Leden 2012

Spisovatelé a blogeři na happeningu

25. ledna 2012 v 22:17 | Edith Holá |  HAPPENING PRO NEDOKLUBKO

Renata Štulcová, Daniela Krolupperová, Alena Vorlíčková a mnozí jiní spisovatelé, ilustrátoři - Magda Štajnerová, Jitka Zajíčková, herci, hudebníci a blogeři budou předčítat a účinkovat na Pohádkovém happeningu pro miminka do dlaně v pátek a sobotu v pražské galerii Lapidárium.


Nevinnost bych ze slovníku vyškrtla

21. ledna 2012 v 21:01 | Edith Holá |  Téma týdne
Opravdu nejsem romantik. Slovo nevinnost bych vyškrtla. Vina - nevina. Kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Dělení na čisté a nečisté. Panny a nepanny. Kolik utrpení, kolik bojů, kolik krve ... Třetí synonymum - neškodný. Kdo určuje, co škodí a co neškodí? Jen každý z nás ví nejlíp, co mu škodí a naopak co mu je přínosem. Pokud to určuje někdo jiný a je to pro nás doporučením budiž. Pokud nám to jiní nutí, může to být znesvobodnění nás samých. Přináší nám to jen pocity viny. Nemáme tedy právo jako ten druhý.


Budou šaty z igelitu nebo nebudou?

17. ledna 2012 v 22:36 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Tak si tak říkám, jestli vůbec jde nějak popsat má práce. Název článku mě nenapadá, což je u mě nezvyklé. Jindy ho mám dřív než článek. A ouha. Kam ho zařadit? Rubrika pohledy z mateřské dovolené vlastně skončila. Tak mi je po ní smutno.

Nástup do práce

16. ledna 2012 v 22:40 | Edith Holá |  Pohledy z produkční práce
Tak jsem ve čtvrtek nastoupila po šesti letech na mateřské do práce. U mě to nebylo o strachu, jak to zvládnu v práci. Vzhledem k tomu, že jsem se za poslední rok dokázala různými projekty až přezaměstnat jsem věděla, že jsem práci s počítačem nezapomněla, že mi mozek na MD nezakrněl, že umím také jiná slova než dětská a o dětech, že umím leccos zařídit a vykomunikovat, ...

Odpouštím si

15. ledna 2012 v 22:42 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Kolik emocí a myšlenek vyvolává tato krátká věta o dvou slovech? Odpouštím si.


Rozhovory s Edith Holou :-)

15. ledna 2012 v 22:24 | Edith Holá |  Svět blogu
U kulatého stolu s Edith na blogu Mléčného baru (22. srpna 2012)

Velkorozhovor na blogu Mňoukly (srpen 2012)

V rozhovoru pro web Maminkymaminkam.cz jsem zodpovídala otázky spisovatelky Aleny Vorlíčkové Léčivé duhové pohádky
(leden 2012)

Pro internet-magazin na blog.cz jsem měla možnost zase dát dohromady pár vět na otázky o nakladatelstvích, sponzorech atd. Můžete si to přečíst :-) zde Rozhovor s Edith Holou
(leden 2012)

Na blogu Spisovatelů jsem byla zpovídaná v květnu 2011 Edith Holá

Pro internetový portál Blog.cz rozhovor s Edith Holá (srpen 2011)

Afirmace k procesu usmiřování

15. ledna 2012 v 19:38 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Při psaní k tt "pomsta" mě napadly tyto dvě krátké věty.

Člověku, kterému se nejvíce chcete pomstít za zranění a křivdy, je nejlepší nejvíce odpustit. Jinak ubližujete sami sobě a nevinným.

Proces to ale není jednoduchý, jak jsem napsala v článku k TT "pomsta". Pomsta je částí celého procesu po zranění.


Pomsta je částí celého procesu po zranění

15. ledna 2012 v 18:37 | Edith Holá |  Téma týdne
Člověku, kterému se nejvíce chcete pomstít za zranění a křivdy, je nejlepší nejvíce odpustit.

Když nás někdo zraní, cítíme lítost, hněv, křivdu a chceme se mu pomstít. Jsou to naprosto přirozené reakce. Naši bodyguardi nás chrání. Kdo tyto emoce potlačí, tzv. je ten, co umí hned odpouštět a negativní emoce nemá, je na nejlepší cestě k depresi, psychosomatickým bolestem, apatii, … Ublížení od druhého je nejlepší postavit se čelem a projít si vědomě všemi emocemi .... až na jeho konci je usmíření a odpuštění.

Čas léčí, chtělo by se mi napsat. Ale znám Ortenovu báseň, která říká, že "čas neléčí, když nechce. Čas je šarlatán." Vidím se náhle ve vzpomínkách na terapii, jak dávám dohromady text pro jednu kapelu, o čase, jenž neléčí. Poprvé jsem Ortenovu báseň pro Karinu o neléčivém čase, slyšela na hodině o romské menšině. Náš čas léčí. Aspoň to tak často říkáme. Čas to vyléčí. Dnes bychom ještě za zranění stříleli, zítra bychom za křivdu nafackovali. Pozítří vzpomínka na ni nás ještě navzteká. Za rok z ní zůstane smutek nebo se jí zasmějeme. Velkou křivdu odevzdáme Bohu a věříme, že ji svou spravedlivostí jednou za nás vyřeší. Jakoby pomstu vložíme na něj. Romský čas neléčí nikdy. Minulost je stále zpřítomnělá a bez kritického odstupu. Křivda z minulosti bolí, kdykoliv se vynoří vzpomínka a nedejbože dotyčný člověk, který ji způsobil. Jejich pomsta není naším lpěním na potrestání alespoň od Boha, kterou kultivovaně schováme za větu myšlenou smrtelně vážně, že Boží mlýny melou pomalu ale jistě. U nich je pomsta rychlým afektem v momentě, kdy se zpřítomní křivda z minula.

Romku ze mě neudělaly ani cikánské tance. Kéž bych dokázala dnešní bolest rozpustit a ne ji živou táhnout sebou. A předání pomsty za křivdy a zranění, která mám z dětství a za poslední textovku, která zajela hluboko do těla, vložit na Boha mi přijde laciné. Kéž by tedy ten hluchý zastavený čas, jak po výstřelu, co právě cítím, byl časem léčivý a ne stále živý do masa.

Člověku, kterému se nejvíce chcete pomstít za zranění a křivdy, je nejlepší nejvíce odpustit. Jinak se mstíte sami sobě a nevinným.

(Úryvek z knihy, kterou připravuji pro nakladatelství Jota. Je mírně upraven pro potřeby tohoto článku.)

Mami, to je ňákej nesmysl

8. ledna 2012 v 22:50 | Edith Holá |  Téma týdne
"Mami, tu pohádku už nečti, ta je moc pro velký. Budeme si povídat."
"Tak jo. Když se ti nelíbí..." a zavírám knihu.
"A o čem si chceš povídat?"
"Nevím, mami."
" Kubo, co si myslíš o cestě za lepším životem?" testuji svého šestiletého filosofa, jak si s tím poradí.
"To je ňákej nesmysl."
"Jak to? Je nějaká cesta, aby byl život lepší, ne? A já se ptám, co můžeš udělat, aby byl lepší", ptám se tak nějak podivená i zneklidněná.
"Zeptej se mě, jaká je cesta za horším životem."
Jsem ještě víc překvapená. "No, tak jaká je?"
"Když budu dělat ošklivé věci, bude život ošklivý."
"Takže když budeš dělat dobré věci, tak bude život lepší."
"Ne, to není stejné, mami."
"Tak já tomu nerozumím, že to nejde stejně."
"Mami, tady jsme."
Sedím mlčky na posteli u svého syna a náhle mi svitne. "Takže myslíš, že cesta za lepším životem nejde, protože život je tady a právě teď."
"Jo."
Sedím zase mlčky a nevím co mám říct.
"Mami, vymysli na to pohádku."
"To teda nevím. Mám pocit, že jsem to teprve teď celé pochopila a ještě mám vymyslet pohádku."
Po chvilce váhání říkám, že něco zkusím.

Byli dva lidé, paní a pán, kteří nikdy ničím nestrádali. Všechno co chtěli, tak měli. A co ještě neměli, na to si vydělali. Pracovali hodně. Oba měli veliké platy. Aby měli takové velké peníze, museli být dlouho do noci v práci. Často se spolu viděli až o víkendu. Ve všední dny přišli domů a rovnou šli spát. Ale mysleli si, že za peníze si kupují štěstí. Když chtěli motorku, koupili si ji. Když chtěli lepší dům, vybrali si ho a hned ho mohli i zaplatit. Neměli žádné problémy. A problémy jiných lidí se jich netýkali. Vídali se jen s bohatými lidmi a za peníze si mohli koupit vše. Kupovali si nejdražší věci. Nemohli mít obyčejné hodinky, museli je mít zlaté. Oblečení měli pouze značkové. Když se utrhl knoflík, vyhodili celou košili do koše a šli si koupit novou. K jejich postavení chybělo už jenom dítě. Zaplatili si nejlepší lékaře, aby paní otěhotněla hned. Tak se i stalo. Už se oba těšili, jak budou pro dítě kupovat to nejdražší, co ve městě seženou. Nakoupili značkové dudlíky, oblečky z nových kolekcí. Domluvili si už chůvu, protože paní neuvažovala o tom, že by s dítětem byla doma.

Z nebe se na to všechno díval anděl. Zavolal na miminko v bříšku a ptal se ho, jak se má. Duše malého miminka naříkala: "Kupují mi pozlacené věci a ani jednou na mě ještě nepromluvili. A to už kopu. Můžeš s tím něco udělat, anděli?" "Nemohu. Doprovázím lidi, ale nemohu nic a nikoho měnit, když o to nepožádá sám." "Tak já o to prosím. Změň mě." "Tak já ti prozradím, jaké máš poslání. Jsi ten, co je cestou k lepšímu životu těchto dvou lidí." Miminko oněmělo úžasem. A po chvíli si začalo spokojeně plavat v narůžovělé plodové vodě v bříšku maminky. Tak moc se začalo těšit na své rodiče, že se během noci narodilo ke zděšení lékařů i paní a pána. I když pán vypisoval šeky na miliony pro celou nemocnici, jan aby zastavili porod, peníze nepomohly. Kulíšek byl na světě. V průhledném domečku a okolo blikalo mnoho světýlek. Těšil se na své rodiče, na jejich pohlazení, ale oni vždy jen přišli, podívali se na něj a už je zase celý den neviděl. Jednoho dne slyšel, jak oba říkají lékaři: "Zaplatíme vám nové vybavení pro celou nemocnici. Dejte Adama do kupy a my si ho pak odvezem domů." Lékař byl smutný a otočil se na paní. "Adámek vás potřebuje u sebe. Zůstaňte tu s ním. Fyzicky je na tom dobře, ale nemůžeme ho zahřát. Chřadne zvláštní zimou." "Nene, já chodím do práce. Chystáme mu krásný pokojíček. Už tam má ty nejdražší hračky. Dejte mu teplejší oblečky. Zaplatíme tu nejjemnější vlnu."

"Tak Adámek se jmenuji, slyšel jsi to, anděli. Ale je to jedno. Lékaři nevědí, proč jsem pořád úplně studený a bojí se, že nedokážu přežít." Anděl se přitočil co nejblíž. "Nevzdávej to, Adámku, jsi cesta k lepšímu životu pro tyto dva lidi, nezapomínej na to. Co se děje, musí tak být."

Druhý den přišli rodiče zase za Adámkem. Mrkli se na něj a už zas chtěli jít. "Maminko, tatínku, je mi veliká zima. Ohřejte mě, prosím." Pán i paní se po sobě podívali. Přicházel zrovna hlavní lékař, tak se zeptali, jak je to s chladem jejich syna. "Je to špatné. Nic ho nezahřeje. Myslíme si, že to vzdává." "Ne, to není možné", rozplakala se paní a lékař pochopil, že teď a nebo nikdy. "Zůstaňte tu, prosím s ním. Vezměte si Adámka na sebe. Vaše teplo mu chybí." Maminka kupodivu poslechla. Sedla si do křesla a rozepnula si šaty. Lékař odpojil Adámka a naučeně ho položil vyjukané paní na břicho. Adámek se zavrtal hlavičkou mezi její prsa. Paní nevěděla, jestli se má smát nebo brečet. Lékař poprosil pána, aby dal obě dlaně na zádička miminka a hřál ho tak zeshora. Pán a paní by nejradši utekli. Vůbec si s novou situací nevěděli rady. Za pět minut přiložil lékař Adámkovi teploměr a zajásal: "Já věděl, že to pomůže. Jste pro něj potřební. Zachráníte mu život. Buďte teď a tady s ním, proto to miminko k vám přišlo." Pán a paní se nakonec přitulili i opatrně k sobě. Drželi Adámka svými teplými dlaněmi ze všech stran na těle maminky a pán na něj ještě dýchal teplý vzduch. Stejně jako se zahříval díky nim malý kulíšek, tak se zahřívala i jejich srdce.

"Mami, to jsem tak rád, že to miminko neumřelo."
"Já taky, ti dva pochopili, že cesta za lepším životem je teď a tady s jejich Adámkem. "Proto k nám dospělým přicházejí děti. I ty jsi tak přišel a potom tvůj bráška. Líbila se ti pohádka?"
"Ano, mami, moc."

(Pohádku věnuji projektu Pohádky pro kulíšky, odborně se této metodě zahřívání kulíška říká klokánkování. Prosím, pokud někdo umíte nakreslit obrázek s klokánkováním - pérovku - do projektu pro kulíšky, budu vám vděčná. Bude použita jako omalovánka do připravovaných sešitových omalovánek)

K tématu týdne "Cesta za lepším životem" jsem ještě napsala Jděte občas jinou cestou a Strach z úspěchu, strach z neúspěchu

Jděte občas jinou cestou

7. ledna 2012 v 20:43 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Život není stálost. Život je neustálá změna. Každou sekundou. V každé sekundě napíšeme na klávesnici jiné písmenko. Každou sekundou při chůzi uděláme další krok. Kdo tohle nepochopí, trpí. Nic nejde držet, lpět na tom. Kdyby něco bylo stálého, bylo by to dokonalé. Dokonalost není harmonie. Dokonalost je prázdnota. K harmonii vede cesta neustálým vyvažováním, životními tanečky.

Vždy jsem poznala, že jsem těhotná, protože jsem začala chodit jinými cestami. Obvyklou cestu domů jsem vzala jinudy. Ustálenou cestu do obchodu jsem razila přes jiné ulice. Byla jsem těhotná čtyřikrát a vždy to tak bylo. přesně v den, kdy jsem se rozhodla, že půjdu jinudy, mi došlo, že ve mně je život. Dvě miminka však odešla sama v šesté týdnu. O takovém těhotenství některé ženy ani neví. Já jsem věděla. Začala jsem se radovat z prostého, že jdu a mohu jít pokaždé jinudy.

Je dobré občas změnit ustálenou cestu a jít domů jinudy. Děti nás tomu učí od početí.

(Kuba v pěti letech nafotil své kroky cestou)

Happening pro miminka do dlaně

5. ledna 2012 v 21:03 | Edith Holá |  HAPPENING PRO NEDOKLUBKO
Labanda alias Jana Blaslová vytvořila krásnou pozvánku na happening pro miminka do dlaně. Příští týden budeme vědět předčítající a páteční hudební doprovod, pak uděláme na facu událost a pozvánku pustíme do médií. Ale vy už si pište do svých kalendářů a zvěte své přátele, zvláště bohaté:-). Nedoklubko potřebuje vydělat na zápisník pro rodiče předčasně narozených dětí, na vydání omalovánek pro sourozence kulíšků na dotisk knihy Pohádky pro kulíšky. Podoba zápisníku už je navržená. Chybí pouze finance.
Držte palce, ať se na další hudební doprovod a předčítání pohádek ozvou ti nejlepší, ať má happening šťávu a říz.

Galerie Lapidárium, 27. a 28. ledna 2012 od 16 do 21 h

K prodeji budou knihy Pohádky pro kulíšky (vydal Blog.cz), obrazy Marie Řezníčkové aj.



Kdo informoval o Pohádkách pro kulíšky

3. ledna 2012 v 22:25 | Edith Holá |  POHÁDKY PRO KULÍŠKY
Výzva k psaní pohádek, příběhů a básní pro kulíšky se objevila na mém blogu v dubnu 2011. Je to výzva os Nedoklubko, které pomáhá rodičům předčasně narozených dětí. Mně se projekt zalíbil, tak jsem se mu nezištně věnovala.

V pondělí 9. ledna 2012 bude Klára Csirková, ředitelka Nedoklubka, mluvit v Sama doma (ČT) o knize i blížícím se happeningu pro miminka do dlaně (galerie Lapidárium, Rámova 6, Praha 1, kdy: 27. a 28. leden 2012).

V úterý 10. ledna se bude o počinu Pohádek pro kulíšky točit do pořadu Klíč (úryvek z jedné básně bude číst Jan Potměšil)

O počinu pohádek pro rodiče s předčasně narozenými dětmi informoval on-line magazín doma.cz na konci tohoto článku http://doma.nova.cz/clanek/rodina/blogujete-mami-napis-vsechny-pohadky-na-svete.html, srpnové číslo časopisu Vlasta a dále ještě Táborský deník http://taborsky.denik.cz/zpravy_region/piste-pohadky-pomohou-predcasne-narozenym-detem.html a v listopadu web Jak mluvit na miminka v inkubátorech


O křtu knihy, kterou finačně podpořil portál Blog.cz, informovali.
Vydavatel a sponzor Blog.cz Sborník pohádek...
koordinátorka projektu Edith Holá Křest s anděly miminek
někteří autoři textů nebo ilustrací v knize:
Dubious Cat Kulíščí křest


Recenzi a informace o tom, že výzva k psaní pokračuje dál, přinesli:
os Nedoklubko Sbírka pohádek
web Mojebrisko.cz má tři články: o pokračování výzvy psaní pro kulíšky Napište svou pohádku pro kulíšky a jejich rodiče, Výzva a recenze knihy Pohádky pro Kulíšky
web Predskolaci.cz Pohádky pro kulíšky


Prodejem knihy chceme vydělat na vydání prvního českého Zápisníku - průvodce pro rodiče předčasně narozených dětí v nemocnicích. Máme už ucelenou představu, jak budete vypadat ten náš český.
zahraniční zápisníky si můžete prohlédnout v těchto odkazech

Kde knihu zakoupit si můžete přečíst na webu Nedoklubka zde nebo přímo napsat na info@nedoklubko.cz

O aktuálním dění informuje profil "Pohádek pro kulíšky" na facebooku, je na adrese http://www.facebook.com/pages/Poh%C3%A1dky-pro-kul%C3%AD%C5%A1ky-v%C3%BDzva-Nedoklubka/188497481196391

Strach z úspěchu, strach z neúspěchu

3. ledna 2012 v 18:27 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Někdy v listopadu jsem byla na semináři "Žít svůj sen". Bylo to podle knihy Umělcova cesta, kterou neznám. Zatím jsem se nedostala na pokračování semináře, i když jsem původně moc chtěla.
Jedna myšlenka mě tam hodně zaujala. Člověka vždy brzdí od toho, aby si splnil svůj sen strach. To je jasné. Ať už se to týká podnikání, nové práce, jít na nějaký kurz, jít studovat, odjet do ciziny, napsat knihu atd atd.

Strach má velké oči, říkají nám odmala babičky. Čeho se ty oči bojí? Často máme strach z toho, že neuspějeme, tak to radši vzdáme, aby se nám někdo nesmál. Možná ani nejde o to okolí. Ale my sami nezvládneme pocit neúspěchu. Strach z neúspěchu zná určitě hodně lidí. Někdy stačí povzbuzení okolí a rodiny a je ten tam.

O strachu z úspěchu jsem na semináři slyšela prvně. I když v ten moment jsem si říkala, že to vlastně znám a už jsem to slyšela. Zvláštní. Nelogické. Bát se toho, že uspěji. Jenže pokud neděláte to, co vám bylo dáno do vínku, když nerozvíjíte dary, je to jako kdybyste šli proti sobě a proti tomu, kdo vám dary nadělil. "Z hřiven se budeme zpovídat, ne z hříchů", jsem jednou slyšela při kázání.

Co se strachem z úspěchu? Znáte ho? Já ano. Myslím, že je daleko rafinovanější než strach z neúspěchu, který znám bohužel také. Paralyzuje vás už dopředu a když něco dokážete, tak vás donutí zkroutit se pocity viny, co jsem si to dovolila. Nebo rázně úspěch popře. Vždyť to nic nebylo. Jiní umí víc. Ale co, mohlo to být ještě lepší, bylo tam tolik chyb, ... Příště si nic nedovoluj. Jsou lepší.

Cesta za lepším životem je vlastně naplnění toho, co umím. Toho, co mi bylo dáno za dar a talent. Pokud touto cestou nepůjdu, ztrácím energii, ztrácím sama sebe, ... můj život bude nesmířený a bude jenom přežívání.

Jediná afirmace jako poděkování za podařený čin, za nějaký úspěch, která mi pomáhá překonat oba druhy strachu, je:

Mám právo jít svou cestou. Mám právo být dobrá.
A kartičku k této afirmaci jsem udělala z fotografie mého syna. Často fotí cesty. Tuhle nafotil v pěti letech.

Pozitivní afirmace po celý rok

2. ledna 2012 v 16:56 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Tradice je vzdušnější, pokud to tak potřebuji, když jí dám křídla.
Dávám tradicím vzdušnost a křídla. Tradice si užívám.

Opět se vracím k rubrice Jak si lépe přát. Přání mají být v přítomném čase. Je rozdíl, když bych napsala: Chci mít život barevnější. Vesmír (Bůh) reaguje na přítomný čas, takže by se věnoval pouze našemu slovesu chci. Vysílal by nám samé chtění. A my bychom se zlobili, že nám nic nevychází, i když tolik toho chceme a děláme proto všechno. Přitom stačí "pouze" svá přání formulovat v přítomném čase.
Život je barevný. Je ještě barevnější, když se věnuji svým přáním a snům.


Tak to je taková má osobní odpověď na vaše články k TT "Co Vánoce, ale jmelí!" Mnoho stížností na tradice, hodně kritiky na ztrátu tradic, ... spousta chtění polibků pod jmelím a truchlení nad tím, že políbení nebylo.

Svým přáním se věnujte. Každý den. Pozitivně, v přítomném čase. Na kousek papíru si ho napište, vložte do krabičky a poděkujte. Život je barevný, když se každý den věnujete chvilku sobě, svým touhám, svému srdci ... v přítomném čase.

Mám ráda různé kartičky s afirmacemi (modlitbami). Radši než knihy, kde je to popsáno i s příběhy. Ale jsou zase lidé, který kartička nestačí, chtějí vědět, jak dotyčný k afirmaci došel. Chtějí si přečíst, jak se mu přání vyplnilo a přesně cestu k jeho naplnění.

Tak pro tyto lidi mám zde svůj příběh. V pátek před Silvestrem jsem se probudila s depkou. Nepřecházela a já usnula i uprostřed dětí v obýváku depresivním spánkem už během dopoledne. Chtělo se mi spát tisíc let jako v písni Velvetů. Za dobu mého váelní se matásek očesal půlku stromečku. Prostě sundal zlaté kouličky a slámové ozdůbky. Když jsem se vymátožila aspoň do sedu, napadlo mě, že musím pryč. Na vzduch. Změnit energii. Děti jsou naše zrcadla. Matýsek měl recht. Tento rok už jsem nechtěla mít slámové ozdůbky ani zlaté kouličky. Jenže rozum mi říkal, že z finančních důvodů a vůbec vážení si věcí a tak... S Matýskem jsme vyrazili do naší oblíbené kavárny v knihkupectví Bux na Harfě. Náš duhový obchoďák, jak tomu sama říkám. Máťa si sjížděl své dětské knihy a sem tam i po skluzavce. Já si dala kafe a dort a říkala si, proč vždycky spadnu do takového vězení. Myšlenkového vězení, které mi sebere sílu. Dnes už to vím. Nevěnovala jsem se už pár dní sama sobě a ani doslova svým konkrétním přáním. Rozum vyhrával. Domů jsem šla s malým dárkem pro sebe. Kartičkami ke své rubrice Jak si lépe přát. Cestou jsem si je prohlížela a říkala si, proč si nevytvořím vlastně konečně své. Vždyť ty cizí sic krásné, ale často neodpovídjaí přesně mému procesu. Vždyť je to mé přání mít vlastní afirmace a fotografií k nim už mám habaděj. Nebo si nějaké nové nafotím. Přesně na míru. Energie se vracela. Večer jsem si ještě zajela okouknout slevy vánočních ozdob. A vrátila se zářivými motýli a dvě ozdůbky jsou připomínkou tanečnic. Náš strom jsem osvobodila, dala mu nové barvy a tradici křídla. Do krabičky na má přání přibyla další.

Jsem vděčná za barevný život, jsem vděčná, že se mi přání plní a jsem vděčná, že žiji život, který chci.

Každý den bych chtěla nějakou afirmaci pro vás i pro sebe zde na blogu zanechat.

A vy, co už delší dobu čtete mou rubriku o přáních, už máte na papírku napsána svá přání na celý rok? Za rok si řekneme, která se nám vyplnila. Jen nezapomeňte. Správně si přát, aby se přání vyplnila, má určitá pravidla. Už jsem se o nich zmínila v předešlých dvou článcích ve stejnojmenné rubrice.
Jsem vděčná, že rubriku čtete.