Můžete mě vidět vzlykat...

19. dubna 2012 v 21:27 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Jedna ze čtyř dnešních kapitol (obrazů) k Reně a jejím tygrům...

Filipův syn

Matyáš, Filipův syn věřil na lásku jako jeho táta. Když ji ztratil, dal se na drogy. Filip věřil, že Matyáše z toho vyléčí zase jen láska. Přes den pracoval a po nocích hledal svého vytrácejícího se syna. Čekal na něj u doupat, čekal na něj u klubů. Vodil ho domů, když se syn nevzpouzel. Nebo se vracel bez něj, ale věděl, kde syn spí. Uměl si představit tu místnost. Kde zůstal se svým hérákem sám nebo s dalšími feťáky. Ti se občas Matyáše ptali, proč tam ten starej pořád čeká, a Matyáš ho bránil. "Protože mě miluje." Filip čekal dál. Jako anděl strážný u všech feťáckých doupat, kde zrovna syn si píchal. Deset let pořád věřil v sílu lásky. Řeklo by se, že pokaždé platí, že když někdo jede po šikmé ploše a chce, tak se mu nemá pomáhat. Filip pomáhal. Syn nasliboval, tak ho zase vzali domů. Filip po nocích syna stopoval, do kterého bazaru odnáší jejich věci, aby si za pár šlupek za ně koupil fet. Přešel na šňupání, aby to rodiče nepoznali hned, protože mu kontrolovali ruce.


Pak se konečně Matyáš rozhodl, že pro lásku otcovu se půjde léčit do komunity. Od té doby už téměř dva roky abstinuje. Filip bezpodmínečnou láskou k synovi zestárnul a únavou z desetiletého nevyspání se vytrácel. Zmenšoval se a zhnědnul. Začal za ním chodit černý pes. Skončil s těžkou depresí v Bohnicích. "Nejhorší je, když vám v Bohnicích odeberou občanku, v tu chvíli nejste člověkem." Vzpomínal na své zhroucení po třech týdnech v naší skupině. Konečně přestával být hnědý. Jeho obličej se usmíval a vypadal jako rozpustilé dítě. Zahodil i svůj hnědý kufírek na dokumenty. Vrátil se ke své oblíbené černé tašce přes rameno, přinesl kytaru a zpíval nám na po terapii Tears in heaven. Od té doby vím, že Clapton to zpívá hůř.
Taky Mišík mu slušel. "Sladké je žít" zpíval svým temně sametovým hlasem. "Jel jsem šestnáct pater a koukal Bohu do oken, myslel jsem na své děvče a dlouho váhal se skokem. Stál jsem tam a začal vzlykat..."
Filip to zpíval bodře a rošťácky se usmíval, přesto u toho mrazilo. Obě písničky jsme mu věřili jako kdyby je psal on sám.

Zůstávali jsme po terapii ve stacionáři dýl a dýl a hráli. Začali jsme tvořit. Dělali jsme první krůčky k uzdravení a nepřemýšleli o nich.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Martin Pecha Martin Pecha | E-mail | Web | 19. dubna 2012 v 22:12 | Reagovat

Ahoj, máš docela zajímavý blog. Líbí se mi tvoje články. Kdyby si se třeba chtěla pochlubit i dál, mohla by si zkusit www.publikuj-to.cz :-) Nechci tu spamovat, jen dávám nabídku :-) klidně to hned zase smaž :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 21. dubna 2012 v 9:16 | Reagovat

Edit, náhodou jsem se začetla do článku, asi na pokračování - musím letět. Má to lidský cit a sílu. Martin nad Tebou asi o Tobě mnoho neví... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama