Květen 2011

Jak jsme dnes s Kubou tvořili pohádku

31. května 2011 v 15:36 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Zase jsme dnes vyrazili na hipoterapii jako každé úterý a pátek dopoledne. Kubovi se poslední dobou v autobuse dělá špatně. Mám ho většinou na klíně, protože to nějak víc zabírá proti zvedání žaludku. Asi je výš a vidí před sebe a ne do stran na ujíždějící domy a posléze přírodu. V tomhle vedru si ve smradlavém autobuse stěžoval, že je mu špatně téměř hned za první zastávkou od Letňan.



"Kubo, pomůže ti, když ti dám ruku na čelo a druhou zezadu na hlavičku?"
"Ano."
Držím asi minutu. Kuba je špičkař. Takže uzemnění potřebuje dost často. Tohle má i rád. Nevíte, co je to špičkař? Mrkněte na své boty, kde je máte více sešlapané. Jestli více na patách, tak jste paťáci a potřebujete někdy trochu opaku. Plachtění, nadhledu, protože jste uzmněni až příliš. Já jsem paťák ještě se sešlapáním dovnitř, takže sama říkám, že to není už uzemnění, ale v krizi jsem pod zemí a kopu tunel. Špičkaři jsou úleťáci. Často v krizi a špatné náladě jdou do agrese. Potřebují stáhnout na zem. Pokud možno včas :-) Kubovi tohle srovnání energií držením hlavy pomáhá. Už si na zvedání bříška nestěžoval. Snažila jsem se ho odreagovávat od vedra i tím, že jsem mu řekla, že na blogu jsou teď soutěžním tématem týdne pohádky. Když spolu vymyslíme nějakou dobrou, třeba se dostaneme do žebříčku. Můj syn je soutěživec, takže zabere vše, co je soutěživé a závodní. Myslíme, myslíme a já říkám.
"Kubo, vždyť mi nemáme zatím žádnou pohádku o koníkovi."
"Mami, bude strašně malinkatej jako kulíšci. Říkalas, že jsou také malinkatí."
"Mám nápad", říkám Kubovi. Šeptám Kubovi do ucha o malém hříbátku, které je moc smutné z toho, že není užitečné jako ostatní koníci. Ani když vyroste. Pořád je menší než ostatní koně ale větší než poníci. Cítí se osamělý. Připadá si, že nepatří nikam.
"Co s tím uděláme, Kubo?"
"Nevím, mami, ty to vymysli.", obvyklá Kubova odpověď.
"Myslíš, že by mohl někomu pomáhat nebo někomu dávat radost, i když je jiný?"
"No, přeci dětem, mami!"
Kubovi dovyprávím pohádku a pak se dohodneme, že ji pošleme na blog k tématu týdne.

U Třeboradic si zase začal stěžovat, že je mu špatně. Vytáhla jsem radši pytlík. Vedro bylo nesnesitelné.
Kubo, pomůže ti lentilkové kouzlo? (Naučila jsem se ho na nedoklubím setkání v neděli)
"Jooo", říká tak trochu zoufale. Kouzlo už jsme zkoušeli včera večer i v neděli večer. Děti ho opravdu oblibují. Paní lektorka Eva měla pravdu.
"Kubíku, představ si, že ti padají barevné lentilky na hlavu a hlavičkou se dostávají do celého těla. Pozor, nyní letí žlutá. Projede hlavou a už letí dolů do ..."
"Mami, já jsem ji sežral", a řehtá se na celé kolo.
"Říká se, snědl. To nevadí. Letí další. Zase je sluníčkově žlutá ..."
"Mňam, já jsem ji snědl".
"To je fajn, že ti chutná. Pozor letí tak velká žlutá lentilka, že se nevejde do pusy. Sluníčková barva ozáří hlavu, srdíčko, bříško a tam chvíli zůstane." Držím mu ruku na bříšku. "Letí dál ... aaaž do patiček"
"Jaká poletí teď?"
"Mami, duhová, duhová!"

Do Měšic jsme to zvládli bez zvracení. Kuba paní magistře na hipoterapii a rehabilitaci odmítl pohádku říci. Prý je to tajemství a má si ji přečíst až na blogu. Tak vy také :-), až ji napíšu. Pokračování třetí pohádky Žluté k cyklu duhových pohádek pro kulíšky už mám v sešitě. Jen to přepsat.
____________________________________________________________
Zatím si můžete přečít ostatní mé pohádky: Dvě k cyklu duhových pohádek: Červená a oranžová.
Ještě jsem na pohádkový blog napsala příběh "Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici", pohádku pro nejen vlastní děti a kulíšky Velká bojovnice Pajda, Oranžový domeček u dvou koťátek a jednu spíše pro rodiče "Mostín Růža".
(K tématu týdne na blogu.cz "pohádky")

Téma týdne výzva k napsání pohádky

30. května 2011 v 12:30 | Edith Holá |  Téma týdne
Omlouvám se, že to přidávám k tématu týdne a není to pohádka. Tým kolem tématu týdne na blogu.cz vyhlásil pohádkový týden. V anketě vyhrály pohádky. Mám z toho radost, i když první komentář pod článkem k vyhlášení nového tématu mi ji na chvíli pokazil. Napsat pohádku není lehké. Rozhodně nechci číst pohádky, co by byly psány jako v sedmi letech. Psát pohádku není nic infantilního. Pokud má mít pohádka hloubku naopak obsahuje moudrost, hřejivost, je léčivá. Není to nic laciného!!! Dobré pohádky jsou takové, které si oblíbí dítě, ale i dospělý. A to je umění. Tak do toho přátelé:-). Pod článkem vyhlášení nového tématu jsem zanechala komentář, jak by mohly pohádky vypadat, pokud je budete směřovat rodičům na JIP (nejen s kulíšky ale i dětmi staršími na JIPu).

Jinak na blogu pro kulíšky v letáku po levé straně v menu najdete k výzvě i ke stylu pohádek více.

Domluvím se s hodnotitelem tématu týdne, jak dál ... Sama kvantum pohádek nezvládnu číst. Když budete mít pocit, že pohdáku směřujete opravdu těm na JIPu, tak mi radši napiště odkaz. Budu se snažit přečíst, co zvládnu!

Pokud dodáte k pohádce ilustraci bude to super. Když ne, nevadí, Labanda je grafička a designérka pohádkového blogu, určitě něco časem k vaší pohádce přidá, pokud ji na blog umístíme. Naším přáním je, že pro pohádky pro kulíšky najdeme sponzora, který je vydá i knižně. Prvotním cílem je ale aby byly v souboru karet A5 k dispozici na JIPech.

Přeji hodně štěstí v psaní pohádek. Můžete se inspirovat těmi, co už na pohádkovém blogu jsou. Doufám, že žebříček k TT bude plný překrásných pohádek :-)

Pokusím se nevykrádat sama sebe a pro TT napsat úplně novou pohádku.

Píšu jen tak pro sebe

30. května 2011 v 11:31 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Od včera se mi zvedá žaludek. Domů jsem s dětmi měla problém dojít. Naštěstí byly hodné a nikam neutíkaly a jednoduše šly domů. Jako kdyby mi dojela veškerá šťáva. Doma už bylo líp. Snědli jsme pudink, co uvařil dopoledne táta a energie se mi vrátila. Večer jsem Kubovi ukazovala, co mě dnes na setkání Nedoklubka naučila jedna paní. Svítili jsme si vzájemně baterkou na třetí oko. Kuba zavřel oči a pak si představoval, jak mu do těla pronikají barevné lentilky. Začal se přitom usmívat. Ptala jsem se, jestli se cítí líp. Prý ano. Já jsem si pak sypala do těla poněkud větší barevné lentilky. Bylo mi taky líp. Kubíkovi jsem přečetla pohádky, které mu na objednávku píšu a Matěj pak usnul do pěti minut s čajíčkem. Bohužel jsem zase šla spát pozdě. Matěj se budil příšerněkrát za noc. čajíček, počůrnaé pleny, jen tak pořvávání, bolení bříška k ránu. V sedm vstal a já měla pocit, že mám úplně krvavé oči. Naskočila mi migréna a zvedání žaludku se ozvalo zase znovu. Po hodině polehávání a pouštění ovladačem bonusu z Medvídka Pú - chytání balónků jsem se konečně zmátořila a vstala. Pořád jsem měla v hlavě myšlenku, že máma má dnes narozeniny. Došlo mi, že ty myšlenky prostě mohou být oboustranné. Někdy je snad snažší se vyrovnat se smrtí blízkého člověka. Myslet na něj hezky, vzpomínat, prosit ho o přímluvy nebo odpuštění, děkovat mu ... Tohle je spálení mostů, neodpuštění a kdo ví jaké myšlenky vůči mě ze strany mámy. Vstala jsem a prostě mě přepadl šílený pláč. Matýsek seděl u mě a já plakala a plakala. Já. Člověk, co tak málo pláče, protože pláč je přeci sebelítost a to je luxus! Migréna je pryč. Bez prášku. Pláč ji odplavil. Je mi líp. Snad z té druhé strany nepřijde nic ošklivého. Tohle bylo příliš silné. To nemohlo být jen moje. Kéž už odnikud nepřijde nic zlého!

Poslední dny jsem ve strašném spodním tunelu. Ani jednomu už se nám nechce do Čakovic. Cena bytu stoupá. Školky plně obsazené. Nové nepostavené. Kubovi se dělá v autobusu špatně cestou na hipošku dvě stanice před tím, co máme za rok bydlet. Chodíme se azse dívat na jiné byty. Vždy nám chybí tak milion. Ucpalo nám to vztah. Chodíme se dívat na nové krásné byty jako šťastný pár se zdravými krásnými dětmi a sami jsme na tom bídně.

Mám strach ze všeho. Z toho že se staví náš byt a mentálně opouštím místo, odkud se budu muset odstěhovat. A přitom tady budeme muset být, než se to dostaví. To je šílená situace. Nejlepší je něco nového najít a během tří měsíců se přestehovat. Takhle vím, že bude změna, nevím, jak bude to nové vypadat a bude to až za dlouho. Těšení tedy nenaskakuje, ale loučení už jo.

Jsem unavená z toho, že opravdu budu muset jít zase hlouběji do sebe. Je to vidět, je to potřeba. Odpuštění není možné pouze tím, že jsem napsala blogový román ... Cítím ty bloky hulboké pořád v sobě. Prý když něco nevyčistíte do sedmi let, dostane se to až na buněčnou úroveň. Kdekoliv jsem poslední dobou něco jen tak plácla, co mi je, tak buď mě poslali na rodinné konstelace nebo kyneziologii. Kubíka mám vzít na kyneziologii s sebou. Kuba si to nese. Přesně jak jsem psala v Příběhu duše v druhé kapitole CKMM. Opravdu je to zvláštní. Když si pomyslně znovu maluji body, kde z rodiny kdo stojí. Kuba je stále za mnou. Tedy do minulosti. Matěj je přede mnou. Tak jak mají děti být. Nemají žádnou naši nesmířenou minulost nést.

Chtěla bych napsat něco jako Rowlingová. Mít za to tolik peněz, že se stanu nezávislou. Koupím si byt, který se mi bude líbit. Pojedu si na kurz, na který budu chtít. Objednám si sukni, která bude přesně podle mých přání. To, co by mi padlo do oka, tak se tím odměním a nebudu se dívat na visačku.

Tak se jdu podívat aspoň na to razítko, co jsme včera dostali do sešitů na setkání Nedoklubka:

Jsem úžasná,
nejúžasnější
na světě!

Za pár dní mi bude 38 let. Možná bilancuji. Usměvavou mě snad vidí jen mé děti. Nebo jen jim před foťákem pozuji s úsměvem ? Před narozkami je podle numerologie nejhorší a stupňující se negativní energie. To abych se šla někam zakopat.

Tohle fotil Kubík krátce po návratu z Egypta. Mám na ní ještě copánky. Vydržely dva a půl měsíce. Druhou Matýsek před týdnem.



Věštění z karet je věštění přítomného procesu

29. května 2011 v 21:14 | Edith Holá |  Téma týdne
Zvažovala jsem dva názvy pro tento článek: Věštění z karet je věštění přítomného procesu nebo Na každém místě každou vteřinou rozhodujete svou budoucnost. Nevím. Jsem ve fázi, že nevím nic. Tvoření má být smysl života a tedy přinést uspokojení a tím dobrou budoucnost? Má budoucnost je možná v troskách. Zvolím první název.

Chtěla jsem psát o tom, že je nejlepší žít přítomností. Tvořit a tím žít smysluplně. Jsou však v životě okamžiky, kdy nevíte.


Co nevím? Nevím nic. Nevím, jestli se mohu vydat tudy nebo jiným směrem. Zachvátí mě panika. Mám pocit, že každé rozhodnutí bude někoho bolet a ubližovat nechci. Každý krok bude špatně, ale stát na místě je nemožné. Jsme člověk, který je radikální. Mám svůj názor a přes ten vlak nejede. Přesto občas opravdu nevím, jak dál, co přijde a neumím ustát situace bezmoci, paniky a beznaděje. Potřebuji jeden jediný opěrný bod v záplavě emocí. Možná ne bod. Ale strom. Mohu střílet modlitby přesto klid nepřichází. Potřebuji vědět, co se děje. Věštění budoucnoist, kterého se mnoho liíd bojí a mnoho lidí se mu vysmívá, nejsou informace, kdo kdy zemře a kolik dětí budu mít enbo nebudu. Taková budoucnost je k ničemu. naopka by ještě mohla ublížit. Věštění z karet nebo odbroné věštění z hvězd podle vašeho narození je většinou věštění příromnosti, v jakém bodě se vlastně nacházíte. O co se můžete opřít. Aspoň takové jsem zažila já. Možná mám štěstí na opravdu dobré lidi. kartářka si nebere nic, stačí ji nějaká dobrůtka jako symbol, že pro mě něco učinila, že se o mě stará. Tříhodinový rozbor lunárního horoskopu stál 1600 kč. Proč to píšu tak doslovně? Aby bylo jasné, že si paní přes hězdy vzala za každou hodinu pětistovku, ale tomu ještě předcházela její práce na horoskopu doma. Pětistovka je dnes minimum za hodinu péče o vás. Většinou za masáž, terapii nebo nějakou jinou službu o vás zaplatíte více.

Pokud se ptám na konkrétní věci, koupit tento dům nebo tento byt, mám stejně potom svobodonou vůli rozhodnout se jinak. Pokud se ptám na to, co se se mnou děje, v jakém období se nacházím, Kačka rozhází své karty a řekne v zamilovaném a tvořivém. Proč to tak nevypadá v reálu? Protože jste na to dva. Karty tvého muže by třeba ukázali něco jiného, ale to by se musel ptát on. Kačka nikdy neporuší duchovní zákon dívat se na někoho, kdo o pomoc nepožádá. Mohu se tedy ptát jen pře sebe. Ptám se na něco jiného. Mám hledat svého biologického otce? Rozhodí karty a řekne ne. Samé zelené. Neměl tě rád a myslí si, že jsi zemřela krátce po porodu. A co mamka? Karty padnou samé červené. Ano, jste si blízké, i když se neznáte. (pozn. dnes už se známe). Vracím se k manželství. Co mohu udělat proto, aby bylo lepší. Karty jsou dobré, ale je tam bubák. To není dobré znamení. Něco co je silnější než já a blokuje v dobru. Fajn. Co s tím? Sama to nezvládnu. Dobře domluvíme se na delsím sezení a bubáka proberem. Budeš vědět, jak straší. Tím ho oslabíš a nakonec odejmeš sílu. Vyjde má kniha. Rozhodí karty. Je tady někdo, kdo ji chce dopsat. Okamžitě stáhnout z veřejných sítí. Nedávat rukopis bez svědků. Co pohádky, které píšu. Pomůže ti s nimi nějaký muž.

Tak co ještě vám připadá výklad karet jako něco od ďábla? Nebo směšného? Mně ne. Nedostane jasnou informaci, která kniha to je, které pohádky to jsou, kdy zemřete, kdy umře někdo jiný, kdy vám uteče manžel ... Víte v jakém procesu se momentálně nacházíte. Můžete ho jen usměrnit, aby byl dobrý a ne zlý. Vždy záleží na tom, jak s informacemi naložíte a na výběru člověka, který vám je poskytne. Informace, o kterou požádáte je tím stromem, který v moři hrůzy potřebujete, když nikdo z okolí není opěrným bodem. Z této přítomnosti tvoříte jen vy sami budoucnost. Na každém míste každou sekundou se rozhodujete pro dobro nebo pro zlo. Pro svůj zmar nebo pro svůj růst. Rozhodujete svůj budoucí proces.

Někdy neděláte nic a je to špatně. Víte, že je to špatně, ale nic s tím nejde udělat. Jenom čekáte, jestli se to zlepší nebo pár posledních dní, den, nebo jedna věta byla tou fatální. Po mnoha letech jsem si dnes nakreslila mandalu.


Skoro uvažuji o založení čtvrtého blogu, abych mohla psát, co mě tíží, čemu nerozumím, co se děje, co se možná stane. Ale už nemám sílu na další blog. Asi to tak je správně. Něco zůstane tajemstvím. O mém osobním blogu prostě ví mnoho lidí a i ti nejbližší ...

Nejsem psycholog a často sobě člověk rozumí až zpětně. Možná v mandale je můj proces ... Možná je tam, co se děje a co se uděje.

/Článek je přiřazen k TT "budoucnost". Horoskopy v novinách a časopisech nečtěte. Redaktoři je tvoří při sváče :-)/

Zítra má narozeniny moje adoptivní máma

29. května 2011 v 9:45 | Edith Holá |  CESTA K MÝM MATKÁM - nejen ukázky z knihy
Vloni měla adoptivní máma 60 let. Měsíc před narozkami jsem ji začala volat, jak to vidí s party. Zda pozve široké příbuzenstvo nebo ne. Většinu narozenin slavila na zahradě a pozvala svou maminku a bráchu s rodinou. Samozřejmě všechny vychované děti. Říkala, že neví, ať se ozvu týden před nimi. Volala jsem znovu, kdy tedy máme přijet a jak to tedy bude. Oslava, neoslava? Dozvěděla jsem, že je velké horko, že je lepší, abychom nejezdili. Oslava bude jejich narozenin, mých blížících se a tátových v červenci třeba společně, až nebude teplo. Špatně se jí dýchá atd. Říkala jsem jí, že ji klidně domluvím nejlepšího alergologa v Praze, že to klidně může být astma a ne jen od páteře. Prášky proti bolestem jí cpe neustále její obvoďačka.


Má sestra se stejným počtem dětí na jejích narozeninách byla. I brácha s ročním vyženěným prckem. V červenci mluvila obdobně. S dětmi jsem odjela ke kamáradce do blízkého města. Přišla textovka, ať nejezdíme a ani na půli cesty někde v kavárně se nesetkáme, že je unavená a jedno z adoptovaných dětí bouralo, tak řeší opravu auta. Bylo to už půl roku, co jsem se se všemi naposledy viděla. Pak jsem vyhledala biologickou mamku. V den svátku své adoptivní mámy. Na to jsem v emocích zapomněla, takže jsem ji nepogratulovala k jejímu svátku a namísto toho jí zavolala, že jsem se setkala s biologickou mamkou. Jak dopadl rozhovor vědí ti, co četli den pod ni Cestu k mým matkám. Po 14 dnech jsem odeslala dárky ke všem narozeninám a svátkům pro všechny v adoptivní rodině, které se nastřádaly za půl roku. Přišel hnusný dopis o mém sobectví a zlé povaze odmalička. Došla jsem si pro anxyolitika na úzkostné stavy. Odepsala jsem, že je mi líto, jak mě vnímá. Přišla textovka, že už k ním může jezdit jen manžel a dětmi.




V mé rodině udržuji sociální vztahy jen já. Manžel to neřeší, neudržuje, v hlavě nenosí. Párkrát jsem ho nějak pošťuchovala k tomu, aby tam jezdil, aby děti měly babi a dědu na horách. Ale pak jsem si řekla, že jsem bezhraniční pitomec. Takže sebe ani jeho do ničeho netlačím. Jednou to absolvovali po Vánocích. Navezli dárky jim a odvezli dárky nám. Dostala jsem nějakou sadu do koupele. Nikdo se na mne neptá. Jsem tam tabu. Bába mu přes skype napsala něco ošklivého, takže je na ni naštvaný a na skype kvůlí ní nechodí, aby ho tam zase nechytla.

Zítra má adoptivní máma 61 let a já už týden v sobě nosím otázku, zda se posílá alespoň textovka někomu, kdo mě vychovával, ale přerušil se mnou vztahy. Manžel řekl, že ji napíše za sebe a za kluky, když mu to večer připomenu.

Adoptivní táta má 64 let v červenci. Jemu protáhnu předplatné Zahrádkáře na dva roky. Mobil nevlastní a nikam bez svolení cestovat nemůže. Dík nemohu čekat. Ale vím, že ho tento časopis těší.
_____________________________________________________________________
Obrázky jsem s dětmi nafotila na oknech v Ječné ulici, když jsme v pátek šli z logopedie.

Jak kluci pařili na Khamoru aj.

28. května 2011 v 16:54 | Edith Holá |  Svět blogu
Pokud vás zajímá, jak jsme pařili na Khamoru, tak mrkněte na článek k mým závoďákům "Matěj je rozený pařič".

Na doma.cz mi vyšel článek k pohádkám s odkazem na blog pro kulíšky. Jmenuje se "Mami, napiš všechny pohádky na světě". Na mém osobním blogu bude nejdříve za týden. Nezapomeňte klikat, že se vám líbí :-) Díky mooooc!

Bloggerka, kterou všichni znáte, Dubious cat věnovala deset pohádek o medvídkovi Mingovi kulíškům. Na jejím blogu naleznete jak jinak vtipný odkaz, kde pohádku najdete: Máte rádi pohádky? Dubious cat není jenom perverzní magor, občas svůj (ne)talent využívá smysluplně. Na blogu pro kulíšky se objevila první část pohádky o medvídkovi Mingovi (panda rulez!). Udělejte taky radost dětem a jejim
maminkám a piště pohádky!
Pokusím se každý den přidat o Mingovi novou kapitolu na pohádkový blog pro kulíšky.

Ze školky s rozzuřeným býkem v patách

27. května 2011 v 13:16 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Pohledy z mateřské dovolené


Celé dopoledne jsem se rozhodovala, jestli se dvěmi dětmi zvládnu jít se podívat na taneční a hudební defilé Romů z Můstku na Staromák v rámci festivalu Khamoro. Bylo to jako jednou čehý a podruhé hot. Nakonec jsem dotala tu správnou energii a řekla si, že to dám, že zase jednou prokopnu ten pocit stereotypu a izolace na mateřské dovolené. Jiné mámy přeci také chodí s dětmi dál než na nákup a hřiště v okolí! Vyšňořila jsem se. Oblékla si dlouhou sukni, co nosím na kurz cikánského tance, náhrdelník a hlavně do srdce jsem si vpustila svobodnou náturu lidí na cestách a vyrazila jsem po obědě s Matějem pro Kubíka do školky. A potom hurá na výlet do centra.

Ve školce jsem se trochu zadrhla povídáním s paní učitelkou předškoláčků (od září by do její třídy měl Kubík chodit) a nenechala si zkazit náladu ani tím, že Kuba podle ní mluví hůř než jeho mladší dvouletý brácha. Já to vím a o logopedické školce uvažuji, jen jsem proto ještě nepodnikla žádné kroky. Matěj zdrhnul mezi děti. Následně odmítl třídu opustit. Dostal hysterák. Terrible twos/horrible threes. To je jedno. U nás je takové období střídavě od narození ... V autě od jedné značky, kterou od této chvíle nenávidím, se dokonale zašprajcoval. Zmítal se tam vzteky tak, že si o volant prokousnul ret. Nechtěl pofoukat a utření krve ho rozlítilo ještě víc. Násilím jsem ho vytáhla z auta. Samozřejmě vše s blbým pocitem, že blízko stojí paní učitelka. Pod ruku jsem stiskla několik zmítajících se agresivních hadů. Kubu vystrkala ven po schodech pro boty. Než jsem mu je zavázala, zuřivý Mates vypochodoval znovu ke třídě. Řev bez slz nabral ještě vyšších obrátek. Všechny mámy tvrdí, že naplácání v hysterii je dobrá šoková terapie. U mých dětí ne. Neulevilo se ani jemu, ani mně. naopak jsem cítila čím dál větší pocit nezvládání situace. Znovu jsem ho zmáčkla mezi bok a ruku a vynesla před školku. V druhé ruce motorku, Kubovo ranní olbečení a svačinu. Mates odmítl od dveří odejít. Pokračoval ve svém zuřivém fyzickém i hlasivkovém vystoupení. Věděla jsem, že se svou tělesnou konstitucí ho unesu jen pár metrů. Zvolila jsem taktiku útěku. Za keřem jsme se s Kubou dívali, jestli zabrala. Ne. Mates se dožadoval vstupu do školky dál. Málem natankoval cizí mamince, která se mu snažila utřít nudli a vstřícně ho chlácholit.
Vrátila jsem se pro něj a vůbec netušila, jak vyřešit neřešitelnou situaci. "To je vaše dítě?", zeptala se soucitně ona maminka. "Ano", ale chtělo se mi spíše zařvat. "Ne, to je zvíře!" V lítosti nad sebou, že děti jsou sebedestrukce ženy, jsem ho táhla po zemi až k brance. Když jsem tohle občas někde vídávala, tak jsem si říkala, co je to za zlé matky. Jenže Mates odmítal pochovat, motorku, svůj oblíbený čajíček, ... když chtel motorku, tak jen proto, aby mi ujel zpět. Hurá! Motorka bude moje i jeho záchrana. Vytrhla jsem mu motorku z ruky. Přehodila jsem si ji přes rameno. Motorka se změnila v červený fáborek, za kterým běží býk kamkoliv. Mates řval, že je jeho, dupal, válel se po zemi, tahal mě za sukni, že jsem se několikrát málem převalila, ale za červeným fáborkem se posunoval k cíli. Domů, domů, ... řval ve mně můj pud sebezáchovy. Pět set metrů, čtyřista metrů ... sto metrů. Sousedi vylézali. Jen jsem je ubezpečila, že vše je v pořádku, že jen musím býka dostat domů. Cikánské entrée jsem měla v naší čtvrti.
Už vím, že mně je souzeno být s dětmi jen v okolí, než dostanou rozum.
Matěj pokračoval ve řvaní i doma dalších asi dvacet minut, než se úplně vyšťavil a usnul. Já se nyní léčím z úplného vysátí energie a bolesti nohou. Přiznávám, mé nohy chtěly z takové situace utéci.

Měla bych být pyšná za dopravení zuřivého býka domů, ale zatím nejsem. Odžívám nemožnost útěku z neřešitelné situace a to, že žena vydrží víc než člověk. Večer si dám cikánský tanec naživo. Benjamínek už se probudil. "Mamííí, kde jsi? Mamííí, pojď pod dékůů. Cajííícek", ozývá se z chůvičky. On už má zase svůj andílkovský úsměv, všechno zaspal a dětsky zapomněl. Já bych brečela.

Večer vám napíšu, jak kluci zvládli svůj první koncert v životě. V Roxy na Khamoru. Nejdou mi stáhnout fotky. A bez nich by to nebylo ono :-)

Kdysi jsem psala pozitivně a filozoficky o obdobích terrible twos, horrible threes, první pubertě, druhé pubertě :-) Kdy to vlastně začíná?

Pohádka o Pajdě pro Kubíka a Honzíka

23. května 2011 v 14:04 | Edith Holá |  POHÁDKY pro děti
Od té doby, co Kuba viděl fotky kočičky Pajdy na blogu Kerrii, pořád se vyptával, jak se Pajdě daří, až Kerria nafotila kočičku znovu a napsala krátký článek. Pajda je velká bojovnice a i přes chromou nožičku už vyskočí na plot. Kuba je tomu moc rád. Kerriu jsem poprosila o zapůjčení jména kočičky pro pohádku o Pajdě pro kulíšky a pro mého syna. Souhlasila :-) Doufám, že se bude líbit i jejímu stejně starému synovi Honzíkovi. Jako všem kulíškům.

Právě jsem ji dala na pohádkový blog Velká bojovnice Pajda. Také už tam přibyla pohádka od mé kamarádky, která dokonce vydala knihu o "Andílkovi, který spadl do duhové marmelády". V článku Jak ke mně přišly duhové pohádky je i kontakt, kde knihu sehnat. V knihkupectvích zatím není.
Výzva k psaní pohádek pro Nedoklubko stále trvá. Pište, pište, vymýšlejte, přepište ty, co vám vyprávěly babičky, maminky ...

Přeci jen doma.cz přijalo i jeden z mých článků o předčasně narozených dětech. Díky Bohu! http://doma.nova.cz/clanek/rod ina/blogujete-nedonosene-deti- jsou-velci-bojovnici.html. Budu se muset dokopat k článku o smyslu a vlivu pohádek, aby nám dali odkaz na výzvu k psaní pohádek pro kulíšky. Prosím, komenujte článek na doma.cz, ať vědí, že je čtený ... Už je tam 65x zatrženo "to se mi líbí", tak mám nesmírnou radost i za předčasné maminky a jejich kulíšky.

V rozhovoru pro spisovatelský blog jsem o sobě zase něco prozradila http://spisovatele.blog.cz/1105/edith-hola

Když dítě nechce do školky

23. května 2011 v 10:34 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Už jsem hodinu ze školky doma a pořád je mi zle. Nasávám po dekou energii z Matýska. Díky Bohu za ni. Kuba prostě nechtěl do školky. Bulel už doma. Že je mu tam smutno, že chce být pořád s maminkou. Řeči o tom, že jde vlastně dnes jen na tři hodiny, když ho odvádím já a ne táta. Manžel ho vodí na osmou. Já to s dětmi stíhám na devátou. Byl tedy vyspalý, žádný stres ... Jenže ten stres přišel stejně, protože tam nechtěl. V emocích křičel, že už nikdy nikam nebude chodit, že bude pořád doma. Nebude se stěhovat ani do žádného nového bytu. Bude jenom tady. Po krátké pohádce se uklidnil a odjeli jsme na kole do školky. Tedy Kuba na kole, Máťa na motorce a já jsem běžela za nimi. Měla jsem radost, že emoce jsou fuč. Za dveřmi školky to však propuklo znovu. Nemohla jsem ho tam dostat. Visel na mě. Nepomáhal ani příchod jeho největšího kamaráda, když předtím říkal, že pomůže a musíme na něj počkat. Začalo se mi dělat z nervů blbě. Ostatní děti vcházely normálně, jen Kuba brečel a brečel. Já ho střídavě konejšila a pokusila se slíbit zmrzku po školce. Nic. Propadla jsem pokusu o vyhrožování, že bude mít zakázáno Nintendo na celý týden. Nic. Nakonec jsem odmítla diskutovat a prostě ho odvedla paní učitelce s vysvětlením, že Kuba do školky nechce a že kdyby to trvalo i po angličtině, tak ať mi zavolá. Malinko se Kuba uklidnil, ale brečel dál.

Uvědomila jsem si, jak mě to vynervuje úplně stejně a přitom musím zůstat co nejvíce v klidu a vysvětlovat. O to víc emoce zalezou do orgánů, rozbolí srdce a v hlavě se cítím, jako kdybych prohrála nějaký důležitý moment v životě. Jak poznat , kdy opravdu dítě má nárok zůstat doma, i když už mu odešla rýma i kašel a je zdravý? Jak poznat, že jen nevydírá a máma musí zůstat důsledná? Kuba těžce snáší jakékoliv změny. A tohle je přesně ta situace, kdy se propadne. Kvůli rýmě zůstal tři dny doma. Odváděla jsem ho já a ne táta jako jiné dny. Obávám se, že rozhodil celý program a učitelka místo cvičení s ostatními dětmi řešila, co s Kubou. Protože když Kuba pláče, tak stejně děti nic nedělají a motají se kolem něho. Jemu je hůř a hůř, učitelka neví a neví … Stejně jako já.

Začíná mi být trochu líp. Zkusím napsat Kubovi pohádku, o kterou mě už delší dobu žádá. To je jediné, co mohu pro něj udělat. Vyčistit náš vzájemný smutek, který cítím i na dálku. Matěj sjíždí Dádu, tak to nemusím. Psaní pohádky mě zachrání.

Vnitřní svět nelze oklamat

22. května 2011 v 21:14 | Edith Holá |  Téma týdne
Článek je přiřazen k rozšířenému tématu týdne "Vnitřní svět aneb výlet do snových dálek".

Historicky první rozšířené téma týdne tzv. pro filosofy a já si klidně dovoluji psát k němu text v metru! Ale hlas vnitřního světa přeci mohu slyšet i ve stotisícovém davu. Jeho obrazy mohu vidět i v MHD, když se do sebe ponořím. Někdy až tak, že přejedu. No nic. Ale článek je rychlou tužkou v sešitě.

Vnitřní svět je jediný, který nelže. Vnitřní svět je jediný, který nemůžeme oklamat. Zkoušela-li jsem ho ignorovat, trpělivě mi ve snech načrtával mé touhy, mou cestu, ... Zkusila jsem ho vytěsnit a sny nebrat vážně a vnitřní svět se zobrazil nemocemi, smutkem a depresemi.
Vnitřní svět se nedívá očima. Vnější svět ho sice ovlivňuje, ale vnitřní svět si může žít navzdory realitě, v níž jsme se ocitli dobrovolně nebo nedobrovolně jako nezletilí. Vnější svět nás může dnes a denně masakrovat neony a úsměvy z billboardů, ale vnitřní svět si můžeme zachovat čistý.
Vnitřní svět se dívá očima duše. Můžete do něj nahlédnout, když se v relaxaci, meditaci nebo modlitbě vejdete do sebe. Najednou zjistíte, po čem vaše srdce touží. Nebo zažijete přítomnost. Zážitek šťastného pocitu, který si přenesete i dál do všedních starostí, pobíhání, práce a učení. Vnitřní svět se zobrazuje ve snech. Pokud se vám nějaký sen zdá stěžejní, je dobré si ho zapsat i třeba uprostřed noci. V relaxovaném stavu si ho pak během dne zpřítomnit. Zeptat se sama sebe, co mi sen chtěl říci. Je správné, jak žiji? Proč jsem nemocná? Zkoušet se ptát a zkoušet si představovat, jak by sen mohl pokračovat. Nějaká taková verze si sedne a vy pochopíte, co vám sen přišel sdělit. Jsou různé směry výkladu snů. Gestalt terapie se domnívá, že ve snu jsme všechno my samotní. Ve snu si naše já dovoluje prožívat i to, co nás v životě trápí, jakou hodnotu máme, čemu přisuzujeme důležitost. Sen nám dovolí na nějaké postavě prožít vztek, agresi, závist, nepřiznanou touhu ...

Párkrát za život se mi podařilo zažít řízenou relaxaci, při níž jsem se spojila se svým vnitřním dítětem. Vnitřní svět je právě jím obýván. Byla jsem mezi patnácti lidmi jediná, která ze setkání nebyla vyplašená. Své zážitky zvláště z dětství už jsem měla zpřítomněny. Ne vyřešeny a ne vyléčeny, ale také ne vytěsněné. Tušila jsem, že se setkám se smutným a vážným dítětem. Holčička byla však nesmírně šťastná, že jsem konečně za ní přišla. Pár lidí se vůbec na svůj vnitřní svět nenapojilo a zbytek byl zděšen, jaké dítě našli. Opuštěné, nešťastné, zlé, ... Byli to vesměs lidé z pomáhajících profesí, dříči, hodní, v rodinách šťastní, ale ... Jejich vnitřní dítě mluvilo jinak. Kdysi jsem četla knihu Richarda Bacha, v níž hlavní hrdina je doprovázen k setkání s vnitřním dítětem. Když si konečně dovolí otevřít k němu dveře, tak jeho vnitřní dítě okamžitě vyrazí proti němu s napalmem. Je to dlouhý proces, než muže přijme jeho vlastní vnitřní dítě.


V očích každého člověka můžeme najít odraz vnitřního světa. Často když mě někdo požádá o komentář k nějakému portrétu nebo když slova nějakého člověka v novinách zní podivně, dívám se do jeho očí. Je to metoda, kterou jsem si vyzkoušela na výcviku v neverbálních technikách. Zkoušeli jsme to na kolegovi, na vlastní fotce, na fotce z novin nějaké populární osoby. Zakryji nos i pusu a dívám se jen do očí. Pak zakryji oči a dívám se naopak na ústa. Často na fotkách jsou ústa usměvavá, ale oči při schování tohoto úsměvu hovoří jinak. A znovu se vracím zakrytím úst k očím. Bez úst mohou být unavené, tesklivé, pohrdavé, arogantní, zlé, ... Ústy se můžeme smát. Je to sval a ten můžeme vůlí řídit. Z úst nám mohou pršet medová slova, i když je tak necítíme, ... Ale oči neklamou. Ty nemůžeme uřídit. Zobrazují náš vnitřní svět. Mně někdy stačí záblesk pozitivní myšlenky, pocit něčeho hezkého a když se jdu podívat na sebe do zrcadla mé oči i jen tímto krátkým zábleskem se rozjasní a mají jiskru. Oči vyzradí nejvnitřnější myšlenky a nejvnitřnější pocity. Prozradí, že chcete jít na výlet úplně jinou cestou, než po které už nějakou dobu jdete.

(Jedno ze setkání s vnitřním dítětem jsem popsala ve své Cestě k mým matkám zde)

Maturita každý den

21. května 2011 v 22:39 | Edith Holá |  Téma týdne
Kdysi dávno měl manžel našlápnuto na dodělání doktorátů. Se studijním drivem vyprávěl kamarádovi, že má rozdělané dokonce dva. Jeden v Praze a druhý v Německu. Kamarád jen stručně dodal: "Nojo, to já už nedám. Já mám dva malé doktoráty doma. Jednomu jsou tři a druhému necelý rok." Manžel pak potkal mě a "upytlikovali" jsme si dva syny. Stále sní o tom, že doktorát dodělá. Před měsícem potkal jiného kamaráda, který si dělá doktorát v cizině. Manžel dodal: "Nojo, to já už nedám nebo až v důchodu. Mám dva malé doktoráty doma. Jednomu je pět a druhému dva roky."

Mít děti to je denní skládání zkoušek z nervů i fyzické zdatnosti. Denodenní maturita. Ale pozor. Jedny předměty jsou povinné a vypsány jsou na každý den a další jsou sice také povinné ale v proměnlivém počtu. V komisi sedí naše děti. Výsledky jsou nejisté a hlavně se je dozvíte, až na konci života. Tváře komise jsou jako počasí, takže o tom, jak se vám v průběhu zkoušek daří, nic nenapoví. A pokud si myslíte, že jste dokonalí, tak vás rychle vyvedou z omylu. Tak například u předmětu povinného "vaření" si nepomůžete ani emocionálním vydíráním, že jste vařili z lásky, tak ať to koukají sníst. Nesnědí. Pusu neotevřou a hotovo. Povinný předmět "tělocvik a jiné fyzická námaha" vás naprosto vyřídí, ale komise je ještě při větší energii než před zkouškami, takže jste zase pohořeli a ještě se vám vysmějí, pokud si na chvíli chcete odpočinout. "Vstávat, ještě jednou fotbálek." Další předmět "psychická vyrovnanost". Pokud na konci života zjistíte za tři, buďte šťastní. Líp to nejde. Komise vás vždy dostane, i když si večer slibujete, že zítra už vydržíte, budete vysvětlovat, nebudete zvyšovat hlas, budete chápat a jenom se mazlit. Z předmětů volně proměnlivých ale povinných jako je výtvarná výchova, logopedie, rehabilitační cviky, pohoříte často, protože komise vám to dá pořádně vyžrat. Povinným předmětem je také "důslednost". Jenže zásadně se z ní zkouší večer, kdy už nemáte sílu a pro únavu a nervy si nevidíte ani na špičku nosu, takže k čertu s "ňákou" důsledností, hlavně ať už jde komise spát. Také jsou zkoušky z "hranic". To je velký balanc. Nemají být ani široké, ani úzké. A ke všemu se vytyčují pohyblivě s věkem komise. Než je vymyslíte, už je komise postrčí o kousek dál a ne a ne je dát zpátky. A ještě vám při přesunu hraničního kamene ho upustí na nohu. Pokud vám vyletí ruka, máte smůlu, propadáte. Reparát v příštím životě.

(Článek je k tématu týdne "maturita" na blogu.cz)

Dejte svému dítěti jméno Matěj

21. května 2011 v 13:44 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Král Matěj je i nějaká dětská pohádka

Dejte svému dítěti jméno Matěj a nestačíte se divit. Jestli doteď byl váš život s prvním dítkem na mateřské dovolené samá změna, spousta emocí a málo času zbývalo pro vás, tak máte smůlu, bude hůř. I přestože se říká, že druhé dítě je klidné, statické a v pohodě. To třetí ano, ale musíte matějovské uchopování světa nést jako těžkou pohodu, jinak budete savovat třikrát denně, malovat stěny každý víkend, až zešílíte. Stíhali jste doteď uklízet a chcete, aby tomu tak bylo i s dalším dítětem? Tak mu nedávejte jméno Matěj. Chcete se v životě více chechtat na plnou pusu, pojmenujte naopak svého syna Matěj. Ale nesmíte se divit, že se také budete více rozčilovat. Náš dvouletý synek Matěj, benjamínek, je hoden svého jména.


Setkala jsem se díky staršímu synovi Kubíkovi už s pár chlapečky, kteří se také jmenují Matějové a všichni byli stejní jako náš Matěj. S věkem ještě veselejší, zkoumavější a hlavně vynalézavější. Matýsek je dítě s andělským obličejem a úsměvem, že by mu člověk vlepil tisíc pus, jenže s ďáblíkem v těle. Jeho uchopování světa je odvážné, kaskadérské, ... nezničitelné. Všechno okolo je ale zničené. I my a brácha. Myslíte si, že náš druhorozený seděl někdy ve vysoké jídelní židli jako všechna batolata? Ne. Okamžitě se v ní naučil stát, i když to do té doby neuměl. Zhůry je svět nejhezčí. Jeho šplhání do výšek bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy trvá stále. Rozený sebevrah.

Kdysi nám oděťuchované návštěvy záviděly, jak s Kubou udržíme čistý byt. Neměla jsem s ním problém. Nechápala jsem, jak tedy může být jinde nepořádek. Dnes? Po dvou letech s Matejěm mě drží nad vodou jen heslo dětských terapeutů: bordel v bytě - zdravé dítě. Bohužel nikdo neřeší, jestli jsou ještě zdraví rodiče.


Někdy jsem nad věcí. Nebo rezignovaná? Hlavně že jsou děti v pohodě. Jindy soptím a vybuchuji jako sopka. Vyhrožuji, že se odstěhuji, protože není nic horšího než mít tři chlapi v baráku. V obýváku a kuchyni už není ani jedna stěna nepočmáraná. Asi andělka Čmáranice, říká Kuba. Má cenu malovat, dokud nedostane Mates rozum? Ale dostávají Matějové vůbec někdy rozum? Nejhorší je, že to, co Kuba neuměl a ani ho nenapadlo, už vesele dělá s Matějem. Pomaloval stěnu do prvního patra. Nedávno jsem podlehla Matýskovu přání a na dveřích do koupelny máme mnoho obličejů Pipi punčochaté. Naštěstí já rozum mám (snad), takže je to aspoň omyvatelnou fixou. Pipi punčocha rozveselila příchod do koupelny, tudíž ji tam


ponecháváme. Nikdy nesmím na jeho dohled nechat skleničku s pitím. Jenže to by Kuba vůbec nemohl pít. Takže vždy se nějaká nedopitá najde. Matěj zásadně dělá koktejly. Třeba jogurt přidá do skleničky s džusem. Mňam, mňam. S Jupíkáma dělá cestičky po podlahách. Maluje labyrinty. Než to zjistíte, stihne to zaschnout a pak už stačí jen si na to stoupnout a na ponožkách to roznést všude. Báječně se to lepí.
Chleba ve videu, DVD v šuplíkách mezi oblečením, v lednici hračky, ovladače v koši to je u nás běžné. Už jste někdy viděli CD upečené v mikrovlnce? My ano. Než jsme stihli pochopit, že ani já, ani manžel nepustil mikrovlnku a že se tudíž v ní netočí něco k jídlu, bylo pozdě. Táta právě přišel o své nové CD k narozkám. Vypadalo jako s abstraktním designem.

Zatímco Kuba se rozmlouval na leporelech s dopravními prostředky, tak Matěj je ukázkové dítě, co bučí, dělá gagaga a pí píp od roka. Zvířátka miluje. Opičáka nejvíc. Asi na roce viděl opičáka i v obrázku svaté Terezie z Avily. Stále tuto knihu vytahoval z knihovny a dělal přitom patřičné opičácké zvuky a plácal se po temeni. Snad i svatá Terezie v nebi se smála.

V kočáře jsem seděl jen vyjímečně:-)

Když je krásně jako dnes, tak chodíme z obýváku rovnou na mini zahrádku bosi. Před chvíli jsem volala Matýska, ať se jde podívat na housenku. Sedl si k ní na bobek a s úsměvem ji pozoroval. Než jsem pochopila, že na ní čůrá. Nikdy nevím, jak bude uchopovat a poznávat svět můj druhorozený za sekundu. U Kubíka jsem 99% předpovídala. U Matěje předpovím jen to, že každou sekundou se může stát cokoliv, co by mě ani nenapadlo. Tak jsme pozorovali, jestli to housenka vydejchá. Asi za dvě minuty, obživla a z kaluže čůránků se pomalu soukala ven. Soudím dle výrazu Matěje, že velmi litoval, že vyčůral vše naráz. Taky nedávno Kuba odhalil, že Matěj čůrá do flašky Kubovy oblíbené citronové mattonky. Kdyby na to nepřišel, kdo ví, kdo by to vypil. Ale prý batolecí moč je zdravá.

Máma říká, že Kuba je její srdíčko a já její šperk :-) Máminy náhrdelníky jsou i moje :-) Poslední dobou nosím i culíček jako maminka


Holky na můj pohled a dlouhé řasy letí odmalička. Tak co holky?!
Kytičky mi nosí kluci oba. Pořád. I cestou na nákup. Matýsek snad ještě víc. Jeho bude jednou žena milovat. Právě mi přinesl otrhané pivoně. No nic. Stejně jsem je chtěla ostříhat, neb jsme všichni alergici. A hned za to chce pod deku. To je jeho mantra po celý den. Pod deku s čajíčkem a maminkou. "Cajicek. Pod deku, mami"
Omlouvám se, ale pivoně právě skončily zastrkané v notebookové díře po straně. Ani jsem netušila, že je tam nějaký otvor. Kristepane, to je na USB. Musím to jít něčím vydolovat.

Bodypainting, nahota a holínky to je má domácí pohoda :-)
A intelektuál jsem taky jako celá rodina :-)


O tančícím Matějovi "Dáda? To bych kdysi nedala"
Úsměvy pro které nejen máma udělá vše zde
Čtenáři tělem i duší (na videu první fotce Matěj, na druhé fotce vedle Kubíka)
Matěj miluje deštivo Barvy deště
o vývoji řeči obou synů v článku Olympiádník za Češtinu

Chceš šneka?





























Mami, je to prso?






























Jsem i rarášek











































Máminy zlatíčka




Včera jsem potřebovala potkat anděla

20. května 2011 v 13:16 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Včera jsem popsala, jaký občas mám den (Den, kdy nevím, co se se mnou děje). Není to jen den blbec. Je to něco, co se děje mimo mě, ale prosakuje to dovnitř a vyvolává to bezdůvodné pocity hrůzy a úzkostí. Nikdo mi neublížil, nic závažného se nestalo, přesto celý den jsem cítila napětí, hnus ze sebe a z čehokoliv, co mě do té doby naplňovalo. Děkuji všem za podpůrné komentáře a je blbé napsat, že jsem ráda, že nejsem sama, kdo má občas tyhle zamrchrobské dny.

Nakonec jsem si vzala prášek. Vyspat se z toho se dvěmi malými dětmi na krku nemůžu a řvát z napětí, depky a marnosti jsem na ně nechtěla. Večer jsem se dokopala jít tancovat cikánské tance, i když i to mi připadalo jako marnost. To už je co říct, protože "tancuji, tedy jsem". Cestou jsem si říkala, že píšu pohádky o andělíčkovi a sama bych dnes jednoho potřebovala potkat. Pro jistotu jsem se pomodlila, protože podivné "zlo" přicházelo a já nevěděla proč.

Vstopila jsem dovnitř a myslela, že mě šálí zrak. Uviděla jsem kamarádku, na kterou jsem ztratila kontakt před deseti lety. Málem jsme zapomněly tancovat a chtěly si jen povídat :-) Po tanci jsem všem rozdala letáky s designem pohádek pro kulíšky a svou pohádkou o andělíčkovi Barvičkovi. Kamarádka mi řekla: "Jéjej, ty máš taky duhové pohádky? Já jsem před nedávnem napsala své duhové a podařilo se mi je u malého nakladatele vydat. Propaguji si je ale sama." Domluvily jsme se ihned, že první pohádku nám z knihy na blog půjčí a pak se uvidí ..."

Anděl z našich pohádek nás propojil. Teprv čas ukáže, co nám za poslání předal. Každopádně mé pocity číhajícího zla kolem mne byly ty tam.

Těště se na pohádku od mé kamarádky. Andělíčků a duhy někdy není dost. V pondělí bude její úvodní z knihy na pohádkovém blogu i s kontaktem, kde si ji budete moci objednat nebo vyzvednout. Pohádky jsou překrásné a kamarádka už má zkušenost, že lidem, kteří je četli, pomohly.

Také připravuji článek o svém druhorozeném synovi Matějovi.
Alisa měla pocit, že o něm málo píšu :-) a ona takové diblíky s tváří anděla miluje :-)

Den, kdy nevím, co se se mnou děje

19. května 2011 v 17:12 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Velmi zřídka mám dny, kdy nevím, co se se mnou děje. Pokusím se vám ho dnes autenticky popsat, protože bych ráda věděla, jestli se to děje i vám nebo je to jen nějaký můj den, kdy ...

Od rána jakoby cítím, že není dobře. Možná se bojím, že se něco stane. Svítí sluníčko a já se bojím. Nevím čeho, nevím koho ... Mám pocit, že vše, co jsem udělala bylo špatně. Mám obavy, že vše, co plánujeme je ještě horší ... Každá má věta na blogu je blbě. Co tím chci dokázat? Komu? Čemu? Proč? Všechno, co chci dělat je blbě. Kdybych jen byla, vařila, uklízela a starala se ...!

Čím víc ubíhá den, tím se strach víc a víc zvětšuje. Něco přijde. Něco zlého ... a způsobila jsem to já. Nevím čím, ale mohu za to. Dobře, už nebudu nic dělat, nic psát, nic fotit, vlastně ani chodit tancovat ... je to mimo. Jak si mohu dovolit psát pohádky? Co si vůbec o sobě myslím! Co komu chci sdělovat? Já!!!

Znáte někdo tyhle pocity? Ony se ani nedají pořádně popsat. Josu nejprve u žaludku. Pak se šíří dechem do celého těla. Napadnou krev. Rozbolely mě nohy. Naskočila migréna klasicky nalevo už od ramene. Nejlepší by bylo se vypsat, ale ani na to nemám právo. Vždyť je den. Děti se mnou. Nemůžeme ven, jsou nemocní. Nic hrozného, ale antibiotika na zelenou rýmu zaberou až tak večer. Ještě by něco dalšího chytly. Já bych ani ven nešla. Chci být zalezlá, ale přitom čím víc jsem zalezlá, tím hůř mě válcuje podivná úzkost.

Ani na tyhle řádky nemám právo. Jsou o ničem. Nemám právo mít depku nebo co to je?

Proboha máte někdo někdy takovéhle pocity, že už nemůžete nic tvořit, že vše je blbě a že se něco stane?

Co na mém blogu nenajdete

18. května 2011 v 17:07 | Edith Holá |  Svět blogu
Na mém blogu tento článek nenajdete. Byl napsán pro doma.cz. Byla bych vhodnou náhradní matkou. O surogátním (náhradním) mateřství. O děloze k pronájmu. Děkuji vám za případné komentáře k tomuto tématu pod článkem. Ať nevypadám, že mě nikdo nečte...:-)

Pro tema.blog.cz jsem napsala článek k výběru témat týdne :-) Opět se řeší, jak vybírat téma týdne. V úvodu k článku vám něco řekne i bloggerka Dubious Cat a zástupkyně týmu kolem TT.

Na pohádkovém blogu se množí nové a nové pohádky, příběhy a básně od vás bloggerů a maminek kulíšků. Za tým Nedoklubka děkuji všem. Pište dál vlastní pohádky aj., které jste vyprávěli vašim dětem. Nebo vymyslete šité na míru kulíškům a jejich rodičům na JIPu. Můj syn má nejradši O červeném koťátku (v rubrice pohádky o zvířátkách).
Bloggerka Ruža z Moravy mě pasovala na "terapeutku maminek", tak tady jsou dvě léčivé z mé hlavy:
pohádka pro vlastní děti Oranžový domeček u dvou koťátek
a jedna spíše pro rodiče "Mostín Růža".

Profil pohádkového blogu na facebooku je zde, prosím, pokud se vám líbí, zatrhně si "to se mi líbí". Děkuji :-)

Bloggerka a grafička nejen pohádkového blogu pro kulíšky Labanda se ujala úkolu vytvořit logo pro Nedoklubko. Těště se na něj. Bude krásné.

Na blogu spisovatele.blog.cz jsem Miselle na sebe zase něco prozradila. Brzy tam najdete rozhovor se mnou :-)

Na Světu knih jako ve fantazijní povídce

17. května 2011 v 20:33 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Po celý rok se vždy těším na veletrh knih. Pro jeho atmosféru. Pro lásku, kterou ke knihám mám. V minulých stoletích emancipace ženy začínala tím, že žena četla a měla vlastní knihovnu. Už v přecpané tramvaji směr knižní veletrh, kde jsem stála na jedné noze, jsem zažila rozhovor zdánlivě obyčejné stařenky a vetchého staříka o světě arabské literatury. On: "Pokouším se to číst, ale asi dělám chybu, že začínám povídkami. Možná kdybych četl něco románového, tak se do toho dostanu. Zvláště u Saudské Arábie." Ona: "To je psáno pro ně. My to snad ani nemůže pochopit." On:" Přesně tak. Pro mě z těch povídek vyznívají těžko pochopitelné motivace pro jednání hlavních hrdinů". Po malé odmlce dodává: "Syrské povídky jsem taky nepochopil. Okoukneme to a začteme se do dalších arabských knih. Čím víc toho přečteme, tak tím více je budeme chápat." Tramvaj zastavuje a vlna nás všechny vyplivne u výstaviště. A já si uvědomuji, jak krásní tihle lidé v důchodovém věku jsou. Nabití energií, chutí dozvídat se a hlavně jednoduše pojmenovali to, co zachytávám občas svými články ... Čím více toho budeme vědět, tím více budeme jiné chápat ... Krásná definice respektu k jinakosti. Letošní svátek knih byl věnován arabské literautře.

Před branou jsem potkala další knihovnici. "Ani tam nechoď. Jsou tam jenom knihy. Nuda." a řehtá se na plné kolo. "Už před hodinou jsem měla být jinde a to jsem ani neviděla vše.", dodává. Mávám ji a na její větu, ať si to užiji, se zatvářím správně blazeovaně: "A co jako? Tu nudu?!". Směji se ještě dlouho, než mě čapnou do svých spárů knihy. Omotají se kolem mého srdce, spoutají mi nohy a nemohu odejít. Štěstí, že tu není bankomat. Mých pár stovek už je pryč. Ale za ně je tolik knih! Jedno nakladatelství má výprodej. Knihy za dvacet třicet korun. To, co jsem vždy marně svírala v rukách se smutkem, že nebudu mít, mi leží v batohu a prohýbám se pod tíhou igelitky. Téměř jsem zapomněla, že jsem na veletrh přišla také z osobních důvodů. Najít kontakty pro případné vydání pohádek pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, které píšu a sbírám od jiných rodičů. A také seznámit se osobně s nakladatelem, který snad vydá můj román. Všechno jsem nakonec zvládla. Ještě doma celá hořím. Nebývale mluvím hlasem jako zvon a mluvím a mluvím ... Jsem nadšená, nabitá energiemi všech knih na jednom místě.


V neděli vyrážím znovu se svým pětiletým synem. Knihomilství podědil. Obešli jsme jeho oblíbená nakladatelství a odešli, až když měl svůj knižní úlovek. Málem ho nechtěl pustit z ruky, ani když měl nasednout na kolo směr domov. Taky se rád mazlí s knihami a čichá k vůni nových knížek.


Světe div se, vyrazila jsem ještě jednou. A udělala jsem dobře. Arabská kultura se prolnula s poslední hodinou knih na veletrhu. Mnohá nakladatelství vyvolávala slevy všech knih na padesát procent. U téměř všech stánků se dalo smlouvat. Usmlouvala jsem i novinky, po kterých moje mysl toužila. Domů jsem odešla motýlím krokem i přes těžký batoh a mnoho tašek. Když ještě kousek od tramvajového můstku zahoukala modrá parní lokomotiva, měla jsem pocit, že jsem se ocitla ve světě fantazijní povídky.


Nedělní úlovky si prohlíží Matěj. O Světu knih jsem část článku a trochu jiné info měla i k tématu týdne "moje město" Pražákům těm je tu hej.

Druhá duhová pohádka - oranžová

16. května 2011 v 21:04 | Edith Holá |  POHÁDKY pro děti
Druhé pokračování duhových pohádek. První byla červená. A třetí je žlutá pohádka.

Oranžová pohádka
Andělíček Barvička už nějakou dobu seděl u dětí a spokojeně se usmíval. Kulíšky zahřívaly nové oranžovo-červené pletené oblečky. Jeho poslání bylo naplňováno. Oba kulíšci vyspávali. Jejich maminka dřímala v křesle. Hlava jí poklesla a vypadala unaveně. V ruce však držela červenou mandalu s oranžovými kvítky po jejím okraji. Andělíček nikoho nebudil. S maminkou vždy mluvil skrze sny. Zadíval se na kulíšky a láskyplně jim do oušek šeptal o tom, jak jim to dnes sluší. Děti se radostně zašmrdolily. Na přeskáčku a zajíkavě Barvičkovi sdělovaly, jak je maminka s nimi propojená. Přiběhla jim ukázat svou první mandalu v životě a nechápavě se dívala, když u jejich nožiček viděla dvě malé mandalky a taky červené. To ona sama jim dnes vybrala teplé oblečky oranžové barvy. Maminky to pletly z oranžových klubíček celý večer, aby to dnes dětem mohly obléknout. Nechala jim jen červené capáčky a Kubíkovi navíc červenou čepičku. Andělíček pokyvoval moudře hlavou: "Tak, tak, intuitivně je s vámi propojená." Byl rád, že všichni spí. Mohl mluvit ke všem naráz. I v ostatních postýlkách a inkubátorech všechny děti spinkaly a mámy ve svých křeslech spaly nebo se propadaly do mikrospánků. Úsměv Barvičky byl teď jako stříbrná lodička. Od ucha k uchu. Začal vyprávět: "Oranžová, děti, vás vždycky zahřeje, když vám bude zima. Jako druhý člověk. Dodá pocit tepla a bezpečí, jako když jste s milovaným člověkem. Oranžová je barva, která dává sílu vztahům. Já a ty. Kulíšci moji, hodně dlouho to pro vás bude znamenat já a maminka. Tak nějak do sedmi let jste s ní magicky propojeni. Bude to vždy ona, kdo se probudí sekundu předtím, než začnete plakat. Ona jediná vytuší, co se vám v noci zdálo. Bude to ona, kdo bude vždy vědět, že se něco děje a ochrání vás. Maminka bezpečně rozezná, co a kdy vás bolí a položí ruku na to místo. Na dlouho to bude jediný člověk, který vždy bude vědět, co žvatláte a brumláte. Maminka to přetlumočí ostatním. Maminka jediná vydrží, i když už nebude moci a ostatní to vzdají. Ona jediná vás miluje bez podmínek.
Kulíšci náhle otevřeli oči a jimi hledali maminku. Ta pořád tiše pospávala hned vedle nich.
Dnes mám pro vás, zlatíčka, zase úkol. "Jupí", volaly tůze malinkaté děti. "Ale je těžký! Budete muset posílit svaly."
"Nemám rád cvičení", prohlásil zakaboněně Kuba. "Pořád s námi někdo cvičí a to ještě straší, že budu muset s nožičkami cvičit i dál". A co když vám řeknu, že to udělá vaši mamince radost a bude se usmívat? A tím budete mít radost i vy!" ¨
"Jůů, co to je?", byl zvědavý ještě menší Matýsek.
"Své ručky musíte pomalu dosoukat k pusince. Otevřít prstíky a pak našpulit pusu. Tak..." a andělíček jim to ukázal. "Pak už jen mlasknete, fouknete a vaše pusa i přes sklo doletí k mamince." Kulíšci se začali snažit. Byla to tůze velká námaha. Soustředili se tak, že si ani nevšimli, že Barvička zmizel. Soukali ruku k pusince. Špulili rtíky a připravovali si je na foukanou pusu. Hýbání pusou a pokusy o mlaskání to už byla legrace. Chechtali se a dělali na sebe obličeje. Pak se najednou prstíky u pusy otevřely a po velkém mlasknutí letěly dvě nádherné voňavé pusy až k mamince. Kulíšci byli spokojeni a po takové dřině začali zase usínat. Stulili se do klubíčka a sladce usnuli.
Maminku probudilo cosi jako mlasknutí. Měla pocit, že již opravdu šílí, že ve snu její děti už byly dvouleté a poslaly ji z postýlky foukanou pusu. Podívala se na své kulíšky a oči se jí rozzářily. Obě děti spinkaly s otevřenou dlaní před pusou. Rty našpulené jen z nich vyjít pusa. Maminka jim v náhlém impulsu poslala svou. Její kulíšci ucítili pod nosem vůni malin a jahod ... vůni své maminky.
_____________________________________________________________
Pohádka je určena pro předčasně narozené děti a jejich rodiče, ale samozřejmě ji můžete předčítat všem dětem. Mí synové mají pohádky pro kulíšky rádi. Info k psaní pohádek je zde. Jiné pohádky, básničky a příběhy od maminek a bloggerů najdete na pohádkovém blogu pro kulíšky.

To je to město, kde mají dokonalé gesto

15. května 2011 v 23:09 | Edith Holá a Kuba |  Téma týdne
Vracíme se busem z měšické návsi do Prahy. Najednou mi v hlavě zazní melodie jedné písničky z dávné Superstar. "Kubo, víš co mi zní v uších za písničku", šeptám svému synovi na klíně. "Nevím, mami. Zazpíváš mi ji nebo ne?" Nakloním se k jeho uchu ještě víc a tichým hlasem se snažím chytit rapový nápěv: "Praha to je to pravý město, tam si člověk vytvoří to svoje dokonalé gesto." Kuba se usmívá. "Mami, co je to dokonalé gesto?"

Tak tuhle otázku si kladu od svých čtrnácti. Jsem tzv. naplavenina do Prahy. Nejsem rodilý Pražák. Tečka. Takže bych o Praze neměla psát, protože jsem se tu nenarodila, nýbrž jsem se do hlavního města nastěhovala.

Celý týden si myslím, že je téma týdne "láska". Vždycky začnu přemýšlet, co nafotím k lásce a pak si rozumem musím říci, že není láska, ale TT "moje město". Dnes mi to docvaklo. Prahu miluji. Možná že se v žádném mém článku ještě toto sloveso neobjevilo. Prahu miluji odmalička. Výlet jednou za rok do Prahy byl ojedinělým zážitkem. Zatímco mi z hor jsme dorazili na Matějskou pouť ještě ve sněhulech a vatových kabátech po kolena, tak Pražáci si na prosluněných suchých ulicích vykračovali v jarních botkách a v tenkých kabátcích. Vždycky jsme se za sebe styděla. Věděla jsem, že v Praze chci žít. To že jsem městský typ už jsem několikrát zmínila. Přišla jsem rovnou do srdce Prahy. Internát jsme měli v Černé ulici.


Tímto příchodem do Prahy jsme se ocitla mezi dvěma koly. Na jedné straně jsem nebyla Pražák, ale na venkově jsem byla "ta z Prahy". Nikdy jsem nepochopila nevraživost vůči Pražákům. Přesto jsem ji zažívala na vlastní kůži. Máma tvrdila, že jsem se po čtrnácti dnech změnila a stal se ze mně Pražačka. Což ve vesnickém mínění znamená: namyšlená, arogantní, fiflena ... Jenže na venkově stačí, aby jste vyprávěli obyčejnou příhodu při úprku do školy s dobíháním metra ... a je to špatně. "Nojo, to je ta co jezdí metrem ..." nebo věty podobného typu po zmínce o metru nebo čemkoliv, co mimo Prahu není. Tak jsem přestala cokoliv ze života z Prahy vyprávět. Stala se ze mě tím pádem v jejich očích namyšlená Pražanda, co s nimi nechce hovořit, protože jsou něco míň. V naší vesnici se prostě nadávalo na Pražáky odjakživa.



V ruských románech všichni hrdinové, co nebydlí v Moskvě, touží v ní žít. Jedině tam by byli šťastni. Rusko se nestydí ukazovat svou velkou truchlivou a tklivou duši. Své touhy. Bylo by mi tohle bližší. Mám pocit, že Češi závidí Pražanům (nevím co). Možná si myslí také, že v Praze by jim bylo hej a tam by byli šťastni. Jenže česká duše není plačtivá. Česká duše, když je nešťastná, tak je kritická, závistivá a zlá. Škoda. Přiznání si tužeb a své marnosti by české duši slušelo. Za slzami by pak měl prostor smích.

Myslím si, že každé místo má své energie. Je dobré, když se naše energie s nimi sejdou, prolnou a vzájemně se doplňují a nabíjejí. Mé energie souzní s pražskými. Zde si mohu užít jak anonymitu, tak to, že jsem obklopena lidmi, které jsem si vybrala, kteří jsou mé krevní skupiny. Zde mi nikdo nekouká do talíře a nikdo neřeší, co nového jsem si koupila. Každý člověk by měl žít tam, kde je mu dobře. Věřím tomu, že prostor v němž žijete vás utváří. Pokud nechcete být utvářeni místem, v němž strávíte nejvíce času a v němž spíte, není možné se cítit dobře. Pak je lepší odejít do té vysněné "Moskvy".


"Kubíčku, myslím si, že dokonalé gesto má ten, kdo je šťastný tam, kde žije. Je hrdý na to co dělá, co tvoří a jaký je."
"Mami, máme dokonalé gesto?"
"Já jsem ráda, že žiji v Praze. Jsem s ní propojená. Energiemi. Jedině ještě Paříž a Barcelona jsou mého srdce hodny. Jsem ráda, že tu jsem s vámi, a jsem šťastná za to, co v Praze všechno mohu zažít a tvořit. A co ty?"

"Mami, já mám dokonalé gesto, protože mám rád moje město."

"Mami, Praha je na elektřinu? ..."

(Co říká a nafotil k tématu týdne "moje město" pětiletý Pražák Kuba je v článku "Město v mém městě". Ještě jsem napsala Pražákům těm je tu hej. Tady je písnička Pražákům od All X, kterou kluci milují.)


Pražákům těm je tu hej

14. května 2011 v 9:54 | Edith Holá |  Téma týdne
Prahu miluji pro možnosti, které tu jsou. Pro atmosféru, kterou právě tyto možnosti vytváří. Věčný pocit, že jste právě mezi lidmi, kteří se inspirují podobnými tématy. Energiemi různých akcí je prodchnut celý prostor a ten vás utváří. I v přecpané tramvaji směr Svět knihy, kde stojíte na jedné noze, zažijete rozhovor zdánlivě obyčejné stařenky a vetchého staříka o světě arabské literatury. On: "Pokouším se to číst, ale asi dělám chybu, že začínám povídkami. Možná kdybych četl něco románového, tak se do toho dostanu. Zvláště u Saudské Arábie." Ona: "To je psáno pro ně. My to snad ani nemůže pochopit." On:" Přesně tak. Pro mě z těch povídek vyznívají těžko pochopitelné motivace pro jednání hlavních hrdinů". Po malé odmlce dodává: "Syrské povídky jsem taky nepochopil. Okoukneme to a začteme se do dalších arabských knih. Čím víc toho přečteme, tak tím více je budeme chápat." Tramvaj zastavuje a vlna nás všechny vyplivne u výstaviště. A já si uvědomuji, jak krásní tihle lidé v důchodovém věku jsou. Nabití energií, chutí dozvídat se a hlavně jednoduše pojmenovali to, co zachytávám občas svými články ... Čím více toho budeme vědět, tím více budeme jiné chápat ... Krásná definice respektu k jinakosti.

Jedna z mnoha veletrhů, interaktivních výstav zítra končí. Svět knih. Před branou jsem potkala další knihovnici. "Ani tam nechoď. Jsou tam jenom knihy. Nuda." a řehtá se na plné kolo. "Už před hodinou jsem měla být jinde a to jsem ani neviděla vše.", dodává. Mávám ji a a na její větu, ať si to užiji, se zatvářím správně blazeovaně: "A co jako? Tu nudu?!". Směji se ještě dlouho, než mě čapnou do svých spárů knihy. Omotají se kolem mého srdce, spoutají mi nohy a nemohu odejít. Štěstí, že tu není bankomat. Mých pár stovek už je pryč. Ale za ně je tolik knih! Portál má výprodej. Knihy za dvacet třicet korun. To, co jsem vždy marně svírala v rukách se smutkem, že nebudu mít, mi leží v batohu a prohýbám se pod tíhou igelitky. Pro syny jsem našla úžasné mašinkové pohádky, pro něž není distribuce, takže se prodávají jen zde. A už jsou téměř vyprodané. Krásné pohádky např. o tom, jak sněhuláci jedou vlakem. Strávila jsem nejvíce minut rozhovory u Nakladatelství Lidových novin a Návratu domů. Díky těmto nakladatelstvím už má knihovna praská ve švech.

Ještě doma mi chůva říká, že celá hořím. Nebývale mluvím hlasem jako zvon a mluvím a mluvím ... Jsem nadšená, nabytá energiemi pražských možností. Nabitá energiemi všech knih na jednom místě. V neděli vyrážíme s Kubíkem. Už se nemůže dočkat a jen stěží jsem ho přemluvila, že nejdřív to obhlédnu já a pak už půjdeme přímo tam, kde u stánků bude to, co zajímá jeho. Ale nejradši bych ho nechala hlídat nakladateli u jejich stánků a rozběhla se mezi knihy dál a dál. Tolik jsem toho nestihla. Viděla jsem za tři hodiny sotva půlku.

"Praha - to je to město, kde si každý člověk vytvoří své dokonalé gesto". Odpověď na tuto frázi z písničky All X se pokouším najít svým dalším článkem k tématu týdne "Moje město". Ale chybí mi k tomu jedna moc krásná kniha, kterou jsem musela nechat na veletrhu. Nevím, jestli zítra ještě nepožádám bankomat o pár stovek právě na ni a budu se s ní moci mazlit doma. Možná ale pár dní o housce a vodě.

Moje úlovky:-)







Opovrhovaný facebook může být šancí

10. května 2011 v 22:16 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Opovrhovaný facebook může být šancí aneb osobní setkání s paní ředitelkou Nedoklubka

Často čtu články o tom, jak virtuální komunikace je k ničemu. Ztráta času. Lidé mého věku si ze strachu neudělají žádný profil na žádné sociální síti. Bojí se o své soukromí. Marně jim můžete říkat, že si mohou vše, co nechtějí, aby viděli druzí, skrýt. Nakonec z nich vypadne názor, že mají raději komunikaci z očí do očí. To já taky. Ale v dnešním propojeném světě se dají dělat zázraky i bez kontaktu tváří v tvář.

Nedávno dokonce v časopisu, který je v metru k dispozici zdarma, psali, jak jsou sociální sítě nebezpečné, že se přes ně dá všechno zjistit a že kdo je na facebooku a dokonce tam má fotku je totální sociální a informační blbeček.

Na svém literárním profilu fotku nemám. Kdybych ho neměla a kdyby tam před měsícem a půl nenapsala kamarádka větu, že se z výroku ministra zdravotnictví pozvrací, tak bych nenapsala články o předčasně narozených dětech. Kdybych jeden odvážně nenasdílela na zeď Nedoklubka, neodepsala by mi jejich předsedkyně. Kdyby nečetla mé články na blogu, tak by nepoznala můj styl psaní a nikdy by se ke mně nedostal její nápad k psaní pohádek pro kulíšky. Kdybych nezačala spravovat blog pro kulíšky a facebookový profil pohádek, tak bych se pravděpodobně nespojila s ředitelkou Nedoklubka. Kdyby nebylo internetu, tak bychom společně nepodstoupily tuhle virtuální komunikaci, nepoznaly bychom se a nezačaly pracovat na společné "věci" k předčasně narozeným dětem, protože jsme všechny z různých koutů Čech.

Díky facebooku a svému blogu jsem dnes poznala paní ředitelku Nedoklubka osobně. Mladou ženu, maminku nejen dvou kulíšků, která je ten typ kunderovské ženy, jejíž byť nepatrné gesto si zapamatujete navždy. Žena, která působí jako by byla ještě stále dívenkou. Září z ní vitální věčně pozitivní slunce zřejmě, i když je zataženo. Po pár minutách s ní jsem měla pocit, jako kdybych potkala důvěrně známou kamarádku. Doufám, že to bylo oboustranné.

Buď nám věci slouží nebo my jim. Virtuální komunikaci a i tu opovrhovanou sociální síť facebook jsem se naučila maximálně využívat. Slouží mně, mým nápadům, mé tvořivosti. Mám v přátelích lidi, kteří mě inspirují. Ostatní z přátel mažu. Z oblíbených stránek mi chodí aktuality. Díky virtuální komunikaci se setkávám s lidmi stejné krevní skupiny, i když jsou z různých koutů Čech nebo celého světa. Díky facebooku se dnes dají tvořit občanská sdružení, různé projekty na pomoc tomu, co považujete za důležité...Žádný člověk už nemusí sedět v hospodě a nad pívem nadávat. Může tvořit a pomáhat, i když nevidí spolupracovníkům do očí. U společných témat, společné vize a intuice to není potřeba.
___________________________________________________________________________________
Pro ty, co nemají facebook, tak nové téma týdne je "Moje město" a naleznete ho i na skvělém počinu několika blogerů tema.blog.cz.

Za tým Nedoklubka se těšíme na vaše pohádky, příběhy a básničky pro kulíšky. S vcítěním, co takové mámy u svých dětí na Jipech potřebují. Pokusila jsem se napsat příběh. Inspiroval mě k němu dnešní rozhovor se synem Mami, co jsi dělala, když jsem byl v nemocnici?. Na pohádkovém blogu najdete několik pohádek nejen mých, ale i dalších blogerů a od maminek předčasně narozených dětí.