Listopad 2011

Dorazila obálka na knihu pohádek

28. listopadu 2011 v 12:10 | Edith Holá |  Svět blogu
Právě pošta doručila originální barevnou kresbu na obálku knihy Pohádky pro kulíšky. Kresba je od Idy Novotné. Od Punerank přislo emailem krásné vyznání, co pro ni znamená pohádka. Tím uzavírám rukopis. Po třech dnech jsem odhumusila byt, aby chůva neomdlela, až přijde. S dětmi jsme se vykoupali s mořskou růžovou solí, pustila jsem si Te Vaku, tak ještě pobrat ilustrace a vyrazit na CET21 a domluvit se, kdo to zvládne s tiskárnou ... Numerologicky jsem právě v období největších plusů:-) 7. prosince to vrcholí:-)

Prosba k úvodu pro knihu pohádek

27. listopadu 2011 v 11:58 | Edith Holá |  Svět blogu
Prosba: dělám ještě ke knize pohádek úvod. Chtěla bych tam pár řáků, proč číst pohádky, tak pokud se někomu něco povede:-), tak do dnešního večera na email: eli.asek@tiscali.cz nebo sem do komentářů. Vyberu ty, co se mi budou nejvíce líbit:-) Pak už to nesu na blog.cz/Novu a půjde to do tiskárny během příštího týdne. Pod textíkem (stačí dvě až pět vět) bude odkaz na blog a jméno.

Díky!!!

Finál knihy pohádek pro kulíšky

27. listopadu 2011 v 11:12 | Edith Holá |  Svět blogu
Od pátku finišuji na knize Pohádek pro kulíšky. Během týdne by měla jít do tiskárny. Dvojitá korektura textů trvala až do pátku a teď už je tak málo času. Nejím, málo spím, doma bordel, děti má na starost manžel, ... už si myslím, že je to hotové a zase najdu chybu:-(. Dubious Cat ještě kreslí a překresluje. Přes sedm hodin jsem vkládala všechny ilustrace jako info pro tiskárnu, kde mají být.
Držte palce.

Prosba: dělám ještě ke knize úvod. Chtěla bych tam pár řáků, proč číst pohádky, tak pokud se někomu něco povede:-), tak do dnešního večera na email eli.asek@tiscali.cz nebo sem do komentářů. Vyberu ty, co se mi budou nejvíce líbit:-) Pak už to nesu na Novu a půjde to do tiskárny během příštího týdne. Pod textíkem (stačí dvě až pět vět) bude odkaz na blog a jméno.

Kresba od Luccerny.

Až budu starou ženou...

24. listopadu 2011 v 10:21 | Edith Holá |  Pokusy o básně a žalmy
Báseň pro mladé, co mají starou duši a pro staré, co mají mladou duši :-)

Až budu starou ženou...

Až budu starou ženou
vlasy mé zase ozdobí copánky.
Budu chodit po ulicích
a s lehkostí klapat topánky.
Už všechno budu vědět
a můj úsměv bude plný moudrosti.
v očích mých se bude zračit soucit a hvězdičky.

Až budu starou ženou,
budu mít v pokoji pohovku fialovou.
Vezmu štětec a stěny mexickými barvami ozdobím.
Na zem si dám tác s pískem
a do něj mandaly prstem každý den nakreslím.

Až budu starou ženou,
slepým ramenům na cestě budu se smát.
Protančím zpět vodou,
vesele navrátím se a budu s vnoučaty si hrát.
Naučím je důvěřovat
a být spokojen sám se sebou,
pak řekou života nechám se nést dál.



Vždycky jsem si přála napsat aspoň něco podobného jako je Nohavicův text Až budu starým mužem ... celý tento týden mám dojem, že jsem ve slepém rameni řeky. Nemám sílu z něj vyplout a když už to jde, zase mě tam něco hodí. Mám se rozhodnout do zítra, zda vzít práci produkční na plný úvazek..., ale to nejdříve budu muset s lehkostí vyplout ven. Abych se rozhodla v proudu života a ne ve slepém rameni. Emoce a strachy kolem toho, zda Kuba má mít odklad nebo ne se mění co hodinu. Podle názoru druhých. Můj někde je/není v tom zatuchlém rameni. Nějaký pěstoun mi včera napsal další útočný komentář (číslo 25). Možná se pochlapím a pokud se ještě ozve na mou dopověď, pošlu ho do většího háje a CKMM přiostřím.

Sedla jsem a v tom slepém rameni jsem napsala to, po čem jsem toužila a toužím. Text "Až budu starou ženou...", při kterém jsem samozřejmě slyšela rytmus a hlas Nohavicovy písně. Ta je tak nádherná, že ji nelze neslyšet. Tak doufám, že je má ženská varianta aspoň malinkým odvárkem toho jeho skvělého textu. Snad mi pomůže s lehkostí se ze slepého ramene vrátit do proudu života.

Sama pro sebe a pro své čtenáře sděluji, že jsem překvapená, ale tohle je už druhá báseň, kde jsou rýmy. Ta první "Dotek s Tou, která ví ... Na dešti s vlčí ženou" se Vám líbila. Tak doufám, že i tato a budťe upřímní. Pokud znáte z mé rubriky Žalmové básně z dřívějška, tak víte, že rýmy tam nebyly nikdy... Proces, který započal před rokem a pár měsíci nalezením mé biologické matky, pokračuje a já se učím mu důvěřovat i ze slepého ramene... a doufám, že slepých ramen bude ještě méně a méně.

Jééé, teď jsem Kubovi zazpívala "Až budu starou ženou..." a on se umívá a moc se mu to líbí.

Emoční nářez tento týden

22. listopadu 2011 v 13:26 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nevím, jestli máte stejnou skušenost, ale v mém životě vždy musí být více nahuštěných dní za sebou. Jsou týdny kdy se nic neděje a pak je týden, kdy to jede všechno směrem dolů nebo kam ... Včera jsem ulehla do postele s třeštící hlavou jako kdybych dělala testy školní zralosti namísto Kubíka. Ono je asi pravdou, že máma je do přibližně sedmi let s dítětem emočně propojená jakoby pupeční šňůrou. Kuba před usnutím dvakrát plakal a nevěděl proč. To je u něj nezvyklé. Neumí moc ventilovat emoce. Byl hrozně smutný. Přitom jsem všechny hovory o jeho odkladu nebo nástupu do školy nechala, až usne. Jenže on to cítil. Sám měl strach. Už cestou k psycholožce se mě ptal, jak se kreslí u panáčka krk. Prý jim ve školce říkala paní učitelka, že ten, kdo nenakreslí k panáčkovi krk, toho nevezmou do školy. Ach jo. Zůstalo to v něm a u psycholožky se radši ptal, co a jak se kreslí. Tak se ani nedivím, že prohlásila, že si je nejistý. Kuba!

Dnes jsme byli na hipoterapii. Fyzioterapeutka ho zná přes rok. Prohlásila rezolutně, že by Kubovi odklad nedala. Je tak inteligentní, že si tím nas... do bot zase jinak. Doma jsem zjistila, že zítra máme návštěvu v Neurocentru v Jesenici. Paráda. Tak další, kdo bude rozhodovat, jestli odklad nebo ne. Bez oddechu. Zatímco včera jsme se s manželem domluvili, že bude nejlepší odklad a makat na vývoji řeči soukromou logopedií. Tak dnes už zase nevím. Dnes už si spíše myslím: makat na řeči a dát ho do soukromé školy s málo dětmi ve třídě.

Zítra mě čeká pohovor se šéfredaktorkou jednoho měsíčníku, jestli se shodujeme ve stejných přáních na mou případnou produkční práci u ní od února.

Od ledna se otevírá stanici metrem od nás nová Montessori škola. Deset tisíc měsíčně. Třičtvrtě mého platu ne-li celý půjde buď na školku pro Matěje nebo na chůvu pro něj. Do státní ho vezmou až od září. Tedy doufám. V baby boomu nikdy nevíte, jestli bude místo pro prťavce. Krom toho mi jede otázka, jestli od tří let školku zvládne. Kuba jí neuzvládnul, museli jsme ho pak dávat jen dvakrát týden a za půl roku už zvládaL normální státní každý den. Matěj je ňuňánek, tak to může být ještě horší ...

Do toho se na můj starý článek k přechodné pěstounské péči vrhli členové pěstounského sdružení zde. Zle, ironicky, ... svatí lidé se ozvali. Kolik takových svatých by v naší zemi mohlo být? To je na další článek. No, mohu se připravit na smršť odsouzení mé osoby po vydání CKMM. Všichni mí blízcí z odborných kruhů to předpokládají, že to přijde. Na stát si nikdo hubu neotevře, na mě jo... A při křivdách se dialog nevede. Rozhodně jim nejde o změnu systému. Jen o zahojení křivd, protože pracují za zbytek naší společnosti (Kolik takových by se našlo, kteří pracují tam, kde by většina nepracovala? - pokladní v obchodech, pracovníci hospiců, LDN, polobozi doktoři, ...).

To je tejden! Zalezla bych hodně hluboko pod peřiny.

Do školy pade na pade

21. listopadu 2011 v 20:36 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Někdy mám pocit, že nic nezvládám a hlavně že nezvládnu. Tak je tomu i dnes. Depka má dnes příčinu. Možná to není depka, ale smutek, strach, poct bezmoci, nezvládání, pocity viny, ... Byla jsem s Kubou na testech školní zralosti. Nerovnoměrný vývoj se zlepšil o trošku. Nůžky jsou stále rozevřené. IQ na osm let, ale ostatní pokulhává a nedosahuje jeho už téměř šesti let. Sociálně a nervově by běžnou školu s 25 až 30 žáky ve třídě nezvládnul. Kdo by ale nervově školu zvládal, že? :-)

Co vlastně řeším? No tak bude mít odklad. Jenže ono to není jen tak. Kdyby se dal řečový a motorický rozvoj popohnat, možná by se pohnulo i s nervovou soustavou. Možná. Nejdříve psycholožka řekla jasný odklad. Když jsem s ní začala hovořit o svých kdyby, tak z ní vypadlo, že pokud bychom sehnali školu do 15 žáků ve třídě, tak je pro nástup. A nejlépe s logopedií. I zaplacení soukromé logopedie a grafomotoriky víckrát týdně by mohlo při testech v lednu už být vidět.

Taky je ale drobný. Kluci jeho postavy a s jeho patlavostí mohou být vhodným terčem k posměchu ...:-(

Sjíždím internet a valí se na mě tuny nesmyslů. I soukromé školy mají v baby boomu už v prvních třídách 17 dětí. Logopedické školy jsou od nás daleko. Až se odstěhujeme do Čakovic, tak to nebude fyzicky zvládnutelné. Zvládalo by se to, když bych dlouhodobě nepracovala. Bez peněz zase nebude na školné a školkovné pro druhého syna.

Když bude mít odklad, možná se vše dorovná. Možná. Patlavost je úmorná věc. Souvisí s nervovým dozráváním.

Za co zatáhnout, aby se aspoň něco rozmotalo.

Krom toho, Kuba chce do školy, protože všichni jeho kamarádi od prvního roku ve školce, jdou do nejbližší u nás. Zatím o odkladu u nich rodiče neuvažují. Zůstane ve školce s jinými dětmi. Odmítá. Chce být s kamarády. Je mi ho líto. Taky těžce nesu odloučení. Kamarády za dva raky ztratí stejně naším přestěhováním se. Kdyby jsme zmákli zaplacením intenzivní logopedie a grafomotoriky dohnat vývoj, mohl by jít aspoň do první třídy s nimi. Ach jo. Já vůbec nevím. Sehnat také soukromou logopedku na více hodin týdně a nezruinovat se finančně, je také potíž.

Když jsem čekala na Kubíka, až udělá testy, tak jsem si vytáhla sešit a vysypala jsem ze sebe tři stránky příběhu na téma duše stromů. Čím dál víc mám pocit, že už čtu pouze tvorbu jiných lidí a sama jsem dlouho nic nestvořila. Na blogu pohádek je pořád víc a víc příběhů o skřítcích od Ruženky. Vhodné pro ekologickou výchovu do škol a školek. Lukky už mě také předběhl s novou pohádkou o duši stromů a já si sotva stíhám poznamenávat nápady. Bohužel zas mám večer hlavu plnou, kam dát Kubu od září, takže na dopsání pohádky o muži, který neměl kořeny, už nemám sílu. Múzy zase letěly k někomu jinému.

Proboha, kam dát od příštího září své dítě, aby mu tam bylo dobře? A kam dát své druhé, kdybych opravdu měla od února nastoupit do práce a jemu budou přesně tři roky?

Dotek s Tou, která ví

19. listopadu 2011 v 21:16 | Edith Holá |  Tanec žen, které běhaly s vlky
Někdy je líp, jindy hůř... Vzpomínka na dny, kdy mysl byla spojena s instinkty. Kdy jsem se pokusila zachytit šatu vlčí ženy. Nedávno jsem v těchto dnech napsala tuhle báseň.

Na dešti...


Sesbírala jsem kosti
a zpěvem oživila vlka.
Stojím nahá na dešti,
kam mě poslala ta stará babka.

Stínů už se nebojím,
vlka jsem pozvala dál...
Dávno se jeho tváře neděsím
i v dešti s ním tančívám.

Směji se a řehtám,
křičím, ať na mě prší ještě víc.
Své tělo odevzdávám,
pánví a boky vesmír kopírujíc.


(Pokud čtete k této rubrice knihu "Ženy, které běhaly s vlky", řekne vám báseň víc)

Nafocená smůla

18. listopadu 2011 v 20:06 | Edith Holá a Kuba |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Ještě minulý týden si kluci vyzkoušeli, jak se na prsty nalepí smůla.
Na úterní hipošce byla zmrzlá.

Stříbrné pavučiny

18. listopadu 2011 v 19:47 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Mráz nás na začátku tohoto týdne překvapil sovu silou, ale i tím, jak odhalil, kde všude jsou pavučiny. Jindy bych si jich nevšimla. Poslední dny stříbřitě zářily.


Další namrzlá pavučina vedle lavičky na autobusové zastávce. A co jich bylo na domech - novostavbách. U oken. Pod střechami. Ale na to nám nestačil foťák. Mráz už polevil, zato jsem zamrzlá já...
Dnes mám depresi. Bez příčiny. Nikdo mi neumřel. Nic se nenastalo. Kluci zlobili standartně. Návštěva u developera mě iritovala stejně jako vždy. Dostala jsem nabídku práce od února. Přesně od měsíce, když už bych neměla mít státní almužnu. Měla bych se radovat. Radovala jsem se.
Najednou večer mám pocit, že bych někam zalezla. Schovala se a schoulila jako králíček. Potěšilo mě, když jsem pochopila, že Adaluter už zase píše na svůj blog. Ale za pár minut mi bylo z mé depky ještě depkoidněji.
Mám strach, že začnu pracovat ... Zalezu si dnes s knihou Duše stromů, kterou jsem objevila nebo rozečtenou čtivou Růží a krokvicí od Reny Štulcové. Mám v hlavě několik pohádek a nejsem schopna se soustředit a napsat je. A zároveň z toho mám v sobě tlak. Blíží se Vánoce, všichni něco kupují a my máme doma pocit, že na vyplnění přání máme málo peněz. Každé Vánoce už dva měsíce dopředu nechodím do obchodů, neb mě stresují ty nabídky a lidi, co všechno kupují. Objednávam z netu. Ale ... letos se mi nechce ani to. Snad bude ráno líp. Vždyť by mohlo být hůř. Deprese bez příčiny není to nejhorší.

Cestou na hipošku ... a duše stromů

17. listopadu 2011 v 20:07 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Rok od roku mám pocit, že zimu hůř snáším. Co mě zahřálo loni v největším mrazu nebo v hromadách sněhu, mě nezahřeje dnes na začátku zimy. A bude hůř. I když takovéto mrazy bez sněhu v listopadu snad ani nepamatuji. A to jsem žila na horách.
Nemám ráda zimu a mrazy. Ale jak to přežiji, když už jsme doma dva, co ji nemají rádi, to nevím. Cestou do školky a ze školky, která trvá pět minut zvláště ten malý tříletý neustále kňoural, že je zima. Chtěl se nosit a nic nepomáhalo. Tvářil se jako že tohle roční období nepřežije. U domu začal křičet, že chce ananas. Nevím, jak ho to napadlo. Prostě chtěl žlutou, slunce, teplo a hotovo. Na nákup už jsme je nedostala, takže budem v zimě asi ohladu. Měli jsme se nacpat a zazimovat jako medvědi a jen spát.
Kuba se u školky ptal nějakých dělníků, proč odřezali pár stromků na školní zahradě. Dozvěděli jsme se, že byly nemocné. Kuba se mě pak ptal, kam je odváží. Nevím, ale asi je někde rozřežou na kousky a někdo si s nimi udělá doma teplo. "A umřou?", ptal se syn. Zarazilo mě to. Ještě ke všemu mi nedávno kamarádka, co měla ten psychotický atak, říkala, že viděla duše stromů. "Umřou. Ale pokud mají duši, tak ta z nich vystoupí a narodí se v nějakém semínku a vyroste nový strom. A pokud nemají duši, tak umřou, ale aspoň něčím byly užiteční. Vylepšovaly vzduch a teď se jejich dřevem bude topit." Kuba se na nic dál neptal.
Cestou na hipošku jsme s Kubou fotili, abychom nezmrzli. Dvacet minut čekáme na koně. Dvacet Kuba jezdí a dalších patnáct čekáme na bus. V autobuse pak kolem nás lítaly múzy a máme v hlavě novou pohádku.

Věříte na duše stromů?

Kočičí magie

17. listopadu 2011 v 8:52 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Dyskorunka se odehrávala na ZŠ v pražské Korunovační. O semináři a pohádkách pro společné čtení na ní jsem psala zde.
Zjistila jsem, že tam mají žáci mimo jiné výtvarné zaměření.
Jejich obrazy a jiná tvorba po chodbách se mi neuvěřitelně líbila.
Nafotila jsem pro své syny milovníky koček i pro vás tyto kočičí texty s kočičími ilustracemi.
Kočka podle básně od Baudelaira
To je ale kočičí magie...
Ilustrace ZŠ Korunovační 8, Praha 7
mázlá:-(

Japonští Bakugani u nás doma:-(

16. listopadu 2011 v 17:04 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Vždycky jsem měla předsevzetí, že se svými dětmi budu sdílet všechno. Budu jim mámou, která jim nebude říkat, že to je pitomá hudba, kterou poslouchají a tamhleto je pitomost, kterou si nemusí kupovat. Doposavad jsem si vždy na všem našla něco pozitivního. Nemám ráda počítačové hry, přesto jsem na základě her na počítači třeba s Mariem synům napsala příběhy a čteme jim je před spaním.

Od září je syn předškolák. Ve školce mají dobrou partu kamarádů už od prvního roku. Party ale už odmala přinášejí i jeden nešvar. Co mají ostatní, chce Kuba také. Vzpomínám si, jak jsem z finančních i výchovných důvodů měla minimum toho, co mé spolužačky. Nepřeji svým synům takové trauma. Nepřeji jim pocit vyřazení. Kluci nosí do školky hromady gormitů, bakuganů, sběratelských kartiček pokémonů a v posledku i panáčků z Ninjago. Na návštěvách s nimi vymýšlejí různé hry a boje. Jedna taková figurka mnohdy přijde na 250 kč. Kuba je samozřejmě chce také. Bakugany má dva z tržnice. Bohužel hned vychlechtané, takže nedělají to, co mají. Má jednoho červeného gormita a pár kartiček gormitů a pokémonů. Jakmile vidím, že mají k těmto hračkám nějaké knihy, sešity her a úkolů, syna na to upozorním a mám štěstí, protože knihy a časopisy miluje odmala. Takže zvítězí na hračkami. Ale ouha. V případě příšer jako jsou například bakugani je i časopis pro mě nezkousnutelný. Včera před usnutím jsem neprozřetelně slíbila, že z časopisu přečtu příběh. Naprosto s otevřenou myslí a srdcem jsem si řekla, že prostě ty bakugany pochopím, abych sdílela zálibu v nich se synem. Příběh je samozřejmě komiksový. Jak jinak když je to z Japonska. Překousla jsem to, že je to komiks a že jsou postavičky úplně stejné jako ve všech anime. Rozježené vlasy, obrovská něžně tklivá kukadla a ústa, co zřejmě cedí skrze zuby něco ne dost odpovídajícího něžnostem. Po první stránce, která měla v obrázcích snad jen vět, jsem se musela přesvědčit, jestli to je vůbec česky. Nerozuměla jsem totiž vůbec ničemu. Zeptala jsem se syna, jestli chce pokračovat, že já sama ničemu nerozumím. Chtěl. Po dalších dvou stránkách mě přepadlo zoufalství a říkám, že končím, neb stále nerozumím a přijde mi to nesmyslné. Ne, Kubovi to přišlo smyslné. Fajn. Tak jaký smysl to má? O co vlastně bojují bakugani těch lidí? O sílu, začal mi vysvětlovat syn a ještě mi ukazoval, co které atribury znamenají. Se zástavou rozumu jsem přečetla několik dalších stránek a oddechla si, když komiks skončil. Nemohu vám říci nic jiného, že vůbec nevím, o čem byl. Věty typu: Bojuj bakugane! a v dalším obrázku další postava: "Aktivuji kartu schopností - spojuji síly Aquosu a Subtery!" Třetí obrázek s předešlou postavou: "Jak je to možné?" Čtvrtý obrázek se zcela jinou ženskou postavou: "Vyhrály jsme a vy jste poražení! Ha, ha, ha!!, mně nepřišly jako nějaký příběh. To nebylo vytrhano z kontextu.

Po dočtení jsem řekla svému synovi. "Nadále si přeji s tebou sdílet vše, co tě baví. Přát si to, co si přeješ a pomáhat ti k naplnění přání. Jenom ne bakugany. Napíšu ti slibovanou vánoční pohádku s Mariem i to jak, Ninjago Kai zachránil koníky před zlou paní, ale časopis o japonských bakuganech už nikdy nechci číst." Kupodivu s tím souhlasil. Tak jsme si pro zlepšení nálady a nastartování zablokovaného rozumu přečetli o malém Kubovi, co si s ním nikdo nechtěl hrát, až potkal rybku, co mu poradila, jak to má změnit.
Ještě ráno jsem se probudila s nevolí vůči japonským komiksům. Proč proboha, když už vymyslí hračky, které všichni kluci chtějí a máme za to dávat peníze, tak nenapíšou hezký příběh se smyslem. Naštvalo mě to tak, že výrobce přijde o pár stovek. Bakugany a jejich bakuarény u nás Ježíšek nepřinese. Naštěstí dnes Kuba intenzivně od rána mluví o Harry Potterovi. Všechny naše úspory s úlevou a radostí dám za audio nahrávky a celou knižní ságu o HP než za "BakuBany".

Plazma generátor Zapper - nová metoda léčení

13. listopadu 2011 v 22:27 | Edith Holá |  Zapper - nové léčení patogenů
O léčbě Zapperem vám píšu jen z důvodu, že je to úžasná metoda a moc nám pomáhá. Není to tedy žádná reklama. Nic za to nedostávám. Platím u léčitele stejně jako všichni ostatní klienti:-)
Pár lidí můj poslední článek o zappingu kvůli naší vracející se spále zaujalo, tak píšu jen krátce o tom, jak pokračujeme. V komentáři pod minulým článkem píšu i více o metodě. Opravdu i můj manžel, který jinak alternativnímu léčení spíše nevěří, tak zapperování mu přijde jako naprosto technicky logicko možné:-)
Od pana léčitele jsme odešli s mnoha frekvencemi na zdolání spálových ale i dalších chřipkových virů, které nám pomocí EAV odporem na kůži naměřil. I po antibiotikách se Matějovi vrátila horečka. Kuba si stěžoval na únavu nohou a mě začalo bolet divně břicho. Přesně v těch místech se spálová bakterie každému z nás usadila. A mnohé chřipkové ze školy zase jinde. Večer jsme si střídavě pustili dvě frekvence. Děti seděly u nás na klíně, protože dvacet minut by samy na zapperu nevydržely. Zapper máme doma na splátky. Pan léčitel zastává názor, že celá rodina má vždy stejné patogeny. Takže v podstatě stačí změřit jednoho. Měl pravdu. Přesto jsem na měření šla já i Kuba, který už to zvládá. U někoho jsou prostě viry aj. neaktivní, ale jsou tam. U dalšího způsobují únavu. A jinému se projeví jako nemoc. Říká tomu rodinné stříbro. Takže jsme se na naše aktuální rodinné spálové stříbro vrhli. Stačili dvě frekvence a nám se ulevilo. Matěj už neměl večer horečku a neobjevila se v noci, ani druhý den. Nestěžoval si na bříško a moje také přestalo zlobit. Kuba tvrdil druhý den, že na procházce se školkou se mu šlo líp. Díky Bohu. Nebo díky Zapperu:-) Pro zájemce: odzapperovali jsme scarlatinum (0,003 kHz) a haemophilus parainfluenzae (157 kHz).

Dalších deset frekvencí jsme nestihli ani příští den. Ale byli jsme objednaní na velký plazmový Zapper, který je mnohem silnější, takže během hodiny a půl nám odzapperovali všechny naráz. Kluci to vydrželi, protože si mohli na zemi u přístroje hrát, skládat puzzle a kreslit. Všechno jsem s sebou vzala, aby to zvládli. Odpoledne jsme s manželem cítili velkou zimnici a únavu. Asi po čtvrt hodině to odešlo. Matěj nám cestou domů usnul, i když přes den už přes rok nespí. Byl to zřejmě velký nápor na tělo, ale jsme o.k. Žádný symptom už nás netrápí. Na velký Zapper půjdeme ještě dvakrát. Protože máme v těle ještě nějaké chronické hnízdo červíků. Názvy vám napíšu jindy, neb jsem papír nechala v ordinaci. Tyhle potvoty prý lépe zvládá silnější a výkonnější plazmový zapper.

Tak to jsem zvědavá, jak se budeme cítit, až zmizí červíci:-) Dokonce Kuba by neměl mít neklid (nesoustředěnost). Kdo ví, co je vlastně jeho ADHD? Třeba jsou to naměřené červíci nejen v jeho levé nožičce, ale i v mozku. Ale já budu ráda i za odchod červíků z jeho nohy.

Na fotkách jsou kluci, jak drží elektrody. Dětem někdy stačí pár minut. Když je tomu tak a je to třeba tři až pět minut, tak to kluci zvládají i sami. Nebo jim ke konci přidržujeme ruce:-) Běžně při dvaceti minutách sedíme a držíme je na klíně. Pod nohama je nožní elektroda. Manžel na fotce nařizuje frekvenci na zabití nějakého koka a Matěj už zodpovědně drží.
Tato fotka je stažena z centra, kde mají velký Zapper, odkaz zde. Na obrázku ho vidíte. Opravdu u něj čiší pohoda. Zapper čistí a člověk se zřejmě uvolňuje:-) Léčení touto metodou najdete už po celé ČR, odkazy zde

Ježíšku, to nebude možné ...

12. listopadu 2011 v 21:54 | Edith Holá |  Téma týdne

Na téma týdne "nemožné" už bylo určitě napsáno vše. Články jsem viděla i o tom, že všechno je možné, když si to přejete... Zjednodušeně řečeno ano, ale i k tomu je cesta ... Jak si správně přát není jen tak:-) Taky jsem nahlédla do textů, co vše je nemožné a kdo je nemožný. Přiznám se, že jsem uvažovala, proč mi na tohle téma nic nenapadá. Nemám totiž slovo nemožné zřejmě v aktivním slovníku. Možná jsem někdy v nácti občas o někom řekla, že je nemožný. Toť ale vše. Používám totiž jako údiv - negativní údiv nebo jako výkřik nechápání: "To snad není možné!!!!!!"

Dnes jsem takovýto výkřik použila v duchu, když jsem vysypala schránku pro Ježíška a vypadla přede mě hromada vystříhaných přání. Kuba se tím bavil po celou dobu, co byli oba kluci nemocní. Naprosto ho vystřihování pohltilo. Stříhal své oblíbené panáčky, které jsem mu tiskla z netu a stříhal a stříhal ze všech katalogů, které nám chodily do schránky na dopisy. Před hodinou to vše leželo přede mnou jako obrovská hromada a já se stávala menší a menší hromádkou neštěstí. To je NEMOŽNÉ tohle splnit. Roztřídila jsem to na tematické hromádky: cars - nemožné, vždyť to byl hit loni. Hot wheels dráhy - proboha, vždyť už máme dvě a hrají si s tím jen někdy. Japonské nemožné zběsilosti: Gormiti, Bakubani, Pokémoni. Společenské hry snad všechny na světě od šesti let. Dětský počítač Cars. Nemožné. Vždyť oba používají normální PC, tak k čemu tu nemožnou dětskou grafiku a ještě za šílené prachy. Další a další hromádky. Kupička pro mladší děti než je Kuba. Zavalila mě depka. Jak mu to vysvětlit, že Ježíšek není donášková služba. Jak mu vysvětlit, že přání se plní a vyházet mu přitom půlku vystříhaných chtěných hraček a her.

"Kuubooo, pojď sem. Probereme, co jsi vystříhal k Ježíškovým narozeninám." Tak tomu letos Kuba říká.
"Mami, mami, nic nevyhazuj.", přibíhá Kuba z kuchyně a už mě varuje.
"Nic nebudu vyhazovat, ale ty mi hezky vysvětlíš, proč chceš některé věci. Když budeš vědět proč a budeš se svému přání věnovat, tak to nalepíme na papír. Tak to bude pro Ježíška líp připravené."
"Už to mám promyšlené. Přeji si všechno.", říká Kuba.
"Kubo, obávám se, že sem Ježíšek nedoletí, protože bude mít cestou infarkt z té tíhy."
Kuba se řehtá.
"Tak začínáme. Kupičky Gormiti, Bakubani, Pokémoni, Ninjago a hnusáci lepáci chápu. To je mezi váma klukama ve školce hit. Ale necháme Ježíška vybrat, co je z toho opravdu dobré, jo?!!" Kuba nic nenamítá. Lepíme příslušné výstřižky. Matěj nám přišel pomáhat s lepením.
"Tak třeba pokeball. Kubo, vždyť sis ho nedávno koupil v Levných knihách a někde se válí. Ani si s ním nehrajete. Pokejojo. To je to samé. Netrénuješ, i když jsi sliboval, že se jojo naučíš, když to bude pokemonský. Myslím, že Ježíšek si řekne, že tady to vybíral někdo hala bala a tak si v pohodě vybere z té hromady sám."
Kuba se směje. "To jsem chtěl pro Matěje..."
"No, tojo, to bys to dal do jeho Ježíškovské schránky. Vždyť jsem tě viděla, jak tam dáváš vše, co se ti líbí, ale už je to pro mladší."
Kuba se jekyllovsko-hydeovsky řehtá.
"Jedeme dál. Cars. Nechápu Kubo, ale tohle tě bavilo minulý rok. A máš tady asi dvacet obrázků. Prober to a nalepíme jen to důležité". Kuba se prohrabává hromádkou.
"To si děláš srandu. Vždyť je to autíčko. Tamhle máš z toho filmu plné šuplíky autiček."
"Ale tohle dělá zvuky."
"Kde to vidíš? Vždyť to tady není napsané. Ty si ze mne děláš prostě srandu. Tys vystříhal z Cars prostě vše, co jsi v katalozích našel."
"Jooo"
"Vyhazuji. Mačkám...", oba se chechtají. Matěj s papírovými kuličkami hází.
"Co ten počítač Cars? Vidíš tu ošklivou grafiku? Vždyť umíš na počítači a na iPadu, tak proč tohle. Vyhodíme to, jo!"
"Jéžíííš, já budu mít infarkt. Co je tohle?", rozhodím všechny dráhy hot wheels ze světa po naší posteli. "Vyber jenom tu, co je něčím jiná. A stejně si myslím, že Ježíšek ví, že si s těmi v pokojíčku nehrajete. Podívej se, všechny stojí kolem 1400 kč, to nemůže Ježíšek zvládnout. A sám si řekne, že to je blbost mít všechny za stejnou cenu."
"Jenže tahle z broukama je dobrá."
"Jací brouci!!! To jsou zase Cars - jenom děsně prťavá autíčka. Nééé!"
"Mami, ale tenhle kostlivec chytá autíčka, to je jiné a tohle taky. Tady to zas mění barvu. Tahle jde připevnit na stěnu a tahle ..."
"Dávám na kupičku: prober zítra, pozítří až za měsíc."
"Co je tohle!!! Útok piraní. Osm set korun. Ty jsi piraňa!" To už se řehtáme všichni. Nakonec se z toho stává zábavná show. Přidávám na afektu a kluci na hurozním smíchu."
"Hru lego vyhazuji. Máš podobnou hru od lega u Ninjagou." Papírová kulička letí na zem a kluci kolem ní tancují tanec svatého Víta.
"Moje nervy, moje nervy. Vždyť to jsou hry a hračky od osmi let. Za dva roky, Kubo". Další kuličky na zemi vhodné pro papírový fotbálek.
"Co to vidím. Růžové příšerky. Kubo, ty jsi u toho stříhání zešílel."
"Mně se to líbilóóó", jodluje Kuba.
"Ježííšmarjá, nějaká růžová hra pro holčičky. Nemám slov:-)"
"Končím, končím, pokračuji zítra. Hračky od playscool jsou přeci na rok a půl:-) :-)" Chytám se za hlavu. "To už není ani pro Matějéééééé."
"Pirátskej boxovací pytel ten beru já. Potřebovala bych ho hned teď. Jinak zešílím.", lepím ho na samostatný papír.
"Pomoooc! Dětský koutek s kuličkama a balonkama!!!! Pomozte mi někdo. Kuba zešíleeeel. On tady nevidí, že je to pro děti DO tříííí léééét!!!!"

Složím polepené papíry do schránky. Ještě předtím spočítám, že jsme nalepili 27 přání. Několik je ještě Kubovou rukou opsáno na jiném papírku z amazon.com, který si sjížděl taky a vybíral.
Schránku odkládám se silným depkoidním pocitem, že tohle je tedy pořádně nemožné.
"Asi mám infarkt."
Kluci se ještě pořádně baví. Jsou zcela rozbláznění.
"Jdeme se koupat. Potřebuji do vody levandulku na nervýýý."

Po přípravě večeře zjišťuji, že všechny papírové kuličky byly řádně rozbaleny a už jsou také nalepeny. To asi nepůjde jen tak tiše ztopit:-)


Autor fotky: Kuba - Na fotce jsou Hnusáci lepáci. Předvánoční sběratelský klučičí hit. O tom, jak přistáli na zemi před 111 miliony lety, poslouchám několikrát denně:-)

Dyskorunka a pohádky pro společné čtení

11. listopadu 2011 v 21:10 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Na Dyskorunku zřejmě nechodí nikdo, kdo s tím nemá něco společného. Já jsem byla pozvána autorkou projektu Pohádky pro společné čtení. Alena Vorlíčková napsala pohádky pro děti s poruchami čtení. Na Dyskorunce proběhl i jejich křest. Už před půl rokem jsme se nějak na facebooku nakontaktovaly a paní Alena věnovala i jednu pohádku do projektu Nedoklubka "pohádky pro kulíšky". Určitě už jste ji četli. Pasáček a spící víly. Ilustrovala ji Tereza Vlková, ale v knize Pohádek pro kulíšky bude mít černobílou ilustraci od Idy Novotné.

Problematika dys mi vlastně není cizí. Kuba ma diagnostikováno již rok ADHD. Tím že ještě nechodí do školy, tak zatím nemá jasně řečeno, jestli bude mít i dys poruchy nebo ne. Manžel má dyslexii i dysgrafii. Mnohé pomůcky, které zde na prodejní výstavě nabízeli už známe. Kuba s pastelkami pro dyslektiy začínal. Jsou to takové velmi tlusté kulaté pastelky. Žádnými jinými mu kreslit nešlo. Maloval jako éterická víla. Na papíře nebylo téměř nic vidět. Tyhle pastelky mu pomohly k tomu, že ho kreslení přestalo stresovat. Za rok díky kreslení s těmito pastelkami už nakreslí silnou viditelnou čáru i běžnou pastelkou trojhrannou a dnes už dokonce i těmi nejobyčejnějšími. Prodejní výstava byla něco pro mě. Mít s sebou pět tisíc, tak je tam nechám. Hry, knihy, kreativní a jiné výtvarné potřeby...
Jenže já jsem pro jistotu měla s sebou peníze pouze na všechny knížky pohádek paní Aleny. Takže jsem mohla zakoupit navíc jen logopedické pexeso a šmoulí hru. Těch skvělých knih, pohádek všeho druhu, o nichž ani nevím ... Na trhu je nová kniha od mého oblíbence Scotta Pecka a ještě pohádka. Pro ni doběhnu snad zítra, neb už mi přišel rodičovský příspěvek. To mi srdce krvácelo, že jsem ji tam musela nechat.

Zpět k Dyskorunce. Byla jsem tedy pouze na přednášce o projektu společné čtení. Paní Alena vyprávěla, jak je pro ni zajímavá zpětná vazba od dětí. Například četla pohádky i v dětských domovech. Zdejší děti také znaly mnoho starých pohádek. Nebylo jim to cizí a tyhle se jim líbily. Možná právě pro mnohé z nich, které mají poruchy učení, jsou hodně dobré. Dva kluci se dokonce přihlásili, že zkusí společné čtení a nahlas předčítali tyto speciálně upravené pohádky. Šlo jim to jen s několika zaškobrtnutími.

Některé pohádky si můžete přečíst na stránkách městské knihovny ve Svitavách, která s nápadem na pohádky přišla, projekt podpořila a získali pro něj i grant.

Pohádky pro dyslektiky jsou například vždy na pastelově barevném papíře. Dyslektikům černobílý kontrast dělá problém. Výstižný a krátký článek najdete na blogu Společného čtení zde. Všechny speciální pohádky Aleny Vorlíčkové si můžete zakoupit na webu http://www.spolecnecteni.com nebo Fleru.


Doufám, že s Alenou Vorlíčkovou, příjemnou a milou dámou, něco v budoucnu společného vytvoříme.

Tak jsme se zase zapperovali

9. listopadu 2011 v 22:26 | Edith Holá |  Zapper - nové léčení patogenů
Že nevíte, co to sloveso v názvu článku znamená? Je odvozeno od přístroje Super Ravo Zapper. Používá se také zapping. Jak vám to jen vysvětlit, když sama moc fyzice nerozumím. V jednom článku už jsem se o to pokusila a poté v komentáři u Janinky. Je to přístroj, který zabíjí v našem těle různé potvory. Viry, bakterie, koky, prvoky, červíky, hadíky, ... Zní to jak magie, že? Jenže tohle všechno máme v těle a mát o odborné latinské názvy a může nám to dělat paseku, i když lékaři vám řeknou, že jste v krevních a jiných testech v normě. V lepším případě. V horším případě řeknou, že léčbu pro vás nemají. Když se jedná o dítě, tak jsem ztratila nervy a Zapper jsme dokonce na splátky koupili domů. A jak se začal hodit. S podzimním počasím Kuba nosí ze školky kde co. Už přes měsíc jim tam řádí spálová angína. Je to velice infekční a můžete to chytat pořád dokola. Inkubační doba 12 dní, takže pošlete své dítě konečně zaléčené do školky a po týdnu začnou horečky znovu.
Minulý týden jsme byli po 14 dnech se spálovou angínou konečně venku. Od pondělí je Kuba ve školce. Matýsek od dnešního noci má zase horečky. Přitom byli oba léčení antibiotiky. Já nakonec ne, protože jsem si zapla Zapper a zvolila frekvence z knihy na spálový bacil a do večera jsem byla fit. Neuvěřitelné. Takže tentokrát už se nehádám se svým rozumem a nečekám na lékaře a doběhli jsme s Kubou k léčiteli hned. Léčitel přístrojem EAV zjistí, co máte v těle. A co myslíte, že tam máme? Kromě jiného i tu spálu. My s Kubou ve stadiu, kdy bakterie mě vlezly do břicha a pobolívá mě a Kubovi do nohou, protože si stěžuje, že ho bolí nohy a nic moc neujde. Matýsek jakožto nejmladší by to zřejmě odnesl další šílenou angínou. Léčitel nám řekl několik frekvencí, tak už dvě máme za sebou. Každá trvá dvacet minut. Dítě můžete mít na klíně. Já už nemám zimnice. U Matýska uvidíme, jak to bude pokračovat. Zítra nás čekají další frekvence. V sobotu jsme se objednali na velký plazmový Zapper, který umí pozabíjet určenou bakterii celé rodině během půl hodiny naráz. Dosah je po celé místnosti, takže v případě malých dětí je to lepší. Protože si mohou hrát v blízkosti a nemusí v klidu sedět na klíně.

Zapper nám už vyléčil šílený průjem z Egypta, kdy česká medicína neměla léky a pouze radu dietu a lactobacily, než to odejde. Po zappingu jsme už večer mohli normálně jíst a jídlo v nás zůstalo. Zapper ještě pomohl Matýskovi vloni, když měl pusu plnou aftů. Opět dětská lékařka i pohotovost řekla vydržet a pokud přestane i pít tak na kapačky. Po zappingu byl Matěj druhý den dobrý a normálně mohl pít a začít pomalu jíst.

Proč to ještě nemají lékaři a nepomíhají všem lidem? Lékaři jsou kapitola sama pro sebe. Jen osvícení tomu věří a posílají pacienty, kterým se nemoci vrací nebo se cítí divně, i když už by měli být vyléčení, na zapping.

Zde jsem psala o aftech.
Zapper už máme na splátky doma. Celý set i s nožní elektrodou výjde na dvanáct tisíc. Popis léčení podle Zapperu a odkaz na centrum ve Zborovské v Praze ulici, kde ho umožňují na splátky a mají i plazmový Zapper je v komentářích u Janinky zde http://moje-mozkovna.blog.cz/1103/tydennadveveci. Nemám sílu to psát znovu. Jinak na webu http://www.revoluce-v-leceni-nemoci.cz/
Kontakt na léčitele a Zapper plazmu ještě na jiném místě pošlu emailem, pokud ho budete chtít vědět. Ale určitě už je to na více místech v Čechách. Janinka psala, že i u nich v Jablonci taková možnost je.

Tanec přenáší do přítomnosti

8. listopadu 2011 v 8:57 | Edith Holá |  Tanec žen, které běhaly s vlky
Tyto inspirace (úkoly) se dají plnit v každý okamžik dne i noci.

Nejlépe je tomu však, když začnete hned po ránu jeden tanec svého těla a podaří se vám při něm vypnout mysl. Energii vám přinese na celý den. Emoce, které při tanci mohou přijít, jsou správné.


Zopakuji určitá pravidla:
a) na dveře cedulku: nerušit, tančím
b) tančit a nemyslet
c) nechat tančit tělo, jak chce (zapomenout na naučené tance a naučené kroky)
d) můžete si pootevřít ústa, pokud patříte k lidem, kteří mají v čelistech stálé napětí
e) můžete si zavírat oči

Je to váš tanec, pro vás, pro vaše tělo, pro váši mysl ... neposuzujte se, nezkoumejte se, jak tančíte ... to pak tančí rozum a ne ta divoká žena ivnitř.

I divoká žena ví, že tančí (neznamená se pustit ze "řetězu":-). Znamená to probudit ji a její síly správně směřovat ...

Tancem jste teď a tady. Je to jak létající koberec, který vás z myšlenek na budoucnost nebo vzpomínek přinese do vědomé přítomnosti. Vzpomeňte si na to vždy, když zachytíte, že už v ní nejste a není vám dobře. Pak klikněte na:

Pokud se vám líbila už dřívější Te Vaka, tak klikněte na ni (já osobně na ni tančím po ránu a během dne s kluky) nebo druhá Te Vaka.

Jinak další inspirace na tanec: nechte tančit své tělo a pocity na Rajnu

Pindíkovský strom

6. listopadu 2011 v 22:33 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Celý tento týden mám pocit, že jsem plná energie. Nově založené rubriky jsou mou srdeční záležitostí, naplňují mě a zřejmě si tím plním určitý sen.

V neděli jsme byli na výletě na ďáblickém hřbitově. Po spálové angíně první větší procházka. Kuba moc nechtěl, protože je pecivál. Nakonec byl rád, protože jsme našli strom s pindíkama.
Všechny větve mu rostly směrem dolů. A když byly odříznuté nebo odpadly, tak opravdu vypadaly jako pinďouři. Klukům se to náramně líbilo a pořád se tam chtěli fotit. Bohužel pod těmi větvemi až na zem se špatně fotilo s bleskem i bez. Fotky tohoto stromu budou zdobit článek:-). Večer jsme ještě vydlabali dýňového strašáka.

Pondělí i úterý vymýšlíme s Matýskem různé taneční a pohybové inspirace na Te Vaku a pak o tom píši články. Začíná mě mateřská dovolená bavit. Kluci stárnou, zabaví se sami nebo něco společně tvoříme, co baví i mě.

Úterý odpoledne manžel hlídá děti. Mám sraz s Idou Novotnou poprvé naživo. Přinesla sedm návrhů na obálku Pohádek pro kulíšky. Na srazu je ještě paní ředitelka Nedoklubka a paní šéfredaktorka nedoklubího webu. Jsme všechny celým projektem nadšené. Radujeme se z knihy, kterou na začátku prosince budeme držet v rukou a vy snad také. S paní ředitelkou pak jedeme pro darované obrazy mimo Prahu. Je to srandovní cesta. Nemáme mapu ani navigaci. Na vesnici nejsou ukazatele. Ale náhle jsme v ní a za rohem stojí paní maruška, kolem ní deset koček ... Obrazy máme, takže až vyjde kniha, vrhneme se do projektu "happening pro miminka do dlaně" v galerii Lapidárium.

Jsem plná elánu a nadšení ze psaní a vašich komentářů k novým rubrikám. Mám ráda sdílení, tak mě těší poznávat ženy a komunikovat s nimi více o ženských věcech byť virtuálně. Večer jdu tancovat. Veronika nemá tanec, ale seminář "Žít svůj sen". Nejprve jsem v šoku, ale nic není náhoda. Je to velmi inspirující. Veronika má ke každému účastníkovi super vhledy. Úkol, že si máme po deset minut psát o tom, jak, co a kde budeme za rok, je skvělý. Najednou na papíře vidím, že jsem šťastná a možná už k němu dělám první kroky. Veronika slibuje, že po workshopu budu dělat přesně, co chci. Bylo by to super. Od února už nebudu mít rodičovskou státní almužnu.
Obálku na knihu Pohádky pro kulíšky vydavatel schvaluje. Dokonce jeden z návrhů, který se nám také líbil, takže vše je v pohodě, vše krásně plyne... Ida začíná malovat. Korektura textů bude dvojitá, což je super.

Ve čtvrtek jedeme na hipoterapii. Kluci se povozí na Bobovi. Pak vystupujeme v Čakovicích a fotíme barevné sídliště. Relaxujeme i uprostřed pražského města.
Odpoledne jdeme navštívit kamarádku s holčičkou. Bohužel její deprese mě zavalí. Ještě ke všemu nám už podruhé padá rande. Chůva onemocněla. Už jsme s manželem zase 14 dní jen s dětmi a v domácnosti.
Ještě v pátek je mi blbě. Odpoledne se vzchopím a ostříhám celou zahradu. Zima se definitivně blíží. Zarostlá dávala aspoň naději, že je ještě tak trochu babí léto. Večer mi dochází, že kamarádka tohle vše možná musí prožít, aby i v utrpení se hlásila k Bohu. Ne jen když se jí daří a léčila druhé. Ulevuje se mi. Píšu článek o tom, že tancovat je lepší bez podprsenek. Vyleze z toho nakonec to, že teď všichni víme, kdo co nosí nebo nenosí za spodní prádlo:-) Bavím se články Punerank a ona mými.
Takže nakonec v sobotu napíšu článek, že budeme tančit s ní. Sobotní odpoledne trávím se setrou na kafi a v Ikey. Prima ženské popovídání. Večer mě čeká na facu vyhrožování za tanec pro Punerank. Co kdybych měla ďábelský vliv? Hýbe se mnou magie a zlí duchové. Zírám na to pár prvních minut bez dechu a nevěřím svým očím. Nakonec se v životě musím naučit tomu, že nemusím vše na svém blogu vydržet, ani na facu. Ani na mém blogu nemusí být svoboda pro ty, co mají problém a léčí si ho často na mě. Od čeho jsou spamy a zablokování a odebrání "přátel"?
Večer čtu Rozkvétající ženu. Už jsem v půlce. Je mi náhel smutno z toho, že nemám dceru. Nebudu moci předat své ženství. Nebudu ji moci dát pusu na bříško v den jejích prvních měsíčků. Je to tak, jak to má být.
Od rána mám zase energii. Jsem už zase u sebe. Na své cestě. Píšu první článek do nové třetí rubriky a komentuji na Srdci blogu oba poslední články. Mrzí mě, že často jsou komentáře nekonstruktivní. Kritika a žádný nápad. Píšu hlavně o tom, že lidé, co jsou správci AK, by mohli více jít do dialogu s blogery a nejen pasivně čekat, kdo něco pošle, kdo přijde diskutovat. Sama jsem to s pohádkami pro kulíšky udělala také tak. Kdyby ne, bylo by pohádek deset a žádná kniha. Oslovila jsem zajímavé blogery, jestli nemají něco v šuplíku nebo zda něco nevytvoří. I po uzávěrce jsem ještě mnohým napsala, že mají poslední šanci:-) Opravdu jsem na tom fyzicky hodně pracovala třeba i několik dní po sobě do jedné v noci. Mně v AK chybí dialog. Je to jen monolog. Nápady jsou dobré, ale vyšumí. Jinak jsem pro rubriku o tvůrčím psaní na Srdci blogu. odpoeldne jdu na kafe s kamarádkou. Semeleme všechno. Bavíme se i o blogu. Také ji zarazilo, že blogování je hlavně pro druhé, jak vyplynulo z komentářů od Vás pod jedním mým článkem a textem Temnářky. Mé nové rubriky ji nejprve vyšokovaly, ale už se jí to zdá jako dobrý nápad. Mně také:-) Potěšila mě, když mi řekla, že změny v poslední třetině CKMM jsou skvělé a už literární. Tak ještě s větší netrpělivostí budu čekat na to, co řekne odpovědná redaktorka.
Víte někdo, jak se jmenuje strom s pindíky? Olše?

Na blogu pohádek pro kulíšky přibyly dvě nové pohádky. Možná jste je již četli k TT déšť. Jinak na tomto blogu a na profilu pohádek na facu dávám aktuální inormace, jak pokračuje práce na knize.

Tato malůvka byla na kmeni.

Cesta k naplnění přání

6. listopadu 2011 v 19:14 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Už měsíce čtu po večerech útlé knížečky o tom, jak si správně přát. Jsou to přesně ty, co se dají na mé mateřské dovolené zvládnout večer: pár řádků a oči zaklapnou. Navíc nemám. Jedna pozitivní afirmace a hned se lépe spí. Poslat pozitivní energii manželovi a dětem a ráno najít sebe i je v lepší náladě. Každý večer usínám s tím, že přesně tyhle řádky z knihy si vyvěsím na lednici a naučím se je nazpaměť. Jenže ráno vstanu, nastane stereotyp, točení kolem dětí, mezi tím sem tam komentář nebo email kvůli knize pohádek pro kulíšky, dojít do školky, logopedie, mačkání Kubíkových bodů, večeře, uložení dětí do postele, článek na blog nebo čtení druhých blogů, práce kolem knihy pohádek, někdy práce kolem mé knihy ... a večer si zase říkám, opět jsem to na lednici nenapsala. Dnes mi došlo, že je to touha mého srdce. Přání. Věnovat se svým přáním je důležité. Věnuji se tím sama sobě. Miluj svého bližního jako sama sebe.

Pokud se budete chtít se mnou učit "jak si lépe a správně přát", aby se naše přání plnila, tak dnes první body.

První kroky k tomu, jak si správně přát:
Věnovat se svému přání.
Napsat si své přání rukou na papírek a ten si uložit i s datem do proto vhodné nádoby či krabice... deníku či co já vím.
Napsat si své přání v přítomném čase.
Poděkovat.

Ten poslední bod je velmi těžký. Schválně. Zkuste to. Určitě všude budete mít budoucí čas. Předělejte si větu tak, aby byla v přítomném čase.

V mé speciálně koupené duhové krabičce na má přání je jich už asi pět. Všechna se plní, takže o nich mohu mluvit. Je lepší o svém přání dřív nemluvit nahlas. Ostatní lidé vám do toho mohou rýpat a zpochybňovat. Jakákolikv negativní energie kolem vašeho přání ho zkazí.

I já se učím stále dávat svá přání do přítomného času. Víte, jak dlouho mi trvalo a jak dlouho jsem se musela věnovat svému přání, aby byly všechny pohádky pro kulíšky vydány? No, jeden celý večer. Tak jsem si 24. července do duhové krabičky dala lísteček s přáním:
Mé duhové pohádky a další pohádky pro kulíšky jsou v krásné knize. Nakladatel a sponzor pro ně jsou na cestě. Děkuji.

Vložila jsme to do krabičky a detailně si představila, jak bude kniha vypadat. Vymalovala jsem si takový pozitivní obraz knihy Pohádek pro kulíšky. Věděla jsem přesně, kdo bude malovat obálku a kdo budou hlavní liustrátorky. Přání se máme věnovat. Detailně a pozitivně:-)

Na přání jsem pracovala dál. 20. srpna jsem vložila další lístek:
Blog.cz/TV Nova sponzorují knihu Pohádek pro kulíšky. Také mají peníze na zápisník na JIP. Děkuji.

O jiných přáních zatím mluvit nemohu. Ale zajímá mě, jak se budou plnit ta vaše nebo pokud už se tak děje, tak budu ráda, když si u vás o těchto příbězích a cestách za přáními svého srdce budu moci přečíst. Nebo u mě v komentářích.

O přání: "cesta sponzora pro vydání pohádek je volná" jsem už napsala zde. Najednou zazvonila paní, kterou jsem dva roky neviděla. Jen tak přišla s nabídkou, že daruje miminkům své obrazy, ať to nějak zařídím. Koukala jsem jak z jara, ale hned jsem věděla, že přání bylo vyslyšeno... Obrazy už jsou u nás a happening pro miminka do dlaně bude na jaře.

Přání, která se mi nevyplnila, jsem pochopila, že by vlastně nebylo dobré, aby se vyplnila. To je také zajímavé zjistit, že některá přání by nás zavedla někam špatně a jiná naopak nás posunou dál. Přesto je dobré věnovat se jim a poprosit Boha (vesmír) o jejich naplnění a poděkovat za ně, protože vesmír nezná čas. Vesmír, co řeknete už koná, už se to děje.

Takže nyní prosím, pokud chcete, zkuste si něco přát. Věnovat totuto svému přání pár minut. Má se začínat od těch nejmenších, ale já sama začala od těch větších. K malým se vracím až poslední dobou.

Mrkněte na ty nejdůležitější body červenou barvou a přejte si. Vemte papírek, tužku a začněte...

Když ho napíšete, tak už nemyslete. Vaše přání se plní ..., už ho nemusíte držet, ale pustit do vesmíru.

Někdy zase, jak pomoci skrze přání dětem nalézat svou cestu.

Rubrika Jak si lépe přát

6. listopadu 2011 v 18:57 | Edith Holá |  Jak si lépe přát a afirmace
Vítejte všichni, kdo byste chtěli, aby se Vám plnila přání a sny, v rubrice "Jak si lépe přát". Na mém blogu jsou tři nové rubriky, které jsou pro mě srdeční záležitostí. Chtěla bych je vytvářet ve spolupráci s Vámi. Nejsou to tedy jen mé zkušnosti a mé rady, ale jakýkoliv Váš komentář může být popudem pro článek a inspiraci nás všech.
Ráda bych Vás vyprovokovala k příběhům, kdy se Vám splnilo přání, touha, sen ... hlavně na základě inspirací podle níže zmíněnýh autorů. Některé Vám napíšu na svém blogu sama. Třeba z toho jednou vydáme sborník, jak jsme se naučili správně si přát a život se nám od základu změnil.


Inspirativní literatura:
všechny knihy Pierra Franckha (základní: Jak si správně přát)
všechny knihy Zdenky Jordánové (např. Láska a další kniha Já řídím aneb cesta životem ve svém vlastním autě)
semináře Veroniky Kafkové v Maitree "žít svůj sen" na základě knihy Umělcova cesta

Naše mysl je létajícím kobercem k naplnění přání.