Cenzura/autocenzura blogera aneb co se smí a nesmí psát na blog
Temnářka napsala článek "Bloguji pro své čtenáře" na základě mého emočně laděného článku "Image blogera, image blogu". Pro škarohlídy a rejpaly:-) U článku jsem se neuvěřetilně bavila a smála. Vyklíčilo z něj však mnoho úvah. Tereza je kultivovaná dáma a umí i kritické zamyšlení napsat bez hodnocení druhé osoby a bez používání "ty jsi...". Její článek je o jejích pocitech a myšlenkách nejen o mně:-) Je to srandovní, protože každá máme úplně jinou obec čtenářstva. Tereza fanoušky fantasy literatury a já fanoušky fantasy v reálu:-) Čtenářstvo se nám však už dlouho prolíná:-) 
Tak a tady předkládám první okruh k zamyšlení:
1.Emočnost blogu
Někdo má blog vystavěný opravdu od počátku pro čtenáře. Tereza už dokonce pro ty, co čtou její knihy. Ona už patří do kategorie spisovatel. Tady nenajdete emoce a jen zřídka kdy něco z osobního života, ale většinou i to se stejně vztahuje k literární a blogerské činnosti.
Jiní blogeři mají svůj blog jako koutek pro pobavení sebe i druhých. Píší vtipně, někdy kritizují s černým humorem společnost, ... Vyprávějí humorně o tom, co zažili nebo si myslí k nějakému tématu.
Osobní život prosvítá skrze řádky, ale v podstatě nevíte nic, protože všechno může být sranda.
Další skupina blogerů má pocitovky. Náladovky, jak se jim zrovna daří nebo nedaří. Zážitky jsou vždy psané emočně.
Mnoho blogerů má několik rubrik. Některé náladové, jiné k něčemu, co ho v životě naplňuje a co třeba v životě praktikuje. Nebo o tom, co čte, vaří, jak háčkuje, o rybaření, cestování, studiu na VŠ, sbírá známky, ...
Výtvarné blogy. Tvorba k náladovkám. Obrazem člověk sice neřekne, co konkrétně prožil, ale cítíme, co mu je.
Hodně blogerů má blog, kde jen rozumují nad tím, co se jim líbí nebo nelíbí.
Blogeři, kteří píší povídky či básně, často mají stejně rubriku Ze života.
2. Hranice svěřování se
Každý máme hranice svého soukromí jinak nastavené. Určitě jiné ho bude mít člověk s pevnými rodinnými pouty. Bude je chránit a zpovídá se nejbližšímu jednomu příteli/přítelkyni. Bloger v nešťastné rodině se naopak sdílí, aby přežil. Ale není často konkrétní ze strachu, že jeho blog odhalí někdo z rodiny.
Zde mě napadá, že i svěřování má svůj vývoj. Do třiceti let jsem zřídka kdy něco pustila. Byla jsem dost často považována za tajemný hrad v karpatech. Věříte tomu? :-)
Hranice má každý opravdu jiný. Někomu to, co svěří druhý, připadá šílené a už neúnosné a dotyčný to považuje ještě za normální nebo dokonce si myslí, že pustil stejně jen něco.
3.Odkrývání tabu a zajetého co se smí a nesmí sdělovat
Mateřská dovolená
Ještě před pár roky jsem četla, že ta a ta si dovolila napsat upřímně a otevřeně, jak se cítí na mateřské dovolené. O obou stranách mince. Bylo to šokující. Takovou blogerku hned vzali jako sloupkařku do časopisů.
Začínají být pozitivně hodnocené blogy matek s dětmi s nějakým handicapem. Ještě před pár lety by to bylo neúnosné, neetické, ...
Adopce
Kdo z vás znal touhy adoptovaného? Kdo věděl, jak to může chodit ve velkorodině se 13 dětmi a z toho sedmi romskými? Kdo jste četl texty, kterými jsem zahájila svůj blog, tak víte, že to mohlo vypadat i tak, jak jsem popsala. Je pravda, že to bylo sice autentické, ale už vlastně za mnou. Takže psáno zase ex post.
Jsou i další tabu. Právě třeba u mladé generace jich bude dost a dost.
Zápisky např. z protialkoholní léčebny. Takový blog také existuje. Proč ne? Proč to vidět až zfilmované expost.
Zápisky z poporodní deprese nebo dokonce laktační psychozy. Když jsou psané jako vzpomínky a je to spíše jakýsi román, tak to zvládneme. Chápeme. Poplácáme virtuálně po zádech. Teď si představte, že by se objevila žena, která by to popisovala přímo, aktuálně z porodnice a následně z léčebny. Našlo by se mnoho těch, kteří by se možná zachovali necitelně. Typu: seber se, máš dítě, jdi se o něj starat.... I tací jsou mezi námi.
Co je tedy přijatelné, co už ne? Kdo to určuje?
4. Psaní o těch, kteří nám to nedovolili, i když jsme změnili jejich jména
U osobních blogů a autobiografické literatury se tomu nevyhnete. Přesto to někomu vadí. Potom by musela být opravdu veškerá autobiografická literatura v ER formě a ještě vydána po smrti příbuzných, jako to bylo kdysi. Dnešní doba umožňuje vydávání knih rychle.
Mladá blogerka Bloud. Well Bloud kritizovala před pár měsíci autorky jako je např. Hůlová a Boučková, kteří píší o svých rodinách a přitom se jich určitě neptají na svolení. Také zkritizovala všechny matky na blogu, co píší o svých dětech a mají tam i jejich fotky. Dost mě to překvapilo. Napsala jsem jí, že mí synové na svém blogu spolupracují:-)
5. Popis krizí
Z MD už jsou dovolené:-)
Z výchovy dětí s postižením dovolené.
Co z manželských krizí? To se týkalo mého blogu. Není dovoleno. Až to jednou zpracuji románově, pak to bude o.k.? :-) Takže to prochází jen když to je povídkově v ER formě nebo už dávná záležitost? Tereza napsala, že jí to nezajímá, kdo kolikrát s kým spí a nespí... Mě také ne:-) A kdysi mě to ani nenapadlo, že manželský sex je něco jiného než milenecký nebo partnerský do dvou let vztahu:-) Ale když je to téma, na kterém zdá se, stojí manželská krize po deseti letech, tak vzhledem k tomu, že jsem blíže těmto tématům, tak je pouštím nebo si také o nich čtu... Jenže je to tabu. Což je zvláštní, když je doba, že každá stránka na netu je o tom, jak si udržet přes sex toho druhého. Absurdní.
Obdivuji blog Cestou Pavla, který opravdu píše autobiografické náladovky a k tomu přidá fotky, které to doladí. I on psal v době, kdy se rozváděl. Občas popsal, jak je nad věcí a jindy, jak ho to bolí. Stejně tak popisuje, jak se seznamoval s novou láskou ...
6. Styl psaní z aktuálních krizí
Každý máme svůj styl. Někdo limonádu (někteří hodně hodně růžovou), jiný bloody Mary, další absinth, někdo rum, jiný kafe. Někdy s cukrem a jindy dokonce bez cukru. Občas rychlá špína, většinou však kvalitní káva a někdy také pořádně silná. O tom je ale život. Pokud je text zpracovaný nelimonádně, ale i v emocích s pokusem o vhled a příště doplněn o analýzu i vsuvky odborníků, proč si nepřečíst silnou kávu třeba i jiné věkové kategorie? Nebo ještě nejsem připraven/připravena na to, že opravdu neexistuje limonáda, i když mám v životě to, po čem jsem toužila? Že se to opravdu někdy může fatálně zadrhnout? A přitom pořád ještě se na tom dá pracovat? Že nejde o tu postel ani v nácti ani v ceti? Ale co je zatím? Nebo se tím otevírá něco, co nechci vidět, co mě děsí, co se mi třeba i stalo? Nebo je to prostě nepřípustné o tom psát?
A jsou i jiné krize, které jsou pořád ještě tabu? Co taková matka, která opravdu upadne do deprese a svých dětí se chce vzdát. Jak často je někde zmínka, že nějaká žena si něco udělala nebo dokonce i s dětmi skočila pod metro? Co kdyby předtím blogovala? Co otcové, na něž je kladen velký finanční nárok, aby uživili rodinu? Jejich blog o takových pocitech by se asi unesl? Ženský ne?
7. Vývoj blogu a někdy úplná změna
Blog se vyvíjí. Většina z nás nezačíná s tím, že bude psát pro své čtenáře, protože jsme zatím nic nevydali a třeba ni nechceme vydat. Začínáme, protože chceme něco sdělit a sdílet. Třeba začínáme z emočního přetlaku, který chceme poslat ven, protože naši blízcí už jsou toho plní. Už znám pár blogů, které byly jasně vymezené a pro konkrétní čtenáře (třeba cestovatele), ale proměnily se a mají už emoční rubriky ze života. Tím pádem mají větší skupinu čtenářů. Osobní příběhy prostě přitahují:-) a možná je hodně z nás potřebuje psát.
Možná se někdy stane, že se blog musí proměnit. Osobní věci musí pryč. Nebo zůstanou jen ty, co jsou už prověřené a povolené:-) A to se asi právě musí stát mému blogu. A je k tomu mnoho důvodů. Práce pro Nedoklubko, vydání blogových aj. pohádek pro kulíšky, za rok moje kniha na pultech, ... Vlastně si musím budovat novou image a image svého blogu. Je to nutnost v téhle společnosti nebo pokrytectví?
Na blog si můžete psát, co chcete. Ne každý blog unese všechno. Tak nějak to napsala pod můj článek Luccerna. To se jí povedla asi stěžejní a památná věta.
To jsou všechno mé otázky k zamyšlení...
Blogová komunita je vlastně taková skupinová terapie:-). Tím že jsou tu zastoupeny veškeré věkové kategorie, tak to občas je hodně interaktivní, napříč pocity mezi generacemi, jejich představami, touhami, snesitelností a nesnesitelností... když je to kultivované, je to velmi přínosné.
Ale opravdu sama bych se nerada za rok setkala na svém křtu knihy s nějakým týpkem, co na mě křikne něco z mého blogu. Takže se musím začít chránit. Myslím, že budu mít co dělat ustát matky, které se budou cítit mou knihou ohrožené. A kdo ví, kdo ještě a co si do mě promítne.
8. Ambice blogu
V případě, že se bloguje pro druhé, tak je to tedy, ať si přiznáváme nebo ne, o návštěvnosti. Čím zaujmu? Budu mít články pořád stejné a pořád víceméně neměnný počet čtenářů nebo se pustím do světa? To je na další článek:-)
Když si uvědomí, že je královna, co nosí pod srdcem život. Tento pocit občas zrovna lékaři nemusí umět uchopit. A naši muži v nás podpořit, i když se někteří snaží v těhotenství nás nosit na rukou a těhotná žena se jim líbí. Ale je to zároveň období, který je pro muže nesrozumitelné procesy, které se v ženě odehrávají. V těhotenství je ženě nejlépe, když si najde ženu, která ji doprovází. Mateřsky a žensky. V gynekologické poradně opravdu tohle nenajdete a na porodním sále už vůbec ne. Tedy kromě chvil, kdy vidíte srdíčko svého miminka na ultrazvuku nebo na velkém dojatě posloucháte jeho tlukot i "hukot" plodové vody.
Na tyhle písničky jsem své děti v bříšku houpala a tančila v ženském kruhu 
