Červenec 2011

Umět prodat své dílo

30. července 2011 v 22:25 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Mám v hlavě k tématu týdne "reklama" jiný článek. Ale poslední komentář na mém blogu pod včerejším článkem mě inspiroval k tomuto textu o tom, jak jsem musela umět nabídnout své dílo.

Čechy jsou nabité lidmi, kteří něco umí. Mnozí mají kapelu, něco vydali, natočili dokument nebo film, měli nějaký dobrý nápad, který je proslavil, ... Na tomto malém prostoru snad každý druhý něco tvoří. Proto přesvědčit někoho jiného, aby pomohl vaší tvorbě mezi lid, je vlastně umění.

Když se tak zamyslím, na čem je postaveno tohle umění prezentace, tak bych volila tato slova: mít nápad, talent, důvěřovat svému nápadu a své tvorbě, přesvědčit druhé o tom, že je dobrá, umění prodat se ...

V Čechách je to o známostech. Na tak malém území to ani jinak nejde. Je to o zvláštním propojení lidí, kteří přijdou do cesty, když něco chcete a důvěřujete tomu. Tak jsem začala i já. Nejprve jsem ukázky svého rukopisu poslala exkolegyni do Nakladatelství Lidových novin. Ta poprosila redaktorku,a by se na to mrkla. Ta se mrkla a usoudila, že je to dobrý styl i nosné téma. Napsala si o celý rukopis. S váháním jsem svolila. Dnes je doba, kdy posílání rukopisu emailem je běžná, ale vlastně riskantní. Vlastně závisí na důvěře, že na druhé straně si ho nikdo nepřisvojí. Redaktorce i paní ředitelce to přišlo dobré, ale ... měli podmínku. Začít jinak a udělat z toho široký román.

Když něco chcete, máte jí svou cestou, za svým snem. Všech jedenáct lidí, který četlo můj rukopis řeklo stejná slova, která mě napadala. Nabídnout to někomu jinému bez podmínek. Románů jsou na trhu mraky. Věřila jsem, že se někdo jiný najde. Jinak si to vydám sama s ISBN.

Standardní postup je poslat ukázky rukopisu. Emailem vám přijde dotazník. Přišel mi takový z portálu. Hrdost všech mých tygrů pořádně zařvala a měsíc jsem se na dotazník znovu nepodívala a odmítla ho vyplnit. Celý je postaven na prezentaci svého díla i jak bude možné ho propagovat. Na ukázky se zřejmě nikdo ani nepodíval. Možná standardním postupem by mohlo být rovnou požádat o dotazník pro autora. Možná je i ke stažení ne webech nakladatelů. Nevím. Urazilo mě to. V NLN se alespoň podívali na rukopis a dokonce i na blog. Zkušenost v NLN byla pro mě důležitým momentem. Uvědomila jsem si, že můj styl je čtivý a pro nakladatele zajímavý. Od přátel a blogové komunity tyto informace jsou hřejivé a určitým ukazatelem, ale netušila jsem, jestli i pro širší okruh je moje psaní dobré.

Po měsíci jsem zkrotla a usoudila, že nejsem jediná, kdo je na tomto trhu a zavolala kamarádovi do Joty. Sdělil mi, že je to standardní dotazník a že oni mají obdobný. Prostě dotazníkem rovnou vyselektují psychopaty a témata o hutnictví :-)

Takže milí blogeři, právě od blogerů jim týdně přicházejí spousty ukázek a celých rukopisů. Je nás psavců prostě moc. Takže záleží na talentu a píli v psaní, ale také na reklamě svého díla. Na umění prezentovat se tak, že váš dotazník přesvědčí redaktora a ten si rukopis přečte. Dokonce se jím tak nadchne, že přesvědčí ediční radu, že zrovna vaše kniha bude pro nakladatelství dobrým počinem a ne propadákem. Na redaktorovi velmi záleží, jakou "reklamu" učiní vašemu rukopisu. Pokud se ediční rada nechá dobře připravenou reklamou na rukopis pohltit, vaše dílo schválí k vydání, připraví smlouvu a přidělí vám redaktora/ku, s níž budete na rukopisu pracovat a pracovat. Schválení radou je vlastně druhý úspěch. První byl, že se nadchne redaktor/ka.

Pokud budete chtít zaujmout, napište si svou prezentaci sami. Já už to takhle dělám pro diář k pohádkám a pro své další literární počiny (zatím vedené mimo blog).

Jak vypadá taková reklama na své dílo? V úvodu dotazníku autora samozřejmě jméno autora, název, podtitul, anotace, obsah - kapitoly (nemusí být definitivní), rozsah rukopisu v normostranách, termín dokončení rukopisu, ukázky 10 až 20 stran, které dílo nejvíce vystihují (NE předmluva nebo doslov).

Dále už zajímavé reklamní body: Pro koho je vaše kniha určena (cílová skupina) ? Které tituly na trhu by mohly být konkureční? V čem se vaše kniha od nich liší? Kvalifikace autora (vaše) pro oblast, o níž píše (te). Předchozí publikace autora (vaše). Potenciální zdroje dotací nebo sponzoři. Také zařazení reklamy může knihu zlevnit a učinit dostupnější čtenářům. Můžete navrhnout dva potenciální odborné recenzenty pro váš rukopis? Máte nějaké nápady, jak - až kniha vyjde - bychom mohli společně pomoci čtenáři, aby se o ní dozvěděl? Lze ji prodávat na nějaké odborné konferenci? Víte o časopisu, který o ní určitě napíše? Můžete o ní promluvit v rozhlase?
Poslední bod: Jakékoli doplňující údaje, které mohou pomoci přesvědčit ediční radu o novosti, přínosu a prodejnosti knihy.

Husté, ne?

Náš svět je jednoduše vystavěn na reklamě a prezentaci. Umění prodat své dílo je opravdu uměním.

Třetím úspěchem je, když si knihu budou čtenáři kupovat a recenzenti o ní psát. O tom až za rok:-)

Samozřejmě existuje cesta, že to, co děláte, si najde své zájemce i mimo velké sítě. Mimo byznys a reklamu. Děláte to pro radost a nevadí, když si knihu budete sami prodávat na webu a přes přátele. Přesto i projekty, které dělám především pro radost vyžadují velkou dávku reklamy. Kdybych nepropagovala psaní pohádek pro kulíšky, kdo z vás by o nich věděl? :-)

Blogerce Mňoukle děkuji za tip na článek i za už dvě pohádky pro kulíšky (výzva k psaní zde a k vánoční soutěži zde).


Věříte-li svému dílu, tak to výjde. Je tolik krásných knih, kteří nejsou u oficiálních nakladatelů a v síti knihkupectví, přesto jsou úžasné a lidi si je kupují. Namátkou http://www.kotkova.cz/cz/tvorba/ilustrace

Jinak na blogu dělá začínajícím autorům, kteří chtějí slyšet nezávislé hodnocení, Temnářka recenzi http://temnarka.blog.cz/1006/chybi-vam-konstruktivni-kritika-napiste-temnarce. Já jsem jí také před rokem požádala o recenzi a komentovala mi první kapitolu. Pozitivně:-). Také napsala pár článků, jak svou knihu nabídnout a vydat i třeba vl. nákladem nebo nízkonákladovým způsobem ale už s ISBN. Jeden z dílů zde http://temnarka.blog.cz/1105/jak-nabidnou-rukopis-oficialnimu-nakladateli. Až bude správný čas, vytvořte podle dotazníku, který je v článku, prezentaci svého díla a rozesílejte ho i s ukázkami do více nakladatelství, které odpovídají vašemu žánru. Edith

Opilá štěstím

28. července 2011 v 11:28 | Edith Holá |  REPORTÁŽ o psaní knihy
Omlouvám se, měla jsem v úmyslu tento článek napsat ještě v pondělí večer, když jsem dorazila z brněnské Joty. Jenže ... Celé úterý jsem trávila technickými opravami rukopisu, aby si ho redaktroka Kamila mohla vytisknout a číst znovu a znovu ... Pak jsem zjistila, že paní ředitelka Nedoklubka vydala tiskovou zprávu s výzvou k psaní pohádek pro kulíšky a odkaz dala pouze na nedoklubí web pohádek. Také vyšel v táborském deníku o pohádkách pro kulíšky článek. Na fb profilu začalo přibývat lidí, kterým se "to líbí", takže nezbývalo než večery strávit kopírováním vaší tvorby z blogu na nedoklubí web. Stále tam není vše. Tvorba pro kulíšky bude tam i tam. Na blogu bude všechno, co posíláte i pro starší děti. Na nedoklubím bude tvorba pro kulíšky a popř. tvorba pro děti s nějakou odlišností. Ale kdo mě pravidelně čte, tak to ví:-). Výzva k psaní pohádek, příběhů a básní tedy dále pokračuje. Připomínám, že je i soutež o nejlepší tvorbu na vánoční PF Nedoklubka.

Pondělní výlet do Brna byl pro mě prvním opušťákem delším než čtyři hodiny po třech letech. Sama bez dětí celý den. Stevardka v autobuse. Pan šéfredaktor i redaktorka se o mě starali jako o hvězdu :-) Dostala jsem pár knih z Joty a na voutcher Joty jsem si mohla objednat něco dobrého k mlsání a pití. Paráda ne?! Když přišla redaktorka, tak pan šéfredaktor po krátké chvíli prohlásil, že jsme veselé jako bychom něco vypily. Tolik jsem se nenasmála snad několik let. Na zpáteční cestě jsem si v autobuse uvědomila, že jsem opilá právě tou svobodou, volným pohybem, dospělou společností a štěstím.

Nejvíce jsme se nasmáli historkám z novin, odkud se známe, vyprávěnkám z nakladatelství, našim ambicím a tomu, že budu vystupovat v masce. Za rok mě smích přejde. Nakonec jsem se rozhodla pro Edith Holá. Tak to bylo před rokem i v mém snu. Rozhodně nepodstoupím tiskovku v Luxoru, autogramiády, televizní diskuse atd. Nebudu chtít fotku na obálce. Doufám, že i to poslední projde. Prosím bez fotek vždy! Takže ta maska, jo?!

Pan šéfredaktor se mnou oběhl centrum, protože Brno neznám. Byla jsem tam jednou před více jak patnácti lety. Oba jsme Blíženci, tak jsme vzdušně proletěli středem (málem jsem v kopcích nechala plíce), navštívili obchůdek Malý Tibet, abychom na závěr skončili v literární kavárně, kde jsem byla předána redaktorce. Redaktorka čekala starší ženu, tak byla trochu zmatená. Ale o tom, jak působím mladistvě už jsem psala :-) Spolu jsme odešly do hospůdky Spolek. Dala jsem si domácí tiramisu. Kamila víno. Já už jsem byla opilá dost, tak jsem si radši alkohol nedala žádný.

Potykaly jsme si a chvílemi se brodily poznámkami k rukopisu, také mým i jejím životem ... Název Cesta k mým matkám zůstane. Podtitul bude nějaké komerční lákadlo. Kniha bude pomyslně rozdělena do dvou částí. Přicházení a odcházení. Tohle je nástřel. Možná vymyslíme lepší názvy. Obálka bude snad speciálně navržena. Bude tedy jiná, než jaké jsou v řadě "autentické příběhy" u Joty. Všechno jsem odsouhlasila. Snad nějaká čísla o knize? Kniha má momentálně 52 kapitol. Na blogu jich bylo 37. K tomu pár dodatků, které jsem dostala za úkol zapracovat do textu. Chtěla jsem, aby kniha měla přesah. O to mi jde. Nechci jen zpověď. Na konci by mohla být teoretická část od někoho z praxe. Zatím si vyměňuji s paní ředitelkou jedné organizace emaily. Couvá. Nevím, co je zatím. Možná má strach ze statního systému. Kdo by neměl. I já! Jsem moc ráda, že i komerční nakladatelství se k tomu odhodlalo. Že i pro ně by byl přesah knihy zajímavý.

Slíbila jsem, že občas napíšu nějaký článek - reportáž - z toho, jak píšu knihu. Tak co jsem dostala za úkol? Všechny odkazy na jinou literaturu, které jsem měla pod kapitolami a na blogu jsou nutností, musím epicky zapracovat do textu. Ty, co nepůjdou, budou v ediční poznámce. V románu nic pod čarou není možné. Ruší to. Odkazy na blog, mé blogování a "já píšu a jak to píšu" musí ven. Epicky předělat. Vše splněno. Nebojte poděkování blogové komunitě si vydupu v předmluvě. Vymazala jsem všechny smajlíky, fotky, ... změnila všechna jména v knize.

Další týdny strávíme pinkáním si oprav přes emaily. Redaktorka napíše, co se jí kde nezdá a já sednu a doladím. Zní to lehce, ale už vidím, jak celé dny čekám na inspiraci. Největší oříšek je pro mě zapracování dodatků do textu. Kapitoly o tátovi a návštěvách bio rodiny. K tomu nemám žádný nápad a spíše pocit, že to ani není možné. Skoro si říkám, že mě Kamila bude muset nějak nakopnout. Možná to chce další časový odstup.

Před týdnem mi padl zrak na epilog v knize o Marii Magdaleně. Když člověk knihu píše, je sám. Když ji dotváří do finální podoby, tak je to týmová práce. Přesně tak to je. Já měla to štěstí, že část knihy jsem psala na blog a vy jste to četli, komentovali, drželi mě palce v příběhu a motivovali psát dál.

Smlouvu mám v ruce. V edičním plánu budu někdy na podzim 2012. Nepsaně je možné, že pokud půjdou opravy dobře, tak třeba bude vydání dřív. Ale předvánoční trh je prý na prodej nejlepší :-) Tak zese někdy "jak píšu knihu" ...

Jinak jen tak pro zajímavost. Jota dostáva průměrně deset rukopisů za týden. Toto pondělí měl jen pan šéfredaktor už tři nové na emailu. A kdo ví, kolik dorazilo redaktorkám. Úmorné. Zaujmout musí styl. Přečíst celé rukopisy není v lidských silách. Čtou se až předvybrané a ty se pak ještě schvalují na radě. Musí být schváleny jednomyslně :-). Kdo projde, může bouchat šampaňské.

Pište pohádky a pohádečky pro kulíšky.

Blogování byl můj druhý začátek v životě

24. července 2011 v 22:14 | Edith Holá |  Svět blogu
Včera byl mému blogu jeden rok. Přesně 23. července 2010 jsem napsala svůj první text. Byl to můj druhý začátek v životě, který mě změnil. Mohu říci, že svůj život řídím já a už ne někdo jiný.

Je půl desáté a já zasedla na balón u svého PC. Jako téměř každý den s pocitem štěstí a radosti jsem načetla blog.cz. Ne, blogování mě neomrzelo. Nápadů bych měla tolik, že bych s prominutím musela vystřelit rodinu na Měsíc, abych je zrealizovala. Jediné co mě mrzí, že jsem nezačala psát už s prvním dítětem. Moje rodičovská dovolená by byla už tehdy dobrým obdobím. Dokud jsem neblogovala prožívala jsem MD jako sebedestrukci. Opravdu nejsem typ, co mu stačí postavit za den deset komínů z kostiček, zatleskat dítěti za to, jak krásně umí bučet, jak poznalo žlutou, dovedlo říci dvě slova dohromady, dojít na hřiště a zpět ... Raduji se syny, tleskám jim a vískám s nimi, ale můj rozum u toho strádá. Večer padám únavou, ale jen slyším vedle sebe jejich pravidelné oddychování, je má energie okamžitě zpět. Má energie je propojená s realizací a tvořivostí.

Včera jsem dala svému blogu oddych. Narozeninový den musí vypadat přeci jinak. Do klávesnice jsem neťukala a v rozepsaných se nic neobjevilo.

Nějaká bilance? Snad. Z čísel mohu sdělit jen to, že Top list jsem si zřídila až ke konci září 2010, takže návštěvnost v tomto momentě 21 825 je za devět a půl měsíce. Od září jsem také začala psát na témata týdne. Do té doby jsem psala kapitoly ze svého aktuálního života. Počátek mého blogu je navždy spojen s hledáním biologické matky. Den, kdy jsem odeslala na její adresu dopis, že ji hledám a chci se s ní setkat, je pro mě bodem, ke kterému snad můj celý život směřoval, abych se od něj odrazila a začala být a žít. Dopis byl odeslán a já o tom napsala první blog. Tento první článek bude i záčátkem knihy Cesta k mým matkám.

Co se od toho počátečního životního bodu všechno událo? Mamku jsem našla a s ní další sestru, neteř a švagra. Pár měsíců trvalo psychické odcházení od adoptivní matky, která mně po nalezení bio mamky napsala ošklivý dopis a zavřela mi cestu k nim. Domnívala jsem se, že manžel s dětmi tam budou jezdit. Ani to se nepovedlo. Byli tam jednou. Pak máma ve své nějaké sdílné náladě napsala manželovi dopis přes skype o tom, jak jsem opravdu zlá a za co všechno mohu. Manžel se zhrozil a já mu přestala připomínat, aby tam s dětmi zajel. Ještě mám tendence kolem narozenin vymýšlet dárky, ale pak mi dojde, že pro ně nemusím. Zatočím se pár dní v kolech depky a smutků, až se z nich rozmotám s pocitem, že jsem konečně sama sebou a vše co od 23. července 2010, od svého nového začátku v životě, jsem vždy chtěla dělat. Z adoptivní rodiny se se mnou kontaktuje pouze sestra o rok a půl mladší. Jediná odvážná.

A propó, zítra mi držte palce, mám první osobní setkání s redaktorkou, s níž budu dopracovávat Cestu do finální knižní podoby. Věřím tomu, že si sedneme. Jinak by to nešlo na takové emoční knize spolupracovat.

Zajímalo by Vás, jak taková práce může vypadat? Pokud ano, budu ráda, když mi to do komentářů nebo emailem napíšete. Napadlo mě, že bych občas mohla napsat, co mi škrtla (ne doslova), co musím napsat znovu, co s odkazy pod čarou a tak dále. Třeba někoho z Vás zajímá, jaký je rozdíl mezi blogováním a následnou knižní podobou. Aspoň mě to stále není úplně jasné :-)

Pokusy o vánoční pohádečku a básničku

22. července 2011 v 12:53 | Edith Holá |  POHÁDKY pro děti
Mé dnešní nástřely do soutěže:-) Více k soutěži zde

Vánoční pohádečka do soutěže na PF Nedoklubka

Na nebi zaklinkal zvoneček. Zvěstoval, že opět desáté miminko přichází na svět tuze brzy. Všechny andělíčkové urychleně spěchali k Marii a společně se vydali za kulíškem. Kolem něj už byl chaos. Náhle se vše utišilo a jakoby zastavilo. Kulíšek přivítal křikem své přátele. Marie se nad ním skláněla. Měla vždy u miminka pocit jako kdysi, když poprvé uviděla a držela v náručí malého Ježíška. Vzduch se provoněl její mateřskostí. Marie ještě chvilí byla s mamikou kulíška a dívala se s ní, jak se malému daří. Andělé splnili svůj úkol a vykouzlili kolem miminka duhový léčivý obal. Do oušek mu pošeptali, co mu dávají do vínku darem. Andělíček Barvička mu nadělil vnitřní radost a stále rozesmáté oči, kterými bude obdarovávat druhé. Kliďánek mu daroval cit pro hudbu i naslouchání druhým. Anděl Bojůvka svou odvahu a sílu. Na okně zářila vánoční hvězda. Za oknem se tiše z nebe snášel sníh a láskyplně přikrýval celou Zemi.
(cca 120 slov)

Narodil se kulíšek (vánoční básnička do soutěže na PF Nedoklubka)
Narodil se malý kulíšek,
velké poslání tu má,
pověděla nám to
hvězda betlémská.
Vykulil se tak moc brzy
i přes všechno naše úsilí a snahy.
To aby zvěstoval,
že na Vánoce a v příštím roce
bude lásky a radosti mnohem více.

Soutěž o vánoční literární nej tvorbu ...

22. července 2011 v 12:49 | Edith Holá |  Svět blogu
Nedávno jsem se zděsila v metru, když na mě vykoukla reklama se Santou. Naši popaři pořádají charitativní koncert ... Víc o tom nevím, protože se mi na reklamu nechtělo dívat.

Na mém blogu nepřijdete k infarktu. Nebojte se. Vím, že je téměř konec července a Vánoce nejsou za dveřmi. Jenže ... Za tým Nedoklubka vyhlašuji soutěž o nejlepší pohádečku nebo básničku na nedoklubí PF. Bude to nejspíš karta pohlednicového formátu A5. Na celé jedné straně literární tvorba a na druhé straně informace o projektu, o Nedoklubku a o sponzorovi projektu.

Dopuručení: Pohádečka o cca 100 slovech. Nebo básnička o dvou až třech slokách.

Cena: Vaše jméno nebo odkaz na blog na každém nedoklubím PF pod Vaší tvorbou.

Kam posílat: buď zase na eli.asek@tiscali.cz nebo nechte odkaz v komentářích, na kterém vašem blogu si to mohu stáhnout. Soutěžní příspěvky budu opět uveřejňovat na http://pohadky-pro-kulisky.blog.cz/. Zde také můžete v hodnocení udílet počet hvězdiček soutěžícím kolegům, když se Vám bude jejich výtvor líbit. Vybraná tvorba půjde na nedoklubí web http://pohadky.nedoklubko.cz/. A nejlepší tedy na PF.

Propagace: Vaši tvorbu i s odkazem na Váš blog dávám na pohádkový blog i nedoklubí web. Také na profil pohádek na facebooku.

Přeji krásné literární zážitky s vánoční tematikou.

Hezký vánoční den:-)

P.S. Stále můžete posílat tvorbu pro nejen kulíšky. Čím více bude tvorby, tím lépe se bude shánět sponzor na vydání knihy pohádek od blogerů a rodičů ...

Mé dnešní nástřely do soutěže najdete zde.

Co mi dal balkánský otec?

21. července 2011 v 22:53 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Nevím, jestli někdo z mých stálých i nestálých návštěvníků blogu, byl někdy na Balkáně? Ne s cestovkou s dalšími Čechy někde pěkně v rezervaci u moře. Ale opravdu mezi balkánskými lidmi. S nimi u stolu, v jejich kučách ...
Objevila jsem kdysi při sestavování žebříčků k tématu týdne blogerku Almu, která napsala "k mému vzoru" krásný článek o Leonardu Cohenovi. Dala jsem si ji do oblíbených. Tato dáma na tři měsíce zmizela. Na jejím blogu nic. Když se objevily nové články, tak jsem nestačila žasnout. Všechny jsou o tříměsíčním pobytu na Balkáně. Sama bez manžela.

Přečetla jsem si to i z osobních důvodů. Můj biologický otec je/byl Albánec žijící (?) ve Skopje. Odtud kdysi do Československa přijel pracovat. Má adoptivní máma mi vždy vyčítala, že vše vidím buď černě nebo bíle. Žiju v rozporech. Neustále. Nedělá mi to problém. Jsem to já. Neumím si představit, že to má někdo jinak. Učím se už dlouhé roky z toho vymanit, ale moc to nejde. Když jsem si u blogerky Almy přečetla ve 13. kapitole následující řádky, tak mi bylo jasno, že kdyby adoptivní rodiče dokázali umožnit svým dětem stýkat se s biologickými nebo jim umožnili dozvídat se informace o nich, kdyby sami poznávali jiné kultury, nemuseli by svým svěřeným dětem vyčítat jejich mentalitu a ničit jim tak identitu.

"... na Balkáně má vše dvojí tvář. Existuje černé a bílé zároveň a překotně se rodí v okamžiku myšlenky, probíhajícího rozhovoru či příští ještě neznámé skutečnosti, kritika, pomluva, jakési krocaní naparování. Neznamená to víc, než to, že druhý den nic z uvedeného neplatí. A když tohle má člověk z mírného pásma na mysli, je mu na Balkáně dobře."

O svém biologickém otci si nedělám žádnou iluzi. Pro něj jsem já a moje bio máma prostě jeden den už nebyly. Stejně se nevzdávám přání, že cesta k němu je :-)

Blogerka Alma ve své dvanácté kapitole v Balkánském kohoutovi píše, že zpočátku nevěděla, jestli vesluje nebo se nechává unášet proudem. Končí však slovy: "Vím, že vesluji a to je mi velikou odměnou." Někdy takové pocity také mám a to je mi pak nesmírně dobře. A jindy se bojím, že vše je špatně, vše co dělám je chybné, vesla mi uplavou a strhne mě ošklivý proud. Doufám, že jednou budu veslovat každý den a vesla mi nevypadnou a nikdo jiný mi je nevezme. Momentálně vesluji a je to opravdu krásný pocit. Ale "druhý den nic z uvedeného neplatí" ...

A přesně tak vypadá můj kůň jako ten svobodný a divoký z Balkánu. Musím tančit, abych mu tu svobodu a divokost dopřála ...

Zbytek si budete moci přečíst v mé knize Cesta k mým matkám, kterou vydá nakladatelství Jota.

Pídit se po začátcích?

20. července 2011 v 21:56 | Edith Holá |  Téma týdne
Jak to bylo na začátku? Každý musíme říci, že nic nevíme. Držíme se nějakých nauk. Držíme se víry, že ta která nauka je jediná správná a tudíž my víme, jak to bylo na začátku. Co víme? O počátku stvoření je šest témař pohádkově laděných dní a sedmý den je odpočinek. Janovo evangelium má snad jako jediné ze všech schválených evangelií mystický text, který snad každý zná: Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha. Je mnoho lidí, kteří tento text rádi čtou, duchem mu rozumí. Je však málo lidí, kteří si troufnou tyto řádky vysvětlit. Jak to bylo na počátku? Které slovo to bylo? Co se tím slovem myslí a myslelo? Třeba to byl zvuk. Jak to bylo s Ježíšem, od jehož smrti se počítá začátek našeho letopočtu. Co když to bylo opravdu všechno jinak, jak věří gnostici, kataři a kdo ví kdo ještě. Kánony se schvalovaly až mnohem později. Vždy u toho byli jen muži. Kolem Ježíše bylo tolik žen až do jeho smrti. Kam byli zatlačeni pak? Četla jsem, že Marie Magdalská uchovávala Ježíšovo evangelium. Kniha lásky. Jenže je napsána duchovním písmem, to znamená, že ji může číst jen opravdu čistá duše, opravdu člověk, který má otevřené srdce pro lásku. Představte si, že by se prozradilo, že vysoce umístění kněží nebo dokonce samotný papež by v ní nic nepřečetl. A nějaká uklízečka ano.

A jaký byl začátek mého života? Donedávna jsem ho měla technicko-mystický. Technicky a rozumem vzato, mě odnosila žena a porodila. Nic víc nic míň. Všechny karty u lékařů pak byli mysticky ze začátku proškrtány. Nic. Nic jsem nevěděla. Přesně to bude mít v kartách 55 dětí z babyboxů a kdo ví kolik lidí, kteří byli ihned po porodu dány do adopce a tedy nevědí nebo i nechtějí nic vědět. Taky jsem žila s nějakou legendou, naukou o mém počátku, kterou mi adoptivní rodiče řekli. I oni jí věřili. Oni jí chtějí věřit dál. Já už vím, že ten vytvořený životopis mého počátku byl smyšlený, ale neublížil, hodil se do systému a mnoha lidem. Co když je to s Ježíšem zrovna tak?

U všech lékařů už budu moci začátky karet doplnit. Naštěstí k lékařům jsem za celý rok nemusela :-) Ale karty jsou detail. V srdci to stejně všichni víme nebo nám to přijde, když to budeme chtít vědět.

(K tématu týdne "Začátek")

Duchové minulosti

16. července 2011 v 16:13 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Tento článek je na hlavu. Možná vůbec nepatří k tématu duchové, ale já ho k tomuto tématu cítím. Možná patří ke všem tématům: láska, zranění, rozloučení, odcházení, bolest, magie, ...
V pohádkách a filmech vždy je, že duchové přicházejí s půlnocí. Podle mě v těchto hodinách do ranního rozbřesku nabývají na síle. Ale jinak přicházejí kdykoliv a jsou s námi pořád.

Při dnešním úklidu na mě vypadlo DVD s fotkami Rodinné vzpomínky. To je v mém případě pořádná duchařina. Nic netuše jsem ho klukům pustila. Je na něm Kubík tak za svůj první půl rok života. Vytvořila ho sestra k jeho ročním narozkám. Mrkla jsem se na pár fotek s hudbou Enyi a v klidu začala něco psát na blog. Když Matěj zvolal: "Jé, maminka. Pincezna", tak jsem se otočila a oněměla. Na pár sekund jsem zírala na fotku ze svatby s takovým žalem, že mi málem puklo srdce. Vizážistka ze mě opravdu udělala princeznu. Kráčím kostelem jako bych se vznášela. Podpaždí mě drží táta. Stejný úsměv, stejný výraz, ... Přes dva roky už jsme se neviděli.

Když spatřím ducha minulosti, bývá mi všelijak. Vyhrabala jsem fotku, které si cením. Je nejméně patnáct let stará. Uprostřed jsem já, vpravo sestra, která jediná zůstala se mnou v kontaktu poté, co jsem našla biologickou mamku. Po mé levici sedí táta. Nepojí nás vlastní krev. Přesto je mezi námi třemi nějaké kouzlo. Všichni tři až na jiné zabarvení vlasů vypadáme téměř stejně. Mám mnoho fotek. Možná i uměleckých, ale jen tato jediná focená nějakým obyčejným starým analogem je kouzelná. Má zvláštní světlo, zvláštní barvy. Vždy si u ní vzpomenu na magii Harryho Pottera. Za námi je jeden z tátových skleníků. Vypadá to jakoby tam pěstoval čarovné rostliny. Možná ano. Dnes mě napadlo, jestli táta nemá něco z Brumbála. Dokáže žít i vedle zla a přesto mu zůstal úsměv a vnitřní radost, láska klidem, zvířatům i rostlinám. Nevím, jaký je jeho úkol, že touto cestou musí jít. Zaplatil hodně. Srdce už má po bypassu a stále ho zlobí. Zaplatil absolutní nesvobodou.

Jestli existují dobří duchové, tak tady na této fotce se zvláštním kouzlem jsou. Možná je někdo z vás vidí ...


Na nervy si dejte náš závoďácký ovocný salát.

(K tématu týdne "duchové" jsem ještě napsala Domácí mazlíčkové vidí duchy)

Domácí mazlíčkové vidí duchy

16. července 2011 v 9:05 | Edith Holá |  Téma týdne


Jakožto kočkomilové se občas s jinými kočkomily bavíme o našich kočkách. A všichni jsme zajedno, že kočky něco vidí, co my páníčkové ne. Ať už náš Eliáš nebo Ťupka stejně jako kamarádův Mikeš občas se zastaví ve své ladné chůzi a vypadá to, že ustrnou a civí. Do rohu. Na dveře. A setrvají tak i několik minut. Někdy se i posadí. Ale většinou zůstanou tak, jak se v pohybu zastavily. Pár sekund, pár minut ... a pak se zase rozejdou jakoby nic. My jsme ti páníčkové, co jsou na své mazlíčky naladěni, takže mě se vždy tohle nějak dotkne. Podívám se tam, kam naše kočka nebo kocour. Nic nevidím, ale vlastně cítím. Nevím co, nevím koho, ale něco v tom rohu je. Energie. Špatná, dobrá? Nemohu soudit. Má kamarádka duchovní léčitelka říká, že vidí špatné příšery. Jakožto pejskomil vnímá, že i jejich Jessi se někdy rozštěká na něco nebo na někoho, kdo není vidět. Už několikrát prozkoumala místo, kam pes štěká, ale nic tam nebylo, nic se nehýbalo. Když se rovněž zastavila jako její pes a ponořila do sebe, poprosila Boha o ochranu od zlého, tak pes se zklidní, přestane štěkat a vrátí se poklidně k ní.


Co tam ti naši miláčkové vidí? Z čeho se občas až naježí? Na co štěkají? Na koho nebo co upozorňují? Kamarád říká, že na nějaké Indiány. Kamarádka léčitelka tvrdí, že vnímají zlé duhy a příšery, které jsou kolem nás a někdo je má i na sebe přilepené. Zatím jsem se ve svém životě nezabývala tím, jestli jsou to opravdu duše zlých lidí, kteří odsud nemohou odejít. Nebo odvrácení andělé. Na to se vrhnu až v důchodu. Říká se, že tímto světem se má člověk zabývat, až když má dlouhý vous. To se říká hlavně o tom, když se chcete zabývat mystikou a kabalou. Ženy jsou vyjmuty, protože se mluví jako vždy v náboženství jen o mužích. Jenže stejně jako se dívá do rohu kocour, tak někdy i kočka. Pes i fena. Tak i já vnímám, že duchové jsou. A vždy když se tohle děje, naskočí mi věta ze Švandy dudáka, kdy jeho milá volá na rej příšer kolem kříže: "Ve jménu Páně všechno zlé pryč." Rej vymizí, vichr přestane, vše se zklidní a Švanda dudák je zachráněn. Svou milou a její jednoduchou prosbou Boha o ochranu od zlého.

Na stará kolena si chci udělat i čas na tlustou knihu o Magii koček. Když jsem se učila u Tamary Markové alikvótní zpěv, tak jsem ho doma trénovala. Jakmile jsem začala, kočky ať dělaly, co dělaly, přišly a sedly si přede mnou. Upřeně mě pozorovaly a seděly, dokud jsem nepřestala. Když jsem to vyprávěla Tamaře, tak mi doporučila právě knihu Magie koček.

(K tématu týdne na blogu.cz "duchové")

Co si myslím, co se děje a tak ...

15. července 2011 v 22:24 | Edith Holá |  Svět blogu
Tak se jen tak ozývám mezi psaním Reny. Jak se máte ? :-)

Nechala jsem se nalákat soutěží na blogu Mléčný bar, který spravuje blogerka Mami. Kubíka to chytlo, tak se snažíme plnit soutěžní úkoly. Dá to pořádně zabrat. Už vlastně ani nejde o ceny, protože máme pořádný propad. Máme zatím splněno asi tak polovinu úkolů. A úkoly jsou čím dál víc pro dospěláky, tak nevím, jak si třeba Kuba poradí s pravidly pro stolování. Splněné úkoly najdete i s fotkami na závoďáckém blogu.

Psaní Reny mě chytlo. Měla bych chuť ji psát pořád. Dnes jsem si už musela udělat osnovu. Já! která nenávidím osnovy, letáky, pravidla, návody ... Jenže vzhledem k tomu, jak pořád musím přepracovávat blogovou příchuť Cesty k matkám, tak si chci už dopředu dát pozor. To, čemu jsem nevěřila, že je to jiný styl, jiná práce, mě doběhlo. Co snese blog, nesnese knižní podoba. Taky jsem v kapitolách v Cestě často opakovala něco pro nové čtenáře. A to opravovat je tedy na nervy. Musím měnit celé odstavce a dávat jim jiný smysl. Rozmýšlet kapitolu, o čem je a k čemu směřuje... U Reny už tuhle chybu neudělám. Kdo se začte prostě bude plavat a nebo se opravdu vrátí k prvnímu dílu. Ve finále nechci přepracovávat tak moc. Budu ráda za Vaše připomínky. Punerank mi sice dává v komentářích kapky, ale jsou pro mě důležité jako zpětná vazba potenciálního čtenáře. Musím najít skuliny pro něco pozitivního. Terapie byla záhul, ale čtenáře by takové kapitoly asi brzy zabily:-) "Zabili, zabili, chlapa z Koločavy", nevím proč ale slyším zpěv Ivy Bittové. Rena nikdy nebude odlehčené čtení. Jsem milovník např. filmů Kieslowského, tak to už samo o sobě něco značí. Ani můj oblíbený Coelho není srandista:-) Slibuji že ale od druhé půlky terapie se energie zvedne a hlavní hrdinové se pestře zbarví :-)

V pondělí jsem dostala úžasnou zprávu z Joty. Rada jednomyslně schválila možnost vydání Cesty. Nidko nebyl proti. Redaktorka ji obhájila, vychválila a tak. Mám prý bouchat šampaňské. Průměrně jim přichází týdně deset rukopisů. Tak mě čeká brzký výlet do Brna. Osobně se s redaktorkou seznámíme, abychom Cestu doladily. Právě odcházení v druhé půlce je stále pořád podle nich blogové. I po už zmíněných opravách, které jsem pro ně dělala. Pojedu buď na otočku nebo si uděláme prodloužený víkend v Brně celá rodina. Brouzdám po netu a hledám, co by bylo pěkného na přespání v Brně pro rodinu s dvěma prcky. Našla jsem, že je v Brně muzeum romské kultury. Tak tam chci já. Taky na mě vykouknul nějaký obrovský zábavní park snad jménem Olympik. V Brně jsem byla před patnácti lety. Šampaňské jsem zatím nebouchla. Oslavila jsem to s dětmi a kamarádkou v cukrárně. Mnažel večer donesl růže. Óóóó :-)

Jinak stále můžete posílat pohádky na pohádkový blog nejen pro kulíšky. Pohádek není nikdy dost. Potěší každého. Někteří jste slíbili, že až nastanou prázdniny, tak určitě zbyde čas na psaní nejen blogu, ale i pohádek ... :-)

Vítr ve vlasech - 15. kapitola

14. července 2011 v 21:39 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Vítr ve vlasech

Dopila kafe v hnědém kelímku a rozhlížela se, kde je nejbližší koš. Za trafikou stál velký stříbrný kontejner. Shodila si kapuci z hlavy. Belhala se k němu. Cestou minula obyčejný koš. Ale ona se rozhodla, že kelímek vyhodí do kontejneru. Jen doufala, že nebude víko nějak zašprajcnuté. Neměla sílu na zatuhlé odklápění. To se jí často nedařilo, ani když byla v pohodě. Šourala se jako stará bába na pokraji sil. Kofein ji moc nenadopoval. Ale už byla u kovové popelnice. Stoupla si na špičky, aby dosáhla na páku pro vyklápění. Najednou ucítila vítr ve vlasech. Na špičkách jí projela vlna energie. Jako kdyby vítr otevřel korunu hlavy a prorazil až do nohou. Otevřela víko a kelímek hodila dovnitř. Ještě chvíli si užívala na špičkách, než víko zaklopila. K metru už šla jistějším krokem. Sešla pár schodů a vlak přijížděl. Metro bylo v tuto hodinu poloprázdné. Uvědomila se, že je téměř poledne a nic nejedla. Myslela si, že po komunitě vyzvedne výsledky psychotestů a hned půjde domů, tak si nevzala nic k jídlu. Vytáhla noviny. Otevřela a pokoušela se začíst. "Ježíš , to jsou kecy." Zavřela je a zase vhodila do batohu. Pracovala v novinách a přitom už je nemohla číst. Ve škole, kterou už dva roky večerně studovala, už z nich nikdo necitoval. Jeden čas jim v prváku nosili profesoři články z novin jakoby to byla odborná práce. Postupně si všimla, jak to mizí. Změna vedení, neprodejní novináři odešli dobrovolně a zbytek byl odejit. Články se postupem času nedaly číst. I k nim už se poslední dobou redaktoři spíše chodili vykecávat, než hledat v knihách a ve starých výstřižcích. Prý všem stačí internet. To je vidět, ušklíbla se sama pro sebe. Z článků už nikdo necituje kromě politiků a jiných novin, … Vystoupila na Muzeu. Jezdící schody ji vyvezly do vestibulu. V trafice zakoupila bagetu. V dalším podchodu omráčily její chuťové buňky buchtičky. Měla ráda malinové. Pět jich snědla ještě než dorazila do Rozhlasu. Ponechala si rozhlasovou doktorku z doby, kdy zde pracovala. Ve vestibulu na ni dýchla stará atmosféra. Měla to tu ráda. Ale po pěti letech se tenkrát cítila jako ta stará atmosféra, tak odešla do svobodomyslnějšího a adrenalinového prostředí novin. Vrátné, staré paní, si ji pamatovaly. Pokaždé kynuly už ke dveřím, když vstupovala. V počítači měly její jméno, tak průkazku hosta dostala ihned.

Kousek za turnikety ji čekal "starej známej" páternoster. Vzpomněla si, jak zpočátku chodila do archivu po schodech. Nemohla se zbavit pocitu z dětství, kdy se tam celá rodina nikdy nevešla a půlka jela napřed. Ona s tátou čekala na další otevřenou kabinku. Dívala se na odjíždějící tlamu, která měla pohlcenou mámu a mladší sourozence. Už jim viděla jen nohy a pak nic. Bála se, že nestihne nastoupit a ujede jí i táta. Děsila se hrůzou, že už se nesetkají, i když se budou hledat. Vždy vystoupí jinde a ti druzí zase naskočí a odjedou ji hledat do jiného patra a tak pořád dokola. Taky měla představu, že se páternoster dole i nahoře celý obrací a ti, co v něm zůstanou pojedou hlavou dolů a vypadnou. Předposlední den své práce v Rozhlasu z páternosteru nevystoupila. Rozumově jí bylo jasné, že je to blbost, aby se to otočilo o 180 stupňů, ale přesto při každém zvuku pod mezaninem se jí srdce málem zastavilo. Oddechla si, když se výtah s mnohým zaškubáním a rachotem přesunul a vyjížděl opět vstříc ke světlu. Jako z podsvětí. Vyjela výtahem i nahoru a zírala na duši starodávného výtahu. Skřípající kolo a lana. Kabina se za ohlušujícího rámusu třásla. Respekt k páternosteru jí zůstal. Bylo to jako spojení nebe a země v jeden moment. Taky byl nevyzpytatelný. Možná ten, kdo vymyslel jeho název, se ho tak bál, že se před jízdou v něm vždy Otčenáš pomodlil. Kolikrát v něm nějaký kolega uvíznul a podávali jsme mu do kabiny židli, po které se vysoukal ven. Starý neodmyslitelný kolorit Rozhlasu. Hupsla do něj a vyjela do čtvrtého patra.

V čekárně nikdo nebyl. Zaťukala a po chvíli jí doktorka přijala. Rena jí strčila doporučení do ruky a čekala. Doktorka zvedla hlavu od papíru: "Tak jakou diagnózu napíšem?"
"Na hlavu, ne, paní doktorko", obě se naštěstí zasmály.
"Napíšu něco na záda. To jsou také neomezené vycházky."
"To zní dobře. Stejně v práci vědí o mých migrénách. Poslední dobou až třídenním volnu kvůli nim".
"Jsem ráda, že jste si našla terapii. Neuroly nejsou cesta. Jste mladá. Každopádně na konci mi řeknete, jaké to bylo a když vám to pomůže, tak už bych věděla o dalších adeptech", usmála se a vypsala neschopenku.

V metru se Rena rozhodovala jen krátce. S neschopenkou pojede do práce až zítra. Nohy jí podklesávaly únavou. Jednou si dovolí něco nezvládnout. V metru napsala aspoň textovku s omluvou. Dojela metrem na Želivského a autobusem domů. Už v autobuse padala do mikrospánků. Nechápala, jak může být tak unavená. Pouhá terapie, pár příběhů a pár vlastních vzpomínek za dopoledne. Vzpomněla si na únavu z házení uhlí, když pomáhala tátovi. Po fyzické námaze se jí dobře usínalo a druhý den cítila každý sval. Co bude cítit po každodenní terapii. Bude jí bolet taky každý sval? Slibovaly, že psychosomatické bolesti by se měly terapií vyléčit. Doma se rychle svlékla ze zimního a ta jak byla, zahučela do postele. Propadala se do spánku a to bylo půl druhé odpoledne. Ještě jí blesklo hlavou, že si mají z terapie psát každý den deník … Deník si nikdy nedokázala vést. Už třetí den to vždycky vzdala.

Rena to nedokázala - 14. kapitola

12. července 2011 v 14:48 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Rena to nedokázala

Rena seděla schoulená v křesle. Byla menší a menší. Od hrudní páteře až po temeno hlavy byla však rovná jako pravítko. Hlavně žádný pohyb navíc. Cítila šílený tlak přes krk až do hlavy. Celé tělo ztuhlo. Pod brýlemi si prsty tlačila do očí. Litovala, že je tu. Už necítila sílu větru, který jí táhnul za vlasy pryč. Vítr se utišil. Oprátka se utáhla. Nebo zmizela?

"Co se děje? Zkuste to říci. Můžete plakat?" Alex jí podala krabici kapesníků.

Rena zakroutila druhou rukou, že nechce. Nasadila si brýle. Alex postavila krabici k jejímu křeslu.

"Nejde to. Mám strach, že kdybych začala brečet, už bych nikdy nepřestala. Neumím brečet."

Terapeutka popojela na točící židli až těsně k Reně.

"Cítím, že potřebujete podržet."

Rena se zděsila. Proboboha jen ne fyzický kontakt. Alex svou mateřskostí a sálavou ženskostí ji už takhle dostala do těžké situace. Mírně zakroutila hlavou.

"Mohu vás alespoň chytit za ruku?" Rena váhala, ale pak ji pozvedla vstříc rukám terapeutky. Teplé ruce objali její levou bolavou ruku. Tu, ve které už brněly prsty od bolesti. Tu, kterou tak často držela zatnutou v pěst. Teplá energie prorazila do jejího těla. Otřáslo to celou její bytostí. Oči se orosily a Rena se shýbla ke krabici s kapesníky. Zvuk vytahovaného kapesníku prořízl atmosféru důvěry. Setřela slzy a na víčka opět prsty druhé ruky zatlačila.
"Tak moc cítím vaše utrpení. Budu si přát, aby se vám časem na skupině podařilo plakat. Podržíme vás. Buďte si tím jistá. Až to přijde, dáme vám veškerou podporu, o jakou si řeknete. Takhle byste skončila na prášcích. Zatím vám je nenapíšu, ale kdykoliv během terapie můžeme o tom mluvit." Jemně položila Reně ruce na ramena. I za tu chvilenku Reně povolilo ztažení. Ruce tam cítila ještě několik dalších minut.

"Omlouvám se. Já nedokážu říci, co se ve mně děje. Je toho moc."

"Časem. To se naučíte. Terapie vás naučí, které emoce jsou v těle přítomny, když něco prožíváte. V tomhle případě je to více emocí najednou. Takový balík emocí, co vám dopadne rovnou na šíji. Ještě to neumíte rozpoznat, co v tom balíku všechno máte."

"Chcete tu ještě chvíli být nebo si lehnout do terapeutické místnosti?"

"Nene, musím s neschopenkou."

"Dobře. Mám dvě varianty. Mohu vám napsat neschopenku za stacionář. Ale pokud nechcete, aby v práci věděli, že jste tady, tak mám tady doporučení pro obvodní lékařku a ta vám vystaví neschopenku na nějakou v práci přijatelnou diagnózu."

Rena zvažovala. Vodnářské prostředí v novinách by asi nemělo problém s terapií, ale proč si přidělávat starosti, když je taková možnost.

"Radši mi dejte doporučení pro doktorku. Snad to zkousne a dá mi neschopenku na něco jiného. Když tak u ní mi nevadí, že bude vědět, s čím se léčím. Stejně už si se mnou nevěděla rady a věděla, že mi neuroložka předepsala neuroly.", pokusila se o úsměv.

"Chvilku počkejte, dopíšu jen vaše jméno a upřesnění od nás."

Rena odpočívala. Záda jí povolila a zdálo se jí, že ani migréna z toho nebude. Prohlížela si místnost a sem tam sklouzl její pohled na žensky obdařenou Alex. Na její zakulacená ramena sklánějící se nad klávesnicí, na které vyťukávala text. Vycházel z ní takový slunečný a klidný dojem.

Z tiskárny vyjel papír. Alex ho podala Reně. "Opatrujte se cestou. Nepodceňujte to, co jste dnes tady za celé dopoledne slyšela a sama u mě právě prožila. Nashledanou zítra.", podala jí ruku a teple stiskla.

"Děkuji. Nashledanou."

Na chodbě si vzala kabát z věšáku. Zachumlala se do něj. Nasadila si i kapuci. Vzpomněla si, jak ji jogínská babička říkala, když ten kabát viděla, že je barvy realizovaných buddhistickýh mnichů. Temně fialová. Nebo bordó fialová. Sepnula si ruce před sebou do rukávů a vyrazila na autobus. Naštěstí jel hned. Začaly jí podklesávat nohy. Sotva stačila dopadnout na sedadlo. Měla dojem, že složila fůru uhlí. Dvě stanice a byla u metra. Nohy jí téměř nedokázaly unést. Doplížila se k automatu na kafe. Vyhrabala deset korun. Všechno jí trvalo sto let. Každý pohyb jí nesmírně unavoval. "Panebože, to nikam nedojedu. Kdyby tak mohla někomu zavolat, kdo by jí odvezl." Sedla si na rantl na stanici autobusů. Tupě zírala do kelímku s kávou. Zapomněla si zmáčknout cukr. "Aspoň kafe odpovídá svou hořkostí mé situaci." Usrkla a oklepala se hnusem.
V realizované fialové barvě sedíc na chladném betonu si připadala jako člověk, co už nedokáže v životě ujít ani krok a zbylo mu jen to hnusné kafe.

Výsledky psychotestů - kapitola třináctá

11. července 2011 v 23:05 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno.Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)


Před dveřmi klinické psycholožky se Rena potkala s hnědým mužem ze skupiny. Dal jí přednost. Byl neskutečně hodný. A kdo tady není hodný?, blesklo Reně hlavou. Nikdo další nepřicházel. Vypadalo to, že jen oni dva ještě nemají výsledky testů. Nechápala, jak si to ostatní stihli vyzvednout. Rozpačitě se na sebe usmáli a Rena zaťukala. Krásná rusovláska byla tam. Rena byla zvědavá, co jí v testech vyšlo. Byla zvědavá na to, jestli je blázen nebo ne. Vůbec netušila, na jakém základě ji na terapii vzali. Měla i obavy, že se náhle dozví, že má psychopatickou poruchu. Prostě nějakou diagnózu. Tuhle psycholožku měla však ráda, cítila se u ní v bezpečí. Věřila, že jí i špatné zprávy řekne tak, aby na ni nepadly jako kámen. Hned se usadili. Psycholožka měla na stole kamínky a voněla zde aromatická lampa. Rena cítila, jak jde na ní únava. Nejradši by si tu zdřímla. V bezpečí.
"Chcete trochu silného čajíku" a žena jí nabízela miniaturní čajovou mističku stejnou jako měla Rena doma. Už tak dávno z nich nikdo u ní doma nepil.
"Ano, děkuji. Mám ráda čaj a potřebuji silný. Ty příběhy na komunitě mě nějak zavalily."
"Jéjej, vždy´to teprve začalo …" usmála se šibalsky žena s rudými vlasy a pokračovala. "Tak začneme právě tímto. Vy jste silně altruistická. Tady se můžete podívat na výsledky. Třeba altruismus v rozmezí jedna až deset máte na desítce. Tak s tím vám terapie rozhodně zamává. Nebojte. Pomáhání do roztrhání těla i duše to mi tady umíme léčit" a zvonkově se opět zasmála.
"To je to mé vedení sdružení, i když už jsem nemohla a všichni na to kašlali."
"A nejen to. Vaše profese, pomáhání sourozencům, pomáhání komukoliv, školu zase studujete sociální, vytahování z depresí partnera … Kde jste vy?" Ale mrkněte na tohle a přejela prstem na číslo na opačné straně přímky. "Na opačné straně sobeckost ale také číslo blížící se k desítce. Co s tím? Rozumíte tomu?"
"Pomáhám, pomáhám, pomáhám a nepřiznávám si, že také něco potřebuji. Sobeckost považuji za něco negativního."

"Sobectví není nic negativního, když máte tak vysoké altruistické chování. Příjem a výdej energie se musí vyrovnávat. Takže vy víte, co chcete a uměla byste upřednostňovat sebe a pak teprve energii dávat druhým. Vy to máte v rovnováze. Každopádně se na skupině tímto zabývejte. Kdo vám obrousil vaše schopnosti vědět, co chcete, mít se ráda, dělat něco pro sebe. Dostaneme to na šestku. Obojí", dodá jakoby vrhla kostkami a padly šestky.

Mává mi znovu papíry před nosem. "Nojo, vaše rozježděná zvířata v abstraktních dětských kresbách, téměř mrtvý strom … Úzkostlivost máte na 9,4."
Rena se instinktivně stáhne do křesla. Její ruka automaticky sáhne na krk. Na levé straně cítí zatnutí.
"To je tedy má diagnóza?"
"Vysoká anxiozita a psychosomatické bolesti nejsou diagnozou, ale zhoršují kvalitu života. Terapie je v tomto případě dobrou cestou."

Reně se viditelně ulevilo, že nemá diagnózu, ale zároveň sem patří. "Nebudu mít pocit, že jsem tu neoprávněně. Jako u té psychiatričky kdysi v Riapsu. Zývala nad tím, co jsem se jí snažila o svém životě svěřit, pomyslela si v duchu a vybavil se jí obraz zývající mladé psychiatričky.

"Klid, jste v období rozchodu s partnerem. Určitě v době, kdy býváte v pohodě, to číslo bude menší. Ale zvýšená úzkostlivost patří k vám. Psychosomatické bolesti, které jste mi popsala, tomu odpovídají. Neurotické ztažení močáku, až se nemůžete vyčůrat. Kdyby vám život poskytl pohodové dětství, bezpečí a lásku, tak budete sice více zaměřená na strach ze změn a z nemocí nebo tak, ale to byste nebyla sama. Když jsem si prošla zápis toho, co jste prožila, tak je div, že nemáte už fobie."

Rena se zděsí. "To je hrůza. Dá se s úzkostlivostí 9,4 žít? Co když ty fobie už mám?" Oklepala se hrůzou a vědomím ze zkušeností z posledních měsíců, kdy se ty partnerovy zhoršovaly. "Může to být přenosné?" Byla si vědoma idiotské otázky, ale radši se zeptala, než aby žila z nevyřčeného žila dál s úzkostí. "Mohla jsem tím nasáknout?"
"Říkáte správně nasáknout. Podle toho, co jste mi při prvním setkání vyprávěla, vy jste nežila svůj vlastní život. Ale byla jste spíše ve vztahu pracovník pomáhající profese a klient. Samozřejmě zamotaný láskou. Vy jste nakonec žila partnerův život. Úzkostlivost budete mít větší, ale za normálních okolností bych typovala tak na šest až sedm. Když jste dlouhodobě žila v sebezničujícím vztahu, úzkostlivost se zvýšila na téměř desítku. Váš smutný skoro mrtvý strom byl jasným obrazem duše. Jste neuvěřitelně silná. To je vaše plus ale jindy i kámen úrazu. Vše zvládáte. Jiný by už seděl a fňukal nebo utekl a vy zachraňujete a dřete dál. A ještě si přidáte.
Máte ve slovníku sloveso nezvládám?"

Rena mlčí. Vysouká ze sebe zmatené: "Nevím. Asi ne."
Obě ženy se dívají do očí. "To přeci není možné něco nezvládat?" A znovu se chytá za krk.

"Víte co, necháme to už na terapii. Vy to zvládnete rozpoznat, co potřebujete na skupinách řešit. A když ne, tak vám terapeuti pomohou. Nebo celá skupina."

Mrkla ještě do papírů: "Jinak už jenom spíše taková perlička. Sama jste říkala, že před dvěma roky jste na testech pro nějakou školu nakreslila krásný zelený strom i s jablíčky. Ale to také není cílem. Infantilita také není dobrou cestou. Mrkněte sem."
Podívala jsem se na řádek dětinskosti při výběru partnerů. Číslo sedm také nebylo malé. "Jste velmi náročná, co se týká detailů."

"Jak to myslíte?", diví se Rena a podívá se na své nic moc oblečení.
"Vnímáte svět přes oči. Partnera jste nakreslila s každičkým detailem. Přitom jste měla zadání nakreslit muže. Máte tam knoflíčky, brýle, … Ženu jste nakreslila bez příkras a přitom máte na sobě například náramky. Nad tím přemýšlejte. Proč se nemůžete osvobodit od toho posledního?"

"Máte pravdu, i když si to nerada přiznávám.", špitla Rena.

"Tak už ale dost. Úplně jste zbledla. Budete moci odejít?"

Rena rychle dopila čaj. "Po tak silném čaji to zvládnu."

"Opravdu to zvládnete? Nemusíte ..."

"Dobrý! Jdu ještě k Alex pro neschopenku."

"Tak jo. O vás se nebojím. Jste vnímavá a ochotná na sobě pracovat. Často to velmi rychle objevíte, kde je zádrhel. To je paráda. I tady jste přišla na spoustu věcí o sobě sama. Rychle si dokážete něco přiznat, co jiní si nepřiznají celý život. Co s tím už je terapeutická práce. Tři měsíce jste si zvolila jen a jen pro sebe. Tohle jsou taková vodítka, která můžete začít na skupině rozebírat, pokud byste si nevěděla rady. Ale já myslím, že se to rozjede i bez toho. Podařilo se nám sestavit výbornou skupinu. Půlka mužů, půlka žen. Napříč generacemi. Mladí, starší.", slyšela Rena dnes už podruhé.

"Pokud byste přeci jen měla pocit, že se na terapii nehýbete, tak přijďte výsledky testů projedeme podrobněji. Dám vám další náměty pro práci na sobě. Ale doporučuji až tak po půlce terapie. Dřív ne."

Rena vzdychla. "Neumím si představit, co mě čeká, ale pokusím se nějak otevřít svou třináctou komnatu."

"Nebojte. Skupina je bezpečný prostor a nebuďte na sebe tak přísná. Pomalu, trpělivě, ... Držím palce." Vypoklonkovala mě s úsměvem ven, protože už klepal s omluvou kolega Filip ze skupiny, že musí ještě stáhat do práce a odvézt manželku a ...

Prošla dlouhou chodbou a zaklepala na dveře psychiatričky, která byla vedoucí jejich skupiny.

"Dobrý den, jdu si jen pro papír k doktorce."
"Tak se ještě posaďte. Musím vám ještě jednou v klidu říci jen nějaké technické detaily k průběhu terapie. Sestavili jsme, myslím, dobrou skupinu. Přesto máte všichni možnost po čtrnácti dnech odejít. Pak už to nedoporučujeme. Terapeutický proces bude rozjetý a není dobré z něho vystupovat za jízdy. Všechno co se bude odehrávat bude stejné jako ve vašem životě. Proto i případné vzdání se jít do hloubky může být vaším klíčem k nějakému poznání o sobě. A tak. Doufám, že nebude nikdo odcházet ani po těch čtrnácti dnech. Můžete přijít i na individuální pohovor, pokud budete mít téma, které nebude chtít říci na skupině. Ale to opravdu musíte zvážit, jestli je to tak těžké, že to nejde říci skupině. Po případné individuální konzultaci vám pak doporučím, aby jste se svěřila skupině s tím, co jsme probrali. Ale nebývá to časté. Jinak máte za sebou první komunitu, jak se cítíte?"
"Asi mě zatím nic nedochází. Informace od psycholožky na základě testů mě trošku dostaly, ale jinak nic." Odmlčela se. "Je pravda, že dobrá terapie účastníky během tří dnů rozhodí?"
"Nemějte strach. Skupina bude budována jako bezpečný prostor. Pokud něco, budete mít možnost individuálních pohovorů, jak jsem říkala. My si dáváme na rozhození těch 14 dnů."
Všichni se tady pořád usmívali. Byli mateřský, bezpeční ... Podléhala jejich důvěře.
Alex se nakonec ještě zeptala. "Při minulém setkání jsme spíše mluvili o vašem končícím vztahu. Jak to vypadá?"
"Snažím se to skončit. Ale občas odepíšu na textovku."
"Ukončování vztahu bude zřejmě pro vás aktuální na skupině. Snad rozkryjete, které sladké hrozinky vás na vztahu, který vás ničí, drží. Já bych si ale ještě potřebovala ujasnit vaši minulost. O biologických rodičích vůbec nic nevíte?
"Ne."
"Adoptivní byli matka generál a táta pod pantoflem. Pochopila jsem to správně?"
"Ano". Dívala se na mě krásnýma velikýma oříškovýma očima a pak se zeptala: "Pamatujete si nějaké mazlení z rodiny? Nějaké pohlazení? Pochvaly?"
Rena tohle nečekala. Stuhnul jí příšerně krk. Slzy jí zaplavily celou hlavu.
Terapeutka postřehla změnu a mateřsky se tázala: "Děje se něco? Popište to, prosím."
Rena kroutila hlavou ,že to nejde. Chtěla zdrhnout. Trhala se jako v oprátce. Dveře byly hned za ní. Stačil krok a mohla být volná. Volná?
"Zkuste to. Přes pocity v těle. Nemusíte hned mluvit o pocitech z minulosti. Říkejte, co se děje teď".

Terapie začala (pokr. příběhů Reny) - 12. kapitola

10. července 2011 v 22:53 | Edith Holá |  RENA A JEJÍ TYGŘI
S příběhem Reny, která se rozhodne podstoupit tříměsíční intenzivní terapii, pokračuji po několika měsících. Na mém blogu je 11 kapitol. Od této kapitoly píši nejdříve do wordu, takže kapitoly už nebudou psány prioritně pro blog. Budou třeba i delší. Také jsem začala psát v ich formě. Možná se mi tak bude psát líp. Předešlých jedenáct je zatím stále ve třetí osobě.

Tento perex je a bude před každou kapitolou.
Příběh Reny má jen základní linku, která je autobiografická. Pokud vám připadá, že v dalších postavách někoho poznáváte z vlastního života, jsem ráda, protože některé zážitky prožilo mnoho lidí přede mnou a mnoho lidí prožije opět, tak třeba jim něco z mých příběhů bude nápomocno. Kromě Reny však není žádná postava vykreslena tak, jak opravdu žije a chová se. Do postav je literáně promítáno mnoho zážitků, které Rena zažila nebo dokonce jen slyšěla z vyprávění během celého svého života nejen v určitém krátkém úseku. Na příběhu je pro mě stěžejní Renin vnitřní terapeutický proces, který podstoupí, aby se jí už neopakovaly v životě jenom pády. Píšu román a v dnešní virtuální době ho zveřejňuji dřív, než jsem umřela, tak vysvětluji případná nedorozumění :-)

Seděli jsme v křeslech dokolečka. Ticho téměř hmatatelné. Bylo vidět, že se všichni ošíváme. Snažila jsem se dělat, že jsem v pohodě. Ale bylo mi ouvej. Prohlížela jsem si nenápadně lidi na křeslech. Všichni vypadali blbě. Hnědě nebo šedivě. Jeden muž byl scvrklý a celý v hnědém. I v ruce držel hnědý kufírek. Dorazil se zpožděním a vypadal, že se propadne hanbou. Sedl si a kufírek si několikrát přitáhl těsněji ke křeslu. Dívala jsem se na ty lidi a říkala si, že s některými bych se asi v životě nebavila. Uvědomila jsem si, že tu nejsme ale na sedánku v kavárně. Ale jsme si rovni. Pacienti. Pacoši. Zřejmě vypadám stejně blbě jako oni. Vytahaný hnědo béžový svetr. Černé kalhoty. Tmavě modrý rolák. Už několik měsíců bez roláku ani ránu, aby mi nenafoukaly trapézy. A abych schovala ztuhlý krk. Nikdo jiný tady nemá rolák. Jedné paní vpravo přede mnou naskákaly červené fleky na krku. S nikým se nesetkávám očima. Všichni zrakem bloudí. Určitě se ale po očku snaží dívat na druhé. Ještě pořád mohu zdrhnout. Třeba někomu zabírám místo.
Do dveří vlítne chlápek s rozevlátým baloňákem a černým světáckým kloboukem. Švihák. Vypadá sebejistě. Podnikatel? Drahé hadry. Sedá si ob křeslo po mé pravé ruce. Uvědomuji si, že jediný nevypadá zašle. Vedle mě sedí dívka, co mi uvařila čaj. Stejně jako já se schovává za veliký hrnek. Obě pořád usrkáváme. Po mé levici sedí šedivý muž. Pak další chlápek. Dále útlounká starší blondýnka. Pak onen hnědý mužík. Dvě křesla jsou prázdná. Vedle paní s flekama. Drobná dětská blondýnka. Bonviván v baloňáku, dívka s čajem a já s čajem.

Přišly terapeutky. Sedly si do volných křesel naproti dveřím. Ta, co mě přijímala, je psychitrička Alex. Bude vedoucí skupiny. Je mateřský a hřejivý typ. Hned je mi líp. Ráda ji vidím. Vedle ní se usadila vytáhlá holka. Janka nás bude mít na komunitu po ranním příchodu. A po dvouhodinové skupině budeme mít s ní neverbální techniky, cvičení nebo relaxaci a krátké sdílení. Pak hajdy domů. Snaží se to odlehčit. Mám zatuhlý krk a strach. Nikdo se na nic neptá. Jendou týdně v pátek se na skupinu přijde podívat supervizor. Vlastně ředitel celého stacionáře. Od kamarádky, která zažila skupinu přede mnou, vím, že ten člověk je nářez. Mám ještě větší strach.

Dnes budeme mít jen komunitu a pak si dojděte k psycholožce pro výsledky testů a ke mně pro případné neschopenky, říká Alex. Všichni si máme tykat.
Tak jak se máte?, zahajuje Janka. "No tak, někdo přece začněte. Povězte jméno, proč jste tady, jak se cítíte?"
Nesnáším, nesnáším, nesnáším. Kolečka představování. Asi začnu první, abych už to měla za sebou. Pak zdrhnu. Začíná bonviván. Nemohu se moc soustředit. Děsně mě buší srdce. Snažím si sumírovat co řeknu. Slyším, jak Hynek říká, že má praxi ve sdílení se s pacošema, tak začne. Byl v Bohnicích po pokusu o sebevraždu. Bohužel ho manželka našla, tak ho zachránili. Čtrnáct dní byl doma a doporučili mu pokračovat na skupinové terapii. Jsem v šoku z jeho sebevraždy. Vypadá tak dobře. Co ho k tomu mohlo dohnat? Svou drzostí a sebejistým hlasem mi leze na nervy, ale zároveň mi dodává odvahu. Ještě víc si ale říkám, co tady dělám. Slova se ujala žena s červenými fleky na krku. Martina mluví a mluví o tom, jak je nešťastná, protože má handicapované dítě. Pořád se sním musí učit. Manžel vůbec nepomáhá. Stává se jí, že náhle kolabuje. Ve frontě v obchodě. Na ulici. Fleky se jí zvětšují. Má je na i tváři a z krku se rozlévají do výstřihu. Mezi řečí říká, že má ještě jednu dceru. Ale sní nejsou problémy. O ní ani neví. Skupinka jí byla doporučena, ale neví, jestli to je pro ní dobré. Vlastně nemá problémy. Možná by byla lepší individuální terapie.
Alex si bere slovo a všem nám sdělí, že prvních čtrnáct dní je rozjezdových. Pokud se domluvíme, může se ze skupinové odejít. Stává se to málokdy, ale je tady taková možnost. Po čtrnácti dnech už se to nedoporučuje. Skupina už je v léčebném procesu.

Pak začne mluvit starší blondýnka. Účetní Anežka. Zase mi naskakuje pitomá myšlenka, že tady sedím s lidmi, se kterými bych se jinak u jednoho stolu nesešla. Mohla by být mou mámou. Je dlouhodobě na neschopence kvůli různým bolestem. Žije sama se synem. Hnědý muž mezi ní a Jankou se představuje. Filip, věk mého otce. Má deprese už deset let. Léky moc nezabírají. Léčil se kdysi v Bohnicích, ale to už nechce. Zkusí tedy docházení na denní skupinu.
Po něm se odhodlávám mluvit.
"Je mi trapně, že tady jsem. Vůbec mi vlastně nic není. Mám jen migrény a pořád zatuhlý krk. Možná že je někdo důležitější, kdo by tady mohl být."
"Reno, tady se neměří, kdo má větší či menší míru utrpení. Tady se učíme, jak se cítíme, jak a co prožíváme a jak s tím zacházíme. Naučíme se, aby nám bylo líp s tím, jací jsme a prožívat tak, aby nám bylo líp." Cítím se rozpačitě a už nechci nic dodávat. Jógínská babička mi stejně říkala, víc poslouchej. Z příběhů druhých se nejvíc naučíš, co děláš blbě.
Milan říká, že všechno zvládá a taky neví, proč tu je. Možná rovněž zabírá potřebnějšímu člověku místo. Poslal ho sem obvoďák. Má bolesti od krku až po prsty. "Tenisové lokty se tomu říká" a snaží se u všeho usmívat. Rodinu má zlatou. Kluka a holku ve věku nás a ukáže na mě a na holku vedle mě. Jsou to dobračiska. Manželka ho ve všem podporuje. Připadá mi, že úsměv mu snad plastikové vytvořili trvalý. Ale jakoby se jím omlouval. Z tašky vytáhne květiny a všechny ženy podaruje. Uff, zazní ve mně.
Emočně tím rozhodí blondýnku v naší pravé půlce od dveří. Ilona překotně mluví o tom, jak pět let utajovala mentální anorexii s bulimií. Všechno ale zvládá. Pracuje. Tají se mi z jejího drajvu dech a zároveň se stahuji ještě víc. Něco dál mluví a mluví. Terapeutka Janka ji zastavuje, protože každý tak nějak má na sdílení při komunitě pět minut. Pokud to přetáhne, ošidí jiného. "Od zítřka si to už hlídejte sami", usměje se šibalsky a mě napadne, jak asi to budeme dělat, když to někdo bude překračovat. Já poslechnout umím, to jsem si jistá. Slečna vedle mě ladným gestem položí hrnek čaje a zvláštním tónem říká, že se jmenuje Judita. Má deprese od dětství. Zvládá studovat dvě vysoké školy. Rodiče rozvedení. Má garsonku, ale nemůže tam sama být. Je radši u mámy, i když jí tam není dobře. Asi tady má být, ale také se necítí, že by to měla tak těžké, aby tady zabírala místo. Kývá hlavou jakoby přemýšlela dál a lovila slova, ale už je tiše a dívá se dolů. Poslední mluví šedivý muž po mé levici, který sedí přesně naproti terapeutkám a zády ke dveřím. Pavel má zvučný hlas. Tak nějak se mu daří materiálně a v práci, ale je stále sám. Už si na to zvykl, ale tohle bere jako poslední šanci něco změnit. Bude dál však docházet do práce, jak se už při přijímání domluvil a hodí hlavou k Alex. "Víte, že s vámi nesouhlasím, Pavle. Terapie není sranda. Může se vám otevřít ledasco." Pavel trvá na svém, že to zvládne. "Nesouhlasím s tím, ale nemohu vám to zakázat. Uvidíme, jak to budete zvládat. Každopádně účast na ranních komunitách je povinná jakožto na dalším programu. Žádné pozdní příchody. Práci musíte tedy zvládat až po skončení programu ve stacionáři. Kdykoliv si můžete i v průběhu terapie přijít pro neschopenku."
Janka dodává ke všem: "Omlová vás jedině nemoc. Ale ne ta, pro kterou jste tady. I když vás přepadnou v průběhu terapie pro vás známe bolesti, pokuste se dorazit. Neskrývejte se jako doteď. Zvládat nic nemusíte. Můžete si tady lehnout i na lehátko v rohu, pokud vám bude zle. V aktuálním stavu se pokusíme na skupince zjistit, co se děje uvnitř. Ale musíte přijít."
Teprv nyní zjišťuji, že je tu lehátko. Respektive hromada žíněnek s matrací nahoře a přehozené dekou. Pořád mám pocit, že se tu něco děje, ale nevím co.

Alex s Jankou nás ještě povzbuzují. Domnívají se, že se jim podařilo sestavit dobrou skupinu. Mužů a žen je tu přesně napůl. To nebývá. Většinou jsou samé ženy nebo jeden dva muži. A ještě jsou tu věkově rodiče a jejich dospělé děti. A dívá se naším směrem. Snažím se pousmát. Hlava mi bzuní ze všech příběhů. A dokola se mi mele přes všechno věta: zvládat nic nemusíte.

Jdu si pro výsledky testů a pak musím pro neschopenku.






Nelze uzdravit

10. července 2011 v 19:28 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Nevím, komu bych vlastně měla napsat to, co jsem se dnes od kamarádky léčitelky dozvěděla. Tak to napíšu na svůj blog a pro vás, kteří mě věrně čtete. Předesílám, že jsou to pro racionální lidi a vyhraněné křesťany informace, které radši něčtěte.

Začnu trochu zeširoka. Kamarádce se před šesti lety narodila předčasně holčička. Měla mnoho postižení a mnohé nevysvětlitelné dysfunkce. Předpokládali, že je to genetický zádrhel a zařadili ji mezi asi deset dětí na světě s jakýmsi atypickým syndromem. Předpověď mentálně retardovaný ležák. Kamarádka se nevzdala. Věřila. Víra tvá tě uzdraví, říká se. Ale ona není v pravém slova smyslu věřící. Nejprve šla cestou klasické medicíny. Makala na Vojtovce. Holčička začala chodit. Jenže se objevila ke všemu ještě epilepsie. Ve čtyřech letech řekla pouze pár slov. Kamarádka to zase nevzdala. Dostala se k alternativní medicíně. Až nakonec k duchovnímu léčitelství. Její holčička v září nastoupí do nultého ročníku běžné školy. Lékaři to považují za zázrak. Ale samozřejmě odmítají duchovní léčitelství. Víc o tom třeba jindy. Do této doby holčička chodila do speciální školky, takže se hodně pohybovaly mezi dětmi s postižením. Kamarádka zjistila, že její duchovní léčitelství pomáhá i ostatním dětem ve školce. Např. autistickým. Stejně jako její holčička potřebovaly některé děti ze školky vyčistit od zlých bytostí, které se přilepí.

Dnes jsme se sešly opožděně na oslavu mých narozenin. Občas mi kamarádka vypráví něco podrobnějšího z "čarování", jak tomu vesele říkáme. Jinak se živí korektuoru a jako editorka. Takže jsem ji požádala o pomoc s poslední třetinou Cesty. A tím se dostávám také k tomu, proč něco píšu. Bavily jsme se o všem možném a tedy i o cestě k matkám. Kamarádka mi řekla, že po kapitole o svatbě, kde máma tak vyváděla a brácha se zpil, že málem umřel si vzpomněla, že má z naší svatby fotku, kde je i má adoptivní máma. Vyhledala ji. Podle jejího duchovního léčitelství se dá požádat Krista o pomoc pro někoho i přes fotku. U mé mámy jí to ukázalo jasný křížek. Nelze uzdravit, nelze léčit, nelze pomoci. když mi to řekla měla jsem knedlík slz v krku a v očích. I přesto vše, co udělala mně a jiným, i přestože ji probíhá soud o obvinění z týrání, jsem pořád doufala ... V dobro. Nečakala jsem omluvu, přijetí, ... prostě jsem jí přála a přeji, aby ... prostě dobré srdce, pomoc, aby se její srdce uzdravilo, ... Já už nevím, jak to jinak říci.

Psala jsem články o tom, že peklo je prázdné, protože všichni v poslední vteřině před Bohem, láskou, soucítěním milosrdenstvím řeknou ano a budou chtít do nebe ... věřím tomu stále. Bůh může vše.

Kamarádce se to zatím stalo jen u tří lidí, kterým nijak nemůže pomoci. To znamená, že modlitba za ně nepomůže k jejich žádnému obratu. Tady na zemi. Scott Peck to psal a já tomu nevěřila, že u některých lidí je pozdě, u některých lidí musí přijít síla tak razantní ... To jest zřejmě Bůh v poslední vteřině.

Věřte, nevěřte. Přišla jsem domů a slzy mě pálí za mámu na krajíčku.

(Kamarádčinu knihu si můžete přečíst "Máme dítě s handicapem". Je téměř vyprodaná. Vyhrála první cenu v tiskové publicistické kategorii. Cenu jí v pražském Lichtenštejnském paláci předal premiér Nečas. Kniha z nakladatelství Portál je průvodcem pro rodiče, kteří se cítí být zaskočeni narozením dítěte se zdravotními problémy. Autorka čerpala z vlastního příběhu a podělila se o své zkušenosti smutné i potěšující. Kapitoly o duchovním léčitelství jsou tam jen malinko, protože teprve začínala.)

... rozčtvrtila jsem pilou

9. července 2011 v 21:52 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Ráno to byla bída. Deprese mě zavalila v plné parádě. Včerejší vypsání pomohlo tak, že jsem mohla usnout. Jenže co je to za spaní, když benjamínek se pořád budí jakoby byl v šestinedělí a všechny pokusy o to, aby spal celou noc selhaly. Věřím tomu, že jednoho dne to přejde, jak říkají maminy, které měly stejného budiče. Ale kdo to má vydržet? Slíbila jsem si, že půjdu spát v deset. Ale po jedenácté jsem ještě psala nějaké komentáře. Ráno bída. Už jsem nemohla vstát. Mikrospánky, neschopnost se vyhrabat z postele. Nechte mě spát, nechtě mě být, nechtě mě umřít, běželo mi hlavou a věděla jsem, že to není dobře. Kafe od manžela mi už dávno vystydlo. Děti na mě skákaly a dělaly si ze mě domečky a co já vím. V devět mě Kuba zavalil obličej, že jsem nemohla dýchat. To mě probralo. Nesmím se dostat do deprese! Proboha jen ne apatie! Vypotácela jsem se a šla se z benjamínkem vykoupat. Miluje to. Nechtěla jsem být sama. Do vany jsme si nasypali červenou mořskou sůl. Energie, energie. Začalo mě to trochu dávat sílu. Po snídani jsem si řekla, že posekám zahradu. Zahrada není můj koníček, ale vždy když mám opravdu depresi ne jen depku, tak je to jediné, co mě zachrání. Podle toho naše zahrada vypadá. Je stříhána jen málokdy. Letos ještě nebyla.


U nás zásadně stříhám stromy já. Vždycky mi u toho zní slova: rozčtvrtil jsem milou sekyrou a pilou. A mám takový zvláštní pocit, že to svým milým nandávám.



Řezání stromů mi dává sílu. Jsem to zase já. Všichni tygři se vrátí. Žádný není nemocný. Ani jeden nespí a nechce spát. Na žádné bolesti už si nestěžují. Manžel s prťavcem kypřili trávu a sbírali po mně pořezané okrasné stromky.




Toť radši pro dnes vše, i když bych tak ráda psala. Potřebovala bych ... mám v hlavě už i Renu ... Klid. Klid. Nařídila jsem si to:-)

Kolaps bez příčiny

8. července 2011 v 21:23 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Jako se říká rebel bez příčiny, tak já bych o sobě mohla říci, že mám občas kolapsy bez příčiny. Nebo je to prostě nastřádání mnoha vydané energie, až jedu z rezervy a pak už nemám nic a stejně jedu. Objeví se mi v očích mé nevyplakané slzy. Zase mám touhu nasadit si černé brýle a pod nimi plakat i na ulicích, aby nikdo neviděl. Jenže je to jen přání. Neumím to. Tak se mi stáhne krk. Cévy. Před třemi dny mi najednou odešla levá ruka. Kdyby odpochodovala daleko, bylo by to snad lepší. Šíleně bolela. Hodinu jsem nemohla otočit hlavu doprava a dát ji dozadu. Šlo to jen dolů k hrudníku. Manžel mě namazal babičkovskou levandulí. Po hodině odešlo to nejhorší, takže jsem na pohotovost na injekci neodjela. Snad nějaký špatný pohyb nebo co. V pondělí jsem měla tak velkou radost, že jsem dopsala duhovky a ze zpětné reakce dvou maminek kulíšků mi bylo skoro štěstím blaženě. To je můj cíl, to je můj úkol, to mě těší a konečně žiji svůj sen a je mi dobře. Druhý den odešlo vše jako mávnutím proutku. I když vím, že se nemá nic uchopovat, tak to nešlo. Funguji, jedeme s dětmi mrknout se na stavbu našeho příštího bydlení v Čakovicích. Krásný výlet. Hezké okolí. Krmíme kačenky. Těšíme se, až tam budeme bydlet. Večer se mi zatne bolest do levé ruky už od krku. Druhý den to trvá. Jsem nervozní jako pes. Nesnáším sebe, své děti, rodinný život. Brouzdám po wellnes akcích pro ženy. Na dovolenou nemáme, šetříme prachy na nové bydlení. A dovolená s manželem a dětmi je stejně záhul. Myslím na odpočinek v Riapsu, kde jsem ale nikdy nebyla. Třetí den odešla bolest ruky. Jen vím, kde to bolelo nejvíc. Neodešel však smutek, neodešly však slzy bez příčiny na krajíčku očí a v srdci. Měla bych psát. Pohádky, opravovat Cestu, Renu. Měla bych dávat pohádky na blog nebo web. Měla bych nedělat nic. Naordinovat si ticho, ale kde. Kuba má zvýšený tón hlasu. Matěj je v období vzdoru a kopíruje tónem staršího bráchu. Hluk. Pořád jsem v hrozném hluku. Včera jsem chtěla jít spát v deset, abych dohnala stres z toho, jak Matěj boural na motorce. Ale to už bylo minulý týden. Měla jsem hrozné zimnice i v tomhle vedru. Matěj si zarazil dva zuby do dásní. krve bylo plno. Jeli jsme sanitkou zakrvácení na Bulovku. Matěje připoutali, ale on chtěl být u mě na klíně. Řval jak pominutý. Chtělo se mi zvracet a mít ho na klíně, ale musela jsem fungovat. Saniťák ho násilím držel na lůžku v těch pásech. Na Bulovce zuby neumí. Tak jsme jeli do Motola. Už taxíkem. Sanitku bych nepřežila. Taxikář nás vzal i zakrvácené. V Motole řekli pade na pade. Buď se zuby chytí nebo ne. Strašný stres a Matějův pláč. Padlo na mě zoufalství ze zubů, z nevyspání, ze šoku, ze všeho. Večer jsem chtěla spát a být sama. Jenže je tu rodina, nemocný Matěj, manžel co má své touhy. Chodím spát a mám zimnice a výčitky.
Kam hlavu složit. Snad úděl matky. Dnes jsem na návštěvě na kluky zařvala, protože Kuba kousnul Matěje. Miminko kamarádky se leklo. Kam jsem se to dostala, že s dvěmi dětmi už řvu tak, že zapomenu, že je tam malé miminko? Když byl Kuba malý tak se u nás téměř šeptalo. Pořád všude hluk. Vytvářím ho já. Mí synové. Pořád všude bordel. Měla bych uklízet. Uklidila jsem a stejně to není ono. Měla bych psát pohádky pro Kubu. Dodělat hry pro něj. Měla bych dodělat do duhovek to, co opravila editorka. Měla bych si přečíst všechny články svých oblíbených na blogu. Por doma.cz nic nemám. Zapomněla jsem s Kubou udělat logopedii. Donutila jsem ho jen namalovat panáčky. U zubaře to dopadlo dobře. Zuby snad drží. Kontrola zase za týden. Matěj poprvé nebrečel. Asi se mu nová paní zubařka líbila. Chtěla bych si přečíst hezkou knihu na břehu moře nebo u praskajícího krbu. Nebo jen tak v posteli. Usnout u ní. Sama. V tichu. Jenže nevím, co číst. U všeho mi jede mozek naplno, takže se nemohu začíst. Proboha vypněte Edith Holou. Potřebuji ticho a nebýt. Nebo být? Sama? V tichu. Možná bych se potřebovala jenom vyspat. Vzala jsme si ráno neurol. Ruka přestala bolet a krk přestal být ztuhnutý. Zase to je vše neurotické a já nevím proč. Nechci brát prášky ani jednou za čas. Co mám přestat dělat? Kdybych tak uměla žít někde v domku bez netu, mobilu, pěstovat kytičky, ředkvičky a být spokojená, opečovávat svou rodinu, péci jim koláče a být.
Off.
Ale co teď?

I alternativci mají druhou tvář

6. července 2011 v 21:56 | Edith Holá |  Téma týdne
Nostalgické vzpomínky. Ani nebudu psát kolik je to let :-) Ale kdysi jsem chodívala do kultovního rockového klubu Bunkr. Ano, toho prvního porevolučního v Praze. Občas tam hrával tehdy oblíbený DJ Ondřej Štindl. Jeho diskotéky nazvané Strašidelný zámek byly nářez. Ale ne rockový. Rockeři, punkeři, skejťáci, gotici, blazeovaní androši, máničky aj. odhalili svou druhou tvář a řádili na pecky mladých let. A všichni jsme si byli rovni. Bylo to zvláštní. Atmosféra tak neuvěřitelná, že ani v šest ráno se nikomu z klubu nechtělo odcházet. I ze stěn tekly potůčky potu. Zažila jsem asi tři a vždy to bylo stejné. Myslím, že jich o moc víc nebylo, aby se z toho nestalo hudební zvěrstvo. Lidi odhodili svůj poker face. Mezi alternativními lidmi je často nasazená maska o to důmyslnější. Nesmíte se schodit. Nesmí se vykolejit z image. Intelektuálně musíte být in. Alespoň tehdy se to tak v těchto kruzích nosilo. Dnes pravda je nezávislej každej a v hlavě ani nic nemá. Když však Ondřej pustil něco tak strašidelného jako nonstop, poupata, vařili jsme kaši atd. tak se prostě zpívalo. Nedalo se utajit, že písně známe. Všichni! Řádilo se. Lidé se drželi za ruce a pogovali hlava nehlava. Smáli se na sebe, seznamovali se napříč skupinami, napříč věkem ...

Druhý den jsem mohla přijít do Bunkru zas, ale na koncert a vše bylo zase bez odhalené druhé tváře. Lidé se tvářili jako vždy na rockovém koncertu ... Póza byla in. Kdo ji uměl, mohl v tomto podzemním světě přežít. Kdo ji neuměl, vypadal jako dítě a sám se musel z klubu vypískat.

Playlist, který jsme se syny sestavili z jejich už rok oblíbených písní k pátému soutěžnímu úkolu do Mléčného baru, by zčásti mohl Strašidelnému zámku konkurovat. I když tam byli ještě větší pecky. K těm se kluci zatím nedopracovali:-) Takhle to v dětství začíná. Doufám, že i mé děti zdědili po nás vkus a časem se vynoří :-) Některé písně už to naznačují:-)

Ještě jednou jsem zažila odhalování druhé tváře mé i lidí okolo mě. Na skupinové terapii. A byla to fuška. Ale mělo to sílu a hloubku. Bylo to léčivé. Na nic jsme si před sebou už nemuseli hrát. Poker face mohl jít pryč. Mohli jsme odhalit svou slabost a nedostat za to na frak, mohli jsme si konečně dovolit něco nezvládat ... ale o tom až v dalším článku. Kdo to nedokázal, ten nevypadal jako dítě. Jako tomu bylo v Bunkru, ale ...

(Druhý článek k TT "druhá tvář")

Videa tančícího a zpívajícího Matěje (bohužel rád se fotí, ale jakmile filmuji, tak to nechce, takže úlovky jsou jen sem tam a většinou je zdrženlivější. Na videu tančí v mých šatech a na lavici. Když tančí na zemi, rozbalí to ještě víc :-)
2,5 minutové video v mých šatech - Matěj to rozjíždí až po první minutě zde
video - krátké Matěj tančí, ale jakmile zjistí, že chci filmovat, tak přestane
video k prdícím opicím Matěj zpívá - prdí

PLAYLIST K PÁRTY NAJDETE NA ZÁVOĎÁCKÉM BLOGU.

Sikar odhalil mou druhou tvář

6. července 2011 v 16:28 | Edith Holá |  Téma týdne
Mladý, ďábelský, jistě charismatický a krásný bloger, umělecky nadaný Sikar hodnotil předešlé téma týdne "seriály" . Zařadil mě do žebříčku nej článků se slovy "trocha nostalgie". Sikare, Sikare, odhalil jsi mou druhou tvář! Nejdříve jsem se zasmála. Pak mi ale došlo, že patřím do starého železa. Já si tak nějak v poklidu žiji, že včera bylo dnes. Předevčírem jsem viděla seriál Twin Peaks a pak si Sikar napíše, že je rád, že se o údajně nejlepším seriálu všech dob něco kloudného dozvěděl z mého vzpomínkového článku. Ajajaj. Došlo mi, že dnešní generace Twin Peaks nezná. Předevčírem jsem o něm mluvívala po všech hospodách, s přáteli se na něj scházela každé úterý u kámošky a kouřili trávu ... a ono to nebylo předevčírem. Ale před patnácti lety. Panebože, kolik blogerů by moho být mými dětmi? Už mi to došlo, když mi občas o rady píše Veverka. Říkala jsem si, panebože, jestli vůbec ví, že jsem ve věku její maminky.


Jenže má první viditelná tvář, tzv. poker face mezi lidmi, vypadá dívčí. Když mě poprvé viděla chůva babi našich kluků, tak si myslela, že je mi pětadvacet. A tak je to často. Lidi nevěří, když jim odhalím svou druhou tvář:-)

Má druhá tvář je tedy ženy blížící se čtyřítce, co by mohla mít děti ve věku osmnácti až dvaceti let (třeba i vnouče, pokud by se to nějak semlelo). Co s tím? Sikare, Sikare, úplně si mi zamotal hlavu! Už včera po zveřejnění žebříčku hodnotitele Sikara jsem strávila večer meditováním nad tím, že jsme s manželem starší generace. Manžel to prý už pochopil a čekal, kdy to pochopím i já :-) Vtip. Dnes jsem se s benjamínkem válela ve vaně a myslela na to zas. Má vytěsněná druhá tvář se náhle zjevila. Vystrčila představy vrásek, naondulované hlavy, představy jiného oblečení, čtení červené knihovny a blížící se nákup teplých důchodek. Zazněla mi v hlavě má oblíbená: "Až budu starým mužem, budu staré knihy číst, ... koupím si pergamen a budu starý muž, ..." Už dlouho sním o tom, že ji přebásním na "Až budu stará žena, tak ..." Jenže mě nic nenapadá. Protože se cítím pořád mladá :-)


(Článek je k TT "druhá tvář")

obrázek byl použit u článku Dva obrazy duše. Co vidíte starou nebo mladou ženu?


Obrázek ženy je podle W. E. Hilla (našla jsem ho v knize "Nemoc jako řeč těla", str. 143), odkaz na netu je http://www.grand-illusions.com/opticalillusions/woman/

Ze zákulisí duhovek

4. července 2011 v 22:38 | Edith Holá |  Svět blogu
Někteří, co komunikujete přes facebook, již víte, že Nedoklubko má na svém webu nový redaktorský systém, kam vkládám pohádky pro předčasně narozené děti (kulíšky) a jejich rodiče. Pohádkový blog nejen pro kulíšky na blogu.cz tím ale nezaniká. Je na něm tolik krásné tvorby a někteří lidé už si na něj zvykli a chodí si tam tisknout pohádky pro své děti na dobrou noc. Nebo dobré ráno, jak říká můj syn Kubík. Takže ho budu s dovolením spravovat dál a vkládat tam pohádky, básně a příběhy, které nejen vy pošlete. Nyní už nejen pro kulíšky, ale pro všechny děti i dospělé. Myslím, že je to dobré, když každý z nás ví, kde může najít vesměs krátké pohádky před usnutím, když už ho žádná nenapadá a děti ne a ne sunout :-) Vtip. Veverka mi dokonce psala, že hlídala malou neteř a pohádky z kulíškovského blogu ji velmi pomohly. Je to úžasný počin a krom toho i graficky díky Labandě kouzelný. Možná časem předám ještě někomu dalšímu správcovství, aby nás bylo více do pohádek vtaženo:-)

Na nedoklubím webu pohádek už budou jen ty, co jsou určené přímo na JIP, ať už pro kulíšky nebo starší děti.

Výzva k psaní pohádek tedy pokračuje dál (posílejte na eli.asek@tiscali.cz). Z Nedoklubka přichází tolik nápadů, že si myslím, že opravdu cesty pro vydání pohádek jsou připravené. Např. básnička paní Ilony Martincové je na propagační kartičce. Cedulky se mi sem nepodařily vložit. Nejde z nich udělat ořez.

Malířka Ida Novotná poskytla své obrazy pro účely Nedoklubka. Další malířka Eva Lipinová některé své intuitivní kresby rovněž. Už zdobí mé duhově léčivé pohádky. Obrazy vypadají přenádherně. Nemohu se na ně vynadívat. Jako kdyby padly na míru k duhovým pohádkám. Všechno je, jak má být. Když jsem ještě viděla Idinu krční pátou mandalu s delfíny, tak mě naplnil tichý a pokorný úžas. Má pátá tyrkysová pohádka obsahuje také motiv delfínů, aniž bych tušila, že někdo další je také vnímá jako symbol štěstí a svobodného projevu. Čtyři poslední duhovky ke mně přišly jako blesk v autobuse s Kubou na hipoterapii v Měšicích. Tyto cesty jsou prostě požehnané. Hned jsem je zapsala v bodech do sešitu a trochu si i u toho poplakala. První verze přišla s úmrtím jednoho kulíška. Domluvila jsem se však s maminkami kulíšků a paní ředitelkou Nedoklubka, že tato verze bude nabídnuta projektu Prázdná kolebka. Obrazy v nich byly vnuknutí a určitě mají tedy pro někoho své poslání. Tuto verzi si můžete přečíst na mém blogu v rubrice pohádky pro děti.

Na novou verzi jsem čekala asi týden, než přišly obrazy, jak ji přepsat. Je už na webu pohádek pro Nedoklubko s již zmíněnými intuitivními kresbami obou malířek. V rubrice pohádky duhové. Na tomto webu je dobré, že si budete moci vyhledávat i podle autora. Pod každou pohádkou je možnost štítku se jménem autora, pokud na něj kliknete, ukáže se vám všechna jeho literární tvorba. Zatím ale vše z pohádkového blogu pro kulíšky není přetaženo.

Prosím, držte palce Nedoklubku. Přišel nápad vydat krásný diář - zápisník (každý by byl i očíslovaný jako sběratelská lahůdka) na rok 2012. S avízem co a kdo je Nedoklubko. Na "vrchu" zápisníku by byl obraz zřejmě Idy Novotné a na každé asi dvacáté stránce jeden z dílů duhovek. V diáři by asi byly další kresby obou malířek a možná i jiná literární tvorba někoho z vás pro kulíšky. Kdo ví? Jak by řekl andělíček Barvička: cesta pohádek k lidem je otevřená a volná. Sponzor pro tento a další nápady Nedoklubka už je na cestě.
Pokud se tak stane, tak už víte, co budu nadělovat k Vánocům:-) Většina mých přátel miluje notýsky, bloky, diáře, zápisníky ... a dárek, kde je ještě vlastní tvorba, no nekupte to:-)

Krátký obsah sedmi duhově léčivých pohádek bude nadále v tomto textu na mém osobním blogu:



Obsah duhovek ve zkratce:
první - červená
Andělíček různými kouzly a radami pomáhá maminkám u svých dětí na JIPce. Všechny rady a úkoly jsou použitelné v každodenním životě. V první pohádce dostávají kulíšci i maminka za úkol nakreslit mandalu.

druhá - oranžová
Andělíček učí kulíšky, co pro ně znamená maminka a jak jí mohou poslat vzdušnou pusu.

třetí - žlutá
Andělíček učí maminku a kulíšky, jak si vykouzlit vnitřní radost pomocí sluníčka na bříšku. A za úkol dostávají malovat do čtverce.

čtvrtá - zelená s růžovým nádechem
Andělíček učí kulíšky i maminku, jak obnovovat a násobit lásku pomocí mentálního posílání květin od srdce k srdci druhého.

pátá - mořsky tyrkysová (k ní si buď rozklikněte delfíní píseň nebo alikvótní zpěv z textu u pohádky)
Andělíček učí kulíšky i maminky, jak se naučit zpěvem a dobrým dýcháním lépe naslouchat sobě i druhým a zároveň slovy vyjadřovat své potřeby a pocity. Také připravuje kulíšky na operaci. Učí rovněž, jak si správně přát, aby přání bylo vyslyšeno. Motiv delfínů.

šestá - tmavě modrá
Andělíček učí smířit se s přítomností pomocí kreslení do trojúhelníku. Rovněž vyrovnat se s jinakostí a případným handicapem.

sedmá - fialově zlatavá
Andělíček učí kulíšky barevnému lentilkovému kouzlu, které je bude celý život léčit a chránit. A nejen jim.
Andělíček různými kouzly a radami pomáhá maminkám u svých dětí na JIPce. Všechny rady a úkoly jsou použitelné v každodenním životě.



Na doma.cz mi za poslední dobu vyšly tyto tři články:
článek o babyboxech ale na doma.cz ho zjemnili http://doma.nova.cz/clanek/rodina/blogujete-prece-nemuzete-zrusit-babyboxy.html, původní verze je zde