Kolaps bez příčiny

8. července 2011 v 21:23 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Jako se říká rebel bez příčiny, tak já bych o sobě mohla říci, že mám občas kolapsy bez příčiny. Nebo je to prostě nastřádání mnoha vydané energie, až jedu z rezervy a pak už nemám nic a stejně jedu. Objeví se mi v očích mé nevyplakané slzy. Zase mám touhu nasadit si černé brýle a pod nimi plakat i na ulicích, aby nikdo neviděl. Jenže je to jen přání. Neumím to. Tak se mi stáhne krk. Cévy. Před třemi dny mi najednou odešla levá ruka. Kdyby odpochodovala daleko, bylo by to snad lepší. Šíleně bolela. Hodinu jsem nemohla otočit hlavu doprava a dát ji dozadu. Šlo to jen dolů k hrudníku. Manžel mě namazal babičkovskou levandulí. Po hodině odešlo to nejhorší, takže jsem na pohotovost na injekci neodjela. Snad nějaký špatný pohyb nebo co. V pondělí jsem měla tak velkou radost, že jsem dopsala duhovky a ze zpětné reakce dvou maminek kulíšků mi bylo skoro štěstím blaženě. To je můj cíl, to je můj úkol, to mě těší a konečně žiji svůj sen a je mi dobře. Druhý den odešlo vše jako mávnutím proutku. I když vím, že se nemá nic uchopovat, tak to nešlo. Funguji, jedeme s dětmi mrknout se na stavbu našeho příštího bydlení v Čakovicích. Krásný výlet. Hezké okolí. Krmíme kačenky. Těšíme se, až tam budeme bydlet. Večer se mi zatne bolest do levé ruky už od krku. Druhý den to trvá. Jsem nervozní jako pes. Nesnáším sebe, své děti, rodinný život. Brouzdám po wellnes akcích pro ženy. Na dovolenou nemáme, šetříme prachy na nové bydlení. A dovolená s manželem a dětmi je stejně záhul. Myslím na odpočinek v Riapsu, kde jsem ale nikdy nebyla. Třetí den odešla bolest ruky. Jen vím, kde to bolelo nejvíc. Neodešel však smutek, neodešly však slzy bez příčiny na krajíčku očí a v srdci. Měla bych psát. Pohádky, opravovat Cestu, Renu. Měla bych dávat pohádky na blog nebo web. Měla bych nedělat nic. Naordinovat si ticho, ale kde. Kuba má zvýšený tón hlasu. Matěj je v období vzdoru a kopíruje tónem staršího bráchu. Hluk. Pořád jsem v hrozném hluku. Včera jsem chtěla jít spát v deset, abych dohnala stres z toho, jak Matěj boural na motorce. Ale to už bylo minulý týden. Měla jsem hrozné zimnice i v tomhle vedru. Matěj si zarazil dva zuby do dásní. krve bylo plno. Jeli jsme sanitkou zakrvácení na Bulovku. Matěje připoutali, ale on chtěl být u mě na klíně. Řval jak pominutý. Chtělo se mi zvracet a mít ho na klíně, ale musela jsem fungovat. Saniťák ho násilím držel na lůžku v těch pásech. Na Bulovce zuby neumí. Tak jsme jeli do Motola. Už taxíkem. Sanitku bych nepřežila. Taxikář nás vzal i zakrvácené. V Motole řekli pade na pade. Buď se zuby chytí nebo ne. Strašný stres a Matějův pláč. Padlo na mě zoufalství ze zubů, z nevyspání, ze šoku, ze všeho. Večer jsem chtěla spát a být sama. Jenže je tu rodina, nemocný Matěj, manžel co má své touhy. Chodím spát a mám zimnice a výčitky.
Kam hlavu složit. Snad úděl matky. Dnes jsem na návštěvě na kluky zařvala, protože Kuba kousnul Matěje. Miminko kamarádky se leklo. Kam jsem se to dostala, že s dvěmi dětmi už řvu tak, že zapomenu, že je tam malé miminko? Když byl Kuba malý tak se u nás téměř šeptalo. Pořád všude hluk. Vytvářím ho já. Mí synové. Pořád všude bordel. Měla bych uklízet. Uklidila jsem a stejně to není ono. Měla bych psát pohádky pro Kubu. Dodělat hry pro něj. Měla bych dodělat do duhovek to, co opravila editorka. Měla bych si přečíst všechny články svých oblíbených na blogu. Por doma.cz nic nemám. Zapomněla jsem s Kubou udělat logopedii. Donutila jsem ho jen namalovat panáčky. U zubaře to dopadlo dobře. Zuby snad drží. Kontrola zase za týden. Matěj poprvé nebrečel. Asi se mu nová paní zubařka líbila. Chtěla bych si přečíst hezkou knihu na břehu moře nebo u praskajícího krbu. Nebo jen tak v posteli. Usnout u ní. Sama. V tichu. Jenže nevím, co číst. U všeho mi jede mozek naplno, takže se nemohu začíst. Proboha vypněte Edith Holou. Potřebuji ticho a nebýt. Nebo být? Sama? V tichu. Možná bych se potřebovala jenom vyspat. Vzala jsme si ráno neurol. Ruka přestala bolet a krk přestal být ztuhnutý. Zase to je vše neurotické a já nevím proč. Nechci brát prášky ani jednou za čas. Co mám přestat dělat? Kdybych tak uměla žít někde v domku bez netu, mobilu, pěstovat kytičky, ředkvičky a být spokojená, opečovávat svou rodinu, péci jim koláče a být.
Off.
Ale co teď?
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alisa Alisa | Web | 8. července 2011 v 21:41 | Reagovat

Až mi podskočilo srdce . Dúfam, že sa ťa to nedotkne, ale moje obavy najprv smerujú k Matějovi . Je už v poriadku ? Chudáčik malý . :-( Bože, ako mi je ho ľúto .

S tvojím stavom ti ja asi nepomôžem . Hold, človek je občas v depke a potrebuje sa hlavne vypísať . Ono to nakoniec aj tak vždy prejde . Len si netreba pridávať stresy tým, že sa budeš obviňovať, koľko vecí robíš zle . No tak si na chalanov kričala pred dieťaťom . Bože, aj dokonalému raz odídu nervy . A to, že máš doma neporiadok a hluk už proste k deckám patrí . Toho si ešte užiješ . A vo väčšou bývaní sa to aj tak stratí . :-)

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 8. července 2011 v 21:51 | Reagovat

Já v tom tvém článku vidím příčin kolapsu až až. Nic se neděje bez příčiny! Moc toho vydáváš, ale jen málo přijímáš. Podle zákona o zachování energie musíš zákonitě dopadnout špatně, pokud nenapravíš tu příjmovou stránku. Potřebuješ víc potěšení pro sebe, víc vnímat lásku druhých k tobě, míň toho ze sebe rozdávat. Svět nespasíš!!! Můžeš se tak maximálně zhroutit při pokusu zachránit všechny a všechno. Nikdy nic nedělej jen z rezervy, pokud nejde o přežití!

3 edithhola edithhola | E-mail | Web | 8. července 2011 v 22:18 | Reagovat

[1]: Vypadá to, že se zuby chytly. Oba drží pevně, ale u zubů nikdy nevíš. Najednou zčernají nebo začnou bolet a budou muset ven. Zatím jsme se rozhodli dát jim šanci a netrhat je, když to vypadá, že ho už nebolí. Dáseň okolo je prý o.k. Na obličeji neměl žádnou odřeninu. Přeletěl přes řidítka rovnou na bradu. Matěj je cíťa. Takže řval jako pominutý, ani zubař nevěděl, jestli je to opravdu tak špatný nebo šok nebo prostě Matěj. Ještě dva dny celé dny fňukal. Pořád všem říkal, že nemůže kousat, že bolí zoubek. Jsme ráda, že se zuby drží. Modlím se za to. Představa, že mu je trhají, mě odrovnává dopředu.

4 Kiára Kiára | 8. července 2011 v 22:20 | Reagovat

No tak přesně tohle se mi během školního roku stávalo docela často... Vlastně to běželo od začátku až do konce akorát ten poslední měsíc už jsem pomalu nebyla schopna vnímat okolní svět a vlastně se z toho ještě tak trochu vzpamatovávám, ale to je jiná věc.
Rozhodně souhlasím s [2]: , že se nic neděje bez příčiny, ale jak bych poradila nebo pomohla to nevím :( sama bych spíš potřebovala poradit...

5 edithhola edithhola | E-mail | Web | 8. července 2011 v 22:29 | Reagovat

Aliso, specielně pro Tebe. matějovi už otrnulo. Podařilos emi ho nafilmovat v mýchz šatech http://www.youtube.com/watch?v=lZSuCR3mVfY,
http://www.youtube.com/watch?v=Zvu96798nSc&feature=related

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 8. července 2011 v 22:31 | Reagovat

A ještě tady pusou prdí http://www.youtube.com/watch?v=PUxh_17xPtM&NR=1, tady se nechce nechat filmovat http://www.youtube.com/watch?v=xaYbmT6B6W4&feature=related, zde je z března tančí na počítači na Nuki, nuki (to jsou mu dva roky a kousek)http://www.youtube.com/watch?v=BiiUMgToLnE&feature=related

7 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. července 2011 v 23:09 | Reagovat

Edith, vynechte věci nepodstatné. Ukliďte je co překáží, ostatní počká. Věnujte se dětem, ale někdy je nechte řvát či fňukat. Možná, kdybyste mu řekla: Poslouchej nevíš, co mám udělat s tím ramenem, co mne tak bolí? Kdybys mi ho chvíli hladil, máš přece tak jemné ručičky, možná by mě přestalo bolet. Odpoutala byste jeho pozornost od problémů a určitě by vám chtěl pomoci. Má vás přece moc rád, to je vidět. Vlastně oba vaši kluci. :-)

8 Kerria Kerria | Web | 9. července 2011 v 1:30 | Reagovat

Přemýšlím, co k tomu napsat. Napadá mě toho spousta, ale u sebe na blogu jsem dostala tolik nevyžádaných rad, až mi to nebylo milé.

Ač jsou naše příběhy v mnohém podobné, jsme každá jiná. Bereš si toho příliš. Komu chceš co dokázat? Zkus to, co není důležité, odložit na později. Však se to neposere. Neřeš pořád všechno a místo toho žij!  K čemu je dobré se pořád vrtat v minulosti? Stejně ji nezměníš a zatím ti přítomnost utíká.

Proč je ticho pro tebe takový nedosažitelný luxus? Nemohl by manžel vzít kluky na hodinku někam ven? Být celý den s dětmi bez pauzy je vyčerpávající. To se pak ani nedivím, že nemáš chuť na sex.

9 adaluter adaluter | Web | 9. července 2011 v 13:39 | Reagovat

Bez příčiny. Edith, jak říká David, to není bez příčiny, i já už jsem ti to psala,chceš toho od sebe příliš. Bojím se ale, že problém je v tom, že nedokážeš přestat. Je hezké poradit ať vypneš, ať si uděláš čas pro sebe, relaxuješ, nebereš si všechno tak k srdci a netrápíš se zbytečnými výčitkami svědomí, ale kdybys tohle všechno uměla, nebyla bys tam kde jsi. Problém není v tom, že bys nevěděla co dělat, ale v tom, že to prostě neumíš. A naučit se to je běh na sakra dlouhou trať. Možná si nějak zvládla srovnat se s minulostí, teď se musíš naučit srovnat se s přítomností.
Víš já taky věřím, že leckterou zdravotní potíž může způsobit psychika, ale nemoci a bolest mohou stejně tak mít i fyziologické příčiny a nevidím jako dobré utvrzovat sama sebe v tom, že zrovna tohle je určitě zase další následek mých duševních stavů. Myslím, že všeho moc škodí, místo aby ti uvědomění propojení těla a duše přinášelo úlevu a pomoc, stáváš se přecitlivělou, při snaze vyhodnotit každičký signál tvého těla rozumem. Jedeš na plný plyn už dlouho a i když to víš, že tě to vyčerpává, nezpomaluješ, právě naopak a to dřív nebo později povede ke skutečnému kolapsu.
Říkala jsi, že tvé nejlepší období bylo těhotenství, jak jsi rodila? Snadno, bezděčně, samovolně? Nebo jsi se taky snažila mít stále všechno pod kontrolou, analyzovala každé píchnutí, každou kontrakci? Pokud rodilo tvoje tělo, jestli samo znalo cestu, zkus si na ten pocit vzpomenout a vrátit se do těch okamžiků, kdy byla mysl odstavena na vedlejší koleji a tebe ovládala jen zkušenost těla a intuice. Odstřihni na chvilku okolní svět a začni zase věřit svému tělu, že samo ví jaká je nejlepší cesta. Pamatuješ na ten pocit po porodu, na to, jak jsi byla hrdá a pyšná, žes to dokázala? Zkus si ten pocit vyvolávat co nejčastěji. A neřeš prkotiny, jako úklid, nebo že jsi zakřičela na kluky. Čím víc se tím budeš užírat, tím dřív na ně, totálně vynervovaná, zařveš znovu.
Říkáš, že konečně žiješ svůj sen, ale takhle to vypadá spíš jako noční můra. Zdá se jako bys ses za to, že se ti podařilo dosáhnout svého snu, trestala, protože někde v tobě se skrývá pocit, že si to nezasloužíš.
Jsou lidé u kterých jsou pocity štěstí pevně spojeny s výčitkami svědomí (nejspíš ještě z dětství), které jim neumožní si štěstí vůbec užít. Paradoxně se cítí líp v dobách, kdy se jim vlastně nedaří. To mají odhodlání věci změnit a to jim přináší pocit uspokojení, když svého cíle nakonec dosáhnou, radost zmizí. Myslím, že mezi ně taky patřím. Co ty?

10 adaluter adaluter | Web | 9. července 2011 v 13:51 | Reagovat

[8]:Kerrio, tvé rady jsou moudré, jsi praktická, stojíš nohama pevně na zemi, věřím tomu, že jestli se někdo dokáže vyrovnat s minulostí bez terapie, jsi to ty.
Já jsem někde mezi tebou a Edith, ne tak aktivní jako Edith, nejedu na doraz, pro ostatní bych rady měla, ale sama tápu, ty umíš ve finále poradit i sama sobě a taky se poslechnout a to je umění.

11 Kerria Kerria | Web | 9. července 2011 v 15:25 | Reagovat

[10]: Děkuji. Víš, nejsem tak úplně bez pomoci. Mám něco jako terapii každé pondělí, když chodím na tajči. Náš cvičitel pečuje nejen o naše těla, ale i dušičky. Občas z něj jde až strach. S děvčaty jsme se už mnohokrát shodly, že jeho "duševní kapičky" přicházejí nečekaně právě ve chvíli, kdy je potřebujeme a jsou prakticky univerzální na mnoho různých bolístek. :-)

12 adaluter adaluter | Web | 9. července 2011 v 16:47 | Reagovat

[11]:Vidíš, to je to, o čem jsem psala, umíš si poradit, umíš se poslechnout, děláš pro sebe něco, co ti evidentně přináší užitek, jdeš v souladu s tím, co ti pomáhá, ne proti tomu. :-)

13 Lucerna Lucerna | Web | 9. července 2011 v 17:47 | Reagovat

potrebujes vela spanku, cerstvy vduch = dovolenku :-) ale taku, kde by si nemusela stale dozerat na chlapcov.. si skratka podla mna pretazena
chcelo by to opusteny ostrov, kde by si si uzivala vetriku a krasi prirody.., ci aspon chatu :-)

14 edithhola edithhola | E-mail | Web | 9. července 2011 v 19:10 | Reagovat

[8]: Kerrio, buď ráda, že jsou to rady od virtuálních lidí. Nevyžádané rady do očí jsou ještě větší děs :-) Nechala jsem Ti tam otázku:-) Už ne radu. Zajímá mě, ale odpovídat nemusíš, pokud nechceš.
Manžel si v sobotu kluky bere na dvě tři hoďky. Sám je z práce a z dětí zdrchaný. pro mě je to ale málo. O prázdninách nejsou ani tanečky. Potřebovala bych denně půl hodiny až hodinu být sama.

15 edithhola edithhola | E-mail | Web | 9. července 2011 v 19:15 | Reagovat

[9]: Lucko, neumím žít bez plného nasazení. Vždy to tak dělám. Teď mám pocit, že aspoň pro smyslupné věci a zároveň pro sebe. Dřív jsem třeba pomáhala jako dobrovolnice. Maximální nasazení při práci s mládeží. Totální vyhoření, protože jsem nedostala zpět nic a nebyl to můj sen. Psaní je můj sen, ale i tady jsem přeťápla. Dnes jsem si blogování zakázala a zase jsem se neposlechla. Píšu už několikátý komentář. Takže pro dnes opravdu off. Hrabu se z pořádné depky a nechci,a by se z toho stala deprese nebo dokonce apatie. Jo, něco na tom je, že za úspěch se cítím vinna. Je to podvědomé. Hned makám na dalších věcech, abych si ho jako zasloužila. Nic si neužiji, neodpočinu si, jedu. Off.

16 Janinka Janinka | Web | 9. července 2011 v 21:08 | Reagovat

Potřebuješ se nejspíš pořádně vychrupčit. Já se pořádně nevyspala už přes rok, každé dvě hodiny (v lepším případě) budíček. Pak je to na vitalitě a zdraví sakra znát. Jenže já to zvládám, protože nemám tolik aktivit, jako ty. Divím se, že ještě vůbec funguješ... O_O

17 Kerria Kerria | Web | 9. července 2011 v 22:18 | Reagovat

[14]: Volno jen jeden den v týdnu, byť na tři hodiny je strašně málo. To už by možná bylo lepší jen půl hodiny, ale každý den. Nějak nechápu, jak je manžel zdrchaný z dětí, když je máš převážně na krku ty? Není to jen taková fráze, protože ho ruší jejich "štěbetání"?
My máme o prázdninách týdenní soustředění. Jedno v červenci a jedno v srpnu. Bohužel, letos se z finančních důvodů nezúčastním.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama