Jak reaguje tělo na nesvobodu slova?

7. dubna 2012 v 22:10 | Edith Holá |  Téma týdne
Co cítíte ve svém těle, když nelze promluvit? Čím více čtu všechny články na TT kvůli jejich hodnocení na Temablog.cz, tím více článků sama píšu. Uvědomuji si spoustu otázek a témat s tím spojených. Svoboda slova je úzce propojená nejen se svobodou vyjadřování ale i svobodou myšlení vůbec. Mnoho z vás píše o tom, jak ho štve, že ve škole nebo v rodině nemůže dokončit větu, když se dotyčnému nelíbí obsah. V rodině, ve které jsem vyrůstala já, jsem nemohla nejen dokončovat věty, ale vůbec jsme se my děti nemohly projevovat. Ani náznak, že si sem tam mylsím něco jiného. Vědomé mlčení je meditací. vynucené mlčení a nemyšlení změní výraz očí , mimiku, pohyby těla a držení těla vůbec.


Dlouhé roky, kdy jsem směla myslet jen v noci a ve snech nebo o hodinách ve škole, mě naučily "tunelování". Většinu myšlenek prostě do světa nepouštím slovy. Mohu žít s lidmi, kteří by je unesli, ale já mám naučeno svůj vnitřní svět skrývat. Blog je jediné místo, kde znáte můj vnitřní svět. Ne už všechno ale hodně. Manžel si často musí číst blog, aby věděl, co se ve mně děje. Bez smajlíka.

A co teprv když jsem s lidmi, kde nelze svobodně mluvit? Že to neexistuje, když už jsem dospělá? Bohužel lidé, před kterými je lepší nedat najevo ani tichý nesouhlas, jsou. Často se mi to stává mezi lidmi, kteří nejsou mé krevní skupiny. Nevím, jak jinak bych je pojmenovala. Jednoduše by se dalo říci, že jsou to třeba dělníci. Ale to bych některým křivdila. Tak jak je pospat? Lidi, kteří mají vybudovaný svět ze svých pravd a jakákoliv zmínka z jiného světa jim způsobí obranu/útok. Jenže mně se to stává i mezi lidmi inteligentními. I oni nechtějí ani náznak jiného. Takže mlčím, kývám, usmívám se a cítím se jako debil a lhář. Jenže pro přežití, pokud je to třeba někdo z kolegů, je to nutné. Většinou se snažím takovým lidem vyhýbat. Nezaplétat se do hovorů a držet vše v hovorech o provozu a počasí. To znám z pozdějších návštěv u našich dokonale. Pokud jsem ale vystavena z jejich strany názorům a jejich vnitřnímu světu, aniž bych mohla cokoliv říci, tak odcházím s migrénou, kterou neutiší ani prášek. Občas pomůže, že mi manžel namasíruje záda. Péče druhého mi rozpustí zatuhliny z němého poslouchání. Někdy mi už při jejich slovech bolí žaludek, mám sevřenou pánev, jindy odcházím s bolestí v krku z nevyřčených slov k jejich tématům.

Za život jsem potkala kromě adoptivní mámy další tři lidi, z kterých bych onemocněla, pokud bych s nimi musela žít.

Popíšu je v dalším článku, protože sama vím, jak je náročné číst na blogu delší texty.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 King Rucola King Rucola | Web | 8. dubna 2012 v 4:16 | Reagovat

U nas sa casto hovori (ohladne "krvna skupina", atd.) "ked chemia suhlasi, resp. nesuhlasi."
Vyborne si popisala ten pocit az bezmocnosti, ked clovek narazi na takych ludi, ktorym fakt tu pravdu povedat nemoze a musi stale hrat divadlo. Chova sa ako profesionalny hrac kariet, ktory permanentne podvadza, aby prezil.
Ale fyzicky mat z toho uhonu? To je dost nebezpecne. Zaludocne vredy a depresia je snad len to minimum. Najlepsie zostava asi ignorovat, alebo sa nejako odreagovat, napriklad - ja - revom, hodenim oblubenej salky o zem... :-D
Vobec sa mi zda, ze sloboda slova, ako asi kazda sloboda, vyjadruje obrovsku silu. Pohodlnejsie je cusat a "mitmachen". ;-)

2 Mňoukla&vymňoukla Mňoukla&vymňoukla | Web | 8. dubna 2012 v 7:57 | Reagovat

Já mám pusu proříznutou a jsem ochotný říct pravdu, prý to někdy hraničí až s drzostí, ale já se řídím upřímnost nade vše, ale je pravda, že někdy "držím hubu a krok".

3 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 8. dubna 2012 v 12:16 | Reagovat

Člověk, který je v realitě, nikoliv na blogu 100% upřímný a vyjadřoval by se ke všemu v okolí, by pravděpodobně zůstal sám.
Jednou bych se chtěla projít třeba po Václaváku + projet pár tramvajemi s dalšími dvěma osobami (to by nás bylo tak akorát) a říct třeba taždému desátému upřímně to, jak nám ho jeví mysl. Třeba že má někdo hezkou sukni, nebo naopak se mi nelíbí (nechtěla bych ale komentovat něčí vzhled od přírody, jak člověk vypadá, za to přece on nemůže), že se mi ta a ta paní v obchodě zdá na své dítě moc přísná, že ten a ten pán v autobuse nevoní a tak dál. Jestli bychom došli domů živí a zdraví, to už není tak jisté.

