Sourozenci v totalitě

7. září 2011 v 10:09 | Edith Holá |  Téma týdne
V totalitě můžeme mít několik typů lidí: nejvíce lidí je v šedé zóně, pak jsou disidenti, exulanti, kolaboranti a obraceči kabátů. Někteří lidé mohou být také část života v jedné kategorii a třeba zráním přejít do jiné. Nebo rezignací naopak spadnout do té nejhorší. Možná je to předem dáno v genetické výbavě, jakým hrdinou člověk v životě bude. V totalitě ale nikdo není sám sebou. Jeho osobnost se rodí pod bičem strachu, nesvobody a úzkých hranic.

Přesně tak fungují a vyvíjejí se děti v rodině, kde jsou nastavené bachařské praktiky. Kdysi se mě v komentáři pod nějakou kapitolou v rubrice Cesta k mým matkám ptal David Tygr B., jestli jsme si pomáhali my sourozenci, jestli v rodině aspoň jako sourozenci držíme spolu a zda jsem měla v nich vůbec nějakou oporu. Copak se dá v totalitě sdružovat, přátelit se, vést dialog?
Připomínám, že v naší velkorodině (někdo říká velkochovu) adoptivních a pěstounských dětí bylo v první várce pět dětí (s nimi jsem žila každý den) a v druhé várce přibylo dalších osm dětí (to už jsem byla na intru a později v práci, takže jsem s nimi bývala jen o víkendech).

Odpověď na tuto otázku naleznete celou za rok na pultech knihkupectví. Tak bonus pro mé čtenáře. Nic radostného, nic duchaplného. Ukázka z Cesty k mým matkám.

"Sama říkám, že jsem zažila totalitní rodinný systém v totalitním státě. Dvojí totalita je v mapě mého těla.

Proč jsme nedrželi jako sourozenci víc pohromadě? Touhle otázkou jsem dost trpěla a své sourozence pořád vyhledávala. V dospívání i mnoho let v dospělosti jsem se snažila s nimi skamarádit. V dětství to byla mela. Máma tvrdí, že jsme se s Veronikou pořád mlátily. Někde jsem ji zbušila, sestra řvala jako tur a tak jsem dostala já. Trochu větší jsme se spolu s Veronikou semkly vůči Jáchymovi. Byl mámin benjamínek, oblíbenec a miláček. On toho využíval a mámě donášel. Špehoval nás a jakmile jsme se někde se sestrou bavily spolu, tak to šel mámě říci. Dostaly jsme. Když zaslechl jakékoliv naše slovo o klucích, žaloval to. Dostaly jsme. Měl to vymyšlené dobře. Čím víc mámě donášel, tím byl víc jejím oblíbeným a my tím více jejími nepřítelkyněmi. Já jako nejstarší a tudíž nejrozumnější jsem za všechno mohla nejvíc. S Veronikou jsme ho vždy někde za to vše zmlátily.
V totalitě se každý chová tak, aby přežil. Já držela basu s těmi, co byli později týraní. Tichou nebo tajnou. Sestra Veronika se snažila proplouvat a kamarádit se všemi. Takže mlčela ke všemu. Některé děti, aby se nestaly obětí nebo nebyly trestány, sváděly své prohřešky na otloukánka. Sviňárna? Jo, ale když už je stejně mlácenej, tak mu pár ran a pár trestů navíc nebude vadit. Svést to na něj nebyl problém. Máma vždy věřila, že to provedl ten, kdo byl zrovna v jejích očích i mysli ten největší hajzl. Někteří intrikovaly a byly chvíli se mnou a za chvíli s mámou. Ty byly nejhorší, protože se to těžko prokouklo. Někteří sourozenci to chtěli mít s mámou vždy za dobře, tak donášeli a dokonce si na otloukánka vymýšleli. Máma měla radost, že se zase může na něm vybít a s "donašečem" si láskyplně popovídali o tom, jaký ten hajzl je a jak je potřeba to z něj dostat. Stačí?"

Bohužel to takhle bylo i v dospělosti. Jak jsem tajně komunikovala přes plínky svého prvorozeného s otloukánkem Bětou, se dozvíte až z knihy. Stačilo abych tam jedny prázdniny po operaci strávila víc jak víkend a byla jsem znova v systému. Donašeči si nakonec vymýšleli historky i o mě. Máma mě sice už nemohla zbít, ale stačilo, že se na mě soustředila a řvala a pak ztloukla někoho z těch, co jsem jim byla nakloněna. Tak se zase čas věnoval někomu jinému a donašeč se tiše mohl smát a pokřiveně vyvíjet. Ještě mnoho jiného se dozvíte v mé knize o vztahování se v naší rodině.

Šedá zóna má něco do sebe, když se jedinec z ní vymaní. Veronika je jediným člověkem, který po mém setkání s biologickou matkou se mnou dál udržuje kontakt. Vlastně projevila velkou odvahu. Protože máma o tom ví. Je to sice u nich tabu a máma před ní dál o nás mluví špatně, takže Veronice v tom asi není dobře, ale na to je zvyklá z dětství. Já o mámě s ní nemluvím. Nechci jí to stěžovat. Jsem jí vděčná za tuto odvahu, kterou v dospělosti minulý rok našla.

(Článek je napsán k tématu týdne na blog.cz "sourozenci")


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 7. září 2011 v 11:52 | Reagovat

Já byl od šesti let na intru. Nevím, jestli by se tamní systém dal nazvat totalitou, ale nebylo to nikterak láskyplné prostředí. Jenže mám tu dobrou zkušenost, že většina z nás si pomáhala a drželi jsme spolu. Proto se mi těžko chápe, jak to bylo u vás.
Jinak když někdo je opravdu silná osobnost, pak ho ani totalita nepokřiví.

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 7. září 2011 v 12:03 | Reagovat

[1]: Nevím, jestli jsem napsala, že totalita pokřiví i silnou osobnost. Myslím také že ne. Napsala jsem, že v totalitě ale nikdo není sám sebou. Jeho osobnost se rodí pod bičem strachu, nesvobody a úzkých hranic.
V kulturní antropologii jsem se kdysi učila, že opravdu jinak se chovají lidé, kteří vyrůstají v kultuře lásky a jinak ti, co se narodí do jiné. My to možná ani nevnímáme, ale jsme všichni z totality. Proto možná naše politická a kulturní eltia se chová tak, jak se chová a morálka této země není dobrá. Snad to mladí lidé rodící se už do svobodné kultury změní. Až my i když nepokřivení ale z totality vymřeme :-)

3 Alexandra Gryffin- Fox Alexandra Gryffin- Fox | Web | 7. září 2011 v 12:23 | Reagovat

Proč mi to přijde jako dokonalý popis našich rodinných vztahů jen v trochu menších rozměrech čtyř dětí? :-?
Myslím, že tvou knížku koupím svojí matce na Vánoce. Jednak by se jí to mohlo líbit, jednak by jí to mohlo něco říct.

4 adaluter adaluter | Web | 7. září 2011 v 12:50 | Reagovat

Je vždycky hrozné, když má neomezenou moc někdo, kdo pro to není morálně zralý. A když má tu moc navíc nad dětmi, které tvaruje a křiví k obrazu svému, je to trestuhodné, o to víc pak, že mu ty děti někdo svěřil a bylo mu to jedno.
Ani mě nepřekvapuje, že pak děti, ve snaze vyhnout se fyzickým šrámům, přistoupí na taktiku "hlavně přežít", bez ohledu na druhé a na šrámy duševní, které jim zůstanou po zbytek života.
Zbývá jen doufat, že aspoň někteří najdou sílu svůj život proměnit, jako jsi to dokázala ty.

5 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 7. září 2011 v 13:04 | Reagovat

[3]: Naštěstí detaily v knize nejsou. Mám zkušenost, že jsem mámě koupila Koukolíka "Vzpoura deprivantů". Všechny metody, které podle něj vedou k deprivací a ještě je neznala, přidala pak k těm svým:-(.

6 signoraa signoraa | Web | 7. září 2011 v 13:41 | Reagovat

Asi se budu opakovat, ale měla jsi obrovské štěstí, že jsi se dokázala vymanit z vlivu ženy, která si sice říkala matka, ale chovala se jako bachař.

7 aboutme-princess aboutme-princess | Web | 7. září 2011 v 14:31 | Reagovat

Páčí se mi tvůj blog,moc pěkný lay,nepotřebuješ někde hlásnout?Ráda pomůžu :) Jinak,bych byla rada,kdyby ss u mě na blogu přečetla první článek(důležitý ) :)

8 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 7. září 2011 v 15:26 | Reagovat

Zajímavý článek, takový zvláštní. Vlastně ani nevím, co na to napsat... Na tvojí knížku jsem rozhodně zvědavá a doufám, že bude v Práglu někde k sehnání. :)

9 Mami Mami | Web | 7. září 2011 v 16:00 | Reagovat

Tu vaši "mámu" byste měli zato, co provádí dětem nahlásit někde na lince bezpečí nebo helsinským výboru. Pokud selhává místní sociálka.

10 punerank punerank | E-mail | Web | 7. září 2011 v 16:14 | Reagovat

Tak ráda bych něco napsala,ale co ještě?
snad tě tyhle věčné návraty do minulosti příliš neničí... jen tak to neutichne... ale přibude fanoušků, kteří vám dětem budou držet pěsti!
Jen ve tvé "matce" to asi neprobudí ani kapku soucitu... pochopení...

11 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 7. září 2011 v 17:58 | Reagovat

Nezlobte se, ale musím odporovat v tom, že záleží na režimu, když jde o povahu člověka a taktéž o vztahy v rodině. Špatné vztahy jsou ,,dědictvím" po generace, děti buď odkoukávají způsob chování od svých rodičů, ba i prarodičů nebo se chtějí odlišit a chovají se právě opačně. V žádném režimu, ani v tom nejdemokratičtějším nechybí lidé podlí, zlí, nepřející. Mnohdy určitá nesvoboda lidi stmeluje. Nemůžete podle své rodiny posuzovat rodiny jiné. Znám dost rodin, kde jsou vztahy dobré a žili , byli  vychovánv  v té tolik dnes opovrhované totalitě. Nebylo v ní vše špatné. Nejvíce mne mrzí to, jak dnes, když chce někdo vyniknout ,,musí hanět" všechno co bylo a nevidí to dnešní špatné, co mezi lidmi existuje. Všichni nejsou tak dobrosrdeční, snažící se pomoci, to snad sama víte. Nic ve zlém, ale snad mohu svůj názor napsat.

12 Alisa Alisa | Web | 8. září 2011 v 22:38 | Reagovat

Podľa mňa (ale je to fakt len môj ničím nepodložený názor) ide o vzťahu súrodencov trochu aj o genetiku . My sme s bratom vždy k sebe našli cestu, napriek tomu,že to miestami bolo nahnuté . Niečo ma k nemu vždy viazalo, akési puto... Niečo, čo ma neviaže napríklad k synovi nevlastného otca napriek tomu, že s ním vlastne vychádzam a vždy som vychádzala lepšie a nikdy ma nepodrazil narozdiel od vlastného brata . Ale láska k nemu je zároveň nepodmienená, asi by som mu odpustila takmer všetko . aj rodičov odpustíš všetko a stále ich v vnútri duše miluješ, nech sú akýkoľvek (potom sito samozrejme vyčítaš a nikdy to nechápe, ale neodbočujem...) . Keď ešte "domáci režim" podporuje zlé vzťahy v podstate cudzích detí, nemôže to dopadnúť dobre . Hlavne ak dieťa nie je dobrosrdečný miláčik... a to každé nie je .

13 Arcana Arcana | Web | 14. září 2011 v 1:31 | Reagovat

Po Myšlenkách zločince bych si asi podobný článek číst neměla. Nebo je to tou hodinou?
Radši ucpávám pusu a mizím

14 Bonbón Bonbón | E-mail | Web | 14. září 2011 v 17:58 | Reagovat

[11]: Moje řeč. Já jsem taky takový intrikán :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama