Duhovky pro kulíšky - všechny kapitoly

17. června 2011 v 21:34 | Edith Holá |  POHÁDKY pro děti
DUHOVÉ POHÁDKY PRO KULÍŠKY

(Prosím, toto je varianta, která nebude na JIPech. Obsahuje úmrtí kulíška. To jsem změnila a od čtvrté duhovky je nová varinta zde. Tyto duhovky budou nabídnuty projektu Prázdná kolébka, jak jsem se domluvila s paní ředitelkou Nedoklubka.)

Červená pohádka

Byli nebyli dva chlapečkové. Byli neuvěřitelně zvídaví a tak chtěli vidět svět moc brzo. Žili ve skleněném domečku a říkalo se jim kulíšci. Jmenovali se Kuba a Matěj. Byli túze maličkatí, ale jim to vůbec nepřišlo. Dostali totiž do vínku jeden hormon, který jiné děti nemají. Hormon vnitřní radosti. A ještě něco. Každý den za nimi přicházel andělíček Barvička a něco jim vyprávěl nebo trpělivě odpovídal na jejich zvídavé otázky. Jindy zase jen tak seděl a všichni tři vypadali jakoby spolu ani nemluvili. Ale mluvili. Měli spolu tajnou řeč beze slov. Nikdo jí nerozuměl. Jenom oni tři.
Matýsek byl moc rád, že mají zrovna andělíčka Barvičku, protože miloval barvy. Kuba miloval jen jednu. Červenou. Barvička z toho byl doslova nadšený. Říkal dětem, že vždy je všechno v harmonii, i když to tak navenek nevypadá. Právě červenou barvou chtěl začít. "Děti, červená barva je totiž úplně ta nejdůležitější pro začátek. Je to barva, která je jako vaše maminka."
"Jak to?" volal Kubík. "Naše maminka přeci není červená" a smál se.
"Ale ano, děti. Maminka je bezpečí, je plná energie, kterou vám chce dát. Maminka znamená pro vás kořeny. A tohle všechno znamená první kořenová barva červená."
"A co je ještě červeného?" zeptal se Matýsek, který byl o trochu menší než Kuba, tak toho věděl trochu méně.
"My ti to s Kubíkem řekneme."
A Kuba už volal: "Závoďáci jsou červení. A jahody. Mňam, ty já mám rád."
"Červené je taky srdce", dodal andělíček Barvička. "Je to ale zvláštní, protože když chcete kluci otevřít srdce a mít více rádi, tak si kolem sebe dáte nejen něco červeného, ale i růžového. Růžová je moc důležitá, když jste smutní a myslíte si, že vás nikdo nemá rád. Tak ta růžová pomůže."
"A červená taky?!", dodal Kubík.
"Ano, červená věc v blízkosti dodá energii, aby každý z vás mohl z toho smutku zase vylézt."
"Maminka se sprchuje růžovým gelem a dává nám do koupele růžovou mořskou sůl", křičeli oba kluci radostí.
"Tak to vaše maminka se možná kdysi také setkala s andělíčkem přes barvy. Nás je totiž víc. Jeden se jmenuje Omalovník, druhý Malůvka, třetí Čmáral, čtvrtý Výtvarka, pátá je andělka Čmáranice ..... Vaše maminka ví, jak se přikládají polínka, aby láska nevyhořela."
"Jupííí", volali šťastní kulíšci.
"Zlatíčka moje, už budu muset letět zase k jiným dětem. Zítra si můžeme povídat o oranžové barvě, jestli budete chtít.
"Ano, ano", těšili se túze malé děti, ale veliké srdcem a svou radostí. "Prosím, ještě kouzlo z pohádky o dřevěném chlapečkovi s dlouhým nosem", volal a přitom tleskal ručkama Matýsek.
"Pro mě úkol", volal Kubík, protože miloval úkoly.
"Tak dobře. Nejprve úkol" a andělíček popadl nedaleko ležící mísu. Podél jejího dna udělal kolo na dvě čtvrtky. Podal je dětem. "Moje milé děti, kruh je také obrazem pro maminku. Matku Zemi. Zítra se přijdu podívat, jakými barvičkami jste kruh vymalovaly."
"Tak pozor!, děti, bude kouzlo" a kulíšci si honem lehli a ani nedutali. Andělíček Barvička mávl čarovnou hůlkou nad dětmi a zvolal: "Čáry máry fuk, ať je z vás kluk. Čáry máry fuky, ať jsou z vás pořádné buky". Děti se kouzelně a jemně usmívaly. Kukadla jim zářila. Za malou chvilku šťastně usnuly.



Oranžová pohádka

Andělíček Barvička už nějakou dobu seděl u dětí a spokojeně se usmíval. Kulíšky zahřívaly nové oranžovo-červené pletené oblečky. Jeho poslání bylo naplňováno. Oba kulíšci vyspávali. Jejich maminka dřímala v křesle. Hlava jí poklesla a vypadala unaveně. V ruce však držela červenou mandalu s oranžovými kvítky po jejím okraji. Andělíček nikoho nebudil. S maminkou vždy mluvil skrze sny. Zadíval se na kulíšky a láskyplně jim do oušek šeptal o tom, jak jim to dnes sluší. Děti se radostně zašmrdolily. Na přeskáčku a zajíkavě Barvičkovi sdělovaly, jak je maminka s nimi propojená. Přiběhla jim ukázat svou první mandalu v životě a nechápavě se dívala, když u jejich nožiček viděla dvě malé mandalky a taky červené. To ona sama jim dnes vybrala teplé oblečky oranžové barvy. Maminky to pletly z oranžových klubíček celý večer, aby to dnes dětem mohly obléknout. Nechala jim jen červené capáčky a Kubíkovi navíc červenou čepičku. Andělíček pokyvoval moudře hlavou: "Tak, tak, intuitivně je s vámi propojená." Byl rád, že všichni spí. Mohl mluvit ke všem naráz. I v ostatních skleněných domečcích děti spinkaly a mámy ve svých křeslech spaly nebo se propadaly do mikrospánků. Úsměv Barvičky byl teď jako stříbrná lodička. Od ucha k uchu. Začal vyprávět: "Oranžová, děti, vás vždycky zahřeje, když vám bude zima. Jako druhý člověk. Dodá pocit tepla a bezpečí, jako když jste s milovaným člověkem. Oranžová je barva, která dává sílu vztahům. Já a ty. Kulíšci moji, hodně dlouho to pro vás bude znamenat já a maminka. Tak nějak do sedmi let jste s ní magicky propojeni. Bude to vždy ona, kdo se probudí sekundu předtím, než začnete plakat. Ona jediná vytuší, co se vám v noci zdálo. Bude to ona, kdo bude vždy vědět, že se něco děje a ochrání vás. Maminka bezpečně rozezná, co a kdy vás bolí a položí na to místo ruku. Na dlouho to bude jediný člověk, který vždy bude vědět, co žvatláte a brumláte. Maminka to přetlumočí ostatním. Maminka jediná vydrží, i když už nebude moci a ostatní to vzdají. Ona jediná vás miluje bez podmínek.
Kulíšci náhle otevřeli oči a jimi hledali maminku. Ta pořád tiše pospávala hned vedle nich.
Dnes mám pro vás, zlatíčka, zase úkol. "Jupí", volaly tůze malinkaté děti. "Ale je těžký! Budete muset posílit svaly."
"Nemám rád cvičení", prohlásil zakaboněně Kuba. "Pořád s námi někdo cvičí a to ještě straší, že budu muset s nožičkami cvičit i dál". A co když vám řeknu, že to udělá vaši mamince radost a bude se usmívat? A tím budete mít radost i vy!" ¨
"Jůů, co to je?", byl zvědavý ještě menší Matýsek.
"Své ručky musíte pomalu dosoukat k pusince. Otevřít prstíky a pak našpulit pusu. Tak..." a andělíček jim to ukázal. "Pak už jen mlasknete, fouknete a vaše pusa i přes sklo doletí k mamince." Kulíšci se začali snažit. Byla to tůze velká námaha. Soustředili se tak, že si ani nevšimli, že Barvička zmizel. Soukali ruku k pusince. Špulili rtíky a připravovali si je na foukanou pusu. Hýbání pusou a pokusy o mlaskání to už byla legrace. Chechtali se a dělali na sebe obličeje. Pak se najednou prstíky u pusy otevřely a po velkém mlasknutí letěly dvě nádherné voňavé pusy až k mamince. Kulíšci byli spokojeni a po takové dřině začali zase usínat. Stulili se do klubíčka a sladce usnuli.
Maminku probudilo cosi jako mlasknutí. Měla pocit, že již opravdu šílí, že ve snu její děti už byly dvouleté a poslaly ji z postýlky foukanou pusu. Podívala se na své kulíšky a oči se jí rozzářily. Obě děti spinkaly s otevřenou dlaní před pusou. Rty našpulené jen z nich vyjít pusa. Maminka jim v náhlém impulsu poslala svou. Její kulíšci ucítili pod nosem vůni malin a jahod ... vůni své maminky.


Žlutá pohádka

Kulíšci dnes andělíčka Barvičku doslova vyhlíželi. Měli pro něj novinku. Byli z toho zážitku celí diví a tak jako správné děti ne a ne usnout. Namísto utahaných dětí byla utahaná maminka. Ta opět klimbala v křesle vedle jejich proskleného domečku. Poslední dobou už ani na svůj pokoj nechodila. Na vedlejší postel ubytovali maminku s miminkem. Bylo jí tedy moc smutno, že její děti jsou jinde, tak byla s nimi a vegetovala na křesle.
Ozvalo se nepatrné zašumění a nad nimi se rozzářilo sluníčko. Namaloval ho tam Barvička. "Simsalabim!" zvolal andělíček a paprsky sluníčka pošimraly kulíšky na nose. Dnes vám budu vyprávět o sluníčkové barvě. Kulíšci tleskali radostí ručičkami. "Ale vidím, že maminka mě zase předběhla" a tajuplně se na spící mamku usmál. "Ty napletené žluté proužky na bačkůrkách a čepičce vám moc sluší. To je nádhera. Jste ještě krásnější než včera."

"Andělíčku, andělíčku," nevydrželi už Máťa s Kubkem a zajíkavě se pokoušeli sdělit, že byli dopoledne na výletě. "Maminka nás vzala až na kraj pokoje. Tam byli lidé v bílém a jeden moc statečný pán." Kuba povykoval: "Ten se nejdřív bál nás pochovat, ale pak to zvládnul." "Prý je to náš tatínek!", dodali jednohlasně a radostí šmrdolili nožičkami. "Skláním se před vaší maminkou. Zase vytušila, že je čas. Žlutá je barva, která zve dál do života. Přinesl jsem vám tohle sluníčko. Naučím vás sluníčkové kouzlo. Dejte si ruku na bříško." Kulíšci poslechli a pomalounku si ho začali po směru hodinových ručiček hladit. "Vždy když si pohladíte bříško, vzpomenete si na toto kouzlo. Je to dar do celého vašeho života. Vždycky si můžete sluníčko představit ve svém bříšku a jeho paprsky pošlete všem lidem, které máte rádi. Budete je tak v životě svou vnitřní radostí posilovat. Díky tomuto kouzelnému daru budete stále moci svou vnitřní radost posilovat. A tu nemá každý. Hlídejte si ji. Díky ní můžete jít k lidem a do celého světa."
"Hurá, hurá", vískaly děti a hýbaly nožičkami jako kdyby potom světě už uháněly na kole.
"Moje zlatíčka, mám pro vás jako vždy ke kouzlu ještě úkol", usmíval se Barvička na děti. Sáhl do své veliké kapsy na výtvarné potřeby. Vytáhl tužku a tři čtvrtky. Rychle podle čtvercové knížky pohádek pro kulíšky, která ležela nedaleko maminky, nakreslil čtverec na všechny čtvrtky. Děti se užasle dívaly a andělíček jim vysvětloval: "Kruh z prvního dne byla maminka. Do zítra mi však vymalujte čtverec. To je symbol pro tatínka." Mamince úkol jako vždy pošeptal ve spánku. Dospělí ho jenom tak uměli vnímat. A ještě ji špitnul, aby to kulíšci neslyšeli, že zítra bude tématem barva srdce - zelená s růžovou." Kulíšci si zatím znovu lehli a ručičkou si znovu pokoušeli hladit bříško. Svýma rozzářenýma očkama se snažili chytat sluníčkové paprsky do bříška a z bříška je zase posílat mamince. Ale to viděl jen andělíček Barvička a oni sami. Byl moc spokojený. Potichounku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně hlazením bříška unavila natolik, že se jim začínala klížit očka. Ručka se jim z bříška přemístila k oušku a kulíšci se za něj začali tahat, až se propadli do spánku. Zdálo se jim, že spinkají v proskleném zlatavém domečku společně se sluníčkem.


Stejně jako bude přibývat ještě pár duhových pohádek, tak bude na tomto obrázku přibývat stejný počet barev.



Zelená s růžovým nádechem

Andělíček Barvička seděl u prosklených domečků a střídavě se díval na všechny kulíšky a zase si držel hlavu v dlaních. Nebylo mu lehko. Téměř všichni kulíšci spali. Na pokoji byl i nový Toník. Už byl oblečen celý v červeném. V místnosti bylo chladněji než jindy, ale možná to bylo jen pocitové, protože se venku zatáhlo a měla přijít bouřka. Kulíškové dostali na ručky krásné růžové pletené rukavičky. Maminky se činily. Upletly je během chvíle. Navlékly jim je ve spánku. To budou koukat, až se probudí. Růžová je barva srdce. Andělíček ožil, když myslel na své barevné poslání. Maminky byly povětšinou na chodbách a jejich muži jim přinášeli květiny. Budou to potřebovat, pomyslel si andělíček. Oklepal se.
Sklem prošel ke kulíškům Matějovi a Kubovi. U nohou zase měli poctivě vymalovaný úkol ze včerejška. Maminčin čtverec visel vedle její mandaly. Obrázky nebyly smutné. Měly hloubku a byly zakořeněné. Kulíšci měli napletený další proužek na čepičce a u capáčků. Zelený.
"Moje zlatíčka, dnes vám nedám úkol. Dnes opravdu ne. Ale to kouzlo, které vás naučím vám i vaší mamince bude pomáhat.", rozzářil se a namaloval růžové srdce doprostřed jejich hrudníčků. Tady si představte jakoukoliv květinu z těch, co maminka každý den dostává. Tu, která se vám nejvíce líbí. Až bude jasná, tak jasná, že ji budete moci poslat někomu blízkému, tak to je ono." Viděl, jak se objevuje na srdíčku u Kubíka červená růže a u Matýska žlutá pampeliška. Když byly ostře vidět, kulíšci ji poslali své mamince a tatínkovi. Ti se přesně v ten moment otočili a usmívali se na své děti přes prosklenou stěnu pokoje.


"Je to zvláštní", mudroval sám pro sebe andělíček Barvička. "Barva srdeční čakry je zelená. Uvádí do života. Učí zákonům života. Jakoby byl konec pohádky a je tu realita. Téma pravdy a rovnováhy. Já bych ale radši vyprávěl jen o růžové. O růžové mořské vodě, kterou maminka přidává kulíškům do koupele. O jejím růžovém náhrdelníku, který nosí v kapse i tady, aby si vždy připomněla, že ji má někdo rád."
Maminka kulíšků se vrátila na křeslo vedle nich. Na hrudi jí zářila růže a pampeliška. Andělíček věděl, že ještě ji musí naučit své kouzlo. Sice nespí, ale musí ho znát, než nastane noc. Vytáhl ze své velké kapsy levandulové lístky. Rozházel je kolem sedící ženy. Aspoň na chvíli musí spadnout do mikrospánku. Maminka se zmateně rozhlížela. Měla pocit jakoby cítila klid své babičky. Byl to tak silný pocit, že zavřela oči a slastně se mu poddala. Pro velké vyčerpání a únavu ze všeho, co za poslední dny a noci žila se svými kulíšky, se oddávala uklidňujícímu pocitu jakoby ji vánek hladil po čele. Vnitřní hlas jí šeptal o dvou květinách od jejích dětí, které jí září na srdci. Viděla jasně žlutou pampelišku a rudou růži. Hlas jí říkal, že je má poslat svým dětem zpět. Probudil ji zmatek na pokoji a rána hromu. Po chvíli musely všechny maminky opustit své děti a odejít na pokoje. Lékaři nevěděli, jestli ještě tuto noc se budou moci vrátit a spát na křesle vedle svých kulíšků.


Mořsky tyrkysová pohádka

(Prosím, tuto kapitolu nečtěte, pokud jste nepřečetli předešlé. Bylo by to vytržené z kontextu a tedy zřejmě depresivní. Po dohodě s některými maminkami kulíšků bude ještě jiná varianta tyrkysové pohádky.)

Delfíni ve všech mořích se na dálku svou modlitbou dorozumívali se všemi miminky. Rozklikněte delfíní píseň a čtěte dál.

Byla těžká noc. Přišla průtrž mračen. Namísto, aby se všichni k sobě schoulili a drželi se navzájem, stal se opak. Lidé v bílých pláštích kmitali a pobíhali. Operační sály svítily. Andělíček Barvička měl u sebe všechny své kamarády. Museli všechny kulíšky ihned zabalit do duhového ochranného obalu. Andělka Čmáranice a andělka Voskovka dostaly za úkol navštívit vystrašené tatínky těchto kulíšků v jejich domovech. Maminky rázovaly po chodbách. Nemyslely na únavu, strach, paniku, ani útěk. Neplakaly, ... Fungovaly. Vnímaly přes prosklenou stěnu, jak jsou jejich děti v duhových vajíčkách. Měly pocit, že je z nervů a bouřky šálí zrak. Ale viděly to všechny. Také si všimly, že kulíšek nedávno narozený leží na duhovém polštářku a je přikrytý duhovou peřinkou. Kolena se jim podlomila. Nemohly nijak pomoci. Semkly se dohromady a jedna z nich pravila: "Květinu. Musíme posílat dětem lásku. Láska je energie. Představte si květinu a tu posílejte svým dětem". Tak se i stalo. Hodně květin od srdce letělo i k malému miminku v červeném. Andělíčkové zvedali jeho polštářek a odnášeli kulíška v barevných peřinkách vzhůru. Pár andělíčků se shluklo kolem jeho maminky a pomáhali ji držet se na nohách a mávali s ní. Nikdo až do rána neusnul.


Přes den maminky pod zklidňovadly klimbaly na svých pokojích. Dostaly informace, že většina dětí byla operována a budou se probouzet až k večeru nebo budou v umělém spánku více hodin. Možná i dní.

Tatínkové kulíšků nešli do práce. Neměli žádné zprávy. Jen sen, že musí nafotit květiny. Nevěděli proč, ale cestou za dětmi fotili. Nechali fotky vyvolat a ještě koupili pro svou ženu velkou živou květinu. Přinášeli lásku z velkého světa do mikrosvěta, kde jejich děti, ženy, lékaři a andělé celou noc bojovali. Se svými ženami navečer rozvěsili fotografie květin kolem prosklených domečků a dívali se, až se jejich děti začnou probouzet.

Kukýnci postupně otevírali svá kukadla a ze všech dětských hrdel se ozvalo "ááááááá". Maminky a tatínkové začali šťastně plakat. Propojila se tyrkysová barva se zelenou. Moře emocí, moře utrpení ale i moře lásky a radosti se nyní slilo v jednu alikvotní vibraci písmeno A. Dětské áčko se rozeznělo jako nejkrásnější píseň po celém světě. A ve všech mořích jim odpovědí zněla delfíni modlitba.


______________________________
Po Žluté pohádce ke mně přišly všechny další čtyři najednou. Jela jsem v autobuse a jen jsem do sešitu zachytávala, co přicházelo. Sama jsem byla překvapená, kam se příběh rozhovorů andělíčka s kulíšky ubírá. Přijde vám pátý díl drsný? Přesmutný? Zbláznila jsem se? Co bych za to dala, kdybych dostala do ruky tenkrát na JIPu něco smutného. Nebrečela jsem. Fungovala. Zazdila emoce a fungovala. Odžívám to stále. Nevyplakané období se vám zapíše až na buněčnou úroveň a zjevuje se to jako deprese v nestřežených okamžicích. Je to jako kdyby se kdykoliv vypustil džin z láhve. Vím, že jsem měla plakat tenkrát na JIPu a potom další dva týdny na chíře. Plakala jsem, až když jsem vzpomínky tři a půl roku poté vypsala na svůj blog. Pomohlo to, ale už je to posttraumatické. I tak díky Bohu za to!

_______________________________________________
Po rozhovoru s některými maminkami kulíšků je nová varianta tyrkysové pohádky a tmavě modré pohádky. Kulíšek Toník půjde na operaci očí. Nezemře. Kulíškovi Kubkovi bude andělíček Barvička říkat, že mu byla operována nožička a zůstalo mu určité znamení, aby se naučil přijímat pomoc a učil to druhé.


Tmavě modrá

"Proč tu není Toník? Kam odešel?", valily se na andělíčka Barvičku otázky, jakmile se objevil.
"Jeho malá duše odešla k Bohu", odpověděl andělíček.
"Tys to věděl, že odejde?", opáčil kulíšek Kubko.


"Věděl", řekl Barvička posmutněle. "Všichni jste v noci dostali znovu volbu. Všichni jste si vybojovali život. Chtěli jste tu být."
"A Toník ne? Proč ne? Nebo jsi mu nepomáhal jako nám všem? " a Matýsek se rozplakal.
"Pomáhal jsem všem stejně jako všichni moji kamarádi. Nemohl jsem proti tomu nic udělat. Jeho malá duše hovořila s Bohem. Toník se rozhodl sám, že se chce znovu narodit. A Bůh mu naslouchal."
"Narodí se znovu? Za kolik dní?" rozumoval tázavě počtář Kuba, ale jeho hlas prozrazoval slzy a úzkost .
"Jeho duše se narodí jindy a do jiného příběhu. Každá duše má svůj příběh. Jeho duše se rozhodla odejít z tohoto příběhu a časem naplnit jiný."
"Jeho maminka je ale smutná. Moc smutná", plačtivě pověděl Máťa a slzy se mu koulely po tvářích.
"Nebojte se o ní. Je u ní andělka Čáralka. Bylo to napsáno v příběhu duše této maminky. Andělka jí to pomůže odžít a pochopit."
"Může si naše duše povídat o Toníkovi přímo s Bohem?", pravil statečně Matýsek.
"Já mu ukážu. Tohle se nedělá", zaťal prťavou pěstičku kulíšek Kuba.
Andělíček Barvička se usmál. "Jakube, Jakube, jsi odvážný. Už jsi ale svůj život včera vybojoval jako tvůj předek Jácob. Už nemusíš bojovat s Bohem ani za sebe, ani za Toníka. Jedna tvá nožička zůstala po včerejšku trošku horší. Stejně jako u Jácoba. Bude ti připomínkou, že v životě je boj hrdinstvím, ale život o zbraních není. Je o lásce a radosti navzdory všemu. Nechtěl jsi pomoci ani ode mě. Bojoval jsi i se mnou. Život není o samotě a o výhrách. Vítěz je vždy sám. ", odmlčel se a pak ještě pravil: "Tvá nožička ti bude připomínkou, že jsi tu proto, aby ses naučil přijímat pomoc a učil to i druhé". Andělíček Barvička sklonil hlavu ke své výtvarné kapse a našel v ní tři čtvrtky. Ještě vytáhl pastelky. Na čtvrtky nakreslil trojúhelníky.
"Nechám vám to tu a vaší mamince. Vaše duše si může povídat s Bohem. O čemkoliv. Jeho hlas budete slyšet ve svém nitru pokaždé, když se ztišíte. Kdykoliv když budete malovat, zpívat nebo třeba tančit jen pro sebe. Nemusíte za ním nikam chodit. Je ve vašem srdci." Hlas ztišil ještě víc: " ... a já budu s vámi do posledního dne, i kdybyste na mě zapomněli." Andělíček Barvička kulíšky pohladil a zmizel.

Kulíšci mlčeli. Dívali se na sebe. Pohled jim sklouzl na pastelky. Bylo jich sedm. Před sebe si dali trojúhelník. Nevěděli, kterou barvou začít a co nakreslit. "Zavřete oči a vezměte pastelku do levé ruky. Ta je od srdce ...", šeptal jim v nitru hlas. Kulíšci poslechli. Začali kreslit a po chvilce otevřeli oči. Malovali dál. Jejich duše skrze pastelky hovořila s Bohem. Nejprve o smutku i zlobě nad odchodem kulíška Toníka... až začala malovat o radosti ze života a děkovala, že se narodila a žije svůj příběh.


Fialově zlatavá

Andělíček Barvička si přisedl ke kulíškům Kubovi a Matějovi. Dojatě se díval na jejich duhové čepičky. Maminky je pletly tajně. Dnes je svým dětem uvázaly na hlavičku. Barvička byl spokojený. Jeho sedmidenní barevné poslání bylo u konce. Rozhovory duší s Bohem v trojúhelnících byly nádherné až éterické. Nemohl z obrázků spustit oči. Vtahovaly ho dovnitř. Vzpamatoval se a zvesela promluvil na kulíšky.

"Děti, dnes nemám pro vás úkol.", odmlčel se. Kubko posmutněl. Andělíček to zaregistroval a rychle dodal. "Ale mám pro vás duhový dárek."
"Dárek, dárek" křičely děti a nejradši by sáhly Barvičkovi do jeho veliké duhové kapsy na bříšku, v níž schovával všechny výtvarné potřeby.
Andělíček se rozesmál. "Ne né, je to kouzlo, které vám bude pomáhat celý život, kdykoliv si na něj vzpomenete." a z kapsy vylovil dvě maličké baterky. Rozsvítil je a opatrně je přiložil kulíškům nad kořen nosu. "Sluníčková radost přichází do vašeho srdíčka i těla. Představte si, že nad vámi se roztrhne pytel plný barevných lentilek. Všechny barevné lentilky se sypou na vaši hlavu a pronikají do těla."


"Jůů, modrá, zlatá, oranžová, žlutá", zvolal rozradostněně Matýsek.
"Juchůůů, červená a zase žlutá. Hele modrá", bláznivě křičel na svého brášku Kuba. "Letí další", křičel Matěj. Kluci byli nadšení. Andělíček jim nepozorovaně odtáhl svítilnu od čelíčka.

Kulíšci ještě pořád svýma rozzářenýma očkama chytali lentilky a jejich tělo duhově zářilo. Ale to viděl jen andělíček Barvička. Byl moc spokojený a potichoučku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně lapáním lentilek tak unavila, až se jim začínaly klížit oči. Rukou si začala třít ouško, až usnula. Kulíšci spali sladce a byli obklopeni duhovým léčivým a ochranným obalem, které kolem jejich těla vytvořilo lentilkové kouzlo. Ve spánku si slíbili, že všechna kouzla, co je naučil andělíček Barvička, musí naučit maminku a tatínka, až se dostanou domů. Mají na to celý život ...

Autor blogerka a správce blogu pro kulíšky Edith Holá (maminka dvou chlapečků)


____________________________________________________________________________________________
Další pohádky mé, jiných blogerů a maminek kulíšků najdete na blogu pohádek pro kulíšky (projekt Nedoklubka) nebo přímo na jejich webu pohádek.

Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici".
Pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek, hipoterapeutickou Koník jménem Joint a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 17. června 2011 v 22:13 | Reagovat

Nejen pátý, ale i ten šestý díl ve mně vzbuzuje něco, o čem jsem si myslela, že už mám dávno za sebou. Takže tu teď sedím a bulím a je evidentní, že si na tu hrdinku moje já jenom hraje :-(.

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 17. června 2011 v 22:28 | Reagovat

[1]: Jani, já bulela i v tom autobusu, když mě ty obrazy přepadly. Kuba koukal jak jelen. Těžce se mi to psalo:-( Ale pak to odešlo a cítila jsem větší pokoru.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama