Po stopách otce

12. dubna 2012 v 19:57 | Edith Holá |  Po stopách otce
Přes sklo redakce jsem uviděla svou bývalou kolegyni. Rozbušilo se mi srdce. Vystartovala jsem za ní. Průkazkou jsem si otevřela.
"Judito, Judito, počkej. Ty jsi teď taková detektivní kancelář, potřebuji..."
"No, když takhle někdo začíná, tak to zase bude síla."
"Nee, neboj, nemám žádného příbuzného, co zná židovské dítě odvezené před Němci ani nikoho, kdo přežil koncentrák. Tedy vlastně nevím. Chtěla bych jen najít svého biologického otce."
"Znáš jméno?"



"Jo."
"No tak, to je v pohodě. To já často hledám někoho, o kom nic nevím. Ani to jméno."
"A jak začínáš?"
"Přes pamětníky. Dám fotku do místního plátku a během pár dní mám několik emailů. To jsem hledala jednu dívku právě z těch židovských dětí. Fotku jsem nechala otisknout. Přišly mi tři emaily. Jeden, že je to Sylva Lebenstadtová. Druhý Silbenstadtová a třetí zněl: Ahoj, jsem Bob a tu ženu znám. A co myslíš, která to byla? Ta od toho Boba. Věděl všechno. Věděl i to, že se provdala do nejbohatší jihoafrické republiky. Minulý týden jsem s ní měla rozhovor."
"To jsou osudy. Inzerát mě vůbec nenapadlo. Jenže já nechci, aby to četli adoptivní rodiče, kteří ten deník odebírají."
"A o co ti jde? Proč by jim to vadilo?!"
"Vadí. Dva roky už se se mnou nevídají, protože se matka naštvala, když jsem našla biologickou mámu."
"Tak už nemůžeš co ztratit, ne? A krom toho, tam nemusíš dávat, že je to tvůj otec a své jméno. Prostě jenom hledáš pamětníky toho a toho muže. A máš štěstí, že je to chlap. Víš, jak blbě se hledaj ženský."
"A jak je to s tím tvým projektem Sofiina volba?"
"Jedu příští týden do Izraele natáčet dokument. Naštěstí jedou se mnou i naši, protože to bude síla. Sejdou se lidé i po sedmdesáti letech."
"Obdivuji tě, já bych to nepřežila poslouchat takové příběhy. Vůbec si neumím představit, že bych volila, které dítě pošlu na smrt a kterému zaplatím život. Kuba nebo Matěj... No, prostě bych se nerozhodla."
"Ale rozhodla."
"Ale oni to nevěděli, ne? Oni si mysleli, že později pošlou pryč i další své děti."
"Věděli. Každé dítě stálo mnoho peněz. Na druhé dítě už neměli. Mohli si to dovolit ti nejbohatší a bylo to omezené věkem. 14 až 16 let. Na budování Izraele nepotřebovali staré ani mladé. Nevěděli to pouze ty děti. Jedna paní mi vyprávěla, že jí maminka řekla, že jede pryč ona, protože je nejstarší a nejvíc to zvládne. Takže ještě na ně i na ni naložili odpovědnost."
"Kolik jich bylo?"
"Sto padesát. Neví se o nich. Nejsou to slavné děti Wintona. A propó, četlas někdy příběh přímo nějakého zachráněného Wintonem?
"Ne. Jenom o něm a jak to proběhlo."
"Přesně. Mluvila jsem s některými. V Anglii to bylo postaveno tak, že je to in zachránit nějaké dítě před Němci. Takže ti nejbohatší do toho šli. Ta paní mi vyprávěla, že v rodině, kde vyrůstala byla daleko za koňmi a psy. Byla spratkem z východu."
"To je hnus. Adopce, převýchova ... pořád stejný hnus. Snad aspoň některé se měli dobře."
"Jo, vidíš, ale já bych mohla poprosit na centrální evidenci, kde mi s hledáním pomáhají. Je tam velmi ochotná paní."
"Prosím tě moc o to. Psala jsem na cizineckou policii a ti ani neodpověděli. A kamaráda tam už nemáme. Odvolali ho. Tady fakt bez známostí nenajdeš ani biologické rodiče. Matrikářka do telefonu mlžila. Paní z porodnice mi nevěří, že podle zákona mám od 18 nárok nahlédnout do papírů svých biologických rodičů. Mamku jsem našla předloni. A taky jen díky známostem."
"A jste si podobné?"
"Úplně, kdyby měla vlasy stažené do culíku jako já, tak jsme zcela stejné."
"A ona neuvedla otce na matriku?"
"Uvedla, ale není tam. Zřejmě aby ho nemuseli hledat a ptát se ho na svolení k adopci. Mámě podstrčili papír v češtině, i přestože neuměla pořádně česky a ona podepsala. Jsem ukradené miminko."
"Nojo, to se dělalo".
"Mamka strašně přitom setkání plakala, cítila se vinná, že se na mě nemohla ani podívat. Naštěstí jsem tam sebou měla paní z Natamy. Jak to zvládáš tak šílené emoce?"
"Někdy se musím nejméně týden oklepávat. Nejhustší byl ale ten pán, co sem před 14 dny přinesl dopis se svým příběhem."
"Jo, to jsem tady zrovna byla. Jak šel s kamarády zachránit ještě před koncem války lidi do Terezína."
"On to má dodneška ve snech. To prostě nezapomeneš. Němci je tam všechny zamkli do jedné místnosti s malým průduchem, aby pochcípali a nezůstali svědci. Takže ti, co ještě tyfus nezabil, leželi na ušlapaných. Všude postřílení... On je jeden z mála, který zachraňování přežil. Ostatní během 14 dnů na tyfus umřeli. Po rozhovoru jsme s fotografem byli bílí jako stěny. To byl zatím nejhorší rozhovor. Teď si představ, že tento pán, jak jsem nakonec zjistila, žil na jednom patře v paneláku po celé dětství mého manžela. Pán si přeje, aby to vyšlo na den, kdy do Terezína vstoupil."
"No, tak to je jasné."
"Nojo, jenže ti kokoti tady to chtějí dát už v dubnu. Prý to bude bomba a potom články o osvobození."
"Těch jsme četli málo! To s tím něco udělej!"
"Neboj, ještě to nemám hotové", mrkne na mě lišácky.
"Držím ti palce do Izraele. A pošlu ti emailem vše, co vím o otci pro tu paní z evidence."

U počítače jsem to napsala okamžitě. Už není o čem přemýšlet. Rozhodla jsem se. Moc toho nevím. Stačila na to minuta. Pak jsem vyhledala okresní deníky a odeslala inzerci na pátek. Proč mají pátek zvlášť? Nojo, televizní magazín. Inzerát jsem odeslala ještě jednou na všechny všední dny. Cestou domů jsem si řekla, že to dám ještě do mosteckých novin. Tam utekl za nějakou blondýnou.

Hledám pamětníky jugoslávského dělníka Ibrahima na stavbách v Mostu a v JBC 1971 - 1973.

V metru se mi vybaví mé opakované sny z dětství o pochodu smrti. Jsem v béžových pytlových šatech s ostříhanou hlavou. Za mnou jsou krvavé a bílé stopy. Je paradoxem nebo to není náhoda, že mi dala první praktickou radu, jak hledat otce, žena, která hledá židovské děti, kteří přežili válku a pamětníky té doby vůbec.

Jsem najednou zavalena pocity. Utřu si rukou zřejmě rozmazané stíny a odcházím z metra domů. Dneska nejsem poutníkem, dnes kráčím rozhodně a vím, co chci a kdo jsem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 12. dubna 2012 v 20:46 | Reagovat

No páni, tak jsi se přeci jen do toho pustila. Přeji ti, ať to dopadne tak, jak to bude pro tebe nejlepší...

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 20:50 | Reagovat

[1]: Janinko, pustila, neb jsem to měla stejně pořád jako mrak nad sebou.

3 Robka Robka | Web | 12. dubna 2012 v 21:03 | Reagovat

Také ti přeji hodně štěstí na téhle nelehké a pro tebe určitě důležité cestě.
Snad na jejím konci bude čekat to, co si přeješ.

4 Alena V. Alena V. | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 21:04 | Reagovat

Držím moc palce.

5 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 12. dubna 2012 v 21:12 | Reagovat

Moc držím palce a ať máš tolik štěstí, že se to podaří.
Článek jsem četla se zatajeným dechem.

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 22:10 | Reagovat

Děkuji za podporu. Uvidíme, co se bude dít.
Když jsem ty příběhy od Judity poslouchala, tak mě ani nenapadlo, jak hluboko do mě zapadnou. Samozřejmě je mám před očima.

7 signoraa signoraa | Web | 12. dubna 2012 v 22:30 | Reagovat

Držím moc palce, aby se ti podařilo najít otce a dohledat své kořeny.
Hodně štěstí. :-)

8 Petr Hynek Petr Hynek | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 22:57 | Reagovat

Svět je zvláštní místo pro budování vztahů. Já svého otce znal od narození, ale začal jsem si s ním rozumět až v osmnácti a vzáoětí zemřel, bylo mu 46 let. Ano, našel jsem jej, dnes mu rozumím, ale nikdy jsem si s ním nestačil hlouběji promluvit. Přeji ti, aby se ti podařilo najít toho svého otce a třeba jej také pochopíš...

9 Malkiel Malkiel | Web | 12. dubna 2012 v 23:00 | Reagovat

Výborně, tak CKMM se mění v CKMO. Třeba z toho bude námět na novou knížku. ;-)

10 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 12. dubna 2012 v 23:24 | Reagovat

Edith, ještě jste mladá a otec nemůže být tak starý, takže určitě to vyjde. Přeji vám to. Nejistota je mnohem horší, než třeba i nepříjemná jistota.

11 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. dubna 2012 v 21:32 | Reagovat

[9]: CKMO mi nějka nešlo napsat. "Po stopách otce" mi sedí víc.

12 edithhola edithhola | E-mail | Web | 13. dubna 2012 v 21:33 | Reagovat

[8]: Tak to je osud jako herečky Doroty Nvotové. Ta svého otce poznala v 16 letech a sedli si. Bohužel za rok umřel.

13 otavinka otavinka | Web | 14. dubna 2012 v 16:54 | Reagovat

Milá Edith,
nedávno jsem četla článek o Ester Janečkové, moderátorce pořadu " Pošta pro tebe". Tam se mj. uvádělo to, že pořad má dvě výborné redaktorky, které si vše vyhledávají samy než aby svěřily hledání detektivní kanceláři. Možná byste se mohla na ně nakontaktovat v rámci branže. ;-)

14 authentic watches authentic watches | E-mail | Web | 31. října 2012 v 12:48 | Reagovat

Hello, just wanted you to know I have added your site to my Google bookmarks because of your great blog layout. But in earnest, I think your site has one of the simplest theme Ive came across. It really helps make reading your blog a lot easier.
http://www.theirwatches.com/

15 christain christain | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:49 | Reagovat

Q. What do you get when you put a fish and an elephant together?
http://www.shoesgreat.com/

16 pink flower girl dresses pink flower girl dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:00 | Reagovat
17 plus size dresses plus size dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:43 | Reagovat

A. They eat chips!
http://www.threedress.net/

18 replica christian louboutin replica christian louboutin | E-mail | Web | 2. května 2013 v 10:26 | Reagovat

Q. Why did Goofy put a clock under his desk?
http://www.shoesfloor.com/site/ghd

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama