S Kubíkem jsme potkali maminku od kulíška

27. dubna 2011 v 20:58 | Edith Holá |  Pohledy z mateřské dovolené, dnes už jen z mateřství
Vždy když cestuji jen s Kubou, tak máme zvláštní zážitky. Naposledy když jsme jeli za mou biologickou mamkou vlakem, tak s námi cestovali andělé (viz poslední odstavec). To poznamenal manžel, když jsem mu vyprávěli, co vše jsme cestou prožili a kolik dobrých lidí potkali.

Dnes jsme cestovali autobusem do Jesenice do Neurocentra. Cestou tam jsme fotili stromy a našli jsme u jedné stavby kopec posetý pampeliškami. Nazpátek jsem v autobuse obdivovala krásný dlouhý pletený svetr jedné mladé dámy. Učarovaly mě na jeho krajích barevné spirály. Říkala jsem Kubovi, že je tak krásný, že se snad paní zeptám, kde ho koupila. Jenže takovou věc jsem ještě nikdy neudělala. Uvědomila jsem si, jak učím syna, že je něco nepatřičného, i když to vlastně nic není. Vždyť jde jen o zeptání. Když jsem vystupovala, ozval se za mnou vysoký hlásek: "Paní, kde jste koupila, tak krásný kabátek. Maminka to potřebuje vědět." A bylo to. Paní byla v pohodě a společně jsme se zasmály. Já se dozvěděla, kde ho koupila, ale bohužel byl jen jeden jediný. Byl tak drahý, že ho přinesl Ježíšek. Kuba hned chtěl do toho obchodu letět, jestli náhodou tam opravdu pro mě nějaký nezbyl. Nakonec se rozhodl, že musíme jet v metru s paní a sedět vedle ní. I když jsem mu zase říkala, že se to nedělá, že se přeci na paní nebudeme lepit. Jsem nepoučitelná. Dětem se má věřit v pro nás bláznivých nápadech.

Sedli jsme si v metru vedle mladé dámy. Kuba začal se zpovědí. Kam jedete? Kde bydlíte? Jak se jmenujete? Petra. Máte chlapečka? Ne, malou Rozárku. Byla jsem překvapená. Tipovala jsem dámu na slečnu bez dětí. A kde máte tatínka? "Doma" a otázce se zasmála. Sama jsem se zeptala, kolik je dceři. To je složité, odpověděla krásná dáma. V tu chvíli mi to bylo jasné, proč jsem jí dohonili a proč mě přitahovala i Kubíka. Mladá maminka mi sdělila, že holčičce jsou čtyři měsíce, ale vlastně sedm. "Narodila se předčasně? V kolikátém?" ptám se. "24. týden" a stále se usmívala. "Mám tady petici od Nedoklubka. Sbírám podpisy, aby se nezvyšovala hranice záchrany na 25. týden." Maminka kulíška prohlásila: "Tak to by naše Rozárka nebyla!" "Takže podepíšete?" Podepsala se slovy, že si ani neumí představit, že by někdo nepodepsal. "To byste se divila, co už jsem si vyslechla", povzdechla jsem si. "A je holčička zdravá?" "Naprosto." Bohužel musela už vystoupit. Kuba ještě volal: "Nashledanou Petro" a dlouho mával.

Zřejmě to byl můj poslední podpis, protože sesbírané podpisy už je nutné odesílat do Nedoklubka. Nejenže dnes podepsal i nejlepší neurolog v Čechách bez zaváhání, i přestože právě jemu chodí ty nejzanedbanější děti. Jenže právě ví, že donošené děti mohou mít stejné problémy jako ty nedonošené. Hranice lidského života se nedá žádným číslem stanovit. Poslední podpis na jednom z archů, které jsem roznášela, snad napsal sám anděl. Maminka od kulíškové Rozárky vypadala nádherně. Kuba byl donošený a když vidím své fotky z jeho prvního roku, tak se svého ztrhaného a utrápeného obličeje děsím. Já vím, prožili jsme si své. Tahle paní má doma nedonošeného kulíška, se kterým určitě prožila první týdny strachu a mnoho dní v porodnici, přesto se domnívám, že její kulíšek Rozárka je přesně to, co popisují ostatní maminky kulíšků. Kulíšci jsou opravdu klidné, usměvavé a zářivé děti. Proto jejich maminky září a vypadají krásně.

Za každý podpis jsem jako dárek dávala svou pohádku pro kulíšky. Tak třeba se paní Petra ozve a napíše také pohádku.

Cestou jsem na Kubíkovi vyzvěděla, že se mu pro mou knihu líbí pseudonym: R. E. Poláková i R. E. Ztracená. Dnes nebyl jeho filozofický den. Dnes byl jeho andělský.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Csirková Klára Csirková | E-mail | 27. dubna 2011 v 21:26 | Reagovat

Edith, to je tak nádherný příběh !!! tolik se mi líbí, jak pracuješ s intuicí, jak jsou pro vás v rodině andělé a "náhody" důležití, jak je vnímáte a užíváte si je. Ty děti nás školí, viď, když se necháme vést :-). Dva tak důležité podpisy lidí z obou "stran" v jenom dni, to je krásné :-). Děkuju tímto za tvou odhodlanou cestu za podpisy pod petici i celé tvé nadšení pro pomáhání nedoklubím věcem za kulíšky a jejich rodiče!!! Moc se těšíme na Pohádky, které se budou scházet jak od tebe, tak od ostatních rodičů a dětí!!!! Díky moc Edith a Kubíku :-) . Klára

2 Hope Hope | Web | 27. dubna 2011 v 21:44 | Reagovat

tvůj článek mě rozbrečel, ale samozřejmě v tom dobrém slova smyslu =o) je to tak dojemné a krásné =o)

3 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 0:15 | Reagovat

Pěkný příběh! Také věřím, že se nic neděje náhodou a že potkáváme ty lidi, které potkat máme. A jak my dospělí máme plno konvencí, studů a pseudomorálních postojů, to je hrůza!
„Amen, amen pravím vám! Nebudete-li jako tyto děti, nevejdete do Království nebezkého!"

4 davidbachmann davidbachmann | E-mail | Web | 28. dubna 2011 v 0:16 | Reagovat

Fuj! Já napsal nebezkého se z? Jak se tohle mohlo stát? Hluboce se hambím a červenám!

5 Janinka Janinka | Web | 28. dubna 2011 v 7:48 | Reagovat

Krásné setkání a neuvěřitelná náhoda...

6 Kerria Kerria | Web | 28. dubna 2011 v 10:30 | Reagovat

Krásný příběh. Obdivuju tvůj pohled na lidi kolem. Já zřejmě také potkávám anděly, ale nevnímám je tak. Je to jen příjemné setkání.
Škoda že jsi paní nevyfotila. Také bych ráda ten svetr viděla. Možná by nebyl problém uplést podobný. Spirály byly stopro háčkované.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama