Spisovatelka a blogerka Renata Štulcová nedávno psala ve své rubrice o tom, jak psaní má vývoj v podobě křivky (zde)
V duchu jsem si říkala, že to tak nemusí být vždy. Prostě někdy je to kruh, jindy spirála, … Prostě jak to jde. Tak nějak jsem se tomu vzpírala, protože mi to nešlo.
Včera jsem si skypovala s odpovědnou redaktorkou a konzultovaly jsme tímto způsobem změny v CKMM, abych nemusela jet do Brna do Joty. Diktovala jsem jí, co jsem vyškrtala. Tak byla spokojená. Také jsem s ní řešila, co si nejsem jistá, že mám vyškrtnout, i když chci. Potvrdila mi mé domněnky, že to má jít ven.Nakonec jsem ji s trochou obav přečetla nový domyšlený závěr. Při setkání v prosinci mě poprosila, abych závěr rozšířila o pár vět. Můj závěr byl takový jako filmový střih do ztracena. Žádný happyend, život jde dál, … Jenže připsáním pár vět se mi to rozjelo do dalších a dalších a poslední odstavec jsem napsala jako vzpomínku na dávné přání, které se vyplnilo. Tím se poslední odstavec vrací k prvnímu odstavce v knize. Redaktorka zajásala. Vývoj příběhu došel po křivcetm, kam měl a dokonce se vrací zpět k úvodním slovům, což mají čtenáři rádi. Pro tento typ literatury to, co tam má být. Tak a mně spadl kámen ze srdce.
Chvíli si užívám, že se mi něco povedlo...
Tak ještě napsat lepší epilog, změnit písmo všech textovek, zpráv z facu, dopisů, … Znovu celou knihu přečíst a některé kapitoly pořád dokola, dokud přepisováním si nesednou jako zadek na nočník. Kéž by měly dny více hodin. Tak zoufale nestíhám vše, co bych tak ráda...
Grafika: Labanda
Kniha, členství v týmu TT, blog Nedoklubka, k tomu rodina a teď ještě navíc zaměstnání. To by bylo hodně i na Supermana. 
Renata Štulcová | 
Na knihu se moc těším, věřím, že až ji dočtu, budu muset tiše sedět a mlčet. 
Opravdu se dá číst pořád dokola jedna část a ještě v ní najít nedostatek? Nedovedu si to představit bez nějakého časového odstupu. Každopádně jsem ráda,že se daří.