Píšu jen tak pro sebe

30. května 2011 v 11:31 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Od včera se mi zvedá žaludek. Domů jsem s dětmi měla problém dojít. Naštěstí byly hodné a nikam neutíkaly a jednoduše šly domů. Jako kdyby mi dojela veškerá šťáva. Doma už bylo líp. Snědli jsme pudink, co uvařil dopoledne táta a energie se mi vrátila. Večer jsem Kubovi ukazovala, co mě dnes na setkání Nedoklubka naučila jedna paní. Svítili jsme si vzájemně baterkou na třetí oko. Kuba zavřel oči a pak si představoval, jak mu do těla pronikají barevné lentilky. Začal se přitom usmívat. Ptala jsem se, jestli se cítí líp. Prý ano. Já jsem si pak sypala do těla poněkud větší barevné lentilky. Bylo mi taky líp. Kubíkovi jsem přečetla pohádky, které mu na objednávku píšu a Matěj pak usnul do pěti minut s čajíčkem. Bohužel jsem zase šla spát pozdě. Matěj se budil příšerněkrát za noc. čajíček, počůrnaé pleny, jen tak pořvávání, bolení bříška k ránu. V sedm vstal a já měla pocit, že mám úplně krvavé oči. Naskočila mi migréna a zvedání žaludku se ozvalo zase znovu. Po hodině polehávání a pouštění ovladačem bonusu z Medvídka Pú - chytání balónků jsem se konečně zmátořila a vstala. Pořád jsem měla v hlavě myšlenku, že máma má dnes narozeniny. Došlo mi, že ty myšlenky prostě mohou být oboustranné. Někdy je snad snažší se vyrovnat se smrtí blízkého člověka. Myslet na něj hezky, vzpomínat, prosit ho o přímluvy nebo odpuštění, děkovat mu ... Tohle je spálení mostů, neodpuštění a kdo ví jaké myšlenky vůči mě ze strany mámy. Vstala jsem a prostě mě přepadl šílený pláč. Matýsek seděl u mě a já plakala a plakala. Já. Člověk, co tak málo pláče, protože pláč je přeci sebelítost a to je luxus! Migréna je pryč. Bez prášku. Pláč ji odplavil. Je mi líp. Snad z té druhé strany nepřijde nic ošklivého. Tohle bylo příliš silné. To nemohlo být jen moje. Kéž už odnikud nepřijde nic zlého!

Poslední dny jsem ve strašném spodním tunelu. Ani jednomu už se nám nechce do Čakovic. Cena bytu stoupá. Školky plně obsazené. Nové nepostavené. Kubovi se dělá v autobusu špatně cestou na hipošku dvě stanice před tím, co máme za rok bydlet. Chodíme se azse dívat na jiné byty. Vždy nám chybí tak milion. Ucpalo nám to vztah. Chodíme se dívat na nové krásné byty jako šťastný pár se zdravými krásnými dětmi a sami jsme na tom bídně.

Mám strach ze všeho. Z toho že se staví náš byt a mentálně opouštím místo, odkud se budu muset odstěhovat. A přitom tady budeme muset být, než se to dostaví. To je šílená situace. Nejlepší je něco nového najít a během tří měsíců se přestehovat. Takhle vím, že bude změna, nevím, jak bude to nové vypadat a bude to až za dlouho. Těšení tedy nenaskakuje, ale loučení už jo.

Jsem unavená z toho, že opravdu budu muset jít zase hlouběji do sebe. Je to vidět, je to potřeba. Odpuštění není možné pouze tím, že jsem napsala blogový román ... Cítím ty bloky hulboké pořád v sobě. Prý když něco nevyčistíte do sedmi let, dostane se to až na buněčnou úroveň. Kdekoliv jsem poslední dobou něco jen tak plácla, co mi je, tak buď mě poslali na rodinné konstelace nebo kyneziologii. Kubíka mám vzít na kyneziologii s sebou. Kuba si to nese. Přesně jak jsem psala v Příběhu duše v druhé kapitole CKMM. Opravdu je to zvláštní. Když si pomyslně znovu maluji body, kde z rodiny kdo stojí. Kuba je stále za mnou. Tedy do minulosti. Matěj je přede mnou. Tak jak mají děti být. Nemají žádnou naši nesmířenou minulost nést.

Chtěla bych napsat něco jako Rowlingová. Mít za to tolik peněz, že se stanu nezávislou. Koupím si byt, který se mi bude líbit. Pojedu si na kurz, na který budu chtít. Objednám si sukni, která bude přesně podle mých přání. To, co by mi padlo do oka, tak se tím odměním a nebudu se dívat na visačku.

Tak se jdu podívat aspoň na to razítko, co jsme včera dostali do sešitů na setkání Nedoklubka:

Jsem úžasná,
nejúžasnější
na světě!

Za pár dní mi bude 38 let. Možná bilancuji. Usměvavou mě snad vidí jen mé děti. Nebo jen jim před foťákem pozuji s úsměvem ? Před narozkami je podle numerologie nejhorší a stupňující se negativní energie. To abych se šla někam zakopat.

Tohle fotil Kubík krátce po návratu z Egypta. Mám na ní ještě copánky. Vydržely dva a půl měsíce. Druhou Matýsek před týdnem.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tereza Matoušková Tereza Matoušková | E-mail | Web | 30. května 2011 v 12:55 | Reagovat

Držím palce, ať se všechno zdárně vyřeší. :-)

2 punerank punerank | E-mail | Web | 30. května 2011 v 12:57 | Reagovat

Ale no tak, Edith - pláč není jen sebelítost, často je hlavně očištění! Hlavně, žese ti ulevilo... aspon na chvíli:)

3 adaluter adaluter | Web | 30. května 2011 v 13:12 | Reagovat

Přemýšlím, co ti říct. Snad na každou tvou myšlenku, by se dalo reagovat dlouhým komentářem. Jsi zklamaná, ze sebe, z okolností, asi jsi měla pocit, že už máš něco za sebou, v něčem důležitém vyhráno a najednou je všechno zpátky, což člověka sráží na kolena a přináší obrovské množství pochybností, zda je vůbec možné nad tím zvítězit. Znám to líp, než by se mi líbilo.

Tímhle způsobem nastavené stěhování, by mě taky vytáčelo do nepříčetnosti, je to moc času na rozmýšlení, zvažování a přitom jen nepatrná možnost svobodně změnit názor. Je to jako být v pasti. Spíš než těšit se, člověk začne litovat. Navíc nevím, jak moc si vázaná na současný byt a vlastně ani nevým přesný důvod vašeho stěhování.

Ani smrt není někdy rozhřešením, někdy zůstanou nezodpovězené otázky, které už nikdy nikdo nezodpoví a přitom mají moc, změnit celou minulost. Je přirozené neznat svoji budoucnost, ale nesnesitelné, marně se dohadovat o své minulosti.

A co se týká pláče, proč si proboha myslíš, že je to jen sebelítost a luxus k tomu. Je to jeden z nejstarších způsobů vyrovnávání se s přetlakem, beznadějí, bolestí a zoufalstvím. Jestli si "zakazuješ" pláč, jednáš sama proti sobě. On totiž stoprocentně funguje jako ventil, přírodní, vždy dostupný (téměř) a zadarmo.

A ten vysněný konec, to by se mi taky líbilo, nezávislost musí být nádherná.

4 Kerria Kerria | Web | 30. května 2011 v 15:53 | Reagovat

Edith, chápu jak je to všechno pro tebe těžké. Sama zatím nevím, jak to bude v červenci až bude mít náš Honzík a mojem máma narozeniny - mají je téměř spolu.

Překvapuje mě, že si zakazuješ pláč. Domnívám se, že jsi velmi emotivní člověk a pláč je jednou z emocí, navíc má velmi často hojivé účinky na bolavou duši. A navíc, ztráta mámy (byť adoptivní) takovou terapii potřebuje.

5 Verča Verča | E-mail | 30. května 2011 v 22:16 | Reagovat

Depky znám. Není to nic příjemného, ale právě díky nim jsem na sobě začala makat, protože jsem si uvědomila, jak moc tím trpím a že třeba hádky nikam nevedou, nic nevyřeší. Přeju ti, abyses naučila dívat na problémy s nadhledem a taky ti přeju jednu moc moc moc důležitou věc:
:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama