Červen 2011

Magie pro všední dny

26. června 2011 v 21:14 | Edith Holá |  Téma týdne
Život můžeme prožívat v modu být nebo mít. To neříkám já, ale jeden filozof. Lidem, kteří si vyberou "mít" se v kouzelnickém světě může říkat mudlové. To zase vymyslela Rowlingová a možná už někdo před ní. Nekamenujte tedy mě, pokud se cítíte napadeni. Jsou to lidé bez fantazie. Lidé, kteří si vybrali život materiální, klidný a pokud možno bez jakéhokoliv narušení jejich pořádkumilovnosti, norem, zajetých kolejí ... O ničem nepochybují, nic nemění, nic nehledají, ... Tolkien psal o hobitech, z nichž alespoň některým občas připadl veleúkol a svůj dosavadní způsob žití museli opustit. Lidé s fantazií si vybírají modus být. A fantazií ho přetvářejí. Realita je pro ně nejlepší magií. Jsou spojení se svou intuicí a přírodou. Nejsou tedy mimo realitu. Jen si s ní umí hrát. Umí životem plachtit a ne se s ním pachtit. Jejich kouzla jsou vlastně pradávné léčitelské a duchovní schopnosti naší blahobytnou na rozumu a výkonu vystavěnou kulturou zabité. Magická cesta je pro ně cestou za dobrodružstvím. Často cesta za Bohem. Cesta do hlubin svého srdce. Každý z nás je mág. Někdo to ví, jiný to objeví a další to vytěsní nebo k tomu nikdy nedojde. Na tuto cestu potřebujeme průvodce. Stejně jako horolezci mají svého instruktora. Cesta do sebe je stejná jako chození či lezení po horách. Vnitřní svět má také své skály, srázy, úpatí, doliny, rokle, jeskyně, kamenité výstupy, laviny, vrcholy i pády ... Do hor by se žádný z nás neodvážil bez zkušeného průvodce, bez toho, kdo ho bude jistit. Můžeme i průvodce měnit. V každém období v životě tím důležitým pro nás bude třeba někdo jiný. Někdy velmi těžkým úsekem můžeme jít s někým zlým (článek zde). Kdo provedl hobita skřetí horou? V modu žití "být" nehodnotíme. Tak to je. My nevíme, čemu jsme se tím potřebovali naučit. Cílem je cesta a splnění poslání, díky němuž může pokračovat dobro a zlo je oslabeno.

Mé pohádky pro kulíšky a příběhy vyprávěné synům jsou plné kouzel a kouzelných úkolů.
Všechna z nich jsou použitelná v každou chvíli a léčivá pro každý moment, kdy je budete potřebovat.
Jedno malé kouzlo i pro vás do všedních dnů. Zkuste občas jít po jiné části chodidla, než jste zvyklí. Mrkněte se nejprve na boty, kde je máte sešlapané. Pokud na patách, tak až se budete cítit na dně, unavení, potáhnete tašky s nákupem a budete nadávat na vše a na všechny, tak zkuste jít až domů po špičkách. Ucítíte, jak najednou budete život prožívat lehčeji. A co tu mám naopak pro špičkaře? Až budete mít pocit, že vás nikdo nechápe a nemá rád, i když jste tak úžasní a vy z toho všeho cítíte zlobu a agresi vůči všem, jděte kus cesty po patách. Stáhne vás to na zem a zakotví.

Hrajte si v životě. Kouzelnými hůlkami ho vymalujte a magicky protančete. Každý z nás má v sobě mága.

(Třeba se vám může ještě líbit můj další článek k tématu magie Jaká zvířata vás provázejí?)

Jaká zvířata vás provázejí?

25. června 2011 v 22:29 | Edith Holá |  Téma týdne
Celý život jsem vídávala ve snech ale i přes den různá zvířata. Vyrůstala jsem v marxisticko-materialistické ideologii, která lidem zakazovala jakýkoliv duchovní život. Zároveň v rodině, kde jinakost, fantazie, emoce ... byly na obtíž.
Od dětství mě ve snech provázely kočky a hadi. Nebo fašisti.

Když jsem asi v půlce terapie před jedenácti lety ostýchavě přiznala, že občas vídávám zvířata i přes den nejen ve snech, terapeut se mě zeptal, jak to vypadá. "Tak normálně", říkám. Všichni se zasmáli. "Občas se leknu, když někdo udělá náhlý pohyb, že letí na mě pták. Někdy se podívám na strom a vidím ve větvích stromů hlavy zvířat."
"Takové obrazy mám rád", řekl terapeut. "Toho si važte. Takové stavy nepřichází pořád a když jsou, užijte si to". Doslova jsem zůstala čumět. "Nojo, jenže já někdy jdu a v autě na ulici sedí čtyři tygři. Děsně se zděsím a uteču. Když se tam vrátím, už tam nejsou a nic pruhovaného také ne."
"Vy máte čtyři tygry?", zeptal se mě terapeut. Chvíli jsem na něj opět zírala a pak jen řekla: "Ano". Při supervizi po týdnu se nás ptal, jaký pocit máme z něho jako hlavního terapeuta. Řekla jsem mu, že vždy když vejde, tak mám pocit, vzepjatého koně a hříva mi větrem vlaje a uháním ze dveří pryč. Zasmál se a optal se: "Vy máte i koně?" Trochu jsem opět zaváhala a pak řekla ano. "Tak už konečně začněte o něj pečovat." A přešel k dalšímu klientovi. (Právě mi přišel benjamínek říci: "Jseš koník?" jako kdyby tušil, že píšu o svém koni. "Ano, jsem koník." Spokojeně odchází pryč.) O tom, jak můj kůň byl u mé smrti a znovuzrození jsem psala v článku Někdy člověk musí něčemu v sobě umřít.

Všechny kultury se symboly pracovaly. Jen naše se dostala tak mimo, že věříme jen rozumu. A rozum se nám chechtá. Jsem moc ráda, že jsem své tygry a svého hnědáka v sobě objevila.

Hadi se často proplétají mými sny stejně jako kočky. Hadí síla nebo-li kundaliní. Jo, probuzení hadí síly je metou ženy. Pořád ještě nejsem čarodějnice. Stále mi hadí síla není jasná. (Bojím se hadů)


Od té doby, co mi adoptivní máma přirazila dveře domů
a nesmím k nim jezdit, mám motýlí období.
Můj zrak vždy spočine na každém motýlu v okolí. Sním o motýlech, které budou zdobit můj domova. Šetřím na motýlí lampičku a každý obrázek s motýlem je pro mě pohlazením. Mám své první šatičky s motýly. Nejdříve jsem tomu nepřikládala žádný význam. Říkala jsem si, že je to jen nějaká má nová mánie. Ano, i můj rozum válcuje symboly a popírá fáze mého života. Dnes mi padl zrak na věty o symbolickém významu motýla. Mudlovská představa o motýlovi mluví o nestálosti a bezstarostnosti. symbolika hovoří jinak. Motýl představuje Velkou Matku a s ní spojenou moudrost. Motýl je symbolem lidské duše a její schopnosti vyvíjet se. Proces od housenky až po úplnou přeměnu v motýla připomíná nesmrtelnost duše. Motýl je dobrým průvodcem v období transformace. Takže má intuice mi radí dobře. Mým nejoblíbenějším šperkem už nejméně půl roku je náhrdelník s motýlem, pokud mi ho nesebere Matěj.

Podle mudlů jsem zřejmě divná ... Realita je pro mě největší magií. Jsem člověk s fantazií, tančím, maluji, zpívám, píšu, kouzlím a mým hlavním průvodcem je největší básník a kouzelník Kristus. Mám čtyři tygry, jednoho koně, dvě děti, manžela, který se smířil s tím, že žije s čarodějnicí, temnou dámou, cikánkou a já nevím, jak všelijak ještě mě občas pojmenuje :-) Každý z nás, když se pustí cestou do svého nitra, nalezne, že je mágem. Ale o tom ještě zítra.

(K tématu týdne "magie")

Ministerstvo zdravotnictví napadli Smrtijedi

24. června 2011 v 16:09 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Ministerstvo zdravotnictví napadli Smrtijedi

Ministr zdravotnictví Heger šetří, kde se dá. Když začal šetřit na nedonošených dětech pod 26. týden, ozvalo se proti tomu mnoho lidí a rodiče těchto zachráněných dětí sepsali své příběhy na důkaz toho, že jejich děti jsou často zcela zdravé. Ministrovi to je jedno. Jde přeci pouze o každé desáté miminko. Jeho slova k těmto dětem zní jasně: buď jsou hluchý, slepý nebo umřou. Tak proč do nich vrážet peníze? Jsou postižení, tak nejsou lidi. Kdyby byli pro Hegera lidmi, tak by věděl, že pokud jim zůstane nějaký handicap, tak jsou to přesto lidé a mluvil by o nich s úctou.
Po internetu se šířily komentáře, na kom se bude šetřit příště. Uběhly tři měsíce a pan ministr se přiklonil k výzvě OSN zrušit babyboxy. Igelitky jsou lacinější záležitost. Hlavně to jde rychle a záchrana už není možná. Takové dítě ministerstvo zdravotnictví nestojí ani korunu. Z babyboxu se o něj musí postarat lékaři. Pak se řeší umístění. Do kojeňáků se na něj musí posílat peníze a pokud zůstane po ústavech, tak na něj stát platí do jeho dospělosti. Do adopce jdou také státní peníze. Jeho názor na babyboxy rozlítil ještě více lidí. Noviny a blogy se hemží články s přirovnáním opět k ministrovi smrti. Nerada odsuzuji člověka. Snažím se odsuzovat jen jeho činy. Tentokrát už souhlasím. Ministra musel políbit nějaký Mozkomor. Vysál mu z mozku veškeré etické myšlenky a ze srdce všechny lidské pohnutky. Scott Peck se zabývá přes čtyřicet let ve své psychoterapeutické praxi genezí zla. Říká, že deset procent lidí ve zdravotnictví jsou zlí lidé. Ministr Heger bude jedním z nich.

Četla jsem si, proč ho lidé od roku 2002 volili. Protože byl charismatický. To přesně sedí. Zlí lidé jsou vždy charismatičtí a navenek budící dojem, že jim jde o dobro. Dokonce působí "dědečkovským dojmem". Úplný kouzelný pohádkový děda. Kdybych o jeho kouzlech na dětech vyprávěla svým synům, zřejmě by měli doživotní trauma a pocit, že jejich dětský život nemá už od počátku smysl. Ministrovi je úplně jedno, že budeme zase číst zprávy o tom, jak v které popelnici nebo igelitce bylo nalezeno donošené zdravé dítě. Bohužel mrtvé. On šetří na každém lidském životu. A pokud se mu osobně ozvete, že vám to nebylo příjemné nalézt takové mrtvé dítě, radši nečekejte odpověď. Nebude v ní žádná empatie. Budou v ní jen a jen arogantní věty o tom, jak má na bedrech zdravotnickou kasu. Stejně jako to napsal jedné mamince, která se mu snažila v dopise sdělit, že její děťátko z 24. týdne je dnes naprosto zdrávo a tudíž má smysl zachraňovat.

"V neděli 19. června se na novorozeneckém oddělení v Mladé Boleslavi rozezněl signál a rozsvítila kontrolka hlásící aktivní babybox. Klučíka ještě od krve a od mázku zabaleného v ušmudlaném ručníku, pojmenovali Leoš doufajíce současně, že to potěší jednoho z významných odpůrců babyboxů. Leoš Heger, když byl ještě ředitelem FN v Hradci Králové, prohlásil: "V Hradci Králové žádný mrtvý novorozenec nalezen nebyl, a tak babybox považuji za zbytečný!" Za pár dní nato byla nalezena mrtvá novorozená holčička v třídírně odpadu v jeho vzorném městě. Leoše Hegera, který z ministerstva zdravotnictví úspěšně přeměňuje v "ministerstvo smrti", záchrana malého Leoška asi nenadchne.", citováno z blogu Miroslav k. Pijáčka na idnes. To ho se opravdu emočně nic nedotkne.

Jestli na něčem má zdravotnictví ušetřit, tak především na platu ministra smrti. Ten, kdo má neúctu k lidskému životu, nemá na tomto křesle právo sedět. Nenaplňuje Hippokratovu přísahu. Radši budu přispívat z daní na maličké a platit různé poplatky ve zdravotnictví než přispívat na plat charismatického ministra, který nectí lidský život a propadl zlu.


Některé z dalších rozzuřených blogů:

Zpravodajství:
článek idnes i s anketou, jestli byste babyboxy zrušili

Byla bych vhodnou náhradní matkou

22. června 2011 v 19:52 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Ti, co nečetli můj článek na doma.cz si ho mohou přečíst právě nyní zde. Také mám stále v hlavě obrazy, jak napsat svou povídku o surogátním mateřství z pohledu ženy, která si nechala dítě odnosit od jiné. Povídka Až spadne poslední hvězda, konečně vysloví své přání ... je z pohledu Nikoly, matky, která se pro náhradní mateřství rozhodla a odnosila ve svém těle jiné ženě dítě.

Byla bych vhodnou náhradní matkou, ale ...

Miluji období těhotenství. Prožila jsem dvě a vždy jsem se cítila jako královna. Říkám, že těhotenství jsou má nejkrásnější období. Koktejl těhotenských hormonů mi umožňuje se cítit žensky, svůdně ... cítím se jakoby na obláčku plném štěstí. Obě těhotenství jsem byla nejzdravějším člověkem. Zvláštně chráněna i před obyčejnými virózami. S těhotenským břichem jsem tančila břišní tance a dětem uvnitř jsem zpívala. Syny jsem odrodila spontánně a rychle. Své tělo bych klidně mohla pronajmout pro cizí dítě. Mohla bych být těhotná pořád a život bych viděla stále přes růžové brýle. Plodová voda mi jde asi na mozek.

Jenže já bych to nikdy neudělala. Ani nelegálně, ani když se podaří zavést k surogátnímu mateřství zákon. Diskusi k němu otevřela exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. A nechtěla bych ani dítě, které by mi odnosila jiná žena. I kdyby splňovala všechna kritéria. Již by měla své vlastní dítě (děti), takže by netoužila si dítě nechat. Byla by zdravá a její předešlá těhotenství by byla v pořádku. Pokud by totiž své dítě v těhotenství přijímala, měla by k němu pozitivní vazbu. Těžce by se s ním loučila. Taková téměř Sophiina volba. Pokud by jí bylo jedno, co "nosí pod srdcem", tak by bylo nechtěné. A o problémech nechtěných dětí jsou stohy materiálů.

Surogátní mateřství je jev, který se děje. Nelze ho tedy už zastavit. U nás zatím není uzákoněn, přesto každý rok tajně proběhne kolem deseti surogátních mateřství. V inzerátech najdete i nabídky, že svou dělohu nějaká žena pronajme. Běžná cena je kolem tři sta tisíc. Finanční stránku tohoto počinu, který mi připomíná obchod s dětmi, mohu s klidem opomenout, protože do zákona jistě nepronikne. Náhradní matka bude spíše odměňována za ušlou mzdu pod dobu těhotenství, budou ji kompenzovány těhotenské potřeby, vitamíny, cvičení, výdaje u lékařů ..., tak je to v zahraničí. V devíti zemích je surogátní mateřství uzákoněno. Nejdelší a nejpozitivnější zkušenosti s ním mají ve Velké Británii. Zde se jim také osvědčilo, aby se matky osobně stýkaly a jejich dítě posléze neztratilo s náhradní matkou kontakt. Za těchto podmínek, bych byla ochotna připustit, že je možné, aby se surogátní mateřství umožňovalo, i když s ním bytostně nesouhlasím.

Těhotenství není jen nějaký fyziologický proces na jehož konci porodí žena dítě. Je to i psychologický proces a také sociální. Pro všechny zúčastněné tedy i počaté dítě. Když se pokusím odmyslet si to, že dítě zná hlas matky, její pohyby, možná i vůni, je ovlivňováno tím, jak se cítí a co prožívá, jestli ho přijímá a miluje nebo ne, tak také prenatální vývoj ovlivňuje charakter a temperament dítěte. Rovněž jeho zdraví, protože je živeno tím, co matka jí, co dýchá, jak dýchá. Ovlivňují ho její hormony, její krev, její případné skryté zdravotní potíže, její množství ....

Překvapuje mě, že v různých časopisech se ženy k tomu staví kladně. Dítě ze surogátního mateřství by chtěly a klidně by takové někomu odnosily. Lékaři říkají, že žena má právo na dítě. I neplodná. Medicína na to dnes má. Takže bude tvořit nechtěné děti. A co matka, která své vajíčko poskytla? Bude v pohodě, když jí jednoho dne bez devíti měsíců přistane v ruce malé miminko? O psychologii náhradních matek bylo také mnoho popsáno. není to lehké bez psychologické a sebezkušenostní přípravy. Bez pomoci i do budoucna. Já sama nevěřím, že neplodná žena se miminkem v ruce stane šťastnou a zdravě sebevědomou. Dočasně možná ano. Smíření s neplodností je u žen většinou celoživotní proces. Možná kdyby prošly tímto smířením, nemuselo by vůbec k něčemu proti řádu a přirozenosti docházet. Tady se budou medicínsky tvořit děti už od početí. ne zachraňovat třeba neodnošená miminka, co někdo považuje taky proti přírodě. jenže ona už jsou tady, hýbou se a naší povinností je jim umožnit žít, když na to neonatologie má. Surogátního mateřství sice může díky vyspělosti medicíny umožněno, ale děje se to ještě před životem oné bytosti. Krom toho může to být až tak šílené, že takové dítě, může mít až tři matky. Žena, která nemůže ze zdravotních důvodů donosit své dítě, může mít problém i s vajíčkem. Tudíž si může zažádat o vajíčko anonymní dárkyně. V lepším případě je oplodněno mužem žadatelky o surogátní mateřství. Toto oplodněné vajíčko je vloženo do těla surogátní matky, která ho za devět měsíců porodí a odevzdá žadatelce. Dítě má tři matky. Záměrně se vyhýbám přívlastkům biologická a náhradní. U surogátního mateřství dochází k narušení chápaní "biologická matka" zde je chápáno jako ta, co žádá o pronájem dělohy. kdežto ta, co dítě má v těle a porodí jej je matkou náhradní.

O surogátním mateřství se píše těžce. Radši si přečtěte mou povídku na toto téma, která je zřejmě v Čechách první povídkou k surogátnímu mateřství (zde http://edithhola.blog.cz/1102/povidka-vybrana-do-sborniku-2010). Taky jsem s ní zabodovala a dostala se do sborníku Spisovatelů na blogu.

Prosím, argumenty, že nevím, jaké to je být neplodná a toužit po dítěti, neberu. Své první dítě jsem měla ve dvaatřiceti. A už jsem ani nedoufala. Takže jsem si určitý úsek života myslela, že děti mít nebudu. Přesto bych nic nepřirozeného nepodnikla, i když mi bylo také ouvej. Podstoupila bych proces smíření se svou neplodností.

Regres ... pořád na to myslím

21. června 2011 v 21:55 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Asi bych si měla založit nějakou novou rubriku. Občas mám články o sobě, které se vlastně nehodí do "pohledů z mateřské dovolené". Jenže já nevím, jak bych ji nazvala. Takže to zatím ponechám, jak to je a jak to (ne)jde.

Pořád na to myslím a přitom o tom nemám s kým mluvit. Tak to sdělím blogosvětu. Na co myslím? V sobotu bych měla podstoupit regres. Naší jedné slavné paní, co vystupuje pravidelně na Primě (ale vím to jen z doslechu, neb na TV nekoukám) a umí nejen reiki se vůbec nelíbila má kořenová čakra. Takže budeme mít spicha ještě jednou na regres. Vůbec netuším, jakou metodou, a jakým stylem ... Nevím, jestli to je potřeba vědět. Já té paní prostě důvěřuji a důvěřuji mé kamarádce, která ji zná a bude tam se mnou. Mám doporučeno vzít si s sebou krabici kapesníků nebo mi kamarádka půjčí ručník. Proběhne to totiž u ní doma. Už jednou jsem plakala tak, že nestačily ručníky. Možná si to pamatujete z mé CKMM. Byla jsem poprvé u moře a poprvé na joze. Na břehu chorvatského moře jsme začali cvičit. Lektorem byl snědý jógín. Bosenský Srb. Samozřejmě že ho znám z Čech. Úžasně cvičil a pak ještě úžasněji při relaxaci mluvil o Bohu a světe div se o Ježíšovi. Slyšela jsem hroznou ránu ve své hrudi. Začala jsem být zmatená a bála se, že mám infarkt. Pukly mi všechny obruče kolem srdce naráz. Jelikož jsem typ, co opravdu pláče jen zřídka, protože všechno vydrží a doma se nesmělo plakat, tak jsem vydržela až do bungalovu. Tam jsem si sedla na postel a začalo se to valit. Kapesníky nestačily. Popadla jsem blízký ručník. Přišla kamarádka a když to viděla, tak vytáhla další dva ručníky. Plakala jsem dlouho.

Tak doufám, že mě až tohle moře slz nečeká. Přeci jen jsem se svým životem a srdcem pohla a hodně už vyčistila. Budu tedy čistit dál. Co mohu vidět? Mamku zamlada, která si mě nechala po porodu vzít? Svůj porod. Nebo ještě něco dál? Příběh své duše v jiném čase? Uvidím nějaké zlo, co jsem napáchala? Uzřím otce, který má prý devět dětí a myslí si, že jsem mrtvá a vůbec mě nechtěl? A třeba neuvidím nic. Nebo jen barvu. Co já vím.

Každopádně jsem se rozhodla, že jsem přístupná znovuotevření čaker, a tím otevření se energii, lásce a zdraví. Tak mi prosím držte palce!!!!

Hojnost vesmíru u zubaře

19. června 2011 v 22:16 | Edith Holá |  Téma týdne
Víra, důvěra a vesmír. Pochybujete, že ta dvě první slova souvisí s třetím? A slova rozum a vesmír vám dohromady jdou? Mnoho lidí neumí rozum vypnout, ke všemu potřebují důkazy. Rozum se však vysmívá i tomu, co mu zázrak dokazuje. Ušklíbá se nad znamením, vysměje se víře jako berličce a důvěra je pro něj slabostí. Rozumný člověk přeci prověřuje a věří jen svému rozumu. Zázraky jsou náhody. Mám štěstí občas se vymykám materiálně marxistickým kořenům v nás a ozve se ve mně můj skutečný emočně intuitivní typ. Takže nemám problém důvěřovat a věřit. Ona je to vlastně otázka srdeční čakry a tu se pokouším čistit a znovu otevírat často. Vždy mě v životě provázely afirmace (dříve se jim říkalo střelné modlitby). Dnes je to spíše známé z "nových" duchovních směrů pod slovem afirmace. Vyšlete vesmíru nějakou pozitivní větu a důvěřujete a věříte, že se vrátí v ještě silnějším pozitivním hávu. Věty typu "kéž jsou všechny živé bytosti šťastny" jsou skvělé. Naplní dotyčného láskou, radostí a pokojem. Kdysi jsem četla větu, že modlitba je tak silná, že na druhém konci světa pohne i křídly motýla. A když je vyslána nebi, tak musí pohnout celým vesmírem. Nemám problém tomu věřit. Cítím, že to tak je.

Ale co když se to týká našich přání? Věříte tomu, že se vám přání vyplní? Přejete si být šťastní, ale ... Chcete být bohatí, ale ... Rozum vyškolený kritickým myšlením se okamžitě zapne. Proč by ale vesmír pomohl být šťastným všem živým bytostem a jen mně ne? To je jednoduché. Vesmír funguje v jiném čase, než jak ho vnímáme my. Takže pokud své přání směřuji do budoucna, naplní se někdy v budoucnu. Chci mít peníze, chci najít dobrého partnera, když se budu snažit, budu bohatá atd. Všechno co bude jest. Všechno co bylo jest. Nezbývá než se naučit nově s vesmírem komunikovat. Všechno jest. Stále si to připomínám a formuluji věty v přítomném čase. Tak jsem právě včera naformulovala nové přání: Pro mé syny se ve školce a škole na novém místě už připravuje místo a učitelky jsou tam ty nejlepší právě pro ně. Prý je dobré si přání napsat. Takže to právě činím. Na blog. V důvěře ho odesílám vesmíru a děkuji. Také mým novým přáním je volná cesta k přípravě a budování krásné terasy. Prostředky na ni už se ve vesmíru nacházejí a putují k nám. Jsem bohatá a žiji v hojnosti. V důvěře odesílám vesmíru a děkuji.

Takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Každý den a kdykoliv si něco přeji. A pro pobavení veselá zápletka zubařská.


Jsem šílený strašpytel co se týče zubaře. Paní zubařka mě sice uklidňuje, že takových pacientů má asi pět, ale moc to nepomáhá. Radši bych rodila a chodila na gyndu. Jen ne na zubařské křeslo. Klepou se mi na něm nohy, různě odtrhávám paní zubařce ruku, vzdychám, křičím, vyskakuji, ... Takže mi přidá další injekci. Na křesle si nevzpomenu na žádnou modlitbu. Vytřeštěně zírám do obrovského světla proti mně. Otčenáš nervama zapomenu hned při druhé větě. Paní zubařka mi přidá další injekci, neb s sebou stále cukám. Posadím se znovu, upírám oči do světla, jsem zcela ochrnutá hrůzou a v hlavě mi do nekonečna zní věta: "Jsem otevřená a ..." Bohužel si ji opravdu vybavuji jen na tom křesle. Končí vesmírem. Musím se jít na ní podívat do jedné knihy. Tak jsem zpět.
"Jsem otevřená a přístupná veškerému dobru a veškeré hojnosti vesmíru." Nevím, co by tomu řekla paní zubařka. Ale tuhle větu u ní na zubařském křesle v duchu melduji, dokud mě nepropustí.

(K tématu týdne "vesmír". Ještě jsem napsala pro Kubíka dlouho žádanou vesmírnou pohádku. Obrázek k tomuto článku jsem stáhla z tohoto webu.)

Duhovky

17. června 2011 v 21:35 | Edith Holá |  POHÁDKY pro děti
Když jsem se s ředitelkou Nedoklubka Klárou a místopředsedkyní Lenkou domluvila, že bych pomáhala s projektem pohádek pro kulíšky, v hlavě se mi vyrojil nápad na duhové pohádky. Napsala jsem tři - červenou. Po měsíci oranžovou a žlutou. Pak dlouho nic. Tušila jsem, co bude obsahovat poslední fialová.

Tradičně jsem jela s Kubíkem autobusem do Měšic na hipoterapii. A najednou přišly obrazy všech dalších dílů. Byla jsem z toho doslova emočně zaplavena. Začala jsem si obrazy zapisovat. Nejdříve jsem sama se sebou bojovala, že přeci měly vypadat jinak. Už sloveso měly vypovídá o mých potřebách. Nakonec jsem se zklidnila a s pokorou přijala, že je napíšu tak, jak se samy objevily a jen jim pomohu dát je na papír a potom na blog. Několik dní jsem si odžívala smutek z toho, že jsou duhovky dopsány.


Včera jsem je přepsala na blog. Když jsem dopsala úplně poslední větu svých duhových pohádek - tu na konci sedmé fialové pohádky, tak začalo drobně mrholit. Mám počítač hned u vchodu na zahradu. Do mžení vysvitlo sluníčko. Vyběhla jsem na zahradu. Stoupla si bosa do trávy a zažívala ten zvláštní mezičas a meziprostor, kdy kapky se pojí se sluníčkem. Jako slzy když nás očistí a my už se ke konci pláče usmíváme. Čas jakéhosi vyproštení ze sebe sama, čas ztišení, naslouchání, spočinutí a nadpozemského dobra.

Duhové pohádky najdete na mém blogu za sebou nebo po kapitolách na blogu pohádek pro kulíšky v rubrice duhové pohádky. (Prosím, kapitolu pátou tyrkysovou nečtěte, pokud jste nepřečetli předešlé. Bylo by to vytržené z kontextu a tedy zřejmě depresivní.)
Matěj dnes fotil mou intuitivní kresbu k duhovkám. Říkal k tomu, že fotí motýla:-)

Duhovky pro kulíšky - všechny kapitoly

17. června 2011 v 21:34 | Edith Holá |  POHÁDKY pro děti
DUHOVÉ POHÁDKY PRO KULÍŠKY

(Prosím, toto je varianta, která nebude na JIPech. Obsahuje úmrtí kulíška. To jsem změnila a od čtvrté duhovky je nová varinta zde. Tyto duhovky budou nabídnuty projektu Prázdná kolébka, jak jsem se domluvila s paní ředitelkou Nedoklubka.)

Červená pohádka

Byli nebyli dva chlapečkové. Byli neuvěřitelně zvídaví a tak chtěli vidět svět moc brzo. Žili ve skleněném domečku a říkalo se jim kulíšci. Jmenovali se Kuba a Matěj. Byli túze maličkatí, ale jim to vůbec nepřišlo. Dostali totiž do vínku jeden hormon, který jiné děti nemají. Hormon vnitřní radosti. A ještě něco. Každý den za nimi přicházel andělíček Barvička a něco jim vyprávěl nebo trpělivě odpovídal na jejich zvídavé otázky. Jindy zase jen tak seděl a všichni tři vypadali jakoby spolu ani nemluvili. Ale mluvili. Měli spolu tajnou řeč beze slov. Nikdo jí nerozuměl. Jenom oni tři.
Matýsek byl moc rád, že mají zrovna andělíčka Barvičku, protože miloval barvy. Kuba miloval jen jednu. Červenou. Barvička z toho byl doslova nadšený. Říkal dětem, že vždy je všechno v harmonii, i když to tak navenek nevypadá. Právě červenou barvou chtěl začít. "Děti, červená barva je totiž úplně ta nejdůležitější pro začátek. Je to barva, která je jako vaše maminka."
"Jak to?" volal Kubík. "Naše maminka přeci není červená" a smál se.
"Ale ano, děti. Maminka je bezpečí, je plná energie, kterou vám chce dát. Maminka znamená pro vás kořeny. A tohle všechno znamená první kořenová barva červená."
"A co je ještě červeného?" zeptal se Matýsek, který byl o trochu menší než Kuba, tak toho věděl trochu méně.
"My ti to s Kubíkem řekneme."
A Kuba už volal: "Závoďáci jsou červení. A jahody. Mňam, ty já mám rád."
"Červené je taky srdce", dodal andělíček Barvička. "Je to ale zvláštní, protože když chcete kluci otevřít srdce a mít více rádi, tak si kolem sebe dáte nejen něco červeného, ale i růžového. Růžová je moc důležitá, když jste smutní a myslíte si, že vás nikdo nemá rád. Tak ta růžová pomůže."
"A červená taky?!", dodal Kubík.
"Ano, červená věc v blízkosti dodá energii, aby každý z vás mohl z toho smutku zase vylézt."
"Maminka se sprchuje růžovým gelem a dává nám do koupele růžovou mořskou sůl", křičeli oba kluci radostí.
"Tak to vaše maminka se možná kdysi také setkala s andělíčkem přes barvy. Nás je totiž víc. Jeden se jmenuje Omalovník, druhý Malůvka, třetí Čmáral, čtvrtý Výtvarka, pátá je andělka Čmáranice ..... Vaše maminka ví, jak se přikládají polínka, aby láska nevyhořela."
"Jupííí", volali šťastní kulíšci.
"Zlatíčka moje, už budu muset letět zase k jiným dětem. Zítra si můžeme povídat o oranžové barvě, jestli budete chtít.
"Ano, ano", těšili se túze malé děti, ale veliké srdcem a svou radostí. "Prosím, ještě kouzlo z pohádky o dřevěném chlapečkovi s dlouhým nosem", volal a přitom tleskal ručkama Matýsek.
"Pro mě úkol", volal Kubík, protože miloval úkoly.
"Tak dobře. Nejprve úkol" a andělíček popadl nedaleko ležící mísu. Podél jejího dna udělal kolo na dvě čtvrtky. Podal je dětem. "Moje milé děti, kruh je také obrazem pro maminku. Matku Zemi. Zítra se přijdu podívat, jakými barvičkami jste kruh vymalovaly."
"Tak pozor!, děti, bude kouzlo" a kulíšci si honem lehli a ani nedutali. Andělíček Barvička mávl čarovnou hůlkou nad dětmi a zvolal: "Čáry máry fuk, ať je z vás kluk. Čáry máry fuky, ať jsou z vás pořádné buky". Děti se kouzelně a jemně usmívaly. Kukadla jim zářila. Za malou chvilku šťastně usnuly.



Oranžová pohádka

Andělíček Barvička už nějakou dobu seděl u dětí a spokojeně se usmíval. Kulíšky zahřívaly nové oranžovo-červené pletené oblečky. Jeho poslání bylo naplňováno. Oba kulíšci vyspávali. Jejich maminka dřímala v křesle. Hlava jí poklesla a vypadala unaveně. V ruce však držela červenou mandalu s oranžovými kvítky po jejím okraji. Andělíček nikoho nebudil. S maminkou vždy mluvil skrze sny. Zadíval se na kulíšky a láskyplně jim do oušek šeptal o tom, jak jim to dnes sluší. Děti se radostně zašmrdolily. Na přeskáčku a zajíkavě Barvičkovi sdělovaly, jak je maminka s nimi propojená. Přiběhla jim ukázat svou první mandalu v životě a nechápavě se dívala, když u jejich nožiček viděla dvě malé mandalky a taky červené. To ona sama jim dnes vybrala teplé oblečky oranžové barvy. Maminky to pletly z oranžových klubíček celý večer, aby to dnes dětem mohly obléknout. Nechala jim jen červené capáčky a Kubíkovi navíc červenou čepičku. Andělíček pokyvoval moudře hlavou: "Tak, tak, intuitivně je s vámi propojená." Byl rád, že všichni spí. Mohl mluvit ke všem naráz. I v ostatních skleněných domečcích děti spinkaly a mámy ve svých křeslech spaly nebo se propadaly do mikrospánků. Úsměv Barvičky byl teď jako stříbrná lodička. Od ucha k uchu. Začal vyprávět: "Oranžová, děti, vás vždycky zahřeje, když vám bude zima. Jako druhý člověk. Dodá pocit tepla a bezpečí, jako když jste s milovaným člověkem. Oranžová je barva, která dává sílu vztahům. Já a ty. Kulíšci moji, hodně dlouho to pro vás bude znamenat já a maminka. Tak nějak do sedmi let jste s ní magicky propojeni. Bude to vždy ona, kdo se probudí sekundu předtím, než začnete plakat. Ona jediná vytuší, co se vám v noci zdálo. Bude to ona, kdo bude vždy vědět, že se něco děje a ochrání vás. Maminka bezpečně rozezná, co a kdy vás bolí a položí na to místo ruku. Na dlouho to bude jediný člověk, který vždy bude vědět, co žvatláte a brumláte. Maminka to přetlumočí ostatním. Maminka jediná vydrží, i když už nebude moci a ostatní to vzdají. Ona jediná vás miluje bez podmínek.
Kulíšci náhle otevřeli oči a jimi hledali maminku. Ta pořád tiše pospávala hned vedle nich.
Dnes mám pro vás, zlatíčka, zase úkol. "Jupí", volaly tůze malinkaté děti. "Ale je těžký! Budete muset posílit svaly."
"Nemám rád cvičení", prohlásil zakaboněně Kuba. "Pořád s námi někdo cvičí a to ještě straší, že budu muset s nožičkami cvičit i dál". A co když vám řeknu, že to udělá vaši mamince radost a bude se usmívat? A tím budete mít radost i vy!" ¨
"Jůů, co to je?", byl zvědavý ještě menší Matýsek.
"Své ručky musíte pomalu dosoukat k pusince. Otevřít prstíky a pak našpulit pusu. Tak..." a andělíček jim to ukázal. "Pak už jen mlasknete, fouknete a vaše pusa i přes sklo doletí k mamince." Kulíšci se začali snažit. Byla to tůze velká námaha. Soustředili se tak, že si ani nevšimli, že Barvička zmizel. Soukali ruku k pusince. Špulili rtíky a připravovali si je na foukanou pusu. Hýbání pusou a pokusy o mlaskání to už byla legrace. Chechtali se a dělali na sebe obličeje. Pak se najednou prstíky u pusy otevřely a po velkém mlasknutí letěly dvě nádherné voňavé pusy až k mamince. Kulíšci byli spokojeni a po takové dřině začali zase usínat. Stulili se do klubíčka a sladce usnuli.
Maminku probudilo cosi jako mlasknutí. Měla pocit, že již opravdu šílí, že ve snu její děti už byly dvouleté a poslaly ji z postýlky foukanou pusu. Podívala se na své kulíšky a oči se jí rozzářily. Obě děti spinkaly s otevřenou dlaní před pusou. Rty našpulené jen z nich vyjít pusa. Maminka jim v náhlém impulsu poslala svou. Její kulíšci ucítili pod nosem vůni malin a jahod ... vůni své maminky.


Žlutá pohádka

Kulíšci dnes andělíčka Barvičku doslova vyhlíželi. Měli pro něj novinku. Byli z toho zážitku celí diví a tak jako správné děti ne a ne usnout. Namísto utahaných dětí byla utahaná maminka. Ta opět klimbala v křesle vedle jejich proskleného domečku. Poslední dobou už ani na svůj pokoj nechodila. Na vedlejší postel ubytovali maminku s miminkem. Bylo jí tedy moc smutno, že její děti jsou jinde, tak byla s nimi a vegetovala na křesle.
Ozvalo se nepatrné zašumění a nad nimi se rozzářilo sluníčko. Namaloval ho tam Barvička. "Simsalabim!" zvolal andělíček a paprsky sluníčka pošimraly kulíšky na nose. Dnes vám budu vyprávět o sluníčkové barvě. Kulíšci tleskali radostí ručičkami. "Ale vidím, že maminka mě zase předběhla" a tajuplně se na spící mamku usmál. "Ty napletené žluté proužky na bačkůrkách a čepičce vám moc sluší. To je nádhera. Jste ještě krásnější než včera."

"Andělíčku, andělíčku," nevydrželi už Máťa s Kubkem a zajíkavě se pokoušeli sdělit, že byli dopoledne na výletě. "Maminka nás vzala až na kraj pokoje. Tam byli lidé v bílém a jeden moc statečný pán." Kuba povykoval: "Ten se nejdřív bál nás pochovat, ale pak to zvládnul." "Prý je to náš tatínek!", dodali jednohlasně a radostí šmrdolili nožičkami. "Skláním se před vaší maminkou. Zase vytušila, že je čas. Žlutá je barva, která zve dál do života. Přinesl jsem vám tohle sluníčko. Naučím vás sluníčkové kouzlo. Dejte si ruku na bříško." Kulíšci poslechli a pomalounku si ho začali po směru hodinových ručiček hladit. "Vždy když si pohladíte bříško, vzpomenete si na toto kouzlo. Je to dar do celého vašeho života. Vždycky si můžete sluníčko představit ve svém bříšku a jeho paprsky pošlete všem lidem, které máte rádi. Budete je tak v životě svou vnitřní radostí posilovat. Díky tomuto kouzelnému daru budete stále moci svou vnitřní radost posilovat. A tu nemá každý. Hlídejte si ji. Díky ní můžete jít k lidem a do celého světa."
"Hurá, hurá", vískaly děti a hýbaly nožičkami jako kdyby potom světě už uháněly na kole.
"Moje zlatíčka, mám pro vás jako vždy ke kouzlu ještě úkol", usmíval se Barvička na děti. Sáhl do své veliké kapsy na výtvarné potřeby. Vytáhl tužku a tři čtvrtky. Rychle podle čtvercové knížky pohádek pro kulíšky, která ležela nedaleko maminky, nakreslil čtverec na všechny čtvrtky. Děti se užasle dívaly a andělíček jim vysvětloval: "Kruh z prvního dne byla maminka. Do zítra mi však vymalujte čtverec. To je symbol pro tatínka." Mamince úkol jako vždy pošeptal ve spánku. Dospělí ho jenom tak uměli vnímat. A ještě ji špitnul, aby to kulíšci neslyšeli, že zítra bude tématem barva srdce - zelená s růžovou." Kulíšci si zatím znovu lehli a ručičkou si znovu pokoušeli hladit bříško. Svýma rozzářenýma očkama se snažili chytat sluníčkové paprsky do bříška a z bříška je zase posílat mamince. Ale to viděl jen andělíček Barvička a oni sami. Byl moc spokojený. Potichounku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně hlazením bříška unavila natolik, že se jim začínala klížit očka. Ručka se jim z bříška přemístila k oušku a kulíšci se za něj začali tahat, až se propadli do spánku. Zdálo se jim, že spinkají v proskleném zlatavém domečku společně se sluníčkem.


Stejně jako bude přibývat ještě pár duhových pohádek, tak bude na tomto obrázku přibývat stejný počet barev.



Zelená s růžovým nádechem

Andělíček Barvička seděl u prosklených domečků a střídavě se díval na všechny kulíšky a zase si držel hlavu v dlaních. Nebylo mu lehko. Téměř všichni kulíšci spali. Na pokoji byl i nový Toník. Už byl oblečen celý v červeném. V místnosti bylo chladněji než jindy, ale možná to bylo jen pocitové, protože se venku zatáhlo a měla přijít bouřka. Kulíškové dostali na ručky krásné růžové pletené rukavičky. Maminky se činily. Upletly je během chvíle. Navlékly jim je ve spánku. To budou koukat, až se probudí. Růžová je barva srdce. Andělíček ožil, když myslel na své barevné poslání. Maminky byly povětšinou na chodbách a jejich muži jim přinášeli květiny. Budou to potřebovat, pomyslel si andělíček. Oklepal se.
Sklem prošel ke kulíškům Matějovi a Kubovi. U nohou zase měli poctivě vymalovaný úkol ze včerejška. Maminčin čtverec visel vedle její mandaly. Obrázky nebyly smutné. Měly hloubku a byly zakořeněné. Kulíšci měli napletený další proužek na čepičce a u capáčků. Zelený.
"Moje zlatíčka, dnes vám nedám úkol. Dnes opravdu ne. Ale to kouzlo, které vás naučím vám i vaší mamince bude pomáhat.", rozzářil se a namaloval růžové srdce doprostřed jejich hrudníčků. Tady si představte jakoukoliv květinu z těch, co maminka každý den dostává. Tu, která se vám nejvíce líbí. Až bude jasná, tak jasná, že ji budete moci poslat někomu blízkému, tak to je ono." Viděl, jak se objevuje na srdíčku u Kubíka červená růže a u Matýska žlutá pampeliška. Když byly ostře vidět, kulíšci ji poslali své mamince a tatínkovi. Ti se přesně v ten moment otočili a usmívali se na své děti přes prosklenou stěnu pokoje.


"Je to zvláštní", mudroval sám pro sebe andělíček Barvička. "Barva srdeční čakry je zelená. Uvádí do života. Učí zákonům života. Jakoby byl konec pohádky a je tu realita. Téma pravdy a rovnováhy. Já bych ale radši vyprávěl jen o růžové. O růžové mořské vodě, kterou maminka přidává kulíškům do koupele. O jejím růžovém náhrdelníku, který nosí v kapse i tady, aby si vždy připomněla, že ji má někdo rád."
Maminka kulíšků se vrátila na křeslo vedle nich. Na hrudi jí zářila růže a pampeliška. Andělíček věděl, že ještě ji musí naučit své kouzlo. Sice nespí, ale musí ho znát, než nastane noc. Vytáhl ze své velké kapsy levandulové lístky. Rozházel je kolem sedící ženy. Aspoň na chvíli musí spadnout do mikrospánku. Maminka se zmateně rozhlížela. Měla pocit jakoby cítila klid své babičky. Byl to tak silný pocit, že zavřela oči a slastně se mu poddala. Pro velké vyčerpání a únavu ze všeho, co za poslední dny a noci žila se svými kulíšky, se oddávala uklidňujícímu pocitu jakoby ji vánek hladil po čele. Vnitřní hlas jí šeptal o dvou květinách od jejích dětí, které jí září na srdci. Viděla jasně žlutou pampelišku a rudou růži. Hlas jí říkal, že je má poslat svým dětem zpět. Probudil ji zmatek na pokoji a rána hromu. Po chvíli musely všechny maminky opustit své děti a odejít na pokoje. Lékaři nevěděli, jestli ještě tuto noc se budou moci vrátit a spát na křesle vedle svých kulíšků.


Mořsky tyrkysová pohádka

(Prosím, tuto kapitolu nečtěte, pokud jste nepřečetli předešlé. Bylo by to vytržené z kontextu a tedy zřejmě depresivní. Po dohodě s některými maminkami kulíšků bude ještě jiná varianta tyrkysové pohádky.)

Delfíni ve všech mořích se na dálku svou modlitbou dorozumívali se všemi miminky. Rozklikněte delfíní píseň a čtěte dál.

Byla těžká noc. Přišla průtrž mračen. Namísto, aby se všichni k sobě schoulili a drželi se navzájem, stal se opak. Lidé v bílých pláštích kmitali a pobíhali. Operační sály svítily. Andělíček Barvička měl u sebe všechny své kamarády. Museli všechny kulíšky ihned zabalit do duhového ochranného obalu. Andělka Čmáranice a andělka Voskovka dostaly za úkol navštívit vystrašené tatínky těchto kulíšků v jejich domovech. Maminky rázovaly po chodbách. Nemyslely na únavu, strach, paniku, ani útěk. Neplakaly, ... Fungovaly. Vnímaly přes prosklenou stěnu, jak jsou jejich děti v duhových vajíčkách. Měly pocit, že je z nervů a bouřky šálí zrak. Ale viděly to všechny. Také si všimly, že kulíšek nedávno narozený leží na duhovém polštářku a je přikrytý duhovou peřinkou. Kolena se jim podlomila. Nemohly nijak pomoci. Semkly se dohromady a jedna z nich pravila: "Květinu. Musíme posílat dětem lásku. Láska je energie. Představte si květinu a tu posílejte svým dětem". Tak se i stalo. Hodně květin od srdce letělo i k malému miminku v červeném. Andělíčkové zvedali jeho polštářek a odnášeli kulíška v barevných peřinkách vzhůru. Pár andělíčků se shluklo kolem jeho maminky a pomáhali ji držet se na nohách a mávali s ní. Nikdo až do rána neusnul.


Přes den maminky pod zklidňovadly klimbaly na svých pokojích. Dostaly informace, že většina dětí byla operována a budou se probouzet až k večeru nebo budou v umělém spánku více hodin. Možná i dní.

Tatínkové kulíšků nešli do práce. Neměli žádné zprávy. Jen sen, že musí nafotit květiny. Nevěděli proč, ale cestou za dětmi fotili. Nechali fotky vyvolat a ještě koupili pro svou ženu velkou živou květinu. Přinášeli lásku z velkého světa do mikrosvěta, kde jejich děti, ženy, lékaři a andělé celou noc bojovali. Se svými ženami navečer rozvěsili fotografie květin kolem prosklených domečků a dívali se, až se jejich děti začnou probouzet.

Kukýnci postupně otevírali svá kukadla a ze všech dětských hrdel se ozvalo "ááááááá". Maminky a tatínkové začali šťastně plakat. Propojila se tyrkysová barva se zelenou. Moře emocí, moře utrpení ale i moře lásky a radosti se nyní slilo v jednu alikvotní vibraci písmeno A. Dětské áčko se rozeznělo jako nejkrásnější píseň po celém světě. A ve všech mořích jim odpovědí zněla delfíni modlitba.


______________________________
Po Žluté pohádce ke mně přišly všechny další čtyři najednou. Jela jsem v autobuse a jen jsem do sešitu zachytávala, co přicházelo. Sama jsem byla překvapená, kam se příběh rozhovorů andělíčka s kulíšky ubírá. Přijde vám pátý díl drsný? Přesmutný? Zbláznila jsem se? Co bych za to dala, kdybych dostala do ruky tenkrát na JIPu něco smutného. Nebrečela jsem. Fungovala. Zazdila emoce a fungovala. Odžívám to stále. Nevyplakané období se vám zapíše až na buněčnou úroveň a zjevuje se to jako deprese v nestřežených okamžicích. Je to jako kdyby se kdykoliv vypustil džin z láhve. Vím, že jsem měla plakat tenkrát na JIPu a potom další dva týdny na chíře. Plakala jsem, až když jsem vzpomínky tři a půl roku poté vypsala na svůj blog. Pomohlo to, ale už je to posttraumatické. I tak díky Bohu za to!

_______________________________________________
Po rozhovoru s některými maminkami kulíšků je nová varianta tyrkysové pohádky a tmavě modré pohádky. Kulíšek Toník půjde na operaci očí. Nezemře. Kulíškovi Kubkovi bude andělíček Barvička říkat, že mu byla operována nožička a zůstalo mu určité znamení, aby se naučil přijímat pomoc a učil to druhé.


Tmavě modrá

"Proč tu není Toník? Kam odešel?", valily se na andělíčka Barvičku otázky, jakmile se objevil.
"Jeho malá duše odešla k Bohu", odpověděl andělíček.
"Tys to věděl, že odejde?", opáčil kulíšek Kubko.


"Věděl", řekl Barvička posmutněle. "Všichni jste v noci dostali znovu volbu. Všichni jste si vybojovali život. Chtěli jste tu být."
"A Toník ne? Proč ne? Nebo jsi mu nepomáhal jako nám všem? " a Matýsek se rozplakal.
"Pomáhal jsem všem stejně jako všichni moji kamarádi. Nemohl jsem proti tomu nic udělat. Jeho malá duše hovořila s Bohem. Toník se rozhodl sám, že se chce znovu narodit. A Bůh mu naslouchal."
"Narodí se znovu? Za kolik dní?" rozumoval tázavě počtář Kuba, ale jeho hlas prozrazoval slzy a úzkost .
"Jeho duše se narodí jindy a do jiného příběhu. Každá duše má svůj příběh. Jeho duše se rozhodla odejít z tohoto příběhu a časem naplnit jiný."
"Jeho maminka je ale smutná. Moc smutná", plačtivě pověděl Máťa a slzy se mu koulely po tvářích.
"Nebojte se o ní. Je u ní andělka Čáralka. Bylo to napsáno v příběhu duše této maminky. Andělka jí to pomůže odžít a pochopit."
"Může si naše duše povídat o Toníkovi přímo s Bohem?", pravil statečně Matýsek.
"Já mu ukážu. Tohle se nedělá", zaťal prťavou pěstičku kulíšek Kuba.
Andělíček Barvička se usmál. "Jakube, Jakube, jsi odvážný. Už jsi ale svůj život včera vybojoval jako tvůj předek Jácob. Už nemusíš bojovat s Bohem ani za sebe, ani za Toníka. Jedna tvá nožička zůstala po včerejšku trošku horší. Stejně jako u Jácoba. Bude ti připomínkou, že v životě je boj hrdinstvím, ale život o zbraních není. Je o lásce a radosti navzdory všemu. Nechtěl jsi pomoci ani ode mě. Bojoval jsi i se mnou. Život není o samotě a o výhrách. Vítěz je vždy sám. ", odmlčel se a pak ještě pravil: "Tvá nožička ti bude připomínkou, že jsi tu proto, aby ses naučil přijímat pomoc a učil to i druhé". Andělíček Barvička sklonil hlavu ke své výtvarné kapse a našel v ní tři čtvrtky. Ještě vytáhl pastelky. Na čtvrtky nakreslil trojúhelníky.
"Nechám vám to tu a vaší mamince. Vaše duše si může povídat s Bohem. O čemkoliv. Jeho hlas budete slyšet ve svém nitru pokaždé, když se ztišíte. Kdykoliv když budete malovat, zpívat nebo třeba tančit jen pro sebe. Nemusíte za ním nikam chodit. Je ve vašem srdci." Hlas ztišil ještě víc: " ... a já budu s vámi do posledního dne, i kdybyste na mě zapomněli." Andělíček Barvička kulíšky pohladil a zmizel.

Kulíšci mlčeli. Dívali se na sebe. Pohled jim sklouzl na pastelky. Bylo jich sedm. Před sebe si dali trojúhelník. Nevěděli, kterou barvou začít a co nakreslit. "Zavřete oči a vezměte pastelku do levé ruky. Ta je od srdce ...", šeptal jim v nitru hlas. Kulíšci poslechli. Začali kreslit a po chvilce otevřeli oči. Malovali dál. Jejich duše skrze pastelky hovořila s Bohem. Nejprve o smutku i zlobě nad odchodem kulíška Toníka... až začala malovat o radosti ze života a děkovala, že se narodila a žije svůj příběh.


Fialově zlatavá

Andělíček Barvička si přisedl ke kulíškům Kubovi a Matějovi. Dojatě se díval na jejich duhové čepičky. Maminky je pletly tajně. Dnes je svým dětem uvázaly na hlavičku. Barvička byl spokojený. Jeho sedmidenní barevné poslání bylo u konce. Rozhovory duší s Bohem v trojúhelnících byly nádherné až éterické. Nemohl z obrázků spustit oči. Vtahovaly ho dovnitř. Vzpamatoval se a zvesela promluvil na kulíšky.

"Děti, dnes nemám pro vás úkol.", odmlčel se. Kubko posmutněl. Andělíček to zaregistroval a rychle dodal. "Ale mám pro vás duhový dárek."
"Dárek, dárek" křičely děti a nejradši by sáhly Barvičkovi do jeho veliké duhové kapsy na bříšku, v níž schovával všechny výtvarné potřeby.
Andělíček se rozesmál. "Ne né, je to kouzlo, které vám bude pomáhat celý život, kdykoliv si na něj vzpomenete." a z kapsy vylovil dvě maličké baterky. Rozsvítil je a opatrně je přiložil kulíškům nad kořen nosu. "Sluníčková radost přichází do vašeho srdíčka i těla. Představte si, že nad vámi se roztrhne pytel plný barevných lentilek. Všechny barevné lentilky se sypou na vaši hlavu a pronikají do těla."


"Jůů, modrá, zlatá, oranžová, žlutá", zvolal rozradostněně Matýsek.
"Juchůůů, červená a zase žlutá. Hele modrá", bláznivě křičel na svého brášku Kuba. "Letí další", křičel Matěj. Kluci byli nadšení. Andělíček jim nepozorovaně odtáhl svítilnu od čelíčka.

Kulíšci ještě pořád svýma rozzářenýma očkama chytali lentilky a jejich tělo duhově zářilo. Ale to viděl jen andělíček Barvička. Byl moc spokojený a potichoučku vymizel. Za chvíli se malinkatá miminka do dlaně lapáním lentilek tak unavila, až se jim začínaly klížit oči. Rukou si začala třít ouško, až usnula. Kulíšci spali sladce a byli obklopeni duhovým léčivým a ochranným obalem, které kolem jejich těla vytvořilo lentilkové kouzlo. Ve spánku si slíbili, že všechna kouzla, co je naučil andělíček Barvička, musí naučit maminku a tatínka, až se dostanou domů. Mají na to celý život ...

Autor blogerka a správce blogu pro kulíšky Edith Holá (maminka dvou chlapečků)


____________________________________________________________________________________________
Další pohádky mé, jiných blogerů a maminek kulíšků najdete na blogu pohádek pro kulíšky (projekt Nedoklubka) nebo přímo na jejich webu pohádek.

Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici".
Pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek, hipoterapeutickou Koník jménem Joint a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".


Krmení holubů a mňam mňam bobík

15. června 2011 v 21:27 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
I když nový článek Alisy zněl rádoby nad věcí, je vlastně neuvěřitelně smutný. Poslechla jsem si Paris Hilton k jejímu článku a ve vedlejším okně můj benjamínek sjížděl Mňam mňam bobík a nakrucoval se u toho. Jelikož se rarášci s andělským výrazem blogerce Alise líbí, tak jsem jí slíbila, že večer pro ní vytvořím přednostně článek. Když jsem Matěje fotila, tak jsem si říkala, že se to právě jí bude líbít. Třeba jí to přinese vnitřní radost.

Krmení holubů je myslím zakázáno. Jenže v tomhle vedru to bylo jediné, co Matěje zabavilo při čekání, až skončí Kubova hodinová grafomotorika. Také to jediné nejméně nebezpečné. Na Karláku je provoz jako blázen. V parku zásadně lítal přes kytky. Sedal si u fontány tak, že jsem neustále myslela, že už tam padá. Holubi ho zabavili natolik, že jsem si mohla sednou do stínu pod strom a jen tak koukat nebo fotit. Pár minut klidu. Kdyby přišel policajt, byla jsem připravená zaplatit mu pokutu jen v případě, že Matěje pohlídá a já ho aspoň půl hodiny neuvidím :-)

Fotkami se může pokochat nejen Alisa na závoďáckém blogu.

A neznáte-li Mňam, mňam bobík, tak vězte že já už jo!!!!!!!!!!! Matěj začíná zvládat i příslušnou choreografii! Já už možná rovněž :-) Prdící opice zvládáme pusou už taky:-) To je dekadence.

Moji broučci

Cikánské čardášové tančení

10. června 2011 v 21:57 | Edith Holá |  TANEC, HUDBA, FILM
Někdy mám pocit, že můj týden začíná čtvrtkem. Proč? Protože mám opušťáááák!!!! Po ulici kráčím sama za sebe a nesleduji každým okem někde jinde některého ze svých synů. V hlavě se mi rojí obrazy nových textů a někdy je stihnu i zapsat. Každopádně letím na cikánské tance a užívám si.

Už jste někdy pařili vydupáváním rytmu čardáše? Bez hudby a bez zpěvu. Poslechněte si tyhle písničky a pořádně si zatancujte. Jsou asi nejblíže tomu, co jsme včera tancovali:-)
http://www.youtube.com/watch?v=MFvf0PWP6ms&feature=related - na tuhle nejvíce řádíme s Matýskem

Pak ji vypněte a všichni zatančete, co vás nejvíc zaujalo, na kterou pasáž se vám nejlíp tančilo. To nám řekla krásná lektorka.

Všichni vydupáváme samozřejmě nejrychlejší čast. Roztáčíme tělo a nohy dupou stále ve stejném rytmu. Ruce však jedou rychleji a rychleji. Někdo se nahlas chechtá, jiný nahlas křičí pasáže z písně, jiný víská ... Sukně lítají. Ivanka Čonková je radostí bez sebe a na konci říká, že by se nám Cikáni už nesmáli. Paráda. Po třech letech cikánského tance s krátkými i delšími pauzami jsem konečně pochopila, že jsem to doteď tancovala blbě. Obráceně. Já věděla, že se rozum musí naprosto změnit. Taky mě při prvních hodinách cikánského tance zvláštně bolela hlava. Cítila jsem se unavená a při tanci mé tělo zpomalovalo. Dnes se nezastavím.

Ivanka po otci slovenská Cikánka zpívá známou cikánskou píseň. Znám ji z filmů. Zpívá a její hlas je hudební nástroj sám o sobě. Kapelu nepotřebujeme. Ivanka drží rytmus hlasem. Tak takhle tancují Cikáni doma. Ti, co to ještě nezapomněli. Ti, co svou indentitu a svou kulturu neztratili. Většina se za ni stydí. Chtejí být bílí jako my. "Věřte své vnitřní intuici", říká Ivanka, když něco nevíme. Oj, jak můžeme věřit své intuici, když je naše kutlura vystavěna na rozumu a výkonnosti?
Kdyby Ivana Čonková nazpívala CD, mohla by i bez kapely. Takovou sílu a temperament jsem v hlase nezažila ani na Khamoru, ani nikde jinde. Takové CD bych si koupila oakmžitě. Rozená tanečnice i zpěvačka. Rozená to je to správné slovo. Cikáni to mají v krvi. Já se to musím dřít a jsem ráda, že se konečně umím točit dokola několikrát za sebou a nezvedá se mi žaludek a nemotá hlava. Jsem šťastná, že zvládám pohybovat do rytmu nohama a jiný rytmus udržím rukama. Přivedla jsem na kurz už druhou dívku, které v krvi koluje cikánská krev a vždy jsem viděla ten rozdíl. Stydí se stejně jako my, ale začne hudba a jejich tělo tančí a nevypadává z rytmu. A ještě se stihnou krásně smát a divočit. "Musíte vědět, co chcete tancem vyjádřit. Buďte hrdé. Máte co nabídnout", říká Ivana a šibalsky se usměje. Mně se vybaví hrdé tváře žen z filmu Cikáni jdou do nebe nebo Gadjo dilo.

Co jsem vám to vlastně ještě chtěla napsat? Květen skončil a mé narozeniny jsou konečně za mnou. Opravdu jako kdyby někdo mávnul proutkem a cítím se zase běžně. Numerologicky je to prostě před narozeninami hrozné. U mě to platí. Co všechno se za květen posralo jste si mohli přečíst v některých mých článcích.

Jota mi dnes napsala akceptovatelné připomínky k rukopisu o mých matkách. Dvě třetiny dobré. Poslední třetina jako kdyby byla blogová. Některé kapitoly vyhodit nebo z nich vytáhnout jen to podstatné. Naprosto souhlasím. Mám zase pár týdnů větší odstup a umím si představit, že bych poslední třetinu knihy začala psát jinak. Ano, vyrovnání se s adoptivní mámou bylo v kruzích. Tomu odpovídá i poslední třetina. Opakuji se. Taky jsem si od CKMM odpočinula. Zabývali se tím dvě nakladatelství a já si psala své duhovky a jiné texty. A propó duhovky pro předčasné rodiče a jejich kulíšky mám už téměř dopsané. Skoro jsem to oplakala. Rozhovory s andělíčkem Barvičkou mě bavily. Možná že v nich budu pokračovat. Ale už to nebude do cyklu sedmi barevných pohádek. To jsem chtěla mít jako jasný cyklus. Sedm duhových pohádek. Závěrečné čtyři ke mně přišly v autobuse na hipošku do Měšic. Kuba byl hodný, tak já jsem si psala obrazy. Bohužel jedna bude na krabici kapesníků. Ale tak to přišlo. Třeba někdy napíšu tyrkysovou jinou variantu. Během víkendu si je pročtu a vyladím. Pak si je budete moci přečíst na kulíškovském blogu. Přibývá tam pohádek a básniček tolik, že nezvládám. A to mám ještě před sebou rest, že musím napsat blogerům, kteří mají hezkou pohádku k minulému TT a pak ji vložit na blog pohádek pro kulíšky.

Blogová komunita se rozrostla v počtu dobrovolně pomáhajících Nedoklubku. Blogerka Lucerna načrtla krásné, něžné, miloučké a kulíškovské logo. Většina mamin kolem Nedoklubka už ho schválila. Takže pak už se doladí jen rámeček a písmo.
Mrkněte. Nejsou ty ponožtičky s nejmenším capáčkem na světě úžasné? Lucerně se to povedlo.


Pokud chcete pomoci Nedoklubku i tím, že něco pro kulíšky upletete, tak odkaz máte zde i s fotkami už upletených teploučkých svetříků, čepiček atd. Jmenuje se to projekt Zlatý kulíšek.

Kde se tančí cikánské tance v Praze si můžete najít na www.zambra.cz nebo www.druna.cz. Rozhovor s Ivanou Čonkovou jsem našla zde. Je o festivalu autorské tvorby.
O tanci s krásnou, éterickou a inspirující lektorkou Renou v Zambře jsem psala již v článku Tančím, tedy jsem. S Renou občas absolvuji ještě kurz Labanovy pohybové analýzy. Jak jsme při ní tančili na téma voda je v tomto článku o přání zatoulané neonové rybičky. Mé další články o tanci a hudbě jsou: Zpívejte a tančete, Hudební seminář pro dospělé, Dáda? To bych kdysi nedala, Ukolébavka je jako cukřík a v CKMM 34 Sedne si to jako zadek na nočník

Krásný dárek od Labandy

9. června 2011 v 10:39 | Edith Holá |  Svět blogu
Krásný dárek jsem dostala od blogerky a grafického správce kulíškovského blogu Labandy.
Na oplátku ji posílám dvě kulíškovské písničky, které miluje Matýsek: krasnoludki a pošťák s mašinkou a duhou.
Labi, brzy se uzdrav.
Mnohokrát děkuji za srdíčkové kluky:-)
Edith


..:: Nahrejto.cz ::..

Láska je energie

6. června 2011 v 20:52 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
To píše ta pravá! Říkám si a možná si to říkáte i vy. Terapeutka maminek, jak mě nazvala bloggerka paní Ruža a smotné se mi to doma posere. Zase jsem zapomněla, že pomáhat ostatním se má, až když je zameteno před vlastním prahem. Nebo kldyž je člověk sám.
"Láska je energie", připomněly mi během víkendu tři dámy nezávisle na sobě. A já si řekla, že něco na tom je, když mi to přišlo ze tří stran. Energie se dá posílat a obnovovat. Tak znovu do toho.

Večer jsem si představila květinu ve svém srdci. Když byla představa jasná jako fotografie, roznesla jsem ji svým nejbližším a hlavně svému muži. Skrze děti a kulíšky už na něj téměř nebylo vidět.

Ráno jsme kouzlili i s Kubou a Matýskem. Kuba vstal svou levou zadní, tj. kvičel, že do školky nepůjde, že chce spát, že chce být doma, že nechce nic, nechce Matěje atd. Napadlo mě, že když jsem napsala Žlutou pohádku pro kulíšky, tak snad sluníčko pomůže vrátit a doplnit vnitřní radost i nám doma. Kuba si ale odmítl sluníčko v bříšku představit. Pohladit bříško nechtěl za žádnou cenu. To Matýsek hned. "Já taky sluníčko!", opakoval svou větu jako by to byla mantra.


Namalovala jsem Matýskovi sluníčko na bříško. Mohl se uřehtat. Paprsek jeho sluníčka se spojil s paprskem sluníčka od Kubíka. A šel a běžel po naší posteli, na které jsme se všichni tři váleli. Doběhl do chodby, kterou celou ozářil. A šup pod dveřmi ven. Po schodech drnc, drnc, to už se i Kuba zapojil a usmíval se. Žlutý paprsek protančil ulicí a přes křižovatku až k metru. Byl to lenoch tak šup do výtahu. Rychle, protože ho zrovna někdo přivolal. A šup do vláčku. V metru si sedl na sedadlo a postavil se. Koukal, koukal po všech lidech. Ti ho neviděli, ale začali se usmívat. Šup a paprsek sjel ke dveřím. "Dveře se otevírají" a paprsek tanečním krokem nakráčí na jezdící schody a přestoupí na béčko. Jede až na Nové Butovice. A zase sedí vzpřímeně na sedadle a prozáří celý vagon. Kluci se hýbou jako vzpřímený paprsek a u toho se smějí. Honem ven a po schodech teče na ulici. Rychle jako blesk se protáhne až do firmy, kde pracuje táta. Výtahem vyjede do jedo kanceláře a udělá ťuk do nosu. Pozdraví tátu a druhý konec sluníčka udělá ťuk od táty klukům na nos. Ťukám synům na nosánky a ti se mohou potrhat smíchy. Paprsek rozdal radost a vrátil se klukům do bříška. Namaloval jim na bříško žluté srdíčko a to je bude chránit celý den. Zvesela odcházíme do školky.


Kluci mají na sobě tátovo tričko. To milují:-) Svlečou ho jen dorazí z práce domů:-)

Děkuji za obrázky k narozeninám

6. června 2011 v 17:32 | Edith Holá |  Svět blogu
Musím se s vámi podělit, jaké překvapení na mě vykouklo už předevčírem na facebooku. Paní Ruženka z Moravy mi poslala přání se svými pohádkovými skřítky. Dojalo mě to. Vůbec jsem nečekala, že se mnou bude někdo zabývat a pošle mi vlastnoručně vytvořený obrázek. Ještě jednou mnohokrát děkuji Ružence.


Kubík, můj prvorozený, mi dnes nakreslil také obrázek. Musela jsem ho tedy k tomu trochu popíchnout:-). Tady je. A aby jste ho správně pochopili, tak k němu se váže tato legenda. Říkám Kubíkovi, že on je moje srdíčko a Matěj ozdoba. Předevčírem jsem mu to říkala zase a on odpověděl: "Ne, já jsem ozdobené srdíčko pro maminku."
A jak takové srdíčko vypadá", ptám se.
"Je ovázáné vánoční šňůrkou a svítí."
"Proč svítí?"
"Svítí tobě na cestu. Mami."

Tak se těším, co vymyslí můj druhorozený, Matýsek, příští rok. To už zvládne vytvořit dárek. Budou mu víc jak tři roky.

Dnešní ranní čtverec

4. června 2011 v 19:58 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Matěj se v noci poslední dobou budí a vzteká se. Nejenže chce pít čajíček, ale ještě se vzteká. Má asi sny, co prožil ve dne, protože si uprostřed noci vymyslí, že chce skákat do vody (odpolední bazének na zahradě) a vzteká se, že to nejde. Za dvě hodiny se budí znovu a chce na koníka. Vzteká se, nechce čaj, nechce deku, nechce pochovat. Dávám mu jednu na zadek, aby mlaskla. Zabere to a začne se litovat. Aspoň ho mohu pochovat a vezme si čaj. Usne na mém rameni.

Ráno jsme polomrtvá.

Kreslím zase do čtverce. Přestanou mě bolet ramena a kupodivu i unavené oči.


Vařím, uklízím, pouštím si cikánskou muziku a uvaření si tancuji. Není nad to tancovat u plotny :-) Manžel postavil na zahrádce dětem stany propojené tunelem. Odpoledne Matěj s tátou usnou. Mně to nejde. Mám plnou hlavu psaní, obrazů, emocí. Tak sedím střídavě u blogu a střídavě s Kubíkem v kuchyni vymýšlíme pohádky podle jeho oblíbených panáčků.

Je večer. Pořád jsem ještě nepřepsala Žlutou pohádku na blog pro kulíšky. Musíme jít uspávat děti. Zítra je neděle. Nevím, co dál ... Už zase mám ten divnej pocit, že nechci usnout ... jako kdybych nechtěla další den nebo co to je.

Denodenní taneční kreace

4. června 2011 v 15:58 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Ve čtvrtek byl zyse můj den D. Na mateřské dovolené bez dětí!!! Opušťák na hodiny romského tance. Lektorka Rena odjela dělat zkoušky z Labanovy studie pohybu do zahraničí. Čekala nás náhradní lektorka Ivanka. Po otci slovenská Romka.

"Přišla jsem vás naučit čardáš", řekla a vypadala krásně. Napadlo mě, že to zřejmě nezvládnu a po deseti minutách odpadnu grogy. "Ukážu vám prostě, co tancují Cikáni doma." Kolečko na seznámení, pár tanečních kreací na rozpohybování. Po pěti minutách kolegyně tanečnice nám šeptá do ucha: "Šetřete síly, tohle asi nevydržíme". Je konec hodiny a půl, všechny jsme uvolněné, krásné, ženské, bez myšlení, uzemněné, s těžištěm na správném místě. Na tvářích nám hraje šibalskost, hravost, probudil se náš opravdový a skrývaný temperament a elán, ... Tančila bych do rána a pořád dál a dál ... Zapomněla jsem i na focení. Tak příště. Ivanku budeme mít ještě dvakrát. Doma si stále ještě zpívám cikánský čardáš. Slyším Ivančin krásný hlas jako zvon. I na její zpěv jsme tančili. Bez hudby a bylo to snad ještě lepší než s hudbou. Mám pocit, že jen málokdo umí mít používat hlas jako nástroj. Nepotřebuje kapelu a přesto to jede.

Ráno doma nepříjemné. Na hipošku jedu s Kubíkem a mám ho rovnou na klíně, aby mu nebylo špatně. Je hodný. Pláču mu do vlasů a schovávám obličej před babčami, co nastupují u Globusu. Soucit by byl ještě horší. Už takhle nemohu slzy zastavit. Pořád mám pocit, že musím vše říci své porodé sestře. Jenže to bych vytočením mobilu začala štkát nahlas. Brečím až do Měšic. S koněm mě to při chůzi přejde. Paní na rehabku vymyslela krásnou pohádku pro kulíšky. Snad ji brzy dá do počítače.

Odpoledne běžím na autogramiádu Mahlera "Muž, který přežil Lidice". Kamarádka z luice hlídá kluky. Zaplaťpánbůh, že mi to nabídla. Kniha je prý úžasná, ale já bych u ní měla infarkt. Rituální vyvraždění Lidic, páchání zala na dětech ... Stačilo mi jeho vyprávění některých příhod. Ráda bych si knihu přečetla, ráda bych následně viděla film podle ní, ale nerozdýchala bych ani jedno. Ráda si přečtu recenzi nějakého blogera, až si to přečte. Zase jedno bílé místo našich dějin odkryto. Vlastně jsem tam šla na svou doufám první pracovní schůzku. Šéfredaktorem brněnské Joty je můj kolega z novin. Jeho redaktorce se líbily mé ukázky z knihy o matkách. Jenže ještě bude kolečko čtení celého rukopisu a pak to musí schválit k vydání celá redakce. Nakladatelství, které to chtělo vydat, mělo jeden požadavek, který jsem nechtěla naplnit. Udělat z toho širší pojetí. Ztratila by se autenticita zachycených dvou tří měsíců. Takže rokují také nad tím, jestli románů je už na trhu dost a nebo půjdou do nového stylu jako je ten můj. Jsem už ale spíše nakloněna dát to svému kamarádovi. Myslím, že se pro jeho nakladatetství hodím víc i s případnou další tvorbou:-) Tak snad budou nakloněni i oni mně.

Večer kreslím poprvé do čtverce a ne do kruhu (mandala). Čtverce je otec. Žlutá pohádka je o výletě kulíšků za tátou.




















Kuba chce taky. Opisuje do čtverce písmenka ze hry svého oblíbeného panáčka z Nintenda.



Doma máme tichou domácnost. Jsme na sebe přívětivý jako dobří kolegové v práci.

Jediný, co mě večer ukonejší je pohádka pro kulíšky od Lucky. Chodím teď dřív spát, protože už mám depky opravdu z nevyspání a vlastně přepracovní. Píšu dlouho do noci a Matěj se budí víc a víc. Jsem ráda, že jsem ještě Lucčinu pohádku zvládla. Myslela jsem na ní a tím se mi podařilo usnout klidně.

Slíbená pohádka o koníkovi

1. června 2011 v 22:11 | Edith Holá a Kuba |  POHÁDKY pro děti
Na pohádkovém blogu jsem zveřejnila pohádku o koníkovi Jointovi,


kterou jsme s Kubíkem vymysleli cestou na hipoterapii. Třeba je to první hipoterapeutická pohádka na světě :-) Zítra snad stihnu přepsat ze sešitu slíbenou Žlutou pohádku do cyklu mých duhových pohádek pro kulíšky.