Denodenní taneční kreace

4. června 2011 v 15:58 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Ve čtvrtek byl zyse můj den D. Na mateřské dovolené bez dětí!!! Opušťák na hodiny romského tance. Lektorka Rena odjela dělat zkoušky z Labanovy studie pohybu do zahraničí. Čekala nás náhradní lektorka Ivanka. Po otci slovenská Romka.

"Přišla jsem vás naučit čardáš", řekla a vypadala krásně. Napadlo mě, že to zřejmě nezvládnu a po deseti minutách odpadnu grogy. "Ukážu vám prostě, co tancují Cikáni doma." Kolečko na seznámení, pár tanečních kreací na rozpohybování. Po pěti minutách kolegyně tanečnice nám šeptá do ucha: "Šetřete síly, tohle asi nevydržíme". Je konec hodiny a půl, všechny jsme uvolněné, krásné, ženské, bez myšlení, uzemněné, s těžištěm na správném místě. Na tvářích nám hraje šibalskost, hravost, probudil se náš opravdový a skrývaný temperament a elán, ... Tančila bych do rána a pořád dál a dál ... Zapomněla jsem i na focení. Tak příště. Ivanku budeme mít ještě dvakrát. Doma si stále ještě zpívám cikánský čardáš. Slyším Ivančin krásný hlas jako zvon. I na její zpěv jsme tančili. Bez hudby a bylo to snad ještě lepší než s hudbou. Mám pocit, že jen málokdo umí mít používat hlas jako nástroj. Nepotřebuje kapelu a přesto to jede.

Ráno doma nepříjemné. Na hipošku jedu s Kubíkem a mám ho rovnou na klíně, aby mu nebylo špatně. Je hodný. Pláču mu do vlasů a schovávám obličej před babčami, co nastupují u Globusu. Soucit by byl ještě horší. Už takhle nemohu slzy zastavit. Pořád mám pocit, že musím vše říci své porodé sestře. Jenže to bych vytočením mobilu začala štkát nahlas. Brečím až do Měšic. S koněm mě to při chůzi přejde. Paní na rehabku vymyslela krásnou pohádku pro kulíšky. Snad ji brzy dá do počítače.

Odpoledne běžím na autogramiádu Mahlera "Muž, který přežil Lidice". Kamarádka z luice hlídá kluky. Zaplaťpánbůh, že mi to nabídla. Kniha je prý úžasná, ale já bych u ní měla infarkt. Rituální vyvraždění Lidic, páchání zala na dětech ... Stačilo mi jeho vyprávění některých příhod. Ráda bych si knihu přečetla, ráda bych následně viděla film podle ní, ale nerozdýchala bych ani jedno. Ráda si přečtu recenzi nějakého blogera, až si to přečte. Zase jedno bílé místo našich dějin odkryto. Vlastně jsem tam šla na svou doufám první pracovní schůzku. Šéfredaktorem brněnské Joty je můj kolega z novin. Jeho redaktorce se líbily mé ukázky z knihy o matkách. Jenže ještě bude kolečko čtení celého rukopisu a pak to musí schválit k vydání celá redakce. Nakladatelství, které to chtělo vydat, mělo jeden požadavek, který jsem nechtěla naplnit. Udělat z toho širší pojetí. Ztratila by se autenticita zachycených dvou tří měsíců. Takže rokují také nad tím, jestli románů je už na trhu dost a nebo půjdou do nového stylu jako je ten můj. Jsem už ale spíše nakloněna dát to svému kamarádovi. Myslím, že se pro jeho nakladatetství hodím víc i s případnou další tvorbou:-) Tak snad budou nakloněni i oni mně.

Večer kreslím poprvé do čtverce a ne do kruhu (mandala). Čtverce je otec. Žlutá pohádka je o výletě kulíšků za tátou.




















Kuba chce taky. Opisuje do čtverce písmenka ze hry svého oblíbeného panáčka z Nintenda.



Doma máme tichou domácnost. Jsme na sebe přívětivý jako dobří kolegové v práci.

Jediný, co mě večer ukonejší je pohádka pro kulíšky od Lucky. Chodím teď dřív spát, protože už mám depky opravdu z nevyspání a vlastně přepracovní. Píšu dlouho do noci a Matěj se budí víc a víc. Jsem ráda, že jsem ještě Lucčinu pohádku zvládla. Myslela jsem na ní a tím se mi podařilo usnout klidně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janinka Janinka | Web | 4. června 2011 v 16:22 | Reagovat

Když jsme byli před dvěma lety v Ležákách, dost mě to vzalo. Při pohledu na bílými kameny obehnané půdorysy vypálených domů, na kříže, na pamětní desku se jmény obětí, z nichž mnohé byla miminka, jsem si najednou uvědomila, že problémy, které v tu chvíli řeším, vůbec žádnými problémy nejsou. A hnala bych tam každého, aby mu docvaklo, že většinou řeší h...o.

2 Wicky Envy Leviathan~♥ Wicky Envy Leviathan~♥ | Web | 4. června 2011 v 16:54 | Reagovat

XD WHoaaa romske tance,to určite super,by som chcelo niekedy skusiť hoc som kusa dosť drevo XD

[1]: By ma tam trebalo poslat,väčšinou totiž viem riešiť všetky shity

3 Kerria Kerria | Web | 4. června 2011 v 20:14 | Reagovat

Držím palečky, aby ta depka a plačtivá nálada brzy přešla.

4 Kerria Kerria | Web | 4. června 2011 v 21:15 | Reagovat

Dík za upozornění.

5 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 4. června 2011 v 22:22 | Reagovat

Dovedu se vžít do vaší nálady, ač jsem takovou zažila spíš v jednotlivých událostech života našich kluků- při vážných nemocech, úrazu.   Obdivuji vás však, že dokážete zvládnout takové situace často, vlastně nikdy nevíte, snad jen tušíte, co přijde... ;-)

6 punerank punerank | E-mail | Web | 5. června 2011 v 1:05 | Reagovat

Já se těšila, jak napíšeš, že se ti tančením ulevilo a ono houby. nebo ne na dlouho... to mě mrzí. bereš toho na sebe moc a ještě víc se tím zabýváš...
Kašli jim na knihu v šilrším pojetí, takových je... takhle, jak to píšeš si to člověk zkouší představovat! taky prožívat, porovnávat...
A jak to máš s novým bydlením, opravdu tam tak nechceš jít nebo to byl nezvladatelný příval emocí?

7 edithhola edithhola | E-mail | Web | 5. června 2011 v 8:56 | Reagovat

[6]: Nechci. Chci zůstat v pidi domečku s pidi zahrádkou. I za cenu ... Kuba taky. Mám tady přátele. Už jsem si vybudovala i nové vztahy s maminkami ze školky a v pátek mi poprvé kamarádka z ulice hlídala. Tohle bych všechno ztratila. A zase budovala znovu. Kamarádky potřebuji. Zvlášť když manžel má pocit, že chůva je luxus a sám nehlídá, protože je živitel rodiny. Ale já potřebuji chodit k lékařům nebo prostě třeba jednou až rok na pracovní schůzku.

8 punerank punerank | E-mail | Web | 5. června 2011 v 15:02 | Reagovat

[7]:
Jak to, že to zašlo tak daleko, že je všechno naplánované a ty se stěhovat nechceš, to manžel plánoval na truc? Nebo se zvrtlo ještě něco jiného a najednou ti to stěhování přijde jako moc velký krok?
U Kubíka chápu, že je to velká změna... Dospělí se ale zorientujou rychle´ji, jsou tam taky obchody, školy i maminky s dětma...
Já jsem do dnes - a vždycky budu - šťastná, že jsme nepodepsali úvěr na byt v Praze, nesnesla bych ten tlak na desítky let a ještě by byl byt maličký. Raději se odstěhujem časem dost daleko od prahy na sev. moravu, kde byl byt dostupnější...
Bude tam větší klid, zase si tan lidi koukaj skoro do talíře a dost se znají, bude to spousta převykání a přizpůsobování, s tím však musíme počítat...
Nejprve jsme se ale s tygrem museli dohodnout, rozhodnout, i kdyby to mělo trvat rok, potom jsme až mohli řešit, jaký byt a kde koupit a další podrobnosti... Ani jeden z nás by nezavolal např. realitce dřív, sám od sebe, aniž by to byl společný zájem!
Ty neprospané noci ti nepřeju, kéž to brzo přejde. kdo ví, co se v Matýskovi všechno odráží!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama