. Někteří to přeženou a z dětí se stanou uzlíčky nervů, co se ptají pořád druhých, jestli mohou to nebo ono a nikdy nevybočí z řady. Na kolik dítěti nechat svobodu pohybu, vyjadřování se je denním balancováním nad propastí. Nikdy nevíte, jestli se vám to vymstí a stane se z něho spratek nebo je to opravdu to ono, co ho dovede k originalitě a svobodnému vyjadřování se i v dospělosti. Přiznám se, že to neumím. Vyrůstala jsem v úzkých mantinelech a bylo mi vždy vštěpováno, co je špatné, co dobré, co se smí, co se nesmí a hlavně: aby lidi neřekli. Posuzování druhými a tím rodičů je v česku dost zásadní kapitola. Posuzujeme pořád i dobré lidi. Hodnotíme dobré a špatné... samozřejmě přes svou optiku.

Sladký je polibek

6. května 2012 v 23:25 | Edith Holá |  Téma týdne
Co tak napsat na téma "sladkosti"? Tak mohla bych vám vyprávět, jak jsem musela podstoupit detoxikaci těla, abych vůbec otěhotněla. S manželem jsme dostali zákaz bílého cukru a bílé mouky. Pozor! V čemkoliv. To jest v běžném obchodu jsme si mohli koupit tak 5% jídla. Jídla pro diabetiky nepřipadala v úvahu, neb umělá sladidla při detoxikaci jsou zakázaná taky. Zakysané jogurty, kefír, tmavé pečivo, pokud ho měli. Bílý cukr a bílá mouka velké jedy, o nichž víme/nevíme.

Po kurzu makrobiotiky jsem měla pocit, že neumřeme hlady. Manžel samozřejmě takhle pšísnou dietu dodržovat nechtěl. Jednou jsme šli do restaurace na večeři a on si nechal donést colu.
Říkám mu: "To nesmíš! V tom je cukr!"
A on: "Neboj, já si to ředím vodou. A nalil do sklenice půlku mé vody!"
Myslela jsem, že vyskočím z kůže a zároveň mi to bylo líto. Oba jsem chtěli dítě, já držela dietu na 110% a on na padesát. Měl dovolený cukr pouze do ranní kávy, aby neměl trauma už od rána. Ráno cukr ve skříni nenašel. V noci jsem ho tajně zahrabala pod oblečení. Nic neříkal. A já se neptala, jak je to s jeho dietou dál.
Za půl roku nám dovolili pokus o dítě. Za měsíc jsem byla těhotná. Takže zřejmě jsme dietu nakonec dodržovali oba dostatečně.

Po narození obou synů jsem se vrátila k mlsání a musím přiznat, že bez dobrůtek mi bylo ouvej. Ale vím, že sladkosti nepřinášejí moc dobrého. Nabudí člověka na dvacet minut a o to víc ho pak srazí energií dolů. Tělo si vyžádá další drogu. Jenže zbavte se návyku na bílém cukru a bílé mouce. To je o pevné vůli a velké motivaci.

Každopádně, jak se říká, že nejsladší je polibek, tak má bloger Pavel pravdu. Ale já mám na mysli sladký od svých synů.

Cháchá, zasmál se nesladce Hurvínek.

P.S. Protože jsem po oba dva předešlé dny napsala těžké články o nechtěných dětech zde a zde, tak tento měl být takovým odlehčením:-)

Sebeláska a nechtěné děti

6. května 2012 v 19:26 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Taky vám pojem "sebeláska" je trnem v oku? Možná jste na tom stejně jako já. Třeba i hůř:-) Sebeláska. To se přeci nesmí. Miluj bližního svého... Kde je dovětek? Nojo, ten tam je. Jasně že se ráda mám, ale ti druzí jsou potřebnější, musím uklidit, jít s ním (nimi) na procházku, uvařit teplou večeři, vyslechnout kamarádku, ... vždyť se mi to vrátí, když budu milá na ostatní, pomáhat, naslouchat, pečovat o druhé a tím pečuji přeci o sebe.

Recenze - Světlo mé samoty

5. května 2012 v 22:14 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Škoda že tak málo blogerů se zapojuje do společného čtení na blogu Gaia. Alena Vorlíčková (autorka pohádek pro děti s dys) vybírá skvělé knihy. Normálně bych se k nim vůbec nedostala. V dubnu byla vybrána kniha od Lubomíra Müllera Světlo mé samoty (je ke knize na blogu Gaia i rozhovor s L. Müllerem). Pochybuji, že tohoto spisovatele někdo z vás zná. Media o něm neinformují. Začínám si myslet, že blogy jsou podzemní kulturou jako kdysi byla kultura státní a podzemní, tak dnes je mainstreamová pro průměrného čtenáře (u TV diváka) a blogová. Když jsem si prošla web L. Müllera nestačila jsem se divit. Nejen že vydal vlastním nákladem více knih, ale také měl nelehký osobní příběh. A ten sdílí při besedách ve školách s mládeží. Ve zpětných reakcích od teanagerů je od nich přijat.



Dvě hádanky za Esprit LN

1. května 2012 v 13:19 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Taky se divíte, že už je zase nový Esprit? Vždyť je to měsíčník! Sama se už ani nedivím. K měsíčníkům přibyly speciály a my už máme snad každý týden nějakou uzávěrku. Zítra, tj. 2. května první středu v měsíci, vychází Esprit LN věnovaný architektuře.

Tentokrát jsem pro vás vymyslela hádanku z Čech.