4 jezinka jezinka | Web | 8. dubna 2012 v 12:42 | Reagovat

Krásně napsané.Já taky při takových příležitostech "ztuhnu".Bublá ve mně odpor-ale vychování je potvora.Jen někdy se mi podaří bouchnout-ale pak to stojí za to. :D

5 zorka zorka | Web | 10. dubna 2012 v 18:51 | Reagovat

Mně je taky fyzicky špatně, když nemohu říct normálně svůj názor. Doma nás matka naučila mluvit vždy pravdu a mezi lidi nás nepouštěla, takže jsme se nenaučili být na veřejnosti "opatrní". A oba s bratrem dodnes těžce válčíme s tím, když nemůžeme se svobodně vyjadřovat. Oba nás to vnitřně ničí, protože my jsme se nenaučili nic skrývat. (Ten blog je úžasná věc! :-) )

Po čtyřicítce jsem se seznámila s Bohem, s Biblí, s jednoduchými a jasnými pravidly pro život a tak se mi velmi ulevilo. Už se netrápím neustálými pochybnostmi vyvolanými útoky druhých lidí, co jako údajně dělám a říkám špatně. Jednám a mluvím v souladu s těmito pravidly pro život a pochybnosti zmizely. Začala jsem také být velmi kurážná ve svém jednání. Bible říká, že když poznáme Pravdu, tak Pravda nás osvobodí (pokud se nedostaneš do špatné církve. :-) ) a to se mi stalo. A pokud někde nemohu mluvit s lidmi upřímně, pokud je tam pokrytectví, tak já už tyhle všechny vztahy ruším. Protože ten stres mi nestojí zato. :-)

6 Zu Zu | E-mail | 15. dubna 2012 v 3:03 | Reagovat

HLOUBKA A PLYTKOST
Nedávno jsem přemýšlela o něčem podobném. Říkala jsem sama sobě:  ,,Jistě nepřestávej být, kým jsi - měj se ráda takovou, jakou jsi. Nikdy se nesmíš měnit od základů jen proto, abys uspokojila názor někoho jiného a čekat pak naivně na revanš. Jediný člověk, kvůli kterému se můžeš chtít změnit, jsi ty sama." Byla jsem trochu nešťastná ze svých vlastních, dá se říct, přehnaně emotivních reakcí na slova jednoho mi velmi blízkého člověka, jež nebyla zrovna s citem volená a mířila neomylně a dost možná i cíleně do mých slabin. Začala jsem však o dané situaci hloubat ve větší šíři než z pohledu "zraněného ubožáčka, co v koutku si svoje rány líže…" Znova jsem k sobě promluvila:  ,,Jsi citlivá a to je dobře. To proto, že jsi citlivá, dokážeš vidět svět z pohledů druhých, to proto teď takhle můžeš přemýšlet, to proto máš tu nejneuvěřitelnější schopnost empatie, jakou u jiného nezažiješ. Je to dar, tak za něj děkuj. Proto se nesnaž změnit. Pracuj na sobě, to ano, ale jen kvůli sobě, abys ty sama se sebou byla spokojená…“  No a mně je vlastně po těch všech úvahách báječně. Je neuvěřitelná svoboda v tom, když dáváme volný a zdravý průchod všem aktuálním emocím. Nemuset se svazovat skrýváním, zamlčováním či dokonce potlačováním vlastních úsudků a přesvědčení je osvobozující, prosté a příjemné (navíc je mým názorem, že nahuštěná, neventilovaná emoce jakéhokoli typu si dříve nebo později najde svou cestu ven - o to je pak následný afekt intenzivnější). Jen ten první krok každého jako jednotlivce k tomuto stavu bezTÍŽE je obTÍŽný. Proč...? Snad proto, že v mylném všeobecném povědomí znamená - dávat najevo, co skutečně cítím - slabost. Lidé si navykli své opravdové pocity považovat za jakousi "nahotu", a proto se pak oblékají do přetvářek, popírání sebe sama a nepřipouštění či odmítání i takových základních citů jako např. niterné bolesti či lásky, což nevyhnutelně vede jen a pouze k otupování vjemu jakéhokoli citu. Důsledek je takový, že se emoce potom stávají pro dotyčné plytkými uvnitř i navenek. Jak pošetilé! Vždyť je to právě rozličnost a hloubka našich pocitů, které dávají základ naším osobnostem, naším myšlenkám a názorům a odlišují nás od všeho jiného živého i neživého. Jednodušeji - žádný strach z čehokoli nezajistí ochranu proti obávanému.  Zvláště strach z vlastní bolesti v duši a srdci, ten je přímo kontraproduktivní, protože vede akorát k "retardaci" schopnosti plně cokoli prožívat. A zde také existuje přímo úměrné pravidlo, že čím dál kdo zajde, tím složitější je vracet se zpět. Dle mého, dávat najevo, co cítím a říkat nahlas, co si myslím, znamená přece přirozenost pro každou lidskou bytost. Avšak v dnešním mělkém světě to znamená neskutečnou odvahu a obrovskou vzácnost. PROTO SALUTUJI VŠEM STATEČNÝM - VĚRNÝM SRDCAŘŮM, IMPULSIVNÍM CHOLERIKŮM, VŘELE MILUJÍCÍM I TRPÍCÍM NEMILOVANÝM, VŠEM, JEJICHŽ SRDCE NEBIJÍ NAPRÁZDNO, VŠEM, KTEŘÍ JEŠTĚ NEZAPOMĚLI, JAK HLUBOKÁ, SLOŽITÁ A NÁDHERNÁ JSOU NAŠE NITRA!!
(A jak je důležité mít je stále otevřená a čistá…)

7 Spaghetti Straps Wedding Dresses Spaghetti Straps Wedding Dresses | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:46 | Reagovat

Awesome Blog. I add this Post to my bookmarks.
http://www.felldress.org/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama