Srpen 2011

Super Mario, Luigi, Peach a další kamarádi

31. srpna 2011 v 13:45 | Edith Holá, Kuba a Matěj |  Svět blogu
Včera jsem na blog dala fotografickou hádanku. I když článek hodně lidí četlo, zatím žádná odpověď. Večer pomohu dalšími fotkami.

Mám na vás prosbu.
Jak jsem už psala, Kubík i Matýsek mají moc rádi panáčka Maria z Nintenda a počítačových her. Ostatně zdobí díky Labandě i jejich závoďácký blog. Již asi tři měsíce s Kubou společně tvoříme s Mariem příběhy ale také hry a úkoly pro rozvoj grafomotoriky a řeči. Některé příběhy už máme dotažené dokonce, takže se je pokusím nabídnout nějakému dětskému nakladateli nebo pokud se najde někdo, kdo je přeloží do angličtiny, tak přímo Nintendu. Prosba na ty, co mají profily na facebooku. Vytvořila jsem profil Mario - příběhy (stories) http://www.facebook.com/pages/Mario-a-Luigi-p%C5%99%C3%ADb%C4%9Bhy-stories-/211849178871543?sk=wall. Kvůli jakémusi statutu bych potřebovala aspoň 25 lidí, kterým se to líbí. Na profil budu dávat pouze odkazy na pohádky či příběhy s Mariem nebo sem tam nějakou tu fotku kluků v tričku s Mariem:-). Prosím, kdo můžete a chcete, klikněte na "to se mi líbí". Děkuji!!!

Chcete vašim dětem i těm v okolí číst moderní pohádky, kde nechybí akce, mobily, facebooky, emaily a hry... :-), ale i láska a vítězství přátelství? Příběhy se Super Mariem se musí číst akčně, dramaticky i třeba s pohybem... (pirátská pohádka bude během dneška). Vše najdete na fb profilu Mario - příběhy nebo závoďáckém blogu.
Pokud máte v okolí chlapečky, kteří by rádi poslouchali nebo si sami četli příběhy s Mariem, dejte jim to vědět. Myslím, že ale příběhy píšeme i pro malé závodnice. Jednou z kamarádek Maria je princezna Peach. Kuba říká, že žádnou princeznu ještě nepotkal. Jenom na hradě se školkou měli divadlo s princeznou:-). Přesto jsem na jeho žádost musela napsat už i svatební pohádku s baby Mariem. Už je na závoďáckém blogu. První vlna testosteronů u nás řádí :-) Již čtrnáct dní ji musíme číst před spaním. Jinou nechce. O prvních láskách předškoláků jsem napsala článek na doma.cz. Kuba je od zítřka předškolákem, kdo ví, jaká princezna ho tam čeká :-)

Postupně budu všechny nové příběhy s Mariem avizovat na fb profilu. Pokud se budete chtít přidat, můžete psát také příběhy o Mariovi, Luigim a slečnách Peach a Daisy.
Přidám je tam i s vašim autorstvím samozřejmě :-) Nebo vám dám práva na vkládání odkazu.

Poznáte, kde jsou tyto sochy?

30. srpna 2011 v 22:31 | Edith Holá |  Svět blogu
Omlouvám se všem čtenářům, že u posledních tří článků jsem příliš neodpovídala na komentáře. Ještě to napravím. Snad zítra. Opravy mé knihy Cesta k mým matkám pro nakl. Jota mě někdy vyčerpá a pokud se do toho ještě přidá nějaká špatná noc nebo právě to, že kamarádka se dostala na psychiatrii, tak jsme doma všichni energeticky na nule. Špatně spím a k tomu Kubík trochu o tetě zaslechl, takže v noci plakal, že se o ní bojí a že ho taky něco ovládá. Snažila jsem se mu to dnes před uspáváním vysvětlit a zpívali jsme jeho oblíbenou ukolébavku o andělíčkovi, tak snad bude lépe.

Mám na vás dnes jednu prosbu a pro hádankáře jednu fotografickou hádanku. Prosbu napíšu v dalším článku:-)

Hádanka: Poznáte, kde jsme nafotili tyto sochy?
Jsou čtyři.

Zachytit všechny čtyři společně nešly...

Stojí v zanedbané části parku.

Je to 14 km severovýchodně od Prahy.

Nějaké zvíře z boku


Věty okopírovány z webu obce:
"... navazovala francouzská zahrada přecházející v anglický park, kdysi jeden z nejkrásnějších v Čechách; dnes až na nejbližší okolí budovy zcela zpustlý"

Varuji před kyvadlem a metodou SRT

29. srpna 2011 v 11:17 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Nadpis tohoto článku bude snad jediný střízlivý a bez emocí. Zvedá se mi žaludek úzkostí z toho, co se mu může náhle stát. Chce se mi brečet z toho, že má nejlepší kamarádka, která již přes rok duchovně léčila svou dceru a vyléčila tak, že jde do běžné základní školy, i když jí lékaři nedávali šanci. Dokonce měla být mentálně retardovaným ležákem. Její maminka však zaplatila vysokou cenu. Zlo pracuje na světě ve stejný moment. Nevím, jakou jste měli sobotu vy. Já špatnou. Můj článek o psaní CKMM a mezerách, které mohou vést ke ztracení nebo zatracení byl důsledkem toho, co jsem v sobotu cítila od rána. Ani jsem netušila, že na jiném místě bojuje tato mladá žena o své zatracení.

Všichni jsme věděli, že duchovně léčí i jiné lidi než už jen svou dceru. Všichni jsme monitorovali, že čistí vše, co má zlou energii. Všichni jsme věděli, že si zahrává s něčím, co nemusí dobře dopadnout. Jediné co nám zbylo, bylo monitorovat a být při ní. Jakmile jsme šli proti jejímu léčení, že už je to moc, tak se vytratila. Spadli jsme do rance těch, co jsou napadeni zlem. V sobotu dopoledne volala mému manželovi, že urychleně potřebuje kněze vymítače, že něco provedla. Než manžel obvolal své přátelé kněze, kdo to umí, přišla sms, že je vše v pořádku. Pak už na naše textovky neodepsala. Věděli jsme, že je s manželem, tak jsme to dál neřešili aktivně. Stejně nemůžete nic dělat. Byl to jediný světlý okamžik, kdy věděla, že otec lži jí má v hrsti. Pak přepadla do pozitiva, že se vyléčila. Do toho zemřeli dvě ženy, kterým pomáhala léčením. Jedna však v posledním stadiu rakoviny, pro níž to bylo na uzavřeném oddělení Bohnic vysvobozením. Druhá tragicky utonula. Kamarádka se dostala do osidel oslabení, že za vše může. Otec lži jí dostal. Kamárádka začala kyvadélkem čistit vše, co jí přišlo pod ruku. Všchno odvážela do popelnic. Nakonec pustila svého milovaného psa na ulici a i s dcerou odjela taxíkem. Se dvěma ručníky a malou kabelkou. Z taxíku vyhodila mobil, protože byl napaden zlem a už se nechtěla prostřednictvím něho kontaktovat s manželem, který jí chce zabít a s domem, kde je zlo. Poslední co manžel věděl. V akutní psychoze odjela a manžel přišel domů a bylo to tak. Psa mu přinesl někdo ze sousedství, že se toulal na ulici a žena a dítě pryč.

Začali jsem jí hledat. Naštěstí odjela ke společné kamarádce, která také trochu kyvadluje. Vlastně k jedinému člověkovi, kterého jí hlas nešoupnul do kategorie zlých. Mně odmítla ke kamarádčinu telefonu. Po asi hodině se podařilo, že vpustila svého manžela. Jenže náhle to byla žena, která o ničem, co bylo nevěděla. Odjela domů. A všichni jsme zase jen mohli čekat. Riaps řekl, že tohle už nespadá do jeho pomoci. Jedině Bohnice. V Bohnicích nemohou přijmout nikoho, kdo se nepokouší o sebevraždu nebo neohrožuje akutně druhého či nepřijde dobrovolně. Zase čekání. Dny, hodiny, týdny... ? Všichni manželovi přátelé kněží se modlili.

V noci zazvonil manžel kamarádky a přinesl jejich dceru. Její mamminka právě neposlechla hlas, že má skočit. A poprosila manžela o pomoc, aby ji odvezl na psychiatrii. Obrovská úleva, že zlo nevyhrálo. Otce lži neposlechla. Obrovská úleva se ale mísí se smutkem, že tohle je na dlouhou dlouhou cestu...

I pod obrovskými sedativy, kdy neslyší ani zlý hlas ani lživý pozitivní, přesto ráno neustále volala manželovi, že musí okamžitě pro dceru, protože má silný epileptický záchvat. Její dcerka zatím pokojně spala v naší posteli.

Tohle píšu a konečně se mi podařilo plakat. Prosím o modlitby. To, co člověk viděl v hororech, toho, o kom si myslel, že nemůže mít tak velkou moc, potkává velmi blízko ... a vidí, jak usiluje o duši.

Guru SRT u nás se domnívá, že kamarádka je napadena astrálními bytostmi a už to na ní pozorovala. Proto doporučuje odejít co nejdál. Zvláštní pomoc od duchovní cesty, která má v každé větě slovo láska.

Prosím o modlitby za tuto mladou ženu, která zápasí o svou duši. Tam, kde se modlí, ďábel nezůstane.

Počítačové ráno

28. srpna 2011 v 9:10 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Vstali jsme s benjamínkem v půl deváté. Manža už byl po své ranní siestě se čtyřmi cigaretami na zahradě a sedí u iPadu. Kuba sedí u svých příběhů s Mariem na youtube. Než jsem se vyčůrala, tak Matýsek zasedl k mému notebooku. Pustil si ho. Pak si otevřel google a vyhledal youtube. Jenom se rozhodl, že nechce youtube a nějakou pohádku, ale že chce na ententyky hry pro nejmenší. Upozorňuji, že mému benjamínkovi jsou dva a půl roku. Šla jsem zapnout pračku s modrým prádlem. Udělala si kafe. Přemýšlela o radách psychologů, jak často mohou být děti a dospělí na PC. Zvláště když vidí, že tam je tatínek pořád a máma v každé volné chvíli, kdy jsou hodné. Situace se mezitím nezměnila.
Tak říkám: "To budete sedět od rana na počítačích?"
A manžel na to: "Nojo, ty nemáš, tak to ti budeme muset koupit."

Asi se budu těšit z toho, že jsou kluci tak šikovní. Kuba uměl s myší od tří a Matýsek už týden od svých dvou a půl let. A u počítačů jsou hodní. Píšu, protože Matýsek šel snídat. Ale už vykřikuje, co si zahraje za hru, až dojí. Nedávno lítal po bytě s foťákem a pak se snažil vyfotit mě u notebooku a řekl: "Fotím mámu. Máma pracuje". Bohužel se začínají všichni kolem mě stahovat. Nojo, máma sedí u počítače, tak všichni přijdou. Když máma dělá prádlo, snídani a poklízí, tak na počítačích tiše pracují a téměř neodpovídají...

Napsala jsem kamarádce, že bych ráda dnes na kafe. Potřebuji ženské sdílení :-)

Tvůrčí psaní. Jak popsat mezery?

27. srpna 2011 v 20:24 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Horka by přinesla maňanismus.

Těch úžasných pět tropických dnů jsem přemýšlela, jak by to asi změnilo českou povahu, kdyby to tak zůstalo. Seděla jsem s Matýskem u fontány na Ládví. Pohupovali jsme si nohama a lízali zmrzlinu. Vylezli jsme z domova až po čtvrté odpoledne. Venku klid. Vzduch se tetelil horkým blahem. Pokud vůbec se sem tam objevil nějaký člověk, tak nikam nepospíchal. Přisedla si k nám starší babča. Občas někdo vyšel z Alberta a ptal se nás, kde mají zmrzku. Všechno by s ezměnilo. Kolem dvanácté by všichni zavřeli aměli siestu. Vylézalo by se a otevíralo až ve čtyři. Do jedenácti večer bychom byli v barech, setkávali se na ulicích. Spící děti bychom rovnou odnášeli do postelí. V jedné trafice spojené s lacinými drobnostmi si prodavačka stěžovala, že celý týden nikdo nic nekupuje. Horké dny umenšují tedy i spotřebitelské vášně. Nikdo nic neřeší a pokud musí, tak to stejně odloží. Maňana.

Dneska leje. Jako téměř celé tohle povedené a studené léto. Na ulicích už je lidí víc. Nikdo si k sobě nesedá, lidé si nepovídají. Spěchají. Ve vedru jsme neměla ani přetlak něco psát. Obzvláště ne Cestu k mým matkám.
Dnes od rána kolem mě šustí křídly jedna múza za druhou. Z 54 kapitol je náhle 61. A kdyby děti nebyly otrávené a ukvičené, tak bych psala a psala. Nebylo by lepší to maňana?

Pro mě určitě. Už mám pocit, že voda neteče jen z nebe, ale i ve mně už se zase zvedly nádrže, které hrozí protržením. Ne však ven, ale zavalí mě vevnitř. Bolí mě kyčel jako kdyby to byla velká přehrada plná vodních kapek.

Pocity zoufalství a osamění touží po samotě a po černých brýlích, za nimiž není vidět pláč ani ten vnitřní. Během týdne jsem četla kapitoly tvůrčího psaní od spisovatelky Renaty Štulcové. Mnohé už mám vyzkoušené. Pokud o někom píšete a chcete, aby to čtenář prožil, musíte znát životopis dotyčné postavy od a až do zet. A to já znám. Pokud chcete dostat emoce do kapitoly tak, aby je čtenář prožil, musíte je mít v té chvíli taky. A to já umím. Takže se svými hrdinkami tu pláču, tu se směju, tu hledám, abych zase ztratila a jindy něco nového našla. Právě jsem u momentu, kdy Kundera a Coelho nechává své hrdinky, která opustí dálnici, aby našli svou vlastní cestu, zemřít. U Milana Kundery mě to vždy rozčílilo tak, že jsem ho přestala číst. Přesto jeho popis byťjednoho jediného ženského gesta se mi vrylo do paměti. To bych chtěla umět. Popsat pohyb tak, aby ho čtenář viděl nebo téměř při čtení učinil. Taky jsem už přišla na to, že pokud chci něco popsat, tak to musím vidět třeba i jen na youtube a pak to jde. Nebo najít přesnou a odpovídají hudbu, když chci popsat tanec či nějaký pocit. Jenže jak popsat mezery? Mezery mezi tancem, mezi vařením a hraním si s dětmi, mezery, kdy člověk nic nedělá a jen přechází od jednoho úkonu k druhému. Od jedné činnosti k druhé. V těch mezerách může zakolísat. V těch mezerách ho může přepadnout i ... V těch mezerách se může ztratit i zatratit.

Coelhova Athéna nedokázala zaplnit mezery, tak zemřela. Poslouchám píseň od Anety Langerové o vzpomínce na maminku a snažím se sama sebe ptát, jak zaplňuji mezery já sama ... Nechápu, jak někdo tak mladý mohl napsat tak krásný text. Pouštím si ho dokola. Bude mi znít ještě dlouho v uších, i když už se cédéčko nebude otáčet. A já budu doufat, že se mi podaří dopsat kapitolu do své knihy o mezerách, které jsem vždy řešila krkolomně nebo útěkem od nich. Jinak nepůjdu spát ... Jak popsat mezery je stejnou otázkou jako Jak je žít?


Na doma.cz si můžete přečíst můj nový článek o vzpomínce, jak šel Kuba do školky zde. Když se vám bude líbit, budu ráda za každé kliknutí pod článkem na: to se mi líbí :-)

Může floccinaucinihilipilification vést k manželské hádce ?

22. srpna 2011 v 23:04 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
S manželem občas na něčem i spolupracujeme. Zvláště když to manžela zaujme a jeho analytický mozek to vyhodnotí jako hodné zájmu. Tak ho právě překvapilo slovo floccinaucinihilipilification. Natolik, že ho sám vyhledal ve wikipedii, ke které já mám právě postoj zvaný floccinaucinihilipilification, takže v ní nehledám a dělám, že není.

Manža mi přetlumočil, co sloveso znamená. Napadlo ho, že je to jako výkřik z Bible marnost, marnost nebo-li výkaly, výkaly.

"Nojo", povídám já, "ale pokud to nemá mít negativní hodnocení, tak právě jsi to znegoval. Takže to floccinaucinihilipilification není rovná se marnost."

Po krátké chvíli pokračuji: "Takže vlastně by se mělo na TT psát o tom, co tě naprosto míjí, co ti připadá zbytečné, ale nesmí to být soud a hodnocení. Nýbrž pouze vyslovení postoje toho, čím se nikdy nezabýváš."

"Ano. Jenže když se tím začneš zabývat, tak už k tomu vytváříš hodnocení. Musíš to jen pojmenovat a hned od toho myšlenkově odejít", říká manža.

"Takže ten postoj floccinaucinihilipilification máš ke všemu, co se netýká práce. Neb máš v sobě zakódován další postoj, že vším ostatním se zabývám já. Jak říkáš, bačuje to má žena." (Na tohle sloveso jsem alergická. Pozn. jen pro vás).

"Jestli máš na mysli naši včerejší debatu, kdy jsi vylítla, že už zase nevím, kdo to je Hana Vodičková, když se o ní bavíme deset let, tak ..."

"Přesně tak. Kdybych tady nemluvila, tak je to jedno. Protože ty ke všemu máš postoj: je to malicherné, není to hodno mého zájmu a normálně to vyhodíš z hlavy."

Typická ukázka, jak vypadá nekonstruktivní manželská hádka na téma, o které vůbec nejde, je nicotné, je floccinaucinihilipilification.

Přemýšlím, čím se v životě nezabývám, abych to jen napsala a myšlenkově to hned pustila. K čemu zaujímám floccinaucinihilipilification postoj kromě wikipedie?

K tomu, co je v kosmetice trendy. A za manžela dodávám, že kdyby měl napsat, čím se nezabývám, tak by tohle slovo musel vymyslet, jako kdysi v 18. století jeho autor. Protože psal přesně o maníkovi, co měl floccinaucinihilipilification postoj k penězům.

Nebojte se, nehádáme se, protože po jedenácti letech partnerství máme k sobě jiný postoj než je postoj floccinaucinihilipilification.

(K tématu týdne na blog.cz "floccinaucinihilipilification")

Květina pro sixties

22. srpna 2011 v 20:57 | Edith Holá |  Svět blogu
Pozdě ale přeci - hudební květina pro milovnici sixties Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri. Šedesátá léta jsou dnes pro nás, co jsme je neprožili, opředena v každém voňavou květinou mýtů hippí dětí, kopretin ve vlasech, bosých nohou, štěstí a pohody, drog a sexu.

Užijme si to alespoň z dokonalých písní, které v té době vznikly. Moje voňavá hudební květina pro vás. Všechny tyhle písně mi trhají duši, mrazí mě po celém těle, chce se mi smát i brečet, tancovat i vzdát hold tichým úžasem. V pražském klubu Bunkr, který je pro některé z nás stejnou legendou jako Woodstock, jsem na tyto písně nikdy nemohla sedět.

Pocity z šedesátých let jsou okvětní lísky v moři emocí.
Woodstock se konal po tři slunečné dny 15. - 18. srpna 1969


Rolling Stones Good Bye Ruby Tuesday


The Doors Love street (o návštěvě hrobu Jima Morrisona jsem psala zde)

The Velvet Underground and Nico I ll Be Your Mirror


The Velvet Underground Sunday Morning

Janis Joplin Peace of My Heart



P.S. Velveti možná už patří do sedmdesátých. Tam mám své srdce ještě více.

Znalci výtvarného umění, prosím - kapitola třetí

21. srpna 2011 v 11:49 | Edith Holá |  HAPPENING PRO NEDOKLUBKO
Včera jsem do prvního článku dala tři obrazy paní Marie Řezníčkové. Dnes dám dva, které se líbí mně. Hlásím se jako první kupující:-) Nebojte obrazů je na dvě stě a v galerii Lapidárium v centru Prahy jich bude na čtyřicet.

Hodil by se nejméně jeden do mé budoucí pidi pracovny. Jenže který?


Mně se některé obrazy líbí moc. Jenže na výtvarné umění nemám oko. Takže pokud někdo na blogu tomu rozumí, prosím, napište, jak se vám obrazy zdají, za kolik byste si je koupili jen tak a v případě, že je to charitativní prodej obrazů jedné nadšedkyně pro miminka. Výtěžek půjde, jak jsem již psala, pro Nedoklubko.

Omlouvám se, fotky jsou mázlé. Až budou obrazy u nás, budeme je muset nafotit kvalitním foťákem.

Pokud se najdou další zájemci o stejný obraz, tak jen v případě, že uhradí knihu duhovek pro miminka do dlaně a Nedoklubko :-)

Paní Marie na objednávku pokreslí jakýkoliv domek či chatu, hasičárnu nebo faru :-) Zvládne překreslit jakýkoliv motiv :-)



Happening pro miminka do dlaně - kapitola druhá

21. srpna 2011 v 10:39 | Edith Holá |  HAPPENING PRO NEDOKLUBKO
Po víc jak čtyřech měsících s projektem pohádek pro kulíšky malá rekapitulace. Občas mi přijdou emaily, jak má literární tvorba pro kulíšky vypadat, že nemáte čas dívat se do dřívějších článku k výzvě nebo zde. Pokusím se krátce a jinak :-) Je to počin především nás blogerů, tak abyste věděli, co se děje a jak si projekt stojí. Maminek kulíšků se moc nezapojilo, ale projektem jsou nadšené. Škoda že se bojí něco stvořit. Mnoho pohádek je od maminek pro jejich vlastní děti. Hodně tvorby je ale i od lidí, kteří děti nemají a přesto pohádky, fantazii a hravost mají v sobě.

Piště pohádky, příběhy a básně, které byste sami zvládli číst v mezní životní situaci, kdy srdce i rozum bolí, trápí se, má strach o někoho blízkého jako je právě miminko do dlaně. Prakticky - kratší jsou vždy lepší. Hodí se nejen na JIP, ale i k uspávání našich dětí, neb více večer rodiče nezvládnou. Max. A4.

Vzniklo již dvanáct vyloženě terapeutických pohádek. Rubrika terapeutické pohádky, hiporehabilitační (o konících) a duhové.
Je v nich kulíšek (předčasně narozené dítě) a nějaký příběh právě pro něj a hlavně pro jeho maminku docházející nebo sedící dlouhé týdny na Jipce.

Další pohádky jsou o zvířátkách (zatím jedenáct)
Mají přesah v tom, že o zvířátcíh prostě člověk může číst téměř v každé situaci. Často jste napsali o zvířátku, které je něčím jiné a přesto pro svět důležitým bojovníkem nebo zvířátkem kteér přináší radost a lásku. Jako mnohdy kulíšci, i přes všechny zdravotní těžkosit halvně v prvním roce jejich života.

Vzniky i jiné pohádky - třeba deset příběhů pro první třídu o medvídkovi Mingovi.

O zdánlivě obyčejných věcech neobyčejnou fantazií. Zatím jich je devět, ale devatenáct krátkých mi zbývá na blog dát. Autorka Zuzana Zaharowska je nazývá pohajdami.

Již je vámi napsáno třináct pohádek, kde vystupují skřítci nebo víly, které pomáhají často léčením bolístek a trápení.

Básně (zatím čtrnáct)
Jsou často opravdu přímo se jménem Kulíšek. Ale jsou tam i hravé, např. až budu tygrem.

Zatím tři.

Především na PF Nedoklubka. Vyloženě se jménem kulíška. Zaítm vznikly tři. Ale vlastní prosincová tvorba by mohla knihu uzavírat. Prakticky. Velmi krátké. Plus minus 120 až 140 znaků.

Netrapte se tedy, co a jak spát. Podle rubriky, která vám padla do oka, si jednu přečtěte a zkuste to tak nebo jinak. Výzva trvá a tvorbu posílejte na eli.asek@tiscali.cz. jsme správe pohádek, takže si tvorbu přečtu a vložím na kulíškovský blog nebo nedoklubí web. Tam mám zpoždění a nejsou tam všechny literární počiny. Nestíhám.

Pokud víte o někom, kdo by mohl jakoukoliv částkou na příspění vydání pohádek pro Nedoklubko, oslovte ho, my se s ním pak spojíme. Sami hledáme intenzivně taktéž. Tiskáren, které by do toho šly máme spoustu, ale mecenáše zatím ne. Ale mé přání v kouzelné krabiččce je: "Sponzoři jsou projektem pohádkek pro kulíšky a diářem pro Neodklubko nadšeni a peníze od nich jsou cestou přímo na tento projekt." Pod diář vypadá slibně Tarakan a pro knihy se zdá být dobré nakl. Nová forma. Okdaz jak vypadá takový diář pro maminky na JIPkách v Americe je také ve včerejším článku. Náš by tma měl ještě vyb ranou literární tvorbu.
O svých duhových pohádkách uvažuji, že bych je vydala samostatně. V kartách mi vyšlo, že by to blyo lepší. Modlím se za mecenáše nebo aby happening v galerii vydělal hodně peněz. Jinak si to budu muset zaplatit sama. Tím také zmiňuji, že dvě úžasné malířky na blogu poskytly obrázky k pohádkám zdarma. idanovotna.blog.cz a duhovaposelstvi.blog.cz. Doufám, že se objeví někdo, kdo bude ilustrovat všechny pohádky. Když by z nich byla knížka, tak už by si to zasloužily :-)

HAPPENIG PRO MIMINKA DO DLAŇE

Dokonce budu páchat happening s obrazy paní Marie Řezníčkové. O tom, jak jednoho dne stála na našem dvorku tato dáma a řekla, že chce své obrazy věnovat miminkům, ať jsme jejich správci a výtěžek dáme ... Mně spadla česlit úžasem, manžel šel telefonovat kamarádovi galeristovi a ... na happening budete včas pozváni. Více ve včerejším článku ke konci i se třemi obrazy a fotem galerie Lapidárium.

Kluci si hrají v galerii, když my projednáváme přípravu a termíny happeningu (leden/únor 2012).
Na druhé fotce Matěj fotil Kubu. Tahle se mu povedla.
Včera jsem do článku dala tři obrazy paní Řezníčkové i foto celého vnitřku galerie v Rámové ulici.

Jak si správně přát aneb happening pro Nedoklubko

20. srpna 2011 v 22:16 | Edith Holá |  HAPPENING PRO NEDOKLUBKO
Čláenk jsem nazvala stejně jako se jmenuje kniha, se kterou už několik týdnů usínám. Jak si správně přát, aby se nám přání vyplnila. Mohla jsem to napsat i k minulému tématu týdne "návrat do reality", kdy na mě z mnohých článků padla tíseň, že realita určuje nás a ne že my si ji vytváříme. V naší kultuře se realita bere tak, že ji téměř nemůžeme ovlivnit. Jsme rození skeptici a kritici. Už dopředu si píšeme černé scénáře. Protože pořád je lepší být překvapený tím, že je někdo na mě milý nebo mi něco výjde, než být zase zklamaný. Duchovní život se smrskl u pár zbylých věřících na chození do kostela, mladí nadšenci pro Krista mají své sbory, než se setkájí s realitou. Zbytek věří nevěří v dobro a lásku, která k němu občas přijde, ale většinou se mu vyhne, protože naplňuje jeho vidění reality.

Pevně věřím, že realitu si vytváříme sami. I myšlenka je energie. Když vyšleme negaitivní energii, vrátí se nám zpět nebo se dokonce zdvojnásobí. Máme proto okamžitě po ruce úsloví: Čert sere vždy na stejnou hromadu. Je zvláštní, jak v černých scénářích umíme okamžitě dokreslovat daší a další temné odstíny. Proč to neumíme u barevných obrazů. Když se něco povede, tak okamžitě poděkovat a přát si další dobrý výsledek? Proč se bojíme kreslit si hezké obrazy svých přání. Třeba i s detaily? Bojíme se, že se nevyplní a budeme zklamaní, tak si radši dopředu přání obrousíme a znegujeme?

Už ve své páté duhové pohádce slovy andělíčka Barvičky učím kulíšky, jak si správně přát. Přání je něco, co si zaslouží naši pozornost. Vždyť si to přejeme, tak na to nemůžeme myslet jen tak bokem, jako kdyby to nebylo vůbec naše. Na přání si dělám chvilku klidu. Zamyslím se, jestli si to tak opravdu přeji a když zjistím že ano, tak to převedu do přítomného času. Mé přání už se plní a ne že se někdy v budoucnu má splnit. Energie přání má o to větší sílu, když si přání napíšeme na papírek. V mé krabiččce už se schovává pět do čtverečku složených přání. O přání se může mluvit, až když se vyplní, protože i pochybovačnost kamaráda je energie a znejistí i mě.

Říkala jsem si, že až se začnou plnit, budu o nich psát. Příběhy splněných přání jako jsou v knize. Tak prvním přáním bylo, že Jota je přesně to nakladatelství vhodné pro vydání knihy. Sami víte, že smlouvu už mám podepsanou. Ještě jedno přání vám už mohu poodhalit. Přání napsané před více jak 14 dny: "Mé duhové pohádky jsou v krásné knize. Nakladatel a sponzor pro ně, zápisník s ostatními básničkami a pohádkami jsou na cestě." Papírek jsem uschovala v kouzelné krabičce, poděkovala Bohu a věřím, že se stane zázrak. Když člověk věří na zázraky, tak je jeho život plný zázraků. S přáními to funguje stejně. Za dva dny - už jsme chtěli večer koupat děti - když tu někdo zazvonil. Nechápavě jsme se s mužem na sebe podívali. Kluci mezitím běželi otevřít. Na dvorku před naším domkem stála paní, která mi před dvěma roky pomáhala na zahradě. Pak už jsem ji neviděla a ani jsme si netelefonovaly. Přinesla nám med, pro děti čokoládu. Pořád jsem nechápavě zírala. Dala nám do ruky svůj foťák, ať se podíváme na její obrazy. Nafotila je a přišla se zeptat, jestli je můžeme někde vystavit. No, ... pořád jsem nechápavě zírala. Paní Maruška se nedala a řekla. "Nechám vám je. Všechny. Co z nich utržíte, dejte na miminka. Já nevím třeba babyboxy nebo..."
"Nedoklubko", dodala jsem já a začala jsem se smát.

Ještě chvíli jsme si povídaly. Manžel mezi tím stáhnul obrazy do počítače a náhledy odeslal kamarádovi galeristovi. Galerista se ozval druhý den, že obrazy jsou fajn. Půjčí galerii za nízký pronájem. Opět dorazila z čista jasna paní Maruška. Donesla klukům kočičí podložky pod talíře. A poprosila nás, abychom napsali darovací smlouvu, že opravdu všechny obrazy daruje "miminkům" a jsme jejich správci.

Dnes jsme byli v galerii Lapidárium. Rámová ulice v centru Prahy. Líbí se vám?
V ní bude někdy leden/únor roku happening s kapelou a důležitými lidmi. Po dva až tři víkendy. K tomu každý den odobroný seminář na tomtéž místě. Pověsí se na čtyřicet obrazů paní Mauršky. Na zbytek se pak časem udělá buď další akce nebo internetová aukce. Výtěžek z obrazů, propagačních klubek, náušnic, srdícček a vstupného půjde na podporu projektů Nedoklubko. Myslím, že cesta pohádek a básní z kulíškového blogu do kiny je připravována a přístí rok realizována. Stejně jako zápisník Nedoklubka pro maminky na Jipkách. Můžete se mrknout, jak vypadá zápisník organizace podporující rodiče s nedonošeňátky např. v Americe http://www.preemiestore.com/NICU-Diary_p_62.html .
Případné sponzory a mecenáše oslovujeme stejně dál.

Žádné pochybnosti v komentářích, prosím, nepište.:-) Kolem Nedoklubka je od počátku neuvěřitelně silná a pozitivní energie. Pohádkami jste se zapojili vy, obrazy k nim zdarma dali malířky také z blogu. S grafikou pomáhá Labanda nebo Lucerna. Najednou se objevila paní Maruška ... Přání fungují. Jsou vyslyšeny.
"Cesta obrazů Marie Řezníčkové je do galerie volná". To už se naplňuje. "Výtěžek je cestou k nedoklubímu zápisníku na Jipky a pohádkám pro kulíšky v malé knížečce a ve velké knize plné všech vašich literárních počinů pro ně."

Tak, prosím, přidejte se, kdo jste ještě nestihli nic napsat. Je to zázrak, který se děje a je v rozběhu. Děkuji Bohu i všem spřízněným duším.

Více obrazů paní Marušky uvidíte přístí rok v Lapidáriu. Doufám, že všichni dorazíte. Odvážně nebo anonymně. Nechám na vás. Bude to šílená dřina to zorganizovat. Určitě vás přinejmenším poprosím 14 dní před akcí o pomoc s propagací:-)


Pod rozhovorem šílený komentář

19. srpna 2011 v 23:48 | Edith Holá |  Svět blogu
Je téměř půlnoc a na mě vylezl jeden duch. Když jsem chtěla přeposlat kamarádce odkaz na rozhovor se mnou na Srdci blogu, mrkla jsem, jestli tam přibyl komentář. Přibyl. Zírala jsem a zírala a nemohu se vzpamatovat.

Nějakej Jiří Dolejš zapomněl vyplnit email. Nevím, jestli to je ten komunista nebo ne. Každopádně s komunisty se nekamarádím. V totálním šoku jsem rozklikla odkaz na jakousi K 213 a vypadl na mě článek o Baby boxech a bílém masu. O.K. To jsem psala včera a odmítám tomu věřit stejně jako vy. Jenže v článku je i to, co se šeptá o Klokáncích a o Marii Vodičkové z Fondu ohrožených dětí. Guru přes adopce. Co bude v mé knize. Kristepane a o tom šeptají i dobří lidé. Jen v tomto článku je to napálené černé na bílém.

Kdyby to ten Dolejš napsal pod můj včerejší článek k babyboxům, tak chápu, ale proč je to pod rozhovorem se mnou?

Kdo je pan Fiala? Politický vězeň. Otcové, co usilují o zrušení paragrafu 213. Rozumíte tomu někdo?!!!! Je to šílenost?

Každopádně Dolejš píše nechutným způsobem, takže i kdybych s ním v něčem měla stejné zkušenosti, tak takhle mě odradil. Krom toho Václava Havla mám ráda.

Pane Bože, kdo se to na mě lepí? Já se vůbec politikou nechci zabývat a vůbec ne šílenou a nechutně psanou.

Zvrácenost?! Babyboxy? Jukeboxy?

18. srpna 2011 v 23:12 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Dnes jsem vyslechla jeden názor, se kterým si nevím rady. A nechce se mi s ním jít spát, tak ho zde na blogu zanechám. I když pochybuji, že ho vypudím z hlavy. Bylo by to naprosto zvrácený.

Psala jsem asi před měsícem rozhořčený článek proti zrušení babyboxů, takže víte, co si o tom myslím. Nazvala jsem článek dokonce, že ministerstvo zdravotnictví museli napadnout Smrtijedi.

Teď vám napíšu názor jednoho muže, kterého nebudu jmenovat.

Babyboxy se podle něj provozují proto, aby dítě mohlo být rychle umístěno v adopci. Úředníci zmasírují sociálně slabou rodinu v krizi a ta tam dítě donese. A pak ho dají tomu, kdo si ho zaplatil.

Vyrazilo mi to dech i rozum.

Vzhledem k mému osudu, kdy jsem byla mámě kdysi také ukradena, protože měla velmi špatnou životní situaci a dodnes se takové praktiky dějí, tak mě i přesto ani na chvíli nenapadlo o babyboxech pochybovat.

Momentálně si říkám, co když je to jen nová praktika, jak ukrást miminko? Vždyť po miminkách je taková obrovská sháňka, co by za ně kdo dal.

Zvrácenost? Napište mi, že to není pravda!!!!!!!!!!!!!!!!!

Ve Výtopně jezdí Tomáš s Percym

18. srpna 2011 v 22:55 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Naši kluci všechno zdědili po nás. Už je to jasné. Po mně mají rádi pohyb, takže jsou šoféři všeho druhu. Mašinky, formule, závoďáci a závodní hry na počítači. I když mají doma meče a pistolky, tak bojovníci nejsou. Po tátovi mají v genech kavárenské povalečeství.

Byli jsme se podívat v Muzeu lega. Vůbec je to nezaujalo. Kostičkové stavebnice doma leží ladem. U nás se začíná a končí komínem. Čím větší komín, tím větší ego nám naše dítko zvěstuje. Z muzea jsme odešli s plastovými panáčky na výrobu zmrzliny. Máme doma spoustu ledových mužiků. Cestou na metro jsme skončili ve Výtopně. Že nevíte, co to je? Parádní hospoda, kde vám pití doveze starý parňák. Výtopna konečně zareagovala na oblíbenost mašinky Tomáše a kluci tak mohli běhat podél kolejí za Tomášem a Percym.

Fotky najdete na závoďáckém blogu "Tomáši, kde jsi?".

Jen si dovoluji připomenout, že výzva k psaní pohádek, příběhů a básní pro kulíšky není odpískaná. Stálé depo kulíškový blog nejen pro kulíšky nebo nedoklubí web čeká na další vagony vaší literární tvorby.

Je nové nádraží Vánoční. Pan výpravčí čeká na vaši tvorbu na PF sdružení Nedoklubko.

Nádražní schránka: eli.asek@tiscali.cz

Pozor, pozor, na druhou kolej právě přivezl vlak 22 pohádek jako je 22 tarotových karet. Tři jsou už vyložené. Autorkou Zuzka Zaharowska a napsala je pro vlastní děti.

Rani srani

17. srpna 2011 v 22:31 | Edith Holá |  Téma týdne
Tento článek je na mém blogu zcela vyjímkou. Slova v něm použitá jinak v textech nepoužívám. Ale co se dá dělat, když je tematem týdne na blog.cz "toaleťák".

Nedávno jsem poprosila manžela, aby nezapomínal na mou potřebu sdílení se. Stále totiž nechápe, co to je. Tak jsem mu do jednoho jeho softwarového okénka vepsala, že mi má vyprávět ne o práci a obchodních věcech kolem, ale o tom, co si povídal s kolegy, co měli k obědu nebo co viděl a slyšel cestou domů. To jsem ale netušila, že si díky tomu vyslechnu občas chlapský pohled na svět a jejich humor. Tak se nedávno celé dopoledne smáli tomu, že na facebooku našli ženu, která se jmenuje Rani Srani. Celé osazenstvo open officu se smálo. Samozřejmě že kolegové jsou pouze muži. Mně jako ženě to vůbec nepřipadá k zasmání. Jenže pak mi došlo, že prostě muži to tak povětšinou mají. Ráno trůní na záchodě. Musí udělat velkou potřebu, stůj co stůj. Když se to nepodaří, většinou to během dne už nezvládnou. Muži totiž umí dělat jen jednu věc. Když pracují, tak pracují a neodbíhají. Když chodí, tak dojdou, kam měli naplánováno. Odbočky nedělají. Když jedí, tak dojedí. Když kouří, tak dokouří, když telefonují,
tak prosím nerušit. Není čas na velkou potřebu. Naproti tomu ženy chodí na velkou kdykoliv během dne, když to na ně prostě přijde. Netrůní, většinou si na WC u toho nečtou. Udělají potřebu a jdou zase vařit, dodělávat rozdělané, odnášet poházené věci cestou tam a zase zpět. Na mateřské dovolené ještě při té krátké chvíli strávené na záchodě mají mnohdy na klíně kojence nebo před sebou na zemi nebo se batole dožaduje podívání, jak to maminka dělá. V horším případě dorazí matka na poslední chvíli na záchod a zjistí, že role toaletního papíru je rozmotána a nakrásně trůní v záchodové míse. A je po sraní. Nadává si, že není chlap a že si neudělala také dvacetiminutovku po ránu, když děti spaly. Vytahá rozmočený toaleťák, vynadá dítěti, zjistí, že ho nemá kam dát. Tak ho vrátí do mísy, doběhne pro koš, vytáhne zvonem znovu rozňahňaný toaleťák, chce roztrhnout dítě, které přitom pomáhá a toaleťák je všude. V lepším případě je po sraní.

Je to už pár let, co jsem si vyslechla rozhovor mého muže s naším společným známým. Bavili se o tom, jak se vykadí, pak si úhledně složí toaleťák a použijí ho. Kamarád to tak dokonce udělá osmkrát. Na závěr použijí vlhčený. Kulturu vlhčených toaleťáků přinesl do mého života manžel. Je po mamince Němec. V Německu to mají vychytané. Já jsem to z totalitní socialistické doby neznala. Na jednovrstvý toaleťák a příšerné dámské vložky byly často fronty. Dnes si můžeme vedle vlhčeného toaleťáku vybrat i navoněný mokrý pro děti a také papírové pětivrstvé. Luxusní utírání. No comment.

(K tématu týdne na blog.cz "toaleťák".)

Vyhazuji! Celé odstavce ...

13. srpna 2011 v 15:18 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Zase malá reportáž z tvůrčího psaní :-) Předešlé články v rubrice Reportáž o psaní knihy.

Poprvé mám ze svého rukopisu vyházet celé pasáže a ne pouze pozměnit věty. Hledám CD, které by mě k tomu dopomohlo. CKMM jsem často psala a stále píšu za podpory hudby. Mě hudba vždy stimuluje k obrazům a pak se mi zadaří dostat to i do textu. Chtěla jsem šáhnout po Patti Smith, jenže to bych mohla taky celý rukopis hodit do koše. Ostatně to právě málem udělal náš benjamínek. Celý vytištěný rukopis shodil ze stolu a prohlásil: "Boudel. Vyhodit". Má pravdu. Jako všechny duchovní směry, když říkají ukliď si kolem sebe a uleví se tobě. Udržuj čistotu, ať můžeš dýchat volně. Jo, můj rukopis potřebuje trochu motýlích křídel. Tak já jdu na to. Vsadila jsem na Zuzanu Smatanovou a na mé oblíbené CD od ní Entirely good. Je tam správný kytarový nářez a zároveň odmlky. Čas na rozloučení se a zklidnění. Dostala jsem za úkol vyhodit všechny odstavce, kde píšu o tom, že nemohu psát nebo že si psaním něco řeším. Mé patoky spodních vln. Mohu to nechat jen v jedné kapitole, kde je to oprávněné, kde to dokumentuje, jak se cítí dítě - oběť i v dospělosti, když má propad, kdy se mu film spojí z dětství se současností a přes okýnka filmu není vidět.
Dost okecávání. Jdu na to. Musím se rozloučit ...

Hotovo. Aspoň na papíře. Až děti usnou, vymažu to z wordového rukopisu a redaktorce pošlu vyčištěné. Pak mi během týdne přijde první půlka rukopisu s jejími poznámkami, kde co neladí, nesedí atd. .

Jinak předmluva a epilog jsou schváleny i s poděkováním blogové komunitě. Jupí!!!

Také jsem aktualizovala leták na svůj blog Cesta ke kořenům. Je vlevo nahoře nad rubrikami. Jeden čas jsem ho společně s výzvou k psaní tvorby pro kulíšky všude s sebou nosila a nechávala tu v tanečním studiu, kam chodím tancovat, jindy zase na logopedii, Kubík to rozdával maminkám na hřišti atd. Chtěla jsem, aby mé texty, povídku o surogaci, rozepsanou Cestu a Renu četli i další lidé mimo blogový svět. Bohužel tito lidé nezanechávají komentář, ale při rozhovoru vás občas překvapí, když mě někdo osloví "Edith, jak jsi psala ..." A já pár pikosekund koukám ... Ale už si na své jméno přijaté při křtu po své konverzi zvykám i mimo blog.

Večer nebo zítra se chystám dostat do textu hadí tanec. Prý se tanec nedá popsat. Když manžel vyvenčí kluky, tak to tam dostanu, i když ani na netu jsem nenašla žádný popis hadích paží. Kdo jste četl CKMM, tušíte, proč tam musím hada dostat :-)


Grafiku knihy vytvořila Labanda.

Edith, pindíkománie a Monyová

12. srpna 2011 v 23:12 | Edith Holá |  Svět blogu
Na Srdci blogu najdete rozhovor s blogovou hvězdou Edith Holou. Kdo jste ještě nečetl, spěchejte si to přečíst :-)

Rozhodla jsem se, že ačkoli padám únavou, tak musím něco napsat, neb díky mému rozhovoru ke mně na blog přichází noví lidé a prní, co čtou, je, že máme doma přepindíkováno. Dnes jsem se držela až do večera. Když ale Kuba nechtěl jíst večeři, kterou jsem s láskou uvařila a křičel, že to jíst nebude, protože to není maso ale pindíci, tak jsem se nechala strhnout a zařvala jsem: "Já ti dám pindíci. Namaluju ti na zadek tak velkého, že budeš koukat." Kuba se válel smíchy, až jsem se nakonec přidala, když mi došlo, co za nesmysl jsem vytvořila. Jsem máma na baterky.

Před večeří jsem si četla v jednom magazínu vyprávění o Monyové. Nečetla jsem jí. Popravdě jsem jí vůbec neznala. Je to možné, že existuje v Čechách žena, která ji nezná? Ano. Její styl mě míjí. I úryvky ve zmíněném článku nejsou šálkem mého čaje. Vlastně patřila mezi ty autory, co se psaním uživí. Mezi těch pouhých deset šťastlivců. Vyprávění o ní bylo sestaveno i z jejích výroků. Páni, když jí políbila múza, tak dokázala jednou psát v zátahu devatenáct hodin. To bych taky dokázala. Jenže mě to rodina nedovolí. Dnes mě políbila a napsala jsem v zátahu konečně surogátní povídku ze strany matky, které dítě odnosila jiná. Psala bych ještě dál, dotáhla bych ji klidně do konce, ale manžel je nervozní.

A k té Simoně Monyové. Je šílené, že ti, co to tušili, jí to nevěřili, co za peklo doma má. Největší hrůzy se čato dějí za dveřmi domovů.

Máme doma přepindíkováno

11. srpna 2011 v 19:46 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Pomooooc! Poraďte!!!! Zřejmě k nám domů se zpožděním dorazila vlna onoho prvního nárůstu testosteronu. Můj závoďácký filozof si to přebral mozečkem po svém. Od rána do večera používá slovo pindík. Nezabraly odměny, nezabraly ani zákazy zmrzlin, dokonce ani zákaz Nintenda. Myslela jsem si, že z intelektuálních rodin nemůže vzejít dítě, které třeba říká za každým slovem "vole". Radši se rozloučím s dalším mýtem o dětech a rodinách. V necelých šesti letech máme pindíky v polívkách, pindíkovatá je zmrzlina, platíme pinďovou korunou, ... Já už nemám pro něho napsat všechny pohádky na světě, ale pouze o pindíkách a prý by to četly všechny děti. Taky si to myslíte? Jsem jenom já out?

Rozhodla jsem se, že se dnes nenechám slovem pindík vytočit. Budu si pouze čárkovat, kolikrát padlo a pokud bude v pozoruhodném spojení, tak si to zapíšu, protože nevím, kam na to můj syn chodí. První se objevilo kolem jedenácté dopoledne. Šel dovřít pindičku namísto ledničky. Ovocné knedlíky byly pindlíky. Na procházce a nákupu se to rozjelo ve velkém. Jeho mladší bráška Matěj se nejprve rozčiloval a křičel: "Kubo, nezikej pindik", "Pindik ne!!! To je auto", "Kubo, neni pindikovaty, to je zelený." Nakonec se rozveselil a sám svůj oblíbený popěvek o tuleních z iglů zpíval: "iglu glů, iglu lů, lalala, pindík." S večerem započal ještě větší nárůst pindíků. Dokonce se Kuba rozhodl básnit: Pindíci mají Vánoce, závodí ve sněhu velice. Počet čárek narostl na 74 pindíků za celý den. Výsledek mu však radši nesdělím, neb jako závodník je soutěživý a zítra by to řekl ještě víckrát.

V naší rodině, když si odmyslím kočku Ťupku a kastráta Eliáše, jsem jediná ženská. Večer mám totálně přepindíkováno, takže už neumím psát ani o ničem jiném. Tak ještě tu pohádku o pindíkovi. Jenže téma týdne "porno" bylo minulý týden.

Tiše doufám, že to brzy přejde. A nedorazí brzy to "vole".

Pomoooc, já chci hodnou, statickou, tulící se holčičku!!!!

Duhou obohacený návrat

10. srpna 2011 v 22:51 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
S klukama začínáme zvládat reálný svět

Na mateřské dovolené jsem se dostala mimo tento svět. Doma nejsem nikdy sama. Někdy za celý den nepromluvím s žádným dospělým člověkem. Každý den vyvenčení dětí nejlépe na hřiště. V autobuse na vyhrazeném místě pro matky s kočárkem. Do restaurace s dětmi pouze tam, kde je dětský koutek a ani to někdy nevyjde. Prostě život s dětmi a často podle dětí. Do určitého věku těchto malých pižďuchů. U nás právě nastává zlom. Zřejmě u nás končí doba kočárku a strachu, že jakákoliv cesta mezi lidi se může během pikosekundy změnit v nervák. Už máme s klukama za sebou dva větší výlety. Sama s nimi bez nějaké tety nebo tatínka. Minulý týden jsem zvládli podmořský svět a včera jsem s nimi v klidu absolvovala výlet do Dinoparku.

Po ulicích kráčím a za packy držím své kluky. Cítím se nádherně. Žádný kočár přede mnou. Téměř vymizely rvačky o každý čudlík u semaforu nebo výtahu. Prostě kráčíme, kam potřebujeme a dokonce tam dojdeme. Na dinosaurech pohoda. Pak jsme zašli do pro mě nového knihkupectví s kavárnou v tom samém obchodním centru. A strávili tam příjemnou hodinku. Možná i déle. Kluci si prohlíželi knihy a sem tam si sjeli na skluzavce ve velmi hezkém koutku mezi dětskými knihami. Pak jsme si v kavárně dali džusy. Nic nerozlili. Znovu si prohlídli všechny knihy a dohodli se, za které utratíme peníze a za které ne.

Nazpátek k metru nás čekala duha. Dokonce dvojitá. Můj návrat do reality a hlavně mezi lidi stojí za to a je přenádherný. Navíc obohacený nejenom dvojí duhou ale dvěmi zlatými pižďuchy.


Takhle usměvavou a hrdou mě umí nafotit jen Kubík.

Kluci lovili dinosauří ocas:-) Chlapeček v zelené bundě není můj.

Princezna Matěj(ka)

8. srpna 2011 v 9:34 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Osud mi nedopřál holčičku, ale Matěj ji vynahradí:-) Už jsem psala, co všechno Matýsek vymýšlí. Jak jeho jméno Matěj opravdu evokuje neustále pocit, že je opravdu matěj. Momentálně má princeznovské období. Tedy kromě dalších starých i nových rošťáren a hodinového hysterického vztekání obden.

Nedávno jsem už nevěděla, jak ho zabavit. Vzpomněla jsem si, že přesně ve dvou a půl letech Kuba miloval samolepky. Hezky si je lepil do stickers alb a já mu k tomu někdy dokreslila nějaké obrázky. Tak jsme třeba koupili nálepky mašinek a vytvořili celé nádraží a Kuba k jednotlivým kolejím s číslem samozřejmě dodal tu vagón, tu lokomotivu. Společně jsme dokreslili kouř z parňáku atd.

Matěj si vybral hvězdičky. Prý bude princezna. Zasmála jsem se a koupila jsem mu to jakožto i album na ně. Album je speciální. Nálepky jdou zase odlepit a dítě je tak může lepit pořád dokola. Cestou domů jsem si říkala, že končí éra 100 x denně kreslení rošťandy Pipi punčochaté a pokusím se o hodné princezny.

Drahý stickers album jsem koupila úplně na nic. Matěj ze sebe opravdu udělal princeznu.

Parádnické fotky naší malé princezny Matějky :-) na závoďáckém blogu. Jo, a ještě se musím postěžovat. Cokoliv si koupím nové (náhrdelník, tričko s motýly, šatičky, gumičku na vlasy, ...), tak je jeho:-) Hatěje, jak o sobě mluví.

"Jsem krasnej pincezna?", ptá se Hatěj.
"Ano, jsi krásná princezna!"
"Jů"
"Muzes nafotit?!", zeptá se.
Matěj se nakrucuje a já fotím. Popojde o kus dál a zase: "Muzes nafotit?" A tak pořád dokola.


Další fotky a pozvání na rande na závoďáckém blogu Princezna Hatějka :-) a tady tančící Matěj, další zde a prdící zpěv.

Pornografický vztah

7. srpna 2011 v 21:08 | Edith Holá |  Téma týdne
Pornografický vztah je stejně zavádějící název francouzského filmu jako porno samo o sobě. Co nám vlastně slibuje název porno? Naplnit naše nejtajnější sexuální fantazie, poučení se v polohách a praktikách, které si pak přejeme přenést do našeho sexuálního života, do vztahu s druhým člověkem, ... Viděla jsem jedno jediné péčko asi ve dvacetipěti letech. Nuda, nuda, nuda. Zato film Pornografický vztah je vzrůšo. Nenudila jsem se ani minutu. Přesto splněná erotická fantazie mezi hlavními hrdiny zůstává utajena. Okem ji nespatříme a slovem se o ní zmiňují v retrospektivě s citem a plachostí. Setkávání, které bylo založeno na anonymitě a za účelem naplnění tajného sexuálnío přání ženy, přerostl nakonec v krásný příběh a vztah. Tohle mi v péčku chybělo. Konverzace jak z Manuely (tu jsem viděla jednoukráte po asi deset minut a málem se mi zastavil rozum). K akci došlo na závěr a co. Nic. Občas tady na blogu se někdo zmiňuje o tom, že porno může navodit uhasínající fantazii po mnoha letech v manželství. Nemůže. Pokud komunikace pouze doutná a nejsou společné zážitky, sexem se nic nerozhoří. Také jsem si právě přečetla, že porno sledují všichni a kdo ne, tak lže. Jsem pravdivec. Porno mě vůbec neláká sledovat.

Já jsem prostě člověk sdílení a zážitků. Takže pokud bych se chtěla rozhořet a něčemu přiučit, tak doporučuji naživo. Nejlépe v mladém věku, kdy nemáte snubní prsten. Pak už to nejde, pokud si nechcete zkazit partnerství. Velmi se mi líbilo, že kdysi se mládenci chodili zaučovat ke starším dámám. Škoda že tento zvyk vymizel. I když možná ne. Kolik mladíků má často aspoň jeden vztah s mnohem starší ženou?

Pornografický vztah je úžasný film. Mnoho z nás má sexuální fantazii, kterou by si rád splnil. Filmem je ale jasně vidět, že maximálně jednou:-). Jinak z toho započne vztah a hlavní hrdinové se cítí ztraceni. Nakonec ztratí i to, co mezi nimi zahořelo. Žena zpětně vzpomíná, že to, "co spolu dělali", a plaše se usměje, byl akt lásky. V momentě přiznání si zamilovanosti, se rozhodnou stvrdit lásku "běžným" milováním. Žena u něj pronáší krásná slova: Ve filmu je vždy sex buď peklo nebo nebe (nirvána). V realitě je sex vždy něco mezi tím.

Mládí je čas na učení a získávání zkušeností. Možná by nebylo odvěci zavést takové rituály pro mladíky jako byly dříve. Možná by pak nemuseli sjíždět nudná péčka a jejich ženy by nemusely mít tajná i obyčejná sexuální přání, kterými se hemží různé zpovědnice v dámských časopisech. Jsem často v šoku, když mi některá z žen vypráví nebo čtu takovou zpověď, že po mnoha letech v manželství měla orgasmus až s milencem. Jejího muže to nezajímá, že se neudělá. Dnes kdy se časopisy hemží sexem, až se to člověku protiví, je realita někdy bída. Poslední dobou jediné dva články, které jsem četla o sexu, byly o tom, že existují asexuální lidé. Prostě je naplňuje tvořivost a sex nepotřebují a ani se jim neobjevuje ve snu. Ani neonanují. Už mě unavuje to, že každý druhý článek v časopise a zejména na on-line magazínech je o tom, jak to všichni potřebujeme a jinak jsme nemocní. Tihle lidé jsou zdraví a nevykazují ani žádnou úchylku. Dokonce založili celosvětové hnutí.

Film Pornografický vztah se prodává v Levných knihách. Za 17 kč. To je tedy vzrůšo. Nebo devalvace vkusného. Za péčko někteří lidé utratí možná mnohem víc. Takový výborný film!

(K tématu týdne na blogu.cz "porno")