K mému příběhu už patří další příběhy

4. září 2011 v 19:23 | Edith Holá a Kuba |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Jedna blogerka se ve svých článcích asi před dvěma měsíci pozastavila nad tím, že mnoho matek na blogu píše o svých dětech nebo rodině vůbec. Odhaluje tak tajemství těch, co se k tomu nevyjadřují nebo ještě ani nemohou vyjádřit. Vadí jí, že i spisovatelky píší o své rodině a často ani nezmění jejich jména (např. Boučková, Hůlová). Jak k tomu přijdou ty jejich děti.

Napsala jsem jí, že Kuba často články píše se mnou. Někdy i sám zadá téma, abych mu to napsala, dala na blog a vytiskla. Někdy se i ptá, jestli se to někomu líbilo.

Takže napíšu k tématu týdne "Můj příběh" o jejich příchodu nad svět. Kuba to často chce slyšet a někdy si zaleze pod mé tričko, protože by rád zase do bříška. Už dnes vím, že se mnohé z dětství dětí zapomene nebo obalí růžovými brýlemi. Proto to budeme mít na blogu, i když to může někomu vadit. Kubovi určitě ne a u Matýska zatím nevím.


První den mého příběhu aneb Jak jsem přišel na svět - Kuba.
Máma měla naplánováno, že se narodím začátkem února. Pořád nevěděla, jestli je lepší kozoroh nebo vodnář. Nakonec si řekla, že kozoroh, protože není úleťák, ale zemité znamení. Měla to spočítáno přesně, protože věděla, kdy jsem byl počat. Prostě to cítila, že jsem v ní. Moc si mě přála. Jsem vymodlené dítě po půl roční detoxikační léčbě a prý nějakém půstu. Ale tomu ještě nerozumím.

Při poslední prohlídce na Bulovce už máma krvácela, ale věděla od porodní báby Jany, že to nic není, že to je jen zátka a může to být tři dny před porodem ale i čtrnáct dní před ním. Máma mi říkala: "vydrž, každý den v bříšku je dobrý". Říkali mi s tátou šmrdolka. Když se máma lekla, že mě dlouho necítí, tak si vždycky lehla na záda a mně se to nelíbilo, tak jsem se začal šmrdolit. Převalovat. Kopat ne! To jsem si nedovolil. Ale dělal jsem mámě na břiše boule. Nebo jsem se namáčknul na stěnu, až mámě málem prasknul pupík. Na Bulovce si ale mysleli něco jiného, tak mámu nahnali na ultrazvuk. Jenže nejen přes bříško. Máma se úplně vyděsila, ale ještě neuměla protestovat, tak se nechala vyšetřit. Domů si musela vzít taxíka, jak jí všechno bolelo. Večer to bylo lepší, tak jsme zase šli tancovat s ostantími těhulkami jako každé pondělí. Domluvila si s kamarádkou a lektorkou, že udělají rituál vyvolávání miminka z bříška břišním tancem další pondělí. Moc jsem se na to těšil. Jenže nějak jsem potom ošklivým tvrdým vyšetření už nemohl v bříšku zůstat. Spadl jsem níž a tlačil jsem se na pupík. Vydržel jsem ještě v úterý. Ve středu v noci jsem se pořád ještě držel, ale přesně v pět mě zradila plodová voda. Ozvala se hrozná rána a byla pryč. Máma si hned lehla na bok, jak jí to říkala bába Jana. Pak ale nemohla se mnou ležet, tak seděla na křesle. Pořád přicházely nějaké velké vlny, které mě tlačily níž a níž. Víc se ale nedělo. Máma měla všechno doma připravené a v sedm zavolala porodní bábě Janě. Porodní asistentka ihned přijela řekla, že je vše v pořádku a jestli se máma vyčůrá, tak mohu ven. Jenže mámě to nešlo. Pomáhal jsem jí, ale nakonec to dopadlo tak, že se mámě na břiše objevila další boule a nebyl jsem to já. Bába Jana řekla, že musíme do porodnice. Tak jsme taxíkem vyrazili. Bylo minus dvacet pět stupňů. Máma střídavě klečela a seděla, protože jsem chtěl jako správný závoďák vědět, jakým autem jedeme. Nestihl jsem to a máma se dobelhala od auta a zvonila na porodní sál. Otevřela starší paní a máma, řekla, že jí v pět ráno odtekla plodová voda. Právě bylo devět. Ta paní na nás začala vříska, že jedeme pozdě. Nevím, jak to přes mámin kabát poznala. Máma řekla, že jedeme tak akorát, že nechtěla být v porodnici ani o minutu dřív než je nutné. A já jsem si řekl, že se jí ani nedivím, protože jsem takhle ošklivý ton ještě neslyšel a bylo mi maminky líto, že na ní někdo cizí křičí, když mám přijít na svět. Bál jsem se, že si to bude pamatovat a bude to mít spojené s mým příchodem na svět. Pak jí pořád nutili odpovídat na otázky, které už zodpovídala na předešlých kontrolách. Máma jim nic neřekla a neodpovídala. Dělala, že má kontrakce. Pak jí dali pokoj. Ale já vím, že ne vždy jsem šel ven, ale na ty lidi v bílém to platilo. Táta všechno odpovídal za ní. Máma věděla, že kdyby začala myslet, tak by se všechno zastavilo. Dala jim do ruky porodní plán a jen slyšela: "Aáá zase jedna alternativní". Měli jsme štěstí, že ten den měl službu pan doktor, který zakládal již zrušený CAP a mé mámě rozuměl. Tak se jen zeptal, jestli měla někdy něco s páteří. Pošeptal sjem máme, že tohle musí říci, že tohel je důležité. Máma tedy promluvila a řekla že jo a odešla s Janou do sprchy. Bába Jana jí sprchovala teplou vodou a máma tančila to, co jsme se učili s ostatními maminkami každé pondělí u Tamary. ještě jí donutili ke klystýru. Máma ho nechtěla. Ale musela a pak na ní křičely, když to už nestíhla v téhle fázi doběhnout na záchod. Ještě chvíli jsme byli ve sprše. Bába mámě masírovala záda a teplá voda byla moc příjemná. Pak už máma běžela na křeslo. To už věděla, že jí nemine, i když měla v porodním plánu stoličku nebo na bobku. Odmítla ležet na zádech, tak zase nějaká ženská říkala, že to ještě neviděla a řvala na mámu. Máma jí ale odmítla poslouchat. Pak rozkazovačně mámě pravila, že jí nastřihne hráz. Porodní bába jim pověděla, že máma s tátou zodpovědně masírovali hráz několik týdnů. Jenže ta paní řekla, že mámu hrozně potrhám a že je to pak horší než nastřižení. Maminka jí však poprosila, ať to nedělá, že si to nepřeje. Maminka tomu nevěřila, že to bude horší. Její kamarádky jí říkaly, že po nastřižení se nemůže ani sedět. Ta paní práskla něčím a rozhořčeně odešla. Občas jsem už trochu viděl ven. Jana mámu uklidňovala. Táta pořád někde vypisoval papíry. Pak přišel ten hodný pan doktor a ten mámě hezky vysvětlil, že je mu líto, že by jí přál, abych se narodil tak, jak si přála v porodním plánu, ale že to kvůli skolióze zřejmě nebude možné. Proto pořád zajíždím zpátky. Máma mu věřila. Lehla si trochu na záda a s jedním nádechem a máminým skrčením se jsem byl venku.

Říká se, že jaký je porod, taková je cesta životem. Měl jsem asi den pořádný modrý nárůstek na hlavě, jak jsem se dral ven. Bohužel v porodnici jsme museli zůstat jedenáct dní kvůli žloutence a kvůli tomu, že na Bulovce měly slabé žárovky. Když se tam narodil za tři roky bráška, tak už měli nové. Žloutenka se mi po třech dnech vrátila a museli jsme znovu do motolské. Jsem velký bojovník a sveřepec. Držel jsem se v bříšku i přes to ošklivé vyšetření. Držel jsem se i přes ty slabé žárovky a návrat žloutenky na vysoké hladiny, takže mě nepostihla ani mentální retardace, jak mámu poté strašili. Mám ale zhoršenou motoriku. To prý tou vysokou žloutenkou po tolik dní a jejím návratem mohlo vzniknout. V pátém měsíci jsem si zase vybojoval život, i když doktorka v nemocnici určila špatnou diagnózu a nesprávně mě léčila, tak jsem bojoval za svůj život a za to, že tady chci být i přes zástavu střev. V životě si razím cestu hlava nehlava. Mám ji taky nesmírně svou a mimo normy. Vadí mi lidé, kteří řvou a tlačí na mě. Z nich mám nervy, i když dělám, že mi nevadí. Mám rád lidi, kteří mi všechno vysvětlí, pak je i poslechnu. Miluji svobodu a co chci já.

Bráška už to má jinak. Máma již byla na tlak zdravotníků připravená a Máťa se na ně hned po narození z vysoka vy ...

První den mého příběhu - Matěj
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 EW* EW* | Web | 4. září 2011 v 19:28 | Reagovat

Krásný blog =)

2 Luky Luky | Web | 4. září 2011 v 19:32 | Reagovat

Veľmi pekný článok :)

3 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 4. září 2011 v 19:39 | Reagovat

Já myslím, že blog je místo, kam můžeme psát cokoli, pokud tím někoho nepoškodíme. Tohle je ještě přijatelné. I když nevěřím, že by některé ze tvých dětí dokázalo takto formulovat myšlenky, je to zajímavý článek a docela bych chtěl Kubu vidět, až si to po několika letech přečte. Jinak existují blogy vodícího psa, blog záchrané stanice veverek, blog plyšáků, tak proč ne dětí? O čem by taky ženská na MD psala, když děti jí naplní život z 90 a víc procent?

4 Arcana Arcana | Web | 4. září 2011 v 19:43 | Reagovat

Kubík umí vyprávět :-D

5 Kathryn Fierce Kathryn Fierce | Web | 4. září 2011 v 20:28 | Reagovat

Na svém blogu si můžeš psát cokoliv o komkoliv (pokud to není pomlouvaní...). A článek moc krásný :)

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 4. září 2011 v 20:30 | Reagovat

[3]: Dialogy jsou psány s Kubíkem a někdy je článek sestaven na základě pár jeho myšlenek a výroků, které cituji v uvozovkách. Tento článek je spíše pro něj, protože ho to čím dál víc zajímá, jak přišel na svět a někdy to chce čím dál víc technicky i početí :-) Tápeme :-)

7 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 4. září 2011 v 20:31 | Reagovat

Úžasný článek. :) Kubík bnude asi upovídaný, stejně jak jsem byla já. a taky je to velký bojovník.

Blog je tvůj a je to čistě tvoje věc, co na naň zveřejníš, koneckonců rizika znáš, tak proč ne. Zaráží mě z toho, jak u některých čtu, že spousta těch ženských v porodnicích je nepříjemná a po maminkách řve. U Malkiela jsem četla, jak zná z vyprávění, že nějaká sestřička či co seřvala jeho mamku, když začala rodit v čekárně. Nechápu takové jednání, myslím, že právě se ženami v konečné fážźi těhotenství se musí mluvit s něhou.

8 sweet-breeze sweet-breeze | Web | 4. září 2011 v 20:34 | Reagovat

Jéé, to je kouzelně napsaný .. :)
Strašně se ti to povedlo ;)

9 Veverka Veverka | E-mail | Web | 4. září 2011 v 21:15 | Reagovat

To je krásně napsané, musí být úžasné mít děti. :)

10 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 4. září 2011 v 21:16 | Reagovat

Matějův příběh dopsán http://zavodacky.blog.cz/1109/nejen-prvni-den-meho-pribehu. Jdu ho uspat :-)

11 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 4. září 2011 v 22:29 | Reagovat

[7]: Bohužel je to jen o trochu lepší než kdysi. Sestry jsou asi stejné. Takové řeznice. Každá matka je považována za to, že nic neví a měla by poslouchat lékaře. Což nechápu, protože je žena a rodí ona. Otázky a vypisování papírů zastavuje porod. Takže je nejlepší, aby se toho ujal tatínek. Já jsem ani nepodepisovala. Štvalo je to, ale nic  ty šílené údernice nezmohly. Každopádně nikdy bych nešla rodit bez své porodní báby. V neosobním prostředí plný chytrých sester a mužů - doktorů o mě pečovala žena, které jsem důvěřovala. Žádná jejich porodní asistentka nebyla lidská.  Ale kdysi prý bylo hůř. Ženy se i přivazovaly, aby se moc nehýbaly poloha vleže byla jediná možná i několik hodin. A hlasité projevy při tlačení a porození dítěte byly nemístné. Tak to už dnes sic občas komentují, ale nepovažují za nemístné.

12 Alča Alča | 5. září 2011 v 11:24 | Reagovat

Nevím, proč by někdo takové články měl soudit jako špatné. Mně to přijde naopak moc milé a takové články ráda čtu :)

13 adaluter adaluter | Web | 5. září 2011 v 13:38 | Reagovat

Kdyby se měl člověk na blogu držet pravidla, že smí psát jen o sobě a o nikom jiném, bylo by to jednak nudné, jednak složité a také poněkud sebestředné. Naše děti nás přesahují, jsou nedílnou součástí nás samých a našeho života. Nelze je odpreparovat, protože jejich a naše kořeny jsou tak propletené, že těžko narazím na oblast života, který by neovlivnili. Pokud píšu osobní blog, musí tam být, záleží jen na míře. Až budu psát blog filosofický, pak je snad mohu před světem utajit a pokud budu psát blog o celebritách, utajím před světem i sama sebe. Pak bude diskrétnost dokonalá :-D.
Příběh Kubíkova zrození je moc hezky napsaný a jeho postoj k světu opravdu kopíruje jeho cestu na něj.
Těžko chápu, že v porodnicích ještě stále dochází k tomu, že rodící žena je považována za hysterku, v horším případě za nesvéprávnou. Personál dokáže pouhá změna polohy při porodu naprosto vykolejit a dovést k nepříčetnosti. Zřejmě je pro ně stále nemyslitelné, vzdát se absolutní nadvlády nad "pacientem", která panuje ve zbytku zdravotnictví a připustit, že zdravý porod je tvůrčí proces, nikoliv nemoc, operace, či léčebná metoda.

14 Janinka Janinka | Web | 5. září 2011 v 15:04 | Reagovat

Myslím, že psaní o mojí rodině je takovým zpestřením, bez nich by to asi byla nuda. Oni o mém psaní vědí, občas si ho i přečtou a rozhodně jim to nevadí...
Kubík je bojovník, hezky napsaný příběh :).

15 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 7. září 2011 v 15:29 | Reagovat

[11]: Brr. Mimčo sice neplánuju a ještě hojnou dobu nebudu, ale když jsem tak přemýšlela, hrozně bych se toho porodu bála.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama