Terapie začala (pokr. příběhů Reny) - 12. kapitola

10. července 2011 v 22:53 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
S příběhem Reny, která se rozhodne podstoupit tříměsíční intenzivní terapii, pokračuji po několika měsících. Na mém blogu je 11 kapitol. Od této kapitoly píši nejdříve do wordu, takže kapitoly už nebudou psány prioritně pro blog. Budou třeba i delší. Také jsem začala psát v ich formě. Možná se mi tak bude psát líp. Předešlých jedenáct je zatím stále ve třetí osobě.

Tento perex je a bude před každou kapitolou.
Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno. Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)

Seděli jsme v křeslech dokolečka. Ticho téměř hmatatelné. Bylo vidět, že se všichni ošíváme. Snažila jsem se dělat, že jsem v pohodě. Ale bylo mi ouvej. Prohlížela jsem si nenápadně lidi na křeslech. Všichni vypadali blbě. Hnědě nebo šedivě. Jeden muž byl scvrklý a celý v hnědém. I v ruce držel hnědý kufírek. Dorazil se zpožděním a vypadal, že se propadne hanbou. Sedl si a kufírek si několikrát přitáhl těsněji ke křeslu. Dívala jsem se na ty lidi a říkala si, že s některými bych se asi v životě nebavila. Uvědomila jsem si, že tu nejsme ale na sedánku v kavárně. Ale jsme si rovni. Pacienti. Pacoši. Zřejmě vypadám stejně blbě jako oni. Vytahaný hnědo béžový svetr. Černé kalhoty. Tmavě modrý rolák. Už několik měsíců bez roláku ani ránu, aby mi nenafoukaly trapézy. A abych schovala ztuhlý krk. Nikdo jiný tady nemá rolák. Jedné paní vpravo přede mnou naskákaly červené fleky na krku. S nikým se nesetkávám očima. Všichni zrakem bloudí. Určitě se ale po očku snaží dívat na druhé. Ještě pořád mohu zdrhnout. Třeba někomu zabírám místo.
Do dveří vlítne chlápek s rozevlátým baloňákem a černým světáckým kloboukem. Švihák. Vypadá sebejistě. Podnikatel? Drahé hadry. Sedá si ob křeslo po mé pravé ruce. Uvědomuji si, že jediný nevypadá zašle. Vedle mě sedí dívka, co mi uvařila čaj. Stejně jako já se schovává za veliký hrnek. Obě pořád usrkáváme. Po mé levici sedí šedivý muž. Pak další chlápek. Dále útlounká starší blondýnka. Pak onen hnědý mužík. Dvě křesla jsou prázdná. Vedle paní s flekama. Drobná dětská blondýnka. Bonviván v baloňáku, dívka s čajem a já s čajem.

Přišly terapeutky. Sedly si do volných křesel naproti dveřím. Ta, co mě přijímala, je psychitrička Alex. Bude vedoucí skupiny. Je mateřský a hřejivý typ. Hned je mi líp. Ráda ji vidím. Vedle ní se usadila vytáhlá holka. Janka nás bude mít na komunitu po ranním příchodu. A po dvouhodinové skupině budeme mít s ní neverbální techniky, cvičení nebo relaxaci a krátké sdílení. Pak hajdy domů. Snaží se to odlehčit. Mám zatuhlý krk a strach. Nikdo se na nic neptá. Jendou týdně v pátek se na skupinu přijde podívat supervizor. Vlastně ředitel celého stacionáře. Od kamarádky, která zažila skupinu přede mnou, vím, že ten člověk je nářez. Mám ještě větší strach.

Dnes budeme mít jen komunitu a pak si dojděte k psycholožce pro výsledky testů a ke mně pro případné neschopenky, říká Alex. Všichni si máme tykat.
Tak jak se máte?, zahajuje Janka. "No tak, někdo přece začněte. Povězte jméno, proč jste tady, jak se cítíte?"
Nesnáším, nesnáším, nesnáším. Kolečka představování. Asi začnu první, abych už to měla za sebou. Pak zdrhnu. Začíná bonviván. Nemohu se moc soustředit. Děsně mě buší srdce. Snažím si sumírovat co řeknu. Slyším, jak Hynek říká, že má praxi ve sdílení se s pacošema, tak začne. Byl v Bohnicích po pokusu o sebevraždu. Bohužel ho manželka našla, tak ho zachránili. Čtrnáct dní byl doma a doporučili mu pokračovat na skupinové terapii. Jsem v šoku z jeho sebevraždy. Vypadá tak dobře. Co ho k tomu mohlo dohnat? Svou drzostí a sebejistým hlasem mi leze na nervy, ale zároveň mi dodává odvahu. Ještě víc si ale říkám, co tady dělám. Slova se ujala žena s červenými fleky na krku. Martina mluví a mluví o tom, jak je nešťastná, protože má handicapované dítě. Pořád se sním musí učit. Manžel vůbec nepomáhá. Stává se jí, že náhle kolabuje. Ve frontě v obchodě. Na ulici. Fleky se jí zvětšují. Má je na i tváři a z krku se rozlévají do výstřihu. Mezi řečí říká, že má ještě jednu dceru. Ale sní nejsou problémy. O ní ani neví. Skupinka jí byla doporučena, ale neví, jestli to je pro ní dobré. Vlastně nemá problémy. Možná by byla lepší individuální terapie.
Alex si bere slovo a všem nám sdělí, že prvních čtrnáct dní je rozjezdových. Pokud se domluvíme, může se ze skupinové odejít. Stává se to málokdy, ale je tady taková možnost. Po čtrnácti dnech už se to nedoporučuje. Skupina už je v léčebném procesu.

Pak začne mluvit starší blondýnka. Účetní Anežka. Zase mi naskakuje pitomá myšlenka, že tady sedím s lidmi, se kterými bych se jinak u jednoho stolu nesešla. Mohla by být mou mámou. Je dlouhodobě na neschopence kvůli různým bolestem. Žije sama se synem. Hnědý muž mezi ní a Jankou se představuje. Filip, věk mého otce. Má deprese už deset let. Léky moc nezabírají. Léčil se kdysi v Bohnicích, ale to už nechce. Zkusí tedy docházení na denní skupinu.
Po něm se odhodlávám mluvit.
"Je mi trapně, že tady jsem. Vůbec mi vlastně nic není. Mám jen migrény a pořád zatuhlý krk. Možná že je někdo důležitější, kdo by tady mohl být."
"Reno, tady se neměří, kdo má větší či menší míru utrpení. Tady se učíme, jak se cítíme, jak a co prožíváme a jak s tím zacházíme. Naučíme se, aby nám bylo líp s tím, jací jsme a prožívat tak, aby nám bylo líp." Cítím se rozpačitě a už nechci nic dodávat. Jógínská babička mi stejně říkala, víc poslouchej. Z příběhů druhých se nejvíc naučíš, co děláš blbě.
Milan říká, že všechno zvládá a taky neví, proč tu je. Možná rovněž zabírá potřebnějšímu člověku místo. Poslal ho sem obvoďák. Má bolesti od krku až po prsty. "Tenisové lokty se tomu říká" a snaží se u všeho usmívat. Rodinu má zlatou. Kluka a holku ve věku nás a ukáže na mě a na holku vedle mě. Jsou to dobračiska. Manželka ho ve všem podporuje. Připadá mi, že úsměv mu snad plastikové vytvořili trvalý. Ale jakoby se jím omlouval. Z tašky vytáhne květiny a všechny ženy podaruje. Uff, zazní ve mně.
Emočně tím rozhodí blondýnku v naší pravé půlce od dveří. Ilona překotně mluví o tom, jak pět let utajovala mentální anorexii s bulimií. Všechno ale zvládá. Pracuje. Tají se mi z jejího drajvu dech a zároveň se stahuji ještě víc. Něco dál mluví a mluví. Terapeutka Janka ji zastavuje, protože každý tak nějak má na sdílení při komunitě pět minut. Pokud to přetáhne, ošidí jiného. "Od zítřka si to už hlídejte sami", usměje se šibalsky a mě napadne, jak asi to budeme dělat, když to někdo bude překračovat. Já poslechnout umím, to jsem si jistá. Slečna vedle mě ladným gestem položí hrnek čaje a zvláštním tónem říká, že se jmenuje Judita. Má deprese od dětství. Zvládá studovat dvě vysoké školy. Rodiče rozvedení. Má garsonku, ale nemůže tam sama být. Je radši u mámy, i když jí tam není dobře. Asi tady má být, ale také se necítí, že by to měla tak těžké, aby tady zabírala místo. Kývá hlavou jakoby přemýšlela dál a lovila slova, ale už je tiše a dívá se dolů. Poslední mluví šedivý muž po mé levici, který sedí přesně naproti terapeutkám a zády ke dveřím. Pavel má zvučný hlas. Tak nějak se mu daří materiálně a v práci, ale je stále sám. Už si na to zvykl, ale tohle bere jako poslední šanci něco změnit. Bude dál však docházet do práce, jak se už při přijímání domluvil a hodí hlavou k Alex. "Víte, že s vámi nesouhlasím, Pavle. Terapie není sranda. Může se vám otevřít ledasco." Pavel trvá na svém, že to zvládne. "Nesouhlasím s tím, ale nemohu vám to zakázat. Uvidíme, jak to budete zvládat. Každopádně účast na ranních komunitách je povinná jakožto na dalším programu. Žádné pozdní příchody. Práci musíte tedy zvládat až po skončení programu ve stacionáři. Kdykoliv si můžete i v průběhu terapie přijít pro neschopenku."
Janka dodává ke všem: "Omlová vás jedině nemoc. Ale ne ta, pro kterou jste tady. I když vás přepadnou v průběhu terapie pro vás známe bolesti, pokuste se dorazit. Neskrývejte se jako doteď. Zvládat nic nemusíte. Můžete si tady lehnout i na lehátko v rohu, pokud vám bude zle. V aktuálním stavu se pokusíme na skupince zjistit, co se děje uvnitř. Ale musíte přijít."
Teprv nyní zjišťuji, že je tu lehátko. Respektive hromada žíněnek s matrací nahoře a přehozené dekou. Pořád mám pocit, že se tu něco děje, ale nevím co.

Alex s Jankou nás ještě povzbuzují. Domnívají se, že se jim podařilo sestavit dobrou skupinu. Mužů a žen je tu přesně napůl. To nebývá. Většinou jsou samé ženy nebo jeden dva muži. A ještě jsou tu věkově rodiče a jejich dospělé děti. A dívá se naším směrem. Snažím se pousmát. Hlava mi bzuní ze všech příběhů. A dokola se mi mele přes všechno věta: zvládat nic nemusíte.

Jdu si pro výsledky testů a pak musím pro neschopenku.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 plus size mother of the bride dresses plus size mother of the bride dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:13 | Reagovat

Q. What goes up when the rain comes down?
http://www.untildress.net/bridesmaid-dresses.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama