Našla jsem na netu starou polskou lidovou pohádku O zlatém kapradí. Její myšlenka, že nemůže být nikdo šťastný, když se nemůže podělit o své štěstí, mě zaujala. Když jsem ji hledala na netu, našla jsem několik verzí a také rozhovor s polskou spisovatelkou Tokarczukovou, která říká, že tahle pohádka odpovídá polskému smutku v nich. Něco mi to v mém srdci rozeznělo. Už téměř dva roky znám svou bio mamku, která je polské národnosti a myslím, že polský smutek je v mém mozku i srdci také. Nemohou být nikdy šťastní, když někdo blízký okolo je nešťastný... Je to vlastně dost protipól tomu, co se dnes razí, doporučuje ... Být šťastný navzdory... Vlastně na tom stojí celé nové pozitivní myšlení. Někde musí být, co to propojí. Pomáhat tam, kde chtějí pomoci a kde si pak opravdu dál budou moci pomáhat už sami. A když někdo naopak brání mému štěstí, tak odejít, navzdory tomu, že zůstanou ve své depresi, nouzi, ... Moc těžké rozlišit.
Neznám polské pohádky a někdy mi je líto, že mi je mamka nemohla číst. Tak k nim přicházím v dospělosti a převyprávím je svým synům a vám v nové podobě.
Budu ráda, když si přečtete mou novou pohádku "Zlaté kapradí pro kulíška", volně inspirovanou polskou pohádkou Květ kapradiny. Našla jsem ji v knize Světové pohádky z r. 1975.
Ale na české nemá! 
Nad tím za každou cenu pozitivním myšlením se často zamýšlím. Říkám si vždy, že by mě zajímalo, kde je hranice mezi pozitivním přístupem a sobectvím. Setkala jsem se totiž už i s tím u lidí, že někdo odmítal řešit vážný problém, odmítal pomoci někomu se bránit. A to jen proto, že při té pomoci by byl vystaven negativním myšlenkám. A on se zrovna o víkend někde čistil...