Začínám se asi opravdu aklimatizovat na pracovní proces. Už při něm zvládám i své osobní záliby. Udělala jsem si systém, který funguje. V práci si vždy vytisknu, co mě na blogu zaujalo a to si čtu cestou MHD odpoledne domů a ráno cestou do práce. Dnes jsem si četla nové články spisovatelky a blogerky Renaty Štulcové. Ty vlastně téměř nikdy nemohu číst jen v počítači. Mám pocit, že jsou nabité viditelnými i neviditelnými informacemi až k prasknutí a při čtení na monitoru by mi mohly utéci.
Tak mi jely miliony asociací k dvěma Renatiným článkům kromě té ústřední, co mám u ní pokaždé, že nechápu, kam na to chodí. Co všechno propojí, co všechno musí už důvěrně znát nejen z mytologie, aby to právě mohla propojovat a s detaily si takhle pohrávat. Přesně takhle jsem vždy žasla při čtení Joan K. Rowling.
Říkala jsem si, že ji musím poprosit o pár řádek k symbolu had. Protože v jejím článku je jen o tom ve zkratce. V mé připravované knize "Cesta k mým matkám" je asi na pěti obrazech hada vykreslen jakýsi posun. Intuitivně jsem cítila, že ke správnému a u posledního vnitřního procesu s hady jsem utírala ty slzy, které jsou žalem i radostí zároveň. Že by tedy léčení? Vůbec jsem netušila, že had je také symbol léčení. Díky Reno!
Včera jsem si chatovala s redaktorkou. Úkol: napsat si medailonek a anotaci. Stáhl se mi žaludek úzkostí. Tak už je to tady. No, dobrá. Snad zvládnu, redaktorka upraví, vyladí, vymyslíme tajemný, protože kniha bude pod mým pseudonymem. Jenže další zpráva byla: vymýšlím otázky pro rozhovor do katalogu Joty a raduj se, vymohla jsem stránku a půl. Úzkost snad jak před tabulí, pocit hrůzy jako po učinění něčeho zlého... Naštěstí billboardy v metru nebudou. "Nechceš se mnou udělat rozhovor o pohádkách? A taky ještě budu mít dva nové blogy, … Prosím!"
Jak těžko se mi dává tahle gólovka. Druhá v životě. První je kniha Pohádky pro kulíšky. Společný projekt komunity na Blog.cz a nedoklubích maminek.
Kolegovi v LN před pár dny nečekaně přistál na stole od mesíka balík jeho knih. Vůbec netušil, že už je nakladatelství pošle. Byla jsem překvapená, že ho to také značně vykolejilo. Úpěl věty stejné jako já, když něco vytvořím. Proč já se do toho pouštěl? Proč já musím s kůží na trh. Ježííš, to zas budou recenze. Mám já to zapotřebí. Tady si v klidu dělám grafiku a teď je po klidu. Nechcete to někdo rozbalit. Já to ani nedokážu. Docela jsem ráda, že jsem to viděla a slyšela. Nejsem sama, kdo má ambivalentní vztah ke své tvorbě. U mě je to spojeno s pocitem z dětství: nemám právo být dobrá, nemám právo něco dělat, co není běžné (dřív to bylo ještě silnější: nemám právo vůbec být.)
Tak jsme večer s manželem prodiskutovali, co vlastně opravdu s CKMM chci. Pustit ji. Tahle zřejmě silná kniha, ať jde do světa. Je v ní vše, co jsem chtěla říci, co jsem měla ve vzpomínkách, co si myslím, co jsem prožila, … Důvěřuji, že jsem svým procesem, který je v ní popsán, přetrhla červenou niť, která se táhne biologickou rodinou i adoptivní. Je to očista. V knize je tolik témat, které je možno rozebírat i beze mě. Za knihou si stojím, ale pouštím ji. Nebudu se chtít k ní vracet, ďoubat, patlat, … to už má možná zase někdo jiný v karmě. Nebo také nikdo. Bude jako balónek vypuštěný do světa. A ten může letět klidně hodně vysoko a zmizet.
grafika: Labanda
Kdy že to má knížka vyjít?