Tvůrčí psaní. Jak popsat mezery?

27. srpna 2011 v 20:24 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Horka by přinesla maňanismus.

Těch úžasných pět tropických dnů jsem přemýšlela, jak by to asi změnilo českou povahu, kdyby to tak zůstalo. Seděla jsem s Matýskem u fontány na Ládví. Pohupovali jsme si nohama a lízali zmrzlinu. Vylezli jsme z domova až po čtvrté odpoledne. Venku klid. Vzduch se tetelil horkým blahem. Pokud vůbec se sem tam objevil nějaký člověk, tak nikam nepospíchal. Přisedla si k nám starší babča. Občas někdo vyšel z Alberta a ptal se nás, kde mají zmrzku. Všechno by s ezměnilo. Kolem dvanácté by všichni zavřeli aměli siestu. Vylézalo by se a otevíralo až ve čtyři. Do jedenácti večer bychom byli v barech, setkávali se na ulicích. Spící děti bychom rovnou odnášeli do postelí. V jedné trafice spojené s lacinými drobnostmi si prodavačka stěžovala, že celý týden nikdo nic nekupuje. Horké dny umenšují tedy i spotřebitelské vášně. Nikdo nic neřeší a pokud musí, tak to stejně odloží. Maňana.

Dneska leje. Jako téměř celé tohle povedené a studené léto. Na ulicích už je lidí víc. Nikdo si k sobě nesedá, lidé si nepovídají. Spěchají. Ve vedru jsme neměla ani přetlak něco psát. Obzvláště ne Cestu k mým matkám.
Dnes od rána kolem mě šustí křídly jedna múza za druhou. Z 54 kapitol je náhle 61. A kdyby děti nebyly otrávené a ukvičené, tak bych psala a psala. Nebylo by lepší to maňana?

Pro mě určitě. Už mám pocit, že voda neteče jen z nebe, ale i ve mně už se zase zvedly nádrže, které hrozí protržením. Ne však ven, ale zavalí mě vevnitř. Bolí mě kyčel jako kdyby to byla velká přehrada plná vodních kapek.

Pocity zoufalství a osamění touží po samotě a po černých brýlích, za nimiž není vidět pláč ani ten vnitřní. Během týdne jsem četla kapitoly tvůrčího psaní od spisovatelky Renaty Štulcové. Mnohé už mám vyzkoušené. Pokud o někom píšete a chcete, aby to čtenář prožil, musíte znát životopis dotyčné postavy od a až do zet. A to já znám. Pokud chcete dostat emoce do kapitoly tak, aby je čtenář prožil, musíte je mít v té chvíli taky. A to já umím. Takže se svými hrdinkami tu pláču, tu se směju, tu hledám, abych zase ztratila a jindy něco nového našla. Právě jsem u momentu, kdy Kundera a Coelho nechává své hrdinky, která opustí dálnici, aby našli svou vlastní cestu, zemřít. U Milana Kundery mě to vždy rozčílilo tak, že jsem ho přestala číst. Přesto jeho popis byťjednoho jediného ženského gesta se mi vrylo do paměti. To bych chtěla umět. Popsat pohyb tak, aby ho čtenář viděl nebo téměř při čtení učinil. Taky jsem už přišla na to, že pokud chci něco popsat, tak to musím vidět třeba i jen na youtube a pak to jde. Nebo najít přesnou a odpovídají hudbu, když chci popsat tanec či nějaký pocit. Jenže jak popsat mezery? Mezery mezi tancem, mezi vařením a hraním si s dětmi, mezery, kdy člověk nic nedělá a jen přechází od jednoho úkonu k druhému. Od jedné činnosti k druhé. V těch mezerách může zakolísat. V těch mezerách ho může přepadnout i ... V těch mezerách se může ztratit i zatratit.

Coelhova Athéna nedokázala zaplnit mezery, tak zemřela. Poslouchám píseň od Anety Langerové o vzpomínce na maminku a snažím se sama sebe ptát, jak zaplňuji mezery já sama ... Nechápu, jak někdo tak mladý mohl napsat tak krásný text. Pouštím si ho dokola. Bude mi znít ještě dlouho v uších, i když už se cédéčko nebude otáčet. A já budu doufat, že se mi podaří dopsat kapitolu do své knihy o mezerách, které jsem vždy řešila krkolomně nebo útěkem od nich. Jinak nepůjdu spát ... Jak popsat mezery je stejnou otázkou jako Jak je žít?


Na doma.cz si můžete přečíst můj nový článek o vzpomínce, jak šel Kuba do školky zde. Když se vám bude líbit, budu ráda za každé kliknutí pod článkem na: to se mi líbí :-)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Renata Štulcová Renata Štulcová | Web | 27. srpna 2011 v 21:09 | Reagovat

Mezery jsou obtížné. Když jsem psala Mojmíra, dlouho jsem hledala způsob, jak právě mezery na cestě přes půl světa popsat, když se tam nic zajímavého neděje. Nakonec jsem to vyřešila pomocí setkávání ve snu. :-)

2 Miselle Miselle | Web | 27. srpna 2011 v 22:04 | Reagovat

Vím, o čem mluvíš. :) Mezery, přestávky, románový "volný čas" - ten, ve kterém se nic neděje, taky mi dává zabrat. Ale je to právě ten čas, kdy mé postavy přemýšlí nejvíc - a právě to chci zachytit. V tichu zahrady, na cestě vlakem, než zhasne světlo a uloží se do postele. V těch mezerách nakonec najdu větší smysl, než v dialozích, které posouvají děj dopředu. V mezerách je smysl celého příběhu - můžeš zde beztrestně vložit to, co by v "akční scéně" jen překáželo... Myšlenky, úvahy, odkrytou duši.

3 zavodacky zavodacky | E-mail | Web | 27. srpna 2011 v 22:11 | Reagovat

Nojo, celá má Cesta k mým matkám je téměř bez dialogů. Já mám pocit, že neumím vyplnit mezery ani v životě. Pořád něco dělám. Skončí tanec a já nevím, co dělat, než začne druhý. Nebo honem převlíknout, cesta na metro, metrem, domu a spát. Ale co ty malé chvilky, kdy člověk má prostoj mezi dvěma akcemi, mezi dvěma tanci...

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 27. srpna 2011 v 22:15 | Reagovat

Třetí komentář je samozřejmě můj:-) Zapomněla jsem, že jsem přihlášena na blogu svých synů:-) A propó, pokud si chcete číst příběhy s panáčkem Mariem, které píšu na objednávku Kubíka a někdy i s ním (párkrát měl nápady i manža), tak jsou na jejich blogu a budou přibývat. Na facebooku jsem pro ně založila profil Mario - příběhy (stories) http://www.facebook.com/pages/Mario-p%C5%99%C3%ADb%C4%9Bhy-stories-/211849178871543?ref=ts

5 adaluter adaluter | Web | 28. srpna 2011 v 2:05 | Reagovat

Spousta zdejších lidí si o jižanech myslí, že jsou líní, mít tu tohle počasí od května do října, možná by změnili názor. :-D
Mají prostě jiný životní rytmus, právě od nich bychom se mohli učit prokládat život mezerami, či pozastaveními.
Jak tě znám, byly by to pro tebe obzvlášť náročné lekce, protože ty jsi prostě k nezastavení. I když už se nakrásně zastaví tvé tělo, tvé myšlenky pádí dál jak stádo splašených koní a to se brzdí opravdu špatně. :-)

6 Janinka Janinka | Web | 28. srpna 2011 v 8:27 | Reagovat

Aha, tak proto se, když jsme byli na dovolené, Řekové chovali tak, jak se chovali. Docela jim teď rozumím...

7 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2011 v 11:13 | Reagovat

Mezery skutečně jsou. A nejen v románech, ale i v životě. V románu je to složitější, protože román musí být čtivý - a popisovat, jak si člověk odskočí na záchod, použije toaleťák, umyje si ruce, utře do ručníku, popřípadě se vysmrká, a protože nemá zrovna po ruce kapesník, tak použije toaletní papír, hodí ho do koše, znovu si umyje a utře ruce a otevře a zavře dveře a vyjde chodbou ven, tak z toho by za chvíli lidi bolela hlava, nehledě na to, že román by náhle získal na počtu stránek.
Předěly v ději románu jdou podle mě hodně důležité - napsat přechod z jedné akce do jiné, tak, aby to působilo přirozeně a nenásilně, je kumšt, řekla bych.
Mnozí kritikové vyčítají hrdinům Mayovek, že snad nejsou ani lidi - nechoděj čůrat, netrpí průjmy, i když - ostatní lidské vlastnosti a neřesti se tam objevují - kouří dýmky, viržinky, pijí pivo nebo ohnivou vodu a klejí. Kritikové si v ten moment asi neuvědomují, že Mayovky jsou pro mládež. A že v těch knihách jde především o příběh, ne o doprovodné jevy, jako stříhání nehtů, praní špinavých fuseklí nebo smrkání do rukávu. ;-)  :-)
No, to jsem se zase rozkecala...

8 Vendy Vendy | Web | 28. srpna 2011 v 11:15 | Reagovat

Ještě k těm vedrům, bych chtěla dodat, že jsem to taky pocítila - takovou mizerii jsem dlouho nezažila, tedy v práci myslím, kde jsem závislá na tom, kolik lidí se mi objedná a jestli klient přijde nebo nepřijde. No, měla jsem jich hodně málo, a z toho mi ještě tři nepřišli. Asi jim bylo horko a nechtělo se jim, svým způsobem se nedivím. Ale je to katastrofa pro mou peněženku a pro číhající složenky.
Jo a dva z těch lidí se ani neomluvili, vůbec se neozvali - a to, myslím, neomlouvá ani to horko.

9 punerank punerank | E-mail | Web | 29. srpna 2011 v 12:48 | Reagovat

Díky za další náhled do psaní:)
V mezerách můžeš snít, toužit, vzpomínat... změnit kapitolu:)

10 Arcana Arcana | Web | 30. srpna 2011 v 1:14 | Reagovat

Mezery popsat... nebo je nechat mezerami :-D

11 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 31. srpna 2011 v 12:52 | Reagovat

Coelho píše, že mezery jsou ještě něco jiného než pauzy.

[5]: Lucko, asi jsi to vystihla přesně.

12 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 9. září 2011 v 23:00 | Reagovat

Ráda si čtu tvé reportáže o knížce. Cítím z nich spoustu známých emocí. Těším se, až bude hotová. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama