Tvrdé či měkké normy pro neonatologii?

17. dubna 2011 v 23:45 | Edith Holá |  SOCIÁLNÍ a jiná témata
Je to neuvěřitelné, ale většina z nás je stále zvyklá odsoudit člověka a ne jeho čin nebo jeho názor. Ministr zdravotnictví má už za výrok o nezachraňování předčasně narozených dětí do 25. týdne nálepku "ministr smrti". Dnes jeho odsouzení šlo v Britských listech ještě dál: Kdyby matka Leoše Hegera budoucího ministra potratila, zasloužila by se o stát... (celý článek zde).

Vím z novinářské branže, že se články často i musí kvůli čtenosti psát radikální. Jsem proto ráda, že nejsem novinář a prodejnost novin tedy nemám na svém hřbetě. Mé tři články tedy byly ještě mírumilovné. Ministrovi Hegerovi podle mě pouze našeptává pekelník Zmarchrob, ale neodsoudila jsem ho jako člověka. Kolem jeho výroku je příliš mnoho emocí. Je to dobře. Ale zároveň se v těch emocích nějak vytrácí odborná diskuse o pravidlech v případě, že se budou zachraňovat děti pod 25. týden. Víte z mých článků, že jsem proto, aby se miminka zachraňovala od 24. týdne. Aby záchrana ještě dříve narozených mezi 22. až 24. týdnem, ale často i těch s gestací 25. týden byla posuzována individuálně. Lékaři a rodiče nejlépe vědí, jestli se s miminkem rozloučit a umožnit mu důstojně odejít nebo ho zachraňovat.

Zákony by měly ošetřovat to nejzávažnější. U nás ale jsme zvyklí obcházet i zákony. Pomohou nám tedy pravidla nebo ne?Pravidla také nikdy nemohou obsáhnout každý jednotlivý případ. Bude zase záležet na odbornosti lékaře a rozhodnutí rodiče.

Osobně si myslím, že by určitá pravidla mohla být. Petici za předčasně narozené děti roznáším, kudy chodím. Je to ambivalentní téma, tak se často stává, že právě ženy nepodepíší. Nepodepsala ani rehabilitační, k níž se synem chodím na hipoterapii. Chyběla ji právě ta pravidla. Měla zkušenost, že se občas lékař snažil zachránit i mrtvé dítě, protože je to jeho povinnost vzhledem k zákonu. Dítě oživil a matka ho ani nechtěla vidět. Bylo jasné, že to bude člověk trvale upoutaný na lůžko a odkázaný na ústavní péči.

Konzultovala jsem to s předsedkyní Nedoklubka Lenkou Novotnou. Její úvaha směřovala spíše směrem, že tato společnost ještě není připravená na pravidla. Je to žena, která má vlastní zkušenost s nedonošenými dětmi a v této oblasti se pohybuje několik let, proto je dobré vzít její názor jako důležitou informaci. Na co tenhle národ tedy ale má?

Odsuzování celého člověka za nějaký výrok, šetření na bezbranných, úplatkaření, odposlouchávání bez povolení, rekordně drahé státní zakázky ... Jsme prohnilejší než ostatní státy? Jak to že v jiných státech lze po špatné zkušenosti upravit zákon a nastolit jasná pravidla s doporučením, že v některých případech je to na odborníkovi, aby individuálně posoudil situaci a u nás to nelze?

Mně osobně pravidla chybí. Rozhoduje se mi pak lépe, když si mohu přečíst odbornou dikusi, odborná pravidla, odborná doporučení kompetentních lidí. Silniční provoz je také s pravidly. Přesto občas může dojít k vyhodnocení situace, že udělám něco jinak, abych zachránil situaci před horší katastrofou. Mám i osobní zkušenost, že například ve státním systému přidělování dětí do pěstounské péče a adopce je to také bez pravidel. Zákon je, ale děti se přidělují i těm, co nemají doporučení od psychologa nebo dokonce mají negativní posudek. Je to o lidech.

Nezbývá než říci, že tento stát je nějak prohnilý. Jsme však všichni jeho občani, takže se nemůžeme vymlouvat jen na ty na vrcholu. Stále doufám, že nejsou etickou vizitkou nás všech. Stále si myslím, že kdyby většina lidí prošla sebezkušenostním výcvikem, bylo by u nás líp. Jinak je to stále jen o tom hospodkém emočním nadávání, odsuzování druhých, okrádání státu a aktuálně šetření na maličkých.

Myslíte si, že pravidla by v našem národě pomohla k jasnějšímu postoji o zachraňování předčasně narozených před 25. týdnem? Nebo na to nemáme? Nebo potřebujeme tvrdé zákony, jichž se budeme otrocky držet? Anebo jsme již schopni se rozhodovat zodpovědně a eticky správně i v případě tzv. měkkých norem?

A závěrem mě velmi udivilo, že pokud vám v porodnici zemře dítě, tak ho nemůžete pohřbít. Tato debata o nedonošeňátkách mezi 22. až 24. týdnem, je také o tom, zda je lidštější je zachraňovat nebo je lidštější je nechat umřít. Psala jsem o důstojném rozloučení se. Jenomže důstojné rozloučení u nás není možné. Miminko vám ani neukáží. Tady uvádím zkušenost maminky, která porodila dítě ve 22. týdnu, které žilo jen pár minut: "Chtěli jsme naše miminko pohřbít, což není v našem zdravotnictví obvyklé. Už jsme nedoufali - po několikadenním vyjednávání s nemocnicí a následně s pitevnou (kde na nás v případě, že si pro tělo přijedeme, chtěli poslat policii) - že tělo našeho dítěte vybojujeme. Podařilo se - i díky ochotě primáře porodního oddělení. Vydali nám rodný list a proběhl řádný pohřeb. Později jsme zjistili, že po právní stránce je povoleno pohřbívat děti, které při porodu projevují známky života a váží více než 500 g (pokud váží méně než 500 g, ale žijí alespoň 24 hodin, pak mají rodiče na rodný list také nárok). Zdravotnické zařízení je povinno nahlásit příslušnému matričnímu úřadu narození živého (i mrtvého) dítěte. Na vydání rodného listu jsme tedy měli plné právo. Navíc v takovém případě nemůže být s dítětem nakládáno pro lékařské potřeby, protože po právní stránce došlo k porodu a nikoliv k potratu. (celý smutný článek nejen o tom, ale i o aroganci zdravotníků k malé pár minut žijící holčičce zde)."

Pane Bože, za co všechno člověk v tomhle státě musí bojovat. Za život svůj, za život svých dětí, za možnost jejich pohřbení, ...

Pro ty, kteří také nesouhlasí s tím, že by se předčasně narozené děti měly zachraňovat paušálně až od 25. týdne, jak prohlásil ministr, o.s. Nedoklubko už připravilo i papírovou petici. Internetová má už přes osmnáct a půl tisíc podpisů, ale pro vládu má pouze orientační hodnotu. Prosím, pokud máte možnost sehnat nějaký podpis, vytiskněte si papírovou a s podpisy ji poté zašlete zpět Nedoklubku.

Triptych mých článků k předčasným rodičům a jejich kulíškům:
Zmarchrob je novým poradcem ministra zdravotnictví - 3. díl - o tom, co cítí kulíšci a jejich rodiče




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 signoraa signoraa | Web | 18. dubna 2011 v 9:05 | Reagovat

Přečetla jsem si i článek, na který odkazuješ a komentáře k němu. Chování zdravotnického personálu je v těchto případech neetické. Možná by se hodil i silnější výraz.
Mojí přítelkyni zemřela v 6. měsíci nedonošená holčička. Už je to 18 roků a ona dodnes vnímá a cíti tu bolest. Její příběh se podobá tomu, co je ve článku, na který odkazuješ. Rozdíl je v tom, že jí nebylo umožněno dát dítěti jméno, ani ho pochovat.

2 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 9:18 | Reagovat

[1]: Ájo, joo je to zvěrstvo, jak se lékaři chovají. Mně ten článek emočně dostal. Proto jsem o tom taky napsala, u nás je problém s hranicí pro život, ale i s odchodem ze života :-(

3 Jířa Jířa | 18. dubna 2011 v 19:34 | Reagovat

Důstojný odchod ze života je u nás zřejmě velkým problémem:- nejen nedonošených dětí, ale i  umírajících dospělých- starých lidí. Loni jsme nechávali utratit psa a já si říkala, že i ten pes odchází důstojněji než človek.Psa jsme držela v náručí dokud neusnul. Kde v nemocnici tohle dovolí? Být u člověka, který umírákdyž už musí být v nemocnici, LDNce..) ano, zažila jsem důstojný odchod dědečka v nemocnici Pod Pteřínem.Nikdo ámnevyhazoval, přesto, že ležel na JIP.Střídali jsme s eu něho a v posledních chvílích u něho byla teta a sestřičky se s ní šly za jeho duši modlit.Tak by to mělo být.
Podle mě by měla být samozřejmost, že  dítě v jakémkoli týdnu pokud zemře, je dáno rodičům.Respektive by tahle možnost měla být nabídnutá.
Jak je to s náma jako s národem si netroufám říct:-( asi jsme nějak zvyklý mít prostě daný zákon a konec.O etice a zodpoědnosti toho moc nevíme-bohužel.Já osobně bych byla pro pravidlo zvážení všech pro a proti, lékař-rodič.Pokud dojde k tomu, že miminko zemře poskytnout  pomoc, radu co dál.Vím od kamarádek mrtvých miminek, že tohle není běžné.Maminky musely všechno zjištovat samy, což mi přijde v situaci kdy přijdu o dítě příšerné.
.Na kamrádku byl vyvíjen psychický tlak, aby potratila dítě s rozštěpem pusinky.Ano, byl velký,ale dítě je po operacích v pořádku..fascinoval mě příběh maminky, která čekala dítě s neslučitelnou vadou se životem..u nás by jí nutili k potratu.V Německu porodila doma a dítě zemřelo v náručí své matky s rodinou kolem...asi to ani sem nezapadá, ale jen jako ukázka toho že nechápu stejně jako ty, že jinde to jde, ale  u nás jsme za opicema.Máme nějaké pošramocené myšlení, zodpovědnost hážeme na druhé..nevím :-(

4 Edith Holá Edith Holá | E-mail | Web | 18. dubna 2011 v 19:50 | Reagovat

Jířo, díky za komentář. Taky to nechápu, že dítě nemůže zemřít v tvé náruči, nemůžeš ho pohřbít nebo jen pokud je větší než gramů a po porodu žilo aspoň pár sekund. Že tady je tak běžné nutit ženu k potratu, když má je v testech něco podezřelého. Všichni se ohání kvalitou života. Přijde mi to směšné, že ti samí lidé, co tedy žijí kvalitně, posuzují jiné, za kvalitu druhých nebojují, ... Taková kvalita mě vůbec neinspiruje. Máš pravdu, že u nás důstojněji a v náručí "rodiny" umírá zvíře než člověk :-(

5 vintage dresses new york vintage dresses new york | E-mail | Web | 31. října 2012 v 14:19 | Reagovat

I happen to enter your blog with the help of Google search. To my sheer luck I got what I was searching for. Thanks.
http://www.threedress.com/

6 casual dresses casual dresses | E-mail | Web | 24. listopadu 2012 v 9:19 | Reagovat
7 princess ball gown halter top wedding gowns princess ball gown halter top wedding gowns | E-mail | Web | 19. dubna 2013 v 6:02 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama