Duben 2012

Tři dny před mým porodem

29. dubna 2012 v 20:01 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Ani jsem vám nenapsala, že jsem ve čtvrtek podstoupila jeden návrat do minulosti. Nevím, jak tu metodu nazvat. Myslím, že se tomu říká regrese. Evička mi byla doporučena ženami z Nedoklubka. Nikdy bych nešla k někomu, komu nevěřím, o kom nic nevím a nedoporučil by mi ho někdo, komu věřím. Paní Eva dělá reiki ale ještě k tomu metodu odblokování. Dokáže projít s vámi trauma i v době ještě prenatální a odblokovat ho tak, aby už emočně nepáchalo škody.

Ramínko pro Táňu Pauhofovou

28. dubna 2012 v 20:43 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Už je to dávno, co jsem si na šicím stroji dokázala spíchnout i kalhoty. Dneska když mám přišít knoflík, tak si na to týdny hledám čas.

Jsou však na světě lidé pro něž člověk udělá téměř cokoliv a hned. Kdo by nemiloval krásnou Táňu Pauhofovou? "Všichni ji tajně milujeme", prohlásil kolega Honza Dědek, když se dozvěděl, že ji budeme fotit o víkendu pro Esprit. Šaty ze showroomu Diora až z Paříže dorazily včas. Pro zbytek jsem doběhla ve večerních hodinách do Diora v naší Pařížšké ulici a další šaty vybírala v jiných módních salónech stylistka. Doma jsem ty nádherné fialovo bordó z Paříže vytáhla a s nimi ve stejné barvě i botky jako pro princeznu. Takovou nadýchanou nádheru za desítky tisíc jsem si netroufla ani zkusit. Jemně jsem je chtěla pověsit na ramínko a ouha! Utržené ramínko. Únavou jsem už téměř neviděla po celodenní práci, dětech a domácnosti, ale pro Táňu jsem ramínko přišila okamžitě.

Táňu jsme dnes nafotili.
Nemohu vám přinést fotky dřív než budou v Espritu a momentálně nemohu prozradit ani ve kterém bude a kdy vyjde. Včas dám vědět. Táňa je neuvěřitelně přátelská a milá a přitom vypadala na každé fotce jako antická bohyně.

Když jsem ji prvně viděla ve filmu, její tvář jsem nezapomněla. Pan Bůh u ní nešetřil krásou fyzickou i duševní.

Náš malý Matýsek se s Táňou vyfotil. Také budu moci ukázat až mnohem později.

Na fotkách božské nohy Táni. Nafoceno při focení do Espritu LN.

Jak kluci potkali princeznu

23. dubna 2012 v 21:23 | Edith Holá |  TANEC, HUDBA, FILM
Je to dvacet let, co jsem byla na kapele Zuby nehty. Vůbec jsem netušila, že jednou potkám Marku Míkovou z této kapely se svými syny v malém prostředí Kaštanu na festivalu Osamělých písničkářů. Vzali jsme tam kluky, protože festival začínal už od půl páté. Matýsek chtěl jít na svou Terezku (Terezii Palkovou, kterou si pamatoval z happeningu pro Nedoklubko). Začínala však až v osm večer, tak jsem ani nevěřila, že to kluci vydrží. Zvláště malý Matěj. Kluci byli jedinými dětmi v publiku.

Posviťme si na média i na sebe

22. dubna 2012 v 8:41 | Edith Holá |  Téma týdne
Inspiroval mě jeden článek od Malkiela z minulého týdne. Po třech měsících návratu do novin bych tak ráda zařvala: "Běžte do prdele s těmi články, co píšete". Jenže nemohu. Nejen z toho důvodu, že jsem slušná a kolegům nechci nadávat. Také z toho důvodu, že by mi řekli, že já jsem mimo. Když se to prodává, tak to prostě někdo čte.

Kdybyste věděli, jak v novinách denně poslouchám, co je prodejné a co se čte. Nesmí to být prvoplánované, i když je to prodejné. Prodejné a neprvoplánované dvě zaklínadla. Rozumíte tomu? Podle mě se to vylučuje. Když je něco neprvoplánovaného, mělo by to být dobré a kvalitní. Když je něco dobrého a kvalitního ke čtení tak to nemůže být prodejné. To jsem prostě ještě neviděla. Nebo vy ano?

Jenže mohu já nadávat novinářům. Když oni zřejmě opravdu píší podle poptávky? Všechny noviny a časopisy, když měly chytré články, tak prostě ztrácely čtenáře, takže nakonec se všechny proměnily podle čtenářů, aby se vůbec zachovaly. Nebo se mýlím? Kdo z vás si kupuje něco, co je ke čtení a není to jen k prohlížení či odreagování ve vlaku?

Vždycky jsem si myslela, že média jsou od toho, aby nás informovala, co se děje nového. Co je pod povrchem. Investigativní novinařinou se nechci zabývat, neb tomu nerozumím a také nevěřím. Myslím, že každý novinář u nás sáhne po informaci, která prostě je bomba a zítra prodá noviny. A už se nepídí po tom, proč právě tuto informaci dostal dnes, jestli náhodou ten a ten nechce zahladit cestu k daleko většímu průseru nebo někoho zničit. Jak říká moje kolegyně: noviny jsou vlastně dojmologie. Žádná fakta.

Většinou mě v novinách zajímají kulturní a sociální témata. Tedy zajímala. Vzhledem k tomu, že mám díky práci v novinách přístup k fulltextové databázi všech tištěných médií, tak si mohu občas ověřit, jestli o něčem informovali. Za krátkou dobu po mateřské dovolené jsem zjistila, že úpadek je obrovský. Ani kultura v novinách nás neinformuje o kvalitním. Pouze o tom, co je provařené, prověřené, ... "Psal někdo o tom?", to je první otázka, když nabídnete něco nového do novin. A druhá: "Zná ho někdo?" Nezná a jak by mohl, když o něm neinformujete.

Běžte opravdu do prdele s články o Titaniku, provařených celebritách, nafouknutých krizích, dojmy kolem odposlechů atd.

Možná stejně jako klesla vzdělanost národa, tak možná i novinářů. Možná by prostě nezvládli napsat článek o knize, která je těžké čtení. Nebo žijí v ambivalenci? Při psaní se předbíhají v tom, co bude pro hloupější a doma čtou těžké a odborné věci a píšou o nich do šuplíků či na blogy?

K čemu pak taková média? Nečtu je. (Pouze částečně Respekt.)

Posviťme si však i na sebe. Co čteme a komentujeme na blozích? Těžké články, odborné články nebo jen zábavné a zážitkové. Nechce se nám myslet? Pak ale média odpovídají na Gaussovku správně a nemůžeme si stěžovat. A těch pár jedinců jako já si hledají články ke čtení na netu nebo si o nich nechávají zdát.

P.S. Naposledy v pátek jsem se pokoušela najít v novinách a časopisech jeden jediný článek o spisovatelce Agotě Kristofové. Za dvacet let v žádných celostátních novinách o ní nebyla ani zmínka. V okresních pouze to, že zemřela. Je to prostě těžká četba.

O světle z jiného úhlu jsem psala včera Mimo čas...


Mimo čas ve světle

21. dubna 2012 v 21:55 | Edith Holá |  Téma týdne
Také se vám to daří dostat se mimo čas? Mně občas ano. Když si pustím Majerovky rázem jsem mimo čas. Uvěznění v čase je temnota. Mimo čas je světlo. To je bezpečím a zdravím. Světlo je Bůh. Jsme však stále v čase, tudíž tak málo víme, kdo je Bůh. Většinou řešíme, čím je Bůh. Protože to řešíme v čase.

Jsou SVĚTLÉ chvíle (možná bych mohla napsat poeticky chvíle světlem oděné), kdy k nám přijde vůně starého času a my nevíme, který to je. Rozpomínáme se... Cítíme vůni duše, když byla mimo čas.

Někdy se říká, že ten člověk voněl po Bohu. Znala jsem takového. Jedna stará paní takhle voněla. Vždy když jsem k ní přišla byla jsem s ní mimo čas. Manka voněla a svítila. Když mi přicházela naproti jakoby šlo s ní i světlo. Z pórů, vlasů, obličeje, kolem ní...

"Mimo čas" si lidé pomáhají drogami. Jde to však i modlitbou nebo meditací. Tancem nebo poslechem hudby. Když jsem ve světle píšu. Jsem tak mimo čas.

Mostecko a Jablonecko

21. dubna 2012 v 20:36 | Edith Holá |  Po stopách otce
Včera měl vyjít po celých severních Čechách v denících toho kterého kraje inzerát, že hledám pamětníky jugoslávského dělníka Ibrahima Hussaina, který pracoval v letech 1970 - 1973 na stavbách v Jablonci nad Nisou nebo Mostě. Mělo by to vyjít ještě dvakrát a pokaždé v pátek, který je nejčtenější. Budu ráda, když mi někdo napíšete, že to tam opravdu vyšlo. Nemám to jak zkontrolovat.
Děkuji.

Můžete mě vidět vzlykat...

19. dubna 2012 v 21:27 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Jedna ze čtyř dnešních kapitol (obrazů) k Reně a jejím tygrům...

Filipův syn

Matyáš, Filipův syn věřil na lásku jako jeho táta. Když ji ztratil, dal se na drogy. Filip věřil, že Matyáše z toho vyléčí zase jen láska. Přes den pracoval a po nocích hledal svého vytrácejícího se syna. Čekal na něj u doupat, čekal na něj u klubů. Vodil ho domů, když se syn nevzpouzel. Nebo se vracel bez něj, ale věděl, kde syn spí. Uměl si představit tu místnost. Kde zůstal se svým hérákem sám nebo s dalšími feťáky. Ti se občas Matyáše ptali, proč tam ten starej pořád čeká, a Matyáš ho bránil. "Protože mě miluje." Filip čekal dál. Jako anděl strážný u všech feťáckých doupat, kde zrovna syn si píchal. Deset let pořád věřil v sílu lásky. Řeklo by se, že pokaždé platí, že když někdo jede po šikmé ploše a chce, tak se mu nemá pomáhat. Filip pomáhal. Syn nasliboval, tak ho zase vzali domů. Filip po nocích syna stopoval, do kterého bazaru odnáší jejich věci, aby si za pár šlupek za ně koupil fet. Přešel na šňupání, aby to rodiče nepoznali hned, protože mu kontrolovali ruce.

Kapitola po kapitole nebo i jinak?

18. dubna 2012 v 22:40 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Musím se zeptat někoho ze spisovatelů na blogu, zda se jim stává, že najednou píší různé obrazy a teprve posléze je pospojují. Doteď jsem psala "Renu a její tygry" tak, jak to přesně v mém deníku bylo v záznamech. Najednou se mi rozjely obrazy a já mám tu z prostředka terapie, tu jdnu kapitolu z konce. Jak to proboha dám v celek! Stává se to někomu? Nebo se má psát kapitola po kapitole a obrazy si psát jen někam v bodech. Za poslední dva dny jsem napsala pět kapitol. Pět obrazů.
Jeden obraz je zde. Nevím, kolikátá kapitola by to mohla být. Je to z období téměř půlky terapie za námi.

JFK a vyhrnuté rukávy

17. dubna 2012 v 23:59 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Tak takhle to vypadalo, když JFK neměl odvahu nebo zrovna náladu narušovat bonton.

JFK přinesl na fotky úsměvy. Happy smile byl na světě a reklamní průmysl z něj žije dodnes. Také byl prvním, kdo si troufnul vyhrnout u košile rukávy a sundat sako alespoň při neformálních příležitostech. odkaz na net zde a zde


Jeho bratr Robert už pak šel pouze o krůček dál s vyhrnutými rukávy až na ulici mezi lid.
Kdo jste včera tipoval správně a chcete poslat poštou Esprit LN, který vychází dnes 18. dubna, tak mi napište emailem nebo do zprávy na blogu adresu. Poslední dvě fotky jsou náhledy z Gettyimages. Velmi brzy je vymažu.


Hádanka za Esprit LN

17. dubna 2012 v 8:59 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
OUž se zase ozvývám s hádankou, za kteoru ej méžné vyhrát přílohu Esprit LN. Ne, měsíc od té minulé hádanky ještě neuběhl. Připravujeme totiž dva speciály, abychom se se šéfkou nenudily. Jdeme s uzávěrky k uzávěrce. Tuto středu vyjde speciál o byznusu a gentlemanech. Prostě Esprit pro muže.

Tentokrát mě napadla typovací hádanka. Kdo z politiků poprvé sundal sako a ohrnul si rukávy košile? Správná odpověď bude samozřejmě v Espritu LN

a) J. F. Kennedy
b) Churchill
c) Reagan

Také nezapomeňte, že v dubnu na blogu Gaia čteme společně knihu od Lubomíra Müllera. Můžete si jí se slevou právě pro nás v dubnu zakoupit zde. Já už jsem si jeho knihu i jeho další objednala a od včera už Sáru čtu. Je to zajímavé.


Tato obálka je z loňského roku. Zítřejší můžete vidět zde

Ediční plán Joty a má kniha

14. dubna 2012 v 21:56 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Tak pro všechny mé přívržence i odpůrce :-) Nakladatelství Jota má konečně na webu katalog jaro - léto 2012. Na straně 46 se můžete mrknout na obálku i anotaci "Cesty k mým matkám". Jak se vám zamlouvá obálka? Praštila by vás v množství knih na pultech do očí? Nahlédli byste do knihy?


P.S. Kniha vyjde s největší pravděpodobností třetí týden v srpnu.

Po stopách otce2

14. dubna 2012 v 9:28 | Edith Holá |  Po stopách otce
Pamatujete si někdo, jak se za totáče jmenovaly podniky, které se zabývaly výstavbou měst a potřebovali na to mnoho zahraničních gastarbeitrů? Stavěli většinou dálnice, celá sídliště, celý Most... Údajně byly čtyři stavařské firmy. Něco jako Státní stavební podnik?
článek níže

Po stopách otce

12. dubna 2012 v 19:57 | Edith Holá |  Po stopách otce
Přes sklo redakce jsem uviděla svou bývalou kolegyni. Rozbušilo se mi srdce. Vystartovala jsem za ní. Průkazkou jsem si otevřela.
"Judito, Judito, počkej. Ty jsi teď taková detektivní kancelář, potřebuji..."
"No, když takhle někdo začíná, tak to zase bude síla."
"Nee, neboj, nemám žádného příbuzného, co zná židovské dítě odvezené před Němci ani nikoho, kdo přežil koncentrák. Tedy vlastně nevím. Chtěla bych jen najít svého biologického otce."
"Znáš jméno?"


Knihovny?! Ach jo!

11. dubna 2012 v 19:15 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Jsem vystudovaná knihovnice, ale tuto práci jsem nikdy úplně nedělala. Kromě pár praxí na škole. Když si mám jít vypůjčit knihu do knihovny, tisíckrát si to rozmyslím. Vždy se mi stane, že knihu, kterou chci, má zamluveno několik lidí přede mnou. Jenže já nechci čekat. Jsem přesně typ ženy z filmu Tajnosti. Když po něčem toužím, tak to potřebuji hned. Právě dnes si chci přečíst to a to. Nejpozději zítra. Čekat opravdu nemohu, neb mezitím už budu chtít číst další a další... Takže si nakonec knihu koupím.

Nedávno jsem byla pracovně v pražské Městské knihovně. Většinu knih, které jsme potřebovali do práce, neměli. V novinách se už vůbec nedá čekat. Včera už bylo pozdě. Rozladěně jsem odcházela. Cestou přes beletrii jsem si řekla, že se podívám na polskou spisovatelku Tokarczuk, neb její kniha "Denní dům, noční dům" je všude i na netu vyprodaná. Knihovnický anděl se nade mnou slitoval a v regálu, světe div se, byla. Byla jsem nadšená. S touto knihou jsem se setkala za poslední dobu dvakrát. V rozhovoru se samotnou spisovatelkou Olgou Tokarczuk a potom na koncertě Majerovek, kde zpěvák Petr Linhart vyprávěl, jak díky této knížce navštívil polskou Nowou Rudu a inspirován místem i knihou napsal dvě písně na své CD Sudéta.

Další zádrhel knížek z knihoven je, že si někdo v zápalu čtení neuvědomí, že je to vypůjčená kniha a klidně si podtrhává a dělá poznámky na okraje listů. Takže z "Denního domu, nočního domu" už tak těžkého románu se pro mě stalo téměř psychologické čtení. Zkoumám, proč si čtenář přede mnou podtrhl právě toto a tamto. Proč tam má napsáno tohle...

Já chci dotisk! Číst si novou knihu bez poznámek člověka přede mnou. Udělat si tam své poznámky a podtrhat si věty, které jsou důležité jen a jen pro mě.

Pravda až na druhém břehu. Těším se tam.

9. dubna 2012 v 10:41 | Edith Holá |  Téma týdne
Jelikož "svoboda slova" k mému úžasu pokračuje do zítřka, tak jsem si rozhodla vztek svůj zchladit článkem.
Těším se na durhý břeh. Nechápete, co to má co do činění s tématem "svoboda slova"? Protože tam mi konečně Stvořitel řekne, jak to bylo, je a bude.
Jak to je s vírou, to mě bude zajímat nejvíce. Materiálno a věda jsou zajímavé tady, ale člověk, který přemýšlí, ví, že je to omezené už na tomto světě.

Odvážní spisovatelé, novináři a další

8. dubna 2012 v 21:59 | Edith Holá |  Téma týdne
V našem zjemnělém světě, kde nám nejde o holý život, nám zbyla jediná možnost, jak si znepříjemňovat život: slovem. Žabomyší slovní války v politice nám v přímém přenosu přináší televize, druhý den média, … Slova jsou šíp. Láskyplný nebo jedovatý. Ubližujeme si jimi ve vztazích, devalvujeme jimi děti, kritizujeme druhé a za kritiku se ještě vysoce ceníme. Kritiku jsme dávno zaměnili za pohrdání, xenofobii a nesvobodu vyjadřování. Možná kdybychom občas měli hlad, málem zmrzli a zažili strach o život, tak bychom se nemlátili slovy.

Zdražovači vajec máte smůlu

8. dubna 2012 v 17:58 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Na nás si obchodníci s vajíčky nepřijdou. Kuba má alergii na bílek, tak je u nás jídel s vajíčkem poskrovnu. Takže nás úmyslné zdražování před Velikonocemi nechalo klidné. Jen pár jich vždy klasicky povaříme a potom naložíme do barev. O Velikonocích musíme vždy zapojit fantazii a vejce nahradit. Letos jsme se inspirovali knihou o kinder vajíčkách.

Velikonoční pozdrav pro vás na závoďáckém blogu.

Svoboda v Americe? Ha,ha,ha

8. dubna 2012 v 9:32 | Edith Holá |  Téma týdne
Slíbila jsem vám včera v článku "Jak reaguje tělo na nesvobodu slova?", že popíšu setkání se třemi lidmi, kteří ještě s mou adoptivní mámou by způsobili, že bych onemocněla, pokud bych s nimi musela žít. Nenavštívila bych je, ani kdyby mi někdo nabízel milión korun, ani kdyby umírali a chtěli by mě nedejbože vidět.

Jeden žije ve svobodné Americe, jak se této zemi svobody říká. No, já jsem tam zažila jen nesvobodu pohybu (pěšky a na kole se jezdit nedalo), rasismus jsme zažili v KFC, protože jsem byli jediní bílí a ... S tehdejším partnerem jsme bydleli u jeho strejdy. Emigrant po 68 r. Čekala jsem svobodomyslného člověka, když utekl před totalitou. Pouhý jeden večer s ním a jeho ženou u jídla a televize mě vyvedl z omylu. Pokusila jsem se ze slušnosti ještě další večer posedět, ale to nešlo. Poprvé v životě jsem byla neslušná. Po celý týden jsem se večer co večer nějak vymluvila. Sedět v jedné místnosti s xenofobním, rasistickým Buschovcem, který je něco víc než my, protože není už Čech a je něco víc než Američan, protože má kritický přístup ke všemu oproti happy Amíkům, bylo nad moje psychické síly. A to jsem z rodiny naučená mlčet ke všemu.

Tři týdny jsme pak se strýcem cestovali autem po západním pobřeží. K ničemu jsem se nevyjadřovala. Přítel sem tam ano. Měla jsem školu z domova. Takže provozní dialogy o nákupu, přípravě jídla, kde se ubytujeme a jinak mlčení bez mimiky. Minimální mšylenkový proces. V Los Angeles se uprostřed downtownu strýc otočil a začal na nás řvát, co si o sobě myslíme, že Amerika je svobodná země, ... a co si vůbec dovolujeme myslet. Tito lidé pochopí, že i mlčení je nesouhlas s nimi. Vlastně on se chtěl každý večer hádat, aby dokázal, jak je úžasnej a celá Amerika (samozřejmě jen lidi, co milují Bushe). Jak by všechny žluťáky a mexičany (taky pro ně měl nějaké pojmenování) postřílel. Převálcoval by nás svými demagogiemi, řvaním, rasistickými kecy, ... Ale my mlčeli.
Ameriku jsem prožila s depresí. Nemoci mluvit a myslet mi způsobilo obrovský útlum. Ani snít nešlo. Za jízdy jsem upadala do spánků a v noci jsem usínala, jakmile jsem zapla spacák. Spaní mě ochraňovalo.

Druhým člověkem byla žena. O trochu mladší než já. Přítelkyně kamaráda mého manžela. Cestovali jsme s nimi do Paříže. Bydleli jsme u starší dámy, kterou pánové adoptovali za svou babičku. Na každou večeři byli pozváni příjemní a inteligentní lidé. Už při první večeři jsem si říkala, že něco není dobře. Cokoliv jsem řekla, ona žena nějak shodila nebo velmi hlasitě trumfovala. Nechápala jsem proč. Bojovala se mnou? Nakonec to u stolu vypadalo tak, že bylo slyšet jenom ji a zbylí lidé ji komentovali, aby ona zase mohla zazářit. Poznávali jsme její názory na všechno a na všechny. Co všechno umí a co jí všechno jde nás nestačilo udivovat. Zajímal-li mě někdo jiný, nebylo možné se přes její monology a úsměvy u jednoho stolu k němu nějak více dostat. Po několika dnech s ní jsme s manželem chodili na pivo do restaurace vedle. Večery i rána s ní jsem přetrpěla v tichém mlčení. Jízdu zpět domů společným autem jsem prospala. Díky Bohu za spánek při depresi.

Třetí zážitek bylo hodinové setkání s Bátorou. Měla jsem pak tři dny migrénu, na kterou nezabíral ani neurol.

Na lidi tohoto typu doplácím bolestí a depresí. Nevím, jak bych na ně reagovala, kdybych si už nenesla v sobě stejný zážitek z celého dětství. Jak reaguje vaše tělo, když jste víc jak hodinu s člověkem takového typu?

Jak reaguje tělo na nesvobodu slova?

7. dubna 2012 v 22:10 | Edith Holá |  Téma týdne
Co cítíte ve svém těle, když nelze promluvit? Čím více čtu všechny články na TT kvůli jejich hodnocení na Temablog.cz, tím více článků sama píšu. Uvědomuji si spoustu otázek a témat s tím spojených. Svoboda slova je úzce propojená nejen se svobodou vyjadřování ale i svobodou myšlení vůbec. Mnoho z vás píše o tom, jak ho štve, že ve škole nebo v rodině nemůže dokončit větu, když se dotyčnému nelíbí obsah. V rodině, ve které jsem vyrůstala já, jsem nemohla nejen dokončovat věty, ale vůbec jsme se my děti nemohly projevovat. Ani náznak, že si sem tam mylsím něco jiného. Vědomé mlčení je meditací. vynucené mlčení a nemyšlení změní výraz očí , mimiku, pohyby těla a držení těla vůbec.


Svobodné obrazy kuřáků

7. dubna 2012 v 18:12 | Edith Holá |  Téma týdne
Ať žije svoboda vyjadřování! Co všechno je však zakázáno, protože to je za rámec svobodného vyjadřování? Čmárání po stěnách, ve výtahu a v MHD... tj. poškozování majetku veřejného i soukromého. Grafitti se uznávají jako obrazy, když jsou povolené, jsou od "profesionála" a vlastně nějakou hnusnou betonovou část města zkrášlí.