Tvůrčí psaní - hraní si s textem

23. září 2011 v 7:00 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Když mi asi před půl rokem říkala kamarádka, která má za sebou kurz scenáristiky, že mě čeká hezké období, kdy si budu s textem hrát, zděsila jsem se. Představa, že něco vyškrtnu nebo dopíšu byla nemyslitelná. Bylo to mé dítě. Takhle výjde a nic na něm nezměním! Uběhl čas a já zjišťuji, že se možná psaní knih nazývá zbytečně strohými slovy "tvůrčí psaní". Co si zatím představíte? Někdo o tom mluví jako o chladném řemesle. Tím se mi to propojilo v něco, co jsem nebyla schopná podstoupit. Jako člověk, který text píše spontánně a i tak to sedí, nemohu nad ním chladně a dokonale pracovat. Jsem intuitivní a emoční týpek. Píšu tak, jak žiji. Někdy ix hodin za sebou, jindy se na to ani nemrknu a zcela zapomenu, že nějaký rukopis existuje. Nebo mám pocit hrůzy, že s ním nic nedělám a měla bych. Pak přijde týden, v němž se najednou valí jeden nápad za druhým a rukopis mám stále v hlavě a promýšlím. Článkem s otázkou, jak dostat do textu dynamiku , jste mi pomohli rozetnout můj zatuchlý kruh. Najednou kruh zmizel a je z něj jasná šipka, jak pokračovat.

Ty potoky myšlenek, které jsou ke konci poslední třetiny a opravdu jen na některých místečkách s něčím příběhovým nebo akčnějším, pomyslně vytrhnu a budu je zkoušet psát do jiného wordového šuplíku jinak. S dynamikou. Ne vymyšlenou, ale vrátím se k příběhu, jak byl. Ne až jak jsem ho zapsala večer sedíc u PC. Někdo nebo něco mě ke kapitole nasměrovalo. S někým jsem ten den mluvila, díky kterému mi ten potok myšlenek naskočil. Tak já jdu psát tehdejší rozhovor s jogínskou babičkou, abych zkusila zdynamičnit to, co jsem pak večer z rozhovoru mlela v sobě.

Někdy se mi ale stává, že mě text, který možná není špatný napadne jinou formou. Které byste dali přednost? Této prvotní verzi?

Řvala na mě takovým způsobem, že mě zahnala úplně a doslova do kouta, kam jsem se schoulila jako ustrašený zajíc. Brečela jsem ať mě nechá, že to není pravda, co blbne, vždyť ví, že je to kamarádka ... Dnes si pamatuji nejvíc ten pocit, že jen pár metrů ode mě seděl zbytek rodiny. Všichni mlčeli. Nikdo neřekl: mami, neblbni, vždyť je to kamarádka. Táta mlčel, děti mlčely. Kamarádka zmizela v horním pokoji. Když mi nedávno vyprávěla Běta, jak ji máma zkopala, až spadla na zem a pak do ní kopala dál a řekla ještě té další ze školy sebrané asociální holce: "taky si kopni", tak rovněž vyprávěla, že nebolí to fyzické, ale to že ostatní sedí, mlčí a dělají, že nevidí, neslyší. Nikdo nechce zasáhnout. Každý se bojí, že by mohl nastoupit na místo toho, kdo je obětí. Každý má strach z matky.

Nebo této nové verzi, kterou jsem zároveň použila k TT ticho zde. Skoro mám pocit, že jsou vhodné obě. Jenže by se pak stejný zážitek opakoval v knize dvakrát. Sic podruhé jinak zažitý, jinak sdílený a následně jinak popsaný.

Tůrčí psaní by se mohlo spíše jmenovat tvořivé a hravé psaní. To by více odpovídalo tomu, co si o tom začínám myslet :-)


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sikar Sikar | 23. září 2011 v 7:37 | Reagovat

Hraní si s textem. Zrovna včera jsem si vytiskl povídky do další Ceny Karla Čapka, vzal si zvýrazňovač a večer se vyvalil do svého báječného ratanového křesílka.

Škrtání, poznámkování na okraj, přehazování, vpisování... Nějak co jsem celou tématiku začal brát trochu vážněji, mi přijde, že tohle čtení po sobě samém (nutno dělat s odstupem), je právě ta správná pisálkovská práce.

2 Mniška Mniška | Web | 23. září 2011 v 8:26 | Reagovat

Ano, s tím souhlasím. Kolikrát jsem napsala povídku a v té chvíli nebo třeba i celý týden, jsem měla za to, že to, co jsem stvořila, mi plně postačuje. Vždycky, říkám, vždycky, když se po sobě všechno přečtu asi za dva týdny, tam po sobě najdu něco, co není na místě. Jinak ten úryvek je fajn

3 Mami Mami | Web | 23. září 2011 v 8:53 | Reagovat

To je jeden z důvodů, proč já nemohu být nikdy spisovatelkou :-D

4 Janinka Janinka | Web | 23. září 2011 v 10:03 | Reagovat

Více se mi líbí ta první verze. Tedy, líbí je asi špatné slovo pro obsah toho textu, ale však víš, jak to myslím ;-).

5 Cirrat Cirrat | Web | 23. září 2011 v 14:12 | Reagovat

Jsou to dva různé texty o jednom a tom samém zážitku. Nejsou si ani trochu podobné - jedno je popis agresivní situace, slovní útok, bolest, hádka strach, to druhé je vyprávění o vyprávění si a převládá tam atmosféra přátelského kruhu a bolestných vzpomínek. To první je drsné, faktické a syrové, trochu to říká "takhle to bylo a ne jinak; tohle se mi stalo". To druhé je hodně introspektivní "tohle na tom nechápu, na tohle se ptám, tohle mě mate, s tímhle jsem se smířila".

To je jako bys srovnávala jablka a pomeranče. Obojí je kulatý a říkáme tomu ovoce. Stejně tak jsou oba úryvky psané písmenky a vypráví o jedné a té samé události...

Když odhlédnu od toho, že ta situace je reálná (je pak pro mě jednodušší se soustředit na psaní a ne na obsah, snad se tě to nedotkne), a podívám se na to čistě z pisálkovského hlediska, v obou ukázkách máš jiné části popisu toho, co se tenkrát stalo - z první ukázky se nedozvíme, že s vypravěčem nikdo z rodiny nesměl mluvit, z druhé ukázky se například nedozvíme, že to celé proběhlo před onou kamarádkou a že vypravěč byl fyzicky zahnán do kouta.

Z čistě technického hlediska bych tam já viděla následující řešení:

a) vybrat, který styl celkově sedí do knihy víc a do něj soustředit popis tehdejší situace i pozdějšího vzpomínání. Obě situace se objeví v knize jenom jednou, spojené.

b) nechat oba úryvky odděleně a rozdělit je i na různá místa v knize. Nevím, jestli je psaná chronologicky, každopádně pokud ano, pak nechat popis události na jeho příslušném místě podle časového řazení a co nejvíc popsat, co se tehdy dělo, pocity fyzické i psychické, atd. Později, kdy děj doplyne do onoho místa se solnou lampou popsaném v druhém úryvku, se soustředit právě na popis vzpomínání, připomínání si emocí, ale zdůraznit, že teď člověk vzpomíná na něco, co se stalo tehdy. Pak se vyhneš opakování popisu oné hádky, protože čtenář už bude vědět, o co jde, a když naznačíš, pochopí. Tam se pak můžeš v klidu soustředit na tu introspektivu vypravěče, pocity, dlouhodobé následky, atd.

I kdyby kniha nebyla psaná chronologicky, i pak se dají tyto úryvky rozdělit od sebe. Jenom je pak potřeba je přifařit na patřičná místa.

Já osobně bych je tam nechala oba, ale já tu knihu nepíšu, žejo ;-)

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 23. září 2011 v 19:37 | Reagovat

[5]: Cirrat, to je asi přesně, co se mi děje. Místo opravy textu další kapitola. Takhle to je právě v poslední třetině, že se pak některé děje opakují. Buď na ně vzpomínám nebo mě přepadnou ve snu nebo je někdo jiný vytáhne ... Pokaždé jsou jakoby s jinou náladovkou, ale čtenář už je vlastně četl. Jen se mu víc rozkryjí. Ale pak se děj neposouvá a je to stále hrabání se v sobě, v tom, co už bylo napsáno ... Také mi připadá, že obě verze by mohly zůstat jen na jiném místě - více datailně popsány. Každopádně díky za Tvé postřehy. Systémové myšlení mi chybí.

7 Arcana Arcana | Web | 23. září 2011 v 20:43 | Reagovat

,,Tvůrčí psaní" zní tak pěkně. Docela jinak knež ,,psaní".
No nic, z téhle rubriky se stává moje nejoblíbenější :-D  Budu doufat že takovýchto článků bude hodně, vždycky se těším na další

8 Cirrat Cirrat | Web | 23. září 2011 v 21:27 | Reagovat

[6]: Tak bych doporučovala tlačit do těch vzpomínkových ("novějších"?) částí důraz na okolí při vzpomínání, emoce při vzpomínání a podobně, prostě držet to co nejvíc v tom okamžiku, kdy ses o tom s někým bavila. Pak stačí jenom říct třeba (zkusím příklad):

Vyprávěla jsem Kamile o tom, jak jsem si doma jednou zapálila a otec mě vyhodil z domu. Co jsem nečekala byla její reakce. Ta žena, kterou jsem už léta považovala za svou nejlepší kamarádku, se na mně podívala spatra a pravila: "Dobře udělal. Nevěděla jsem, že jsi kuřák."

Zvedla se, a než jsem stačila vysvětlit, že mi bylo patnáct a od té doby jsem cigaretu nevzala do úst, odešla a práskla za sebou dveřmi tak, že lžička, kterou si míchala ještě před chvilkou kafe, slabě cinkla o hrnek.

Zdálo se mi, že se kolem mě rozhostilo hrobové ticho. Další člověk, na kterého jsem se spoléhala, a který mi ani nedal tu možnost vysvětlit, co se vlastně stalo. Nebyla jsem si jistá, jestli ta zrada tentokrát bolela ještě víc, než ty předchozí, nebo jestli jsem už začala okorávat.

Koneckonců, co jsem vlastně mohla čekat? Jako bych snad měla nějaký nárok na pochopení od okolí. Sevřela jsem ruce v pěst a zatímco jsem upírala oči na poloprázdný hrnek chladnoucí kávy, opakovala jsem si, že se nesmím na nikoho spoléhat. Jen sama na sebe.

(konec příkladu)

Fiktivní (pro tento příklad) Alena Vopršálková v knize o otci-tyranovi dřív popsala, jak se v -nácti dostala kvůli jedné chybě a puberťácké rebélii na ulici. Tady je scéna zaměřená na vzpomínku na scénu popsanou dřív v textu (jasně, naprosto nesmyslná situace, ale co už) a ta se tam objevuje jen proto, aby bylo jasné, o čem Alena Kamile vypráví. Co ale Alenu v ukázkové scéně zajímá je, jak Kamila reaguje a jak Alena reaguje bezprostředně na Kamilinu reakci...

9 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 23. září 2011 v 22:13 | Reagovat

[8]: Teprve na podruhé jsem pochopila:-) něco pdobného mi ais dochází. Proto tenm úryvek z kruhu už je více o tom, co je kolem (světlo, bezpečí), smutná slova a pocity žen v bezpečném kruhu. mylsím, že by tam vlastn ěmohly orpavdu zůstat obě vzpomínky. Jen ten druhý obraz ještě více dokreslit třeb ai tím, jak kruh skončily a co jsme si řekly cestou na metro:-) Ano, v hlavě mám další rozhovory s tehdejší doby s ldimi, kteří sě mě ptaly, jak to prožívám a tak. Tím se snad děj posune. Nebude to ejn večerní ponor, ale čtenář bude číst, že se přes den s kámošem tomu ponoru i zasmějeme:-) Teď ještě najít čas a správná slova pro tyot dlaíš události a ještě aby pak správně navázal ten ponor. Pomooo, asi se v tom již ztratím! Mám toho plnou hlavu, ale spát taky msuím. nejradši bych psala a apsala, aby to blyo za mnou. Dialogy v hlavě jsou šílenstvím. Díky za pomoc.

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 23. září 2011 v 22:14 | Reagovat

[7]: Acano, tak to jsem ráda, že Tě to baví číst. Já tím upouštím přetlak z oprav rukopisu a třeba někoho to nakopne k tvůrčímu psaní a hraní si s textem :-)

11 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 23. září 2011 v 22:15 | Reagovat

[2]: Přesně tak. Po měsíci mi ledasco v textu přijde i úplně nevhodné :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama