Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví

10. dubna 2011 v 11:13 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Na blogu.cz je tentokrát téma týdne "peklo". Když si odmyslím peklo, které jsme mnozí z nás popisovali u tématu "posmrtný život" někdy v lednu, tak mi toto slovo evokuje peklo v nás nebo peklo, kteří nám připraví druzí. V tom druhém případě se používá termín "páchání dobra". Pod rouškou dobra nám rodiny ze života udělají peklo. Někdy ale ve svém životě jsme vystaveni situacím, které rozpoutají v nás tak velké emoce, že zprvu si myslíme, že je to emoční peklo. Pocity viny, zmaru, nezvládání, přání si, aby druhý zemřel ... Je otázkou naší vyspělosti a psychosociální pomoci, jak své peklo v sobě zvládneme. Je otázkou etické úrovně, jak zvládne zmarchrobské našeptávání z pekla vůči druhým, celá společnost a její vládní představitelé. Jeden pekelník, možná na šéfovském místě, našeptává ministru zdravotnictví, aby se malá nedonošená miminka nezachraňovala. Kdysi se děti nedonošené a děti narozené s viditelným postižením házely ze skály. Pokud tedy rovnou nezemřely. Dnes mohou díky vysoké úrovni zdravotnictví žít. Někdo ale nahlíží jejich kvalitu života jako méněcennou, tak je odpraví, protože společnost stojí moc peněz. Zmarchrob (postava z fantasy knihy Rady zkušeného ďábla) se raduje. Zase se nedodrží páté přikázání: Nezabiješ!

Už tři dny se brodím emocemi z článků o nedonošených dětech a jejich rodičích. Článek mám v hlavě nebo spíše v nádrži plné emocí ale na blogu stále rozepsaného nic. Komentáře pod včerejším článkem mě konečně nakoply k psaní. Kdysi jsem chtěla a dokonce zkoušela pracovat v pomáhajících profesích. Naštěstí jsem prošla sebezkušenostním výcvikem u Jitky Vodňanské a vím, že to moje nervy a emoce neunesou. Z dvacetičlenné skupiny jsme byli jen dva, kteří vždy stoprocentně cítili utrpení druhého a i slova s nějakým emočním nábojem v nás zanechávají stopy těchto emocí. Takže pokud bych pracovala s trpícím klientem moc bych mu nepomohla. Trpěla bych jako on. Má to i své klady. Pokud si hlídám své hranice blízkému člověku z okolí mohu poskytnout tu nejlepší pomoc, kterou potřebuje, pokud ho postihne neštěstí. Vím, jak se cítí a tudíž vím, co potřebuje. Nepotřebuje rady, nepotřebuje můj verbální projev, potřebuje vědět, že někdo chápe, jak se cítí bez jakéhokoliv posuzování byť skrytého ... Potřebuje vědět, že může i o půlnoci zavolat a mluvit a mluvit, plakat nebo se hystericky smát, může i nadávat, může i tvrdit, že všechno je špatně ... jsem schopna ho i doprovodit do krizového centra nebo do střediska rané péče nebo jiné svépomocné skupiny pro tu kterou "potíž", pokud dotyčný nahlédne, že je to opravdu potřeba. A tohle všechno potřebují předčasní rodiče. Naslouchání a být s nimi bez posuzování situace.

Takže jsem vlastně začala rodiči. Příběhy těchto předčasných maminek začaly tím, že pro bolesti dorazily na gynekologickou prohlídku. Tam jim řekly, že rodí. Porod mimo plán. Totální šok. Zmatek. Nemáme jméno, nemám tašku s věcmi na miminko, ... Jak to? To je přeci brzy. Je mrtvé? Není! Umře, když je tak malé? Bude postižené? Já ho nechci! Co jsem udělala špatně? Zastavte to, prosím. Ještě nemohu rodit, miminko je moc malé. Jde to jen na 48 hodin? Vydržím všechno, jen to zastavte. Bude postižené! Bude postižené. Bojím se. Možná umře. Mám hrůzu. Bylo by to tak lepší. Nebo já. Co si s ním počne manžel. Musím to zvládnout. Už rodím. Nejde to zastavit. Prosím, zachraňte mé miminko. Za každou cenu. Jen ať přežije, i kdyby mělo být postižené.

Nepláče? Nedýchá? Nemohu ho mít u sebe? Nemá kůži? Nemůžu na něj sahat? Kdy ho můžeme vidět? Prosím, prosím, zachraňte ho. Bojuj, můj šmrdolko. Pláču.

Má šanci! Díky Bohu. Jsou to bojovníci, nebojte! Je to teď na něm. Má jen pár procentní šanci, ale bojuje.

Sedíme s manželem u proskleného kvádru. Malinký drobek je naše dcera. Všude hadičky. Přístroje blikají, pípají, ... Jsme šťastní. Žije. Můžeme tu být dvě hodiny. Pro miminko je prý důležitá pozitivní podpora. Chci mu povídat pohádku, ale mezi slovy pláču. Manžel taky. Dvě hodiny jsou dlouhé. Už nevíme, co tu máme dělat. Jsem strašně unavená. Chtěla bych spát a spát. Možná navždy. Tohle nemohu zvládnout ... Musím bojovat, když to dokáže moje malá, tak musím vydržet. Přinášejí oblečky jako na panenku. Maminky tady šijí na drobečky oblečení. Takové mini velikosti se neprodávají. Trochu mohu při oblékání pomáhat. Ale bojím se. Sestra to zvládá lépe. Má dcerka už je oblečená. Prý je těmto kulíškům zima i v prosklené peci, jak tomu s manželem říkáme. Díváme se na ní s lepším pocitem. V oblečcích je větší než pytlík mouky. Vypadá skoro jako normální miminko. Už musíme jít. Posíláme jí vzdušnou pusu. Jsem úplně vysílená. Emoce strašně unavují. Až si odpočinu, půjdu s ostatními maminkami šít oblečky. Díky Bohu za tento dobrý nápad. Manžel odchází. Jen se otočil, poklesla mu ramena. Je na vše sám. Přátelé o tom nechtějí moc slyšet. Říkají, že jsme to měli dát pryč. Máme na krku hypotéku. Je na všechno sám. Já jsem zatím tady s ostatními a se svou bojovnicí.

Všechny rodiče bojují za své dítě. Prožívají i ambivalenci, jestli to opravdu neměli vzdát. Co když to naše dítě ani nechce udržovat při životě? Pohybují se od čiré hrůzy z postižení dítěte, z jeho budoucnosti k naději, že to nějak dopadne a zvládnou to. Mnoho měsíců hledají viníka. Maminky si výčitají, že něco v těhotenství udělaly špatně. Mají pocity méněcennosti, že nezvládly donosit své dítě a porodit ho zdravé. Mnoho let si odžívají stres z této těžké situace. Vztah ke svému dítěti často nelehce hledají. Po několika měsících matku s miminkem propustí. Tím však náročná práce s ním nekončí. Denodenní návštěvy lékařů. A ne jednoho. Donedávna roztroušené po celé Praze. Trávili tak hodiny u lékařů. Péče o nedonošené miminko je velmi náročná. Jsou náchylnější po propuštění z porodnické péče na infekce víc než ostatní miminka. Návštěvy přátel se nedoporučují. Matka se dostává do ještě větší izolace než ostatní ženy s miminkem. S miminkem se musí denně rehabilitovat. Má problémy s přijímáním potravy. Otec jim dělá taxikáře, své emoce neventiluje, protože vidí svou ženu na pokraji sil, chodí do práce a počítá, jak utáhne s postiženým dítětem ještě hypotéku. Není najednou na druhé koleji jako při narození zdravého dítěte, ale na úplně odstavené koleji. Pokud si rodiče nenajdou i mimo porodnici psychosociální pomoc, jsou tohle první krůčky k odcizení rodičů, které končí odchodem tatínků častěji než v rodině se zdravými dětmi. Někde jsem četla že až v devadesáti procentech muži odcházejí, pokud dítě je s postižením. Myslím se, že docházení do skupiny rodičů s nedonošenými miminky a požádání o psychologickou pomoc není prohrou, ale naopak odvahou situaci zvládnout a své dítě nehodit "ze skály" ani v pozdějším věku jako to dělávali s postiženými dětmi kdysi. Pekelný Zmarchrob se totiž raduje i z každého zkaženého vztahu.

A co cítí a trápí miminka, která se vejdou do dlaně?
Malý bojovník v inkubátoru může v kritických dnech podstoupit až padesát lékařských zákroků. (Jinak v průměru čtrnáct.) Od rutinních odběrů krve až po zásadní operace. Proto jejich rodiče, ale i lékaře zajímá, jestli trpí a cítí bolest. Podle reakcí v mozku, miminko nepříjemné úkony vnímá, i když na ně viditelně nereqaguje. Neurologové už dnes vědí, že i nezralý nervový systém nedonošeného dítěte, prožívá stres. Snaží se tedy miminko před každým úkonem uklidnit. Často nemohou medikamentózně. Osvědčila se glukóza. I tak malý tvor miluje sladké. Dítě si spokojeně cumlá glukózu ze smotku vatičky a nechá si tak klidněji udělat nějaký ten úkon. Dalšími signály je pláč, výraz tváře a pohyby. Při výzkumu odebírání krve z patičky, které je bolestivé se zjistilo, že deset dětí z 33 nejevilo známky bolesti. Přesto, ale jejich centrum v mozku bolest zaznamenalo. Musíme to brát vážně, že tyto děti cítí bolest, i když nic nesignalizují. Jako mnoho dětí i dospělých v životě. V mapě každého těla zůstává vše, co prožijeme. Opakované utrpení a bolest někdy i mozek trochu pozmění. I přestože mnohé nedonošené děti se časem donošeným vyrovnají a jsou zdravé, tak jejich nervová soustava může být citlivější. Jejich projevy mohou být i na běžnou situaci neadekvátní. Nebo naopak znám i děti, které se smějí i v situaci, kdy druhý by trpěl. Poruchy učení a pozornosti má dnes skoro každé druhé dítě. Můj syn rovněž. A to je donošený. Jen jeho tělo žilo několik týdnů se střevními bolestmi, ale lékaři nepoznali, že se schyluje k zástavě střev. Se zástavou střev v pátém měsíci bojoval sedm hodin. I když se na to umírá během tří hodin (články Strach o Kubíka od jeho početí a Píseň, která mému synovi pomohla vybojovat život). Pak musel vydržet převoz na chirurgii a operaci. Tři dny v umělém spánku. Probouzení a dvakrát zkolabování plic. Dalších deset dní byl připojen na JIPu na různé přístroje a tři hadičky zapíchnuté do krku. Přesto se na nás smál a my u jeho postýlky plakali, kyž nás tam konečně pustili. Byly to slzy štěstí ale i slzy z prožitého utrpení a strachu zároveň. A on se smál. Tenkrát jediná myšlenka, která mi pomáhala přežít, když jsme ho nesměli vidět a mohli jsme čtyři dny pouze telefonovat, byla: Když on bojuje, tak já za něj a pro něj vybojuji mateřské mléko. Měla jsem pocit, že kdybych přestala odsávat, tak mé dítě umře. Odsávala jsem tak dlouho dokud mi nedovolili ho kojit. Nejdříve směl do střev přijít jen čaj ze stříkačky. Se smrtí na jazyku u svého syna jsem se intenzivně vyrovnávala rok a půl. (Články o Kubíkově jinakosti a ADHD viz níže pod čarou). Proč to píšu? Matka se svým dítětem je propojena pupeční šňůrou, i když byla po porodu přestřižena. Kdybych byla na JIPu se svým nedonošeným dítětem, tak bych šila od rána do noci pro něj oblečky. Bojovala bych s ním o jeho život a třeba bych odsávala i několik měsíců, kdyby to bylo možné. Malinkatá děťátka menší než odsypaný pytlík mouky a jejich rodiče jsou neuvěřitelně velcí bojovníci.

Náš syn si prožil nebe, ráj a peklo tady na zemi. A my s ním / a někdy dodnes :-) /. Foceno po návratu z JIPu. Poprvé ve své postýlce a naposledy. Spal od té doby se mnou. V nemocnici jsme spolu byli přes tři týdny. Pár prvních dní byl na JIpu sám v umělém spánku. Ve svých dvou a půl letech se sám rozhodl, že mateřského mléka bylo dosti a odstěhoval se do svého pokojíčku.
Známé Sartrovo rčení "peklo jsou ti druzí" možná doslovně pochopil nejen pan ministr Heger. Nedonošené dítě, které se bude vždy potýkat v životě s nějakým tím handicapem, nesplňuje kvalitu života podle nastavených měřítek, takže zřejmě přináší druhým jen to peklo. Jenže Sartra vlastně štvalo, že druhý lidi potřebujeme, i když by je tak rád nemusel. Nejsme schopni vůči druhým přesahu a to nám vlastně kvůli nim přináší to peklo. Když čtete příběhy rodičů s nedonošenými dětmi a dětmi s postižením pocítíte, že emocionální peklo si prožili všichni během pár prvních měsíců až roka dítěte. Tyto děti však přišly na svět, aby nejen rodiče naučily přesahu. Rodiče mluví o svých kulíšcích jako o štěstí i přes všechny strasti, které s nimi měli a do budoucna je čekají. Jsou to pro ně ti, co přežili. Ti, co si vybojovali život. Tyto děti dostávají do života často něco navíc. I přestože trpí jsou mnohem veselejší než ostatní děti. Žijí v jakémsi dětském úžasu. Jejich oči září navzdory všem lékařským bolestivým úkonům. Všechno, co se učí a musí naučit berou s legrací. Tyto děti jsou nějak zvláštně chráněny. Jako kdyby byly posly zpráv, že na světě je krásné být, i když trpím. Učme se od nich, že život je důležitý v tom, že nám byl dán. Vzpomeňme si na tato miminka do dlaně a jejich rodiče, jak o něj bojují a prosí. Srovnávání se s druhými, porovnávání se podle tabulek, to je peklo. Kdo z nás se do nějaké tabulkové normy vejde?

Petici za zachování hranic pro záchranu předčasně narozených dětí můžete podepsat zde. Je ale nutná registrace. Zabere to dvě tři minuty.

(K tématu týdne na blogu.cz "peklo" jsem ještě napsala zlu v člověku Peklo je prázdné. Peklo může být v nás. Tento článek je třetím a konečným pokračováním dvou předešlých: Zachraňovat nedonošené děti? kde je hranice? a Porody mimo plán - nedonošené děti v číslech.)

_____________________________________________________________________________________________________________
Mé články o synově ADHD jsou psány s nadhledem a humorně:

Předčasní rodiče s nedonošenými dětmi mohou najít pomoc a rady např. ve sdružení Nedoklubko (komentář paní předsedkyně je pod mým prvním článkem). Vypsalo výzvu lidem, kteří mají zkušenost s nedonošenými dětmi, aby jim poslali své příběhy (kontakt: info@nedoklubko.cz, luptacikova@nedoklubko.cz, na tel.: 602 68 25 40). Pomoc a rady naleznou také na webu BabyKlokánci a na blogu jedné zdravotní sestřičky. Nové centrum pro nedonošené děti po propuštění z porodnice vzniklo v březnu ve VFN na Karlově. Rodiče už nebudou muset jezdit po všech čertech, ale budou mít všechny lékaře pro své dítě na jednom místě.

Použité články:
Lidové noviny 9.7.2008 Cítí nedonošené děti bolest?
Vlasta 13.10.2010 Štěstíčka na hranici života
Zdravotnické noivny 10.12.2007 Nedočkavý příchod na svět
Psychologie dnes 2.12.2009 O malých nedočkavcích, předčasných rodičích a Nedoklubku
Žena a život 24.11.2010 Do dlaně miminka
Lewis, C.S.: Rady zkušeného ďábla (Návrat domů 2008)
MF Dnes 30.3.2011 Otevírá se nové centrum pro nedonošené děti




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mami Mami | Web | 10. dubna 2011 v 12:03 | Reagovat

Prožila jsem to, viděla a zatím nestrávila, o přístupu sester na takovém oddělení vím své. Miminka bych velikostně spíše přirovnala k mobilnímu telefonu, do pytlíku mouky mají hodně daleko.

Z tvých článků na toto téma však nechápu, co vlastně požaduješ. Mohla bys to prosím stručně, bodově upřesnit, abych se mohla případně připojit a podpořit tvoji snahu.

2 edithhola edithhola | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 12:21 | Reagovat

[1]: Mnoho lidí má  v sobě pocit i myšlenku, že by "to" mělo radši zemřít. Děti s postižením jsou pro většinovou společnost přítěží. Píšu to proto, aby se lidé zamysleli, že tomu tak není. Rodiče těchto dětí i samotné děti jsou šťastné. Žádný vládní činitel nemá právo rozhodnout, od jakého týdne zachránit a od jakého ne. To záleží na dítěti samotném, jeho rodičích a odbornících.
P.S. Zdravotní personál je na facku zřejmě všude. Nevím, co s tím. Ty svépomocné skupiny a sdružení jsou už o opravdové pomoci. Tedy doufám. Já si na sestry na JIPu nemohu stěžovat. Horší byly ty na chirurgii, kam šel Kuba po JIPu. A nejhorší byla doktorka v dětské nemoncnici ke Karlovu, která zanedbala a nepoznala symptomy zástavy střev. Do té nemocnice by mě nikdo nikdy už nedostal. Sestry tam ale byly miloučké. Jestli přímo od Tebe něco požaduji?:-) Pokud chceš, napiš svou zkušenost nejen na blog ale i pod výzvu  Nedoklubka. I negativní hodnocení pomoci na těchto odděleních třeba pomůže už to konečně změnit. A jaké pocity jsi měla s nedonošenými dvojčátky by určitě byly vypsané přínosem nejen pro Tebe.

3 edithhola edithhola | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 12:23 | Reagovat

[1]: Ten mobilní telefon je opravdu trefnější. Vlastní zkušenost mi chybí. Já si představovala odsypaný pytlík mouky.

4 edithhola edithhola | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 12:24 | Reagovat

[1]: Nebo máš pocit, že by "to" mělo zemřít? Máš vlastní zkušenost. Máš právo říci i taková slova.

5 adaluter adaluter | Web | 10. dubna 2011 v 18:00 | Reagovat

Tak si mě Edith rozbrečela, ten emoční náboj, který má popis bojujících, mi připoměl mé rozporuplné pocity, které mě sužovaly nad postýlkou mé Rézky, i když ta nemocná a "postižená" jsem byla já. Napsala si to velmi sugestivně, nedovedu si představit, že by někdo byl schopen tyto mrňousky odsoudit k smrti, chápu ještě tak argumenty týkající se míry utrpení, při snaze o záchranu, ale ekonomické důvody jsou cestou do pekel. Teď uzákoní nejnižší možný věk, za pár let to, ze stejných - ekonomických důvodů, může být nejvyšší možný věk, kdy ještě nechat člověka žít. Už nyní, se lidé dělí při určitých zákrocích na perspektivní a neperspektivní, co bude dál? Jen se děsím toho, aby to nevyřešili šalamounsky tak, že sice miminka na žádost rodičů zachraňovat budou, ale pojišťovna to prohlásí za nadstandard a nebude péči proplácet.

6 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 21:29 | Reagovat

Petici za zachování hranic pro záchranu předčasně narozených dětí můžete podepsat zde na http://petice.nazory.cz/petice/petice-diskuze.php?id=350. Je ale nutná registrace. Zabere to dvě tři minuty.

7 Hančí Hančí | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 21:37 | Reagovat

Edith, Ty jsi úžasná. Čím dál více Tě obdivuji. Stydím se sama před sebou, jak jsem podle Tebe neschopná. Nevím, zda je to tím, že jsem se narodila v neděli (to prý se rodí šťastní lidé) a nebo, ta hrůza života na mne někde číhá a až ji budu nejméně čekat, tak zaútočí. Moji chlapci se nrodili s váhou přes 4 kg a s ohromnou chutí, takže v roce každý vážil přes 14 kg. V dětství neměli téměř žádné nemoce. Beru to jako samozřejmost, ale při čtení Tvých článků si uvědomuji, že to je dar, kterého si musím vážit. Na Tvých článcích obdivuji rovněž profesionalitu formy i obsahu a Tvou sečtělost. Jsi úžasná - ve svém okolí neznám takového člověka jako jsi Ty. Hančí

8 Lenka Novotná Lenka Novotná | E-mail | Web | 10. dubna 2011 v 23:02 | Reagovat

moc se mi líbí schopnost Edit zkoumat věc z více stran, z různých pohledů. jako-by si prohlížela diamanat a jeho plošky,které odráží okolní svět. ale hlavně mne překvapilo, že jste Edit dospěla k podobnému názoru, ke kterému já po pěti letech života s nedonošenými dětmi.totiž že na světě je krásné být i přesto / a proto/ že jsem prošel utrpením. mám moc ráda knížky od V.E.Frankla, to je psycholog který prošel koncentračním táborem, a napsal knížku ..A přesto říci životu ano.Ta knížka je stále o tom stejném tématu:o vůli k životu kterou v sobě máme a nedonošená miminka obzvlášť. A také že můžeme volit odpověď na svůj osud. Velmi mně překvapilo vyjádření pana tajemníka Hájka o nepokoře k živout při záchraně předčasně narozených dětí. zapomněl nějak zkoumat všechny zůčastněné subjekty. například rodiče. oni mají v sobě po tomot zážitku naopak spoustu pokory a vděčnosti k životu a osudu..ne už sem, ale na svůj facebook vkládám citát o nacionálním socialismu od V.E.Franka..až příliš podezřele připomíná tuto kauzu... :-)  :-) hezký den Edit a díky za článek

9 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 9:18 | Reagovat

[8]: Milá paní Novotná, vážím si toho, že se Vám mé články líbí. Frankl je i můj oblíbenec. Něco málo jsem od něj četla. Zmínila jsem ho už ve dvou článcích, tak doufám, že si ho přečtou další a další lidé. Pokud někdy budete mít čas, tak jsem o něm psala zde http://edithhola.blog.cz/1012/co-vidite-taky-starenu a zde http://edithhola.blog.cz/1012/doprovazeni-umirajiciho.
Vy jste došla ke stejnému závěru ale s opravdovou zkušeností s nedonošeňátky. Já v tomto případě teoretizuji (mám zkušenost se synem z toho pátého měsíce, potom s nevl. bráškou, který je těžce fyzicky i mentálně retardovaný a téměř denodenní s nedonošenou holčičkou své kamarádky - Ivana Fitznerová - její kniha Máme dítě s handicapem byla oceněna). Ke svému předčasně narozenému dítěti bych hledala vztah určitě nelehce. Stejně jako mám někdy pocit, že se zblázním ze svého pětiletého s ADHD:-). Dítě s postižením by pro mě bylo velmi těžkým oříškem. A určitě bych musela na sobě hodně zapracovat.
Vy máte můj obdiv, že zvládáte děti a ještě pracujete pro druhé. Hezký večer. Edith Holá

10 signoraa signoraa | Web | 11. dubna 2011 v 9:31 | Reagovat

O problematice předčasně narozených dětí vím díky příběhu mé kolegyně, který už jsem popsala v komentáři u předchozího článku. Těch případů znám víc i ze svého okolí. Samozřejmě každá máma si přeje, aby dítě, které nosí se narodilo zdravé a v termínu.
Sama ze své zkušenosti mluvit nemůžu, obě moje děti měly porodní váhu přes 4 kg.
Na tom celém mě zaráží to, že někdo vůbec může uvažovat o tom, že by se tato miminka neměla zachraňovat, nebo selektovat na perspektivní či neperspektivní. Připadá mi to, jako v antické Spartě, kde se nejen předčasně narození, ale i postižení svrhávali do moře.
Proto jsem tu petici už podepsala.

11 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 15:20 | Reagovat

Mnoho dalších komentářů je na facebookových stránkách Nedoklubka, kam paní předsedkyně nasdílela úryvek z mého článku http://www.facebook.com/notes/nedoklubko-os/%C4%8D%C3%ADm-jso-pro-rodi%C4%8De-jejich-nedono%C5%A1en%C3%A9-d%C4%9Bti/10150156993274231

12 Kerria Kerria | Web | 11. dubna 2011 v 17:58 | Reagovat

Vím, že to  nebude populární názor, ale nejsem si vůbec jistá, jestli je dobré jít až takhle proti přírodě. Sice jsem nepřečetla k tématu tolik co ty, ani na to nemám čas a chuť, ale příroda ve většině případů věděla, proč se ty děti nemají narodit. Tím naším přechytračováním smrti si jako živočišný druh zaděláváme na obrovský problém. Lidstvo jako takové degeneruje a pokrok v medicíně mu v tom jen napomáhá. Napadlo vůbec někoho, že o 2-3 generace později budou zdravotní problémy lidstva podstatně větší a častější právě díky podobným "vítězstvím" medicíny.

Zachraňovat nedonošeňátka je sice ušlechtilé poslání, ale podle mého názoru by měly také být po určité době životaschopní i bez lékařské pomoci. To ve skutečnosti mnoho z nich není, bohužel.

13 adaluter adaluter | Web | 11. dubna 2011 v 21:03 | Reagovat

[12]:Kerrio myslím, že v tomhle případě platí přísloví "bližší košile, než kabát". Nedovedu si ve skutečnosti představit rodiče, kteří by řekli "dobrá, v zájmu budoucích generací, nechte toho našeho drobka umřít". Lidé dělají spoustu věcí, které se na budoucích generacích podepíšou mnohem víc a zdaleka není jejich zastavení otázkou etiky, spíš pohodlnosti a zhýčkanosti. Myslím, že nedonošeňátka, nebudou tou pravou příčinou, proč jako druh vyhyneme, což nás mimochodem čeká, tak jako tak, ať už se chováme jakkoli. Je to prostě historická zákonitost vývoje na této planetě. Rozumím tomu, co chceš říct, ale reálně je to neuskutečnitelné, to by pak opravdu mohli následovat postižení a nějaký "rozumný" zákon, který by jim zakazoval mít děti, aby nezhoršovali genofond lidstva, no a to už je jen krok, k posouzení, zda třeba některá rasa také zbytečně nekazí lidstvu světlou budoucnost svými geny. S budoucností se budeme muset smířit, kdo ví, ona ta medicína možná v budoucnu vyzraje i na tyhle problémy.

14 rampatau rampatau | Web | 11. dubna 2011 v 21:06 | Reagovat

Tvůj článek jsem přečetl jedním dechem. Jsem sice chlap, přesto jsem četl tvé řádky tu s úsměvem, tu se zakaleným okem slzou. Když vidím nějakou reportáž, čtu nějaký článek nebo jen slyším o příběhu podobném tvému, cítím v sobě až posvátnou úctu k těm, kteří se probojovali peklem až k rajské bráně. To si pak člověk říká, co jsou mé problémy ve srovnání s tím, co prožívají jiní.

15 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 21:54 | Reagovat

[12]: kerrio, někde jsem četla, že 60% předčasně narozených dětí je zcela zdrávo. To znamená každé druhé. Těch zbylých 40% následky má. Ale ne všechny těžké. I můj syn má ADHD a je donošený. Některé děti mají právě "jen" poruchy pozornosti a učení.
Když se to vykulí předčasně, hýbe se to, tak bys "to" stejně strčila do pytle a hotovo? Zachránit takové prtě musíme, když na to medicína má.  
Politici myslí jen v pětiletce. Předčasní rodiče by měli myslet v řádu desítek i stovek let? Myslím, že se dá šetřit jinde než na životech předčasně narozených. Nemusíš se brodit mnoha články. Stačí když mrkneš na komentáře maminek nedonošených dětí pod mým článkem na Nedoklubku. Odkaz je v 11. komentáři. Jsou šťastné, neměnily by a jejich předčasně narozené děti jsou opravdu veselé, klidné a jejich oči září.
Na Zemi ubývá vody. Nakonec budou války kvůli pitné vodě. A šetří někdo vodu? Mnoho lidí do budoucna nic neřeší. Proč by to měli řešit malí předčasní kulíšci?

16 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 21:57 | Reagovat

[14]: Děkuji za Váš citový komentář. Vážím si toho, když muž přečte takové téma. Většina mužů si myslí, že je to ženské téma a hotovo. Přitom se to týká i tatínků. Dítě přeci není záležitostí jen matky. Obdivuji otce dětí s handicapem, kteří nezdrhnou.

17 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 11. dubna 2011 v 21:57 | Reagovat

[13]: Lucko, díky. Nemám k tomu co dodat.

18 kerria kerria | Web | 11. dubna 2011 v 23:30 | Reagovat

[13]: Máš samozřejmě pravdu, ani já bych to nedokázala. On se to pochybné vítězství medicíny netýká jen nedonošeňátek, ale spousty dalších problémů. Odborníci se nám snaží namluvit, že příčiny jsou ekologie, špatný životní styl apod. Ale jak už jsem psala minule, nevěřím tomu. Lidstvo normálně geneticky degeneruje.

[15]: To jsou sice hezká čísla, ale v tomto problému ani tak nejde o to, kolik procent nedonošených dětí je zdrávo, ale spíš jestli těch 60% nejsou děti narozené v 7-8 měsíci a těch 40% dříve. ;-) A kolik procent z těch opravdu hodně brzy narozených dětí přežije?
Pokrok v medicíně před nás staví mnoho etických otázek. Sama jsi je položila v prvním článku k tomuto tématu. Kam až můžeme zajít? Kde má naše vzpoura Bohu nebo přírodě hranici?

19 punerank punerank | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 19:14 | Reagovat

Já jen sleduju od konce října blog jednoho nedonošeˇňátka a přiznám se, často si říkám, že to musí být šílené a úspěch v nedohlednu... Ale být Lucinka moje dítě, viděla bych možná každý pohyb jako šanci, jako cestu za zlepšením, rodiče jistě trpí, holčička taky, přesto se je snažím chápat...
Nevím přesně, v jakém týdnu ji maminka porodila, ale její láska jde proti všem hrozným diagnózám a prognózám... Jen pánbůh však ví, jestli to stačí...
http://lucinka.bloguje.cz

20 punerank punerank | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 19:55 | Reagovat

[19]:
Omlouvám se za dezinformaci, holčička není nedonošená, měla při porodu jiný problém, nicméně skoro se do téhle debaty hodí... Ani po téměř šesti měsících nemá rozhodně vyhráno... Čte se to těžce, ale nepřestanu...

21 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 20:05 | Reagovat

[20]: Punerank, díky. Přečetla jsem si pár článečků a hledala, kdy se narodila. Není to z toho zřejmé. Taky je tam nějaká žaloba na zanedbání prenatální péče. Přesně o tom je debata. Některé děti se narodí ve 24. nebo 25. týdnu a mají to štěstí, že jsou zcela zdravé. některé jsou donošené a přesto se objeví fatální průšvihy. Kdo má právo hrát si na Boha a říci, že tento týden a tohle dítě nemá šanci. Lucinku zachraňují. A přitom jsme vůbec nepochopila, jestli její atrofie mozku je úplně celého mozku a to znamená, že stejně odumře. Moc dobře mi z těch článků není.

22 punerank punerank | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 20:15 | Reagovat

[21]:
No Edith, mně taky ne... tohle všecko spískal nedostatek kyslíku a informací je málo. horší je, že hodně se toho projevilo postupně a přesně, jak jsi psala - v prvních dnech šlo hlavně o to, aby Lucinka žila. To bylo podstatné...

23 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 20:33 | Reagovat

Opravdu je tam málo informací. Nikdo dopředu neodhadne vývoj ani u donošeného ani předčasně narozeného. Vůbec nevím, jestli Lucinka má šanci nebo v podstatě umírá. Manžel měl kolegu, kterému takhle donošené dítě umíralo. Na atrofii mozku. Ale tam to bylo jasné. Už nijak nezasahovali. Trvalo to asi týden. U Lucinky je to asi nějak jinak.

24 punerank punerank | E-mail | Web | 12. dubna 2011 v 20:51 | Reagovat

[23]:
No řekla bych, že kdyby tehdy po porodu nezasahovali......... tak taky holčička zemře...
podchlazovali ji, ohřívali, uspávali, budili, horečky a zápaly plic už nemůžou počítat. A ten malej tvoreček pořád žije... nevím, jestli si vůbec může poležet jen tak, bez tlumidel, bez kyslíku a přece už byla i venku, přece si příbuzní najdou, z čeho se těšit... Musí to bt dost vyčerpávající...

25 McdowellMAYRA McdowellMAYRA | E-mail | Web | 22. prosince 2011 v 4:10 | Reagovat

I had got a desire to start my own organization, but I did not have got enough amount of money to do it. Thank goodness my close dude said to use the <a href="http://goodfinance-blog.com">loan</a>. Thus I received the auto loan and realized my desire.

26 formal bridal dresses formal bridal dresses | E-mail | Web | 31. října 2012 v 13:24 | Reagovat

A. The month of March!
http://www.threedress.com/

27 sandals sandals | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:40 | Reagovat

Q. What do you get when you put a fish and an elephant together?
http://www.shoesgreat.com/

28 collar halter ball dress collar halter ball dress | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 5:25 | Reagovat
29 beach dresses beach dresses | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 6:16 | Reagovat

Very Interesting Information! Thank You For Thi Blog!.
http://www.threedress.net/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama