Září 2011

Kluci v tričku Nedoklubka

30. září 2011 v 21:14 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Ani jsem nenapsala, jaké to bylo na víkendu s Nedoklubkem. Mám to v plánu. Zhatila mi to naše manželská krize. Neměla jsem pak náladu na nic konstruktivního. Už je líp, tak to snad během víkendu napíšu, protože to byla velká událost z mnoha důvodů.

Jinak mě na doma.cz překeceli, ať píšu o tom, jak chodíme na párovku. Zeptala jsem se manžela, nebojte. Nezadělávám si na další manželskou krizi pouštěním něčeho z našeho života, o čem by nevěděl. Sic je to odhalování, ale přeci jen v určtém hávu. Bude to seriál, ale třeba dnešní druhý díl je o tom, jak najít dobrého terapeuta (na první díl najdete odkaz v článku). Chtěla bych v článcích psát nejen zpověď, ale hlavně to, co důležitého za "rady" do manželství dostaneme. Co na párovce pochopíme, co nám pomůže atd. Názvy k článkům nevymýšlím já. Jsou většinou velmi křiklavé...

Jako dobrovolníci Nedoklubka jsme si odvezli dvě trička s logem. Kuba se mohl potrhat smíchy, když slyšel nedoklubí tety, jak tomu panáčkovi nad logem říkají idiůůůtek.
Doma se hned chtěli fotit v tričku a prý vypadat jako ten idůůůtek:-)

Jsem patřičně hrdý:-)

Společnost plná pindíků

30. září 2011 v 16:54 | Edith Holá |  Téma týdne
Asi budete zmatení, ale mně se nechce psát nic o tom, jak jde tahle společnost do kopru. Žádné sociologické sondy, jak si myslíme, že soustavným růstem budeme všichni žít v blahobytu. Nebo psychologickou úvahu o tom, jak jsme změkčilí, nemáme starost o holý zadek, tak řešíme blbosti. Nebo článek o tom, jak vládnou od pradávna muži, kteří maji v genech touhu jít po bábovičce i kamáráda a to se přenese i do dospělosti. Jen ty boje o to, komu rozbít babovičku, jsou verbální, jak nám ukazují především politici, ale i boje mezi lékaři... Možná kdyby společnost řídily ... V kulturní antropologii jsem se kdysi učila, že existovala kultura založená na přátelství a respektu.

K mé pohádce o naší důležité a sebevědomé společnosti mě inspirovala recenze na jednu knihu v Respektu. Autor píše o pindících (figurky z Člověče, nezlob se). Vysmívá se tak světu, vlastnímu místu v něm i svým intelektuálním výbojům. Toliko kousek z recenze na knihu Patrika Linharta. Musím si ji zakoupit a přečíst.

A také neustálé přání mého syna: "Mami, kdy už napíšeš pohádku o pindíkovi?", mi už nedalo spát:-) Došlo mi, že můj předškolák má možná právě svou oblibou slova pindík ve všech možných tvarech dar sebeironie a humoru. Určitě vůči sobě i nám rodičům! Momentálně tvrdí, že je pinďomilovník. A hrozně ho poslední dobou zajímá, jak vypadá a jak se dělá "polibek".

Pinďoplanetu navštíl vyslanec z planety Vnitřní Radosti

Návštěva Pinďoplanety

Zelený panáček byl z planety Vnitřní radost poslán na Pinďoplanetu, kde se jim to nějak stále více zadrhávalo. Dostal za úkol zjistit, proč jsou tak nespokojení a využívají ke štěstí jeden druhého.

Zelený panáček mávnul kouzelnou hůlkou a už byl na Pinďoplanetě. Nestačil se divit. Tito pinďolidé měli všude obří billboardy pro pindíky nebo pro pinďolky. Návody na život a přitom jim to nefunguje?, pomyslel si Zeleňák. Tak buď nemají rádi návody a nebo jsou ty návody napsány špatně. Zastavil se před velikananánskou fotkou, která nabízela modrý prášek pro lepší start při závodu. Na velkém domě zase byla reklama, že když si pindík slupne zelený prášek, který vypadal jako kaktus, tak bude větší a ještě větší borec a pořádný závoďák. Pro pinďoholky byly samé barevné navoňené kulaté i hranaté krabičky.
Panáček Zeleňák zašel do obchůdku a pozeptal se příjemné pinďoholky, na co jsou ty krásné duhové krabičky. Ta pinďoholka se krásně usmála a řekla: "To je speciálně namíchané tajemství, jak býti vždy připravená závodit s pindíkama a ještě přitom krásně vonět a rozhazovat po trati růžové a levandulové lístky pro lepší náladu. Pindíci by bez nás ty závodní trasy měly hrozně zanedbané a jejich formule vlastně bez našeho tajemného koktejlu nejezdí."
"To zní moc krásně. A vy se tak půvabně usmíváte, že vypadáte skoro jako naše šťastné panenky. Možná to máte vymyšlené líp než u nás. Vzájemně si pomáháte. "
"No, víš..."
V tom vtrhla do obchodu jiná pinďoholka. "Honem, to mazadlo jako minule. Už mi došel koktejl a ten můj je nabručenej, že formule nejede a že za to mohu já."

Panáček si napsal do sešitu:
"Aha, pinďoholky se cítí vinné, když formule nejedou."

"Ach jo. Mně už tak bolí nohy, jak sem každý den lítám pro ty koktejly. "

Zeleňák si naškrábal poznámku: "Vůbec to nedělají z lásky, ale mají to jako povinnost."

Šel se raději podívat na závody. Tam byl připravený červený a žlutý pindík.
"Ahoj, kamarádi. To bude pohodičková jízda, co?"

Pindíci se na něj mrkli jako na blázna. "O co ti jde? To jsou závody, ne? To bude hustý, kdo bude první. Jen čekáme, až mě moje zlatá pinďoholka přinese dobrý koktejl a výborné zlaté kvítky, aby mi to pořádně jezdilo i v zatáčkách." a červený se rozřehtal

Panáček se na to musel posadit. Znovu vytáhl sešit a zapsal si: "Při hře jim jde jen o to, kdo bude první. Ale zároveň bez druhých stejně nejsou spokojeni. Vůbec si tu provázanost neuvědomují. Berou to jako povinnost."

Mávnul kouzelnou hůlkou a oba pindíci i se svými pinďoholkami se ocitli na jeho planetě Vnitřní radosti. Tak tu byl červený se svou zlatou pinďoholkou a žlutý se svou květinkovou pinďoholkou.

Objevili se při závodech. Nikde nebyly žádné reklamy na štěstí. To se našim z Pinďoplanety zdálo divné.

"Vy nemáte žádné návody na šťastný život?", zeptal se žlutý. "A žádné krabičky s koktejlama na to, abych při závodu fungovala?", zeptala se zmateně květinková. Červený se zařehtal: "To musí být bestiální boj a čudlmač."

Jenže žádný boj ani čudlmač neviděli. Závodníci se na startu usmívali a ještě si tak trochu stačili popovídat se spoluzávodníky. "Jak jsi minule projel tu poslední zatáčku?", zeptal se oranžový panáček modrého. A modrák mu poradil. Červený pindík to slyšel a spadla mu údivem brada. "Ty mu radíš, jo?", podivil se nahlas.

Barevní panáčci se té otázce podivili. "Vždyť je to parádní jízda, když víš, jak to projet. Minule se kamarád v zatáčce zpozdil a do cíle jsme tak nevjeli spolu. Museli jsme pak jet ještě na procházku, abychom si mohli dopovídat příběh."

"A to vašim panenkám nevadilo?"

"Nééé, ony mají svou zábavu. Ony jezdí zase na motokárách vedle."

"A kdo vám dává koktejly do motoru a kdo vám voní cestu, aby jste byli spokojení?"

Panáčci se smáli, až se za břicho popadali.

"Cože? A to vám jako pomáhá? Pindí koktejly?" (právě dorazil Kuba a tohle slovo před koktejly mi poradil)

"My nevíme. Je to prostě tak dané."

"My si dáme závoďáckou limonádu. Pak jeden z nás řekne něco veselého a všichni se chechtáme. Tím se nabijeme a dobijeme a jedeme. Celou cestu se díváme po okolí a s nejbližším závoďákem si povídám a je mi dobře."

Přiběhla jedna panenka a skočila Modrákovi kolem krku. Dala mu krásný polibek. "Pro radost!!!" a letěla za ostatníma panenkama. "Těším se na dnešní večer, který jsi pro mne vymyslel. Jdu s panenkami na motokáry a bereme i baby modráčky, jo. Užijte si to, my si to taky užijeme.", ještě zavolala a byla pryč.

Pindíci a jejich pinďoholky zamrkali. "Prosím, dejte nám návody a ty pilulky, co máte vy", řekla zlatá pinďoholka.

"Nemáme", usmál se Modrák i Oranžovák. "My to máme v srdci a to si čistí každý sám. Dvě pravidla dodržujeme. Střídáme se v tom, kdo co pěkného vymyslí pro druhého a dáváme si dárečky a jiné pozornosti jen tak."

(Jinak Kuba stále čeká, že pro něj napíšete i jinou pohádku o pindíkovi. Výhra na vás stále čeká. Další pohádku pro Kubíka napsala Dubious Cat O pindíkovi Bobíkovi)

Soutěž o pohádku s pindíkem

28. září 2011 v 12:08 | Edith Holá a Kuba |  Svět blogu
Jak někteří mí čtenáři vědí, tak můj předškolák má ADHD. Tyto děti mají oslabenou kresbu, protože jejich mozek je především zatížen racionálně. Proto neradi kreslí. Kdo by také dělal rád něco, co mu nejde:-) Takže jsem ráda, kdykoliv Kuba vezme do ruky sám pastelku a kresbě se věnuje. Dnes s velkou pokorou kreslil asi dvacet minut. Tiše jsem chodila okolo a byla radostí bez sebe. Když domaloval, tak jsem se zeptala, co to krásného namaloval.

"Loď s pindíkama", a jekyllovsko-hydeovsky se zařechtal.

Ale světe div se, loď má okénka, stěžeň a dokonce detaily jako je třeba holčičí záchůdek.
S Kubou vyhlašujeme soutěž o nejlepší pohádku o pindíkovi. První cenou je obrázek lodě s pindíkama a podpisem autora.

Sama už týden nosím v hlavě nápad na pohádku o dvou pindíkách, které navštíví panáček z jiné planety, ale pořád ten nápad jen zraje v halvě. Viz více článek i s pindí básničkou na blogu mých synů. Básnička Kubíka se dokonce dostala od Agrrr do výběru k TT jako úsměvná perlička :-)




Prosím o pohádku, kterou budu moci přečíst svému skoro šestiletému synovi. Samozřejmě skrytá úroveň pro dospělé je vítána:-)



Prosím, nenechte mě v tom samotnou:-) Moje pohádka zde:


A naštěstí už od Dubious Cat O pindíkovi Bobíkovi

Ztišila jsem se

25. září 2011 v 20:44 | Edith Holá |  Pokusy o básně a žalmy
Téma týdne "ticho" mi hodně dalo. Odvážila jsem se zase podívat do svého srdce, jestli tam pořád ještě dlí láska.
Kdysi jsem psala pouze básně. Tak v letech 1997 až 2002. Období kontemplací a meditací.
Aktuální jsem napsala k posmrtnému životu v lednu zde.

Ztišila jsem se...

Potichu se ohlížím zpět,
který dravec na mě ještě číhá.
Neskryla bych se před ním,
ani mu neukázala pěst.
Noc je však jen tichá.

Hlasitě jsem prožívala,
cos mi Bože vzal.
Nikdo ve mně už nevyje, neškrábe ani nekňučí.
Tak svobodně ztišená a s vnitřní radostí žiji dál.

Když oči zavřu, přicházíš
a není to sen.
Tichým vánkem se nechávám obejmout
mé srdce bez tebe neumí být žádný den.

Kdy vás napadá název? A taky roční "výročí" :-(

25. září 2011 v 20:25 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Stává se mi málokdy, že nevím, jak text nazvat. Názvy svých článků, textů nebo kapitol vím většinou dřív, než začnu psát. Vím, že tomu tak není u všech blogerů. Někdy mi přišla pohádka pro kulíšky s tím, že jsem ale mohla vymyslet název já :-) Nemám problém. Dnes ano. Tak snad něco právě k tomuto tématu... Kdy vás napadá název? Hned nebo v průběhu psaní nebo si s ním lámete dlouho hlavu?

Poprvé mě to překvapilo a měla jsem i ostych napsat název k tvorbě někoho jiného, ale napadl mě... Po zeptání blogerky, jestli chce nazvat svou tvorbu tak a tak, jsem zjistila, že právě název byl kámen úrazu, takže je ráda, že jsem ho vymyslela.

Dnes jsem zase opušťák od rodiny strávila téměř tříhodinovými opravami rukopisu. Během týdne jsem opravdu díky vašim komentářům a radám k psaní nějak rozetnula bludný kruh a připsala pár rozhovorů, snů, ... Došlo mi, že to je ta dynamika. Pohyb. Mému večernímu přemýšlení předchází řádky o tom, co a jak jsem prožila přes den nebo co či kdo mě nakopl k onomu přemýšlení. Mám pocit, že opravdu druhá půlka nabrala na dynamice. Doufám, že takový pocit bude mít i odpovědná redaktorka, až ji to po opravách z papíru pošlu. Zase jsem si nevzala notebook. Představte si, že jsem ho dokonce měla nabitý a připravený. V metru jsem zjsitila, že ho nemám. Je vidět, že staromilské psaní do papírů a vůbec obklopení se papírami v kavárně je mi pořád milejší. Tak příště už fakt s noťasem. Uznávám, že to šetří čas. Takhle to musím do počítače zanést. Některé připsané rozhovory jsem probrala s kámoškou po telefonu. Má za sebou kurz scenáristiky.

Právě jsem uspávala Kubíka. Po ukolébavce se mě zeptal, jestli může jet k babičce do hor. Je to během posledního měsíce podruhé. Předtím si na ně nevzpomněl.
"Kubo, samozřejmě, že můžeš. Řeknu to tátovi a můžete vyrazit."
"Já bych chtěl s tebou."
"To nejde. Babička si to nepřeje. Napsala tátovi, že tam můžeš jezdit ty, Matěj a táta. Já ne."
"A proč, mami? Je to tvoje maminka!"
"Ona se zlobí, že jsem našla tu maminku, co mě nosila v bříšku a porodila. A taky Kubo my jsme měli vždycky spolu špatný vztah."
"A proč?"
"Těžko říci. Babička se definitivně rozhodla, že už mě nechce vidět. Možná mě prostě nemá ráda."
"Tak ji zavolej, že chceš pčijet taky."
"Kubo, to nejde. Ona to zakázala. Já tam nesmím."
"Já ji to odzakážu."

"Kubí, kdyby to tak bylo lehké. Dospělé věci jsou někdy příšerně zamotané. Promluvím s tátou, že tam chceš jet. Nemysli teď na to, ráno brzy vstáváš do školky..."

A teď babo raď. Kdyby adoptivní máma nenapsala nějaký hnusný dopis manželovi přes skype, tak by tam asi občas i vlakem jeli. Samozřejmě s mým popíchnutím. Manžel moc návštěvy mimo Prahu nemusí. O sociální kontakty se starám já:-) Nojo, jenže máma mu napsaal o mně hnusný dopis a od té doby řekl, že už toho má taky dost, když nedá pokoj, ani co jsem jí napsala před rokem dopis po složení zbraní. Dvakrát tam byl s Kubíkem a pak mu přišlo tohle. Radši jsem ani nechtěla, aby mi to přečetl.

Co teď? Ani jsem k ročnímu "výročí" textovky od mámy "ty k nám s dětmi můžeš, ale ona ne" nechtěla nic psát, kdyby Kuba nepřišel s tím, že tam chce jet.

Pindíkovská mystika

24. září 2011 v 11:16 | Edith Holá |  Téma týdne
Umění ztišení v klášteře, při týdnu kontemplací, meditací ... To je paráda. Těžké, ale daří se. I když nastane temná noc duše, člověk je pořád sám a může i tu temnou noc duše umělecky ztvárnit.

Duchovní člověk je ten, který ztišení se a pohled do svého srdce dokáže i v realitě. Říká se tomu mystika realitou. Vonět po Bohu můžete i v běžném životě. Boží člověk voní.

Vyklízím myčku a pokouším se zabavit svého znuděného předškoláka.

"Kubo, na blogu je téma "ticho". Co bys vymyslel k tichu?"

"Nic. Ty to vymysli."

"Já už mám tři články na svém blogu. Vy máte závoďácký blog a o tichu tam není nic. (Apeluji na soutěživého ducha syna). Znáš nějakou básničku nebo pohádku, kde je slovo tiše nebo ticho?"

"Tiše, tiše, ježek spí,
ať ho nikdo nevzbudí,
Máme doma berana,
můžem dupat do rána.
Máme doma ovci,
můžeme dělat, co chci", odrecitoval Kuba.

"Mami, můžu iPada?"

"Nemůžeš. Je na lednici, protože jste se o něj prali."

Nádobí stále není doklizeno a špinavé nandáno do myčky.

"ÁAAAAA, já se na vás zlobím."

To můžeš, ale zároveň přemýšlej, jak to příště udělat, abyste se u toho neprali. My jsme ti říkali nech bráchu podívat se " a rychle dodám, neb debaty kolem iPadu nemají nikdy konce.

"Kubo, a co třeba takhle svou básničku na slovo ticho.
Třeba můžeš začít...

Sedím tiše ...

Básnička se musí rýmovat, takže by měl daší řádek končit na změkčení jako se učíme v logopedii."

Zbytek básničky na závoďáckém blogu Pindíkovská báseň o tichu.

(K tématu týdne ticho)

Básně napsané při ztišení

23. září 2011 v 20:30 | Edith Holá |  Pokusy o básně a žalmy
V článku Ticho mluví srdcem jsem připomněla tu krásnou větu z Bible, že Bůh nepřichází v hromech, ale v tichém vánku. Že když čtu nebo "myslím" na tuto větu, mám na tváři ruměnec. Možná je to nepochopitelné... Tři mé starší básně, v nichž se objevuje slovo ticho nebo tiše...


Má Margarita

Myšlenky se valí
do ticha před nimi unikám.
Jako Buddha usedám
a své srdce zavolám.

Jsi tam, lásko?
Má čarokrásná květino uprostřed hrudi!

Trochu se chvěje,
lístky pomalu rozevírá,
je nevinná, kopretinka rozmilá.
Skláním se k ní
a šeptám jí slůvka láskyplná.
Chval Hospodina,
co všechna srdce rozevírá.
(1997)


Král

Sedím tiše,
abych slyšela Tvé kroky.
Cítím Tvou blízkost
a na zem se pokládám.

Ruce rozpažuji,
všemi póry tě přijímám.
Vcházíš do mých úst
a já se rozplývám.

Jsi něžný Králů Král,
můj nejněžnější Pán.
(7.1.1997)

Volal jsi mne


Pane, volal jsi mne?
Tady jsem,
odpovídám Ti a sedím tiše.
A stále čekám,
až mne najdeš
jako milující vyhledává svou milovanou.

Sedím stále prostěji
a Duch svatý se ve mne modlí Tvé jméno.
Stále čekám.
Chvílemi se však úzkostí zalykám,
zda nemám pospíšit Ti naproti
nebo alespoň na jiném místě čekat?

Znovu se soucitně vracím ke svému dechu,
který je mou jedinou kotvou k přítomnosti.
A tichounce prosím:
"Lákej mě, Duchu Boží,
ať nepřestanu na milého tu čekat dál."

(druhý den kontemplace ve Sv. Janu, srpen 02)

Tvůrčí psaní - hraní si s textem

23. září 2011 v 7:00 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Když mi asi před půl rokem říkala kamarádka, která má za sebou kurz scenáristiky, že mě čeká hezké období, kdy si budu s textem hrát, zděsila jsem se. Představa, že něco vyškrtnu nebo dopíšu byla nemyslitelná. Bylo to mé dítě. Takhle výjde a nic na něm nezměním! Uběhl čas a já zjišťuji, že se možná psaní knih nazývá zbytečně strohými slovy "tvůrčí psaní". Co si zatím představíte? Někdo o tom mluví jako o chladném řemesle. Tím se mi to propojilo v něco, co jsem nebyla schopná podstoupit. Jako člověk, který text píše spontánně a i tak to sedí, nemohu nad ním chladně a dokonale pracovat. Jsem intuitivní a emoční týpek. Píšu tak, jak žiji. Někdy ix hodin za sebou, jindy se na to ani nemrknu a zcela zapomenu, že nějaký rukopis existuje. Nebo mám pocit hrůzy, že s ním nic nedělám a měla bych. Pak přijde týden, v němž se najednou valí jeden nápad za druhým a rukopis mám stále v hlavě a promýšlím. Článkem s otázkou, jak dostat do textu dynamiku , jste mi pomohli rozetnout můj zatuchlý kruh. Najednou kruh zmizel a je z něj jasná šipka, jak pokračovat.

Ty potoky myšlenek, které jsou ke konci poslední třetiny a opravdu jen na některých místečkách s něčím příběhovým nebo akčnějším, pomyslně vytrhnu a budu je zkoušet psát do jiného wordového šuplíku jinak. S dynamikou. Ne vymyšlenou, ale vrátím se k příběhu, jak byl. Ne až jak jsem ho zapsala večer sedíc u PC. Někdo nebo něco mě ke kapitole nasměrovalo. S někým jsem ten den mluvila, díky kterému mi ten potok myšlenek naskočil. Tak já jdu psát tehdejší rozhovor s jogínskou babičkou, abych zkusila zdynamičnit to, co jsem pak večer z rozhovoru mlela v sobě.

Někdy se mi ale stává, že mě text, který možná není špatný napadne jinou formou. Které byste dali přednost? Této prvotní verzi?

Řvala na mě takovým způsobem, že mě zahnala úplně a doslova do kouta, kam jsem se schoulila jako ustrašený zajíc. Brečela jsem ať mě nechá, že to není pravda, co blbne, vždyť ví, že je to kamarádka ... Dnes si pamatuji nejvíc ten pocit, že jen pár metrů ode mě seděl zbytek rodiny. Všichni mlčeli. Nikdo neřekl: mami, neblbni, vždyť je to kamarádka. Táta mlčel, děti mlčely. Kamarádka zmizela v horním pokoji. Když mi nedávno vyprávěla Běta, jak ji máma zkopala, až spadla na zem a pak do ní kopala dál a řekla ještě té další ze školy sebrané asociální holce: "taky si kopni", tak rovněž vyprávěla, že nebolí to fyzické, ale to že ostatní sedí, mlčí a dělají, že nevidí, neslyší. Nikdo nechce zasáhnout. Každý se bojí, že by mohl nastoupit na místo toho, kdo je obětí. Každý má strach z matky.

Nebo této nové verzi, kterou jsem zároveň použila k TT ticho zde. Skoro mám pocit, že jsou vhodné obě. Jenže by se pak stejný zážitek opakoval v knize dvakrát. Sic podruhé jinak zažitý, jinak sdílený a následně jinak popsaný.

Tůrčí psaní by se mohlo spíše jmenovat tvořivé a hravé psaní. To by více odpovídalo tomu, co si o tom začínám myslet :-)



Ticho léčí, až když ...

22. září 2011 v 21:02 | Edith Holá |  Téma týdne
Několik žen sedí v kruhu. Jako za dávných časů, kdy si ženy vyprávěly příběhy, aby si vzájemně pomohly. Uprostřed nás je solná lampa, která ozařuje tváře mihotajícím se světlem zapálené svíčky uvnitř. Solná lampa je zbarvená jako plodová voda. Sálá z ní stejné bezpečí. Všechno je bezpečné. Ztišený ženský hlas lektorky Tamary začíná zpívat a ostatní se přidáváme.

V některých z nás, možná v každém z nás, existují němé příběhy. Nikdy nesvěřené pocity, za které neseme hanbu. Byli jsme díky nim odmítnuti, zesměšněni nebo za ně nepřijati. Tichem jsme je zabalili a myslíme si, že jsou pryč. Nejsou. Lidské společenství je založeno na sdílení. Pokud jsme neměli tehdy možnost se svěřit a být přijati i s tím, co jsme viděli, zažili nebo sami učinili, tak jsou v nás jako zapouzdřené příběhy. Každý takový němý příběh v nás čeká na možnost odvyprávění a zahojení. Když přijde správný čas...

"Mami, proč se mnou nemluvíš? Proč jsi řekla celé rodině, že se mnou nikdo nesmí mluvit? V čem jsem selhala. Co jsem udělala špatně? Tyhle otázky křičelo mé srdce, ale nahlas jsem je říci nemohla. Často máma vymýšlela pro mě tyhle tresty. Jakoby věděla, že sdílení je můj prioritní jazyk lásky. Stačilo na ní křičet, odmlouvat nebo neuklízet tak, jak si přála. Jindy být pouze na nesprávném místě v nesprávný čas." Dívám se do plamene svíčky. "Křičela na mě: Jsi odmalička zlá. Dostanu to z tebe. Od téhle chvíle s tebou nikdo nesmí mluvit, dokud nepochopíš, co jsi udělala špatně a pak se musíš omluvit. Týden. Týden byla nejdelší doba, kterou jsem vydržela. Pak jsem se šla omluvit a nevěděla za co. Omluvila jsem se za to, že jsem. Už jsem se nemohla dívat na sourozence, kteří tím také trpěli. Doma bylo dusno. Ticho ale né to, ve kterém se duše vyvíjí, ale dusné. Pasivní agresivita."

Sedíme dál. Všichni tiše naslouchají. Jsme v kruhu, který je bezpečím sám o sobě. Jsme blízko sebe. Cítím kůži rukou žen z obou stran. Ony musí cítit moji.

Tamara svým malebným a hladivým hlasem šeptá: "Ještě někdo zažil ticho, které mu kdysi nepomohlo?"

Kruh se začíná konejšivě pohupovat.

Běta zvedá hlavu a pronáší: "Vždycky když do mě kopala na zemi. Nikdo nic neříkal. Všichni tiše seděli a mlčeli. Celá rodina se dívala na zem. Ticho bylo bezmocné. Bolelo víc než ty kopance."

Kruh si povzdechne.

"Bila mě za to, co si vymyslela jedna holka ve škole. Máma jí uvěřila a dokonce jí k nám vzala domů. Nestarali se o ní její rodiče, tak ji máma vzala k nám, aby měla kde bydlet a mohla se v klidu učit. Pak řekla, ať si do mě kopne i ta holka. Celé dětství jsem prožila v tomhle mlčení k tomu, co mi máma dělala."

Kruh zašumí, ale ne slovy. Stejnými emocemi. Všechny ženy cítí to, co prožila Běta. Její emoce se prolnou s emocemi druhých, rozpouštějí se v tichu a tiše odlétají do vesmíru.

"Promiň, dělali jsme, že nevidíme. Mlčeli jsem k tomu, co právě máma svým vnímáním spravedlnosti činila druhému. Měli jsme strach. Né, doslova hrůzu." Nad kruhem se zjevuje otazník.

"Hrůzu z toho, že to činí ta, co je naší mámou. A děs z toho, že bych mohla být na místě toho trestaného. Je to pochopitelné? Je to odpustitelné?" Kruh se stává těsnějším a těsnějším. Ticho a narůžovělé teplé světlo jak v plodové vodě umožňuje pláč.

Ticho léčí, až když odvyprávíte němé příběhy. Ale to můžete jen v bezpečném prostoru a ve správný čas. Ten prostor buď příjde nebo ho vyhledáte. Pokud takový příběh sdílíte ve vhodný moment, stane se zněj proces, který uzdraví a jiným pomůže nebo je obohatí.




Ticho mluví srdcem

21. září 2011 v 21:03 | Edith Holá |  Téma týdne
Teprve před chvílí jsem zjistila, že je téma týdne ticho. To je něco, co mě roky zajímalo. Kdysi jsem na dálkové škole chtěla do předmětu o mystice napsat o ztišení před Bohem. Hledala jsem v Bibli, kolikrát se v ní objevují slova o tichu a ztiš se. A věta, že Bůh nepřichází v hromech, ale v tichém vánku, mně vždy vžene do tváří ruměnec a toužení.

Jsem tak zaneprázdněná ve volných minutách blogovými pohádkami a psaním vůbec, že nestíhám se ztišit. Místo ztišení aspoň před usnutím, okamžitě spím jako špalek. Přesto vím, jaké to je to TICHO, ve kterém už člověk nemusí nic předstírat a je takový, jaký je. Nahý a přesto v náručí. Jako miminko v dlani.

Přečetla jsem si článek od blogerky jménem Signoraa. Ticho nám představuje písní od Simona and Gurfunkela "Sound of Silence" i s českým překladem textu. To je píseň, která mi vždy navodí vánoční čas. Takový jak si ho každý představuje, i když ho třeba nikdy nezažil, protože Vánoce v rodině neměl hezké. Ale všichni ten vánoční čas cítíme. Je to právě o ztišení se. Slovo ticho se o Vánocích často používá: Tiše se snášejí vločky na zem, vše je pokryto bílým tichem, v tichu se narodil malý Ježíš...

Když se narodí dítě, ono většinou pláče, ale dospělí se ztiší. Cítí v hrudi a v očích slzy štěstí. Je to moment, kdy za pláčem není smích a naopak za smíchem není skryt pláč. Vše je odhalené. Přišla pokora, protože se udál zázrak. Přišlo ztišení, protože není třeba slov. Mluví srdce. Ticho mluví srdcem a ne ústy. Ticho léčí, ticho hladí...

Jak dostat dynamiku do textu?

21. září 2011 v 11:55 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Tak jsem si právě při vaření oběda řekla, že když jsem hodně částí své knihy psala s Vámi a díky Vaší inspiraci, tak to zkusím zas. Zasekla jsme se. Prostě poslední třetina je i přes úpravy, vpisování, vyškrtávání, přehazování kapitl a dorůstání dalších a dalších kapitol terapeutický proces. Pro odborníka zajímavý a prý přínosný, ale pro čtenáře bez dynamiky. Několik vrcholů, kdy si čtenář řekne to je síla, ale otočí stránku a kniha jede dál. Ztratí se v tom? Bude chtít číst dál k dalšímu vrcholu? Nebo si řekne, ta ženská je blázen, už jsem z toho zcela šílený, tohle mi stačilo nebo skončím taky na terapii:-)

Hledání bio mámy byl také proces. Propadávání se, setkávání se sebou, doufání, úzkosti, ale víc jak půlka knihy je prý tak dynamická, že se nedá téměř dýchat a musí se učíst v jednom kuse. Poté, co mi adoptivní máma pošle ošklivý dopis a já pak čekám na odpověď, když jí pošlu i přesto odpouštějící, tak se ztratí dynamika. Motám se v bludném kruhu viny, strachu, že mě zasklí, hledám co bylo v dětství, kde je moje cesta a zároveň vlastně odcházím i já.

Jak dostat do asi dvaceti kapitol dynamiku? Počkat, až budu mít nadhled? Nebo opravdu sedět nad každou kapitolu zvlášť a tříbit a tříbit. Přidávat epiku? Nebo nějaké další emoce? Chladně přepisovat a naopak škrtat, autenticita z té doby neautenticita? Psaní knihy je prý chladné řemeslo. Není to autentický blog:-)

Jak dostáváte dynamiku do textu o několika kapitolách vy? Vzali byste kapitoly, které uvadají, a přepsali je zcela nově? Na to musí být velká vůle... chuť... ??? Neob co tam chybí, co tomu dodá šťávu, dynamiku jako v psychologické detektivce?

Rozhovor cestou ze školky

19. září 2011 v 15:09 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Už jsem psala, že málokdy se dozvím něco souvislejšího ze školky. Kuba je tajemný hrad a jeho oblíbené "nic ti nepovím" zní často. Prostě se už cestou ze školky nechce zabývat školkou. Přeci jenom se to tento rok zlepšuje a občas jako z předškoláka z něj něco vypadne a nemusím se rafinovaně vyptávat.

Kousek od školky Kuba rozhorleně řekl: "Nebudu nikomu nic platit. Šetřím na hot wheels."
"Co nechceš komu platit?"
"Ve školce nebudu nic nikomu platit".
"To není tvá starost, Kubo. Jídlo, výlety a kroužky platíme my s tátou. Říkala něco paní učitelka, že máte zaplatit?"
"Ne, tomu klukovi nebudu nic platit"
Intuitivně jsem zastříhala ušima.
"No, to je jasné. Nikomu nic neplať. Jen když jdeme nakoupit a něco si chceš někde koupit, tak já Ti s tím pomohu. Jakému klukovi?"
"Čenda říkal, že mu mám dát peníze, když řeknu pinďour."
Trošku nevím, co říci...
"Kubo, opravdu nikomu žádné peníze nedávej. To je vážná věc. Kdyby se to ještě jednou stalo, tak mi to zase řekneš, ano?."
"Jo."
"Možná, že Čenda musí doma dávat korunky, když řekne něco ošklivého nebo sprostého. Někde se to tak dělá. Kdyby ti to zase říkal a nutil Tě, abys mu dal korunky, tak já si s ním promluvím nebo s jeho maminkou."
"Jo, já jsem mu říkal, že mu nic nedám."
"To jsi řekl správně. Jsem ráda, žes mi to vyprávěl."
"Kubo, ale co s tím pindíkováním? Nám to taky vadí a je vidět, že to vadí i dětem."
"Nic."
"Jenže taková slova, když někdo pořád říká, tak vypadá jako hloupej."
"Jsi chytrý kluk?"
"Jo".
Matěj: "Jsem taky chytrý kluk."
"Ano, jste oba chytří kluci."
"No, vidíš, Kubo, když jsi chytrej kluk, tak přeci nechceš tím pindíkováním vypadat hloupě."
"Chci."
"To si děláš srandu!"
"Jo, a směje se."
"Tak zkusíš na to myslet a to slovo neříkat?"
"Mami, já ho budu říkat jenom potichu pro sebe."

no comment

Nechceme se spolu znovu potkat v pekle

18. září 2011 v 20:11 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Tohle už nebyla hra. Tahle naše krize už nebyla krizí, ale víme, že by náš vztah skončil... Tentokrát už se rozvodem pouze nevyhrožovalo. Týden a manžel čtrnáct dní jsme měli jasno, že už nechceme, aby druhý s námi trpěl. Pořád je mezi námi vztah. Jakási empatie alespoň v krizi. Kdyby nebyl, vyšumělo by to a pokojně bychom se dohodli.
Znovu jsme se rozhodli, že to zkusíme. Naposledy. Už ne lepením, ale zcela jinak... tak jak nám sexuoložka řekla. Zcela od začátku. Přes empatii a přátelství. Buď se láska a intimita vrátí nebo bude jasně vidět na to, že nám to nejde, že k sobě nepatříme nebo prostě nedokážeme naplnit potřeby druhého a mít spolu spokojený vztah. Zítra už máme objednanou chůvu navečer. Po pěti letech a půl budeme spolu bez dětí. Půjdeme na večeři na nějakou loď na Vltavě. Partnerský vztah je nad rodičovským a my to oba vzdali, zazdili a už neměli vůli, i když jeden po tom někdy volal. Paní doktorka nám to řekla direktivně, tak ji poslechneme, i když jinak autority neposloucháme :-)

Ale možná že nás nejvíce vyděsilo poznání, že co nezvládneme, se stejně budeme muset naučit. Na tomto světě jsme pro jediný úkol: naučit se mít rád. Lekli jsme se, že pokud bychom to nezvládli a dostali se do pekla, tak bychom tam byli zase znovu spolu :-) Tak to se to radši naučíme tady:-)

Děkuji všem za podporu, která mi přicházela i na email. Nestíhala jsem odepisovat, ale věřte, že jsem chtěla a moc jsem si toho vážila. Jenže pro mě bylo každé navíc rýpání v tom, co se dělo, strašlivou emoční zátěží.

Není vyhráno. Víme to oba. Ale reálné kroky rozvodu nebylo nic hezkého.

Konečně dnes budu moci spát bez lexaurinu.

Tvůrčí psaní - tři hodiny oprav

18. září 2011 v 18:39 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Tak jsem dnes po dlouhé době opravovala CKMM. Odpovědná redaktorka už se vrátila ze svatební cesty v Řecku, tak jsem se na to vrhla. Sedla jsem si do Mac Café a strávila jsem čtením a opravami tři hodiny. Od 32. kapitoly jsem to dojela do poslední 61. kapitoly. Na blogu jich kdysi bylo 37.

Zjistila jsem, jak moc je rpavdy na tom, že psaním se člověk vypíše a zlepšuje. Nemilosrdně jsem dělala škrty. Najednou jsem to viděla. To, co bych před rokem nevyhodila a někdy ani jediné slůvečko jsem náhle a jasně cítila jako nadbytečné. Ještě na jaře bych nepřehodila ani jeden odstavec, nepřehodila kapitoly a nyní to šlo raz dva. Všechno mi dřív připadalo v knize nezměnitelné, protože tak to přeci bylo časově a nedá se to změnit. Za každou cenu autenticita nade vše. Ne, moje kniha nebude vymyšlená. Žádná fikce. Je to stále autobiografické, velmi osobní a autentické. Přesto jsou některé kapitoly jinde než před půl rokem. Přibyly kapitoly, které uzavírají děje a podděje. To jsem před tím neměla. Jenže za rok se změnilo hodně a opravdu proces dozrává. Neříkám, že končí, ale dozrává stejně jako snad vyzrává kniha.

Poprvé mě u čtení celé půlky nic nerozbolelo. Pouze mi zůstaly jakoby vytřeštěné oči. Příběh, i když je můj a znám ho, mě stejně pokaždé zasáhne. Už ne na úrovni emoční až tělesné, ale rozumové stále.
Dnes se mi podařilo dostat do slov, proč jsem vlastně zřejmě začala psát pohádky pro kulíšky (předčasně narozené děti), i když své děti mám narozené v termínu. Nic není náhoda, ale neprozradím. Kapitolu Hadí tanec jsem přečetla několikrát, tak uvídíme, co řekne odpovědná redaktorka, jestli jsem prožitý tanec dostala do slov.
Jediné, co stále nemohu číst je dopis od adoptivní matky. Zásadně přeskakuji a budou si ho muset v nakladatelstí přepsat na psacím stroji pro autenticitu sami.

Před týdnem mi napsala má bývalá terapeutka, kterou jsem poprosila o kontrolu určitých psychologických odstavců. Můj příběh zná a to velmi podrobně a přesto i jí to zasáhlo. Když je něco zhuštěné do dejme tomu 180 stran je to vždycky síla. Cituji její slova z emailu"
"Znovu opakuji, je to velmi silné, kvalitní čtení (slovo pěkné použít nemohu), čtenáře doslova pohltí; i mě a to jsem znalá věci. Věřím, že bude mít velký ohlas a připravte se nejspíše, že pozitivní i negativní. Spoustu lidí to "nerozdejchá"."

Takže rada všem, co chtějí psát knihy, pište, pište, styl se mění a vytříbí. Klišé, ale pravdivé.

Tak a ještě mě večer nebo zítra čeká dát opravy na papírech do počítače.

Zase jedna spartakiáda s dětmi!

17. září 2011 v 22:35 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Výlety s dětmi! Výlety s dětmi? Odpočinek, zážitek, blázinec, nervové vypětí? Ne. Podle mého manžela spartakiády.

Jelikož z důvodů, které mnozí z mého blogu už víte, s námi poprvé na téměř celodenní výlet nešel, absolvovali jsme výlet do ZOO na akci Egmontu pro děti sami. Jsem ráda, že výlet nebyl spartakiádou. Užili jsme si a byla jsem v klidu jako nikdy dřív. Hlavně jsem netrpěla vinnou, že výmýšlím spartakiády.

Jinak pokud jste už dlouho nezavítali na pohádkový blog nejen pro kulíšky, tak spěchejte a dejte si párty s pohádkami. Za tento týden přibylo dvacet pohádek. Dohromady je na blogu přes osmdesát pohádek a 16 básniček. Mezi posledními pohádkami jsou i některé od spisovatelek nejen z blogu.

Pár dnešních fotek:-)

Kuba tančí při soutěži


Soutěž na odrážedlech a koloběžkách

Já to zvládnu!

Oblíbené krmení koziček. Matěje jedna pořádně trkla. Chudák:-(


A koně na závěr. Paráda!

Nahota páru praskla jako balónek

15. září 2011 v 8:22 | Edith Holá |  Téma týdne
Ještě v úterý odpoledne jsem stále žila v domnění, že budu moci napsat zase jednou veselou historku na téma týdne z fesťáku z Varů.

Nahota je vždy, když píšete atobiograficky. Duševní a duchovní striptýz je na mém blogu často, jak říká muž, který se rozhodl naši společnou desetiletou intimitu a nahotu ukončit.

Probouzím se během noci mokrým polštářem a slzami, co nejdou zastavit. Není ještě ráno a měla bych spát. Únava tlačí víčka ke spánku. Hlava by spala, ale slzy tečou dál. Je jich moc. Ale proč? Vždyť přeci náš vztah tak dlouho nefungoval, nemá cenu ho lepit, říká manžel. Potřebuji spát, musím spát, přes den děti, jak to pak s nimi zvládnu. Ale co den? Jak to s nimi zvládnu všechny další dny, roky...? Jak to zvládnu, až se to dozvědí? Jak to zvládnu sama celý život? Na to jsi měla myslet dřív, holka!!! Měla sis koupit příručku o ježcích, jak říká Květa Fialová a přesně tak fungují muži. Mělas mu dávat každý den...Nebo aspoň každý třetí. Tak jako v tabulce. Jenže já jsem to zkoušela, víte...

Žaludek se rve do krku a slzy tečou z očí, uší, srdce, nohami a rukami. Slábnu. Potichu vstanu, aby se nevzbudil benjamínek. Lexaurinový rauš je nutný. Vyndávám prášek ze stříbŕného plata, rozděluji ho na půlku a dívám se, jak na azhradě manžel sedí a kouří. Kolikátou už má svou ranní cigaretu? První nebo už tu čtvrtou? Mohla bych se podívat na minuty. Má to propočítané. celé ráno na minuty. Zapiju půlku prášku namísto blízkosti lidské.

Lehám si a upadám do mikrospánků. Slzy tečou snesitelně. Žaludek se vrátil dolů. Intimita deset let praskla jako nafukovací balonek. Jakou měl asi barvu? Nafukovací balonek nelze slepit. Neprasknul sám. Propíchnul ho pinďour.

V noci nějaký muž psal pro mého syna básničku o pindících. Možná bych si měla orpavdu na týden lehnout do Riapsu. Konečně bych po pěti letech opušťáků na maximálně čtyři hdoiny a ten jediný den výletu do brněnského nakladatelství, mohla odpočinout. Nebo by to byla ta slíbená dovolená za téměř čtyři a půl roku kojení. Dokonce bezplatná. Manžela bych nestála ani kačku navíc.

Omlouvám se, žiji, ale...

14. září 2011 v 9:19 | Edith Holá |  Svět blogu
Jsem zavařená pohádkami pro kulíšky. Roztrhl se s nimi pytel. Krom toho to doma křachlo. Takže jsem na Riaps, ale projekt s pohádkami chci dodělat. Výzva k napsání bude otevřená dál. Miminka se rodí pořád, tak můžeme pro ně psát pohádky, básničky a příběhy dál a dál.

http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz

Na mém facebooku najdete fotky z Boskovic, kde jsem věšeli miminkovské ponožtičky. Bylo jich 6132. Padl rekord. Mám kolem pětseti fotek, ale nestíhám je dávat na facebook a už vůbec ne na blog.

Barvička střeží projekt Čakovický park

7. září 2011 v 22:05 | Edith Holá |  Čakovický park
Dnes jsme po dlouhé době byli na schůzce se zástupkyní M & K Development, který vedle barevného sídliště v Čakovicích staví další novostavby Čakovický park. V tom prvním postaveném budeme bydlet. Bude stát na kraji zámeckého parku.

Kluci byli trochu nervózni, tak dostali na zabavení dárečky. Gumové bonbonky a krabičku čehosi. Otevřela jsem ji a zajásala jsem. Malé pastelky s ořezávátkem a s malinkatými vodovkami a štetečkem.
Když jsem na krabičce k pastelkám viděla logo projektu Čakovický park, tak mi to najednou došlo. V logu je květina. Vedle názvu projektu. Každý dům je pojmenován po nějaké květině. Náš bude Růže. V první vlně se ještě do léta 2012 má postavit Fialka a Konvalinka.
V mých duhových pohádkách pro rodiče nedonošeňátek vystupuje andělíček Barvička. Květina v logu, květinové domy, barvy ... a před námi leželi barevné výtvarné potřeby jak z výtvarné kapsy tohoto andělíčka, který doprovází skrze duhové pohádky maminky na Jipce.
Takovou výtvarnou krabičku bych si přesně představovala k zápisníku Nedoklubka pro maminky s předčaně narozenými dětmi na JIPu. Maminky by mohly dlouhé dny až týdny u svých miminek v inkubátoru nejen číst pohádky, ale i malovat.


Někdy v červenci jsme se opět byli podívat, jak se staví dům, v němž budeme bydlet.
Momentálně už jsou tři podlaží. Takže nejvyšší čas, kdy s developerem kreslíme změny příček. Budeme v posledním podlaží. Aktuální obrázky stavby nemám. Jsou na facebooku ČP.

Mým přáním je mít terasu tak, aby byla aspoň trochu adekvátní náhradou naší pidizahrádky s živou trávou. Zazelenění by nás asi finančně zruinovalo. Rozhodně bych chtěla zabezpečení takové, aby kluci nevypadli. Fotila jsem si v okolí u již postavených novostaveb od stejného developera terasy.

Předzahrádky jsou také krásné, ale nejbližší okolí nás od toho zrazovalo. Není tam žádné soukromí. Všichni nad námi by se na nás v létě dívali. Krom toho kultura některých českých lidí... Nerada bych měla na hlavě vajgly a drobky z vyklepávaných koberců a prostěradel. A kdo ví co horšího.
Nakonec jsme volili terasu a balkony. Údajně máme nejhezčí byt :-)

Kluci u zámecké fontány

Andělíček Barvička je poslem dobrých propojení a léčivých kouzel pro každý den. Uvidíme co kouzelného přinese...

Předešlé články ke stavbě Čakovického parku najdete ve stejnojmenné rubrice. U článků jsou i fotografie zámku, zámeckého parku, dobré cukrárny atd.

Nakonec jedno zátiší s kočkou u starého domku v Čakovicích-Praha 9

Sourozenci v totalitě

7. září 2011 v 10:09 | Edith Holá |  Téma týdne
V totalitě můžeme mít několik typů lidí: nejvíce lidí je v šedé zóně, pak jsou disidenti, exulanti, kolaboranti a obraceči kabátů. Někteří lidé mohou být také část života v jedné kategorii a třeba zráním přejít do jiné. Nebo rezignací naopak spadnout do té nejhorší. Možná je to předem dáno v genetické výbavě, jakým hrdinou člověk v životě bude. V totalitě ale nikdo není sám sebou. Jeho osobnost se rodí pod bičem strachu, nesvobody a úzkých hranic.

Přesně tak fungují a vyvíjejí se děti v rodině, kde jsou nastavené bachařské praktiky. Kdysi se mě v komentáři pod nějakou kapitolou v rubrice Cesta k mým matkám ptal David Tygr B., jestli jsme si pomáhali my sourozenci, jestli v rodině aspoň jako sourozenci držíme spolu a zda jsem měla v nich vůbec nějakou oporu. Copak se dá v totalitě sdružovat, přátelit se, vést dialog?
Připomínám, že v naší velkorodině (někdo říká velkochovu) adoptivních a pěstounských dětí bylo v první várce pět dětí (s nimi jsem žila každý den) a v druhé várce přibylo dalších osm dětí (to už jsem byla na intru a později v práci, takže jsem s nimi bývala jen o víkendech).

Odpověď na tuto otázku naleznete celou za rok na pultech knihkupectví. Tak bonus pro mé čtenáře. Nic radostného, nic duchaplného. Ukázka z Cesty k mým matkám.

"Sama říkám, že jsem zažila totalitní rodinný systém v totalitním státě. Dvojí totalita je v mapě mého těla.

Proč jsme nedrželi jako sourozenci víc pohromadě? Touhle otázkou jsem dost trpěla a své sourozence pořád vyhledávala. V dospívání i mnoho let v dospělosti jsem se snažila s nimi skamarádit. V dětství to byla mela. Máma tvrdí, že jsme se s Veronikou pořád mlátily. Někde jsem ji zbušila, sestra řvala jako tur a tak jsem dostala já. Trochu větší jsme se spolu s Veronikou semkly vůči Jáchymovi. Byl mámin benjamínek, oblíbenec a miláček. On toho využíval a mámě donášel. Špehoval nás a jakmile jsme se někde se sestrou bavily spolu, tak to šel mámě říci. Dostaly jsme. Když zaslechl jakékoliv naše slovo o klucích, žaloval to. Dostaly jsme. Měl to vymyšlené dobře. Čím víc mámě donášel, tím byl víc jejím oblíbeným a my tím více jejími nepřítelkyněmi. Já jako nejstarší a tudíž nejrozumnější jsem za všechno mohla nejvíc. S Veronikou jsme ho vždy někde za to vše zmlátily.
V totalitě se každý chová tak, aby přežil. Já držela basu s těmi, co byli později týraní. Tichou nebo tajnou. Sestra Veronika se snažila proplouvat a kamarádit se všemi. Takže mlčela ke všemu. Některé děti, aby se nestaly obětí nebo nebyly trestány, sváděly své prohřešky na otloukánka. Sviňárna? Jo, ale když už je stejně mlácenej, tak mu pár ran a pár trestů navíc nebude vadit. Svést to na něj nebyl problém. Máma vždy věřila, že to provedl ten, kdo byl zrovna v jejích očích i mysli ten největší hajzl. Někteří intrikovaly a byly chvíli se mnou a za chvíli s mámou. Ty byly nejhorší, protože se to těžko prokouklo. Někteří sourozenci to chtěli mít s mámou vždy za dobře, tak donášeli a dokonce si na otloukánka vymýšleli. Máma měla radost, že se zase může na něm vybít a s "donašečem" si láskyplně popovídali o tom, jaký ten hajzl je a jak je potřeba to z něj dostat. Stačí?"

Bohužel to takhle bylo i v dospělosti. Jak jsem tajně komunikovala přes plínky svého prvorozeného s otloukánkem Bětou, se dozvíte až z knihy. Stačilo abych tam jedny prázdniny po operaci strávila víc jak víkend a byla jsem znova v systému. Donašeči si nakonec vymýšleli historky i o mě. Máma mě sice už nemohla zbít, ale stačilo, že se na mě soustředila a řvala a pak ztloukla někoho z těch, co jsem jim byla nakloněna. Tak se zase čas věnoval někomu jinému a donašeč se tiše mohl smát a pokřiveně vyvíjet. Ještě mnoho jiného se dozvíte v mé knize o vztahování se v naší rodině.

Šedá zóna má něco do sebe, když se jedinec z ní vymaní. Veronika je jediným člověkem, který po mém setkání s biologickou matkou se mnou dál udržuje kontakt. Vlastně projevila velkou odvahu. Protože máma o tom ví. Je to sice u nich tabu a máma před ní dál o nás mluví špatně, takže Veronice v tom asi není dobře, ale na to je zvyklá z dětství. Já o mámě s ní nemluvím. Nechci jí to stěžovat. Jsem jí vděčná za tuto odvahu, kterou v dospělosti minulý rok našla.

(Článek je napsán k tématu týdne na blog.cz "sourozenci")



První lásky předškoláků

6. září 2011 v 18:35 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Utíká to a z našich maličkých chlapečků jsou o trošku větší kluci, kteří začínají tušit, že existují také bytosti zvané holčičky. Článek vyšel na doma.cz

Uteklo to jako voda, je staré rčení. Můj syn je předškolákem. Co nás čeká? Zřejmě první láska. O tom, jak nedávno ujel na kole za holčičkami z jeho školkové třídy, přestože tvrdí, že ho zajímají jen kamarádi, jsem už psala. Jeho kamarád - stejně jako my - se zastavil a nevěřícně koukal. O tom už jsem ale nedávno článek napsala.

Naprosto neznámá holčička tlačí Kubu na šlapadle.

Koho nepotkala první láska ve školce? Mnohdy bohužel neopětovaná. Sama si vzpomínám, jak mě ve školce miloval jeden chlapeček. Buď se mi nelíbil, nebo jsem ještě na to nebyla zralá, protože jsem tím trpěla. Kam jsem se hnula, byl u mě. Židličku si přitáhl těsně vedle mě a vždy mi nějak nenápadně dal pusu na tvář. Styděla jsem se do morku kostí.

Vzala jsem židličku a prchla. On zase za mnou... Cestou domů se za mnou plížil jako stín. Nikdy jsem ho na návštěvu nepozvala. Často jsem se schovávala a nechtěla jsem chodit ani ven, aby mě neviděl přes plot naší zahrady. Nedávnou jsem podobnou situaci viděla u holčičky ze sousedství.

Na logopedickém příměstském táboře se jí moc nelíbilo. Když jsem se ptala Kubíka proč, Kuba okamžitě odpověděl: Protože jí Samík pořád dává pusy. Vypadá to, že předškolní lásky jsou hlavně neopětované.

Cizí holčička obdivuje Kubíka na pískovišti a chodí za ním, kam se hne.

Kubík dostal první pusu předloni. Jeli jsme parní lokomotivou na výlet a seděli v kupé s cizími rodiči a jejich holčičkami. Náhle jedna řekla, že se jí Kuba líbí, a vlepila mu pusu. Ohromeně jsem se ptala její maminky, kolik jí je let. Čtyři roky. Prý je to u nich doma samé povídání o lásce a kdo se jí líbí a kdo ne. Komu dá pusu a komu ne. Kuba se tvářil jakoby nic. V té době mu to bylo šumák. Letos si nejsem jista, co by to s ním udělalo.

Pro své syny sem tam napíšu nějakou pohádku. Popíchla mně k tomu výzva Nedoklubka pro psaní pohádek pro miminka do dlaně. Kubík si to vyložil po svém a píšu pro něj pohádky přesně na míru. Před třemi měsíci ještě říkal, že mám pro něho napsat všechny pohádky na světě. Pak to ohraničil, že jen pohádky s jeho oblíbeným panáčkem z PC her, závoďákem Mariem.

Už přes čtrnáct dní čteme každý večer před spaním svatební pohádku. Mario se nejprve v pohádkách zamiloval do princezny Peach a Kuba nemohl usnout bez jejich svatby. Můžete si to přečíst na závoďáckém blogu mých synů: zavodacky.blog.cz