Ze školky s rozzuřeným býkem v patách

27. května 2011 v 13:16 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Pohledy z mateřské dovolené


Celé dopoledne jsem se rozhodovala, jestli se dvěmi dětmi zvládnu jít se podívat na taneční a hudební defilé Romů z Můstku na Staromák v rámci festivalu Khamoro. Bylo to jako jednou čehý a podruhé hot. Nakonec jsem dotala tu správnou energii a řekla si, že to dám, že zase jednou prokopnu ten pocit stereotypu a izolace na mateřské dovolené. Jiné mámy přeci také chodí s dětmi dál než na nákup a hřiště v okolí! Vyšňořila jsem se. Oblékla si dlouhou sukni, co nosím na kurz cikánského tance, náhrdelník a hlavně do srdce jsem si vpustila svobodnou náturu lidí na cestách a vyrazila jsem po obědě s Matějem pro Kubíka do školky. A potom hurá na výlet do centra.

Ve školce jsem se trochu zadrhla povídáním s paní učitelkou předškoláčků (od září by do její třídy měl Kubík chodit) a nenechala si zkazit náladu ani tím, že Kuba podle ní mluví hůř než jeho mladší dvouletý brácha. Já to vím a o logopedické školce uvažuji, jen jsem proto ještě nepodnikla žádné kroky. Matěj zdrhnul mezi děti. Následně odmítl třídu opustit. Dostal hysterák. Terrible twos/horrible threes. To je jedno. U nás je takové období střídavě od narození ... V autě od jedné značky, kterou od této chvíle nenávidím, se dokonale zašprajcoval. Zmítal se tam vzteky tak, že si o volant prokousnul ret. Nechtěl pofoukat a utření krve ho rozlítilo ještě víc. Násilím jsem ho vytáhla z auta. Samozřejmě vše s blbým pocitem, že blízko stojí paní učitelka. Pod ruku jsem stiskla několik zmítajících se agresivních hadů. Kubu vystrkala ven po schodech pro boty. Než jsem mu je zavázala, zuřivý Mates vypochodoval znovu ke třídě. Řev bez slz nabral ještě vyšších obrátek. Všechny mámy tvrdí, že naplácání v hysterii je dobrá šoková terapie. U mých dětí ne. Neulevilo se ani jemu, ani mně. naopak jsem cítila čím dál větší pocit nezvládání situace. Znovu jsem ho zmáčkla mezi bok a ruku a vynesla před školku. V druhé ruce motorku, Kubovo ranní olbečení a svačinu. Mates odmítl od dveří odejít. Pokračoval ve svém zuřivém fyzickém i hlasivkovém vystoupení. Věděla jsem, že se svou tělesnou konstitucí ho unesu jen pár metrů. Zvolila jsem taktiku útěku. Za keřem jsme se s Kubou dívali, jestli zabrala. Ne. Mates se dožadoval vstupu do školky dál. Málem natankoval cizí mamince, která se mu snažila utřít nudli a vstřícně ho chlácholit.
Vrátila jsem se pro něj a vůbec netušila, jak vyřešit neřešitelnou situaci. "To je vaše dítě?", zeptala se soucitně ona maminka. "Ano", ale chtělo se mi spíše zařvat. "Ne, to je zvíře!" V lítosti nad sebou, že děti jsou sebedestrukce ženy, jsem ho táhla po zemi až k brance. Když jsem tohle občas někde vídávala, tak jsem si říkala, co je to za zlé matky. Jenže Mates odmítal pochovat, motorku, svůj oblíbený čajíček, ... když chtel motorku, tak jen proto, aby mi ujel zpět. Hurá! Motorka bude moje i jeho záchrana. Vytrhla jsem mu motorku z ruky. Přehodila jsem si ji přes rameno. Motorka se změnila v červený fáborek, za kterým běží býk kamkoliv. Mates řval, že je jeho, dupal, válel se po zemi, tahal mě za sukni, že jsem se několikrát málem převalila, ale za červeným fáborkem se posunoval k cíli. Domů, domů, ... řval ve mně můj pud sebezáchovy. Pět set metrů, čtyřista metrů ... sto metrů. Sousedi vylézali. Jen jsem je ubezpečila, že vše je v pořádku, že jen musím býka dostat domů. Cikánské entrée jsem měla v naší čtvrti.
Už vím, že mně je souzeno být s dětmi jen v okolí, než dostanou rozum.
Matěj pokračoval ve řvaní i doma dalších asi dvacet minut, než se úplně vyšťavil a usnul. Já se nyní léčím z úplného vysátí energie a bolesti nohou. Přiznávám, mé nohy chtěly z takové situace utéci.

Měla bych být pyšná za dopravení zuřivého býka domů, ale zatím nejsem. Odžívám nemožnost útěku z neřešitelné situace a to, že žena vydrží víc než člověk. Večer si dám cikánský tanec naživo. Benjamínek už se probudil. "Mamííí, kde jsi? Mamííí, pojď pod dékůů. Cajííícek", ozývá se z chůvičky. On už má zase svůj andílkovský úsměv, všechno zaspal a dětsky zapomněl. Já bych brečela.

Večer vám napíšu, jak kluci zvládli svůj první koncert v životě. V Roxy na Khamoru. Nejdou mi stáhnout fotky. A bez nich by to nebylo ono :-)

Kdysi jsem psala pozitivně a filozoficky o obdobích terrible twos, horrible threes, první pubertě, druhé pubertě :-) Kdy to vlastně začíná?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Alexandra Gryffin- Fox Alexandra Gryffin- Fox | Web | 27. května 2011 v 13:45 | Reagovat

Všechna čest, že jsi to zvládla. Moje nervy by se roztekly - sama dobře vím, jak je těžké zvládnout dítě, které má takový hysterický záchvat. Brácha vyváděl podobně, když byl malý. Stalo se mi to párkrát a pohoršené pohledy jiných maminek a "nemaminek" jsem si vyloženě užívala.

2 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 27. května 2011 v 13:54 | Reagovat

Já tě bezmezně obdivuju!!! Neměl bych na podobnou situaci vůbec nervy a buď bych ublížil dítěti, nebo sobě. Hodné mamince spolužáka bych řekl, že dítě moje není a že chce-li, klidně si ho může vzít.

3 ovesná vločka ovesná vločka | Web | 27. května 2011 v 13:54 | Reagovat

Tomuto se říká antikoncepční článek. Ne, že by ho teď bylo zapotřebí, plně mě zaměstnává škola, ale jestli mě to chytne než dodělám magisterské, tak se sem vrátím a budu vyléčená.

Není nic horšího než bezmoc a "dobré" rady kolemjdoucích a opovržlivé pohledy opodál stojících.

4 signoraa signoraa | Web | 27. května 2011 v 14:13 | Reagovat

Já s tebou soucítím. Moje dcera je dnes pohodový flegmatik, ale když byla malá, práskla sebou o zem, tloukla hlavou, kopala nohama, trhala rukama a "žrala". Ještě na trávě to šlo, plné ruce a pusu trávy, to se dalo zvládnout, ale když sebou majzla na chodník a měla v puse kamení a otlučené čelo, byl to děs. A já? Já vždycky bezmocně stála, koukala se a čekala, až jí to přejde. Vždycky, když si otloukla hlavu, byla hodná. Já se za ní v ty momenty šíleně styděla.
Pak jsme jednou někam potřebovali odjet a dávali jí k mamince na hlídání. Upozornila jsem, co občas udělá, aby si toho máma nevšímala, že jí to přejde.
Udělala to, máma jí zvedla ze země a dostala na zadek. Poprvé v životě. Prý vykulila oči a nemohla nabrat dech. Po tom výprasku od své babičky už to nikdy v životě neudělala.
Mladší vnučka, když má vztek, práskne sebou na zem. Zatím nežere trávu a kamení, jako to dělala její matka. Já však nemám tu sílu své mámy, abych jí naplácala na zadek. :-)

5 Veverka Veverka | Web | 27. května 2011 v 14:45 | Reagovat

Tak to Tě obdivuji! A velice, tohle dělal mladší brácha, když sem se ho snažila dostat pryč ze školky. Nikdo už ve třídě nebyl a on se rozbrečel, začala okolo sebe kopat, rozbíjet věci a hozně křičel. Zkoušela jsem všechno, být na něj milá, vyhrožovat zákazem počítače a jediné co pomohlo bylo, že jsem se prostě sebrala a "odešela" , schovala jsem se za rohem a za pár minut si hezky a v klidu vypochodoval ven. ;-)

6 KatyRZ KatyRZ | Web | 27. května 2011 v 14:57 | Reagovat

Fakt někdo říkal, že plácnout pomůže? Dítěti je to jedno a já mám výčitky. Ovšem stejně jsou situace, že se neudržím. U nás pomáhala u jedné slečny naprostá ignorace. Jak začala ječet, tvářila jsem se, že není. Brzy se to odnaučila. S druhou to je těžší, když si ji nevšímáme, řve čím dál víc, až mám obavy, že se udusí. Takže na ní cukr a bič v opačném pořadí. Nejdřív seřvat, pak uchlácholit a je klid. Když na mě něco zkouší před lidmi, je těžké ignorovat, ale obvykle to stejně dělám, prostě ji oblíkám i když se pere, táhnu ji za ruku i když se vzpírá a dělám, že jsem si žádného křiku a protestů vůbec nevšimla. Třeba ti to trochu pomůže s vymýšlením fíglů, které na ty tvoje kluky snáz zaberou.

7 Lucerna Lucerna | Web | 27. května 2011 v 15:01 | Reagovat

uff tak to bol tazky zazitok, deti vedia niekedy pekne pocuchat nervi :-D

8 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. května 2011 v 15:13 | Reagovat

Obdivuji vás, u našich 3 kluků jsem takové chvilky, ale opravdu jen chvilky zažila u každého jen jednou. A to jen u prvního a třetího. První zůstal sedět na schodu v prvním patře a že nepůjde domů. Šla jsem dál, otevřela dveře do bytu a zavolala,,, jeje, co to tady je?" Okažitě se hrabal nahoru: To tam máš, to tam máš? Ale, ale, ty jsi tady? Byl tam pěkný brouček, ale když jsi tu nebyl, tak utekl... No a tn třetí chtěl něco v samošce a já mu řekla: Když si to vydupáváš, máš smůlu, nebude to. Trucoval a řval celou cestu domů- jen za roh to bylo a ještě i na schodech. Strčila jsem ho do koupelny, zavřela za ním dveře a řekla: Až tě to přejde, můžeš jít ven. Chvíli vzlykal a pak přestal. Víckrát to po zlém nezkoušel. Když jsem řekla, máš cukroví doma, zmlkl. Tak nevím, měla jsem asi velké štěstí na povahy těch našich synů. :-(

9 Monica Otmili Monica Otmili | Web | 27. května 2011 v 15:48 | Reagovat

Gratulace k vítězství. Už se bojím, jak to budu zvládat, až někdy za X let budu mít vlastníé děti. :-)

10 edithhola edithhola | E-mail | Web | 27. května 2011 v 17:25 | Reagovat

[3]: Taková antikonceprce zabírá jen na chvíli:-) Ke všemu si každá žena myslí, že to své vychová jinak, aby tohle nedělalo:-) I já měla pocit, že mé děti nikdy nebudou vzteklí ... když budu jen vysvětlovat, mazlit atd. Ha, ha, ha ... Kuba se vztekal nejvíce kolem roku a půl. Třičtvrtě hodiny tak jednou až dvakrát denně. Vzhledem k tomu, že ubližoval sobě, tak nezbylo nic jiného, než pevné objetí. U něj fungovalo. Třičtvrtě hodiny jsem ho musela zpoutat a nosit. Matěj ubližuje druhým nebo prostě dupe, křičí a bouchá okolo. Pevné obětí u něj nešlo nikdy. Fakt se nedají poslouchat rady, že pevné obětí zabere vždy, naplácání je šoková terapie, umytí studenou sprchou je účinné ... pro každé dítě je v hysterii úplně jiný systém. Jen na to přijít jaký:-(. Každopádně je to často do vyčerpání matky. Ne dítka. Vystrčení za dveře, že tam se může vztekat, je také metoda až od určitého věku. To jde s Kubou až tak od čtyř. S Matějem ještě ne. Metoda odchodu na něj také nezabírá nebo jen u obyčejného pláče. V hysteráku je mu zcela jedno, že zmizím z obzoru. Mám dva temperametní kluky a ještě kozorohy :-) Utěšuje mě pouze to, že prý když mají děti šílené vzdory do šesti let, mají klidnou pubertu. Nevím. Slyšela jsem to. Třeba zase mýtus.
Buďte šťastné, pokud nemáte děti, co mají hysteráky. Vyšťaví to i na několik hodin a sebere to i energii vůbec do večera s dětmi vydržet :-)

11 Janinka Janinka | Web | 27. května 2011 v 18:20 | Reagovat

[10]: Přesně tak. Můj osmiletý byl hotový andílek (teď už je to jiná, začíná první puberta). Vždycky, když jsem viděla mámu, jak za sebou táhne svoje dítě, jak na něj řve a jak ho naprosto nezvládá, oči jsem měla v sloup. A ejhle! Roční Matěj je pravý opak staršího - chvíli neposedí, ječí, vzteká se, utíká, je úplně jiný. Ale jinak je to zlatíčko. Pro mně je tohle všechno tak nové, v duchu se omlouvám všem maminkám, které jsem v duchu označovala za hysterky... :-D

12 ruža z Moravy ruža z Moravy | E-mail | Web | 27. května 2011 v 20:38 | Reagovat

[10]:Nemyslím, že by na každé dítě platilo vše jmenované. Záleží opravdu na povaze. Nejstarší syn byl zlatíčko tak do 3,5 roku, pak nějaký čas byl uplakánek. Nevztekal se, ale plakal při každé příležitosti. Myslím ale, že to bylo proto, že se mu narodil bratr a přestože jsme se snažili věnovat mu pozornost stejnou, otočilo se to, když měl ten menší úraz a my jsme kvůli tomu byli k němu benevolentnější a hlídali ho, aby se mu nic nestalo. Ten starší se cítil odstrčený. Když jsem ho posílala za tátou, tak se ptal: ,,Proč já, ať jde on a já budu u tebe." Bylo mi to také líto nakonec a ten mladší se bránil a nechtěl ode mne. :-(

13 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 27. května 2011 v 22:05 | Reagovat

[12]: Paní Růžo, taky je mi často líto, jak je Kuba odstrčený a to si myslím a podle reakcí lidí kolem, že to ještě zvládáme, aby byl co nejméně. Přesto s příchodem bráchy jsem u něj vypozorovala jakýsi vnitřní smutek. Znám ho od sebe (jsem taky nejstarší) ale i od jiných lidí, kteří byli také prvorození. Prostě ze dne na den už nejsou maminyk jen oni. Už jsem o tom i někde psala, že asi po půl orce od narození bráchy jsme s Kubou prožívlai to oddělení stejně. Jednu noc jsme měli i stejné sny a ráno Kuba plakala a vyprávěl mi je. Já měla tytéž sny. Trvá ta lítost nad tou ztrátou prvního dítěte - toho napojení - dodnes. Musím si někdy rozumově říkat, že ale ty legrace co si zase s bráchou užije, by jenom s námi neměl.

14 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 27. května 2011 v 22:12 | Reagovat

Mě by moc zajímalo, jaké je procento takto se vztekajících dětí a jestli bylo vždycky stejné. Připadá mi totiž, že jich potkávám docela dost a ze svého vlastního dětství si takové scény nepamatuju ani ze školky, ani od příbuzných nebo z intru. Na intru už jsme tedy byli nejméně šestiletí, ale opravdu nevím, že by někdo měl takové záchvaty vzteku.

15 punerank punerank | 27. května 2011 v 23:54 | Reagovat

No to mi připomíná synovcův histerák, když jsem chtěla projít v pokoji k batohu a překážela mi tam deka jako stan v průchodu. já oddělala kolíček s úmyslem za minutu ho tam vrátit.
Lidi, to byla taková scéna, že jsem se snad den bála slov deka, stan a dítě ještě k tomu jsem toho kluka netoužila potkat. stan  nesměl zůstat zbouranej, ani jsme ho nesměli stavět, protože on neví jak, nikdo neví jak, nikdo nesmí stavět, jen on a on nemůže, neví jak a on musí...
Nevěděla jsem, jestli bych sežrala zlostí já jeho nebo on mě a ještě mi to celý bylo hrozně líto.
Můžu málem zešílet z toho, jak on za pár minut o ničem nevěděl a já si to pamatuju roky.
Ještě, že přijela neteř a on se potřeboval schovat, najednou věděl, jak stan spravit a byl klid. Jen v něm - ale byl klid...
Ještě jednou jsem tohle způsobila s dobrým úmyslem dát mu plechovku s ledovým čajem. jako bych mu ale nesla bombu, jak začal vřeštět.
to není čaj, to je pivo, nechci piiiiiiiivoooooooo, mlátil kolem sebe, plechovka letěla a ne a ne ho uklidnit.
Úplně cítím tu jeho nenávist a zlost - co platí na chviličku - a přitom se bojím, že hrozně trpí a nevím, co se v něm odehrává ani proč se to najednou stane.
Blbě tyhle zkraty vždycky nesu...
Já jsem zase jako malá přestávala komunikovat, když se mi něco nelíbilo. a čím víc o to usilovali, tím dýl jsem vzdorovala. kdyby mě chvíli nechali být, možná sama přijdu a začnu.
No... - jsem taky kozoroh. Jen tak mimochodem:)))

16 adaluter adaluter | Web | 28. května 2011 v 16:10 | Reagovat

Takových scén na veřejnosti, se děsím jako čert kříže. Jsem ráda nenápadná, což s dítětem, válejícím se po zemi a řvoucím jako požární siréna, dost dobře nejde. Rézka byla jako myška, tichá, způsobná, klidná. Juli už je jiný kalibr. Naštěstí má dvě tváře a pro veřejnost si schovává tu andělskou, dáblík v ní se probouzí doma. :-D Snad jen dvakrát něco nerozdýchala venku a jednou zalehla na chodník. Paradoxně, já stála opodál a čekala, až se vybouří, zatím co nějaká paní se jí snažila vysvětlit (a mně ukázat jak na to), že tohle hodné holčičky nedělají. Já už věděla, že čím víc se na ní tlačí, tím větší je odezva, paní ne, po pěti minutách marného přemlouvání a Julina čím dál většího řevu, se ona vychovatelka nenápadně rozhlédla a urychleně opustila pozice. Já si počkala dalších pět minut, uvnitř vytočená, navenek kamenná, pak se Juli ztišila, po chvíli vstala, oklepala si kalhoty a zeptala se, kam půjdeme teď. Musím říct, že opakovat se to častěji, zvážím odložení vycházení z domu, až do zahájení povinné školní docházky. :D
Vyčerpání po takovém záchvatu se rovná pracovnímu dni na šachtě, bohužel jen pro mámu, děti jsou v "poho". Myslím, žes to zvládla se ctí, já na sobě vždycky cítím, že místo abych se snažila dostat Juli na svoji úroveň, nebo vlnu, dopadá to přesně naopak, probudí se ve mně taky takový mrňavý vzteklý prcek a hned mám co dělat, abych je zvládla oba, ji, i sebe. O_O

17 jezura jezura | Web | 28. května 2011 v 17:42 | Reagovat

Tak to jsem si tedy početla! Kam se hrabe horor! No, já si myslím, že každé dítě je jiné a na každou "osobnost" se musí jinak. Moje děti takto nevyváděly, ani jsem s nimi neměla nějaké výchovné problémy, jen jednou mě můj tichý nenápadný syn překvapil. Chtěl se vyrovnat kamarádům a v zimě házeli sněhové koule z mostu na jezdící auta. Mohli jim klidně rozbít přední sklo, ten sníh byl dost zmrzlý. Jeden pán to nevydržel, zastavil a došel tam. Všichni utekli, jen syn zůstal, řekl mu kde bydlí a přišli k nám oba. Já se pánovi omluvila, ale byla jsem na pokraji kolapsu. ON A TOHLE? Vzala jsem vařečku, že ho plácnu. On se rozklepal, já ho neuhodila ani tehdy, ani nikdy jindy. A víckrát už opravdu nic neprovedl. Pán mi pak říkal, že byl vlastně statečný. Že taky neutekl. [:tired:]

18 Verča Verča | E-mail | 28. května 2011 v 19:53 | Reagovat

No, někde jsem četla, že děti jsou odrazem svých rodičů, takže pokud mívají rodiče často vztek, dětí ho pak mají taky a to i když ho rodiče před nima nedávaj najevo. Prostě ho vycítí, protože jsou hrozně vnímavé. Dítě ještě nemám, takže nevím co je na tom pravdy a navíc dítě se může vztekat i když je mamča flegmoš. Problém při vzteku je ten, že děti sice všecko brzo zapomenou, protože nemají ještě tak vyvinutej mozek, který se zabývá problémy ještě nějakou dobu po hádce, ale u rodičů to tak někdy nebývá. Proto ses asi cítila tak vyčerpaná. Já jsem z celkem cholerické rodiny, takže sama vím jaký to je se s někým pohádat a jak dlouho mi pak vždycky trvalo se uklidnit. Ale naštěstí se s tím vztekem dá něco dělat, i když to není jednoduchý.

Jsi šikulka, žes to zvládla. Přeju hodně štěstí, kdyby se zas něco podobnýho opakovalo.

Měj se a směj se.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama