Prosinec 2011

Dobrý vjezd ...

31. prosince 2011 v 22:15 | Edith Holá |  Svět blogu
Dobrý vjezd do Nového roku 2012

Kafe, cigára a jmelí ... na Proseku

29. prosince 2011 v 17:56 | Edith Holá |  Téma týdne
Příští stanice Prosek.
"Tak jdeš se mnou na pizzu?"
"Nojo. Že seš to ty".
Dva chlapíci, co se vesele bavili od Vysočanské, se šinou ke dveřím autobusu. Než vystoupí, tak ten jeden dodá: "Díky. Už měsíc musím chodit na večeři do hospod, tak jsem rád, když někdo jde se mnou. Jana má takovou tu vánoční náladu" a zatváří se uštvaně. Oba se rozřehtají. "Večer peče cukroví a děti odbude jogurtem."
Dveře se otevřou a chlápek ještě bujaře dodává: "Pojď, koupím tamhle u stánku jmelí, abych dostal aspoň pusu, když jsou ty Vánoce."

V pizzerii obsadí stůl pro dva. Větvičku zeleného jmelí dají doprostřed stolu. Pizzu a kafe si objednají hned.

"Myslím, že ti to jmelí nepomůže", říká muž, který si nikdy nesundává kapuci.
"Proč? To je jako kytka. Žena roztaje a než půjde spát, tak si vzpomene, že existuju", říká muž s culíkem.
"Nojo, ale jmelí musí být darované."
"Vždyť jí ho daruju."
"No ne, tys ho ale koupil. I tobě by ho musel někdo darovat."
"To je kravina. To bych ho musel jít někam natrhat", odmlčí se. "No, ale to by taky nebylo darované", vytahuje z kapsy kapesník a pořádně se vysmrká. Zahuhlaně dodá: "To je celý divný."
"Musíš to brát tak, že by ti ho daroval ten strom. Nebo ten, kdo stvořil strom", kapucín se rozhlédne kolem a hlubokým vykouřeným hlasem trochu zděšeně dodá: "Tady se nesmí kouřit. To kdybych věděl, tak bych sem nechodil."

"Honzo, já jsem po zápalu plic, tak bys stejně nemoh, protože bys mě tím kouřem zabil."
"Vždyť si kouřil taky. To je nehorší. Vy absťáci. Tyjo, to nepřežiju."

"Tak pánové dvě kávičky a chlebík s pomazánkou." Servírka donesla na stůl košík s chlebem, mističku s pomazánkou a dvě kávy.
"Ty jejich pomazánky miluju", říká muž s culíkem.
"Já taky. Hele, že se vracím k Viscum album... "
"K čemu?"
"Ke jmelí! To je latinský název", zakousne se Honza s kapucí do bagety s česnekovou pomazánkou.
"A co jako zase řešíš?! Není darované, pusu nedostanu. Po Vánocích bude Jana zase v pohodě."
"Víš co říkala o jmelí Lenka?"
"Jaká Lenka?"
"Láskorádová přeci."
Muž s culíkem, dělá, že ví. Pokyvuje hlavou.
"Lenka věří, že jmelí je prolezlé škrknami."
"Hmmm."
Honza kapucín chytne větvičku a potřese s ní.
"Co děláš! Ještě ji zničíš!"
"Koukám se, jestli je uvidím."

"Ještě že nám nesou tu pizzu. Ty snad blbneš z hladu." Oba děkují za pizzu a pouští se s chutí do ní a zapíjejí to kávou.
"Ta pizza je výborná. Hele, Jakube, vy máte doma kočky, že?"
"Dvě. A co má být?"
"A děti", pokývá hlavou Honza a přeci jen trochu stáhne kapuci.
"Amálku a Vojtíška."
"Víš, že ty bobule na jmelí jsou prudce jedovaté?"
"Vysyp všechno, co víš o jmelí, ať už je pokoj."
"Nic. Ještě jsou dobré na hysterické křeče. Dá se z nich uvařit čaj. Ale každopádně vždycky musí být darované, aby zafungovalo. Kdybys ho třeba teoreticky věnoval mně a já ho věnoval někomu dalšímu, tak tam už ten polibek fakt přinese štěstí.", srkne si kávy. "Tyjo, to bych si dal to cigáro."
"Víš co, tak si ho vezmi", podává Jakub zelenou větývku s bobulkami Honzovi. "My se máme doma rádi i bez jmelí."

Honza popadne jmelí a říká: "Sleduj!" dojde klátivou chůzí za barmankou. Nakloní se k ní a něco jí říká. Oba se podívají nad hlavu. Honza sundá nad barem malovaný hrnek a na skobu pověsí jmelí. Přitáhne si ženu ještě blíž a políbí se. Klátivou chůzí se vrátí k Jakubovi.
"Dneska jsem tady až do zavíračky. Počkám na ní."
"Ty ses nezměnil. Chudák holka. Teď bych snad potřeboval cigáro i já, abych to rozchodil", povídá Jakub s culíkem. "Ty jí snad zazpíváš i Biebera..."
"Už jsem jí kousek zazpíval … a pod jmelím."


(K tématu týdne na blog.cz "Co Vánoce, ale jmelí!")

Přiznávám sama sobě, že mi končí MD

28. prosince 2011 v 19:31 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Kluci dnes odmítli jít se mnou na nákup a hurá s tátou domů. Když zůstanu sama, najednou vím, jak se cítím. Můj skepticismus poslední dny zakrývá to, co mě děsí, co bych nejradši vytlačila. Chronický kašel, který mě sužuje přes léky už přes měsíc mi ukazuje, že se chci vykašlat na to, co má přijít. Nejradši bych se schovala někam jako malý králíček. Zalezla do nory a dejte mi všichni pokoj. Dvanáctého ledna nastupuji do práce. Po šesti letech na mateřské. Záměrně nepoužívám slovo dovolené. Protože to je nesmysl, že by život s dětmi byl dovolená.

Šest let je v kontextu celého života krátká doba. V této chvíli je to ale dlouhých šest let, kdy jsem nebyla v systému ani já, ani mé děti. Naše dny byly takové, jaké jsme si je udělali nebo je tak udělaly emoce dětí. Tolikrát jsem si přála být radši v práci než v tom řevu a pranicích. Tolikrát jsem si říkala zlatý pracovní proces. Rozumově to platí a zřejmě bude platit. Říkají to všechny matky, které nastoupily. Jenže něco končí. Už nikdy nebudu s dětmi tak jako těchto šest let. Oni budou v systému škol a školek, já v pracovním systému. Už nebudeme vytvářet náš, ale pracovat pro jiné (firmu, stát, společnost, ...). Je mi z toho moc smutno. Nemám se ani o co opřít z dětství. Naše máma nikdy nepracovala. Jako profesionální pěstounska měla jedno dítě za druhým. Nevím, jaké to je, když se přijde ze školy a máma je pryč. Nevím, jaké to je, když máma běhá z práce do družin, ná nákup, dělá úkoly a své děti vidí jen dvě hodiny denně a pak jdou spát. Je to přede mnou jako vakuum, který nevím, jak se zaplní. Jak se to zvládá, nezvládá ...

Měla jsem představu, že půjdu pracovat až od října. Matýsek si v září zvykne na školku a já v klidu nastoupím. Jenže v Lidovkách je místo, které se neodmítá. Měla jsem také představu, že se tam nevrátím vůbec, nějak to utáhneme bez mého příjmu a já si postupně otevřu nějaký obchůdek s místností na tanec, masáže a co já vím. Nebyla jsem připravená na variantu od půlky ledna pracovat.

Po šesti letech ve čtyřech stěnách do open spacu. Každé slovo slyší, kdo chce. Každý pohyb vidí, kdo chce.

Mám strach, smutek, obavy, nechuť... Kde je najednou to těšení se na dospělou společnost, zbavení se křiklounů, otrávenost ze stereotypních dnů doma s dětmi, ...

Také se bojím, že nový způsob života přinese ještě větší ztrátu času na sebe a to, co mě baví. Vidím to na blogerkách, které začaly pracovat. Jejich blogy zůstavají téměř prázdné. Možná to není ani nedostatkem času jako tím, že člověk žije tím, co ho plní. A neumí obojí najednou. Přepíná. Když pracuje, tak žije prací a večer stihne děti a domácnost. Na nějaké psaní není čas. Už teď to sama vidím. Začínám si zapínat televizi, ztrácím přehled, co kdo z vás píše, ... jako kdybych už přepnula na ten systém, ve kterém budu ... Bojím se, že ale ztratím to, co mi za poslední rok pomohlo najít sebe sama.

Navenek se bráním skepticismem, kašlem a depkou. Uvnitř se nebráním. Když si to připusítm, tak se bojím a je mi moc smutno.

Manžel ke všemu dostal padáka. Je be z práce. Jediná výhoda na tom je, že Matěj nemusí tak rychle do školky. Státní by ho nevzala od ledna, takže by musel do soukromé. Můj plat by šel na soukromou školku nebo chůvu. To mi moc na dobrém pocitu nepřidalo. Hákovat a zaplatit z toho pouze školku. Marnost. Stejně jako to, že mi nedali to, co jsem požadovala za plat. Nakonec jsme se dohodli aspoň na šestihodinovém úvazku a ne celém. Peníze nebudou, ale snad budu mít více času na děti, sebe...

Nevím, co bude. Nikdy jsem to nezažila.

Jmelí, stromky, kapři, naše pohoda

26. prosince 2011 v 22:36 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Tenhle svět je prostě o nás - pánech tvorstva.

Vánoce jsou pryč, nezkazili jsme si je. Vytváříme si je po svém. Přesto ....

Když jsem byla před Vánoci u sestry blízko Jablonce, tak jsme za okny viděly, jak každou chvíli přebehl někdo s uříznutým stromkem. Bydlí s rodinou hned u lesa. I my jsme měli živý stromek, i když ne kradený, ale poctivě zaplacený.
Proto mě tak zasáhl obraz Evy Lipinové, která ho nakreslila jako poděkování všem stromům, které kvůli nám musely zemřít.

Vyhýbám se kádím s kapry. Jednou se nám to nepovedlo. Kluci je chtěli vidět. Aby mi Matýsek do kádě nespadl, tak jsem zapomněla koukat, kde je Kuba. Nůž zasvištěl vzduchem a zařízl kapra. Přes ten nůž jsem viděla výraz svého syna, jak se dívá na tento nedokonalý svět svým do této chvíle dokonalým vnímáním čistoty a míru. I my jíme maso. Kapra na Vánoce ne, ale jiné ryby. Takhle pojdou naší rukou všechna zvířata. Tlama kapra se ještě po smrti pohybovala.

Ježíškovy narozeniny, jak říká Vánocům Kuba. K tomu zabíjení kaprů ma ulici, kradení stromků, ...

"Kdo je to Kristus Pán?", ptá se Kuba, když zazní koledy s jeho jménem.

Téma týdne hodnotím poslední týden v tomto roce já. "Vánoce, ale co jmelí". Texty se hemží pusami a když už nějaký text má víc jak jeden odstavec, tak je to sladkobolný příběh. Jmelí prý pomáhá na histerické záchvaty. Stále doufám, že cimrmanovské múzy přijdou blogery políbit. Zatím si po každém novém útvaru na TT dnes říkám: Bože, smiluj se nad námi!

Pohodové Vánoce

24. prosince 2011 v 13:45 | Edith Holá |  Svět blogu
Všem blízkým blogerům i těm, co na můj blog jen zabloudí i celému portálu Blog.cz, přeji hodně zdraví, dobré zažívání a inspiraci pro další psaní a tvoření.
A vyplnění přání v dalším roce.


Jablonecké blogerky a pohádky

19. prosince 2011 v 22:53 | Edith Holá |  Svět blogu
Konečně se dostávám k tomu, že zveřejním Kubíkovy fotografie při podpisu jabloneckých blogerek do knihy Pohádky pro kulíšky. KatyRZ vlevo. O tomto setkání na autobusáku už napsala hned v neděli. Janinka s Matýskem vpravo. Ta věnovala setkání poslední odstavec svého výčtu, co dělala za poslední týden.

KatyRZ má v knize Pohádku O kouzelném světýlku a báseň Odpusťte. Janinka zase dala svou kresbou kulíškům tvář. Týden malovala v jednom tahu přes dvacet miminkovských ilustrací.

Kdysi jsem se v Jablonci nad Nisou narodila. Taky jsem tam chodila v šesté třídě do školy. Proto jablonecké blogerky:-)


Pohádkami pro kulíšky se podařilo mnoho zázračného a dobrého. Nedoklubko má svou knihu, Blog.cz má svou knihu, mnoho blogerů má svou pohádku v knize a ve svém CV další důležitou položku, podařilo se nově zamýšlet nad předčasně narozenými dětmi a jejich rodiči a dát jim něco ze sebe, ... a také propojení blogerů, kteří se do té doby vůbec neznali - třeba právě jako Janinka s KatyRZ byť jsou od sebe pár ulic. A osobní krásné setkání mnoha z nás z virtuálního světa na Blog.cz.

Vnitřní svoboda i ve vězení

19. prosince 2011 v 20:52 | Edith Holá |  Téma týdne
Jelikož jsem napsala článek o člověku, který je tématem týdne, již v neděli, tak si dovoluji ho sem dát pouze odkazem. Mami, ten obrázek nikdy nevyhazuj.

Již v komentáři na Srdci blogu a před chvílí i pod tento článek jsem napsala, že cokoliv ošklivého vůči Vácvlavu Havlovi se mě vždy hluboce dotýkalo. Proto prosím, mě toho v komentářích ušetřete. Jsem ráda, že téma týdne nebudu hodnotit já. Nečetla bych takové články.

Na jeho postavu na balkoně Melantrichu nikdy nezapomenu jako nikdy nezapomenu hlas lidí na Václaváku v listopadu, kdy jsem volali jeho jméno a přáli si, aby byl na Hradě. Vždy mi budou poučením jeho věty, které kdy v rozhovorech řekl, jak se učil alespoň vnitřní svobodě v komunistických vězeních. Stejně jako nezapomenu jeho knihy, jeho tvář, chůzi, hlas, ...

Buďte vnitřně pravdiví a svobodní i ve vězení, která se jistě najdou i v této době kolem každého z nás i v nás. Zkuste to...

Mami, ten obrázek nikdy nevyhazuj

18. prosince 2011 v 23:22 | Edith Holá |  Bolest na duši
Věřím tomu, že každá duše se rodí s nějakým úkolem, který jiná duše nedovedla ještě do konce. Poslání duše Václava Havla bylo určitě završeno. Byl to člověk, který mě vždy zastavil, když někdě zazněl jeho hlas. Donutil zamyslet se a být lepším, když jsem si přečetla jeho knihy nebo rozhovor s ním. Dej mu Pán Bůh nebe!
Když jsme si dnes s dětmi u sestry na zemi hrály, tak v televizi pod pohádkou běžela zpráva, že zemřel Václav Havel. Jediná myšlenka, která mě v té chvíli napadla, byla, jak je skvělé, že si na sklonku života splnil své přání - natočit film.

A pak už mi jely po celé odpoledne střípky vzpomínek. Utajená fotka v Rudém právu, že má narozeniny jakýsi Vaněk, kterou jsme v práci museli dohledat, když se o něm tolikrát v Lidovkách dělala velká příloha a přílohy k sametové revoluci.

Nedávno pod listím nalezený plakátek z roku 1989 s jeho tváří a nápisem "Havel na Hrad!". Se zvláštním hlasem jsem synovi vysvětlovala, kdo to je a co nám přinesl. "Svobodu, Kubíku!" Byl srdcem revoluce, která tady kdysi proběhla. Pak byl dlouho prezidentem a už není."
"Kolik ti bylo, mami?"
"Sedmnáct."
"A co si dělala, než přinesl svobodu?"
"Nic. Nikam jsem nemohla jezdit. Všechno bylo šedivé. Obchody brzy zavřené. Nemohla jsem mluvit, co jsem chtěla. Kubo, nemohla bych psát. Nemohla bych se scházet s lidmi, která mám ráda."
"Já bych taky nemoh, mami?"
"Nikdo nemohl. Každý se pořád bál. Každý musel pracovat, i když nechtěl. Byli lidi, kteří nemohli dělat, co je bavilo, tak třeba uklízeli a přitom to byli moc šikovní lidé."
"Mami, vezmeme si ten obrázek domů?" sbírá obrázek.
"Mami, a on už umřel?"
"Ne, proč?"
"A proč už není prezidentem?"
"Každý prezident může být jen určitý počet let."
"Já bych to změnil."
"Proč?"
"Aby byl prezidentem pořád on. Aby už nám nikdo nevzal to, co jsi měla v sedmnácti."
"Myslíš svobodu?"
"Svobodu."
"Neboj, tu už nám nikdo nevezme."
"Mami, já ho mám rád, a ten obrázek nikdy nevyhazuj."

Vybavil se mi nekrolog, který ČTK omylem pustila po jeho první těžké operaci.

Vybavily se mi jeho krátké kalhoty, když šel po nádvoří Hradu jako náš prezident a stráž mu salutovala. A lidé pak kritizovali, že je má krátké, tak začal nosit přesně na míru. A já si tehdy říkala, jak jsou lidé nevděční. První den svobodné země s naším chtěným prezidentem a národ řešil jeho krátké nohavice.

Drobná postavička vedle Marty Kubišové na balkonu Melantrichu, jak říká: "Pravda a láska v naší zemi zvítězí".
Tolik nekrologů k němu už jsem dnes viděla, tolik vzpomínek, ... Proč psát něco víc?

Slyším jeho nezapomenutelný hlas, jeho zvláštní zakončování vět, že?, jeho errr, ... Jsou lidé, kteří když odejdou, nastane hluboké ticho ...

Přání se plní! Václav Havel si splnil režírováním filmu i to poslední. Mé přání se už nevyplní. Když uvidím jeho tvář na aktuálních časopisech a novinách, nepoběžím rychle do trafiky jako jindy, protože budu vědět, že nepřináší rozhovor s ním ...

Znám, co je to hrdost. Díky Václavu Havlovi. Byl to jediný politik a jediný prezident v naší zemi, kterého když jsem viděla či slyšela, cítila jsem hrdost, že ho znám a patřím do jeho (naší) země.

Křest s anděly miminek

17. prosince 2011 v 22:28 | Edith Holá |  LITERATURA, recenze, křty
Já se snad k té reportáži ze křtu ani nedostanu. Ze všech stran přichází emaily, na facu chatuji, dívám se na fotky od těch, co na křtu fotili. Slíbila jsem další momentky ze 120 fotek, které nafotila Temnářka nebo Daletth naší zrcadlovkou. Knihou jsem listovala dnes poprvé mezi povídáním při výběru komponent do naší kuchyně, protože na tom developer už trval. A hned jsem našla chybu ... Ve slově omalovánka chybělo písmenko. Zítra jsem si úmyslně naplánovala návštěvu sestry a jejich dětí, abych se vůbec zastavila. Pokud to vůbec ještě můj mozek zvládne. Je za poslední tři týdny naučen jet na plný výkon a vypnutí mu zrovna nesedí. Jen jabloneckým blogerům předám na autobusáku knihy:-) Lidičky zlatý, většina z vás určitě zažila nějakou tu uzávěrku. V práci nebo diplomové práce. Předminulý pátek jsem dala souhlas k odchodu rukopisu a obálky do tiskárny. Poslední korekturu jsem těsně předtím zvládala už jen silou vůle. Mozek vypínal a vysílal myšlenky, to už nech, na to se vykašli, čárka sem, čárka tam ... Vůlí jsem to dotáhla a nadiktovala technickému redaktorovi poslední opravy do PDF. "To je šílený projekt", prohlásil, když se mu to zase rozjelo opravou pár vět. Pak už stačila jen jeden telefon - pověstná kapka ... a emoce zhoustly.

Kulíškovský projekt je šílený. Je tak nabitý, až je nebezpečný. Kdo si pustí k sobě anděly miminek, má co dělat, aby to ustál. V dubnu první pohádka, za týden pohádkový blog, za měsíc uchvátili andělé i Srdce blogu a hned poté celý tým kolem tématu týdne a vyhlásili psaní pohádek pro kulíšky pro všechny blogery na Blog.cz.

Andělé kulíšků nemohli křtít svou knihu jinde než v knihkupectví a čajovně U Džoudyho. Místo očarovali tak, že se stalo bezčasovým. V inkubátoru se klubal knižní kulíšek v růžovo-duhové čepičce. Zatímco ředitelka Nedoklubka Klára dojetím nemohla pořádně odvyprávět to, co jsme si večer o půlnoci on-line na googlu připravily spolu a ještě s maminkou nejmenšího kulíška v republice. Tak radši vyzvala mě, jenže já jsem to emočně prožívala sice naplno ale zároveň jako kdysi svůj svatební den, takže úplně mimo. Nevím, co jsem říkala, ale bylo to hodně jiné, neý co jsem o půlnoci napsala. Matýsek dorazil na podium a vydatně tleskal, kdykoliv se komukoliv tleskalo. Na podiu se mu moc líbilo, už mě neopustil ... Standa Rulc byl vylákán hned po mně. Děkoval a děkoval... a zářil. Nakonec jsem četla všechna jména autorů a ti co byli přítomni, se nám všem ukázali. Matýsek, když někoho znal, tak hned volal: "Katka. Vidíš tam je Katka!" Rozumějte Dubious Cat. Na všechny jsme vzpomněli, nebojte... Seznam byl dlouhý, tak jsme málem zapomněli na kulíška. Vzpomněl si na něj v nestřeženém okamžiku Matýsek a pomohl mu z nedoklubího domečku vyklubat se na svět. Takže se
mohlo křtít.

Pohádky mají vždy tři sudičky. Pohádky pro miminka mají rádi mlíčko, takže jsme Emmince uzmuli lahvičku s mlíkem a pokropila jsem knihu se slovy, že doufám, že není posledním naším počinem. Pokropil ji Standa a poté Klára. Nebo naopak?
A nakonec Emminka, která kdysi měla 420 gramů a teď už je to dvouletá slečinka. Pak si s chutí mlíčko už podržela u sebe.
Její maminka Hanka Zemanová také přečetla z knihy svou báseň Až budu velkou.

Nastalo hromadné podepisování knihy. Společné focení, povídání, pobíhání, ...







Moje děti byli tak hodné, že mi už nikdy nebudete věřit, když si na ně budu stěžovat. Odcházeli jsme dokonce až v deset a kluci byli pořád zlatí. Ke konci seděli Punerank na klíně.
Kubík vysvětloval Punerank, co hraje zrovna na iPadu


a Matýsek nám všem u stolu zazpíval: "helé, pelé, střílí gol, helé pelé je to on, zpívá telefon". A šlo se domů. Gólovka byla dána, andělé nás neopustili a setkání U Džoudyho bylo hřejivé, pulsující, nabité dobrými silami tak, že ještě stále z něho čerpám, myslím na něj a jsem ráda, že kniha, která i v rukách září je mezi námi.

Mrkněte na fotky i na mém facu, tam jich je více a mnoho dalších autorů má na blozích i fb profilech jiné momentky.

Všem znovu a znovu děkuji, jak na křtu, tak v předmluvě, tak znovu v tomto článku. Bez Blog.cz, bez komunity na tomto portálu, prostě bez vás by kniha nebyla. Bez Nedoklubka, kulíšků a jejich andělů také ne.

P.S. Jdu si konečně přečíst vaše reportáže.
první měla Monica Otmili Na dnešek nikdy nezapomenu
Polgara zde
Kulíščí křest od Dubious Cat
reportáž už mí taky Punerank

Křest knihy pohádek potvrzujeme

13. prosince 2011 v 19:36 | Edith Holá |  Svět blogu
16.12.2011 čajovna U Džoudyho, I. P. Pavlova, Praha 2, od 18 hodin přibližně do 19 hodin

Zastavte se v předvánočním shonu a přijďte si s námi vypít čaj do čajovny U Džoudyho. Od 18h do 19h bude hlavním programem křest knihy Pohádky pro kulíšky.
Dětem i sobě můžete domů odnést jedinečnou knihu pohádek pro kulíšky s krásnými ilustracemi k vykreslení. Na konci knihy najdete i aktuálně v tento čas pohádky a básně s vánoční tematikou.

Zakoupením knihy přispějete na vydání prvního Zápisníku pro rodiče předčasně narozených dětí v nemocnicích. Takové diáře v zahraniční už existují. Věříme, že časem najdeme i další sponzory, kteří umožní vydat dotisk této jedinečné knihy a tisk velkých omalovánek s věnovanými nádhernými mandalami a kresbami.

Cena knihy je 290 kč, distribuce bude především přes www.nedoklubko.cz (účet 162 437 379/0600, variabilní symbol 1000). Pro lidi z Prahy a okolí to snad zvládnu já osobně:-), když nebudete chtít platit poštovné + 12 kč za bublinkovou obálku). Kdo na křest nepojedete, už nyní můžete posílat na účet Nedoklubka peníze. O víkendu to začneme rozesílat.

Kniha je sbírkou pohádek především pro rodiče předčasně narozených dětí, které někdy i týdny musí být se svými dětmi na JIP. Do knihy věnovalo svou pohádku přes 35 blogerů z Blog.cz. Šest spisovatelů, z nichž někteří blogují na zmíněném portálu (Renata Štulcová, Vlasta Ratislavovová, Tereza Matoušková, Georg Kraus, Alena Vorlíčková a Judita Procházková). Přidaly se i tři maminky předčasně narozených dětí (Hana Zemanová, Míša Lískovcová a Daniela Ernestová). Výzva se internetem šířila dál a přišly pohádky nebo básně pro kulíšky i od lidí, které tato možnost - napsat hřejivé pohádky s terapeutickým posláním - zaujala (např. neonotalogická sestra, fyzioterapeutka, učitelka jazyků, lektorka kurzů pro rodiče a mnoho dalších).

Kniha má nejrpve rubriky s pohádkami o zvířátkách, stromech, hravé a veselé pohádky. Rubriky terapeutických a vánočních pohádek a básní přímo pro kulíšky na JIP jsou v knize od druhé půlky. Zde také najdete nejvíce větších ilustrací k vykreslení. Věříme, že i malování je další možností, jak pomoci rodičům u jejich dětí v nemocnicích, ale i starším sourozencům kulíšků, pro něž je odloučení od maminky také stresovým obdobím. Kniha je obohacena krásnými ilustracemi a mandalami od deseti ilustrátorů nejen z řad internetového portálu Blog.cz. Kresby kulíškům např. věnovala Ida Novotná, Luccerna, Dubious Cat, Alena Kubíková, Eva Lipinová a Petra Šolcová.



Za Nedoklubko, ředitelka Klára Csirková a koordinátorka projektu Pohádky pro kulíšky Edith Holá



Vydání knihy finančně podpořil internetový portál Blog.cz.

Potvrzení účasti můžete odkliknout na facu. Je vytvořena událost Křest knížky Pohádky pro kulíšky. Děkujeme. Účast přislíbila např. Temnářka z Brna. Jelikož druhý den pořádá posezení v čajovně v Brně, tak by bylo dobré, kdybyste se s ní Brňáci propojili a knihu si zakoupili přes ní. Buď posláním peněz po ní nebo na účet Nedoklukba a my ji to předáme. S poštovným bude dražší.

Sbírka pohádek pokračuje dál. Tvorbu zasílejte na pohadky@nedoklubko.cz
Ilustrace u mého článku Luccerna.

Křest Pohádek pro kulíšky

8. prosince 2011 v 23:01 | Edith Holá |  Svět blogu
Paní ředitelka Nedoklubka už rozjela info o křtu knihy Pohádky pro kulíšky a já přitom s technickým redaktorem dělám jednu korekturu za druhou. V pondělí se to má vytisknout, jinak budou těžké penále. V článku ještě přibude poděkování autorům. Budeme moc rádi, když nám dáte vědět, kdo přijdete.


Lidé, kteří jsou z daleka, pište na email adresy, kam chcete odeslat knihu, pokud ji chcete dostat do Vánoc. Budu ji rozesílat těmto zájemcům o vánoční dárek hned, jakmile je budu mít (zřejmě středa nebo čtvrtek). V článku je, kolik kniha stojí a kolik poštovné. V případě dobírky je to o něco více. Ale je možné na účet Nedoklubka poslat peníze a hned Vám mohu knihy odesílat. V Praze funguje pošta i o víkendu. Kdo to nepotřebuje hned jako vánoční dárek, tak posečkejte. Nedoklubko bude rozesílat později. Peníze na účet Nedoklubka až dám vědět, že kniha je opravdu z tiskárny na stole:-) Lidé z Prahy a okolí, prosím, přijďte na křest, ať nemusím balit knihy a odnášet na poštu. Stačí, že ještě nemám zabalené dárky pro děti ... a vůbec

Omlouvám se, více nestíhám psát, neb dělám jednu korekturu za druhou a zítra mě čeká další kolečko po zanesení oprav na PDF.

eli.asek@tiscali.cz
nebo můj osobní, pokud ho znáte
Také nedoklubí email: info@nedoklubko.cz

Zakoupením knihy přispíváte na vydání Zápisníku - průvodce pro rodiče na novorozeneckých JIP odděleních.


Čtěte své pohádky nahlas

5. prosince 2011 v 21:43 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Technický redaktor vykouzlil opravdu knihu. Nakonec v knize bude u každé pohádky ilustrace. A pár omalovánek se vešlo dokonce na celou stranu a pár na půl strany. Nádhera.

Po konečném zlomu jedeme další kolečko korektury. Na Nově korektorka vlastně již potřetí. Já jsem zkontrolovala, zda jsou správně odkazy na všechny autory. Vytvářím jmenný rejstřík s odkazy, kde má kdo svůj text. Kontroluji, jestli ilustrace je k té správné pohádce či básni.

Nedalo mi to a čtu texty také. Moje čeština už není taková, jak bývala a hlavně se mnohé změnilo. Čtu poháky dětem a při čtení nahlas se často zjistí, co nesedí. Takže jsem zjistila, že sem tam musím dělat stylistiku. Po dvojité korektuře. Proto jsem vás chtěla poprosit. Když posíláte pohádku, příběh nebo báseň pro kulíšky, prosím, čtěte si to nahlas. To není text, který je blogový a zítra už bude out:-) Nevím, jestli to ještě stihnu. Je to moc textů. O víkendu je konečná a co do té doby opravíme, tak opravíme. 12. 12. už se to bude tisknout.

Do verze plné, pokud ji někdy v únoru uděláme, určitě některým z vás napíšu, abyste znovu své texty pro kulíšky doladili. Přečetli si je i několikrát, protože opravdu sem tam nesedí. Zvláště ty, co mají několik dílů. Pokud je člověk čte v kuse, tak najednou zjistí, že tam něco nesedí s minulým dílem a pod.

Blogerka Mňoukla se rozhodla napsat čtyři adventní pohádky. První už je na blogu pro kulíšky. Je moc milá. Škoda, že přišla až tak pozdě, ale do plné verze se určitě vejde.

Příště vám povyprávím, jaké škrty jsme museli udělat, i když písmo je 11 a grafik je kouzelník.

Až budu starou ženou 2

3. prosince 2011 v 18:58 | Edith Holá a Karin |  Texty hostů
Před rokem a pár měsíci jsem skočila do řeky života, kterou moje mapa těla znala z prenatálu a prvních asi pěti dnů. Před týdnem jsem napsala báseň "Až budu starou ženou...", která se vám líbila. Moje polorodá sestra občas na můj blog nahlédne. A tato báseň ji vyprovokovala napsat svou. Dovolila mi ji dát na blog. Je na ní vidět, že umělecké střevo máme v genech:-). Takže ještě aby naše společná mamka začala zase malovat jako prý malovala kdysi.

P.S. Čekám na grafika, až řekne po nalití dalších ilustrací do Pohádek pro kulíšky, jestli se vejdeme do 152 stran nebo zase ne.

Báseň od Karin

Až budu starou ženou,
splním si tajné přání
a s duší odhalenou
dojdu si k Bohu pro vyznání.

... Až budu starou ženou
poloslepou, neslyšící...
Dostanu odvahu
si o Tvou lásku říci.

Až budu starou ženou,
jež s tmou neusíná,
pochopím pravdu utopenou
na dně sklenky vína...

Až budu starou paní,
jen na smrt čekaje
bez předsudků a bez váhání
odejdu do ráje.

Až budu stará žena
slabá a chorá už
s životem usmířena
Ty budeš mrtvý muž :-((

Nojo, to je fakt kniha

3. prosince 2011 v 12:16 | Edith Holá |  Svět blogu
"Nojo, to je fakt kniha", poznamenal můj manžel, když jsem přišla včera v noci od souseda (grafika a lamače) a v ruce držela vytištěnou barevnou obálku Pohádek pro kulíšky. Chvíli jsem měla výpadek rozumu a říkala si: a co jako tady dělám týden nonstop, ale pak mi došlo, že v jeho větě je zachycena golovka.
Dokud nedržíte v ruce obálku, tak kniha jakoby není. Mohu pobíhat s rukopisem a přesto to není kniha. Obálka je korunou.
Tento článek jsem nejprve chtěla nazvat "Už zase mohu tančit", ale pak jsem zvolila tu manželovu větu. Jo, už opravdu mohu od rána zase tančit. Já, která píšu rubriku o ženách, co tančí s vlky... Od minulého pátku to nešlo. Mám tedy zkušenost, že při nonstop výkonu a fyzickém i mentálním vypětí to nešlo. Zkusila jsem to a málem jsem se při prvním pohybu pozvracela. Vlastně jsem byla plná ... Muselo to vyjít ven. Obálka uvolnila ten absolutní stres. Nepomáhala žádná relaxace, žádná koupel, procházka, ... při výkonu člověk musí jet a doufat, že dojede bez bouračky.

Pustila jsem si nejlítavěšjí cd, co má doma. Nejprve "Mám miliony přání" a potom Uvěř zázrakům. Obálku vám však neprozradím. Ať si můžete taky zalítat, až knihu budete držet v ruce. Je opravdu hravá a kouzelná. Kulíškovská!

Držte palce. Po konečném zlomu nás čeká nonstop práce na korektuře úplně všeho v knize. Myslím, že nás na tom bude nonstop pracovat nejméně pět. Termín chceme stihnout.

Snad nebudu muset z rukopisu vyhazovat moc

1. prosince 2011 v 18:09 | Edith Holá |  Svět blogu
Technický redaktor, kterým je nakonec opravdu náš soused (jupíí!!!), si odnesl na flash rukopis i všechny ilustrace. Do večera budu vědět, o kolik stránek Pohádky pro kulíšky překročily 152 stran, které vydavatel může zaplatit. Držme si palce, ať nemusím moc vyhazovat. Vůbec by se mi do toho nechtělo:-( Vážím si vaší práce literární i výtvarné, kterou jste všichni pro kulíšky s láskou vynaložili!

Aktuální informace - jak to pokračuje s rukopisem - píšu vždy do komentářů pod článek. Články nestíhám. Mám za sebou šest dnů práce do dvou do noci. Kromě pár hodin, kdy jsem musela být s dětmi mimo domov. Jinak jak se říká: kovářova kobyla chodí bosa. Opravdu teď téměř kluci chodili bosi a málem jsem nezvládala ani tu ukolébavku před spaním.

Všichni si moc přejeme nejpozději 15. prosince vidět celou hromadů výtisků knihy Pohádky pro kulíšky.

Ilustrace z připravované knihy: Luccerna