Tolik bych si přála, aby u obrazů v mé knize "Cesta k mým matkám" každý čtenář pocítil to, co jsem cítila, když jsem to prožívala a když jsem ho většinou vzápětí popsala. Myšlenkové procesy jsou důležité, ale nějak cítím, že mi nejvíc v románu záleží na těch pár obrazech, které tam mám. Je jich osm možná deset. Obraz s emocemi. Čtu si je zas a znovu. Upravuji, škrtám, vpisuji, znovu dávám původní větu, … A pokouším se dostat do nich náladu, emoci, která mě zavalila. Emoci, kterou si moc přeji, aby pocítil ten, kdo si knihu bude číst.Chci knihu vystavět tak, aby v ní byly momenty jak z filmů polského režiséra Kieslowskiho. Kdy se člověk zastaví, aby si buď zamíchal čaj a klidně si dal ten čas, i když je čas drahý nebo aby se zastavil a s rozšířenými zorničkami viděl.
Nosím jednotlivé kapitoly v batůžku kamkoliv jdu, čtu nějakou pořád dokola v metru a říkám si, tak takhle píše matka dvou dětí knihu. Chytám múzy a snažím se nezapomenout, když mě něco napadne a zrovna jsem třeba na přestupu. Nikdy nevím, kdy nějaký obraz přijde. Některé přijdou a já nevím, jak je zapsat, tak si napíšu body a čekám...
Já jí mám moc ráda, také mi v mých začátcích s blogem pomohla, udělala design a tak nějak mi zvedla náladu 
Víš, já to mám také tak složité... Což se týká spíše té poslední věty, že čekáš, až přijde správná chvíle.
), ale vůbec nevím, jak to zapsat.
Já také píšu knihu, pokouším se ji napsat a je to můj životní sen.
Nemyslím si, že bych námět na ní měla špatný, ba naopak se mi to moc líbí (nechci se s tím vychloubat, jen že mi ten námět přijde skvělý
Mám promyšlený děj knihy, promyšlenou hlavní postavu a její příběh, ale nevím, jak ho sepsat tak, aby dával smysl a přitom byl jaksi jiný, psaný srdcem a ne prsty, které ťukají do klávesnice...
Držím Ti palce, abys zvládla mateřství, svůj život, napsání knihy,... Prostě abys žila tak, jak si zasloužíš - dobře...